TipsyChipsy komentáře u knih

Úžasná reportážní literatura faktu. Vše, co člověku vrtalo hlavou kolem Donbasu, Tomáš Forró nastínil. Autor nejprve umísťuje konflikt do kontextu hybridních válek ve státech kolem Ruska. Konflikt na Donbasu zachycuje názorně, jak se vyvíjel, kdo měl na tom zájem, kolik různých skupin hrálo roli, armády, separatisté, partyzáni… Proč se obyvatelé Donbasu chtějí odtrhnout? Co vlastně chtějí? A jak se jejich názory vyvíjejí? Tomáš Forró byl přímo u toho, ale nesklouzl k pouhé osobní reportáži, dal si s tím zodpovědnou práci, ze svých zjištění sestavil nadčasový komplexní obraz. Protože pochybuji, že někdo někdy napíše o Donbasu tak pravdivé, autentické obsáhlé dílo, protože už prostě nebude přímo u toho, dala bych Tomáši Forró Nobelovu cenu.

(SPOILER) Náboženství, přestože ho moderní doba zavrhuje jako zastaralý přežitek, má v sobě tisíce let osvědčenou metodologii, kterou můžeme jako ateisté zkoumat a oceňovat. Jde o setkávání blízkých lidí, sdílení rituálů, studium materiálů k prospěchu v praktickém životě, nikoli pouhé bezbřehá a nahodilá četba. Vnímání náboženských uměleckých děl skrze prožitek a cit, ne jen jako exponáty z nějakého století. Je paradoxní, že křesťanství je mnohem přízemnější v nárocích na člověka a uplatňuje na něj přísná a jasná pravidla. Kdežto sekulární člověk žije v iluzi, jak mu věda a výzkum zajistí spokojenost. Je zajímavé srovnání protestantských a katolických měst. Obklopení dobrou architekturou má pozitivní vliv na člověka. Církev jako instituce také ukazuje, jak je možné zasáhnout masy lidí, přesahuje síly romantického jednotlivého myslitele. Autor této knihy píše moc hezky a snaží se skloubit antipatie k nadpřirozené stránce náboženství. Protože my ateisté jsme také lidé a protože máme také mozek, můžeme pojmout náboženství jako něco svým způsobem dobrého.

5 03.11.2022

Krásná, výpravná kniha o unikátní čtvrti. Všechny rodinné domy tvoří celek, každá vila je jinak úžasná a krásná. Architekty jsou ta nejzvučnější jména první republiky: Gočár, Janák, Žák a další. Kniha obsahuje rozsáhlý materiál o realizaci projektu a jednotlivých aktérech. Osada Baba svojí architektonickou čistotou a dobrým vkusem patří k nejkrásnějším perlám Prahy. Vypadá to, že naši předci před 90 lety byli modernější než autoři dnešních staveb, například těch zdobených kýčovitými monstry Davida Černého.

3 01.11.2022

(SPOILER) Hezká kniha o předměstích Istanbulu, tvořených slumy, zvanými gecekondu, kde ještě kolem roku 1970 žili lidé v bídných, na černo postavených domech. Kniha je také o lásce hlavního hrdiny k této části města. Také o manželství, o nedorozumění v milostných dopisech, které zraňují a trápí hrdiny celý život. Je to vlastně rodinná sága, o vztazích mužů a žen, je také o tom, jestli i další generace žen budou žít v podřízené roli nebo začnou zvedat hlavu. Kniha jako jedna z mála ukazuje život obyčejných Turků v nové době. Není v ní skoro nic o vztahu k náboženství, spíš tak trochu přežívání zaběhlých tradic v hledání partnera a rodinném životě. Důležitý je spokojený život s hodným člověkem v kruhu širší rodiny.

4 29.10.2022

(SPOILER) Tato kniha měla něco zvláštního do sebe. Byly tam například vzrušující pasáže plné erotického napětí, já myslím, že nejlepší, co jsem kdy četla. Kniha popisuje psychickou chorobu, která je záhadná a těžko vysvětlitelná. Má v sobě nějaké tajemství a přitahuje jako magnet.

5 22.10.2022

Krása. Kateřina Tučková má opravdu mimořádný literární dar. Vytvořila si svůj originální způsob vyprávění příběhů. Píše fiktivní úřední dokumenty, dopisy a deník. Dokáže je tak fantasticky poskládát a seřadit, aby tu a tam něco naznačila nebo posunula děj. Díky odosobněnému světu dokumentů na čtenáře o to více zapůsobí ten společenský neuchopitelný strach. Tučková to má tak poskládané, až se člověku rozbuší srdce. Myslím, že její dílo je vyjímečné, přesahuje naše hranice a proslaví se světově. Myslím, že to není spotřební “biedermeier” v rámci současného historického románu, ale něco originálního a uměleckého v pravém smyslu.

