veronika4001 komentáře u knih

Pembridge Barrow - pohřební jáma ve Walesu s ostatky Boadicey, anglické královny z 1. století.
Ale tady jde o něco většího.
Jde o skutečnou hrobku prvního faraona, krále Narmera, který sjednotil Horní a Dolní Egypt. A s hrobkami, jak známo, je vždy spojena kletba.
Zaujalo mě prostředí Suddu s dlouhými šlahouny hutných a těžkých rostlin, bahnem, zemitým, vodnatým a syrovým vzduchem, které poskytuje ne zcela bezpečné zázemí pro nalezení samotné hrobky.
Ostrakon je klíčem k největšímu archeologickému tajemství v dějinách, který spočívá v nálezu hrobky, kde je ukryta koruna sjednoceného Egypta.
Nejprve nevábný Scudd s perspektivou nalezení hrobky a potom nalezení hrobky a kletba provázaná s Jennifer.
Náměty, které Lincoln Child uchopuje jsou mi cizí, ale zároveň velmi přitažlivé a autor zřejmě musel prokázat jistý přehled, protože co kniha, to tenhle polytematický skvost, který autor dokáže uchopit způsobem, jímž vytvoří zajímavý příběh. Lincoln Child, Douglas Preston, James Rollins, Dan Brown, možná Wilbur Smith. Doufám, že k nim patří další, kteří mají stejný repertoár a já je budu už jen nacházet a jejich tvorbu si užívat.

1 22.04.2024

Narativní styl vás rychle přenese do děje. Kromě toho jde o zajímavé téma, přírodní námět mě vždy zajímal a pohltil. To je návnada na mě.
Podzemní řeky, závrty, jeskyně.
Vždycky řeším, zda takové skvosty číst o chvilkách volna, nebo si je nechat na víkend, o kterém si je plnohodnotně užiju.
Knihy od Jamese Rollinse a Lincolna Childa s Douglasem Prestonem jsem si musela z knihovny na střídačku půjčit dřív, než budou nedostupné (u Dračí hory jsem zaváhala).
Jeskynní systém, pokladnice pravěkého života; malby bohatší než Chauvet a Lascaux, petroglyfy, stalagmity, stalaktity, heliktity.
Velký skok.
Zazděný tunel.
Ostatky Homo neanderthalensis.
"Ať tudy nikdo neprojde, pokud nechce přivolat hněv samotného Boha."
Kilometry chodeb, jeskyní, podzemních jezer.
Charybda.
Je to dobrodružný, akční, napínavý thriller, který mě přenesl hlavně do jiné atmosféry, do jiného prostředí.

6 20.04.2024

Kniha bez kapitol, příběh oddělován třemi tečkami. To jsou úvodní znaky Cary Hunter.
Proč je kniha tak čtivá? Nejprve cesta vlakem tam a zpět, poté doma. Pořád samé čtení. U všech jejích děl s Adamem Fawleym jsem dala pět hvězd, teď tomu nebude jinak.
..."Sladká svoboda."
Lhaní jí připadá stejně přirozené jako dýchání...
Někdy mohou vězeňské dozorkyně pomoci. Ale komu a jak?
Zapojeno je mnoho osob, a to vzroste na důležitosti šetření případu.
Na příbězích Cary Hunter se mi líbí poslední zúčtování. Jen bych nerada v dalších knihách série přišla kvůli přeložení o Adama Fawleyho a jeho tým.
A Chloe Sargentová? Skvělá posila policejního týmu, jíž autorka propůjčila jméno od skutečné osoby - dívky bojující s rakovinou.
Možná se autorka mohla v příběhu zmínit o Carterovi. Trochu se na něj pozapomnělo vzhledem k tomu, jak se zachoval k Chloe (podvod?).
Snad to jsou tak trochu otevřená vrátka k dalšímu dílu, v němž bychom se s Carterem a Chloe mohli setkávat. Nuda by to nebyla. Alespoň doufám, soudě podle tohoto dílu.

