Set123
komentáře u částí děl
Jako trochu kravina to je, ale nevybočuje ze standardů autora. Musíme akceptovat dvě fakta pramenící z téhož zdroje jsme na přelomu 19. a 20. století. To je takový ta doba, kdy se hroutí carské Rusko, Francie má za sebou zhruba osmdesátou revoluci v jednom století, Německo se sjednocuje a na hlavu poráží Francii, Rakousko-Uhersko je v krizi ekonomické, i sociální. Mezinárodní politika je naprosto nevyzpytatelná. Není otázka, jestli by takový dopis mohl způsobit válku. Otázka je jak rychle. Třebas ne pro to, že by jeho obsah byl natolik závažný, ale proto, že tehdy prostě leckdo válku chtěl. Druhý fakt je: manželka tehdy naprosto netušila nic o politice, protože jí to manžel nechtěl povědět. Tato teze se i dobově akceptuje poněkud hůře, ale s trochou kreativity... Pravda, ani s kreativitou neokecáme, že... No dobře, to bych spoiloval a to nechci.
Dohromady mi z toho vychází, že to povídka je možná poněkud hloupá, ale v zásadě nevybočující z autorských standardů. A mě to upřímně i bavilo, takže...
Sám bych si to možná neuvědomil, ale je tu opravdu ten samý problém jako se Spolkem ryšavců a Makléřovým úředníkem prakticky je to příběh stejný jako Černý Petr, pozměněn je vlastně jen v parametrech. Může se nám zdát čestnější, ale o to je také patetičtější. A nic z toho upřímně nepíši rád, protože ryze subjektivně se mi, měkotovi, tento případ líbil. A to byl tedy patrně cíl. Na Holmesových povídkách je vidět, že Doyle tvořil do značné míry schematicky a industriálně hodně se snažil, aby se to líbilo (vox populi, vox dei), ne aby byly kvalitní. Nu což no...
Tak asi se shodneme, že nebýt této povídky, nic, ale vůbec nic by se světu nestalo. Jestli jí jsem ochoten něco přiznat, je to relativní jedinečnost v Holmesových případech. Pohřešované dělá spíše méně. Ale jinak ji shledávám spíše nudnou a plochou, to co na ní bylo zajímavé, jak je ostatně zmíněno i dalšími komentujícími, tedy kritická reflexe Holmesova díla, je na konci plně zrelativizováno, takže to také za nic nestojí
Nnno Jistě vcelku zajímavý případ, vyznačující se ovšem jedním z těch ukázkové absurdních a spíše míně racionálních konců. Otázka se stojí, líbí se mi absurdní konce? Běžně detektivky nečtu, Holmes je výjimka, a jedním z důvodů jsou právě absurdní rozuzlení. Ale Holmesovi jsem to očividně ochoten odpouštět, takže nevím, proč se tu nad tím vůbec pozastavuji. Je to absurdní, ale je to vcelku fajn.
Případeček spíše než případ a to charakteru spíše morálního, než zločinného. Je založený čistě na pozorování fakt, činí ho to tak nenáročným a milým. Rozřešení je očisťující. Jedná se tedy sice možná o vcelku nezajímavou záležitost, ale zato tak pěknou, že je opravdu pěkným ulehčením uprostřed sbírky.
Myslím velice klasické dílo mistra Doyla. Ano, o co v ní jde je v zásadě zjevné od druhé strany textu ač je ta představa samozřejmě nekonkrétní. Ne, konec nepřekvapí. Ale to je jedno. Prostě Holmes loví kohosi, kdo cílevědomě likviduje busty Napoleona. To je tak krásně divné, že je to vlastně neodolatelné.
Tato povídka mne dlouhodobě zklamává (četl jsem ji již třikrát). Nebudu lhát, nemám Milvertona rád ne proto, že je špatný, na špatné literární postavě není nic zvláštního, potřebujeme je, ale proto, že je trapný. Mám rád Magnussena. Milvertona ne. Charles Augustus Magnussen ze seriálu Sherlock, ztvárněný Larsem Mikkelsenem, je naprosto fascinující. On není ani tolik člověkem, aby byl doopravdy zlý. On nedělá věci proto, aby dosáhl nějakého zlého, šíleného plánu. Jeho to baví. Jediný důvod je hra, je to naprostý a absolutní psychopat, který vás pěkně potýrá proto, aby vás slyšel křičet. Budete mučeni a nebudete přitom ani tušit proč. Doyleův Milverton je jenom ubožáček, který chce peníze. O nic jiného mu nejde. Je to přízemní, nudný parchant. Pohled na něj není ani zdaleka tak rozrušující, jako pohled na Magnussena. Nu a povídku jsem poprvé četl až po shlédnutí epizody s Magnussenem, působí tak na mě, přirozeně, spíše nedobrým dojmem. Ale i přes to je Milverton natolik zajímavou literární postavou (akorát zkrátka nesahá ani po paty své seriálové verzi), že přeci jenom povídku vcelku povznáší.
