Syllvanium komentáře u knih

Jako první se mi do rukou dostalo Štěpánkovo grafické zpracování Bílé nemoci, a to mi neskutečně sedlo. Po Psu Baskervillském jsem tedy sáhla v očekávání, že budu stejně, ne-li více spokojená... ale nestalo se.
Nějak mi to nesedlo. Kresby jsou parádní, to ano. Příběh je seškrtaný na nezbytnou kostru, což u grafických adaptací a komixů není nic nečekaného, ale tady mi to celkový dojem prostě zkazilo. Tohle zkrátka nemělo tu správnou esenci "holmesovek".
Adaptaci jsem přečetla velmi rychle a velmi rychle jí také pouštím z hlavy. Doufám, že až příště sáhnu po grafickém zpracování klasiky, budu mít šťastnější ruku.

2 12.11.2022

Když se asi v půlce dílu začalo intenzivně skloňovat jméno Pankhurstové, zbystřila jsem a čekala nějaký šílený plot-twist. No, dočkala jsem se. Popravdě, musela jsem se tomu nahlas zasmát. Pohádkové zakončení mě trochu dojalo, trochu zklamalo - vzhledem k tématice příběhu jsem čekala "reálnější" konec, možná méně kýčový, ale vzhledem k povaze celé série jsem evidentně čekala až příliš.

Přesto jde o příjemnou sérii, pokud zrovna lačníte po romantické, naivní jednohubce a chcete se pokochat pohledem na pěkné holčiny s velkýma očima, oděné v rozkošných uniformách a krásných dobových šatech, tak je tohle to pravé.

1 11.11.2022

Prvotřídní publikace, pánové Prokop a Smola odvedli velmi dobrou práci a poskytli tak světu velmi detailní soupis staveb a uměleckých děl, co jich v tomto koutě západních Čech lze najít. Fotografie a dobové ilustrace skvěle doplňují jejich texty.

Mám jen jedinou výtku: v několika případech si hází terminologií, která úplně neodpovídá našemu prostředí, což zákonitě vede k menším zmatkům. Když např. prohlásí, že někde v Chlumu sv. Máří byl karner, student či odborník si bude nutně rvát vlasy - pánové totiž použili termín karnárium, namísto (pro naše končiny správného) osária. Laik se pravděpodobně nepozastaví nad tím, že by v západních Čechách neměl očekávat karner. Vzhledem k vysoké erudovanosti této práce bych čekala, že někde alespoň zavadím o okrajovou poznámku, k jaké terminologii se pánové uchýlili, avšak nestalo se. Pomyslná půl hvězda dolů, protože jsem hnidopich.

1 10.11.2022

Kniha poskytuje základní informace o biblických postavách, spolu s odkazy na jednotlivé příběhy či kapitoly evangelií. Ocenila bych i podrobnější popisy, chyběly mi typické atributy vybraných postav.

03.11.2022

Kaligrafie zlomu je výjimečná svou prostou upřímností. Svým nepřikrášleným popisem jednoho obyčejného života v neobyčejném Japonsku si mě tato útlá knížka získala a držela od začátku do konce. Přestože jsem od knihy neměla zrovna vysoká očekávání - nebo snad právě proto - jsem naprosto spokojená. Japonsko mi jako obvykle sedlo.

Příběh není kdoví jaká invence - naprosto obyčejný počátek manželské nevěry, vzniklé na základě manželčiny touhy rozbít tu ubíjející životní všednost, vymanit se z rutiny a na chvíli zapomenout na to, že by se měla chovat spořádaně. To v zásadě není nic trestuhodného - matky v Čechách tuto krizi řeší vínem a čokoládou a opájí se vidinou, jak po mateřské opět nastoupí do zaměstnání. Ale hlavní hrdinka Mizuki je Japonka, od které se očekává, že se role matky a ženy v domácnosti (což jde ruku v ruce i po stránce etymologické) chopí s plným nasazením běžného firemního pracovníka - tedy že dětem a rodinnému životu obětuje každou buňku svého těla, každičkou myšlenku i každý bdělý moment svého života - a odměnou jí budiž pocit dobře odvedené práce, protože co víc by od toho chtěla? Takhle se rozhodla, takhle žije a má být šťastná! Co tedy Mizuki řeší? V zásadě to, že takhle šťastná není a rozhodně se jí nechce mít nálepku "spořádaná ženuška". Nic víc, nic míň. A v tom je celé kouzlo této knihy.

