Kaligrafie zlomu
Emily Itami
https://www.databazeknih.cz/img/books/48_/487647/bmid_kaligrafie-zlomu-CjD-487647.jpeg
4
104
104
Jakou cenu musí mladá Japonka zaplatit, aby mohla žít podle svých vlastních pravidel? Mizuki je matka v domácnosti. Má pohledného, pracovitého manžela, dvě rozkošné děti a krásný byt v Tokiu. Na první pohled dokonalý život, a přesto někdy přemýšlí, jestli se raději nevrhnout z balkonu než přetrpět další večer doma a věšet vyprané spodky manželovi, který s ní ani nepromluví. Tíživá rutina ubíjí a dusí poslední zbytky svobodomyslné, zcestovalé ženy, jíž kdysi bývala. A pak jednoho deštivého večera potká úspěšného restauratéra Kijošiho a spolu s ním znovu objeví svobodu, přátelství, vlastní hlas, chutě, vůně a elektrizující tep svého milovaného města. Život opět nabývá jasných barev a splnění dávných snů se najednou nezdá nemožné. Jenže s každým dalším dnem se Mizuki víc a víc otřásá půda pod nohama a je jasné, že až přijde zemětřesení, nezůstane kámen na kameni.... celý text
Přidat komentář
Mizuki má všechno, co by si jen každá z nás mohla přát : Úspěšného manžela, dvě zdravé děti, krásný byt ve výškové budově v centru Tokia. Mizuki se však cítí neuznána a nachází uspokojení jen ve chvílích, kdy poskytuje cizincům konzultace o praktických stránkách života v Japonsku. Když pozná Kijosiho a vznikne mezi nimi zpočátku platonicke přátelství, zda se, že je vše na dobré cestě. Co Mizuki udělá?
Velmi dobrá kniha, čtyři hvězdičky.
Příběh o japonské ženě, matce, která je rozpolcená mezi dvěma světy. Její rodnou zemí Japonskem a mladistvým únikem do USA. Mnohokrát jsem se našla ve stejných dilematech, reagovat jak jsem naučená nebo jak se mi to líbí? Není to žádné drama, jen příběh jedné ženy.
(SPOILER) Na začátku mi pár kapitol trvalo, než jsem se naladila na vlnu vyprávění a asi i mentality, ale jak příběh ubíhal, tak to šlo ráz naráz. Úplně nejsem fanoušek nevěr, takže pominu celý ten koncept, ovšem vím, že jsem natolik realistická, že se to děje stále (což mě asi nejvíc štve). Moje první úvahy byly: no do h...., ten Tacu je dobrý magor (asi by mě zajímal jeho příběh a jestli ono jsem dlouho v práci nesvědčilo spíš o milence a jeho druhém životě, jak už jsem měla možnost vyzkoušet i v reálu). Pak jsem četla dál. A na mysl mi vytanulo - ty jo, ale já čtu často (na mne často :o)) Murakamiho a tam si zase vždycky říkám, že ty ženské jsou šílené :o) Inu, jiná mentalita, jiný úhel pohledu. Takže jsem to začala brát - chm, tak budu číst a nechám se překvapit, jak to skončí. Asi tak, jak se nabízelo. Během čtení mi tam trochu neseděly určité události v čase. Docela dost se mi líbilo, jak tam byly použity japonské tradiční svátky, místa, jídla apod. O to víc jsem si v závěru knihy užila ten přehled japonských pojmů. Něco už jsem věděla, ale pro mne je to natolik zajímavé, že bych jen o tom mohla číst celou knihu :o) Kniha má nádhernou obálku a ještě krásnější přebal. Ale musím se přiznat, že jsem očekávala asi něco o kaligrafickém písmu nebo tak. Za přečtení to určitě stojí. Bylo to vtipné natolik, aby mne to rozesmálo a je tam spousta popkulturních narážek.
