K žitiu od Jakuba Pokorného je básnická sbírka, od které jsem podle názvu čekala především oslavu života. Po přečtení jsem ale zjistila, že je mnohem hlubší a ukazuje život v celé jeho šíři. Objevuje se v ní láska, příroda, vztah ke kořenům a domovu, ale také válka, smrt, strach, ztráta nebo společenská témata. Právě kontrast mezi světlem a tmou, něhou a bolestí na mě působil nejsilněji.
Zaujalo mě také, že sbírka začíná básní Žít a uzavírá ji báseň K žitiu. Vnímala jsem v tom určitý oblouk celé knihy, jako by čtenář procházel různými podobami života a na konci se znovu vracel k tomu hlavnímu.
Ne všechny básně na mě zapůsobily stejně silně, ale u poezie je to podle mě naprosto přirozené. Nejvíc mě oslovily texty postavené na obrazech, atmosféře a emocích. Některé společenské a politické básně jsou velmi přímočaré, což ale k charakteru celé sbírky patří. Velkou roli hrají také ilustrace Miroslavy Moravčíkové, které jednotlivé básně hezky doplňují a podtrhují jejich náladu.
Za mě je K žitiu silná sbírka, která v člověku něco zanechá. Není to poezie, kterou člověk jen přečte a odloží. K některým básním se dá vracet a přemýšlet nad nimi ještě dlouho potom.
Lidský lexikon není klasickou psychologickou knihou, ale humorným a místy hodně ostrým pohledem na lidi kolem nás. Autorka představuje 184 různých „človíčků“ a jejich chování. U některých jsem se zasmála, u jiných jsem si okamžitě vybavila konkrétní lidi ze svého okolí. Právě v tom podle mě spočívá největší síla knihy. Přestože jsou jednotlivé typy záměrně přehnané, často vycházejí ze situací, které skutečně známe z běžného života nebo ze sociálních sítí.
Kniha má vlastní způsob vyjadřování plný slangu, anglických slov a neobvyklých pojmenování. Zpočátku jsem si na něj musela trochu zvykat, proto jsem ocenila Lexikáček na začátku knihy. Postupně jsem ale pochopila, že právě tento jazyk vytváří její osobitý styl a zároveň odráží způsob, jakým dnes někteří lidé opravdu mluví.
Humor je sarkastický, nekorektní a občas opravdu hodně ostrý. Některá přirovnání už pro mě byla možná až příliš tvrdá, ale chápu, že právě nadsázka je podstatou celé knihy. Určitě proto nebude pro každého. Pokud však máte rádi humor bez servítek a dokážete si z lidí i ze sebe udělat legraci, pravděpodobně vás bude bavit.
Osobně bych ji doporučila číst spíše postupně než najednou, protože při větším množství hesel se některé výrazy a situace začínají opakovat. Celkově je to ale originální, svižné a netradiční čtení, které člověka nejen pobaví, ale občas ho přiměje zamyslet se, zda některého z popsaných človíčků nemá ve svém okolí nebo zda se v některém z nich náhodou nepoznává sám.
Když jsem zjistila, že Přízračný fotoaparát je povídková kniha, upřímně jsem čekala spíš slabotu. Povídky mi často nesedí a bála jsem se, že budou působit nedotaženě. Nakonec mě ale kniha příjemně překvapila.
Nejvíc mě dostala povídka Krabice s kazetami. Ta byla za mě naprostá pecka. Troufám si říct, že právě tenhle nápad a děj patří k tomu nejlepšímu, co jsem od Darcy Coates četla. Bála jsem se od prvních stránek a místy jsem měla opravdu nepříjemný pocit, jako kdybych v pokoji nebyla sama. Přesně takhle si představuji horor, který dokáže zalézt pod kůži.
Hodně se mi líbil také samotný Přízračný fotoaparát. Myšlenka s fotoaparátem a tím, co se na snímcích objevuje, mi přišla skvělá a měla výbornou atmosféru.
Kratší povídky pro mě byly spíš slabší. Neřekla bych, že byly špatné, ale některé na mě působily trochu nemastně, neslaně a u několika jsem si pokládala otázky, na které jsem nedostala úplně uspokojivou odpověď. Byly spíš průměrné.
Celkově ale knihu hodnotím pozitivně. Hlavně díky Krabici s kazetami a Přízračnému fotoaparátu ve mně zanechala silný dojem. Tyhle dvě povídky za mě stojí opravdu za to.
Aristokratka ve varu je za mě kniha, u které chápu, proč má své čtenáře, ale mně osobně tahle série asi úplně nesedla. Nechci říct, že by byla špatná nebo že by v ní nebyl humor. Některé situace jsou vtipné a autor má určitě svůj osobitý styl, jen jsem se do toho tentokrát nedokázala tolik dostat.
