Set123
komentáře u částí děl
Mrtví... tohoto světa Povídka evokuje vskutku mnohé představy. Měl-li bych ji umixovat, přísadou by nejspíše byl autorův Dagon a Poeovo Ticho a Eiros a Charmion. Je to opravdu podivuhodný snový výjev, který obsahuje snad nejtemnější autorovy vize. Zápach mrtvých tohoto světa a mrtví tohoto světa, utopeného a pozřeného plazími bestiemi na jedné hromadě. Jaksi se mi to opravu jeví být velice poutavé a velice zvláštně děsivé. Mrtví tohoto světa.
Jedna z nejpůsobivějších, pokud jde o mne.
Hypnos je jistě součástí snového vesmíru autora, nelze jí však mu však, upřít jistou svéráznost s specifičnost. Hypnos sám je totiž v díle autorově čímsi mimořádně podivným, blízkým snad Podivnému domu vysoko v mlze.
Je to každopádně povídka dosti fascinující, v lecčem schematická, v mnohém zcela raritní.
Ježíši, tohle je zjev, úžasná, naprosto divná, zbytečná ptákovina, jejíž neexistence by neškodila nikomu a ničemu, krom jí samotné. No není to krása? Zaradujme se! Lovecraftovo vážné čelo a kamenné oči plné vážnosti a nicotnosti života a Sladká Ermengarda!
Vrátím se abych splatil hypotéku, Lotter, ne kocour vykřikl klatě!, Ethyl připomíná C2H5OH, a mezi šestnáctkou a osmadvacítkou není rozdílu. Šmankote.
A povšimněte si, že hypotéka hraje v povídce zdaleka nejvýznamnější roli! Ne, tohle je prostě geniální. A drahouš stará šel.
Jedna z těch skvělých, řekl bych. Hudba Ericha Zanna je poněkud neuchopitelná, to je pravda, ale hudba zkrátka je neuchopitelná.
"Žije-li láska z hudby, hrajte dál!"
A co když z hudby nežije jen láska, pane Orsino? Co když z hudby žije i ona strašlivá poslední hrozba, jež neslýchaně blábolí vně uspořádaného vesmíru kam už nedosáhnou žádné sny, ta poslední beztvará zkáza v podobě nejhlubšího zmatení, jež se rouhá a blekotá v samém středu veškerého nekonečna, bezmezný démon, sultán Azathoth, jehož jméno nepřejde nahlas vysloveno přes žádné rty a který hladově hryže v nepředstavitelných, neosvětlených kobkách mimo čas, uprostřed zdušeného víření hnusných bubnů a tenkého, monotónního kvílení prokletých fléten, jež dohánějí k šílenství?
Ne, nemám dalšího komentáře. Tato povídka je zkrátka skvělá. A hudba, ta je kouzelná.
Respiterespite and nepenthe from thy memories of Lenore;
Quaff, oh quaff this kind nepenthe and forget this lost Lenore!
Quoth the Raven Nevermore.
A tak samozřejmě, že je ta povídka předvídatelná a dosti nesmyslná, ale to jsou tak nějak všechny. Nejen ty Lovecraftovy, mimochodem. Přeci se nad ní zůstává vznášet jakási hnilobná atmosféra, atmosféra smutku, pláče a rozervané duše. Atmosféra bolestná a plačtivá, vyvolaná mimořádně krutým osudem, který snad není ani slušné komentovat.
Snad jen připomenu, že ono tápavé, temné tápání vzhůru se nám připomene, jako ledacos jiného, ve Snovém putování a i tato povídka si tak nachází místečko v mistrově mýtu. Připočteme-li, že je krásně napsaná, není co řešit. Je to krása smutná, zvrhlá a bolestná, ale krása.
Mimochodem, vcelku dobře vyvedená (ne že by mé hodnocení v dané věci bylo jakkoliv relevantní) v Z neznámého světa od Erika Krieka.
