Zelený_Drak komentáře u knih

Můj třetí a zatím nejdepresivnější a nejlepší Zola. Řekla bych, že nejzvláštnějším okamžikem v ději je moment, kdy se Gervaisa rozhoduje, zda zůstane v Paříži. Nemyslím, že by se Zolovi úplně podařilo vystihnout, proč se rozhodla tak, jak se rozhodla. Pravděpodobně by se to dalo vysvětlit tím, že byla svázána dobovými zvyklostmi a soudobému čtenáři bylo její jednání srozumitelné. Nadčasovost díla tím získává drobné trhliny. Jinak kniha trpí také obvyklým neduhem Zolových prací - rozvleklé líčení relativně málo významných momentů na úkor stručnějších významných scén. Snad nejvíce deprimující je dokreslující vedlejší linka o "malé mamince" ze sousedství.

2 24.01.2024

Druhá Aldissova kniha, kterou jsem zkusila, druhá, kterou jsem nedočetla. Žádná z postav mě nezaujala. Základní myšlenka je samozřejmě atraktivní, ale zpracování mě neoslovilo. Postavy si mě ničím nezískaly. Představa, že by se společnost takto rozpadla kvůli globální neplodnosti mi přijde nepřesvědčivá. Je logické, že životní úroveň by se postupně zhoršovala, ale nezdá se mi pravděpodobné, že by tak záhy přestaly fungovat státy. Vlády by spíše než síť pozorovatelů postupujícího šílenství dávaly dohromady osoby, kterým zůstala plodnost zachována. Prostoru pro dystopické postapo by bylo i tak dost.

Přečetla jsem o kousek víc než čtvrtinu a odložila. Téma je zajímavé, ale zpracování mi nesedí. Jak se mi už tak někdy stává, ocenila bych na dané téma spíše literaturu faktu. Autor se na můj vkus málo věnuje psychologii postav. Postavy pro něj jsou spíše jakési humanoidní tvary díky nimž lze pokládat čtenáři otázky. Potřebovala bych, aby tyto tvary měly i více vlastního prožívání.

Z této sbírky mě nejvíc bavily povídky "Španělská krev" a "Výstřely u 'Cyrana'", ostatní mě nezaujaly, nejsem moc ani na detektivky ani na povídky, takže zaujmout mě 80-90 let starými detektivními povídkami není zrovna jednoduché. Knihu jsem dočetla hlavně proto, že předtím jsem četla výběr 4 povídek "Maléry jsou můj denní chleba", které mě bavily více a podobné očekávání jsem měla i od této sbírky. Ale nebyla naplněna.

1 02.01.2024

Tuto knihu jsem si přidala do výzvy, jako knihu jejíž hlavní hrdina je alkoholik, neboť mi přijde, že oba detektivové si podezřele ochotně a často dají skleničku (nebo i láhev) o samotě. Jak na detektivky moc nejsem, nemám ani, co bych k tomu řekla. Je to dobře napsané, některé pointy jsou překvapivé, ale stárne to. Postavy přemýšlejí jinak než lidé dnešní doby, ale zase to není tak staré, aby to díky tomu bylo zajímavé. Chandler opravdu nenechá čtenáře nudit, ale není to něco, co bych potřebovala číst dvakrát.

1 29.12.2023

Když jsem se do knihy pouštěla, věděla jsem už, že Karel Konrád nebude můj oblíbený autor. Rozchod! mě ale zkraje docela zaujal, tak jsem si řekla, že tuto "povinnou četbu" podstoupím. Některými částmi jsem se pak ale prokousávala jen těžko. Myslím, že před přesunem děje do Prahy už jsem byla z výcviku a věčné buzerace na cvičišti přesně tak otrávená, jak autor zamýšlel. Nakonec vypravěč v podstatě mizí, o sobě už nemluví a vypráví pouze o Purkyňovi. Děni na Slovensku bylo zajímavější, ale ten posun od ich formy k er formě byl dost zvláštní. Pro mě nakonec byl nejzajímavější poválečný antisemitismus. Někteří se asi nemuseli za 2. světové ani cítit moc pod tlakem, aby udali souseda.