Od prvopočátku je jasné, že Mizuki se chce vymanit z šedi domácího života, ale zároveň nechce ublížit těm, které miluje. Tento rozpor nás provází každou stránkou, nehledě na to, jak je zrovna naštvaná na nevšímavého manžela, nebo jako moc jí zrovna vytáčejí její vřeštící děti. Její touha po svobodě (ať už míníme životní svobodu, nebo jen jeden večer strávený bez dětí) je tak hmatatelná, že nemůžete jinak, než prožívat tuto krizi spolu s ní - protože tenhle kolotoč povinností a odevzdanosti, navíc kořeněný japonskou zdvořilostí a nezbytnou maskou mírumilovnosti, by časem dohnal ke skoku z balkónu úplně každého [a ne, toto není spoiler ;) ].

Kniha je úžasnou sondou do země vycházejícího slunce, kde se moderní společnost snoubí s tradičními hodnotami. Muž má být živitel rodiny, v ideálním případě se udřít k smrti a zanechat rodině dobrou pojistku, protože jen tak ukáže, že se skutečně staral. Žena se má chovat podle jistého vzorce, ať už si zvolila kariéru nebo rodinu, musí se tomu plně odevzdat. Nesmí projevit sebemenší náznak pochybností, že by snad zvolila špatně a nesmí dát najevo, že by ji její volba absolutně nenaplňovala. (Nepochybuji, že upřímný nadhled některých Českých matek by kdejakou oddanou Japonku uvrhl do stavu kataplexie, nebo rovnou do mdlob.) V Japonsku totiž nezáleží na tom, zda jste muž či žena, protože absolutní odevzdání vaší práci je přece samozřejmé - co víc by člověk od toho života chtěl? - Inu, třeba i trochu toho žití!

Po stránce jazykové je to neotřelé, prolíná se zde typicky japonská slušnost veřejného vystupování s hovorovými výrazy, nářečím a vulgarismy soukromých konverzací, což je poměrně osvěžující.
Některé delší myšlenkové pochody mohou vyznít mírně kostrbatě, ale protože jde o vnitřní monology hrdinky, která nemá tak docela dokončené japonské vzdělání (a má tedy problém číst a psát), dodává to příběhu další vrstvu věrohodnosti a reality. Těžko říct, jak moc šlo v těchto případech o překladatelský záměr, ale z pozice čtenáře to navozuje správnou atmosféru.
Jako bonus vidím i přidaný slovník reálií z japonského kulturního a kulinářského života; je praktickým doplňkem, který zasvěcené potěší a tápající čtenáře navede.

6 31.10.2022

Tato literární jednohubka nabízí intimní psychologickou zpověď o domácím násilí, které bohužel nekončí v momentě, kdy za násilníkem naposledy klapnou dveře (nebo v tomto případě víko rakve), ale nadále prorůstá obětí, zapouští kořeny do jejího nitra a rozkvétá a bují na nezhojených ranách prožitého traumatu.

Knížečka je na svou útlost žánrově pestrá, přesahuje hororově laděné, poněkud bizardní podivno, koření je erotikou a vše balí do kouřového oparu ženského světa vnitřních bolestí. Přesto není překombinovaná ani přecpaná. Na pouhých 150 stránkách nám autorka čtivě a pochopitelně předkládá mnohovrstevné téma ztráty - ztráty iluzí o blízké osobě, ztráty sebe sama, ztráty vymezených vnitřních hranic.
Doslov autorky napovídá, že kostra tohoto příběhu je strašlivě reálná. Připomíná nám, že k prožití skutečného hororu není potřeba potkat fantaskní příšeru - někdy si ta největší monstra zveme domů, sdílíme s nimi postel a nalháváme si, že všechna ta bolest, které jsme vystaveni, není skutečná. Pro někoho je tato kniha jen pikantní, hororově laděné čtení, pro jiné je to ztělesnění každodenní noční můry.

Musím zde ještě vyzdvihnout brilantní český překlad - už dlouho se mi žádný text nečetl tak krásně a plynule. Roman Tilcer dělá čest světu literatury.
Medusa mi svým výběrem témat učarovala a musím říct, že budu s naději vyhlížet vše, co si pro nás do budoucna připraví.

11 26.10.2022

Básně vyvěrající z nemocné duše. Je to útlá knížečka plná emocí a snahy naučit se přežít neustálé proměny vlastní psychiky. Je to neuhlazené a přímočaré, někdy těžko uchopitelné, ale taková už je povaha poruchy osobnosti.
Není to literární veledílo, přesto autorce tleskám za odvahu něco takového publikovat.