Jsem překvapen. Ne povídkou, samozřejmě, bůh chraň! Ale tou zde přítomnou úchylkou na autobiograficitu povídky. Důvod je prostý. A i kdyby tak co? K čemu tahle skutečnost je? V čem, táži se, se tato povídka vymyká dejme tomu Stříbrnému klíči, jak níže správně zmíněnému Snovému putování, nebo prostě snové autorově tvorbě obecně? No vůbec v ničem! Tak k čemu nám je, že někde někdy někdo napsal cosi v tom smyslu, že je to autobiografická povídka? Což mimochodem patrně není. Lovecraft bral opium? No dle jeho vlastních slov ne. (Ale opakuji, i kdyby, proboha, byla povídka autobiografická (a já toho o autorově životě zase tak moc nevím), no a co?)
Ne, přátelé, fakt jakéhosi údajného propojení autora a obsahu je zcela irelevantní, nikdy není průkazný a v tomto případě (ani ve většině jiných) nepomáhá takový přístup výkladu povídky víc, než jakýkoliv jiný. Uznávám výjimky, typu Kafka.
Povídka sama je na stránečku a nevyniká doslova ničím. Není tak zajímavá jako jiné snové povídky, není tak pěkně vypointovná, jako, dejme tomu, Calephais. Berme ji proto spíše jako jakousi avantgardu Snového putování k neznámému Kadathu, jak velice správně píše Yaoiyuri.
Měsíční močál se po letech ukazuje horší, než před lety býval. Patrně hlavně proto, že jsem tehdy ještě neměl přečtené Krysy ve zdech a proto, že mi celková koncepce tolik nepřipomínala Zánik domu Usherů, patrně hlavně proto, že jsem neměl přečtený ani ten.
Dnes je to každopádně povídky s jistou atmosférou, ale prakticky bez náboje. Oproti Zániku od Poea nemá ani tu atmosféru. Oproti Krysám ve zdech je to prostě slabota. Šmrnc tomu nedodává ani antické podloží, i to totiž lépe pojímají Krysy. Potenciál člověka vystrašit to také nemá, takže zbývá jenom velice plochý horůrek, spíše pro zabavení, než pro co jiného.
Když jsem knihu poprvé před léty četl, zdály se mi úvodní dvě povídky neskutečně dlouhé, vlekoucí se jako slimáci. A přitom to jsou takové povídečky. Nu, Iranon se vleče dál, opravdu jak smrad. Ale zdá se mi dnes výrazně zajímavější, než před léty.
Je to povídka, myslím, s více rozměry. Řekl bych o dobré imaginaci, pevné vůli a silném odhodlání, jistě, až o psychoanalytickém hledání sebe sama. Ale o čem také je? Uznejte, obsahuje sociální kritiku, Iranon je vyloučen ze společnosti, která je zkažená, podivná, zvrácená. Je to o vyloučení ze společnosti, v tomto případě snad ani ne vyloučením vnějším, ale vnitřním.
Ale o čem pro mě povídka hlavně je? Možná to v ní vidím jenom já, možná je to jenom tím, že vím, že Lovecraft četl Nietzscheho. No ale podle mě je to o Nietzschem. Považte, Iranon putuje světem jako Zarathustra, je jako Zarathustra vysmíván a stejně jako Zarathustra, až na vyvolené výjimky, potkává jen... no... lidi no - ačkoliv hledá nadlidi. Iranon, přesněji, hledá nadměsto a potkává jen města. Ale jaká? I to svědčí tomuto výkladu. Je to Teloth charakteru vskutku Apollónského, pracující, řádný a až mechanický a je to Oonai, opilá vínem jako mladý bůh Dionýsos. Staré morálky, přitažlivější, než morálka křesťanská, ale stále nedokonalé. Tak jako Nietzsche odvrhuje Iranon tyto staré morálky, nestačí mu, nejsou mu dokonalé.
Iranon jde světem a hledá svou iluzi o nadměstě, vedle něj jde mi Zarathustra a hledá nadčlověka. Oba umírají se ztrátou své iluze. Protože ona je to jen iluze.
Tato povídka zastává v Mýtu pozici neotřesitelného významu.
"Ne, nezemřelo to, co věčně odpočívá,
a dlouhý věků běh i smrti smrtí bývá."