Nic. Prázdnota. Nezajímavé, suché, naprosto tuctové. Má-li býti ozvláštnění harpuna, budiž, možná je v tomto ohledu povídka drsnější, než je zvykem, ale to mi osobně nepůsobí žádnou zvláštní potěchu.
Skvělá povídka, opravdu skvělá. Je nepatrně delší, nežli bývá standardem a rozhodně jí to není nijak na škodu, ba naopak. Je vcelku záhadná, Holmes vlastně až do samého konce nemá všechny potřebné informace a i on sám na konci zažívá překvapení, zároveň se případ rozřešil jenom díky němu, nejednalo se o náhodu apod., jak tomu někdy bývá.
Atmosféra jakýchsi vřesovišť, panského sídla a hospůdek je skvělá. Obecně to opravdu bylo jedno velké překvapení, ze kterého vzešla jedna šibenice, velice uspokojivá šibenice. Trochu překvapivým se zdá důraz Holmese na platbu za případ. Jistě, je pochopitelný a rozumný, ale takto prakticky se projevující Holmes nebývá, není to zkrátka příliš konzistentní. Ale to je vlastně vedlejší vzhledem k tomu, jak nekonzistentní obecně autor bývá (ve Studii v šarlatové nás upozorňuje na fakt, že se Holmes vůbec nevyzná v literatuře, od té doby skoro každá povídka obsahuje literární odkaz právě z úst Holmese) a v tomto případě kdo by nebral 6.000 liber hodnoty počátku minulého století?
Chudinka holčina, ta to vůbec neměla jednoduché. Jeden nápadník za druhým a jací byli, že? Vcelku netradiční příběh o jakémsi stalkerovi, který se přetočí v nečekaný (více, či spíše méně nečekaný) twist. Strašně se mi líbí část, kdy dostává Watson od Holmese vynadáno, to jsem si užil. Vůbec tato povídka patřila mezi ty vtipnější a o to mi konec konců jde. Takže super
Oproti předešlému se jedná o moc pěkný případ. Šifry já sice nerad, ale v detektivním příběhu přeci jenom působí jisté osvěžení. Přeci jenom to však nečiní povídku natolik zajímavou, abych k ní měl příliš co psát, takže to zase takový zázrak nebude, že? Vůbec si při těch detektivkách připadám podivuhodně málo ukecaný.
Jako... třeba to byla satira? Proč by jinak na konci kladl takový důraz na ty králíky? Jinak souhlasím, že je to v zásadě divné, nelogické, ne dobře pochopitelné, nepříliš zajímavé.
Povídka vzato kolem a kolem nezajímavá, pokud vám není po chuti zjistit, jak se Doyle vypořádal s prosbami svých fanoušků, aby Holmese nenechal zemřít ve vodách vodopádu. Doyle musel prokázat mimořádnou kreativitu, to mu musíme přiznat. Potvrdil tím, mimochodem, mou tezi o superhrdinském charakteru jeho postav. Nepřiznáme-li jim tento charakter, musíme akceptovat příběh jako ryze absurdní. Což také je. Nu, ale Holmes je zpět a přináší nám mnoho dalších příběhů.
Chybou je předpokládat od povídek s Holmesem akční scény, bojové, či jiné souboje. Jsou to povětšinou povídky džentlmenské a jako takové jsou relativně tiché. Tím méně je vhodné něco takového očekávat, je-li povídka postavena na střetu Sherlocka Holmese a člověka, který je
Napoleon zločinu, organizátor dobré poloviny zla a skoro všeho, co v tomto velkoměstě nebylo vypátráno. Je to génius, filosof, člověk abstraktního myšlení. Má prvotřídní mozek. Sedí nehybně jako pavouk uprostřed sítě, ale ta síť má tisíc paprsků a on bezpečně reaguje na sebemenší záchvěv každého z nich. On sám toho dělá málo. Jenom plánuje.