Možná mi ten humor v knižní podobě nepřišel tak silný, jak jsem čekala. U téhle série mám dokonce pocit, že mi víc sedlo filmové zpracování než samotná kniha. Ve filmu na mě postavy a jednotlivé situace působily živěji a lépe mi fungovalo jejich tempo.
Kniha se čte rychle a věřím, že komu sedne tento typ humoru, ten si ji užije. Já jsem ji ale spíš dočetla s pocitem, že to není úplně můj šálek kávy. Není to zklamání v tom smyslu, že by byla špatně napsaná, jen jsem si znovu potvrdila, že ne každá oblíbená humorná série musí sednout každému.
Zázraky před jižní hranicí mě opravdu nadchly. Troufám si říct, že se mi tahle kniha od autora líbila snad nejvíc. Je napsaná krásně, srozumitelně a přitom vůbec nepůsobí povrchně. Naopak je z ní cítit poctivá práce s historií, znalost prostředí a cit pro krajinu Novohradských hor a okolních obcí.
Moc se mi líbilo, že autor dokáže historické informace podat jednoduše a čtivě, takže se v nich člověk neztrácí. Není to suchý výčet dat a událostí, ale příjemné vyprávění, které čtenáře přirozeně vtáhne do míst, o nichž píše. Zároveň kniha působí historicky věrohodně a opírá se o konkrétní znalosti regionu, což na podobných publikacích velmi oceňuji.
Pro každého, koho zajímá Novohradsko, Třeboňsko, místní dějiny nebo jen příběhy krajiny, je to podle mě krásná a hodnotná kniha. Četla se mi výborně a určitě se k ní budu vracet.
Aprilová škola pro mě byla krásným návratem do dětství. Některé písničky jsme se kdysi učili na prvním stupni na besídky a musím říct, že mě úplně zahřálo u srdce, když jsem si je po letech znovu poslechla.
U téhle knížky mám pocit, že možná funguje ještě lépe jako audio než jen při klasickém čtení. Když ji člověk poslouchá třeba u nějaké běžné činnosti, najednou se mu s ní spojí mnohem víc vzpomínek, nálad a pocitů. Není to jen text, ale takový malý návrat do školních let, kdy se člověk učil básničky a písničky, aniž by tehdy tušil, jak moc mu jednou zůstanou v paměti.
Je to milé, hravé, nostalgické a místy opravdu dojemné. Pro mě osobně to nebyla jen knížka, ale hlavně příjemný zážitek a připomenutí něčeho, co jsem měla kdysi ráda. Skvělá volba pro chvíle, kdy si člověk chce pustit něco laskavého, jednoduchého a zároveň krásně vzpomínkového.
U Pomocnice odvedle jsem měla trochu rozporuplné pocity. První část se mi dost táhla a upřímně si myslím, že by se dala klidně zkrátit. Chvílemi jsem dokonce přemýšlela, že knihu odložím, protože mě děj nedokázal úplně vtáhnout.
Pak ale přišla druhá část a najednou se všechno začalo hýbat. Objevily se zvraty, napětí i momenty, které mě překvapily. Kniha postupně nabrala tempo a nakonec mě dostal i samotný závěr.
I tak ale musím říct, že první dva díly se mi líbily víc. Tady jsem se do příběhu dostávala pomaleji a ten začátek mi přišel zbytečně natažený. Jako celek to nakonec nebylo špatné čtení, ale čekala jsem asi trochu silnější zážitek.
K téhle učebnici mám opravdu velký vztah. Vracím se k ní už od střední školy a upřímně mám pocit, že mi dala víc než většina ostatních učebnic němčiny. Gramatika je vysvětlená přehledně a člověk v ní najde opravdu hodně cvičení, díky kterým si jazyk postupně zažije a ne jen mechanicky naučí. Hodně oceňuji i práci se slovní zásobou a to, že učebnice člověka nutí nad němčinou opravdu přemýšlet.
I po letech se k ní stále vracím, když si potřebuji něco zopakovat nebo si v něčem udělat jasno. Za mě jedna z nejlepších učebnic němčiny, se kterými jsem se setkala.
Anička na horách je opět moc příjemné čtení. Je to milý, odpočinkový příběh, který se čte krásně lehce a člověk u něj na chvíli úplně vypne.
Popravdě jsem u čtení Aničce trochu záviděla. Hned bych se vrátila do dětství a znovu si prožila všechny ty obyčejné radosti, výlety, zážitky a chvíle, které tehdy působily úplně samozřejmě.
Za mě další povedený díl, kterému nemám moc co vytknout. Je to hezké, klidné a laskavé čtení.