Do téhle knihy jsem se začetla náhodou a ze začátku jsem měla pocit, že to zas bude monolog ukňourané paničky, která má všechno a přitom neví co by, ale Mizuki mi s každou přečtenou stránkou víc a víc přirůstala k srdci. Úhel pohledu mladé Japonky, která díky delšímu pobytu v Americe vystoupila ze sevřených japonských pravidel, je velmi osvěžující. Měla jiné ambice než se stát dokonalou "členkou sekty" profesionálních japonských matek a své zkušenosti v této roli prezentuje s notnou dávkou sebeironie. A přitom se nikdy nelituje. Své děti zbožňuje a vi, kdy potřebují obejmout. Milostný příběh se možná může zdát trochu přímočarý, ale o to víc je uveřitelný. Žádná postava nepůsobí stereotypně. Barvité charaktery manžela i milence si můžeme poskládat z naznaků a namátkovych informací, i intimní chvíle se odehrávaji jakoby za závojem na pozadí šumíciho úlu Tokia, pod kterým neustále tiká hrozba zemětřesení. Na závěr velký dík za překlad, vtipný, čtivý a plný okouzlujících popisů různých tváří Tokia. Prvotřídní čtenářský zážitek!
Od této knihy jsem dostala přesně, co jsem očekávala, takže velká spokojenost. Vzbudila ve mně dost emocí a můžu rozhodně doporučit. Matka v domácnosti, která přemýšlí o svém životě, jestli je to to, co chtěla a zda se raději nevrhnout z balkonu. Líbil se mi i lehký humor, který přidával na čtivosti.
Z příběhu jsem se dozvěděla i dost japonských reálií, např. práce od nevidím, do nedivím, škola od čtyř let nebo stálá hrozba před zemětřesením (Tokio).
Návrat do Japonska jak se patří. S jistotu můžu říct, že za poslední tři roky se japonská literatura vyhoupla na piedestal toho, co čtu. Zamilovala jsem se do těch křehkých, všedních avšak neobyčejných příběhů, které plynou v jiném, magickém časoprostoru a citovém rozpoložení. Tak jednoduché, a přitom nádherné. Lidské, jak jen Japonci umí být. Knihy útlé a přece obsáhlé myšlenkami, emocemi a životními osudy s nezaměnitelnou atmosférou.
Na tuhle knihu jsem se těšila půl roku, a přitom ji komentuji až rok a půl po přečtení. Možná lenost, možná ustálení v mysli, až pak ve slovech. Myslím, že japonská literatura je přes prostotu příběhů pro náročnější čtenáře, protože pochopit, vnímat a ocenit je ta jejich hloubka, kvalita a hodnota. Popravdě jsem ani nečekala, že by ta kniha měla vyšší hodnocení, ostatně jako celá japonská literatura, protože ji lidi prostě jen nedokážou porozumět. Procítit a pochopit to umí málokdo, to už jsem si za tu dobu, co to čtu, všimla, ale ty knihy nejsou špatné jen proto, že to lidem v záplavě dnešní překombinované literatury není dost. On život v realitě většinou není tak akční, krásný, ohromný a atraktivní jako v knihách. Proto čteme, jasně, ale to pravé umění je podle mě skromný, normální, přirozený, reálný příběh, který neumí nikdo napsat tak, jako Japonci. Nedokážu si představit, že by něco takového napsal autor z jiné země, japonské literatuře se nic nepodobá a musíte to mít v sobě, to se nedá naučit ani napodobit a můžete to buď milovat, nebo nenávidět.