Nepopírán, že povídka není zrovna dokonalá. Ale o to působivější po mém soudu Moriarty je. Je jakýmsi tichým zlem, ďáblem charakteru právě takového, jaký je charakter Holmesův. Doyle si dal moc záležet na tom, aby Moriarty byl takový, jaký je Holmes. Chtěl nám splnit poslední přání, ukázat nám odpověď na TU otázku, na otázku, kterou si klade Watson. Jaké by to bylo, kdyby se Holmes dal na cestu zločinu?
Mám Moriartyho rád, porot se mi líbí tato povídka. Pravda, jinde je zpracován lépe a důkladněji, ale zde se zrodil a proto je mi povídka nejen milou, ale i důležitou.
Mimochodem, z toho co vím, měl zde příběh Holmesův opravdu skončit. Měla to být metoda, jak zabít Sherlocka, protože ho měl autor již plné zuby. Ale fanoušci, koukám na vás všechny, na nás všechny, si vybrečeli jeho resurekci
Vcelku pěkný kousek. Je vcelku dlouhý a nabízí zajímavou záhadu celosvětového významu, což je vcelku milé. Už jen zmínka o Trojspolku musí na čtenáře mocně zapůsobit. Holmes řeší případ s obvyklou bryskností, tajemností a humorností, nelze tedy příběhu v této věci nic vyčítat, závěr je, myslím, adekvátní k tělu příběhu. Takže, vzato dohromady, je to velice povedená povídečka.
Že je mi Mycroft z obou bratrů sympatičtější, mám Řeckého tlumočníka rád. Mycroft je hrozně zajímavou postavou a to neříkám jen proto, že ho v novém seriálu geniálně hraje Mark Gatiss (třebaže se k němu lépe hodí spíše filmový Stephen Fry).
Příběh samotný snad není kdovíjak zajímavý, to neříkám. Ačkoliv člověk s náplastí přes ústa nepůsobí zrovna nejpříjemněji a to co se v povídce děje je vůbec vcelku brutální. Připouštím, že konec se autorovi (opět) příliš nepodařil, ale to je obecně jeho slabina, takže už jsem si zvyknul.
Hmm... nevím no. Asi to je vcelku zajímavý příběh, který by však mohl vyznívat mnohem zajímavěji, kdyby skončil úplně, ale úplně jinak. Tento konec je vcelku neoriginální a vlastně dosti ruinuje předešlý děj a napínavou atmosféru. Nebo nevím jestli napínavou, ale jistě tajemnou. Nu, škoda, no.
I tento příběh je vcelku pěkný. Patří do řady těch, kde zákonná spravedlnost zkrátka ani nemůže sehrát žádnou úlohu a navíc v něm je, pozor, spoiler, mangoose. A kde je takové roztomilé zviřátko musí být pěkně, pravda?
Ó, toto je velice pěkné. Vcelku netypická záležitost z pera mistra Doyla. Holmes je nemocen, vyčerpán. Jede na venkov, rehabilitovat se. Osud tomu však nechtě, Holmes najednou, ani neví jak, řeší jakousi banální loupež, s níž je spojená jakási banální vražda.
Případ je specifický hned v několika věcech. Například právě v Holmesově nemoci umožnila autorovi využít více manévrovacího prostoru, než má obvykle. Od záchvatů, přes omyly, až k nedůvěře čtenáře (a postav) k rozumu detektiva. Nakonec se dokonce dostaneme k fyzickému násilí provozovaném na Holmesovi, což věru není typické. A samo rozřešení se mi také zdá být, jednak mimořádně chytrým, jednak velice zajímavým. Jeden z nejlepších případů, řekl bych.
Rituál chápu jako poctu Edgaru Allanu Poeovi, abych byl upřímný. Obsahuje podivnou hádanku, vedoucí k mimořádnému pokladu ve starém šlechtickém sídle, kde žije dávný mladý přítel hlavního hrdiny. Atmosféra je pochmurná, ale poklad je nakonec odhalen a příběh končí, relativně, šťastně. Je to opravdu kombinace několika motivů pro Poea typických, kterými Doyle přímo křičí na čtenáře: Salve, mistře!