Set123
komentáře u částí děl
Zjevně je možné k této povídce být velice kritický. Ale já nebudu. Jenom ten fakt, že postavou je Holmes a napsal to Doyle neznačí, že by se muselo jednat zrovna o detektivku. Nu a zde se o ní nejedná a přeci se mi to proto nezdá být nedůstojným rozloučením se Sherlockem Holmesem, který v ní přispěl svým dílem k vítězství Trojdohody v První světové válce. Proč ne? Pro mě je to opravdu jedno z posledních setkání s panem Holmesem. Já si to užil. A mimochodem, Holmesův závěrečný monolog je podle mě přeci krásný.
Velmi dobré, dokonce snad nejlepší ve sbírce, řekl bych. Případ je pozoruhodně atmosferický, ukazuje nám důležitost role názvu díla toto nese jméno ďáblovo a nutí čtenáře jeho prostřednictvím povídku interpretovat. Nenese ve skutečnosti v sobě nic magického, ani nic co by se magickým mohlo zdát, přeci nás nutí na to takto nahlížet z krbu vyskočil ďábel a všechny svým smíchem přivedl k hrůzné smrti.
A přece to tak není, čtenář sám dokonce může vcelku rychle dojít ke správné odpovědi, na autora čekat netřeba. A i když čtenář odpověď najde, nebo mu ji autor prozradí, atmosféra nezmizí. Už tam neposkakuje žádný čertík, jen lidskost sama. Dostojevskij nechává ve svým Bratrech Karamazových Ivana potkat se se Satanem. Ten praví: Satan sum et nihil humanum a me alienum puto. Hle, Ďáblovo kopyto.
Možná jsem po předešlé sbírce, ke které jsem byl velice kritický, obměkčen, ale i tento kousek zdál se mi vcelku dobrý. Watson zase dostává seřváno (asi jsem sadista, ale vcelku mě baví, když mu Holmes říká, že je to tak trochu natvrdlý blbeček, kterého má místo pejska), načež se sebe i Holmes udělal vola (jistá metafyzická spravedlnost), aby se případ nakonec vcelku pěkně rozřešil. Holmes byl navíc (pravda, už se to stalo, ale málo) natolik v úzkých, že se musel dopustit vyloženě násilných metod. Pěkné.
Buďme k sobě upřímní, ta povídka patří mezi ty snad vůbec nejpředvídatelnější. Ale přeci, už samotná obava z ústřic zaplavujících svět za to čtení stojí. Je to jiné, je to příjemné. Doyle rozvádí nápad, který měl již v Reigateském panstvu a rozvádí jej do vcelku příjemné šířky. Je to vtipné, je to zajímavé, jestli je to záhadné, to je mi osobně vlastně jedno.
Za mě dobré. Je to patrně mou osobní afinitou k Mycroftovi spíše než z jakéhokoliv důvodu, ale to je nakrásně jedno. Příběh to, myslím, není nezajímavý. Ztracené dokumenty, národní zájem, to už tu, pravda, bylo, ale zdá se mi, že to tu autor nakombinoval dostatečně na to, aby z toho bylo vcelku příjemné počteníčko.
I zde bych tvrdil, že kvality příběhu jsou spíše standardní. V povídce je jisté tajemstvíčko a, řekněme, nečekané rozuzlení, které není o nic méně originální, než jakékoliv jiné, se kterým Doyle přišel. Což neznačí, že je to kdovíjak geniálně dobré, ostatně se hlásím ke všemu, co níže napsal honajz. Problém je, že zde nedostatek autorské... mno... kreativity je na úrovni běžné jinde to to u autora ještě horší.
Povídka má jedinou věc, kterou může zapůsobit uši. Málokdy se Doyle ponížil na takovou úroveň morbidity, značí to patrně jistou krizi kreativity kterou ostatně očividně prožíval povícekrát. A vlastně nevím co dalšího si ze čtení odnést...
Vcelku zajímavý počin. V kontextu sbírek hlavně tím, že se dělí na dvě části, sice návazné, ale vypravěčsky relativně rozdělené. Tyto části nadto obsahují vcelku velké množství děje a linií, které jakoby se rozbíhaly do velkých šířek. Nakonec je však autor přeci jenom zkrotí a uplete je do formy dosti absurdního závěru, přičemž si nakonec nezapomene udělat srandu z justice. Takže vcelku průměrná delší povídka, řekl bych.
Nemohu si pomoci, další prázdno. Já už k těm povídkám fakt nemám co psát, i když se snažím. Víte, píši si tyto komentáře, abych si mohl kdykoliv připomenout obsah a můj názor na dané texty jenže tady vlastně takřka žádný obsah, na který bych mohl mít názor, zkrátka není.
Další ze série dosti bezbarvých případů. Vzato kolem a kolem se nic nestalo a Doyle kolem tohoto nic buduje atmosféru něčeho. Problém je, že v tomto případě je ono něco dosti kýčovité a nezajímavé a dosti kýčovitě a nezajímavě povídka i končí.
Co k tomu napsat? Moc pěkné vyprávění o mimořádně smutném životu jedné mimořádně trpící ženy. Není na ní nice překvapivého, tajemného, dramatického. Je to v zásadě opravdu jenom smutné a takové... klidné. A proč ne?
No, tato povídka mne upřímně zastihla poněkud nepřipraveného. Opět tu máme nestandardního vypravěče, Sherlocka. Ten se ocitá v relativně nezvyklém prostředí, které navíc obsahuje relativně nezvyklou příčinu úmrtí. Nevím, nějak mě tato povídka zkrátka nechytla no.