Je to příběh o obvyklém častém stereotypu rodiny, manželů, který i já vidím kolem sebe denně. Je to v podstatě smutný, strohý příběh, ale s humorem podaný, který zajímavě, s nadhledem a upřímností poodkrývá skutečnost dnešních životů, a je jedno, jestli v Čechách, Japonsku nebo Americe. Tenhle příběh mě přiměl přemýšlet, jak by to vlastně mělo a mohlo být správné a stále jsem nevěděla, jak bych chtěla, aby skončil. Vždycky mě donutí přemýšlet o sobě, o životě. Běžná realita spousty lidí kolem nás, o které netušíme my a někdy snad ani oni. A autorka tu skvěle vystihla tu nijakou, táhlou, plytkou, nicotnou a rezignovanou náladu a pocity a prostředí malosti, bezvýznamnosti, přesto naději, touhu a odvahu vymanit se a najít ztraceného sám sebe.
Japonská literatura holt není o podrobné psychologii postav, detailních popisech skutečností a obrovské vášni, s tím do toho už musíte jít, je to strohé, úderné, nepřímé, filozofické, většinou mají slova úplně jiný význam a možná ve výsledku ani nejde o to, jak je to napsané, ale co se tím chce říct, a stačí jim k tomu pár slov a vět, kde je nutno číst mezi řádky a přemýšlet o tom, což určitě není pro každého. Ale jakmile do toho dokážete procitnout, objevíte svět tak jedinečný, výjimečný, ohromující a fascinující, ze kterého se vám nebude chtít zpět.
Příběh odehrávaný v Tokiu v Japonsku a částečně v New Yorku, kde byla rok Mizuki na výměnném pobytu u kamarádky Cassie. Naučila se tam cizí jazyk, angličtinu a převzala nějaké jejich zvyky, které jsou v Japonsku pro ženu nemyslitelné a ve světě normální. Začala tam zpívat v klubech a chtěla být zpěvačkou.
Vrátila se do Japonska, seznámila se s Tacuem se kterým má nyní dvě děti. Dceru Eri 10 let a syna Aki 4 roky. Z manželství se stala rutina. Tacuo dělá od nevidím do nevidím. Ona je hospodyňkou na plný úvazek. Své děti miluje nade vše. Ale opravdu chtěla tohle? Celý den jen u plotny a donekonečna skládat haldy prádla?
Manžel po příchodu z práce kouká na televizi nebo roluje na telefonu příspěvky. Je s ní v pokoji, ale jakoby ji neviděl. Mizuki neví, kdy naposledy ji vyslechnul nebo pohladil.
Náhodně potkává může Kijošiho. Najednou je svět barevnější, protože ji poslouchá, směje se jejím vtipům, věnuje ji svou pozornost, skládá komplimenty. Která žena by tomu alespoň na chvíli nepodlehla? Jenže přichází zemětřesení, Mizuki je s dětmi v metru. Po tomto incidentu balancuje svůj vztah k dětem, k manželovi, k životu a ke Kijošimu.
Příběh se odehrál v Japonsku, ale mohl by být v jakémkoliv státu, nahlédnout do manželství, která mají několik roků za sebou. Je to o kompromisu ale i o tom dát najevo druhému alespoň sem tam vědět, vím, že tu jsi a není to samozřejmost. Miluju Tě zní hezky i po 10 a více letech.
Tohle trochu sklouzlo po povrchu.
Manželství, nevěra, děti, práce a nakonec zemětřesení. To je asi vše.
Do tehle knizky jsem se nemohla vubec zacist. Lakalo me tema o stereotypech japonske spolecnosti. Cekala jsem lepsi psychologii postav i pribehu. Od milostneho pribehu jsem cekala vice vasne. Ale tak treba to tak v Japonsku proste maji.
Je to sonda do moderniho zivota, kde se stale misi velmi tradicni hodnoty. A jazykovou strankou knizky je to o dost tezsi. Styl psani mi moc nesedl a premira japonskych vyrazu tomu take nepridalo a opravdu me furt nebavilo listovat do slovnicku.
