Ryby: Útok z hlubin

Jestli jste si někdy říkali, že rybám zoufale chybí mechanické pavoučí nohy a schopnost rozpoutat biologickou katastrofu, mám pro vás výbornou zprávu.

Dovolená v Okinawě se pro Kaori a Tadašiho během pár chvil promění v boj o holý život, který je navíc doprovázen všudypřítomným pachem hniloby. Z moře začnou vylézat ryby na kovových nožičkách a s pomocí vypouštějícího plynu roznášejí smrtelnou nákazu, při které se z lidí začíná stávat bublinková fólie. Při cestě za nalezením řešení se však situace rapidně zhoršuje a je načase si uvědomit, že zřejmě není úniku.

Ne všechny zákonitosti byly vysvětleny, ale došlo mi, že mi to vlastně ani nevadí. Byl to krásný, smradlavý bizár, který jsem si moc užila.

(Nutno dodat, že také oba bonusové příběhy byly boží - jak nosný pilíř, tak hlavně zlom v Amigaře. Zatímco u pilíře jsem se usmívala nad absurditou, u Amigary jsem se fakt bála.)

Já a Junji - to byla láska na první pohled už u Spirály. Nikdo to neumí jako on. Člověka napadne, že to musí být hrozný magor a úchyl, ale jakmile někdy narazíte na video, kde se ošívá nad tím, jak strašidelná pro něj je kreslená roztomilá kousající kočička, podlehnete mu taky, protože je to ve skutečnosti totální ňufík, který vypadá, že má v hlavě jen rozkvetlý palouček, sluníčko a duhu. Akorát, že vůbec!

Bizár, ale dobrý. O to väčší, že Junji sám pôsobí ako zlatíčko.
Po netflixovskom Junji Ito: Maniac som tak nejak vedel, do čoho idem, pár momentov znechutenia a WTF ale aj tak bolo. Podobne ako DraculasLady som aj ja napriek absurdite a hnusu pokračoval v čítaní zvedavý, kam ma to dostane.
Žraloka s nožičkami len tak z hlavy nedostanem.

Absurdita No. 1, ale stejně nemůžete přestat číst... Proč? Protože vás zajímá na jakou hranici to Džundži ještě posune a jestli se to dá posouvat dál a dál. Nemohla jsem si pomoct, ale Kaori byla tak otravná od samotného začátku, že mi bylo vlastně jedno, jak to s ní dopadne. Nicméně poslední scéna mě přiměla se nad ní aspoň trochu slitovat.

Známá scénka se žralokem s kovovými nohami, který nahání dívky v domě, mě donutila shlédnout filmovou anime adaptaci a pak sáhnout po originální manze. Ve filmu je hlavní hrdinkou žena, zatímco manga vypráví příběh z mužské perspektivy. Přesto se mi líbí autorův styl kresby a jeho jedinečný způsob vyprávění, který vytváří silnou atmosféru. Upřímně, koho by nenapadl takový bizár jako samotného autora?

První dojem, který vás možná napadne již při shlédnutí obálky se dá vyjádřit slovem "panebože...!". A nevěřícnému kroutění hlavy se možná neubráníte ani během čtení této mangy. Já, již poučený tvorbou Džundžiho Ita, jsem si sice hlavu tolik nevyvracel, přesto jsem žasl nad tím, kolik energie tvůrce věnuje detailním obrázkům příšer a zdržováním děje. Příběh rozhodně nebyl špatný - stejně jako celá zápletka - jen by se dal poněkud zkrátit a vyšlo by to nastejno, neboť konec je beztak otevřený... Originalita se ale autorovi rozhodně upřít nedá. Ta se projevuje vydatně i v poslední přidané povídce, která možná svým rozsahem představuje ještě chutnější "jednohubku".

Tohle bylo zajímavé... V tomto díle si autor pohrává s myšlenkou, jaké by to bylo, kdyby se stalo něco naprosto absurdního. Člověk nesmí moc přemýšlet nad tím, jak ryby fungují a že lidé jednají celkem zvláštně a pak je to pohlcující dílo, takže mu to člověk rád odpustí. Možná to zaujme tím, jak je to zvláštní a neotřelé. Je to takový ten bizár nad kterým kroutíte hlavou a je vám z něj i špatně, ale zároveň vás fascinuje a chcete víc. Něco jako film Mad god. To se prostě nedá popsat, to se musí vidět/číst.

