Snoopi komentáře u knih

Poutavá a též do detailů propracovaná kniha nás zavádí do neutěšeného prostředí tzv. "bastí", neboli slumu, kde žijí své poměrně šťastné životy lidé tzv. bezprizorní. Jsou relativně spokojení, s ničím si příliš hlavu nelámou, na všechno mají dost času a jejich jedinou starostí je snad jen to, aby jejich chudé domovy nesrovnaly se zemí buldozery. To vše se však má rychle změnit.
Autorka nám nabízí citlivý vhled do duše devítiletého Džaje: vnímavého chlapce, který nikdy nepřekročil hranice své bezpečné zóny. Zdánlivý klid jeho života je ale náhle narušen, když se začnou děti ztrácet. Ovlivněn oblíbeným detektivním seriálem pouští se na vlastní pěst do pátrání, aniž by vůbec cokoliv tušil o nástrahách, které na osamělé děti čekají. Postupně přichází o své iluze a nevyhnutelně se setkává s krutou skutečností. Spolu s ním poznáváme svět dětí těžce pracujících; dětí, živořících na kraji skládky; dětí bezprizorních, obcházejících své životy jako gambleři a čichaři lepidla; svět dětí, zastupujícím rodiče mladším sourozencům... Zároveň však poznáváme i zoufalé snahy dětí ambiciózních, které pro splnění svého snu - dostat se ze slumu - obětují téměř vše: ze všech sil se snaží vynikat, věnují se sportu, jiné se pečlivě učí a všechny sní o budoucích kariérách a úspěchu... Sny, které se tak snadno dají zneužít.
Dozvídáme se o rozdílech života v bastí a v bohatých "hi-fi zónách", které od sebe odděluje zeď. A přestože Džajovi a jeho přátelům nesmírně fandíme, čeká na nás šokující a tvrdé odhalení, na jakém principu ten obchod s dětskými sny funguje.
Vyprávění je to zprvu pomalé, poklidné, příjemně vleklé - až ke konci nabírá grády, tempo se zrychluje... Konec zůstává otevřený a o tom, co přesně se odehrálo, se můžeme jen dohadovat.
Příběh je to velmi silný, protkaný legendami a pověrami o džinech, jimiž se ohánějí i mnozí dospělí, jak je v této oblasti zvykem. Napětí zvyšují i krátké kapitolky, vypovídající o momentech, které únosu jednotlivých dětí předcházely. Text je bohatý na hindské výrazy a fráze, čtenáři v závěru nepochybně ocení jejich slovníček. Kniha se četla jedním dechem, zajímavé je použití barvitých přirovnání a metafor. Autorka dokonale vystihla problematiku života v takových lokalitách a chytře si k tomu zvolila dětského hrdinu. Její záměr se podařil: text je velmi působivý, disponuje velkou výpovědní silou, líčení velmi pestré, až téměř oči přecházejí. Závěr mnou hodně otřásl: je dobré vědět, že taková místa na zemi existují. Obecně mě štval přístup dospělých k dětem: nerespektují jejich práva, neberou v potaz jejich názory, jednají s nimi jako s věcí, týrají je, nebo je zcela ignorují. Brilantně podané.

