ZajDa37 komentáře u knih

Každý spisovatel je svým způsobem vypravěč a Gabriel G. Marquez je ten nejlepší vypraveč, se kterým jsem měl tu čest se setkat. Všemu, co je v knize, věřím. Prasečím ocáskům, létajícín kobercům i třem tisícům mrtvých.
Během čtení o plukovníku Aurelianovi Buendiovi a jeho kapitulaci mne zaplavila nekonečná osamělost a došlo mi, jak moc je ta kniha skvělá.

Děkuji, Gabrieli José Garcio Marquezi, že jsi mně naočkoval buendiovskou samotu.

8 16.03.2016

Ze začátku jsem se do knihy nemohl začít a chtěl jsem svoje hodnocení snížit. Pak se ale příběh rozvinul, zejména pro mne od okamžiku setkání Maguy s Corou a já se do příběhu "dostal". Cooper je bezesporu klasik jak americké tak světové literatury, už jenom pro to vylíčení indiánů.

Ten nečekaný konec knihy mne dostal. Myslím si, že je omyl, že tato kniha je vnímána jako dětská literatura. Ten příběh uchvacoval, uchvacuje a bude uchvacovat děti i dospělé.

6 08.03.2016

Uf, Krysař je rozhodně zvláštní kniha plná symbolů, kde je spousta věcí řečena jen v náznacích (třeba sebevražda Agnes) a kde podivný slovosled jen zdůrazňuje vypjatost situace.
Ale upřímně někdy je ta absence jakéhokoliv vysvětlení trochu na škodu. Dlouho jsem třeba přemýšlel, jestli Agnes skočila do propasti nebo se utopila v řece.
Rozhodně ale kniha s mnoha zajímavými myšlenkami.

4 24.02.2016

Upřímně, nelíbí se mi nějaké přeslazené románky ze kterých by se dala naivnost a patetičnost ždímat, ale příběh Petra a Lucie mne dostal. To dílo není kniha, to je jedna velká oslava lásky a jedna z největších obžalob války. Je to citát naděje, života a lásky.

Je tolik protiválečných románů psaných z pohledu vojáka (Na západní frontě klid, Oheň, Sbohem, armádo), ale tak čistý a prostý příběh je přebije.

Ti, co tady píšou že ta kniha nemá děj, tak ať si přečtou jiný román o válce, třeba od Remarquea. Protože tohle nepotřebuje děj, to je o snech zamilovaných, které přetrhl meč války.

11 22.02.2016

Michaile Afanasjeviči Bulgakove, smekám před vámi v tichém úžasu. Chtěl bych říct tolik krásných slov o vašem románu, ale bylo by to málo. Ta kniha je geniální, ironická, ďábelská, mistrovská, pilátská. A mrazivá, když Woland má více pochopení než sovětští kritici. Ďábel je mi sympatičtější než andělé. Věřím, že vám byl též.

Michail Afanasjevič Bulgakov nezemřel. On se připojil na koních ke svitě Wolanda, ďábla, který ho pochopil, spolu s Mistrem, Markétkou, Korovjevem, Kňourem, Azazelem a Pilátem. Sbohem, můj učiteli.

Kdybych mohl tak dám šest hvězdiček.

16 20.02.2016

Po skončení knihy jsem se pousmál. Hořkostí. Jak moc jsme se tomuto Mločímu věku přiblížili. Ačkoliv už hrozbou není Německo, tak si stále myslíme, že jsme pány naší zeměkoule a můžeme si s ní zacházet jak chceme. Kvůli penězům i podporujeme i náš vlastní zánik. Lidé v knize učili mloky jak se stát civilizovanými, škoda je, že jim lidé předali i zbraně a válku. Srovnejte ty klidné a mírné tapa-boys kapitána Van Tocha s mloky, kteří zničili a podryli pětinu souše. Tu proměnu s nimi udělali lidé.

7 12.02.2016

V poslední době začínám čím dál tím více podléhat ruským románovým epopejím, Vojně a míru, Bratrům Karamazovým a právě teď i Doktoru Živagovi. Je to dílo těžké, klasické a typicky ruské. Už jenom ta velká matička Rus, která je tak nevyzpytatelná a tak podobná Laře. Dokážu, i když s obtížemi pochopit důvod, který vedl doktora k tomu, že vydal Laru Komarovskému. Tohle dílo by si právem zasloužilo Nobelovu cenu, už jenom za ty popisy přírody (kvůli kterým se teď kolem sebe dívám mnohem pozorněji), i za tu osudovost, která je na každé stránce románu.

Nedokážu ani moct říct, jaké myšlenky tento román podává, ale doktora, Laru, Toňu i ostatní budu mít ještě dlouho před očima. Snad někde našli místo, když jim ho revoluce nedala. A to je myšlenka, kterou jsem pochopil já.

"Planula svíce na stole. Svíce tam plála."

8 08.02.2016

"Padl v říjnu 1918, v den, jenž byl na celém bojišti tak klidný a tichý, že se zpráva vrchního velitelství omezila na větu: Na západní frontě klid."