2 26.10.2022

Poprvé čteno téměř před dekádou ve školní lavici (tehdejší první české vydání v překladu M. Šmejkalové). Moc mi z toho v hlavě neulpělo, ale včera jsem knížku obdržela jako drobný dárek (nejnovější vydání, překlad R. Podaného) a musím říct, že jsem se bavila.

Krátké básničky, absurdní a morbidní motivy, to vše doplněné ilustracemi, které jsou znepokojivě groteskní. Nečekejte žádné přelomové dílo, je to prosté, je to pošahané, ale je to ideální odpočinkové čtení. Najdou momenty, kdy se budete chytat za hlavu, ale také se najdou momenty, kdy se budete smát jako blázni.

Musím vyzdvihnout "Roch, toxický hoch", "Mumino" a samozřejmě i titulní Ústřičkův skutečně tragikomický konec. Můj osobní srdcák je pak "Zápalek v čase svátečním", protože suchý humor, to je moje.

Doporučuji k četbě všem, kteří jsou lehce nad věcí, život i smrt berou s humorem, a své řvoucí dítě kopnuté elektrickým proudem neváhají utěšovat slovy "nevěděla holčička, že probíjela lampička - teďka už to dobře ví, v hrobečku si tiše spí".

5 23.10.2022

Melancholické vyprávění rozpadu a dobrovolném ukončení mladých životů dívek Lisbonových očima jejich stárnoucích spolužáků a obdivovatelů.
Příběh řeší těžké téma sebevražd mladistvých, ale nezvykle jej čtenáři předkládá skrze oči pozorovatelů celého děje, stárnoucích mužů, kteří v dobách svého mládí dívky bezmezně milovali a bázlivě pozorovali zpovzdálí. Skrze vzpomínky a výpovědi všech lidí, kterých se skon děvčat dotkl, se snaží poskládat obrázek z jednotlivých dílků, ale stále jim část obrázku uniká. Naši vypravěči vědí, že s postupujícími léty už nikdy nebude možné sestavit kompletní obraz událostí, které vedly sestry k sebevraždě, ale přesto se snaží hledat vodítka, která by jim poskytla nějaké vysvětlení či útěchu. Ale podobně jako ve skutečném životě, ani zde se čtenář nedozví skutečné motivy, které vedly sestry k jejich činu.
Utrpení každého člověka je subjektivní; odchod z vlastního života je volba každého jednotlivce. Je to akt sobeckosti? Nebo jde o akt z ryzí beznaděje? Kdo je za jejich smrt vlastně zodpovědný? Rodiče, kteří necítí žádnou vinu? Společnost, jejíž rozklad je zrcadlením smrti dívek? Kniha pokládá spoustu otázek, ale neposkytuje mnoho jednoznačných odpovědí - tak jako v reálném životě, i zde si musí na své odpovědi přijít čtenář sám. Tuto nejednoznačnost nepovažuji za vadu, naopak, tento detail dělá příběh reálnější a surovější.

Knihu všem zájemcům vřele doporučuji - příběh je navzdory tématice tklivý a něžný; je to tragédie, ano, ale tragédie podmanivá, zabarvená růžovou rtěnkou, zahalená snovou atmosférou, tragédie melancholická, popsaná barevnými propiskami snících dívek, které tíží beznaděj.

3 17.10.2022

"Přečteno" formou audioknihy. (Tato forma mě u čehokoliv delšího nad rámec povídky neskutečně rozčiluje, protože je složité se ke knížce vracet, nemluvě o situacích, kdy při večerním poslechu usínám; proto hodnotím po delším odstupu a po druhém poslechu.)

Jako mnozí jiní, i já prvně viděla filmovou adaptaci. Barevně vykreslená fauna a flóra oblasti X byla fascinující na pohled, ale ne vše lze převést na plátno; film neurazil, ale ani ve mně nezanechal hlubší dojem. Ke knize jsem se dostala s letitým odstupem a poměrně náhodou, řekla jsem si "proč by ne"... a rozhodně toho nelituji.

