Stammel komentáře u knih

Pro mne to byla kniha příliš zabředající do opojení mysticismem. Má to sice pěknou atmosféru, ale jinak je to nepřehledné, poměrně nesrozumitelné a mlhavé (v tom horším slova smyslu).

2 24.12.2010

Mám poměrně zásadní problém s tím, jak toto zhodnotit. Není to v zásadě umění ani řemeslo, jen zuřivý a zoufalý výlev. Ty se dnes za umění vydávají často, což je odsouzení hodné a já bych i tuto hru byl býval považoval za zbytečnost a nesmyslnou.

Kdyby ovšem nebylo Nuckollsovy inscenace v brněnském HaDivadle, která mi ji představila ve zcela novém světle. Jako promlouvající dekadentní báseň. Bylo to do velké míry zásluhou inscenátorů a jejich neuvěřitelné invence. Ale cosi z toho dojmu se přeneslo i na původní text.

Je to paradox, ale literatura asi skutečně nabývá mnohých hodnot až tím, jak ožívá ve svých interpretech. Ať jsou to čtenáři nebo divadelníci.

2 01.12.2010

Bernhardovy hry obsahují asi nejtrpčejší ironii, s jakou jsem se kdy setkal. Jeho originální humor kouše a štípe, jeho postavy jsou směšné, ale zároveň nešťastné. Baví mě pohybovat se na hraně toho, jestli za jejich ubohý život může všeobecná bídnost světa, nebo jejich vlastní neschopnost (to je mnohem pravděpodobnější).

2 25.11.2010

Drsná a napínavá sociální balada. Působí sice trochu tezovitě, ale vývoj děje a jednání postav jí dává morálně složitější než černobílé sdělení, což je fajn. S čím jsem měl docela problém, byl jazyk. V popisech přírody a především vesnického života, včetně detailů, byly dobré. Realistická část mi tedy vychází na jedna mínus. Horší to bylo s popisem vnitřních stavů a monologů postav. Ty byly přepjaté a jejich necitilivě dávkovaný patos mi dost smrděl romantismem. U Sienkiewicze bych ho asi vzal, ale do téhle novely a jejích záměrů moc neseděl. Psychologická část má tedy známku horší.

Ve výsledku je to fajn kniha, ale nijak výjimečná.

1 21.11.2012

Velevážený kolega Glyp mi tohoto autora doporučil jako litevského Shakespeara a já mu musím dát za pravdu. Historické téma M. rozvíjí s takřka romantistní emotivností, ale zároveň intelektuálně. Dramatický příběh vypráví o knížeti, které se pokusilo sjednotit litevské rody, ale korupce moci jeho původně bohulibé záměry čím dál více zbarvuje krví. Mindaugas si na jednu stranu uvědomuje, že se stává tyranem. Na druhou stranu ale vidí dost důvodů, proč svoji duši pro politické záměry obětovat. Jsou to důvody dobré? Je to rozpolcený tragický hrdina, nebo psychopat? Nebo je to, co páchá, jen zcestné zvěrstvo? Jaká morálka platí pro vládce? Za jakou cenu je možné realizovat politické ideály? Zajímavě, přezajímavě se Marcinkevičius ptá. Neupadl také do pastí, kterých jsem se bál: především smyčky vlasteneckého patosu. Autor je naopak vůči národní minulosti velmi kritický a nesmlouvavě polemický, což je sympatické.

Mindaugas je pokrevně zpřízněný s MakBethem, ale uchovává si osobitost a svébytnost.

No a plusem je také to, že se můžeme ponořit do fascinující litevské historie, k čemuž se věru mnoho příležitostí nenabízí.

1 24.07.2012

Tady mě Ibsen mile překvapil. Přes všechen obdiv k němu jsem nečekal, že i takto raná realisticko-kritická hra, u nás zcela nehraná, bude dobrá. Ale Henrik zřejmě měl bystrý zrak a trefné pero už tehdy. Vtipné karikatury, důmyslný děj s prvky absurdity a především velmi přiléhavá kritika populismu, oportunismu a plané velkohubosti, typických pro maloměšťáctví. V českém prostředí, v současnosti zavaleném politickými rychlokvašky, hra nesmírně aktuální a přiléhavá.

1 17.04.2012

Zatím nejlepší z dosud čtených moderních polských dějin. Jsou to hodně zasvěcené vnory do významných událostí, popisovaných navíc s beletristickou zručností, a tedy velmi působivě až mrazivě. Je znát dobrá intuice a cit pro volbu podstatných detailů a nalézání (či alespoň naznačování) důležitých souvislostí. Kovács také nic nezjednodušuje, nechává patřičnou míru nejasnosti nebo rozporuplnosti tam, kde to odpovídá složitosti skutečnosti.

Polské dějiny jsou mnohem větší a drsnější drama než ty české. Kovácsova kniha jim tento punc rozhodně nebere.

