baacinka
přečtené 777
Neděle u Bouvines 27. červenec 1214
1996,
Georges Duby
V karanténě plním resty a čtu historickou klasiku, jak je vidno. A jsem za to ráda, že se k některým skvostům dostávám až dnes. Po přečtení Bitvy u Bouvines má začínající historik pocit, že by měl pověsit řemeslo na hřebík, protože, takhle nic nenapíše. Pak se uklidní, když si uvědomí, že to od něj ani nikdo nečeká. Není to kniha o bitvě, ale o středověké mentalitě války a rytířství a proměny bitvy jako místa paměti napsaná tak, že by se to líbilo i někomu, kdo výrazy "mentalita" nebo "místo paměti" čte v této recenzi prvně nejsa historikem. Proč se to tak dobře čte? Možná proto, že Duby převypráví staré kroniky tak jímavě, že člověk zatlačí slzu lítosti nad tím, že není Francouzem, tak otevře alespoň francouzské víno. Že to do sebe všechno tak zapadá a čtenáři se zdá, že skutečně chápe středověkého rytíře (ačkoliv v realitě Duby v knížce jen nastínil, v čem spočíval myšlenkový svět středověku). A asi proto, že po přečtení knihy (jako mnoha dalších z pera autorů školy Annales) by už člověk nikdy středověk neoznačil jako "temný."... celý text
Bílá nemoc
1948,
Karel Čapek
Je tam patosu i na poměry dramatu až až. Ale číst to v květnu 2020 má zvláštní kouzlo. Já vím, že on ten Čapek nevaroval ani tak před tou nemocí, jako před tou válkou. Že žádnou epidemii nepředjímal, ale přečtěte si to, jaký byl vizionář. Tam je toho tolik, co na dnešní dobu pasuje - že ta Bilá nemoc je z Číny a kosí jen starší lidi, to je spíš taková třešnička na dortu. Spíš ty řeči, co mají postavy ze všech stran, jako by vypadly z pusy někomu dnes. Chvílemi člověk jako by četl dnešní noviny, když čte nějaké repliky z Čapkovy skoro sto let staré hry. Tak si to přečtěte, je to krátké, jako všechny hry. SPOILER ALERT: Ale mezi námi, ten Galén je podle mě stejný bídák jako ten Maršál. Nechat lidi umírat za Vyšší dobro je možná menší zlo, když je to líbivější než třeba válka, ale pořád je to zlo. Ale to je ten Čapkův relativismus a je to dobře, že to tak napsal. Autoři, kteří mají ve svých dílech svět rozdělený na čistokrevné bídáky a čistokrevné hrdiny se naštěstí do učebnic dostávali spíš za minulého režimu a teď už se o nich neučíme.... celý text
Zrození Evropy
1994,
Christopher Dawson
Historici by měli psát syntézy. Ano, musí vyslovit své interpretace a jít daleko za bezpečné meze ověřených faktů. Ano, odkopou se, protože do díla musí vložit kus sebe, bez osobního názoru není žádná syntéza nic platná. Ale měli by to dělat, alespoň ti nejlepší z nich. Protože to je to, co laiky k historii přitáhne, výklad dějin, kdy čtenář jednoduše drží palce hlavnímu hrdinovi, i když to je abstraktní pojem (národ, stát, myšlenka), ve který vlastně ani třeba nevěří (jako společná Evropa v tomto konkrétním případě pro mě). Každý to asi ale nenapíše tak dobře jako Christopher Dawson. A ano, je znát, že to psal ve 30. letech, kdy žádná evropská jednota svou politickou realizace neměla (v úvodu si takto posteskl - vždy, když něco podobného čtu, říkám si, zda by se ta konkrétní realizace, kterou žijeme, autorům líbila, nebo ne...). A taky nelze souhlasit se vším, poctivá fakta prokládá svými interpretacemi, ale právě proto se to tak hezky čte. A doporučil bych to všem, také (možná především) nehistorikům.... celý text
Paní jezera
2003,
Andrzej Sapkowski
Mě se tenhle díl vždycky líbil nejvíc ze všech. Ani nevím proč, děj není tak strhující a takové to "uzavírání" příběhu nemám o knižních ság ráda, ale tady mě bavilo. A můj názor se nemění, když tak knihu odkládám dočtenou potřetí, vzpomínám s nostalgií na časy, kdy jsem ji vždy četla. Poprvé na gymplu ve třeťáku pod lavicí na hodinách semináře z němčiny. Podruhé mám zasutou vzpomínku z McDonald´s na Florenci, kdy jsem si četla při čekání na rande a radši četla dál, než abych na to rande šla včas. Potřetí hezky v klidu dospělý s dětmi v karanténě. Víte, s dvěma dětmi si člověk pořád stěžuje, jak nemá čas. Taková dobrý kniha vám ukáže názorně, jak je ale čas relativní. Vyznačuje se totiž tím, že ten čas na čtení vám najde sama. Jinak se nedá vysvětlit, jak se stane,že člověk stále žehrá na nedostatek času na čtení a jen začne číst Zaklínače, najedou je kniha přečtená rychleji, než by si sám přál.... celý text
Peníze a život
2005,
Jacques Le Goff
Stručný vývoj pojetí lichvy ve středověké mentalitě... na le Goffa ale nic extra.