Jak může být klid, když padne nevinný člověk, který za nic nemůže. Nerozpoutal konflikt ani neposílal miliony vojáků do pekla zákopů. Jediné čím se provinil bylo zabití George Duvala, protože by pak byl sám zabit. Proč musely zemřít ty spousty mladých lidí, Leer, Müller, Katcziensky a Paul Baümer? I kdyby přežili, umřeli by ve společnosti, která nezažila útoky plynem i střepiny granátů.

Věc, kterou mne tato kniha naučila je, že je jedno jak moc civilizovaní jsme, stačí aby začal boj, a změníme se zase ve zvířata. Krutost války je bezmezná a proto jsem z přesvědčení pacifista. I na duších vítězů totiž zanechá nesmazatelné šrámy.

"První granát, jenž dopadl, zasáhl naše srdce."

11 26.01.2016

Takže i já jsem nakonec přečetl Cizince, jeden z vrcholů světové literatury a jeden z nejvýznamnějších románů vůbec. Najít v tom tu základní myšlenku není vůbec jednoduché a ještě těžší je nakonec ji pochopit, jelikož je stejně obtížná jako celý existencialismus. Ten se vlastně zakládá na tom, že svět i náš život je ve své podstatě absurdní. Meursault si to uvědomil a proto je mu společnost lhostejná. Ta se ho snaží vtáhnout do svých koleček, ale on odmítá díky své pasivitě (která je mnohem vhodnější než Sartrovo zhnusení). Je sice vinen, ale společnosti je to jedno. Vinen by byl, i kdyby byl nevinný. Odvážil se poznat, že všechno se skládá z rutiny. Jako hlavní důkaz proti němu není vražda, ale to, že nelitoval zemřelou matku. Ale i kdyby ji litoval, společnost by si našla jiný "důvod", jak ho usvědčit.

Závěr? Meursalt poznal pravdu, ale chtěl si ji nechat pro sebe. Společnost ho ale "usvědčila".

2 20.01.2016

Je snad jen jedna kniha ke které bych mohl Exupéryho mistrovské dílo přirovnat, protože stejně neopakovatelným způsobem popisuje krásu dětské duše a to je Carrollova Alenka v kraji divů. Ale zatímco Lewis Carroll zobrazil nekonečný svět dětské fantazie, Saint-Exupéry ukázal, že jedině děti (a malý princ) dokáží vidět svět skutečně. Carroll vidí, že děti vidí svět neobyčejně složitě, Exupéry vidí, že děti vidí svět neobyčejně jednoduše. Pravdu mají oba. Svět dětí je složitě jednoduchý (nebo jednoduše složitý?).

Kniha obsahuje takové množství filozofických mouder, že je vlastně sama pro sebe studnicí neopakovatelného citu. A když se podívám na nebe doufám, že beránek nesnědl růži. Snad se malému princi nic nestalo, snad mu had neublížil.

10 18.01.2016

Ach Anne. Milá, chytrá, hezká a nevinná Anne. Proč si zrovna tebe, mladou bezbrannou dívku s takovým nadáním, musela do samotného pekla (protože koncentrační tábor se nedá nazvat jinak než peklem) odvést zrůdná a odporná ideologie vedená šílenci. Čím jsi se vůči nim provinila? Z jakého důvodu jsi nemohla zůstat navždy usměvavá? Z každé stránky tvého deníku můžu cítit cit, který jsi v sobě měla. Měla jsi plány. Být spisovatelkou, cestovat. A já se ptám, kvůli komu se to nesplnilo?

17 17.01.2016

Ano, ze začátku to bylo opravdu zajímavé (třeba Damiens, Cartouche nebo začátek revoluce), mrazivé byly zápisky Charlese Henriho Sansona, ale ke konci už lidé ztráceli na výraznosti a příběh začal být stále se opakujícím rozsudkem. Přesto, ale jeden z nejzajímavějších historických textů o Francii.

2 13.01.2016

Plešatá zpěvačka
Ze začátku jsem se snažil ještě trochu chápat smysl replik, ale s postupujícími scénami, kdy přicházel čím dál tím větší nonsens, jsem rezignoval na jakékoliv pochopení. Ionesco je král absurdit. Bezesporu je to jedno z největších děl, co kdy byla napsaná. Už jen pro to hraní s větami. Tuhle hru chci vidět v divadel. Spolu s rodinnou kronikou kapitána od hasičů.

Židle
Nevím proč, ale s tím čekání na Řečníka, mi to trochu připomínalo Beckettovo Čekání na Godota. Ten konec se (spoiler!) sebevraždami a hluchoněmým řečníkem je zajímavý, ale konverzaci s prázdnými židlemi by bylo lepší vidět. V některých replikách jsem viděl i lehkou absurditu z Plešaté zpěvačky. Přesto ale jedno z nejtypičtějších a nejlepších dramat nejen Eugena Ionesca, ale i celého absurdního dramatu.