1 23.02.2012

Myslím, že v Emilii je nakonec nejzajímavější postavou princův tajemník Marinelli. Alespoň tedy pro čtenáře dnešního, který se příliš nevyžívá v rozměklém sentimentu Lessingovy doby. A proč tedy Marinelli? Protože je to geniálně vystižený model bezpáteřního architekta moci, tedy hajzla, který není vidět, protože se schovává za oficiální politiky, ale ve skutečnosti drží v ruce všechny nitky a manipuluje kým se mu zrovna zlíbí. A to ne pro svůj prospěch, ale pro čirou radost z ovládání druhých. K zblití. O to víc, když si čloěk uvědomí, kolik takových manažírků sedává ve stínu našich politiků dnešních...

Nízké hodnocení proto, že jazyk hry byl nesnesitelný - přerývaný, nesouvislý, plný vzdechů. Mělo to asi odrazit tu emocionalitu příběhu, ale vyznělo to jako planý a hlavně rušivý efekt. Ale možná to bylo dané jen překladem. Když jsem viděl Emilii ve Slováckém divadle (skvělá inscenace), byla co se týče jazyka v pořádku.

1 21.01.2012

Překvapivě aktuální, vtipná a trefná komedie. Satira na snadnost, s jakou lze manipulovat davem, umí-li to člověk dobře se slovy a má-li k tomu trochu drzosti. Scénky, ve kterých vzniká chytrým jazykovým fíglem jakási alternativní pravda, jsou kouzelné. Blatný byl zřejmě takový ten typ lehkonohého intelektuála, který i při schopnosti velkého bystrého nadhledu dovede glosovat svět kolem sebe živě, aniž by upadal do chladného odstupu. Škoda, že je to zapomenuté dílko (spolu se skoro celou českou dramatickou tvorbou), protože hrát by se dalo jedna báseň!

1 16.01.2012

Co si vzpomínám, byla ta kniha napínavá, zajímavá i chytře napsaná detektivka, kterou jsem prosvištěl jak vítr. Přes intelektuální kapacity autora, ve světové kultuře pevně zakotveného, který se odvolává například na Isaaca Babela, zůstal ale pouze dojem kvalitní oddechovky.

1 12.01.2012

Škoda, že poslední sbírka Mloszova života dopadla takto. Stařičkému básníku již zřejmě docházely síly a jeho verše oproti předchozí tvorbě zpovrchněly. Metoda básnického přemýšlení již nevede k metafyzickým výškám (jako např. ve sbírce To), ale končí u trochu lichého zachycování jednotlivostí. Z poetických deníků intelektuálního básníka jako by se stal pouze deník starce.

Obrovskou výjimkou je ale samostatný epos o Orfeovi a Eurydice - kvůli němu si stojí za to Poslední básně prolistovat. Nádherně přebásněná legenda, jíž se mistrně prolíná osobní příběh autora.

1 19.11.2011

Životní příběh Jana Amose Komenského, stíhaného neuvěřitelně brutálními pohromami a přece stále a stále bojujícího, je jeden z nejsilnějších mě známých příběhů vůbec.

Bédard z něj vytěžil naprosté minimum.

Nešikovně splétá příběh, který působí jako slepený z náhodně vybraných kapitol, a který nemá vnitřní linku ani tah. Komenského myšlení podává v neohrabaných formulacích bez hlavy a bez paty a dělá tak z učitele národů pouhého frázistu a moralistu. Nedovede prokreslit žádnou postavu, takže čtenáře provázejí dějem neživotné siluety. Klišé se na ně lepí už ve vizuální charakterizaci: zdeformovaný záporák s umělou rukou, obtloustlý růžolící pivovarník apod.

Plochoploché zůstávají i emoce a vnitřní stavy postav vůbec, které jen popisuje velkými slovy, ale nedovede je prokreslit do živé plastičnosti. Buď se někdo směje nebo brečí, popřípadě (nejčastěji) propadá zoufalství. Víc možností Bédard nezná. O to víc ale tlačí na pilu sentimentu a používá co možná nejpatetičtější a emocionálně nejdotěrnější formulace. Kde je umění schopné velké city přirozeně ukázat v ději či zachytit literární zkratkou, ne je rvát čtenáři vidlemi?

Na druhé straně když už se o "umění" snaží, jsou z toho úmorné metaforické popisů, které jsou kostrbaté, zamotané, nepřesné a pouze matoucí.

Zkrátka v ničem není ani špetka řemesla, které by svoji látku dovedlo živě tlumočilo čtenáři. Je tu jen klopotnost a křeč na úrovni nepříliš talentovaného gymnazisty poprvé zkoušejícího napsat velké vážné dílo. O to hůř se mi chápe, jak mohl vydat Bédard už osm knih, když je to tak jednoznačný diletant.

1 11.02.2011

Je to velmi paradoxní kniha. Její styl mě dokonale šokoval tím, jak je mizerný. Kožíkova literární invence se plně vyčerpává povrchním kýčovitým pathosem, splácaným z neskutečně křečovitých a klopotných formulací. On si vlastně na látku pramálo troufá a drží se spíše reportážního přístupu, ve kterém vrší myriády jmen a událostí od podstatných po titěrné.