Anicka u more byla pro mě přesně to, co jsem teď potřebovala.
Poslouchala jsem ji jako audioknihu a úplně mě vtáhla. Je oddechová, milá a taková uklidňující. Člověk u ní vypne, na chvíli se přenese jinam a prostě si odpočine.
Líbí se mi, jak je příběh jednoduchý, ale přitom má atmosféru. Není tam žádná zbytečná omáčka, všechno plyne přirozeně a hezky.
Upřímně, nemám co vytknout. Pokud hledáte něco nenáročného na odreagování, tohle je skvělá volba
Poslední díl série Kořeny se mi moc líbil a podle mě celou sérii opravdu krásně zakončil. Četlo se to skvěle a po dočtení jsem měla takový ten příjemný pocit. Jsem ráda, že jsem si tuhle sérii mohla přečíst, protože mě opravdu bavila a něco ve mně zanechala. Určitě to není série, na kterou člověk hned zapomene. Naopak si myslím, že se k ní ještě někdy vrátím, protože za to rozhodně stojí.
Koreny 4 mě bavily stejně jako předchozí díly a znovu mi potvrdily, že tahle série má opravdu sílu. Kniha se čte skvěle, člověk se do příběhu rychle ponoří a chce pořád pokračovat dál. Líbí se mi, že i když je to další díl, příběh neztrácí napětí ani atmosféru a pořád má co nabídnout.
Na celé knize oceňuji hlavně to, jak dobře je napsaná. Děj plyne přirozeně, postavy působí uvěřitelně a všechno dohromady funguje tak, že si čtení člověk opravdu užije. Je to přesně ten typ knihy, u které si řeknete, že si dáte jen pár stran, a najednou jste o kus dál.
Za mě je Koreny 4 opět velmi povedený díl, který nezklamal. Pokud se vám líbily předchozí části, myslím si, že ani tady nebudete zklamaní. Tahle série si podle mě drží vysokou úroveň a právem si získává tolik čtenářů.
Na tuhle knihu jsem byla dost zvědavá, protože od autorky už mám přečtenou Pomocnici, která mě bavila opravdu hodně. U Žádné lži jsem měla ze začátku pocit, že to bude zase výborná jízda. První polovina mě bavila, příběh měl atmosféru, napětí a člověk pořád čekal, co z toho vyleze.
Pak se ale všechno otočí, děj nabere úplně jiný směr a začne to být mnohem svižnější. Musím uznat, že autorka umí čtenáře překvapit a všechno nakonec vysvětlí, takže příběh jako celek dává smysl. Jen jsem asi osobně čekala, že se to bude vyvíjet trochu jinak, a právě ten obrat mi nesedl tolik, jak jsem doufala.
Když jsem dočetla konec, musela jsem se i trochu smát tomu, jak to celé dopadlo, protože jsem si říkala, jestli by něco takového bylo vůbec reálně možné. Možná právě proto ve mně závěr zanechal spíš rozporuplný pocit než nějaké wow.
Kniha se ale čte rychle, rozhodně nenudí a má spád. Za mě však Pomocnice zůstává pořád lepší a silnější. Ta mě vtáhla mnohem víc a celkově na mě zapůsobila výrazněji. Žádné lži určitě nejsou špatná kniha, jen jsem od ní po předchozí zkušenosti čekala ještě o něco víc.
Byznys pro 21. století pro mě byla zajímavá kniha, ale upřímně musím říct, že Bohatý táta, chudý táta na mě zapůsobil víc. Přišel mi rozsáhlejší, originálnější a celkově šel více do hloubky. Tahle kniha je podle mě více zaměřená na jednu hlavní myšlenku, kolem které se všechno točí.
Na druhou stranu jí ale nemohu upřít to, že je napsaná velmi jednoduše, čte se skoro sama a ukazuje základní principy bez zbytečné omáčky. Právě v tom může být pro mnoho lidí její síla. Člověk se v ní neztrácí, nezahltí ho a dostává jasně podané hlavní myšlenky.
Líbilo se mi i to, jak je v ní popsaný vývoj a souvislosti, protože člověku díky tomu mohou dojít věci, které má možná celý život před očima, ale běžně je nevnímá. V tom je podle mě její přínos. Dokáže v některých věcech otevřít oči a podívat se na peníze, práci a přemýšlení o budoucnosti trochu jinak.
Jen jsem od ní asi čekala víc. Myslela jsem si, že bude širší, obsáhlejší a že nabídne více různých pohledů. Takže za mě je to dobrá a čtivá kniha pro někoho, kdo chce pochopit základy a dostat se rychle k hlavní myšlence, ale nečekala bych od ní takovou hloubku jako od knihy Bohatý táta, chudý táta.