03.01.2016

Gorkij je často označován za "bouřliváka revoluce" a za vedoucí osobnost socialistického realismu, ale pravdou je, že ačkoliv některá jeho díla můžeme chápat jako socialistická (Matka), tak si Maxim Gorkij vždy snažil uchovat humanistické a lidské cítění. Je to vidět i na díle Na dně. Je nám zde předvedeno několik lidí z úplného dna společnosti, kteří už nemají skoro žádnou naději na život. Najednou mezi ně přijde neznámý poutník Luka, který u některých dokáže vzbudit aspoň o nápravu. Později odchází a snaha končí neúspěšně. Nataša se stává nezvěstnou, Vaska Popel končí ve vězení a Herec se oběsí. Ale Lukova památka tu pořád je.

"Copak lidi: Lidí je hodně: Ale člověk je jen jeden!"

Díky tomu, že bydlím na Moravě, tak mi nedělalo (až na pár výjimek) nářečí žádný problém, protože hromada lidí u nás tak ještě mluví. Teď k příběhu. Ten je dokonalý. Plyne přirozeně, nenuceně, na českou literaturu 19. století i celkem rychle. Opravdu bych chtěl vidět tu hru v divadle, jelikož nejde o to přečíst knihu, ale zažít ty pocity (zejména herecký výkon Maryšy po zavraždění Vávry).

3 02.01.2016

Tak po měsíci konečně dočteno (na mne neobvykle dlouhá doba). Během čtení téhle knihy byly chvíle, kdy jsem si říkal, že scéna nemůže být nudnější a chtěl jsem už začít číst něco jiného. Jenže pak přišly další události v knize a já jsem byl s koncem (který byl vůči pomalému ději celé knihy nějaký podezřele rychlý) došel k tomu nejlepšímu možnému názoru, a to, že Stendhala stojí za to číst.
Jednu hvězdu ubírám za chvílemi (ale opravdu malými chvílemi) rozvláčné (i na realismus moc rozvláčné) popisy.

2 01.01.2016

Nad Frankensteinem budu ještě dlouho přemýšlet. Jak moc byl Viktor odpovědný za své monstrum, když v okamžiku stvoření odmítl to, co vytvořil? Rodinu de Laceyů jsem neměl rád, přišla mi taková falešná.
Plynulost mi, ale kazily časté popisy přírody, takže 4*.

Jinak už sama ta myšlenka odpovědnosti vědce za vlastní dílo, které se nakonec obrátí proti němu, je univerzální a snad nejvíce ji vystihuje citát J. R. Oppenheimera: Nyní se stávám smrtí, ničitelem světů

1 08.12.2015

Četl jsem Dostojevského, Austenovou i Melvilla, ale žádná kniha, kterou jsem zatím otevřel, nebyla tak dokonalou směsicí britského humoru a tak pravdivým vylíčením příhod, jež se prostě musely odehrát. Polovinu lidí z vyprávění v knize snad každý zná z vlastní zkušenosti. Je škoda, že tři muži nebyli na vodě ještě o trochu déle. Snad to vynahradí Tři muži na toulkách.

9 22.11.2015

Dlouho jsem přemýšlel, co k této knize napsat. Ano, mohl bych zde říct, že je jedním z nejvýznamnějším romantických románů, který kdy byly napsány, nebo, že je psána s krásným stylem a nebo, že v ní dokážeme cítit tu všeobjímající autobiografičnost.
Ze začátku vztahu Markéty a Armanda mi připadlo, jako by si z něj slečna Gautierová chtěla udělat jenom dobrý den a vysmát se mu, ale potom skoro na konci knihy, když se začal Armand ubohé kurtizáně mstít, tak mi zase připadalo, že miluje nejvíce sebe a svou uraženou ješitnost.
Křivdím jim.
Je to jeden z nejromantičtějších párů v knihách.
Někdy bych si měl koupit kamélie a čekat jestli vykvetou bílé nebo červené květy.

4 14.11.2015

"Mé prsty neklidně ťukaly do kláves, když jsem psal tuto recenzi. Ťukot kláves se rozplýval ve vzduchu jako olověné kruhy. Psal jsem na starém počítači, který jsem používal už několik let. Bylo chladné ráno, když jsem ho šel koupit. A teď sedím tady a píšu tu recenzi."
Bystrý čtenář možná pochopil, že jsem se snažil psát jako Virginie Woolfová, bystřejší si povšimne inspirace v podobě kruhů ve vzduchu, a nejbystřejší uvidí, že mi ta napodobenina moc nejde.
Ale zpátky k recenzi. Dlouho přemýšlím nad otázkou, proč mi u čtení nepřipadala důležitá slova, ale sled autorčiným myšlenek a obrazů? Na to si snad odpovím. Avšak na závěr (možná předčasný) poslední otázka: Jsem jediný, kdo po přečtení této knihy má úplně jiný vztah ke kapesním nožům?

4 31.10.2015