A to je právě to, co mě na tom jako divadelního vědce absolutně uchvátilo. Ta jména a události pro mě mají svoji nemalou výpovědní hodnotu, díky které jsem celou knihu přečetl s maximálním vzrušením. Nevím ale, jestli to může fungovat u někoho, kdo není fanatický nadšenec do tématu.

Co fungovat může a co je další silnou stránkou Vojanova příběhu, je Vojanovo obrovské etické nasazení pro herecké umění. Svou vůlí hledat ve svých postavách i ta nejmenší zrníčka životní pravdivosti a ta předávat dál, je úchvatný. Poněkud smutné to může být v porovnání s úrovní současného herectví, sestávajícího z lhostejné lemploviny.

Kožíkovi díky za masivní historickou rešerši. Za umělecký výkon oči v sloup.

Díky lidskému přístupu p. Stehlíkové k tématu a díky její schopnosti promlouvat srozumitelným a přátelským jazykem je tato kniha krásným průvodcem nejen mezi velikány antického dramatu, ale po klasické řecké kultuře vůbec. Špičkové dílo, na jehož existenci můžeme být v českých poměrech pyšní.

1 30.12.2010

Kniha vystavěná z klišé. Dobře a vtipně se sice naváží do absurdní vyprázdněnosti ba zvrhlosti fungování humanitních věd a vědců. Jenže nemá pevnou kostru. Hlavní hrdina je tuctový, povrchní a otravný hejsek. Postavy vedlejší to nezachrání, poněvadž jsou (v satiře ovšem právem) spíše modýlky než osobnosti. V ději nejde o nic jiného než o sex a impakt. Autorka zároveň není tak zručná, aby čtenář její styl humoru neprokoukl po pár stránkách a nezačal se nudit.
Poslední, na čem zážitek z knihy visí, je asi to, jestli její rozuzlení očekáváme (můj případ), nebo jestli nás překvapí. Ať tak či tak je to pramálo.

1 24.12.2010

Pro mě jedno ze zajímavějších Beckettových dramat. Plné humoru, hořkého vzhledem k situaci a hutné atmosféře konce civilizace.

Ukecané a bizarní stále. Všechny ty parádní nápady by nakonec vyzněly zajímavěji, kdyby se Beckett nebál někam v tom ději dojít a netočit se furt dokola.

1 20.12.2010

"Nacházet v současné společnosti projevy degenerace a hnusu nevyžaduje obzvláštní citlivost či pozorovací talent." [Jakub Grombíř, revue Aluze]

O světě současného divadla asi hodně vypovídá to, že jím nejvíce lomcují autoři vycházející z letmého, ale dostatečně drzého popsání nějakého svinstva. Největší tragédie je, že se tyto náčrtky vydávají za bůhvíjak objevné nahlédnutí pod povrch lidské existence v současném světě. To je pekelná hloupost. Je to jen povrchní zachycení velmi letmé zkušenosti se světem.
Až vydrznou autoři telenovel, budou produkovat na chlup stejné scénáře.

Kromě toho, že nic podstatného nesděluje, tak je to docela fajn hra pro otrlé. Často sice zbytečně a trapně tlačící na pilu (homosexuální soulož nožem? proč?), ale zachycující docela zajímavý příběh.

1 01.12.2010

Skvělý příběh protkaný třeskutou srandou. Stoppard je strašlivě chytrý chlapík a vše, co v tomto dramatu dělá, srší osobitostí a silným nábojem. Od vtípků veselých i vážnějších, přes vedení dvou paralelních (a zajímavě se prolínajících) linií, vykreslení postav, až po filosofický přesah zabývající se podstatou poznávání.
Ta hra má prostě všechno a lze v ní tudíž nalézt cokoli je srdci milé.

1 23.11.2010

Četlo se to špatně a za odměnu se mi nedostalo ani srandy, ani myšlenek, ani jakéhokoli jiného obsahu. Prostě experiment, kde si autor ledacos vyzkoušel, kde si může i čtenář ledacos vyzkoušet, kde ale máloco je opravdu sdělné a smysluplné.

1 18.11.2010

Na Bjornsonova dramata, která znám, je tohle vlastně hodně slušné. Jako obvykle tomu chybí Ibsenovská propracovanost a důslednost, díky které by to získalo sevřenější a živoucnější tvar. Čouhá z toho místy sláma tezovitosti, modelových postav i překotné psychologie. Ale zároveň to v sobě má sílu. Například v nekompromisním vztahu dcery ke svému otci či v Tjäldově snaze se ze svého úpadku vyhrabat. Oceněníhodný je i Bjornsonův optimismus, se kterým hledá životní hodnoty, jimiž lze trable překonat. Východisko, jaké nachází ve stmelení rodiny a upevnění mezilidských vztahů, přijde mi dobré.

1 30.11.-0001