Ryby jsou tak debilní, až je to vlastně dokonalý. Skvělá kresba a spousta bizarních situací. Vtipné je, jak se občas nelogicky a podivně chovají jednotlivé postavy. Člověk neznalý tvorby Itóa, si bude myslet, že to musel nakreslit nějaký magor, ale sám autor je velmi příčetný a skvělý společník, co má rád své fanoušky. Potěší i dvě kratší práce, které jsou v podstatě více hororové, než samotné Ryby.

Má i lepší mangy.

Toto dílo je trochu slabší než normálně ale i tak znám nespočet lidi co si to nemohou vynachválit Já osobně autorovy díla mám opravdu ráda a i když to nebylo vyloženě špatné myslím si že má i lepší (např. Spirála) ale naopak mi přijde že toto dílo má o něco lepší kresbu než ty ostatní což mi přijde až nemožné jelikož autorovu kresbu opravdu miluji a nemohu si ji vynachválit.

Jako u všech románů Džundžiho Itóa, i zde naleznete sakra silné momenty. Ryby jsou typickým příkladem šíleného nápadu který prostě musel ven, protože sám autor jím byl fascinovaný. V mysli sice koncept fungoval asi lépe, do finále to ale autor dotáhl s grácií. Dvě krátké povídky mě pak dostaly do kolen. Naprostá spokojenost!

Dal jsem si po přečtení den pauzu, abych se opravdu ujistil, že to byl taková pecka.... a ano byla. Kresby a grafické zpracování v komiksu to je dokonalost sama o sobě no a příběh a celková pointa není taky žádné béčko..To, že konec je víceméně otevřený (ve stylu domysli si sám, jak to vlastně celé dopadlo) to mi vůbec neva. 2 další krátké příběhy jsou taky originální. 95%

Příběh je zábavný s minimálním textem na každé stránce. Jediný mínus je nedotažený konec příběhu...

(SPOILER) Ryby byl víceméně takový příběh, jaký jsem od obálky knihy a od Junji Ity čekala. Byl to bizár. Příběh byl čtivý a měl spád, ale ke konci knihy jakoby to autor s nějakým rozluštěním vzdal a naťuknutou zápletku nedokončil.

Dva krátké bonusové příběhy na konci knihy byly příjemným překvapením. První byl zkrátka vtipný a druhý příběh jsem si přála přečíst už nějakých deset let, od té doby, kdy mi o něm vyprávěla kamarádka, ještě dávno před popularizací Junji Ita.

Kniha to nebyla špatná... kresby byly i zdařilé... ale chvílemi to bylo takové až šílené... na konci ještě byly 2 bonusové kapitoly, které, ale nesouvisely s původním příběhem...

Chtěla jsem vědět , co na tom má dcerka vidí tak úžasného. No nevím, nevim.....

Na to jak byla kniha různě vychvalována mě nijak nezaujala. Ito a body horror mě bohužel nijak neoslovuje, ale chápu co na tom může lidi bavit. Kresba je skvělá, ale na scénáři by to chtělo zapracovat....takový hororový minimalismus.

Děsivé, nechutné a šílené. Bavilo mě to. Jsem ráda, že v tomto případě nelze přes knihy cítit ten smrad, který se postupně šířil Japonskem.

Ryby jsou tak šílený a skvělý mix žánrových ingrediencí, že mě zaháčkovaly od samého začátku. Zejména první část příběhu je skvěle vygradovaná, napínavá a funkčně absurdní. Mám rád horory, u kterých mi pocukávají koutky. Ale atmosféra pozvolna houstla jak smrad ze zdechliny a časem byla překročena ona hranice, za kterou následuje zvážnění. Druhá část se tak spíše stává jakýmsi vykreslením stavu, ve kterém se svět ocitnul a vpřed ho táhnou zejména vrstvící se bizarnosti. Příběh ovšem končí bez uspokojivého závěru, což je vzhledem k načrtnutým možnostem poměrně mrzuté.
Pachuť z konce titulního příběhu však spravuje dvojice bonusových povídek. Ta první je spíše krátká miniatura, která apeluje na čtenářovu fantazii. Ta druhá je pak chuťovka na závěr, jejíž příběh se krok po kroku nenápadně mění v cosi odporného. Super věc!
Patříte-li mezi čtenáře, kterým horor nesmrdí, dejte této knize šanci.

Další skvělá bizarnost z pera pana Itoa. Strhávám jednu hvězdu, protože mě trochu zklamal konec, ale jinak to bylo opět super. A hodně oceňuji dvě povídky na konci. Ryby byly sice nechutné, ale Záhada zlomu v Amigaře je fakt děsivá.