Pravil šílený Arab Abdul Alhazred, jakýsi KelThuzad Lovecraftova světa, svého druhu středobod celého mýtu, který se tu poprvé objevuje se svým slavným veršem, z dosud neznámého Necronomiconu.
Jinak je to povídka plná odkazů (a snad ani jeden není slepý) a temných spojnic, které se proplétají celým dílem Mistra. Nadto je to povídka zkrátka mile atmosférická, plná a hutná.
Má samozřejmě jakési nedostatky. Zmiňme to, že postava nikdy nemůže být na dobrodružství připravená tak, jak je mu připraven čtenář a nevěří tomu, čemu čtenář může bezpečně důvěřovat. Vypadá pak poněkud hloupě, zvláště myslí-li na starodávné město Ib, které, jak víme ze zahalení Sarnathu, rovněž bylo ovládáno rasou jakýchsi plazovitých potvůrek. Ale to je chyba, kterou autor, ani překladatel, ani čtenář nemohou odbourat a neměly by se nám tak promítnout do hodnocení bravurní povídky.
Člověku, který má pana Lovecrafta opravdu, upřímně a z hloubi srdce rád, budou se chviličku u čtení doslovu kroutit orgány. Ale nepotrvá to dlouho a zjistí, že Josef Škvorecký Lovecrafta také upřímně rád. Co k jeho textu dodat?
Ne, Lovecraft nebyl velký spisovatel. Ale jeho dílo, podivuhodně vlastní a individuální, vlastně vcelku špatné, ale naprosto skvělé, ovlivnilo tento svět mnohem více, než o sobě může tvrdit valná část klasických děl největších spisovatelů historie. Tento člověk, který cituje Miltona, Joyce a další ovlivňuje žitý svět více, nežli by zmíněné velikány vůbec kdy napadlo. A to o jeho díle něco svědčí. Možná jen to, že je tak zvláštně lidské, že na lidi zvláštně působí. Možná to, že lidé mají v sobě zakořeněnou jakousi "morbid curiosity", která je láká. Tak či tak, je dobré a je milé tohoto amatérského spisovatele, spíše soustředěného na vlastní korespondenci, nežli na uměleckou tvorbu, studovat.
Cesta do srdce černého kontinentu se v podání pana Lovecrafta může zvrhnout v historii vzkutku nechutnou. Nemá jistě smysl pokoušet se tu znovu moralizovat, co do jistých předsudečných sklonů mistra. Zůstaňme u toho, že se jedná o velice předvídatelný příběh, který není tak tajemný jak by mohl být. Což je jistě škoda, s příběhem by se snad dalo trochu vyblbnout. Celkem vzato je to jedna z mých méně oblíbených povídek sbírky.
Heh... Po dočtení této povídky by se z jednoho skoro stal přesvědčený německý nacionalista. Když jsem jí četl před lety poprvé, připadala mi tato povídka nezměrně dlouhá, dočíst jí do konce, to byla bolest. A teda, strašlivě dlouhá je dodnes. Ale mnohem zajímavější, než tenkrát.
Platón by se radoval a Lovecraft našel zalíbení v Platónovi, zdá se. Atlantida, no není to skvěle lovecraftovský námět na vyprávění? Pravda, Rlyeh to není, ale Atlantida taky dobrý. Přidejte k tomu úžasným způsobem neracionálně racionálního Němce a plavbu ponorkou na způsob Draculovy cesty lodí do Anglie a vznikne vám z toho nepříliš originální, ale vcelku zábavný příběh. Proč ne.
τὰ μετὰ τὰ φύσικα, vskutku. Toto je, myslím, zdaleka nejikoničtější povídka z této sbírky, nebo alespoň jedna z nich, patrně vedle Dagona. Je tajemná, je zvrácená, je zneklidňující, řadí se ke skutečnému Dílu pana Lovecrafta.
"Poznáme, nač v noci vyjí psi, i proč po půlnoci kočky nastražují uši." Dělej co dělej, nikdy mne nepřesvědčíte, že to není nádherně divná věta, je v pravdě "disturbing".
Pravda, mám pochyby, zda byl pan Tillinghast napsán úplně dobře, spíše snad úplně ne, představoval bych si ho jinak, zlost charakteru přebíjí jeho zlovolnost, abych tak řekl, ale budiž, to je jen drobná vada na kráse této úctyhodně podivné povídky.