16.12.2023

Tyhle tři povídky jsem vlastně přečetla omylem. Mám rozečtenou knihu Maléry jsou můj denní chleba o 4 povídkách a tady je jedna povídka stejná a tu jsem hledala samostatně. Našla jsem ji ale v kombinaci se 2 dalšími. Bohužel není to asi ten nejlepší výběr z Chandlerova díla, zdá se mi, že je tu ještě trochu nevypsaný. Možná to ale je jen tím, že moc nejsem na detektivky.

16.12.2023

Od knihy jsem neměla žádná očekávání. Tak nějak jsem si vybavovala, že jsme se o ní stručně učili na literatuře, ale myslela jsem si, že Petr Sedmilhář je spíš variace na vykutáleného šprýmaře a nebude mě to moc bavit (vybavovala jsem si něco o jízdě na velké rybě). Byla jsem tedy příjemně překvapená, když se ukázalo, že většina příhod je vtipně vymyšlena a hrdina si nic záměrně nevymýšlí a realitu prostě vnímá úplně jinak, protože je blázen. Ovšem, jakmile se člověk soustředí na obsah a ne na formu, je to docela smutný příběh.

16.12.2023

(SPOILER) U téhle knihy trochu lituji, že jsem u ní vydržela. Nejprve byl trochu náročnější začátek, pak to začalo vypadat, že by to mohla být klasická variace na Olivera Twista (chudý sirotek se o sebe musí postarat sám), tak mě to začalo bavit. No a najednou jsem dostala příběh mladé ženy, která všechny své těžce vydělané peníze ochotně vydala úplně nesmyslným způsobem. Vše končí ve chvíli, kdy tedy nevíme nic o tom, co tedy bude dělat dál. Jestli v tom byl nějaký chytrý a promyšlený vývoj, tak jsem si ho nevšimla. Asi mi zapadl někam mezi politické řeči. Nedoporučuju. Leda když někomu nevadí otevřený konec a náhlý romantický obrat v chování hlavního hrdiny. (A když už, tak doporučuji spíše anglický překlad, který neužívá slov jako "Kristánku" a "panímanda". To snad neříkaly ani moje prababičky, takže český překlad vzbuzuje dojem, že se to odehrává ještě tak o 100 let dřív.)

1 16.12.2023

Líbil se mi autorův styl a hrdinové nebyli nezajímaví, ale jak stránek ubývalo, bylo čím dál tím jasnější, že příběh nebude mít moc šťastný konec a ani žádné velkolepé rozuzlení. Hlavní hrdina Joe mě až tak neoslovil, u příběhu mě drželi spíše vedlejší postavy. Myslím, že mám od Faulknera doma ještě jednu knihu, tak tu si výhledově také přečtu. Vyhovuje mi, že autor dokáže vyjádřit potřebné, aniž by se se vším 100x opakoval. Sedí mi to více než třeba Feuchtwanger a jeho nekonečné točení se v kole nad oblíbeným rysem té či oné postavy.

16.12.2023

Zkusila jsem čtvrtinu prvního dílu v anglickém překladu, ale nezaujalo mě to. Doba zajímavá, kvůli té jsem se do knihy pustila. Jenže se ukázalo, že autor se moc nezdržuje vysvětlováním historických okolností a já je znám jen velmi povrchně. A příběh o gamblerovi a chudé ženě není úplně lovestory, která by mě zajímala. Vedlejší dějové linky mě ke knize na oné čtvrtině rozsahu také nestihly připoutat, takže s klidným srdcem škrtám obě části románu ze svého seznamu a přečtu si raději jiný 1000 stránek.