Miluji horory založené na děsivé atmosféře, na hutnosti neznámého a děsivého "čehosi" ve tmě, bez předvídatelných lekaček a klišé; miluji šílené vizuální podivnosti; blaženě si rochním v dlouhých popisnostech a psychologických pitvách hlavních hrdinů i obětí mistrů Poea a Lovecrafta. V této knize se snoubí vše - a tak nemám, co bych vytkla, mohu jen chválit. Je to správně znepokojivé, je to bizardní, je to popis ustavičné proměny všeho, co je nám známé, v cosi unikajícího, neuchopitelného, extrémně znepokojujícího a zároveň podmanivě magického.
Jsem spokojena a rozhodně plánuji tuto sérii dokončit. Jsem zvědavá, co se z toho ještě vyklube.


Edit, červenec 2023 - Knihu mám konečně fyzicky v knihovně. Přečteno znovu a jsem více než spokojená. Opravdu není nad klasické čtení - při poslechu audioknihy mi uniklo několik drobných detailů, bez kterých by mi první stránky druhého dílu zajisté nepřinesly znepokojující mrazení v zádech.

4 17.10.2022

Tato série byla skutečně skvělá, poutavá historickým zasazením příběhu do turbulentního období dějin (se špetkou fantastiky navrch), brutálním provedením bez servítek a úžasnou kresbou. Mé srdéčko plesá, přesto jsem mírně zklamaná závěrem - chovala jsem jistou naději, že příběh bude pokračovat až do konečného "střetu civilizací", že se třeba dočkáme samotného rozpadu Aztécké říše... žel, nebylo mi přáno. Ale to přežiju. Skvělý komiks je skvělý komiks, i přes čtenářské hnidopišství.

3 17.10.2022

Už během čtení druhého dílu mě napadlo, jakým směrem se to bude ubírat - a nepletla jsem se. A stejně jsem si to užila. Je to milé, je to ze života a je to o tom, jak se k našim životům postavíme. Krásná série, doporučuji!

5 28.08.2022

Nádherné grafické zpracování dnes již klasického, kouzelného příběhu. Jsem moc šťastná, že se mi tento kousek dostal do knihovničky, protože podání je zkrátka a jednoduše skvělé!

Spousta čtenářů si zde stěžuje na "ošklivé" ilustrace, ale můj názor je, že přesně do puntíku odrážejí pohádkový příběh, který Tolkien vytvořil - na rozdíl od filmových adaptací dokonalých a prvoplánově líbivých hrdinů, tohle je mnohem uvěřitelnější ztvárnění trpaslíků i samotného hobita Bilba.
Pak jde také o poněkud zkrácenou verzi, spousta scén je jednoduše zahrnuta v textu a pro mladší čtenáře je tedy zřejmě atraktivnější, než celá knížka. Skutečnost, že si zde někteří 'čtenáři' stěžují, že na komix je tam příliš textu, mi téměř bere slova...

Každopádně věřím, že grafické zpracování Hobita skalní fanoušci Středozemě jistě docení.

2 22.08.2022

Velmi šikovně zpracovaná příručka pro začátky ručního tisku. Techniky jsou popsané docela přehledně a variace obtížností je také pestrá. Pro zájemce je to zajisté vhodná příručka, jak začít s tímto typem tvorby. Ukázková galerie je inspirativní bonus.

10.08.2022

Silný příběh narušených a nepohodlných žen se odehrává ve zdech nechvalně známého pařížského hospitálu Salpêtrière, kde sice byly rozšířeny hranice lidských vědomostí o neurologických poruchách, ale za velmi vysokou cenu. Je to také dějiště každoročního masopustního bálu, kdy se celá pařížská smetánka kochala blízkým pohledem na malomocné, pro které byla tato událost často jediným rozptýlením z každodeního vězení.

Kniha na mě velmi silně zapůsobila, ale přesto jí nemohu hodnotit příliš pozitivně. Ne snad proto, že jde o kontroverzní téma, které je dnešní společností a etickými zásadami zcela nepřijatelné, ale proto, že hlavní dějiště, které láká čtenáře snad v každé recenzi, je pouhou kulisou ne až tak dobrého příběhu - a k tomu kulisou značně nevyužitou.