7 16.04.2024

Smích v místnosti za dveřmi.
Červené záblesky.
Strašidelné domy mě nepřestanou přitahovat a Darcy Coates, přes své prvenství v autorství, nemusí být jediná.
"Přál jsem si, aby moje matka mohla být pohřbena blízko haciendy San Isidro, na pozemku, kde se narodila, který byl jejím domovem, kde její rodina žila po sedm generací. Ona ale ležela na hřbitově za mnou."
Mrtvá krysa se zvláštně vylomenou páteří, dům obyvatele ostýchavě pozoruje, ozývá se dívčí chichotání, práskají dveře, šaty v truhle jsou napuštěny krví, prudký pokles teploty, vítr, který zhasíná svíce a útočí, ačkoliv závěsy, papíry, lustr apod. zůstávají nehybné, bušení tisíce rukou do dveří...
Ve zdi se vytvořila prohlubeň, zeď se drolí... Ve zdi se nachází lebka a kosti.
Jsou to halucinace? Výmysly? Někdo si s Beatriz hraje? Anebo je dům živý organismus?
Španělsko temné horory umí, rozhodně ve filmových vyniká a kdyby tento knižní počin by pojat tak, jak ve filmové podobě (a že to Španělé opravdu umí!) s hlubším procítěním a s něčím nápaditým, mohl by z toho být horor roku.
Na druhou stranu neohmatané je našeptávání ďábla k nedůvěře ku knězi. Kněz je zpochybňován. Kněz a nebezpečný? Kněz má tajnosti? V zákoutí mysli se rodí myšlenky, že hlasy mohou mít pravdu. Jak se bránit? Temnotě a knězi?
Španělé, Italové, případně Řekové jsou horkokrevné a emotivní národy, temnota a hlavně strach by tady byly výrazné, kdyby se upřednostnil jejich přirozený temperament. Jinými slovy nevměstnávat jejich přirozenost do známých skic hororu, protože oni to umí po svém (a jinak). Žádné hororové formáty.
Přesto knihu hodnotím vysoko, protože španělských knižních hororů máme v českém překladu na trhu stále málo.

1 12.04.2024

Příběh se mi zdá být svižnější než Obratník noci, zřejmě tím, že dopisy v Obratníku noci nahradila pro mě o poznání čtivější a srozumitelnější výpověď Emmylou o jejím zneužívání v dětství a inklinování ke Kongregaci milosrdných sester krve Kristovy a historické vsuvky ze života rodiny de Berville.
Co k tomu psát? Ten, kdo četl Obratník noci, se jistě těší na přelétavého (se sexy nábojem) detektiva Jimmyho Paze (i když v tomto díle již hloubavějšího a usedlejšího), který vede trestní vyšetřování a v této souvislosti se zajímá o psychologický, psychoterapeutický a psychiatrický obraz Emmylou Dideroffové.
Soukolí a shody jsou kořeny pro divné zvuky.
Narozdíl od prvního dílu je příběh více beletristický a akční (Pez už nepracuje sám, je zkušenější a vnímavější), zde se neoddáváme písemným vzpomínkám, ale rodící se praxi a praxi, která je tady a teď.