Na knihu jsem narazila náhodou, nic jsem od ní nečekala a byla jsem příjemně překvapená. Je to první kniha od Švýcara, kterou jsem četla. První novela jsem si říkala, dobře, proč ne, trochu průhledné ale pěkné, druhou jsem si říkala, dobře, průhledné, ale tohle jsem ještě nečetla, přitom je to dobrý námět, hon na nacisty musel být po válce celkem téma. Třetí novela, to bylo konečně překvapení. Škoda, že neznám film a tak mi asi utekla spousta cílených narážek. Něco je zbytečně podrobné, něco skoro málo, něco je výborně vylíčené. Za jednu z nejpovedenějších scén považuji vyprávění staré dámy v nemocnici, pro kterou celý život neexistovalo nic důležitějšího než se trumfovat se sestrou. Vracet se ke knize nebudu, ale také by mi nevadilo přečíst si od autora něco dalšího.

(SPOILER) Místy jsem si říkala, že daná pasáž je dobře napsaná, jen mě to celé tématicky míjí. Místy jsem se nudila u detailů z nudných životů nudných urozených hrdinů. Kniha má velmi špatnou dynamiku. Pomalý úvod bych knize odpustila, rozsáhlé líčení zápletky je také ještě v pořádku, ale uspěchaným koncem to u mě autor hodně pokazil. To je snad ještě horší, než závěr Zaklínače. Tak já čtu několik set stran, o každém hnutí mysli každé postavy, abych se pak bez významnějšího dějového zlomu dostala skokově do budoucnosti a dozvěděla se, že ten náhle zemřel, ta náhle zemřela, tamten a tamta následovali o pár let později? To už raději otevřený konec než takovéhle "A žili až do smrti, to je ale překvapení, co?". Tak Kartouza parmská mi stačila jednou.

1 15.11.2023

Pro mě nejlepší Feuchtwangerův román, který jsem zatím četla. Hodně mě bavil, ale zklamalo mě, že v zájmu díla si autor malířův život přeorganizoval dle svého. Není to proto tak docela kniha o Goyovi, ale spíš o "smyšleném španělském malíři podobném Goyovi". Dala bych přednost přiznaně alternativní historii, kde by třeba hlavní postava měla jiné křestní jméno a skutečný Goya by neexistoval. Také jako vždy po dočtení vnímám, jak je autorův styl repetitivní. Opravdu jsem potřebovala tolikrát číst, co si v tu nebo onu chvíli Goya myslí o své milence? Byl jeho rodinný život tak bezvýznamný, že si zasloužil být až tak upozaděn ve prospěch fádních avantýr? Nepochopil by čtenář i z méně slov, že Manuel byl chlípník? Kolikrát je potřeba opsat, jací jsou mayas? Muselo se tolikrát opakovat, že královna Marie Luisa je ošklivá, ale chytrá žena? Těsně před Goyou jsem četla Ošklivou vévodkyni. Podobná zátěž na zdůrazňování ošklivosti mocné ženy mě trochu nudila. Co mě naopak bavilo byly pasáže z politického intrikaření, osobní zájmy, státní zájmy, inkvizice... to vše se velmi povedlo.

Ještě mám od Feuchtwangera doma 2 knihy a určitě si je někdy přečtu, ale zároveň zatím jeho díla netoužím číst víckrát než jednou.

2 15.11.2023

Přijemný historický román, pokud ho budeme brát spíše jako historií inspirovaný příběh, který obsahuje nějaké ty faktické chyby a nejspíš se takto vůbec nestal, protože je nepravděpodobné, že by vévodkyně Markéta byla až tak ošklivá, i když možná nebyla považovaná přímo za krasavici. I dnes jsou docela průměrně vypadající političky často označovány za ošklivé. Autor se přitom v ošklivosti hlavní hrdinky vyžívá, aby mohl ukázat, jak právě na tom ztroskotávají všechny její snahy o zvýšení životní úrovně v Tyrolsku, až na ně časem rezignuje a víceméně se stává tím, co jí je přisuzováno. Jak to bylo doopravdy se asi nikdy nedozvíme. Proto mám radši knihy o smyšlených postavách, které nemohou skutečnému člověku křivdit ani ho přikrášlit. Četlo se mi to ale lépe než slavná Židovka z Toleda.