Proč, ptám se - proč klást takový důraz na pochybnou duchařinu a spiritistický patos, když příběhy internovaných žen jsou mnohem, mnohem působivějším hororem - skutečným hororem, který byl v dané době běžnou realitou? Obraz pařížské společnosti 19. století, postavení žen v tehdejší době a nesporné důkazy a lékařské popisy neetických experimentů na "malomocných" ženách, které tehdy byly běžnou lékařskou praxí - to všechno snad nejsou dostatečně šokující a mrazivé náměty pro knihu? Jen na vteřinu si představte, že by tohle byla i dnešní realita. Každá svobodná žena, každá žena trpící neurologickou poruchou, epilepsií či roztroušenou sklerózou, žena se známkami deprese či pouze dívka, která příliš truchlí nad ztrátou příbuzného - ty všechny by se třásly hrůzou před zdmi tohoto ústavu, ve kterém by byly poníženy na pouhý pokusný objekt. Že je to děsivá představa? Nepochybně. A Victoria Mas ji umí dobře popsat. Z dějové linky mladičké Louisy se mi udělalo fyzicky zle. Ale tím pozitiva končí a čtenář se může akorát vztekat, proč není v podobném duchu i zbytek knihy?

Příběh by byl mnohem působivější, kdyby se držel právě toho tématu, který je ve všech recenzích vyzdvihován - jednoduše popsané reality hospitálu, hrůzy, která se denně odehrávala za jeho stěnami, bezmoci, která spoutala každou ženu, která prošla jeho branami. A něco z toho tam skutečně je, ale opět a pouze jako kulisa. Namísto propracované psychologie postav, jejich osobních příběhů a utrpení - což jsou dokonalé náměty pro knihu, klidně i dvakrát tak objemnou, než co Mas předkládá - se postavy (a čtenář v závěsu) honí za duchy, charaktery postav jsou možná dobře nastíněné, ale hlouběji nepropracované, a linku příběhu odhadnete po přečtení prvních pár stránek a anotace. A to je prostě a jednoduše škoda. Je to předvídatelné, ploché a na nízký počet stran vyloženě překombinované. Méně je někdy více.

Přesto bych knihu doporučila - pokud vytěsníte hloupoučký patos (tedy drtivou většinu hlavní dějové linky), zůstane vám děsivý náhled do reality hospitálu. Není ho mnoho, ale zapůsobí opravdu silně.
Také pevně doufám, že autorka do budoucna víc prokáže své schopnosti dobře psát, protože potenciál rozhodně má.

5 25.07.2022

Jednohubka na parný letní večer, kdy jsem se střídavě hlasitě smála a nevěřícně kroutila hlavou nad tím, jak jsou někteří zákazníci zkrátka tupí - na(ne)štěstí šlo o jednotlivce a ve většině převládají ti, co jsou nějakým svým způsobem pošahaní, prachsprostě drzí nebo si potrpí na specifický smysl humor.
Není to žádné vrcholné literární dílo, ale snižovat hodnocení kvůli tomu jistě nebudu - čtenář se od srdce zasměje, místy se chytne za hlavu a pokud se v nějaké příšerné průpovídce náhodou nenajde, tak knížečka snad ani neurazí. A pokud urazí, možná by nebylo od věci se zamyslet nad svým chováním... ;)

5 21.07.2022

Po zábavném Deníku jsem se vrhla na Zpověď, s očekáváním příjemně plynoucích zápisků jednoho roku. A nebyla jsem zklamná - a snad i proto, že jsem si čtení tohoto skotského morouse protáhla na mnoho, mnoho večerů (částečně i nechtíc, ale co se dá dělat), mi Wigtown se všemi jeho postavičkami a množstvím knih vlezl hluboko pod kůži. Shaun pokračuje ve svém břitkém povídání o nesnesitelných zákaznících a jejich příšerných požadavcích (o jejich příšerných psích miláčcích ani nemluvě), zatímco se statečně pere s množstvím krabic a knih v obchodě, svérázností svých zaměstnanců i životními útrapami - to vše se skotským humorem, sarkastickou přímostí a krutou upřímností. V jednoduchosti je krása. A přestože Shaun velmi hlasitě protestuje, že na vedení knihkupectví není jednoduchého vůbec nic a všechna krása z toho už také dávno vyprchala, tato knížka vám ten hořkosladký romantický oblak z hlavy stejně nevyžene.

Ocenila bych i aktuálnější zápisky z knihkupectví - tyto jsou přece jen dobrých sedm let staré - a naprosto nezbytně musím někde sehnat zmiňované "Důvěrné myšlenky Johna Baxtera, knihkupce" A. Muira, neboť úryvky z jeho knihy, které otevírají každý nový měsíc, jsou naprosto geniální a Shaun se k nim vždy barvitě vyjadřuje.