34 13.10.2022

Číst tuto knihu bylo pro mě namáhavé pachtění. Spousta matoucích souvětí, komplikovaných úvah, které byly chvílemi samoúčelné a nezáživné. Přece však, nějaká magie sanatoria v nehybném čase, mě jako čtenáře polapila do svých osidel a nutila to nevzdat. Stejně jako hlavní hrdina už jsem byla v zajetí hory. Spisovatelské umění autora na některých místech knihy přineslo silné momenty, pokud šlo o osudové chvíle v životě a vztazích hlavního hrdiny Hanse. Jednání, hovory, pocity byly moc citlivě popsány. Thomas Mann nějakým kouzlem vytvořil zakletý svět dlouhodobě nemocných, který má v sobě něco mimořádného.

9 23.09.2022

Tato kniha je tedy trochu psycho. Hrdinka Leda je upřímná, takže víme, že je úzkostná a má možná poruchu osobnosti, je také divná, sobecká, chová se jako panenková fetišistka. Při poslechu (na mujrozhlas.cz) mě napadalo, že sama autorka musí být psychicky zvláštní osoba. Popisuje celkem běžné věci velmi expresívně. Díky tomuto hyper -citlivému pohledu odhaluje mnoho jevů, nad kterými se normální člověk nepozastaví. Na druhé straně nevím, jestli má normální člověk zapotřebí, aby si rozšiřoval meze vnímání světa do takovýchto patologií. Říkala jsem si, jestli tuto skvělou spisovatelku dál vyhledávat, když to, co je na ní úžasného, je vlastně její předpokládaně divná povaha. Ale nakonec myslím, že to stoji za to.

8 11.09.2022

Některé kapitoly jsou dobré. Ale ty, které se týkají ukrajinské osvobozenecké armády za 2. světové války, jsou poněkud vykonstruované, mlčí o genocidě 100 000 polských venkovanů. Mlčelo se o tom za socialismu a mlčí se o tom dál. Vážím si statečného boje Ukrajinců proti Putinovi. Ale z této knihy je vidět, že před některými událostmi své historie zatím zavírají oči a nedokáží je poctivě vyhodnotit.

10 10.09.2022

Moc krásně načteno z roku 1993 hercem Jiřím Samkem, teď na mujrozhlas. Spisovatele Egona Hostovského moc neznám, snad jsou i jeho další romány takto dobré. Se skromností sobě vlastní nazírá na svůj literární život skrze dědictví vlastností po otci, kde se spojuje slušnost, ostýchavost a pocity ponížení. Do svých knih dává to, co si nese v sobě z naší vlasti: “divný svět, kde se všechen život drobil jako okoralý chléb… složitá příchuť šibeničního humoru, melodramatické atmosféry a beznaděje”. Nejsou to jen vzpomínky, ale dobře propojené a promyšlené dílo, psané se sympatickou staromilskou morálkou, smyslem pro komično a upřímností.

5 03.09.2022

(SPOILER) Trojice Podiven tímto dílem udělala odvážný krok k vidění našich novodobých dějin. Podrobuje Čechy kritice a činí tak vybavena obrovským množstvím znalostí, na kterých staví. Dějiny pouze nepopisuje a neoslavuje, ale analyzuje a přemýšlí o nich. Vládne bohatým jazykem s mnoha přirovnáními a moudrými úvahami. Byla by radost to číst, kdyby to nebylo chvílemi tak trýznivé. Věnuje se naší národní povaze, odtržení od šlechty i náboženství po Bílé Hoře si neseme jako české plebejství. Pokud jde o vztah Čechů ke křesťanství: “dětinská nápodoba, nedůvěra, svéhlavost a posléze směs nechuti a lhostejnosti”. Německý živel byl na vyšší kulturní a sociální úrovni než český. České obrození založené na kritériu jazyka drasticky ochudilo národ o duchovní zdroje pocházející od Němců. Na počátku století chyběli Čechům politici s vysokou osobnostní integritou. Jediné na čem se stavělo byl boj Čechů s germánskou zpupností a panovačností. Vymysleli Český mýtus: Čechové jsou dítkami světla, jejich boj si žádal trnové koruny, obětí, kostnické hranice, Staroměstské popraviště… Josef Pekař jako první potíral sebeklam mýtu a vnímá dějiny jako harmonický celek i s dobou Temna. Čeští politici se za Rakouska naučili pouze parazitnímu poměru vůči státu, ale nedokázali brát za stát odpovědnost. Mentalita egoismu, poraženectví tu zdomácněla. Česká státnost 1918 nebyla vybojována, nýbrž vyjednána hrstkou exulantů. Po vzniku Československa se Němci, Slováci, Maďaři, Poláci a Rusíní stali soudci českého nacionalismu. Němce jsme umístili do stejné pozice jako byli Češi v Rakousko Uhersku. V Čechách máme sklon k negaci inspirace, nedůvěře k ní, k pasivitě a lhostejnosti. Pochvalujeme si českou střízlivost, věcnost, přizpůsobivost, kritičnost, ale za tím se skrývá nezávazná, nenáročná pochybovačnost. Z romantismu jsme přejali rozcitlivělost a snivost a za ducha bojovného vzdoru jsme dosadili reptavou nespokojenost. Autoři otevřeli čtenáři okno k vesmíru nového pohledu na naši krásnou povahu a minulost, dali jí pěkný výprask a udělali to schválně. Já jsem za to ráda a vydržela jsem to.