Třetí díl Kořenů byl pro mě opět skvělým čtením. Znovu jsem se z něj dozvěděla spoustu zajímavých informací a moc mě bavilo, jak čtivě a poutavě je celá kniha zpracovaná. Oceňuji i to, že nejde jen o samotný text, ale že je doplněná o další materiály, díky kterým si člověk dokáže mnohé lépe představit.
Pro mě měl tento díl navíc ještě osobnější rozměr, protože jsem v něm našla i něco o své rodné obci. Právě tím se pro mě stal tak trochu srdcovkou. O to víc jsem si jeho čtení užila.
Skvělá učebnice. Na základní škole mi hodně pomohla, ted jsem se po letech k ní vrátila, abych si osvěžila základy. A musím říct, že je stále přínosná.
Kniha Detox hlavy se mi četla překvapivě dobře. Na začátku jsem se trochu bála, že bude plná zdlouhavých a nudných faktů, ale nakonec mě mile překvapila. Autor nabízí opravdu velké množství různých metod, tipů, aplikací i odkazů, takže je z čeho vybírat. Některé věci jsem už znala, jiné pro mě byly úplně nové. Byly tam pro mě i silnější a slabší části, ale právě v tom vidím výhodu této knihy, protože si v ní podle mě každý může najít to svoje.
Velmi oceňuji, kolik možností autor čtenáři předkládá. Je vidět, že téma pojal opravdu široce a snažil se nabídnout různé cesty, jak pracovat s hlavou, stresem a odpočinkem. Úsměvné pro mě byly hlavně některé dechové techniky, protože když jsem je zkoušela, přišly mi občas trochu humorné, hlavně kvůli těm zvukům. To ale neberu jako mínus, spíš jako zajímavou zkušenost.
Za hodně originální považuji samotnou myšlenku detoxu, tedy to, že by člověk měl opravdu vypnout. Právě tady jsem si díky knize uvědomila něco důležitého sama o sobě. Zjistila jsem, že pro mě není vůbec jednoduché skutečně vypnout hlavu. I když je kolem mě ticho, moje myšlenky jedou dál. Tahle kniha mě ale přivedla k tomu, abych na tom začala vědomě pracovat.
Začala jsem víc chodit do přírody a zkouším být chvíli jen v tichu, poslouchat zpěv ptáků a vnímat okolí bez neustálého přemýšlení. Právě tohle mi kniha dala asi nejvíc. Uvědomění, že odpočinek není samozřejmost a že i mozek se musí učit opravdu relaxovat a vypnout.
Celkově knihu hodnotím kladně. Myslím si, že je velmi dobrou volbou hlavně pro člověka, který se v tomto tématu teprve hledá nebo o něm zatím moc neví a ocení, když dostane hodně různých možností a inspirace.
Kniha je za mě skvělá a důstojně navazuje na první díl. Líbí se mi, že se nezaměřuje jen na samotné vesnice, ale objevují se v ní i různé zvyky, tradice a popisy řemesel. Právě to podle mě knize dodává větší hloubku a čtenář si díky tomu neodnáší jen názvy míst a historická fakta, ale i mnohem živější představu o tom, jak lidé kdysi opravdu žili.
Tahle kniha mě opravdu moc zaujala. Je velmi dobře napsaná, čtivá a zároveň plná zajímavých informací. Oceňuji hlavně to, že nejde jen o samotný text, ale jsou v ní i fotografie, dokumenty a další materiály, díky kterým si člověk dokáže vše mnohem lépe představit.
Je vidět, že je kniha zpracovaná pečlivě a s velkou znalostí tématu. Člověk se z ní opravdu hodně dozví a není to jen suché čtení, ale něco, co vás vtáhne.
Pro mě osobně je tohle téma ještě zajímavější tím, že sama pocházím z jižních Čech, takže k němu mám blízko. O to víc jsem si čtení užila. Za mě je to opravdu skvělá kniha, která má velkou hodnotu pro každého, koho zajímá historie, region nebo dobové materiály.
Upřímně, ze začátku jsem si nebyla jistá, co si o téhle knize myslet. První polovina mě úplně nevtáhla a přišlo mi, že je všechno až moc předvídatelné. Měla jsem pocit, že přesně vím, kam to směřuje.
Jenže pak přišel zlom.
Druhá část mě úplně vyvedla z omylu. Najednou se to rozjelo úplně jiným směrem, než jsem čekala, a já jsem knihu doslova zhltla během jednoho večera. Bylo to napínavé, temné a místy až šokující.
Tohle je přesně ten typ příběhu, který si tě pomalu připraví… a pak tě překvapí.