3 04.07.2022

Je to krátký příběh o dospívání a následném stárnutí, o vnímání a prožívání světa; o schopnostech cítit, o cítění všeho až na dřeň a zároveň o zcela protichůdném, ale stejně intenzivním odcizení všemu a všem (lidem).
Hrdina (nebo spíš sám autor) je pronásledován svou neschopností přiblížit se lidem ve svém okolí a neschopností začlenit se do společnosti. Zároveň je sžírán strachem, že kdyby o tomhle jeho vnitřním boji někdo věděl, bude zcela zavržen; nasazuje si tedy masku baviče a šaška, hraje role, které jsou od něj očekávány a pokaždé se hrozí nad tím, jak snadno dokáže své okolí oklamat. Tato vnitřní rozpolcenost vrcholí absolutním pocitem odcizení a skálopevnou vírou v osobní neschopnost "být člověkem". Kvůli tomu cítí vinu a obrovskou hanbu, postupně upadá do sebedestruktivního pekelného kruhu depresí, alkoholu, omamných látek, nezdařených pokusů ukončit svůj život, a ještě nezdařenějších pokusů začít znovu, lépe, jinde a skončit (pokud možno) jinak; tyto pokusy ovšem také končí špatně a často jej vedou k dalšímu propadu do depresí a kruh utrpení může začít nanovo.
Je to román o zoufalství jedné lidské existence, který z mnoha aspektů vychází z autorových skutečných životních zkušeností. Je to brutálně přímé, bez příkras, zkrátka holá realita jednoho života prožitého v hanbě a utrpení.

Napsat, že je to prakticky o ničem, je na jednu stranu výstižné, ale potenciálním čtenářem to může být špatně pochopeno; zároveň mám neblahé tušení, že pro mnohé čtenáře to skutečně bude "kniha o ničem", právě kvůli pohledu do nitra člověka, což je téma pohybující se na hraně subjektivního vnímání a existencionalismu, a v tomto případě ještě podané typicky japonským způsobem, což není, řekněme si otevřeně, čtení zrovna pro každého.

A pak je tu, samozřejmě, otázka jazyka... Pro mě osobně je tohle poprvé, co se mi Dazai dostal do rukou v českém překladu. Četla jsem anglický překlad, který vyšel pod názvem "No Longer Human" (jen podotýkám, že tento název mnohem přesněji odráží hlavní myšlenku románu od odcizení lidské společnosti). Knihy jsem četla s jistým časovým odstupem, ale česká verze na mne v mnoha ohledech působila úplně jinak než ta anglická.
Osobně zastávám názor, že esence japonské literatury bývá nejlépe zachycena právě v anglických překladech, a jen málokterý český překladatel dokáže slova volit tak, aby se atmosféra příběhu neztratila v překladu. Tento překlad je někde na pomezí - začátek malinko drhne, ale jak se příběh rozvíjí, kouzlo se objeví.
V rámci jazykových preferencí si každý čtenář musí zjistit, co mu vyhovuje víc - ale Dazai patří mezi brilantní autory, kteří za trochu toho pátrání v překladech stojí.

3 13.06.2022

Útok z hlubin je opravdu nevšední čtení, při kterém vás bude jako přízrak neustále pronásledovat pach rozkládajících se ryb. Směsice tragické katastrofy a nechutnosti, vybalancovaná mistrnou kresbou a scénografií, která před očima utíká jako na plátně.
Dvě mikropovídky závěrem jsou výborným doplněním. Přesmutný příběh o nosném pilíři je spíš mírně úsměvný, než strašidelný, ale Záhada zlomu v Amigaře je mistrnou ukázkou Lovecraftovského hororu, který na mě z celého souboru zapůsobil nejvíce.

3 12.06.2022

Jsem malinko v rozpacích. Nelze říct, že by příběh nezahřál u srdíčka, ale stejně jako mnoho lidí přede mnou, nemohu zastírat jisté zklamání nad délkou této záležitosti - celý příběh by se vešel na dvě stránky.
Tedy z jedné strany věci, čekala jsem trochu víc textu - takhle to bylo moc peněz za málo čtení. Ale ze strany druhé, šlo o velmi hřejivé pozastavení, milou pohádku pro uspěchaného člověka, která mu připomene, jak je potřeba občas zvolnit, zastavit a rozhlédnout se kolem sebe, než bude pokračovat dál. A ty ilustrace! Jsou kouzelné, milé a hladí po duši.
Velmi ráda bych od této umělkyně viděla více knih. Všechno dobré, co lze najít na této knížečce, je především její zásluha.

5 12.05.2022