Cimr
přečtené 41
Hedvábí
2004,
Alessandro Baricco
,,Navykl si podnikat každý rok se svou ženou Hélene krátkou cestu. Viděli Neapol, Řím, Madrid, Mnichov, Londýn. Jeden rok se vydali až do Prahy, kde všechno vypadalo jako: divadlo." Málokdy se vidí (čte) próza, v níž jsou forma a obsah natolik svázané dohromady. Tento příběh z tajuplného Japonska jako by byl skutečně napsán černým štětcem na bílé hedvábí. Působí jednoduše, ale každé slovo tu má své místo; z každého drobného motivu se na konci poskládá jedno krásné origami. Umím si představit, jak by méně zručný autor tento veliký příběh lásky, exotiky, erotiky, smrti a války utopil ve stovkách banálních stran. Ano, Hedvábí je krátké, ale není banální. Na to je tu až příliš mnoho temných podtónů. A i když se pohybuje na tenkém ledě historické romance, daří se mu nebýt sentimentální: hlavní hrdina vlastně žádný hrdina není, je to obyčejný muž, který prostě dostane úkol, tak ho splní. Se svou probuzenou vášní k záhadné cizince si sám neví rady. A na svůj život se dívá jako na deštivý den. Nebo kruhy na jezeře... Přečetl jsem za cestu Praha - Brno a zpět. Rezonovat ve mně ovšem příběh bude asi dlouho.... celý text
Vrazi bez tváře
2013,
Henning Mankell
Vyčítat Vrahům bez tváře, že používají snad všechna klišé severských detektivek (rozpadlé manželství, brutální vražda, detektiv alkoholik, všichni pijí litry kafe) by nebylo úplně fér. Román byl napsán v roce 1991 a stál tedy na počátku oblíbené vlny nordic noir. Naopak je nutné přidat Mankellovi plusové body, protože právě on dost možná lidi jako Stieg Larsson, Adler-Olsen nebo Lars Kepler inspiroval. Co se ale z mého pohledu, pohledu milovníka detektivek, Mankellovi vyčíst rozhodně dá, je vyloženě slabé finále. Autor napínavě rozehraje hned několik směrů, kterými se pátrání (i osobní život Wallandera) vydá - a nakonec je po skoro třech stech stránkách řešením, že muže zabili nějací dva cizáci, co shodou náhod stáli za ním v bance? Jako opravdu? Co Sten Widén, muž starající se o koně, kterému se pak pořád už jen volá a on to nezvedá? Co všechny ty potenciální ženy a synové? Co ta smyčka kolem krku? Kdo od policie vynášel novinářům? Naprosto depresivní atmosféra s kriminalistou, co se musí zvednout ze dna, aby bránil spravedlnost, mě během letošního zasněženého prosince skutečně bavila. Číst si o Wallanderových pochybách (o společnosti, lásce i vlastní příčetnosti), to byla přesně taková ta příjemně nepříjemná aktivita, co jsem v předvánočním čase potřeboval. Ale když si během čtení schválně všímáte detailů (obraz Wallanderova otce visící u jedné z podezřelých žen), snažíte si zapamatovat jména i nejmenších postav, přemýšlíte, v jakém jiném kontextu mohla zavražděná žena před smrtí zašeptat slovo "cizí", a na konci zjistíte, že to všechno bylo zbytečné, protože nic z vyšetřování nemělo smysl a vrazi se objeví v podstatě random, až v úplně poslední kapitole, je to dost frustrující... A když už je řeč o vrazích... Je to vlastně nejen frustrující, ale až k naštvání. Ne, nejde o to, že vrazi jsou čeští emigranti. Proč by nemohli být; samozřejmě, že i mezi Čechy jsou brutální vrazi. Horší je, když se rodilí Češi v románu jmenují Lothar Kaftczyk a Andreas Haas. To pak totiž trochu působí, že Mankellovi na postavách českých migrantů nezáleží ani natolik, aby vzal libovolný telefonní seznam a pojmenoval je třeba Petr Procházka nebo Jan Novotný. Je to asi jako když si říkáme anekdoty o Romech, co se jmenují Dežo a Fero. Summa summarum: Jako depresivní román o pádu jednoho kriminalisty na dno je to super. Jako detektivka je to slabota. PS: Nikdy v životě jsem tolikrát neslyšel slovní spojení "klusácké závody".... celý text