1 07.04.2024

Rukopis vázaný v kůži černého kozla, původně svázaný v lidské kůži.
Znamení satanistů.
Z obálky rukopisu vystupuje červený vodotisk, spleť krvavě rudého žilkování poskládaná do světélkujících písmen.
Latinský nápis.
Evangelium podle Satana.
Sériový vrah, křižující vrah.
Líbí se mi myšlenka se vstupováním zvláštní agentky Marie Parksové do lidí a vracením se zpět do svého těla. Čtenář se dozvídá, jak se cítí oběť, v jakém je pnutí a strachu.
Křížový vrah se pohybuje nepřiměřenou rychlostí, nejsou ale slyšet jeho kroky. Nepohybuje se po zemi.
Kožený plášť, rukavice, široká mnišská kápě.
Káleb.
Nápis INRI s pentagramem kozohlavého démona uprostřed. Je to znamení Bafometa, nejmocnějšího rytíře zla, Satanova archanděla.
Zohavená těla jeptišek ocejchovaná tímto způsobem.
Vraždy pokračují.
Iesus Nazarenus Rex Iudaeorum - Ježíš Nazaretský, král židovský.
Ianus Nazarenus Rex Infernorum - Janus, král pekel.
V žaludku Kábela se nachází "tuberculis perenis, lesní kořenová zelenina, která se nepěstuje už od 15. století a jediné usušené exempláře jsou v muzeích a botanických laboratořích. Tenhle kousek je ale skoro zelený...".
"Potvrzena přítomnost dalšího typu bacilu, je to odlišný druh bacilu, kontinentální bacil typu Medievalis." ... Černý mor...
Začínají se množit případy posedlosti ďáblem, sochy Panny Marie v kostelích různých částí světa roní krvavé slzy, při bohoslužbách se vzněcují krucifixy. Opojná a nasládlá vůně fialek.
Pach ďábla.
Příběh je putovním výkladem od kláštera, kostely, přes vatikánské sídlo papeže, amazonský prales, aztécké sídlo, kostel, kde "zemřela" matka představená Izolda Trentská, apod.
Příběh není lehké číst, snadno se zamotáte a ztratíte se v ději a částečně i v čase. Knihu je asi dobré číst na jeden zátah. Příznivci hororu si přijdou na kvalitní čtení; mě kniha přitáhla satanskými znameními, bezmocí, strachem, nevyjasněnou temnotou a postižitelností celého světa.

1 03.04.2024

Je v rodině nějaká nemoc?
Potřebovala bych vědět rodinnou anamnézu.
"Podle Starých Keltů existují místa, ve kterých je vzdálenost mezi naším světem a záhrobím kratší než jinde. Propustná místa."
Overtoun a starý most za ním; most, který se tyčí nad roklí zámečku Overtoun House je místem psích sebevražd.
Příběhu hodně pomohlo, že vycházel z pravdivých skutečností; jedná se o tři dějové linie, ke konci na sebe navazující a propojené v jedno dějství.
Za námět hororového žánru a vcelku dobře pojatý scénář, který mísí keltskou mytologii navázanou na historické místo tragických událostí s profesí a problémy současného života novinářky Avy a její rodiny, hodnotím knihu velice kladně.

30.03.2024

Příběh se zakládá na afrických legendách, magii a umění santerie.
Africká magie a náboženské praktiky, které v Novém světě přežívají - vúdú, candomblé, santerie.
Text je napsán velice hutně a máte pocit informací. Příběh má tři dějové linie, jednou z nich jsou dopisy ve smyslu vzpomínek Jane Doe a tato linie je linií poddějovou, protože doplňuje příběh o celkový ráz, vyplňuje ho a zároveň zaceluje.
Opele je jedním z prostředků, metod, které babalamo, věštec, používá, aby se radil s bohem.
Opravdová magie je záležitostí techniky vědomí, ne kouře a zrcadel. ...?
Kubánská santería, haitské vúdú, orišové.
Slovníček pojmů neobsahuje všechny pojmy použité v příběhu, přesto k výrazům dokážete přiřadit význam a neubírá to na čtivosti.
Kniha není jednoduchou četbou. Čeká mě pokračování v knize Údolí kostí, Evangelium podle Satana a možná do toho ještě zahrnu Noc jaguára.
Michael Gruber píše velice zajímavě. Škoda, že tyto knihy nejsou vidět (v nejmenovaných knihkupectvích je mají nedostupné), a vzhledem k roku vydání, se mi zdá, že u čtenářů více méně zanikly, ačkoliv Obratník noci je zrovna kniha, kterou považuji za velice působivou až podmanivou.
"Obratník noci to je ta kalná zóna, kam bílí lidé vykazují všechny nepříjemné stíny, zóna určená Jiným."
Pasáže s Jimmy Parezem byly čtivější, o to rychleji plynuly. S Jane Doe jsem se zasekávala, ale byla zajímavější, temnější, nápadnější a tím zaujatější, více informovanější a znalejší věci, vzhledem k tomu, že kult praktikovala. Přitom přes něj se nedostávalo snadno.
Pro absolutní originalitu a zaujetí hodnotím plným počtem.