"Nikdy už nemám pocit, že jsem sám, a nedovedu se uvolnit. A někdy, když bývám unavený, zakouším tísnivý pocit, že jsem pronásledován." Jsem si jist, že protagonistův život byl zakončen dalším výstřelem z revolveru a spálenými vlasy na spánku.
I na autorovy poměry dosti nesrozumitelné, že? Křičí-li však strom Pomsta! (jako že ano), jeví se být celkový děj o něco otevřenější. Slávu za sochu Tyché by bylo škoda dělit, pomyslel si, patrně, Musides. Taková interpretace mne po jistém váhání napadla. Napadá mne i jiná, napadá mne příběh lásky spojující dvě něžné duše až za hrob, chuť znovu stanout bok po boku. Ale jed se mi v tento okamžik zdá pravděpodobnější.
Každopádně bych neřekl, že je to nějak výrazně špatné. Jistě, je to nezvyklé, je to podivné a do značné míry přehnaně kryptické (z řeckého kryptos, skrytý, nikolivěk ve významu toho slova typicky lovecraftovském). Tím tajemnem je ale možná dosti zajímavá.
Hmm... Člověku by se skoro chtělo povídku zaříznout s konstatováním, že se jedná o rasistickou patlaninu a obratem Lovecraftovi připomenout, že oni ctní mužové, kteří Ulici postavili, byli z velké části kriminálníci a účastníci genocidy v kontinentálním měřítku, kteří se řadí mezi nejodpudivější zločince historie, srovnatelné pouze s nacisty. Člověk by mu mohl také připomenout, že kultura každého jednoho imigranta, který do Ulice přišel byla o staletí a v mnoha případech tisíciletí starší, nežli nejstarší a nejdůstojnější baráček v té Ulici.
Ale si by to bylo příliš afektované. Je nutné povídce přiznat alespoň pěkné rámování o duších míst a věcí, o geniovi loci. Vyprávění samo je navíc svým způsobem pěkné a poutavé. Kdyby nebylo tak z podstaty hloupé, bylo by jistě i dojímavé.
Nu a ač s obsahem takřka až stupidního komentáře pode mnou nesouhlasím ani zbla, onen postřeh ohledně pana Rifkina je vcelku poutavý.
Vyprávění (rozhodně ne povídka!) O zkáze, jež přišla do města Sarnath (mimochodem, český překlad názvu vyprávění se mi vcelku líbí, je takový poetičtější) je poměrně raritní, mezi texty Lovecrafta. Jak po stránce jazykové, tak po stránce výstavby děje. Jedná se o pohádkový příběh vyprávějící spíše než co jiného o evolučních dějinách odehrávajících se na jednom místě, samozřejmě pod taktovkou jakéhosi boha, Bokruga, prastarého. Sám přesvědčen, že Lovecraft byl dobrý člověk a s tím jeho údajným rasismem to nebylo tak žhavé, jak se tvrdívá, nemohl jsem si nepovšimnout, že jakýsi snědá rasa byla zlikvidována dík vlastní chtivosti a vůbec špatnému charakteru (ale až po tisících letech, to není špatné!) a po nich přicházejí blondýni s modrýma očima. Ale co už.
Jedním z problému autora je jakási příležitostná obtíž při hledání výrazu. Líbí nelíbí, jeho texty občas vskutku působí poněkud uměle. Tím více se to projevuje zde, u vyprávění, které je psáno nepřirozeným, pohádkovým jazykem. Některé větné konstrukce působí zkrátka ošklivě, oku nelibě. A buďme k sobě upřímní, překlad tomu nepomáhá. Ale úplně se to na něj hodit nedá, odd and ugly nesedí do pohádkového vyprávění ani v angličtině. Obecně vzato je mi ale tento textíček vcelku milý a považuji ho za dost zajímavý.
