soukroma komentáře u knih

Naneštěstí hned první příběhy mi připadaly hrozně smutné, připomínající vlastní ztráty, takže jsem nyní odložila v rámci pudu sebezáchovy. Ale s chutí jsem si prohlédla fotky, jak jinak než krásné...

1 19.10.2023

Zklamání (nuda, krkolomnost a nevěřícnost): autorka sice vyšla z Agathina životopisu (jinak by to ani nešlo, a přiživila se na něm jako mnoho dalších) a vyfabulovala chybějící část, tedy chybějící dekádu před Vánoci 1926, ale v jejím podání se mi nelíbilo ani pojetí života od vdavek 1912 do objevení se 1926, ani pojetí hlavních postav.
Agathu představila jako totální husu, která visí od prvního okamžiku na Archiem jako na ztělesnění láskyplného anděla, dělá pro něj první poslední, a přestože roky ví, že to neklape a že ji vlastně vůbec nemá rád, chce své manželství zachránit (a trpět ho dál?)...! Proč? Už si dobře samostatně vydělává, má úspěch s psaním, dělá to, co ji baví, zabezpečená i do budoucna je, vztah s Rosalind těžko může nějak zvrátit k lepšímu (proč nebyl dobrý, to je v knize taky poněkud vachrlatě a předpojatě podáno)...
Archie je vylíčen jako slaměný panák, necita, studený čumák, ohavná povaha skrznaskrz (jeho později zdůrazňované vlastnosti vůbec neladily s jeho výcvikem a nasazením v Královském letectví za Velké války). Oba mi přišli značně nevěrohodní, jak v jednání, tak v zaznamenaných myšlenkách.
A samotné vyšetřování dle mého bylo rovněž poněkud nevěrohodné, pomalé, zvláštní. Autorčino "ohromující a geniální" řešení mi rovněž přišlo poněkud přitažené za vlasy. Neladilo to s Agathinou povahou, jak ji sama autorka vylíčila - zlomyslně až zlovolně vymyšlená a do puntíku provedená zápletka pomsty na manželovi a jeho milence, ještě v době, kdy žadonila o Archieho návrat k rodině? Navíc nějak díky slabosti pro spisovatele detektivek (přes známý princip, že spisovatel má psát o tom, co zná) naivně nevěřím, že by spisovatel páchal (a dovedl naplánovat) vraždu (a jako taková je zde zápletka vlastně představena), samozřejmě až na nějaké temné výjimky.
Pro mne celé nevěrohodně a schematicky podané, s divným málo čitelným stylem s mnoha donekonečna opakováními myšlenek, událostí, a to naprosto stejnými slovy (z "cesty po Britském impériu" se mi po třicáté už dělalo špatně, pokaždé to šlo opsat jinak, ale ne). Navíc mi vadil jakoby archaičtější jazyk, který autorka/překladatel používal, např. hořící líce, ručka dítěte (Rosalind nebyla miminko, nějak se mi to proto opět v neustálém opakování nezdálo), přitom 20. léta minulého století už po takovém jazyku rozhodně nevolají.

2 18.10.2023

Je vidět, že Erbena a Žebrák má autor rád a rád se ponořil do zkoumání života tohoto poety. Kniha v tomto pečlivém zkoumání osudu v kontextu našeho uměleckého života a naší doby podobá Srdci v kleci o Nerudovi, je možná trochu méně hutná, ale podrobná je stejně (nicméně jí také chybí časové informace - nebýt hned zkraje fotka náhrobku, ani nevím, kdy žil). A stejně jako odhaluje zákoutí duše Erbenovy (s mnoha citovanými verši), poukazuje i na činnost a vlastnosti dalších bardů, jeho současníků, jako Palacký, Mácha či Tyl.
Nerudovo dílo je mi ovšem mnohem bližší, protože baladám, pověstem, báchorkám, pohádkám, děsivostem lidové slovesnosti jsem nikdy moc neholdovala (stejně jako romantické duši nořící se až k omdlení do děsů a tajů člověka, přírody a míst) a spíš se jim vyhýbám, tak ani v Kytici (byť odrecituji kdeco) ani jeden kousek vlastně ráda nemám. Navíc laděno spíše do melancholična až depresivna, zejména revoluční rok 1848 a několik dalších let stanného práva a všemožného útlaku. A konec vůbec velice smutný (ale díky za epilog v novém vydání) - osud k Erbenovi moc vstřícný nebyl, zejména v osobním životě (pohřbil většinu svých maličkých dětí, přišel o ženu...a opakovaně zmiňovaného nepoznaného bratra-dvojče). Proto prostě nemohu hodnotit víc než 70%, neb jsem si to dostatečně neužila.