1 28.03.2024

Velké západní kaskády. Kooparoona Niara.
Na začátku na mě dýchl záchvěv tasmánské divočiny, která je významně olesněna porostem blahovičníků.
Na unikátní živočichy a rostliny, z nichž se s některými na celém světě nesetkáme, jsem se těšila.
Štír australský, vosa pavoukářka, maloočky, hrabalka, jehličnaté keře hakey...
Mnohá australská území na úrovni národních parků jsou chráněna a zařazena do Seznamu světového (přírodního) dědictví UNESCO.
Příroda je popisována jakoby se tam nacházela mimochodem, pro tasmánské prostředí typická; pro nás čtenáře z jiného světadílu a z jiné části Evropy, je ale zároveň součástí příběhu, který umocňuje. Příroda jako doplněk se pro mě stala hlavním ukazatelem.
Co knihu snížilo a bylo mimo moje chápání, je užívání drog otcem hlavní hrdinky, výroba, užívání a distribuce drog přítelem (obchodním dealerem) jeho přítele, přitom otec užívání drog své dceři zakazoval. Bylo jí 16 let a drogy užíval před ní.
Nevyvážené, v kontrastu, absurdní.
Bohužel, s touto absurditou se čtenář musí potýkat hned na začátku a já ji těžko překousla. Vadilo mi to a bylo to také důvodem, proč jsem knihu nedočetla.

20.03.2024

Oduševnělé, pocitové, procítěné a niterně ospravedlňující jednání hlavní hrdinky.
Stále s někým a o něco bojující hlavní hrdinka Phoebe byla nepochopená.
Kniha má neobyčejný námět a potenciál, se kterým se dalo lépe pracovat, kdyby například autorka zapracovala historii ocelárny a jejích dělníků, a tu proklestila strachem, aby čtenáři měli s čím se setkat a těšit se z další četby.
S dívkami se něco děje, něco u nich vevnitř roste, puká, dívky získávají nové vlastnosti, rozkládají a mění se fyzicky.
Tohle se mohlo stát už dříve, anebo třeba něco jiného, napadá mě zaplavení nebo vyhoření ocelárny a jiná její likvidace či poškození. Ocelárnu již na začátku mohla autorka vynést velice zajímavě a poutavě jako temnotu nebo bránu do temnoty.
Všechny "nakažené" jednají jako celek, jako jeden člověk, cítí se navzájem a cítí, jak se druhá rozhodne; dívá se zaujatě jedna, dívají se zaujatě všechny. Jsou samy sebou, ale zároveň něčím jiným.
Příběh je o nezměrném přátelství a sounáležitosti.
Není to horor, protože ten má ve svém podání vyvolat pocit strachu a děsu, není to horor ani z poloviny, alespoň já se nebála, protože prvky hororu zde nejsou obsaženy. Je to spíše městská fantasy, ačkoliv ze začátku příběh měl hororový nádech a já se díky němu těšila na horor, případně dark fantasy.
Příběh je ale imaginativní a originální, proto dávám čtyři hvězdy.