3 07.11.2023

Jedna z mých nejoblíbenějších Zeměploch. Běžně si při poslechu audioknihy zaškrtávám oblíbené pasáže v e-knize, ale tady jsem to vzdala. Musela bych zaškrtat celou knihu. Přečetla jsem ji podruhé letos v srpnu a teď v říjnu bych ji už klidně četla znovu. Nedokázala bych si vybrat, jestli se mi víc líbí "Stráže! Stráže!" nebo "Muži ve zbrani", druhá kniha o hlídce navazuje hladce na první a funguje skvěle, přestože staví na stejném námětu. Skoro jsem ani neměla ten dojem, že čtu ten samý příběh s několika novými protagonisty. To prostě ani nemá cenu zkoušet popsat všechny ty drobnosti a detaily, které tu do sebe zapadají. Poprvé jsem knihu četla ve 14 a pamatuju si, že i tenkrát mě na ní bavilo úplně všechno. Možná, že až přečtu "Muži ve zbrani" potřetí nebo počtvrté, napíšu k tomu komentář dlouhý jak týden.

***

"To bych chtěl vidět, jak by mě někdo přinutil chovat se uctivě k nějakému chlapovi jenom proto, že vytáhl meč z kamene. To nedává smysl, protože to z nikoho krále neudělá. Já vám teda něco řeknu," rozohňoval se Tračník, "chlap, kterej dovede meč do kamene zarazit... takovej chlap, to je podle mě král!"
"Jenže takovej chlap by byl na esu," odporoval Noby.

8 24.10.2023

Z těch pár knih o výchově dětí, které jsem četla, byla tato nejlepší. Nejde asi tvrdit, že to je "ta moderní výchova", protože ji napsala žena ve věku dnešních prarodičů. Takže logická odpověď na "Kam na ty moderní nesmysly chodíš?" je "K lidem zhruba tvého věku." Některé kapitoly se zamýšlely nad problémem, o kterém mě nikdy nenapadlo přemýšlet, jiné byly takové samozřejmější. Ukázkové situace mi přišly fajn, jestli si někdo neumí představit, že by tak s dítětem mluvil nebo aspoň ne s tak malým, tak jednu paní, která tak mluví s batoletem pravidelně potkávám a nemohu dost dobře posoudit, jak to působí na dítě, ale vypadá to, že minimálně jí to pomáhá zachovat si psychické zdraví. Její batole na mě v těch asi pěti minutách, na které je potkávám, působí tak nějak stejně jako ostatní batolata.

Nejzajímavější kapitoly pro mě byly ty o následujících tématech:
1. Velký je lepší než malý a když tedy chceš být lepší, tak musíš x a nesmíš y.
2. Nucený fyzický kontakt (2 kapitoly).
3. Vynucené "dělení se" (aby rodič vypadal dobře a vychovával slušného člověka).
4. Já vím nejlíp, jak ti je. Nic se ti nestalo, akorát kdyby se totéž stalo mně, tak teď sprostě nadávám.

S čím naopak zásadně nesouhlasím je, že autorka učila svého syna, že "Nemůžeš lidi kousat. Nikdy.", a to ještě v situaci, kdy pokosuání druhého kluka předcházela výzva a odstrkování, ale on prostě nepřestal mávat Hudsonovi "mečem" před obličejem, dokud nebyl pokousán. Ano, autorka vhodně navedla syna na myšlenku, že lepší řešení je útěk, ale úplně nesmyslně ho učila, že jeho řešení je vždy špatné. Jeho řešení bylo na jeho věk výborné. Několikrát zkusil situaci deeskalovat, pak se teprve důrazně ohradil zubama.

Celkově se mi kniha líbila, i když nejde nijak extra do hloubky. Doporučila bych ji každému, kdo s dětmi pracuje (nebo je má doma) a rád se zamyslí nad (ne nutně) svými "automaty".