"Romantická vzpoura je krásná na papíře, ale když umíráte hlady, už to tak poetické není."

3 18.10.2023

Směs až změť nejrůznějších záhad, jejich výskytu nejen u nás, ale i jinde ve světě, a "přehled" jejich možných výkladů. Přestože autor zhusta uvádí citace, zcela se vyhnul zdrojům, maximálně uvede autora. Kniha, snažící se tvářit seriózně, tak okamžitě míří k bulváru.
Hned první téma knihy - masky z lebek - je současně námětem jeho románu Zloděj tváří.

1 15.10.2023

Krátké stručné deníkové vyprávění (prvních 60 stran, vyšperkovaných mnoha vykřičníky) o letní cestě kajakem v délce 1500 km po Bajkalu a přilehlých řekách (v poměru 2/3-1/3).
Zbytek tvoří fotky, barevné, ale bez pořádných popisků a vazby na samotné vyprávění/putování. Fotky lidí, míst, přírody a zvířeny, kupodivu mnohem méně vody...

2 15.10.2023

Nejsem na fantasy, Lovecrafta jsem párkrát zkusila a nic mi to prostě neříká,... proto jsem byla příjemně překvapená začátkem téhle knihy. Příběh se rozvíjel slibně, ale můj zájem skončil přesně na straně 100, tam se už schyluje k něčemu nerealistickému a nezajímavému a nepochopitelnému (ani s dávkou ochotné fantazie). Takže ze slibného průměru to pro mně skončilo pod.

2 14.10.2023

Vůbec jsem netušila, že kniha bude čtivá a že se mi bude i líbit, když popisuje velmi krušné poměry ve Viktoriánské Anglii, zevrubně, a to ve všech oblastech, které se týkají pěti známých obětí vraha. Autorka udělala opravdu kus práce (což dokazují i obsáhlé přílohy s odkazy, zdroji), šla nejen po stopách všech útržků informací o jednotlivých zavražděných ženách a jejich životě (dokonce životě jejich rodin ještě před jejich narozením), ale k tomu ještě prozkoumala nesčetné tak rozdílné aspekty jako rodinné právo, epidemie a lékařská péče, bydlení, řemesla, služební poměr, průmysl, dopravu, pracovní a jiné právo (zákony týkající se prostituce), sociální pomoc - chudobince (zahrnující sirotčince, chorobince, starobince) a noclehárny, a to obecně v Británii (i v cizině kvůli jedné z obětí imigrantce ze Švédska), zejména pak v Londýně, East Endu a Whitechapelu. Fakta přitom předkládá čtivě, přímo na vhodných místech postupně v příbězích pěti žen.
Naštěstí jejich vraždy nejsou vůbec rozebírány, jen potud, že to vlastně vůbec není tak, že by JR vraždil prostitutky (pouze ta poslední, o polovinu mladší než předchozí oběti, zavražděná navíc jako jediná doma v posteli, se odjakživa živila touto profesí - mně to skoro připadá, že se tak vymyká profilu obětí, až to snad nemohl spáchat stejný pachatel, ale to je jen moje spekulace zcela mimo záběr knihy). Autorka na základě svého zkoumání tady dochází k závěru, že vraždil spící ženy, na ulici, bezdomovkyně.
A jak se z nich staly bezdomovkyně jsou opravdu smutné a často překvapivé příběhy: většina nepřišla na svět do prachbídných poměrů, sice do nižší pracující vrstvy, ale dokonce se jim dostalo lepšího než běžného základního vzdělání (teprve v roce 1870 Viktorie uzákonila povinnou školní docházku, což naše Marie Terezii učinila již sto let předtím!), dostaly se i do slušných zaměstnání, vdaly se, porodily děti... a pak se to nějak zvrtlo, především se ztrátou příjmu živitele rodiny. Ženy pak měly na starosti domácnost, děti i sebe, aniž by mohly nebo ještě zvládly mít sebemenší příjem z vlastní práce. A pak toho na ně bylo tak moc, že se daly na pití a některé nakonec prostě rodinu nadobro opustily a skončily jako nejchudší z nejchudších.