Ale notááák, tak slibně to vypadalo Ne, fakt, povídka se mi zdála od počátku strašlivě zajímavá, ale ten konec Příběh je v autorově kontextu zcela unikátní a zajímavý. Konec bohužel také. Ten se mi hodí k Bulgakovovi, který občas prokládal své dílo prvky sci-fi a tento konkrétní příběh by se mi k němu hodil, ale ne k Doyleovi. Opravdu mě ten konec hodně zklamal no. Ale i tak je to vlastně vcelku zajímavá a vtipná povídka, která má dosti oživující charakter, v rámci sbírky.
Je možné, že už jsem kdysi někde viděl, či slyšel zpracování této povídky, protože se mi zdála hrozně předvídatelná. Každopádně není, zdá se mi, povídka ničím příliš vybočující. Vcelku průměrný autorův výtvor, nikoliv nezábavný. Vzato dohromady je dokonce možná příjemnější na čtení, něž leckterá ze sbírky.
Tak tohle mě definitivně nasralo. Promiňte mi to, ale je to tak. Doyle tu už stejně jako padělatel v příběhu jenom kopíruje originál. Tedy je-li Spolek ryšavců originálem. Problém je, že tohle vám může projít jednou, v Makléřově úředníkovi, ale když to pak uděláte ještě jednou, je to už vážně ubohé a dosti trapné.
Spoiler následuje.
Naskytne se absurdně lákavá nabídka, které nelze odolat (mimořádný plat (Ryšavci, Úředník), nebo náhlé dědictví (Garridebové)), která vás vypudí z pozice (domu (Garridebové, Ryšavci), pracovní pozice (úředník)), pro to, aby se na tuto pozici mohl dostat zločinec a vydělat na tom velké peníze (vykradením banky (Úředník, Ryšavci), nebo zásob falešných bankovek (Garridebové)). Jako autor to maskujete hloupými vtipy (u Ryšavců je to tedy agentura vypomáhající zrzkům, u Úředníka je to opisování z telefonních seznamů, zde je to hledání třetího Garrideba). Tohle je autorsky tak líné, nechutné a ubohé, že by se za to Doyle, být ještě na živu, měl stydět. Fuj.
Jo, tohle já rád. Nepopírám, očekával jsem od samého začátku, že konec bude více méně takový, jaký se nakonec projevil, nebyl jsem proto překvapen. Nic to však příběhu neubralo na zajímavosti a zábavnosti. Holmes ve střetu s africkou upírkou, není to perfektní? Nádhera, opravdu moc pěkný případ!
Hmm... Prázdnota. Jistě, možná je příběh z počátku poněkud nejasný, tajemný. Asi je to mou zkažeností, ale čekal jsem upřímně nějakého úchyláka. Takto je z příběhu zase jenom banalita, bez většího představení Holmesových schopností, zato s mírným nádechem obligátního rasismu Podpis čtyř to samozřejmě netrumfne, to je Doylův rasistický masterpiece, ale i tak je to takové nepěkné.
Hmmm proč ne. V tomto případě Doyle došel ještě o kousíček dál, než u Vojáka a příběh není vůbec vyprávěn homodiegetickým vypravěčem, ale svěřuje tuto úlohu nezávislému třetímu, heterodiegetickému vypravěči. To samozřejmě přináší prvek ozvláštnění a to je dobře, otázkou však je, jestli je to takto lepší. A to já si tedy nemyslím. Případ, který je nám předložen je zcela banální a nezajímavý, takže jedinou proměnnou je opravdu vypravěč. Nu a heterodiegetický vypravěč způsobuje sterilitu ve smyslu lineárního vyprávění. Fakty jsou nám podávány tak jak jdou po sobě, bez dramatického zásahu Watsona. A to jinde může být dobré, ale patrně to tak dobře nefunguje v přítomnosti Holmese. Experiment tak v tomto případě oceňuji, ale méně, než u Vojáka.
Nu vida, i Doyle dokáže překvapit. Jeho povídky jsou zajímavé v prvé řadě tím, že je vypráví Watson. Ten nám poskytuje poněkud záhadné vyprávění, kterému přihlíží jako stejně hloupý pozorovatel, jako jsme my. A najednou bum, vypravěčem je sám Holmes! Příjemná, osvěžující změna a to navíc v celkem příjemném a zajímavém případě. Pravda, možná byl předvídatelnější, než by na detektivku mohl být, ale to možná bylo právě onou změnou narátora, než změnou standardu. Každopádně mi to bylo milé počtení, skvělé!
A tak špatné to není, že? Do Londýna přivítá vrah z Prahy (my tam vůbec máme dobrou pověst, krom Zimní pohádky se, pokud vím, v Shakespearových hrách objevuje jen jeden Pražák a sice zloděj sedící ve věznici, čekající na popravu), který, a tady se zápletka poněkud kazí, svedl zjevně nepříliš moudrou dívku. Zde se opět projevuje snad jistá lacinost, se kterou autor píše vezme tu nejjednodušší linii a jede po ní až schematicky, aby se pěkně prodávalo. Ale zase musím říct, že jisté nepěkné stíny, které baron vrhá, prochází celou podívanou a člověka snad uchovávají v jistém napětí. Vše vzato dohromady, je to další spíše průměrná povídka, která má své kouzlo, ale také dosti slepých míst.