Knihu jsem vzala do ruky s nepatřičným očekáváním - myslela jsem, že to bude ponor do zatuchlých rigidních společenských a rodinných vazeb Japonska, něco objevného. Ale bylo to banální a nudné. Prostě love story. Asi by se mohla odehrávat téměř kdekoli jinde v dostatečně bohatém státu. Japonci jsou ve svých projevech jistě výrazně rezervovanější, ale to je tak vše, co se nad rámec popisované manželské nevěry dovíte. Jo, vlastně jedna věc mě zaujala - opravdu je znalost angličtiny tak prestižní? To si zkusím někde ověřit.
Japonská kultura je tak zvláštní! V této knize se s ní seznamujeme prostřednictvím Mizuki, která roli ženy v domácnosti, kdy téměř svého manžela ani nepotkává, nese velmi těžce.
Nečekejte žádnou divočinu, ale jen pomalé vyprávění. Ani přímá řeč se tu moc nepoužívá. I tak je to ale zajímavá sonda do života a pocitů jedné ženy.
Moc se mi libilo, ze je roman jakoby jiny, japonska kultura byla hodne zajimava a nepochopitelna casto. Kazdopadne mi vadil vizual, hrozne spatne se mi to cetlo, mozna to na me melo moc nahusteny text, ale uplne jsem se ztracela a musela jsem se hrozne na cteni soustredit, abych udrzela pozornost
Knihu jsem četla v rámci knižní štafety, kdy jsem byla třetí v pořadí a jedna předchozí čtenářka to na straně 80 vzdala. Takže jsem byla velmi skeptická, obzvlášť, když mě prvních několik stran nijak nezaujalo. Rušila mě japonská slovíčka, kterých je v knížce opravdu mnoho a nejsou ani zvýrazněna třeba jiným fontem. Až někdy v poslední třetině knihy jsem si všimla, že je na konci knížky slovník. To už mi ale bylo jedno, protože mě příběh pohltil a já jsem se začetla.
Kniha o stereotypu japonské společnosti, začínající nevěře japonské ženy, která má na první pohled vše - krásné bydlení, zdravé děti, pohledného, úspěšného manžela. Jenže pro něho se stala neviditelnou a to ji ubíjí. Potká úspěšného restauratéra a její život je díky němu zase o něco veselejší.
Zajímavé přiblížení života jedné mladé japonské rodiny, ale asi jsem čekala od knihy víc.
Zvláštní příběh v jeho obyčejnosti. Jiný, hlubší pohled na japonskou společnost. S chutí jsem si knihu přečetla.
(Odstavce, jakými způsoby Japonci vyjadřují ne" jsou zajímavé, a pro nás, v Evropě, nepochopitelné.)
Sice jsem měla očekávání od příběhu úplně jiná, ale nakonec jsem velmi spokojená i tak.
Ukázka stereotypu japonské rodiny, japonské společnosti, postavení ženy v domácnosti, rutina manželství a do toho románek, ze kterého se podlamují kolena.
Možná jsem čekala trochu víc vášně, ale takhle to vlastně bylo reálnější.
Zkrátka náhled do běžného života a myšlenek jedné Japonky, podané trochu ironicky, trochu melancholicky, ale hlavně opravdově. Je to spíše lehčí čtení, ale já jsme si to moc užila.
Za mě hezký, krátký příběh o ,,normálním běžném životě" japonské ženy, matky, manželky. Nic co nadchne ani, ale ani neurazí. Za mě musím dát ale hvězdičky dolů za hromadu japonských slov. Knihu jsem četla jako e-pub a bylo opravdu zdlouhavé hledat význam slova na konci knihy.
Kaligrafie zlomu
Moje prvni setkani s japonskou literaturou a hrozne jsem si ji oblibila.
Styl psani byl mily, pak misty vulgarni, coz me prekvapilo.
Ale jinak jsem ocenila pribeh z pohledu matky, ktera zazila i neco jineho, nez jen “byt poslusna japonska zena.
Moc se mi libil popis mist, tradic, jidla a obleceni. A celkove to popsani kultury a mysleni.
Na konci vas ceka slovnicek s vysvetlivkami - a to jsem tedy ocenila velmi :).
Moc hezke cteni