9 12.10.2023

Nesmírně silná, mnohovrstevná, děsivá i zábavná životopisná kniha: při čtení v mládí se mi moc nelíbila, ale teď ji plně oceňuji. Axel ji vydal v roce 1929, kdy už byl sedmdesátníkem, takže s dostatečným nadhledem a zjevně bez velkého důrazu na krutosti a syrovost druhé půle 19. století zejména z hlediska opakujících se smrtelných epidemií, chudobinců a starobinců jako jediné ne zcela funkční záchytné sociální sítě té doby. Čtenář musí s povděkem ocenit, že díky modernímu očkování pro nás spála, záškrt, tubera, a lepším hygienickým podmínkám i cholera znějí jako něco z prehistorie. Je strašné číst o tom jak spála třeba během týdne z šesti dětí v rodině usmrtila pět, záškrt zabil nejen děti, ale i dospělé, na tuberu se umíralo rovněž nejen v chudých rodinách, vše se týkalo bohatých i chudých, nikdo si léčbu nemohl koupit, protože žádná neexistovala.
Axel ve svém životě byl u všech těchto epidemií, přestože byl především "módním" oblíbeným doktorem v Paříži a později v Římě, kde si zejména na bohatých či aristokratických hysterických dámách vydělával slušné peníze (od mládí měl sen o San Michele v Anacapri, proto si musel na pozemek i dům hodně vydělat) - místo hysterie (a tehdy právě oblíbené hypnózy) jim přisoudil a léčil vlastní výmysl, tzv. kolitidu. Jeho neklidný duch a velké sociální cítění (i nenávist k jakékoli krutosti také na zvířatech) ho nutilo opustit zavedenou praxi a třeba vydat se na pomoc cholerou zmítané Neapole. Všude tam stejně jako ostatní lékaři při výkonech riskoval nejen zdraví, ale rovnou i život, smrt si nevybírá. O život (nebo alespoň o obě omrzlé nohy) mohl přijít také v horách, jak vypráví o své horolezecké túře na Matterhorn, kde s vůdci skončili pod lavinou.
Vyprávění není úplně chronologické, ale postupně se lze orientovat mezi jeho nejbližšími lidmi či figurkami, o nichž rád píše. Je v něm i spousta humoru, i na místech a v situacích, kdy by to málokdo čekal (např. doprovod mrtvoly na cestě vlakem). Ke všemu přistupoval s otevřenou myslí, selským rozumem a nabytými zkušenostmi z praxe. Jako celoživotní cizinec na místech pobytu se také musel naučit rozumět nejen jazyku, ale i kulturnímu kontextu dané země, a rozhodně této situace spíš dokázal využít, než že by trpěl jako nechtěný element mezi domácími.
Velmi ho obdivuji a jsem opravdu ráda za tuhle úžasnou, obsažnou, děsivou a současně milou knihu o životě lékaře na přelomu 19. a 20. století. Některé pasáže se mi ale líbily podstatně více než jiné, některé drastické (cholera, zemětřesení, válka...) jsem i přeskakovala a doteď se velmi ošívám nad poslední samostatnou částí, kdy autor už předstoupil před boží soud.

