Set123
komentáře u částí děl
Hmm... tato povídka může být, po mém soudu, zajímavá tak maximálně z hlediska kanonického, neřekl bych tak z hlediska čtenářského. Holmes hraje úlohu vyloženě vedlejší a příběh není nikterak originální... No nic no.
Moc pěkná povídka, moc. Holmes a Watson v ní hrají roli spíše kulisní, nejsou nikterak důležití, příběhem nehýbou, jen tam tak stojí a pozorují a to co se tam děje je pěkné. Dobře, ono je to creepy jako prase, ale nakonec je to moc pěkné.
I Holmes se jednou za čas může zmýlit, ono mu to dělá dobře. A když je výsledek i přes tento omyl natolik optimistický, člověk z toho musí mít radost (sic možná trochu škodolibou). Krása.
Ajajaj! Víte, mě by se ta povídka snad i líbila, ale ale ona je vlastně jenom opsaným Spolkem ryšavců. Fakt, všechno sedí, jen je tu méně zrzků. Takže jsem vlastně silně zklamán, taková autorská lenost zdá se mi poněkud ošklivá.
Jedna z řady jednoduchých a příjemných příhod ze života Holmesova, která přijde, je vyřešena a odejde. Není na ní, myslím, nic hodného kdovíjaké pozornosti. Tedy je v ní pěkné zviřátko, ale to je tak vše.
Ale jo, tohle se mi líbilo. Musím uznat, že atmosféru tajemnosti a jisté podivné zvrhlosti, až slizkosti se podařilo autorovi vykreslit vskutku skvěle. Člověk ví, že se v Domě děje cosi podivného. Člověk ví, že ony výstřednosti mají imitační charakter, to je zjevné. Člověk zkrátka ví, že někde v tom stínu je cosi zlého. Ale neví co přesně. To se závěrem samozřejmě dovídáme. A opravdu je to cosi mimořádně hnusného. Doyle se tu navíc rozhodl vyvrátit mou výtku, kterou jsem psal u Berylové korunky. Zde konec přesně pasuje a sotva si lze představit lepší.
Koukám, že Doyle má vůbec s těmi konci problém Berylová korunka je, myslím, nejsmutnější povídkou v celé sbírce. Opravdu, co chudák bankéř dostává do těla, to není žádná sranda. A vzhledem k tomuto objemu neradosti (řečeno s Klausem) je konec, myslím, vcelku neuspokojivý. Ale povídka je to dobrá a ani právě zkritizovaný konec na tom nic nemění.
Příjemná kratičká záhada, která je jen tím nejpřirozenějším důsledkem svých příčin. Je krátká, jednoduchá, vcelku vtipná, nikdo neumírá a Sherlock Holmes se musí pro jednou snížit na úroveň pouhého lorda, takže vzato kolem a kolem je i vtipná. Co víc po detektivce chtít?
Další vcelku slušný příběh, který sice možná nekončí úplnou satisfakcí za obsah, ale tento nedostatek vyrovnává obsah sám. Je to vlastně příběh na poměry až překvapivě brutální, či syrový, dalo by se říci, ale to ničemu neškodí, je díky tomu povídka svěží a poutavá.
Konec opravdu postrádá tolik žádané zadostiučinění, ale s tím jsem osobně ochoten se smířit. A tak bolestivé jako v Pěti pomerančových jadércích to není.
Áááá tak tady je! Tady je orangutan! Ještě aby ne! Věděl jsem, že i Doyle bude nakonec mít svého orangutana. Narážím, kdyby to nebylo zjevné, na Vraždu v ulici Morgue, jednu ze tří (?) Poeových povídek, ve které se vyskytuje Dupin. Dovolím si zde droboučký
spoiler,
nikoliv však spoiler Strakatého pásu, ale Vraždy v ulici Morgue.
V ulici Morgue byly zavražděny dvě ženy. Do jejich domu se nikdo nemohl dostat, nebylo to zkrátka možné. A přes to je někdo brutální silou zavraždil a jejich rozlámaná těla narval do komínu, následně tento vrah unikl z uzamčené místnosti v několikátém patře domu, aniž by se lidskou silou dala vnější stěna domu slézt. Orangutan vraždil, vážení.
To máte tak, v každém detektivním cyklu dříve, či později dospějete do bodu, kdy vám autor předvede něco naprosto absurdního. Záhadná vražda, jejíž vysvětlení je naprosto, ale naprosto absurdní. Prostě nedává smysl, je to kravina. Gratuluji, sire Doyle. Ale víte co je na tom nejlepší? Detektivky dokáží takovou vraždu podat s takovou lehkostí a samozřejmostí, že ji člověk nejen akceptuje, ale dokonce se mu líbí. To je kouzlo žánrových detektivek. Bravo, skvělá, absurdní povídka, která člověka nadchne a zabaví.