4 18.03.2024

Malý Timmy se ztratil.
Je zde jistá nevraživost Martina, protože Timmy má dědit.
Šepoty a dětský nářek, vzdálené, potom bližší.
Žije dům vlastním životem? Anebo je to jen kněžská díra, kde se Timmy ukrývá?
Je zde něčí přítomnost, kterou cítíte a vidíte Jen v podvědomí.
Příběh sklouzl do čarodějnického pokoje; autor zřejmě chtěl okázalejší děj, než je prostá podžánrová duchařina spojená se strašidelnými domy.
Příběh má potenciál, ale je nevěrohodně podán, a to mě nebaví. Připadala jsem si jako v pohádce pro dospělé a přitom já mám moc ráda zákoutí a vlastní prostor, kde fantazie jede na plné obrátky v příběhu, který se stát může, věříte-li na duchy či posmrtný život. Tady to bylo přehnané a překombinované jako by autor donekonečna chtěl příběhu přidávat a přidávat. Neustále vrstvil a nikdo ho neupozornil, že méně někdy znamená více.
Příběh je z poloviny duchařský, z poloviny ani ne sci-fi jako spíše nějakého nezařaditelného žánru/podžánru.

1 16.03.2024

"Smrt je jen počátkem nesmrtelnosti."
Krátké kapitoly u knihy rozměrnější velikosti a vyjadřování, jsou důvodem, proč je kniha tak velmi čtivá. Žádné větné přesmyčky působící jako celek, které čekají na to, až je rozuzlíte. Žádné spletité/složité cesty k pochopení významu, proto četba knihy plynula rychle.
Proč chce každý ze soutěžících letět na Mars, nebo spíše proč chce každý z nich opustit Zemi?
Záhadologie.
Co nejvíce ovlivňuje životy/názory lidí?
Politika?
Ne, média.
Televizní pořady jako Big Brother, Vyvolení, Survivor - to je jedna velká reality show, možná jen show, protože se účastníci soutěže chovají uměle, povrchně tak, aby se o ně média zajímala, a to z toho pohledu úhlu, z jakého oni chtějí. Pokud média zjistí to, co účastníci nechtějí, o to větší show to je.
..."Třeba se mu nehodilo to prozradit, lidi by to neviděli rádi."
Sledovanost. Show pro show a velké peníze se otáčejí.
Manipulace (podvod) při výběru účastníků, manipulace s diváky.
Kniha má dvě linie příběhu jako dvě tváře, a každý má svá tajemství.
Tvrzená fakta nemohou být tvrzená a nemohou být fakta. To lze vyvrátit.
..."Za mých mladých let dobrý novinář všechno zpochybňoval, podnikal nemožné, jen aby odhalil pravdu, ale dneska..."
Knihu doporučuji pro poznatek, přestože jde o beletrii.

2 15.03.2024

Tohle je ukázkový horor, který leckomu rozproudí krev. Milník hororového žánru, jenž inspiroval H. P. Lovecrafta.
Moc se mi líbila temnota a zlé předtuchy u nalezeného deníku, který otvíral bránu temných sil, svíravý pocit strachu v domě a popis mimozemské inteligence (nebo neúčastného plánu?).
Věci náhle vznikají a náhle zanikají jakoby se po nich slehla zem a Chřtán se mění.
Brebentění, bublání a dům.
Dům na rozhraní.
Fantazie mezi sci-fi a hororem je dechberoucí a Lovecraftův horor znamená z větší části inspirace Hodgsonovým dílem.
Dílo Dům na rozhraní je dokonale vyváženým koncertem hororových a sci-fi prvků sladěných s lidskou zvědavostí a nenechavostí.
Blouděním sluneční soustavou, aby poznal svůj dům, který je na rozhraní skutečného s neskutečným Hodgson asi nechtěl dějově sklouznout k béčkovému hororu. Chtěl něco jiného, a to multidimenzionálně příběh podat, proto pracuje se sluneční soustavou, prostorem za ní, se sny, které dotyčný vnímá jako realitu a s časoprostorem.
Skoro to vypadá na začínající surrealismus (Salvador Dalí si též pohrával s fantastikou a bizarnostmi - např. obraz Rozteklé hodiny; přičemž jeho obrazy jsou založeny na snové imaginaci).
Knihu doporučuji pro poznání díla, které bylo Lovecraftovou inspirací a díky němuž si můžeme užívat Hodgsonův odkaz v podobě Lovecraftových děl.