Rozhovor s celoživotním nejbližším přítelem a krajanem lékařem:
Axel: "Proč jsi mu vysvětlil všechny příznaky jeho fatální choroby?"
Norström: "Trval na tom, že chce znát pravdu. Musel jsem mu to vysvětlit, jinak by mne neposlechl."
"Já jsem mu neřekl zhola nic, a poslechl mne stejně. Když ti povídal, že chce všechno vědět, lhal. Nikdo nechce vědět, jak moc je nemocný. Každý se bojí smrti a má k tomu dobrý důvod. Tomu člověku se přitížilo. Jeho existenci ochromuje strach, a to tvou vinou."
"Věčně mluvíš o nervech a duši, jako bl naše tělo nebylo nic jiného."...
"Zapomínáš, že je to všechno otázka víry, nikoli vědomostí - stejně jako víra v Boha. Katolická církev nevysvětluje nikdy nic, a přesto zůstává nejmocnější silou světa. Církev protestantská se pokouší vysvětlit kdeco, a drolí se na kusy. Čím menší část pravdy tvoji pacienti znají, tím lépe pro ně. Nikdy neexistoval záměr, že by na fungování tělesných orgánů měla dohlížet mysl, a vedeš-li pacienty k tomu, aby o své chorobě přemýšleli, znamená to, že si zahráváš se zákony přírody. Pověz jim, že musejí udělat to a to, užívat ten a ten lék, aby se jim ulevilo, jestli tě nechtějí poslouchat, ať si jdou k někomu jinému. Nenavštěvuj je, pokud tě nepotřebují opravdu naléhavě, moc se s nimi nebav, sice tě brzy prokouknou a zjistí, jak málo toho víme. Lékaři by se stejně jako členové královské rodiny. měli držet co nejvíc stranou, aby jejich prestiž neutrpěla - nejlépe vypadáme ve světle poněkud tlumeném. Jen se podívej na příbuzné doktorů: vždycky se raději léčí u někoho jiného! Já třeba ošetřuji, samozřejmě potají, manželku jistého předního pařížského lékaře. rovna dneska mi ukázala recept, který jí manžel napsal, a chtěla vědět, zda jí ten lék prospěje."

4 10.10.2023

Četla jsem hodně dávno, moc si jmenovitě nepamatuji...
Nevidím tady ovšem přehled povídek a nemám čas je teď jednu po druhé pečlivě přidávat podle autorů apod., tak aspoň takto (z Pitaval.cz i s tamním hodnocením):

Povídky:
Když řekneš A [ 90%/1 ]
Lawrence Block
Trojúhelník [ 87%/3 ]
Jeffery Deaver
Straší [ 40%/1 ]
Carolyn G. Hart
Mimo kontrolu [ 70%/1 ]
Clark Howard
Da Capo [ 70%/1 ]
Janet LaPierre
Zakopaný had [ 50%/1 ]
Ian Rankin
Světec Bobby [ 100%/1 ]
Doug Allyn
Chovej se nejlépe [ 70%/1 ]
Simon Brett
Basket [ 30%/1 ]
S. J. Rozan
Pečovatelka [ 70%/1 ]
Ruth Rendell
Nejbezpečnější městečko v Texasu [ 90%/1 ]
Jeremiah Healy
Protože to tam bylo [ 90%/1 ]
Peter Lovesey
Třetí Manny [ 80%/1 ]
Terence Faherty
Detaily [ 70%/1 ]
Kristine Kathryn Rusch
Pytel kokosových ořechů [ 70%/1 ]
Edward D. Hoch
Blankytně modrý míč [ 10%/1 ]
Joyce Carol Oates
Do nesprávných rukou [ 80%/1 ]
Peter Robinson
Není dost magorů [ 70%/1 ]
Benjamin M. Schutz
Velká sestra [ 70%/1 ]
Andrew Vachss
Poppy a otrávený koláček [ 80%/1 ]
Steven Saylor
Rumpole a žádná mrtvola [ 70%/1 ]
John Mortimer
Zabít šedesátá léta [ 80%/1 ]
Melodie Johnson Howe
Války v branži [ 100%/1 ]
Brendan DuBois
Pod nožem [ 90%/1 ]
Phil Lovesey
Útěk [ 70%/1 ]
Anne Perry
Joyceiny děti [ 80%/1 ]
Stuart M. Kaminsky
Zajisté víte, že čokoláda je zelenina [ 100%/1 ]
Barbara D´Amato

1 08.10.2023

Už sám název je uhrančivý..., a vlastně docela srozumitelný: život na volném luftu. Letem světem pevně zakořeněným severským pojetím užívání si na vzduchu, s nezbytným přispěním i dvou dalších živlů: vody a ohně.