K povídce lze mít, myslím, vícero výhrad. Jednak se mi nelíbí její jistý hermetický charakter. Všechno souvisí se vším ostatním a tak. Hindský prsten, aztéčtí bohové. Prosím, proč to musíme dohromady jakkoliv matlat? Nadto se mi jeví dosti bezobsažná a nezajímavá. Děje se v ní spíše jen jakési tajemné nic, spojené možná s přílišným požíváním alkoholu. Jistě, jistě, tak se to má s větším množstvím jeho povídek, ale... ty mám rád.
Zde pár nesourodých poznámek:
Je sice pravda co již bylo níže napsáno. Povídka je to poněkud předvídatelná, její vyvrcholení znáte již od poloviny textu. To vyplývá z jejího tématu vůbec, ale autor tomu skladbou textu rovněž příliš nepomohl. Kdyby si povídání o Treversově rodinném zázemí, včetně zmínky o bývalém snoubenci jeho matky, nechal na později, mohla by povídka přeci jenom být trochu méně přímočará.
"Smutný příběh, jak jej bez příprav vyprávěl Marcus Lollius, prokonzul Římský." Rozumíte tomu? Já ne. Víme, že Galpin byl učenec, profesorem na univerzitě ve 23 (to je dříve než Nietzsche!), zabýval se podle všeho spíše moderní literaturou, nikoliv antikou. To však nejde dohromady s úvodním citátem, ani s výkřiky, kterých se v průběhu textu dopouští. Samozřejmě, takový Villon, o kterém měl přednášet, měl samozřejmě svým způsobem k antice blízko, ale takto konkrétně... Potkat se v této povídce s citací Miltona, to jsem také nečekal: "Synové Beliálovi, nadmutí troufalostí a vínem." Jak do schématu povídky zapadá Ztracený ráj, to opravdu nevím a přeci předpokládám, že tímto vším autor směřoval k něčemu konkrétnímu.
Povídka obsahuje i poměrně humorné, sarkastické průpovídky, hlavně stran vypravěče. A je, kupodivu, svým způsobem dosti heroická. Opravdu podivuhodný text.
Závěrem, buďte, prosím, vyzváni povídkou k úvahám snad nikoliv povrchním o roli státu v současném světě. O jeho úloze výchovné, o tom, zda se jí má spíše přidržet, či na ni zanevřít. K tomu by vás ta lidská stvůra Sheehan měla vybudit. I sám fakt vládnoucí prohibice je v tomto ohledu inspirativní.
Tato povídečka patří mezi mé nejoblíbenější z Hrobky. Samozřejmě, její intelektuální odkaz je poněkud imbecilní, osobně jsem však rád, že má vůbec nějaký a ona ho má. Je trochu moralizující, je trochu oklepaný, ale je tam a upřímně, kolik povídek čtete, které to o sobě mohou říct?
Atmosférou se tu, myslím, autor snad nejvíce za svou tvorbu přiblížil E. A Poeovi. Lovecraft si samozřejmě vybudoval vlastní, na Poeovi zcela nezávislý styl, který vyvolává zcela autentickou atmosféru. Svému mistrovi se nikdy tak moc neblížil. Ale tady, tady je mu velice blízko. Přečtěte si Poeovo Ticho, nepopírám, to je řemeslně na jiné úrovni, než Paměť, přesto jsou si tyto dva textíky neuvěřitelně blízké a svým způsobem se doplňují a já je mám oba velice rád.
Věděli jste, že existuje negativní korelace mezi konzervativismem a IQ? (https://www.sciencedirect.com/science/article/abs/pii/S0160289609000051) Připojíme-li k tomu fakt, že redneckové (jakým je i milý náš Joe) velice rádo volí republikány, lze konstatovat, že republikáni jsou hloupí. No dobře, to je samozřejmě trochu vtip, ale kdybychom chtěli, jistě bychom dokázali vymyslet velice zajímavou interpretaci této povídky skrze nastíněnou optiku.
Jinak se jedná spíše o průměrnou snovou povídku, která žije spíše náznaky a nejistotou, nežli zajímavým příběhem, nebo vůbec něčím zajímavým. Taková Polaris je coby snová povídka rozhodně zajímavější, na straně druhé Za stěnou spánku se přiklání na hranici sci-fi, což samo o sobě není nezajímavé. Každopádně se řadí spíše do řady, než že by vybočovala.