Černé ptáče: Pravdivý příběh Nabarveného ptáčete
Joanna Siedlecka
https://www.databazeknih.cz/img/books/41_/419549/bmid_cerne-ptace-pravdivy-pribeh-nabarve-O33-419549.jpg
3
24
9
Knižní reportáž Joanny Siedlecké vyšla poprvé v roce 1993 a zásadním způsobem ovlivnila přijímání jednoho z nejvýznamnějších děl literatury holocaustu – Nabarveného ptáčete Jerzyho Kosińského. Černé ptáče bylo vedle Kosińského biografie, jejímž autorem je James Sloan, klíčovým milníkem na cestě k přehodnocení tvorby Jerzyho Kosińského. Dosud jak autor, tak literární kritika prezentovali Nabarvené ptáče jako autobiografický příběh, vycházející z autentických zážitků za války. Siedlecké kniha je reportážně-detektivní cestou po stopách Jerzyho Kosińského. Toto pátrání autorka uskutečnila na začátku devadesátých let, v návaznosti na incident, který se odehrál během Kosińského první cesty do Polska po pádu železné opony, kdy byl konfrontován s jedním ze svých dětských přátel z období války. Obsahuje svědectví celé řady očitých svědků válečné existence Kosińského a jeho rodiny. Tyto příběhy tvoří radikálně odlišný obraz, v němž obyvatelé venkova hrají z velké části roli zachránců, nikoli trýznitelů spisovatelovy rodiny. Siedlecké kniha poskytuje jedinečný vhled do každodenního života polského venkova během německé okupace a také do života židovských uprchlíků před nacisty. Zároveň však jde také o text cyklicky se vracející k otázce vztahu reality a literární fikce, mystifikace a manipulace. Měl Kosiński právo vydávat fiktivní příběh za svůj vlastní? Co má větší váhu: literární dílo s jeho nadčasovým průnikem do lidské přirozenosti, nebo autentická křivda lidí, které autor ve svém údajně autobiografickém textu dost nemilosrdně znetvořil?... celý text
Literatura naučná , Biografie a memoáry , Historie
Vydáno: 2019 , Volvox Globator
Originální název:
Czarny ptasior , 1994
více info...
Přidat komentář
Pravda o tom že Nabarvené Ptáče je FAKE.
Tak proto film Nabarvené Ptáče nemá hlavu ani patu. Ihned po podivání jsem tento film zařadil do složky ' jednou a dost '
Přitom česká televize v reklamách jela jak hlásná trouba že to bude trhák
Přátelé nezapomeňte že to není román,ale dokument
No, Nabarvené ptáče jsem nečetl, autorka si dala tu práci a vydala se po stopách "hrdiny". Všechno bylo asi kapku jinak, než si to autor vysnil do knihy. Ale napsat knihu o tom, jak si za války chrochtali, to by asi nebyl takovej šlágr. Takže klidně tomu dejte pár hodin času, je tam pár zajímavých informací, ale moc si to neberte k srdci, budete zklamaný.
Súhlasím s tým, že kniha mohla byť napísaná lepšie, ale aspoň sa dozviete ako to asi v skutočnosti bolo. Mnohé scény a postavy v knihe Pomaľované vtáča (Nabarvené ptáče) majú svoj predobraz v skutočnosti, ale bez tej krutosti a sadizmu.
Malý postreh: je vidieť, že autorka je Poľka (z hľadiska viery), v záverečnej časti uvažuje, ako sa vodí pánovi Kosińskému po smrti.
Podnětem ke knize byly zřejmě návštěvy autora Nabarveného ptáčete v Polsku a vzpomínky obyvatel obce, kde se za války skrývala rodina Kosińských (původně Lewinkopfů). Autorka čerpala i z dobových dokumentů. Nevím, zda bude někdy přesně zmapován život této rodiny a ani si nejsem jistá, že je to nutné. Asi dokážu pochopit rozporuplné pocity lidí, kteří poznali v knize pana Kosińského sebe, svoje sousedy a svůj domov.
"Nic od něho nechtějí, ať si jde s Pánembohem, neukrývali ho proto, aby jim byl vděčný! Ale ať je aspoň neočerňuje, nepíše o nich!"