1 06.10.2023

Zajímavý nepřehlédnutelný vzhled (nechtěla jsem použít slovo zjev), zajímavý nelehký osud a dlouhatánský život, zajímavé nezapomenutelné role - skutečně veleslavný český herec, akorát o jeho původu se u nás zas tak moc a dlouho neví, a kdo ví, zda to vůbec tuší diváctvo za humny.
Moc pěkně udělaná biografie - "skutečný život inspektora Dreyfuse" - s množství černobílých i barevných fotek. Velmi čtivé i informativní.

3 06.10.2023

Parádní podrobný průvodce.
Fajn fotky.

1 06.10.2023

Čekala jsem něco jiného, ale nakonec mne to zaujalo. O mitochondriích jsem netušila téměř nic a tady se to dle autora kolem nich všechno točí. Někde až moc odborné, přitom on sám není lékař ani biolog, takže pro plné porozumění a pochopení by čtenář měl pátrat ve skutečně odborné důvěryhodné literatuře.
Jakkoli tvrdí, že se 15 let (především na sobě) věnoval popsaným aspektům, jak povzbuzovat mitochondrie, a tím i mozkové buňky, výsledky jsou přeci jen subjektivní a spekulativní. Nicméně na tom postavil svůj jistě prosperující byznys - skrz celou knihu prodává produkty své firmy a prosazuje svá řešení, ať jakkoli protiřečí již obecně prokázaným faktům o vlivu na lidské zdraví, předně:
- káva (jeho káva) nadevše: o čaji se prakticky nikde nevyjadřuje (pouze matcha je v závěru zmíněna), ani černý (přitom rovněž zdroj kofeinu/theinu) ani bylinný
- víno: zcela zavrženo!, hozeno do stejné škatulky jako veškerý alkohol
- UV záření: propaguje pobyt na plném slunci bez brýlí a ochranného krému! (na konci to trochu upřesňuje - 20 minut po ránu, ale i tak!)
- spousta doplňků stravy: zobe tolik bobulí, že je to k nevíře při všech ostatních radách od světla, chladu, potravin apod., ovšem pro ostatní to může být velmi zavádějící a musel by to asi schválit odborník (zejména mne překvapila jeho okamžitá řešení - sněd' jsem něco "špatného", nebo jsem byl v zatuchlém (plesnivém prostoru), šup, šáhnu do kapsy a hodím do sebe pár bobulí a ejhle, je mi hned fajn...)
- těch "nezbytných věciček", které krom potravin ještě v dalších firmách nabízí (nezapomene se zmínit, že v nich je konzultant, pokud je rovnou nevlastní)
- těch dalších udělátek, UV lamp, přístrojů apod., co používá, to už je moc, to už je úchylka či závislost, vzdalující se mílovými kroky od zdravého života v běžných podmínkách
Nu, nepotěšil mne (a nepřesvědčil), ale mám o čem přemýšlet - takže ty mitochondrie budu muset v mozku asi nějak povzbudit ;-)

1 06.10.2023

Líbilo: napínavé, svižné, jiné. Pět let na mne knížka smutně jukala z domácí knihovny, a mně se do ní nechtělo - komentáře a hodnocení nic moc, Marťana pro mne nemohlo nic překonat, později dokonce poněkud zklamání ze Spasitele...
Ale asi už dozrál čas a naladění a čtení jsem si parádně užila - prostředí, zápletka, postavy, zase kousky fyziky a zajímavé připomínky toho, co na Měsíci lze a co ne, jak to tam funguje - šestinová gravitace, vakuum (to hrobové ticho), všudypřítomný ostrý kamenitý prach, přímé sluneční záření...

Ocenila jsem úvodní mapky a nákresy, pak si přesuny a jiné akce ve městě a jeho okolí čtenář mohl velmi pěkně představovat.

11 05.10.2023

Čekala jsem něco jiného - hlavně by mne zajímaly samotné texty, nebo aspoň jejich ukázky z per vybraných velmi odlišných tří žen-hrdinek, což ovšem zcela chybělo.
Takto je to opravdu literatura naučná: velmi odborné a velmi suché popisování jejich života (románové zpracování životopisu každé z nich by čtivé a zajímavé jistě bylo), kontextu rodinného, historického a literárního.
Polovinu knihy tvoří vysvětlivky, poznámky/odkazy a rejstřík.
Mne kniha mořila, raději nehodnotím.