8 01.09.2022

Editor této knihy, autor monografie o Josefu Čapkovi, pan Jiří Opelík, má velkou zásluhu na vyznění této knihy, tím jak ji sestavil z různých zdrojů a také napsal skvělý doslov. První část, Jarmilou vytvořená ke zveřejnění, “Vzpomínky”, je taková trochu nezáživná, i když autorka měla velké ambice. Druhá část, osobní deníky, to je pravý opak adorace manžela v první části. Další obrat jsou zápisky z hledání manžela v německých ústavech dva roky po válce. Celkově nejvíce plasticky z knihy vystupuje její autorka Jarmila Čapková, jako člověk, který se podceňuje, obviňuje a vyčítá si, co neudělala. Nevěří si a je nejistá. Jarmila Čapková chtěla napsat něco víc, než obyčejné prosté zápisky. To sice nedopadlo, ale přece je takto utříděná památka dost cenná, hlavně v tom, že je autentická a upřímná.

7 28.08.2022

(SPOILER) Zajímavý pohled na druhou světovou válku zobrazením osudů rakouského válečného zločince a jeho rodiny. Dozvěděla jsem se zajímavé věci, třeba to, že rakouští nacisté ve Vídni zabili v roce 1934 předsedu vlády a pak byla jejich strana zakázána. Dále působení za války v Krakově a Lvově, hlavní práce spočívala ve “vyřešení” židů. Vykrádání galerií a loupení vzácných památek v domech bylo umožněno. Autor prolínal válečný životopis s dějovou linkou v současnosti. Zajímavé bylo, že v Haliči za války kromě vyhlazení židů a utiskování Poláků, vznikla Ukrajinská nacistická armáda, která je dodnes uctívaná, lidé se schází na srazech, mají hákové kříže a vyměňují si fotky SSáků. Další zajímavá věc, jak se k minulosti dnes staví potomci válečného zločince. Jeho manželka ho uctívala jako kult, jeho syn stále věří, že to byl hodný člověk. Zbytek rodiny se k tomu odmítá vracet, bojí se o svoje kariéry a někdo nesnáší židy. Kniha otvírá neslučitelný rozpor mezi rodinnými vazbami, láskou k blízkému člověku a krutou pravdou, že tato osoba je skutečný vrah statisíců lidí.

7 25.08.2022

Román zobrazuje děsivou situaci židů v Německu ještě před druhou světovou válkou. Jde o osobní, niterné existenciální svědectví, tak dobře zachycené, jaké jsem ještě nečetla. Život obrácený vzhůru nohama, strach o holý život a klaustrofobní bezvýchodnost situace. Zdánlivě je okolní svět stále stejný, ale z některých dříve důstojných občanů jsou najednou podřadní lidé, kteří se bojí existovat. Absurdní realita nedávné historie.

6 17.08.2022

Hrabalovy knihy mi dosud přišly jako takové poetické plácání o ničem, které je možná milé a autentické, ale nezáživné. (Narozdíl od Menzelových filmů). Tato kniha je pro mě překvapení a první, která se mi od Hrabala opravdu moc líbila. Možná je klíčem k autorovi. Sám na sobě aplikuje svůj umělecký styl, vykresluje sám sebe jako obyčejného a zároveň úžasného bezprostředního člověka. I když je živelný, bojácný, nepraktický, neúspěšný v životě, ukazuje se nam očima své ženy jako ten, koho prostě musíme milovat.