Tato kniha mě utvrdila v tom, proč jsem Nabarvenému ptáčeti nevěřila a nebavilo mě číst. Černé ptáče doporučuji přečíst těm, kteří měli po přečtení Nabarveného ptáčete v hlavě nějaké otázky o životě ptáčete a Kosińského - zde se něco navíc dozvíte. Každopadně si ale myslím, že autorka mohla jít více do hloubky, některý děj se pořád opakoval a bylo zde dost jmen na zapamatování . Jako dolnění knihy od Kosińského to nebylo špatné ale také jsem asi očekávala víc.
Nechci vůbec hodnotit, jaký byl cíl autorky a nemůžu ani soudit, do jaké míry byli Kosińští takoví, jak jsou v knize popisováni. Nicméně kniha byla napsána vcelku nezáživnou formou a ze 3/4 pojednávala stále o tomtéž - jak se rodina skrývala pod falešnou identitou ve vsi Dabrowa. Chápu pamětníky, že se cítí dotčeni, pokud v Nabarveném ptáčeti poznali svoji milovanou ves, na druhou stranu každý autor má právo nechat se inspirovat realitou a doplnit ji fikcí. A pokud se někdo domníval, že kniha Nabarvené ptáče popisuje realitu v jedné vsi, je to jeho věc. Od knihy Joanny Siedlecké jsem očekávala více.
Kniha má jediný cíl a to očernit celou rodinu Kosińského. Zvlášť na konci knihy se autorka přímo vyřádila. Mimo jiné je kniha mimořádně špatně napsaná a iritovalo mě i množství chyb. Za mě naprosto odporná snaha vydělat na tom, že na někoho autorka nahází co nejvíc špíny.
Štítky knihy
druhá světová válka (1939–1945) Polsko polská literatura
Černé ptáče: Pravdivý příběh Nabarveného ptáčeteKniha Černé ptáče: Pravdivý příběh Nabarveného ptáčete je v
| Právě čtených | 1x |
| Přečtených | 36x |
| Čtenářské výzvě | 10x |
| Doporučených | 1x |
| Knihotéce | 24x |
| Chystám se číst | 28x |
| Chci si koupit | 7x |
(SPOILER) Tato kniha mě překvapivě dosti zasáhla. První věc, která je cenná, je autentické zobrazení polského venkova za války, řádění Němců, Kalmyků a Rusů. Druhá věc je hlavní téma knihy, jak si pěkně skutečný vymydlený Jerzy žil s maminkou, tatínkem, kuchařku, uklízečkou a měli dost peněz na pěkný život ve vesnici Dąbrowa Rzeczycka. Další pozorování mezi řádky byly morální zásluhy, které by šly připsat různým aktérům, vše je k zneklidňujícímu zamyšlení. Otec Jerzyho Kosińského byl sice obdivuhodný v tom, že nešel jako ovce do plynu, ale jeho charakter vyzněl dost špatně. Narozdíl od některých statečných Poláků se staral jen o sebe a po osvobození jako komunista pomáhal tlumočil v ruském NKVD, a nikomu nepomohl, když Rusové odvlekli mnoho sedláků z vesnice do vězení nebo gulagu. Majitel domu, kde se Kosińští celou válku skrývali, se otce Jerzyho Kosińského nakonec jako demagogického komunisty bál. Tento majitel skončil ve vězení, možná i díky Kosińskému. Kosińsští se pak vrátili zpátky do Lodže a po lidech, kteří je celou válku nevyzradili už nikdy ani nevzdechli. Co mě z toho všechno zneklidňuje, je ten pocit, že někdy se pomáhá někomu, kdo je uvnitř sobecký sociopat, tím myslím otce Kosińského, pokud jde o syna, který si jako místo pro svoje Sado maso fantazie zvolil prostou a dobrou vesnici, tak to už nekomentuji. Ale lidé z vesnice, kteří pomáhali a nikdy se nedočkali slávy jako jiní spravedliví mezi národy, si ve své naivní dobrotě žádnou hořkost nepěstovali.