Předchozí komentáře to vyjádřily za mne, takže jen doplním, že je velká škoda, že kniha vynikajícího vypravěče a (především) hudebního historika je tak málo čtená (holt nikdo není doma prorokem a asi Smetanův život moc lidí u nás vlastně nezajímá...).
Přitom je to knížka velmi útlá, čtivá, téměř napínavá (jen těch "malých českých válek" brzdících rozlet a rozvoj na domácí půdě a otravujících ovzduší tak, že mnozí géniové prostě raději, ovšem ve skutečnosti velice neradi, zvolili exil a udělali díru do světa jinde). Krom nepříjemností na národní půdě si Smetana "užil" i nemálo strastí se svými dvěma manželkami a ženy mu vlastně byly osudné - syfilis si vybrala svou strašlivou daň do posledního kousíčku těla, dechu a zejména ducha.
Velmi jsem ocenila téměř každoroční vsuvky s uvedením nejdůležitějších událostí ze všech sfér (objevy, vynálezy, umění...) z celého světa (ke konci sice tyto vsuvky obsahovaly dle mého zbytečně i shrnutí Smetanova roku, o čemž se autor rozpisoval těsně před tím, a nebyly proto tak nesmírně zajímavé jako dříve). Pouze jednou mi zatrnulo, když informace zněla, že z "kakaových bobů se vyrobila droga kokain" (s. 69), nu, kdyby to tak bylo, tak už bychom asi neměli čokoládu...
Líbila se mi také vyváženost podrobností životopisu - od dětství po dospělost, nic neupozaděno, ani zbytečně dlouze nerozebíráno.
Četla jsem poslední vydání Sláfky, kde se mi moc líbila i výprava - stránky uvádí notová osnova s houslovým klíčem a kresbička klavíru. Škoda, že je osnova ale prázdná, pár notiček ze Smetanova díla by tomu teprve dodalo šmrnc.

Pozn.: Škoda, že hned první komentující zvolil chybně neodpovídající hodnocení, místo pěti hvězdiček jedinou, což velice kazí celkové hodnocení knihy. Naneštěstí tu uživatel na DK už deset let nebyl, takže asi neopraví...

2 03.10.2023

Amerigo (60%): popis vydavatelských chyb, kvůli nimž nakonec jméno kontinentu je přisouzeno někomu jinému než objeviteli. Hodně suché, nic o příslušných výpravách, jen bádání mezi tiskaři.

Magalhães (100%): to bylo úplně něco jiného, výborně zpracovaný životopis mořeplavce, který se vypracoval z ničeho, byl prostým námořníkem, až na pozici admirála, ovšem nuceně pod jiným (španělským) králem, aby vedl svoji vysněnou výpravu na cestu kolem světa, tedy primárně k Ostrovům koření směrem na západ a dál. Líbilo se mi, že s M. jdeme celým jeho životem a podrobně peripetiemi přípravy velkolepé výpravy 5 lodí, čemuž byla věnovaná více než třetina celého románu protkaného fakty. Zbytek je již plně diktován samotnou výpravou a je z autorova místy velmi vzletného slohu zřejmé, jak sám osobně velmi obdivoval odvahu, pečlivost a zkušenost Magalhãese. Používá spoustu zdrojů, tedy zachovalých písemných dokladů a zpráv (leccos je dokonce přiloženo, velmi zajímavý je seznam všeho vybavení, které musel Magalhães sám připravit a propočítat s ohledem na ne úplně známé trvání plavby a zcela neznámé možnosti zásoby doplňovat po cestě).

"Žádný historický čin není skončen tím, že je dokonán, nýbrž teprve tehdy, když byl zaznamenán pro budoucnost. To, co nazýváme dějinami, není součtem významných činů, které se kdy v čase a prostoru přihodily; dějiny světa zahrnuje jen a pouze onen malý ozářený výsek, popsaných na stránkách zachovaných do budoucnosti. Bez Homéra by Achilles nebyl ničím. Bez kronikáře by každá postava zůstala stínem a každý čin by se rozplynul v nekonečném moři událostí. Věděli bychom žalostně málo o Magalhãesovi a jeho činu, kdybychom měli jen tu jednu dekádu, záznam deseti dnů od Petera Martyra, stručný dopis Maximiliána Transsylvana a několik suchých poznámek z deníku lodivodů. Jedině tento nenápadný rhodský rytíř /Ital Antonio Pigafetta/, tento přespočetný a nadbytečný účastník vylíčil Magalhãesovy činy pro potomstvo podrobně."