Hehe, hleďte, klobouk! Miluji převyprávění příhody s kloboukem v seriálové verzi. Sherlock s Mycroftem pořádají intelektuální soutěž na kulíšku. Ale ani zde to není špatné. Najednou vám do toho skočí zlatá husa a odvíjí se vám dál poměrně vtipná příhoda. Proč ne, čtivé, příjemné, vtipné, dobré.
Jop, tohle je dobré. Příběh zcela nekrvavý, který začíná zcela jinde než končí, jeho průběh je vcelku netradiční a zakončení mimořádně vtipné, až rozkošné. Ne, že by člověk s trochou fantasie nemohl uhodnout, kam příběh směřuje, ale to samo o sobě nic moc neznamená, když je směr toho směřování dobrý a to tady je. Precizní Holmesovy úvahy, s vypravěčským talentem Doyla a humorem detektivkám vlastním. Bravo.
Neuvěřitelná škoda, opravdu neuvěřitelná. Pokud jde o mne, jedná se o jednu z nejzajímavějších povídek o Holmesovi. Kukluxklan, tichá hrozba přicházející zpoza oceánu, strašlivý strach, fatální předurčení. Povídka je neskutečně atmosférická, tajemná, zajímavá a skrývající potenciál textu pětkrát delšího, než jaký nakonec je.
Končí však doslova přeseknuta. Najednou, z ničeho nic, je zakončena a to způsobem až nápadně špatným. Nevím kam a proč autor spěchal, ale to co s povídkou nakonec provedl, to je zvěrstvo.
Mimochodem, trošinku mi připadá jako teaser na Psa Baskervilského...
Humm... nevím no.... Rozhodně lepší než předešlá povídka, ale kdovíjaké to není. Povídka je to noeticky skeptická, zdá se být vcelku podobná například Čapkovým kapesním povídkám. Jen je patrně poněkud delší, než by byla coby kapesní a možná je to škoda. Být kratší a údernější, možná by i její zakončení vyznělo přesvědčivěji. Ale špatné to samozřejmě není ani tak.
Nnnno, je pravda, že toto je poněkud nedobré. Primitivní, nikterak zajímavý a co hůře, navíc ještě předvídatelný textíček, který končí spíše nepěkně, než pěkně. Nebudu zastírat, že touto povídkou by si mou přízeň nezískal, kdyby si ji nezískal jinými. Svým způsobem je akorát podivně sadistická a k ničemu moc nevede... a to je tak všechno.
Tato povídka je mi spíše méně zajímavou, abych byl upřímný. Jistě, je to vcelku roztomilá kuriozitka, která dopovídá žánrové absurditě a přidává Doylově díle ten tolik potřebný prvek humoru, typický nejen pro žánr, ale i pro britskou literaturu jako celek.
Tím se však povídka nečiní o mnoho zajímavější a nemyslím, že bych na ní v budoucnu měl kdovíjak vzpomínat. Připlynulo, pobavilo a zase odplynulo.
Toto je jeden z mých oblíbenějších příběhu Holmese, nebudu vám lhát. Je takový jiný. Holmes potkává někoho, koho si váží snad o trochu víc, než sebe samého.
Žádné násilí, žádné přehnané drama. Jeden poněkud imbecilní šlechtic, který nepříliš lichotivě ztělesňuje České království, dokonalá žena všech žen, velice zajímavá literární postava Irena Adlerová a sexismus na hlavu poražený.
Co do množství zvratů, je to vlastně povídka mimořádně dynamická a svým způsobem napínavější, než kdekterá jiná, takže nudit se u ní člověk snad ani nemůže, přes to, že vlastně neobsahuje vůbec nic dramatického. Není divu, že se Doyle stal spisovatelskou legendou.
Ty vole huuuuh Tak jako v prvé novele, Studii v šarlatové, všudypřítomní fatalismus, máme tady dva zcela jiné ismy. Rasismus a imperialismus. Já vím, historie Indie a Britského impéria je komplikovaná a vztahy trochu turbulentní, ale chvílemi jsem na to koukal s otevřenou čelistí, to vám povím. Řeknu vám, jak se věci mají, sahibe, poněvadž vím, že přísaha Evropana zavazuje a že vám můžeme důvěřovat. Kdybyste byl prolhaný Ind, mohl byste přísahat při všech bozích v těch jejich podvodnických chrámech a nic by vám to nepomohlo, vaše krev by stejně ztřísnila tenhle nůž a vaše mrtvola by skončila ve vodě. Sikhové ale Angličany znají a Angličani znají Sikhy. A teď poslouchejte, co vám povím. A tak dále a tak podobně. Takhle silný rasismus jsem už dlouho nikde neviděl, asi čtu moc sluníčkářské knihy.