Svatá hostina a svatý půst
2017,
Caroline Walker Bynum
Jedna z nejlepších knih na téma dějin genderu na našem trhu. Autorka totiž dělá gender dějiny tak, jak se dělat mají, a jak to píše málokdo. Tedy bez feminismu, bez politiky a bez předem dané myšlenky. Nesnaží se dokazovat ani teze o mužském útlaku, ani nedokazuje, že muži a ženy jsou stejné, ani není posedlá ženskou/mužskou sexualitou, ani se nepokouší vyvozovat závěry platné pro 21. století (čemuž se v doslovu výslovně brání). Zkoumá ženskou středověkou zbožnost jako fenomén v historickém kontextu s hlubokým citem pro středověkou mentalitu a přichází s mnoha tezemi, které docela obrací způsob, jakým o středověké zbožnosti (nejen u žen) uvažujeme. A to především, jak název napovídá, v otázce jídla: jídla jako symbolu, jídla jako tématu, jídla jako životní reality, která se od naší západní společnosti s plnými supermarkety podstatně lišila. Není to kniha pro laickou veřejnost. Je to sice krásně napsáno a také velmi dobře přeloženo, ale jedná se o poměrně komplexní historickou studii. Ale čeští medievisté nebo historici píšící o genderu, ženských nebo obecně sociálních dějinách, by tuto knihu asi minout neměli.... celý text
Zoloe a její dvě pomocnice neboli několik týdnů života tří hezkých žen
1997,
Donatien Alphonse François de Sade
Nebavilo mě, odložila jsem.
Temný eros: O moci a bezmoci v mezilidských vztazích
2001,
Thomas Moore
Tak tohle ne. Autorovu Knihu o duši jsem přečetla jedním dechem a přišla mi geniální. Temný eros se drží již tam popsané myšlenky o nutnosti přijetí také temných stránek naší duše. Posud dobré. A také zde jsem našla mnoho inspirativních myšlenek. Ale k jejich vypsání by stačila asi tak čtvrtina počtu stran. Navíc velké množství textu bylo těžce srozumitelných. V neposlední řadě si myslím, že autor příliš velkoryse nakládá s něčím, co bych spíš považovala za pokleslou, lehce zvrhlou literaturu než s rozsáhlou mytologií, který odráží všemožné stránky lidské psychiky. Takto by šlo rozebrat klidně dílo Zdeňka Trošky a taky by se z toho udělal epos. Chápu, že autor potřeboval matérii, která by jeho myšlenky ilustrovala a že markýz de Sade se k tomuto účelu hodil velice dobře, ale někdy to bylo prostě moc. Jiné knihy od autora si ale přečtu, stále si myslím, že jeho pohled na lidskou psychiku je velmi inspirativní, ale tato kniha mi fakt nesedla ani stylem ani obsahem.... celý text
Ekonomie v jedné lekci
1999,
Henry Hazlitt
Jsem na vážkách, zda napsat, že se jedná o zbytečnou knihu, protože pravdy v ní obsažené jsou tak samozřejmé, že se jimi nemá smysl zabývat. Protože tak to v Hazlittově podání vyplývá. Na druhou stranu ale pohled kolem mě na názory také vzdělaných a přemýšlivých lidí na témata jako jsou regulace, dotace, cla apod. mě přesvědčují spíš o opačném extrému - tedy napsat, aby si to každý přečetl. Čte se to hezky. Já byla zpočátku trochu zklamaná, protože jsem na základě názvu skutečně čekala lekci o základech ekonomie - o základních principech a pojmech. Ale i tak jsem tam našla dost postřehl a v něčem se i poučila. K rozšíření obzorů se ale chystám i na nějakého ekonoma z opačné strany barikády, jen na žádného zatím nemohu přijít.... celý text
Výklad Apoštolského vyznania viery / Výklad Modlitby Pána / Výklad Desatora Božích prikázaní
2010,
Tomáš Akvinský
Moderní člověk a náboženství
2000,
Tomáš Garrigue Masaryk