3 10.03.2024

Je to originální.
Říkala jsem si, tohle psal autor? Vsadila bych na ženu. Je to velice vtipné, obratně napsané, každé slovo má pevné místo. Příběh má nápad.
Děj s nešťastníky a nešikovnými mouly, kteří jsou šikovnější než leckterý šikula, ubíhá rychle, protože mají trefné poznámky, které dokáží odrazit i geometricky přesně nastavený granát, a vy cítíte, že je vám s nimi dobře.
Jejich společnost není žádaná, ale je žádoucí, protože vylučuje všechno možné a životně normální a nastoluje vše nemožné, nenormální a životně problematické.
Jednotlivé příběhy zformované do jednoho mají spíše neuvěřitelný než hororový podtext, strach z toho rozhodně nevyznívá; spíše je to hravé, absurdní až ztřeštěné.
Komické a leckde až tragikomické přestřelky jsou jako svěží vítr.

4 09.03.2024

Kniha, o níž bych spíše řekla, že se jedná o skicu neboli "náčrt" či osnovu, je souhrnem života T. G. Masaryka; lehce čtivá, zaměřená na důležitá a poměrně známá fakta a fotografické ukázky.
Velice přehledná stručná biografie.
Hovory (Karla Čapka) s T. G. M. jsem před mnoha lety četla, a teď si nějakou chvíli počkám na Novou Evropu, která mě snad přivede na Masarykovy myšlenky o jednotném státě - Československé (demokratické) republice.
Knihu TGM od Fr. Emmerta doporučuji už kvůli fotografii dopisu, který v plynulé češtině napsala Charlotte Garrigue.

1 06.03.2024

Příběh napsaný na základě skutečných událostí Tsava pohledem 19. století.
Na pravdivý příběh jsem se těšila, Patterson ujišťoval, že nic nezveličoval, a že naopak se mnohé snažil potlačit, umenšit, význam snížit. To, co prožil ve skutečnosti, bylo horší a přesahovalo by to kapacitu knihy.
Nejvíce mě zaujala stavba železniční tratě, ryze manuální, bez těžké techniky, za plného soustředění, ale bez hlubších schémat a plánů a promyšlených postupů; jen za to, co poskytla divočina a co se mohlo nazvat materiálem, ale i překážkou v tvrdé manuální práci.
Nejprve bylo zapotřebí nastolit disciplínu tamního domorodého obyvatelstva, což nebylo lehké s ohledem na odlišný styl života, odlišné vyznání náboženství a kultu rozmanitých skupin a vrstev. Proces výstavby tratě se upravoval podle podmínek divočiny a námezdní pracovní síly.
Mohu říci, že film Lovci lvů jsem musela shlédnout a dodat tomuto pravdivému příběhu správnou atmosféru a tím si ho zacelit.
Jediné, co mi v knize vadilo, byl rozměr kapitol, ačkoliv si plně uvědomuji, že se jedná o výpravu a tedy o záznam událostí v čase, ve kterém byly sepsány, jak postupně přicházely. Tento příběh nemohla žádná kapitola zkrátit nebo uměle prodloužit; většinou vývoj událostí kulminoval pomalu, stále jsem si musela připomínat, že tohle není beletrie a jedná se o 19. století, proto vzrušení bylo trochu přízemní a tušené, nicméně tohle napětí, vzrušení a hlavně strach by možná ne každý chtěl prožít ve svém reálném každodenním životě.