2 23.10.2023

Těžké melodično nepatří k mým oblíbeným Zeměplochám. Dokonce jsem ho jednou rozečetla znovu a odložila nedočtené. A tak jsem teď, když jsem knihu opravdu přečetla podruhé, zvažovala o hvězdičku méně, ale když ji srovnám s mnohem horšími knihami, kterým jsem dala tři hvězdičky, tak se to pořád nedá srovnávat. Na tomto dílu Zeměplochy je velmi dobře vidět, jak autor pracoval. Pratchett psal scény tak, jak ho napadaly a pak je spojoval. Čím jsem starší, tím více tento postup považuji za ideální (zvlášť pro člověka, který má hodně nápadů a potřebuje je zapsat dřív, než je zapomene), i když se pak může stát, že se to tak úplně nepovede a na výsledku je poznat, že autor zrovna moc nevěděl, jak jednotlivé kousky spojit. Což je i případ Těžkého melodična, které v podstatě propojuje Smrťě s další parodií typu "Pohyblivé obrázky", ale vlastně nemá zápletku - a ta, kterou se snaží mít, velmi připomíná Morta. Umím si docela dobře představit, že na začátku byl konec. Že na začátku Terryho Pratchetta napadla epická scéna, kde Smrť hraje kytarové sólo ticha a pak teprve vymýšlel, jak se k ní dostat. Bavili mě mágové i Zuzančino rozpomínání se na dědečka proslulého především tím, že nikdy není příliš daleko. Bavila mě hudba s kameny. Ale chybělo mi nějaké silnější lepidlo těchto tří linek. A proto bych Těžké melodično nedoporučila jako vstupní knihu cyklu.

*

JAK SE JEDEN ZAPLETE S LIDMI, ZNAMENÁ TO, ŽE SE MU ZAKALÍ MYŠLENÍ. MNĚ MŮŽEŠ VĚŘIT. SNAŽ SE, ABY SES S NIMI NIKDY NEZAPLETLA.
„Ale já sama jsem člověk.“
NEŘEKL JSEM, ŽE TO BUDE JEDNODUCHÉ, NEBO ANO?

*

Klobouk byl odložen. Děkanovi spadlo s plesknutím na čelo něco dlouhého, umaštěného a skoro tak špičatého jako klobouk.
"Děkane," ozval se nakonec arcikancléř, "co jste si to udělal s vlasy? Vpředu vypadají, jako když vám je oblízla kráva, a vzadu jako kachní – dámy prominou – řiť. A ke všemu se vám ještě blýskají – ani nechci říct jako co."
"No máčka! Tak to byl ten smrad, jako když se vaří slanina!" pochopil lektor Zaniklých run.
"To je teď jasné," přikývl Výsměšek, "ale co ta květinová vůně?"
"Mumlejmumlejmumlevandulejmumlej," zahuhlal děkan s neochotným výrazem.
"Prosím? Co jste říkal, děkane?"
"Říkal jsem, že to je tady cítit proto, že jsem přidal levandulový olej," pravil děkan hlasitě. "A někteří z nás si náhodou myslí, že je to epesní účes, abyste věděl. Váš problém, arcikancléři, je v tom, že nerozumíte lidem našeho stáří."
"Cože... vy myslíte lidem o sedm měsíců starším, než jsem já?"

3 22.10.2023

Po dvou měsících od přečtení už si nevzpomínám, co přesně mě v závěru knihy zklamalo, že jsem jí nedala **, i když coby vyvrcholení hlavní dějové linky mi většinu času přišla jako jedna z těch v rámci série lepších. Mimo jiné tomu chyběl nějaký "WOW!" efekt. 1 + 5 knih příprav a tohle bylo všechno? Hm. Nevím, zda se mi chce pouštět ještě do Falešné hodnoty. Chtěla jsem si po dočtení Zvonů Londýna dát od série pauzu a zatím mi pokračování nechybí.

1 21.10.2023

Hlavní linka se konečně začíná rozplétat, takže pro mě jeden z lepších dílů série a zvedám hodnocení, ale hlavně za to, že už se blíží konec. Jinak moc nemám, co bych k tomu řekla, pozitiv celkově spíš ubývá. Komentář píšu s větším odstupem a už si ani nedokážu vzpomenout, jak to dopadlo s těmi drogami, jestli vůbec nějak. Nebo pak už jen pronásledovali záporáka? Nevzpomínám si. Sérii asi dočtu, ale vracet se k ní nebudu.

2 21.10.2023