Nu, to je první dojem z novely, ale přirozeně ne jediný. To, že eticky kniha zajisté je pochybná neznamená, že není dobrá. Je vcelku zajímavá z mnoha důvodů.
Novela jakoby narovnávala cosi, co se autorovi při zpětném pohledu na Studii v šarlatové nelíbilo. Sherlock již není asketik, bere heroin, postavy jsou méně suché a hlavně hlavně se autor sám ústy Holmese vymezuje proti tomu nejhoršího z předešlé novely. Část, kterou pracovně nazývám Mormoni, vytýká Watsonovi jako romantizaci neromantického a dramatizaci nedramatického, jako školácké přibarvování mimořádně zajímavého žitého světa romantickým pohledem do dobrodružného příběhu. Bravo, autor ze slabiny Studie učinil její přednost, přidal jí totiž novou mimotextovou interpretační rovinu. A to je nesmírně zajímavé.
Celkově jakoby se kniha pokoušela poněkud překreslit obraz Holmese, snaží se nastavit mu nová, jasná pravidla. To je zajímavé. Na straně druhé tak ale text působí poněkud schematicky a méně divoce no. To se autor zase snaží zachránit romantickou linkou. Ta je tam, do značné míry, vedlejší, nedůležitá, takové trochu nemístná. Nezapadá příliš dobře do struktury celkového textu, ale to patrně jen můj pohled.
Přes všechno a pro všechno je to velice pěkná novelka, obsahující vcelku zajímavý detektivní příběh. A nemohu vám pomoci, zdá se mi, že v určitém bodě chce autor dovést k nápadu, že vraždil třeba orangutan
Podivejte se, já mám hrozně rád zvířátka. Opravdu jo! A proto mě tato povídka dosti bolela. Nejsem blázen, nevidím jako realistické pojetí zvířat jako rovných bytostí lidem. Ale etický závazek vůči nim máme, když ne pro nic jiného, tak právě pro naši schopnost se nad ně povýšit (třebas že jsme jen trochu chytřejší opičky). Dovolím si zde jednu popkulturní referenci. V datadisku Zaklínače III Divoký hon, s názvem O víně a krvi je jedna scéna, která navazuje na knihy, ve kterých Regis Geraltovi vyvrací nejednu legendu o upírech. Člověk při čtení dochází k závěru, že upíři jsou vlastně jen trošku šikovnější lidé, jako jsou lidé trošku šikovnější opičky. V zmíněné hře je tato představa dovedena do konce. Odhaluje se nám scenérie na velkochov lidí v pevnosti upírů. Klece, krmivo, rozmnožování, spotřeba. Tato představa se zdá být nejlepším přirozeným argumentem proti velkochovům. Její špatnost vyvěrá mimo jiné i z Kantova pojetí člověka jako cíle o sobě, nikoliv prostředku. Analogizuji-li upíra v zaklínačovském smyslu k člověku, musím analogizovat člověka k psu. Nelíbí-li se mi takováto míra (a je to otázka míry, zcela bez diskuse, nejsem kantovec, jsem utilitarista a hodnotím tuto míru jako utilitárně prospěšnou) zneužití člověka, nemůže se mi zkrátka líbit takováto míra zneužití zvířete. A proto je mi z této povídky nutně nevolno její obsah je mi nechutným a profesora Preobraženského považuji za nechutného. Což je však, nebojme se si to přiznat, můj dobově podmíněný názor. Mám k tomu ještě dvě poznámky. Začnu tou kratičkou, následně si to dovolím zaznamenat vlastní interpretaci, jak níže píši, patrně očividnou.