06.03.2024

Absolutní klasika mezi filmovými a knižními horory, a já si ji musela znovu přečíst. Už mě z toho nemrazí a nejsem napjatá v očekávání, jak to dopadne.
"Nam-mjohó-renge-kjó." Opakovala jsem si to. Jistěže ne tři hodiny, ale navnadilo mě to a chtěla jsem vědět, jak to bude znít na jazyku.
I já patřím k těm, co nejprve shlédli film a pak četli knihu; četla jsem ji už kdysi, nevzpomínám si, které vydání. Udělám výjimku a říkám, že tentokrát film byl působivější. Možná to bylo tím, že jsem ho viděla jako první a možná mi nedal šanci vidět detaily, kterými jsem se naopak zabývala v knize.
Chris oplakávala Burkeho, ale přitom v knize byla jeho osoba neurvalá, sprostá až agresivní a ačkoliv vztah k němu pojmenovala Chris jako bláznivý a přátelský, viděla jsem v něm nepříjemného a obtěžujícího opilce, který se nechával obskakovat a rádoby hladit své ego. Tento vztah byl všechno jiné, než to, co se nabízelo v knize, tedy co tvrdila Chris. Kromě toho, měla pevné nervy a přátelský vztah k němu jsem jí moc nevěřila.
Obdivovala jsem detektivovu bystrost, náhled být vždy o krok dopředu, jeho nenucenost, také to, že nebyl zarytý a skeptický k černé magii.
Proces vymýtání bych si filmově zase ráda zopakovala a obě verze - knižní a filmovou - jednoznačně doporučuji hlavně těm, kteří nečetli a neviděli. :-)

2 03.03.2024

Vzpomínky Eduarda Beneše na své mládí a život s M. R. Štefánikem. Promlouvá s imaginární služkou Margueritou, Milanem Hodžou, Milanovým mechanikem Bourdonem, generálem Janinem, T. G. Masarykem a Jozefem Tisem.
Memoár je umocněn krátkými větami. Žádné dlouhé chlácholivé věty či nepatřičná zavádějící až chaotická souvětí zpřetrhávající kontext. Věty krátké a úderné. Někdy o samotě stojící slova, která dokáží v člověku vyznít.
Memoár tak, jak je napsán, se mi moc líbí. Může se jednat o vzpomínky útržkovité, ale do memoáru jako takového vstupuje mnoho lidí/osobností, takže není jen obroušen na objekt zájmu a vzpomínky působí celistvě.
Na konci života Beneše cítím výčitky, pokoru a je zde i vysvětlování, snad obhajoba.
Kde bych byl bez Milana?
Milan se svojí houževnatostí, cílevědomostí a s ženami.
Dluhy, ženy, vzdělání, jistý cíl.
Domnívala jsem se, že M. R. Štefánik měl stejné hodnoty jako T. G. M. nebo E. Beneš, a to, že jednání Beneše ke Štefánikovi bylo korektní a mělo limity, a za života Štefánika glanc jakéhosi neuvědomělého přátelství, jsem mohla jen tušit. Domnívala jsem se, že i přes věkový rozdíl byli neochvějní přátelé, nebo kolegové, ale oni se za svého života spíše jen snášeli, tolerovali, a někdy ani to ne. Bylo to dáno odlišnými osobnostmi, vzděláním, způsobem života a za vznikajícího Československa uplatňováním odlišných strategií. Vztah k M. R. Štefánikovi nakonec E. Beneš označil takto - přátelství.
Hodnoty měl Štefánik podobné, ale jinak uspořádané, možná nekonvenčně uspořádané a v praxi byly znát, ale jiným způsobem.
Byl bohém a podle toho jednal. Každého zasáhl, hlavně ženy. Mohlo by se jevit, že jeho jednání nemělo řád. Svůj osobní život ponechával osudu, věcně byl velice cílevědomý a viděl jasně to, čemu věřil a za tím se ubíral. Někým nenáviděn, někým milován aneb buď nenáviděn, nebo milován. Tak jak žil ("z ruky do huby") nebyla překážka tomu, co chtěl - jeho snu.
T. G. Masaryk, E. Beneš, M. R. Štefánik.
U Štefánika to bylo trochu jiné, jakoby se ke všemu nachomýtl a potom jako když ryba okusí návnadu, šel po ní. Ovšem s tím rozdílem, že on nebyl ten, kdo byl kořistí.
Díky ženám získával kontakty a byl stále blíž a blíž. Předpovídal, že vypukne válka (1. sv.). Byl mnohokrát v zaměstnání odmítán, jeho nemoc (pylorická stenóza) postupovala čím dál častěji.
Kapitán Štefánik.
Poručík Štefánik.
Armádní generál Štefánik.
Vše svým vlastním úsilím (šarmem) přes překážky - ty on zdolával a rád.
K diplomacii se dostával skrze milenky; možná to není jediná persona v historii Československa, která se k úspěchu dostala/dostávala těmito cestami.
Přestože pro vyšší cíle používal nižší cíle, M. R. Štefánik dokázal to, čeho by jiní nebyli schopni, a totiž pro československou věc získat kruhy diplomatické a společenské.
Knihu doporučuji. Je to vysoce čtivý memoár.