A co vůbec autora vedlo k napsání příběhu trochu se vymykajícího jeho (historického) záběru...? Sám v úvodu na to odpovídá: "Autor by si měl při každé knize uvědomit, jaké pocity, jaká osobní pohnutka ho k volbě jeho předmětu dovedla. Já sám mám o niterném původu této knihy naprosto jasno. Vznikla z poněkud neobvyklého, ale velmi naléhavého pocitu: ze zahanbenosti.", kterou odstartovala jeho plavba přes oceán do Argentiny. Plavba převelice pohodlná, přesto zdlouhavá až úmorně nudná. Zahanbilo ho, když si uvědomil, jaké útrapy a nástrahy čekaly na dávné mořeplavce, zejména když hledali první trasy a docilovali prvních rekordů...(aniž to i tušili, protože stejně jako M. se domů už nevrátili, neb na cestě přišli o život).

A ještě poznámka k vydavateli: nepotěšil mne, ani já jej nepotěším - těch překlepů a chyb včetně faktických ( _Quadalquivir_ jako "zářný" příklad)

1 01.10.2023

Konečně jsem se odhodlala... Kniha mne minula jako povinná četba, minul mne i film. Překvapila mne subtilnost celého románu co do jeho délky, kontrastující s hutností obsahu.
Těžko hodnotit i komentovat, ale aspoň pro sebe pár poznatků musím zachytit: podle anotace jsem čekala, co z hlavního hrdiny vyleze, jak se projeví jako psychopat. Nu, nečekala jsem rozhodně to, co provedl (a to mi nějak ušlo, jak dopadla dcera). Rovněž jsem netušila, kdy se děj odehrává, takže jsem byla konfrontována s tím, zda se stal K. skutečně jen tak rychle skalním příznivcem fašismu (a o to šlo), nebo prostě jakákoli velice lukrativní možnost by ho ponoukla k pragmatickému konečnému řešení na domácí půdě (mimo danou bouřlivou dobu), bez špetky lítosti a výčitek.
Rušila mne také celou dobu ta bláznivá dvojice muže s holí a jeho ženy s pérem na klobouku. Nepochopila jsem, co si z nich mám vzít (nakonec to skoro vypadalo, že rozhledna byla poslední místo pro ženu, ale asi to tak nebylo míněno). Možná jiná, kontrastní varianta duševní choroby?
V každém případě mi z Kopfrkingla nebylo dobře od samotného začátku - jeho trvalý úsměv, přehnaná laskavost, úslužnost, ochota doma (přezdívky, láskyplná oslovení), k přátelům i zaměstnancům, dlouhé přátelské promluvy přes všechny ostatní (v pozadí vždy mlčenlivá manželka a jen mírně se projevující děti), tomu se prostě nedalo věřit, i když žádná úlisnost a neupřímnost nebyla jasně patrná.
Znepokojující, to je asi dojem, který ve mně kniha prostě natrvalo zanechala. A film už tuplem nechci vidět...

9 01.10.2023

Spousta zajímavých informací i pro samotné Pražáky (nemůžeme znát vše, natož ještě v historickém kontextu, že ;-), jen podáno velmi zhuštěně, doslova.

2 01.10.2023

Pokud by to byl Atlas ptáků Evropy, bez debat bych dala pět hvězd. Ovšem pokud v Atlase ptáků České a Slovenské republiky listuji a nacházím jeden za druhým takové druhy, které k nám nezavítají nikdy, nebo jen v počtu jednoho dvou (mj. supi, chaluhy), pak jsem zmatená a zklamaná. Jen zlomek, na konci celého pěkně vyvedeného atlasu s krásnými kresbami (včetně svatebního šatu či opeření mláďat), se týkal našich vskutku domácích druhů.

2 30.09.2023