5 14.08.2022

(SPOILER) Historický román, podle mého gusta. Je tam tak akorát beletrie, romantiky, příběhu, aby to bylo čtivé, protože jen holá fakta nejsou tak moc k zapamatování. A přitom je v románu i hodně historických informací, podávaných nenápadně, mezi řečí, umně nacpaných do dialogů a děje. Tak se čtenář nenásilnou formou obohatí o znalosti renesančního 16. století, příbuzenské vztahy Habsburků v celé Evropě, politickou situaci nejen v Čechách, seznámí se s významnými českými šlechtici, pronikne do komplikované církevní politiky, protestanti, kališníci, luteráni, čeští bratři a katolíci a také zjistí, jak je těžké vládnout. Jsou tam hezky vykresleny rodinné vztahy, které někdy musí jít stranou zájmům říše, ale nakonec je příběh překvapivě dojemný.

4 13.08.2022

(SPOILER) Tato kniha mě překvapivě dosti zasáhla. První věc, která je cenná, je autentické zobrazení polského venkova za války, řádění Němců, Kalmyků a Rusů. Druhá věc je hlavní téma knihy, jak si pěkně skutečný vymydlený Jerzy žil s maminkou, tatínkem, kuchařku, uklízečkou a měli dost peněz na pěkný život ve vesnici Dąbrowa Rzeczycka. Další pozorování mezi řádky byly morální zásluhy, které by šly připsat různým aktérům, vše je k zneklidňujícímu zamyšlení. Otec Jerzyho Kosińského byl sice obdivuhodný v tom, že nešel jako ovce do plynu, ale jeho charakter vyzněl dost špatně. Narozdíl od některých statečných Poláků se staral jen o sebe a po osvobození jako komunista pomáhal tlumočil v ruském NKVD, a nikomu nepomohl, když Rusové odvlekli mnoho sedláků z vesnice do vězení nebo gulagu. Majitel domu, kde se Kosińští celou válku skrývali, se otce Jerzyho Kosińského nakonec jako demagogického komunisty bál. Tento majitel skončil ve vězení, možná i díky Kosińskému. Kosińsští se pak vrátili zpátky do Lodže a po lidech, kteří je celou válku nevyzradili už nikdy ani nevzdechli. Co mě z toho všechno zneklidňuje, je ten pocit, že někdy se pomáhá někomu, kdo je uvnitř sobecký sociopat, tím myslím otce Kosińského, pokud jde o syna, který si jako místo pro svoje Sado maso fantazie zvolil prostou a dobrou vesnici, tak to už nekomentuji. Ale lidé z vesnice, kteří pomáhali a nikdy se nedočkali slávy jako jiní spravedliví mezi národy, si ve své naivní dobrotě žádnou hořkost nepěstovali.

4 24.07.2022

Moc milé, zajímavé i moudré zápisky z cest v roce 1591 a 1620. Nyní na www.mujrozhlas.cz.

“Když jsme takto přetrmáceli hory a lesy a když jsme posléze mohli pohledět dolů z hor, do úrodné země České, nikdy nás žádný pohled tak neoblažil. Neb stráně byly posázeny vinicemi a v údolí se prostíraly pastviny. Ani ne jednu anglickou míli od sebe, všude samé vesničky a každou hodinu pěší cesty 20, 30 i 40 mandelů aneb kup obilí, že je stodoly těžko pojmou.
Slovem, vše, čeho je potřeba ku prospěchu a užitku člověka, to vše se nalézá v Čechách v pravé hojnosti a smyslům lahodí. Jak by příroda z té země chtěla udělat svou zásobnici, pročeš není, čeho by se tu nedostávalo. Leda vděčnosti lidí k bohu, za takové požehnání.”

4 23.07.2022

Je to ono, stejné příběhy jako v červeném vydání z roku 1969, co jsme měli doma, můj mladší bratr v tom četl zpaměti ještě dřív, než se naučil číst. Začíná to, jak se Rychlé Šípy dali dohromady a poslední příběh sedí: Nepijte na čerstvé ovoce! Uvnitř je proboha, snad to není Maxmilián Dráb a kam dopadne paprsek světla… Je tam i věta, které jsem nikdy nerozuměla a je tomu tak dosud: “v Čechii jsou Saláti, jestli vyhraje Rapid, dám si nárůst knír!” Pro mě ty komiksy znamenají moc, všechno!

6 22.07.2022

Perfektní psychologická a zároveň záživná a dobře promyšlená kniha. Autorka dokáže úžasně popisovat fluidní mezilidské vztahy v rámci jedné rodiny a malého okruhu přátel. Je to čtivé, ale žádný brak, fakt skvělé. Je vidět, že kdo umí ten umí.

9 12.07.2022