Nejsem filozof a ve filozofii od začátku 19. století těžce plavu. A Masaryk počítá s čtenářem znalým filozofie. Je to spíš o filozofii než o náboženství. Ale poskytne to vhled do ducha moderní doby, nabídne zamyšlení, co stále ještě modernímu člověku v jeho vztahu k transcendentnu chybí. Samozřejmě je třeba spis číst si přihlédnutím k duchu doby (jako každý jiný spis). Mám ráda ale Masarykovu dikci. I učený výklad prokládá humornými, často spíš sarkastickými poznámkami na účet svých protivníků v polemice. Což tehdy bylo spíš pravidlem, jak krásná to byla pro vědce doba.... celý text
Jak napsat diplomovou práci
1997,
Umberto Eco
Některé části textu jsou samozřejmě zastaralé, protože způsobe přípravy akademického textu se s užíváním moderních technologií podstatně proměnil. Ale gró Ecovy knihy zůstává stále platné. Asi není mnoho autorů, kteří by dokázali podat čtenáři docela přesný návod k napsání vysokoškolské práce a přitom ho i pobavit. Ale Umberto Eco to dokázal, ne že ne.... celý text
Konec experimentu: Přestavba a pád komunismu v Československu
2011,
Michal Pullmann
Těžko hodnotit. Čtivost není důvodem, proč bych knihu doporučila, ale přesto bych ji doporučila asi každému, kdo se o historii 20. století zabývá. Jednak proto, že těch kvalitních zpracování rozpadu socialismu moc není. Za druhé proto, že Pullmanovo vysvětlení roku 1989 jako rozpad společenského konsensu založeného na souhlasu s autoritativním diskurzem považuji za hodně inspirativní. A to nejen pro vysvětlení událostí konce 80. let, nýbrž i pro osvětlení jevů v současné společnosti. (Autoritativní diskurz = soubor hodnot vyjádřených ustálenými frázemi, se kterými lidé vnitřně souhlasí, i když jejich každodenní zkušenost jim odporuje). Je s podivem, že od roku 2011, kdy kniha vyšla, se naše vnímání roku 1989 nikam neposunulo. I když asi ani ne. Pullman tehdy sklidil dost kritiky ani ne tak z pohledu vědy, ale protože zpochybnil tehdejší společenský konsensus. Je to vlastně pochopitelné. Když dnes člověk sleduje ty oslavné eposy, které se vyrojily v souvislosti s třicetiletým výročím, je jasné, že naše historická paměť na žádnou revizi ještě ani dnes připravena není. (1) Pullman zpochybnil příběh o dělení společnosti na hrdinné disidenty a proradné přisluhovače režimu, mezi nimiž byla jen zmanipulovaná nebo utlačená společnost bez vlastní vůle. Upřel národním hrdinům zásluhy, demytizoval démonický útlak a všem, kdo tehdy žili, v podstatě řekl: "I ty jsi svým tichým souhlasem držel režim při životě." (2) Větší zásluhu na pádu socialismu v jeho podání (podloženém mnoha prameny) než celý disent má jeden komunista a k tomu Rusák. (Gorbačov). A to se nehodilo a nehodí připomínat nikomu. Že to koncem 80. let byl ruský tlak na uvolnění poměrů proti českému vedení státu, které se snažilo pokračovat v normalizačním režimu, to zaznívalo při těch letošních oslavách bolestně málo. Ale ono to je asi logické. Přiznat většině společnosti zásluhu na pádu režimu totiž znamená nejen hodit na ně zodpovědnost za to, že se držel při životě tak dlouho. Nýbrž také za to, co se dělo potom a kde jsme teď. A i tady se té odpovědnosti rádi zříkáme. Což dokazují i ony oslavné minutové spoty natáčené ČT na téma "Co pro mě znamená svoboda." Většinou se v nich vyslovují stále stejné fráze, kterým často chybí konkrétní obsah. Přečtěte si Pullmanovu knihu, abyste si to dali sami do souvislosti s normalizačním jazykem. V tomto ohledu kniha vážně stojí za zamyšlení, i když určitě nemá autor pravdu ve všem.... celý text