Kratičká se týká formálního budování povídky. Je hrozně zajímavá, řekl bych, z narativního hlediska. Ponejprve se nám dostává vypravěče utajeného, sedícího v hlavě Bobika a pohlížejícího na svět jeho očima (i proto mi nakonec bylo Bobika tak líto, autorovi se tu podařil bravurní manipulativní trik), následuje vystoupení z Bobikova těla, vypravěč se vznáší nad postavami. Pak skáčeme do formy deníkového zápisu a pak najednou k heterodiegetickému vypravěči, který do značné míry náhodně fokalizuje na několik postav. Opravdu, strukturou je to strašně zajímavá kniha a možná z části i proto je natolik poutavá
Teď krátce tu interpretaci. Patrně je to očividná interpretace, ale chci si ji tu zaznamenat, abych na tuto možnost čtení případně nezapomněl, tak se omlouvám, že vás tím zdržuji. Jde mi o obraz, který nám autor nabízí. Profesor Preobraženskij nenávidí plebejce. Bytostně a upřímně. A přeci, co je ten obraz, kterého nám autor poskytuje? No jde přeci o stvoření proletáře. Profesor sebere na ulici zbídačenou bytost, trpící, umírající, hladovou. Sebere jí a dá jí víru. Slovy Karla Tomana: Vdechl víru a vdechl život do milionům milionů netečných, tupých a vrátil lidem radost poslouchati. A co udělal potom? Na to odpovídají verše, které u Tomana výše citovanému předcházejí: Krev prolil? Vraždil? Ano.. Ano, doktor vraždil, aby z té utrápené bytosti, kterou zneužil, zcela cynicky, s tím samý pohrdáním, které měl pro proletáře, udělal kreaturu, zmrzačenou mrchu, která neměla spatřit světlo světa. Profesor jednoho, Lenin a Stalin miliony. Z čehosi strašlivého udělali cosi zvráceného. Ano, Bulgakov nám tu nakreslil obraz zrodu bolševické revoluce. Obraz mrchy, která nikdy neměla vzniknout. Z Bobika Bobikova, z mužika proletáře. Z čehosi trpícího, ale přeci jenom důstojného cosi zvráceného, co jakoukoliv důstojnost postrádá, a to nikoliv vlastní vinou. Cynicky, chladnokrevně, vypočítavě. Ještě jednou se vrátím k Tomanovi: Jděte svědci. Žalobci, jděte, promluvte. Bůh čeká. Bulgakov svou novelu ukončil opatrným optimismem, hleděl do budoucna tím, že se obrátil zpět. Bůh mu za to žehnej.
Omluvte mne pro jistou nekoncepčnost tohoto komentáře, píši jej po přečtených 200 stranách v pozdní, večeru, takže podle toho asi vypadá.
P.s. Tomanovy verše je třeba interpretovat tak obráceně, jako jsem já obrátil jejich pořadí. Nebyly kritické, byly oslavné. Nedávám je sem pro jejich interpretační stejnost, jako pro jejich poetickou kvalitu.
Vcelku příjemná novela, u které jsem se dokonce i zabavil. Mívám na pozadí při čtení zapnutý nějaký podcast, případně pětidění jednání Poslanecké sněmovny a musím s radostí konstatovat, že při čtení této povídky jsem úspěšně několik dílů proignoroval, což se mi zase tak často nestává.
Neříkám, že je tato novela kdovíjak originální. Ale vzhledem k datu její publikace je to vlastně vcelku vynikající kousek. Nikoliv jediný tohoto druhu u Bulgakova. Obdobné je drama Adam a Eva, kde je také paprsek, sci-fi, umírání, ale povaha paprsku je jiná, řekl bych opačná jeho postavení není destruktivní, ale protektivní.
Samozřejmě to v lecčems připomene Čapka. Koncem, a to berte jako spoiler, Bílou nemoc, najdete v tom Továrnu na absolutno, i Krakatit. Ostatně je to patrně jistým dobovým zasazením, Purpurový ostrov je zase nápadně podobný Válce s mloky, nelze však patrně očekávat, že by o sobě měli autoři kdovíjaké povědomí.
Na to jak se povídka tváří vesele a nadneseně, končí dosti drasticky. Pravda, svět se na rozdíl od Bílé nemoci nehroutí, konec je spíše nadějeplný, jako, dejme tomu, Továrna na absolutno, ale přeci jenom to vlastně bylo... no ne nečekané, jak bych to vyjádřil... zkrátka koncepčně ozvláštňující. Ostatně profesor skončil tak jak skončil zcela nevině, bez zapříčinění.
Osudovost v textu hraje větší úlohu než v jiných, výše jmenovaných dílech. Na rozdíl od Továrny, Krakatitu, i Bílé nemoci zde hlavní hrdina téměř doslova zakopne o geniální vynález a zrovna tak zcela nevině zakopne o svůj vlastní konec. Bulgakovovi se podařilo z Persikova udělat vcelku standardního vědeckého bručouna, který má chuť postřílet všechny idioty (čti novináře...) v okolí, přes to je svým způsobem sympatický, člověku je ho líto.
Poselství? To je na vás, ne na mě. Hledejte tam co chcete, třebas to věčně omleté varování před vlivem technologií přesahujících kompetence člověka, třebas tu sociální kritiku, která tu ostatně hraje odlehčující, milou úlohu. Zahraniční balení, že?
Doslov, který měl být předmluvou, tak bych to řekl. Jedná se o kratičké shrnutí autorova životopisu, do kterého jsou vřazeny jeho jednotlivá díla, povětšinou s dvouslovným komentářem. Nikterak přehnaně zajímavé čtení, ale být to v úvodu, možná by se čtenář přeci jenom trošičku lépe ve sbírce orientoval. Nu, alespoň takto no.