3 26.02.2024

Je to jiné než např. autorovy pověstné Katakomby nebo Les sebevrahů. Musím říct, že mě to nadchlo, je to příjemná změna, autor vysadil svůj obvyklý styl. Osvěžující, renesanční, a přesto v mém oblíbeném žánru.
Ostrov panenek může vzbuzovat zájem o legendu, která ho provází, ale u knihy jsem si nebyla jista, zda se jí autor bude řídit, zda panenky (ducha) nevynechá a zlo nepřiřkne samotnému démonu/ďáblu/satanovi nebo lidskému elementu. Panenky mohou být nástrojem temných sil anebo jen pouhým soukolím, kdy se to děje zrovna na Ostrově panenek. Nemuselo tedy nutně jít o ducha zemřelé dívky či hlas ze záhrobí (její šepot?).
Jediné, co mi "vadilo", byla abstraktní postava Dona Javiera Solana, což byl pro mě tahák knihu číst a dočíst. Uvítala jsem to, kniha je čtivá, odbočky jsou důležité pro poznání vlastností a života postav před tím, než navštívily Ostrov. Nutno dodat, že jsem si musela se zvědavostí přečíst i závěrečný epilog, aby se mi příběh celistvě složil dohromady a já se dozvěděla, jak se svou životní etapou a zkušeností na Ostrově naloží hrdinové za několik let, až budou starší a mít své životy někde jinde.
Příběh, který je zčásti hororem a zčásti thrillerem je postavený na legendě, ale je jen na čtenáři, aby se dozvěděl, jak s touto legendou autor naložil.

3 22.02.2024

Moc se mi líbí, jak se temnota přibližuje; ty prvotní náznaky nečekaného, nevídaného, kterým lidé přisuzují běžné věci a vlastnosti těchto věcí, a jak tyto věci uklidňují a přispívají k pohodlí života. Ale zároveň, jak tyto věci dokáží svým tvarem, rozměry a stabilitou zmást a vše uvádět na pravou míru.
Najednou si nejsme jisti, jsme zmateni, překvapeni a nevěříme. Hlavně nevěříme sami sobě (mám vidiny, asi jsem unavený).
Ianua Diaboli.
Impius Sanguis.
Nejprve jsem přečetla druhý díl série Štvanci, a to Ďáblovy dveře, a můj názor je ten, že obojí je skvěle napsaný horor.
Vzhledem k tomu, že mám Ďáblovy dveře za sebou, zdá se mi, v porovnání s nimi, že nadcházející díl Očistec by mohl autor napětí zintenzivňovat, gradovat a stavět na širším okruhu lidí/jevů a snad i míst, byť by se v základu stále jednalo o dům Perronových. V Ďáblových dveřích se odehrává přímo ples přízraků. Zde - v Sídle hrůzy - jde o jednotliviny. Tento díl považuji za úvod do autorovy tvorby a já se budu těšit na jeho Očistec.
PS: Třeba tím Očistcem nakonec projdu a budu ho všem doporučovat. :-)

2 18.02.2024