"Věčně vyzpěvuje staré hindské písničky drsným hlasem, který se valí uličkami našeho bastí jako prázdná propanbutanová bomba, budí toulavé psy a nemluvňata a nutí je výt a brečet."
"Smog mi pročesává vlasy prsty, které jsou kouřové a zároveň vlhké."
"Smog nás olizuje svým prašivě šedým jazykem a my si mneme rudé oči."
"Duchové a příšery žijí jen v příbězích, které si lidé vyprávějí. Jenže vzduch tepal hrůzou, hmatatelnou jako statická elektřina. Připadalo mu, že vidí bíle lemované přízračné údy, ústa beze rtů, která k němu láká jeho sípavý dech."
"Smutek uvnitř toho domu se na mě lepí jako košile zvlhlá potem za horkého letního dne."
"Noc vydávala šustivé zvuky a cvakavé zvuky a klapavé zvuky a dusavé zvuky. Některé zvuky tu možná ulpěly ze dne, kdy v obchodech mluvilo příliš mnoho lidí a ty hlasy neměly naději že je někdo uslyší. Nyní se vznášely ze stropů pokrytých pavučinami a snažil se znít co nejsilněji. Ty zvuky se jí nelíbily, protože se jí zavrtávaly do uší jako červi a škrabaly jako štípavé deky."
"Snažím se donutit svoje uši, aby cestou domů zachycovaly signály, ale neslyším nic než obvyklé zvuky bázáru a bastí - hádavá ústa, syčící kočky a mumlající televize."
"Dneska bydlí ti, kdo mají dost peněz, aby nás mohli nakrmit, v areálech s hlídanými bránami, za zdmi dvakrát vyššími než my, na kterých jsou cedule POZOR ZLÝ PES anebo AŤ VÁS ANI NENAPADNE TADY PARKOVAT, JINAK VÁM VYPUSTÍME PNEUMATIKY. Jejich sídla hlídají strážní, kteří za zimních odpolední vysedávají na plastových židličkách před bránou, aby jim slunce prohřálo kosti."

60 28.11.2021

Úžasný příběh... Přiznávám, že jsem knihu četla několik měsíců, tak složité bylo se jí prokousávat. A občas bylo nutné i něco rozdýchávat, prostě - skutečně velmi silné kafe.
Zprvu je taková "nemastná - neslaná", ale postupně nabývá grády a konec je naprosto strhující. S takovou výpovědní silou, že jsem se kolikrát přistihla, jak křečovitě držím svým oblíbeným hrdinům palce - a když líčené události v knize rychle gradovaly na náměstí Nebeského klidu v roce 1989, doslova jsem se od děje nemohla odtrhnout.
Bylo však těžké orientovat se ve jménech postav, neustále jsem si musela ujasňovat, kdo je kdo a v jakém příbuzenském poměru :-)
Některé scény /řádění Rudých gard, zkušenosti z pracovních lágrů/ jsou líčeny s takovou syrovou působivostí a plasticitou, že mi až stály v očích slzy. Kniha však rozhodně nepůsobí depresivně: je oslavou hudby, krásy a prostého štěstí, stejně tak i skutečného přátelství.
A samozřejmě naděje.
Zajímavé je rozdělení knihy na několik dějových rovin, které se prolínají - a až v závěru se všechny spojí. Jako hlavní motiv jej prolíná tajemná Kniha záznamů, skrývající v sobě závažné poselství.
Autorka prokázala nevšední kvality - vždyť se jí povedlo obsáhnout moderní dějiny Číny až po současnost. Soudím, že rozhodně musela vycházet ze zkušeností lidí, kteří vše popisované zažili na vlastní kůži. Její kniha připomíná hudební dílo - je to hotová symfonie slov.

60 12.09.2021

Zajímavé téma, zajímavě zpracované... Walliamsova tvorba se mi moc líbí, i když občas se mi zdá ulítlý až moc :-) Jakožto bývalá knihovnice vím, že knihy tohoto autora jdou z ruky do ruky, je velice čtivý a neotřelý. Ale dítěti, které se bojí zubaře, bych zrovna tuto "dávku hrůzy" příliš nedoporučovala :-) Plus dávám i za krásné ilustrace :-)

60 27.08.2021

Milé, veselé a vtipné čtení o soužití psí duše s člověkem. Kniha má také moc krásné ilustrace. Milovníkům psů a vášnivým pejskařům mohu jen doporučit.

60 20.02.2020

Velmi kvalitní učebnice, obsahuje vše podstatné pro studium českého jazyka - a určitě se hodí do rukou nejen odborníkům, ale hlavně těm, kteří hledají odbornou pomoc. Jen je potřeba se tou knihou umět prokousat :-)

60 04.02.2020

Velmi kvalitní a zajímavá učebnice... Připravovala jsem se z ní na maturitu na gymnáziu, mohu jen doporučit...

60 04.02.2020

Skvělá publikace pro opravdové literární fajnšmekry. Bohatě ilustrovaná kniha nás provází údobím od středověku a renesance až po současnost - svět po pádu berlínské zdi. Poskytuje podrobné a velmi podnětné informace: nejen ohledně uměleckých směrů, divadla a filmu, ale převážně ze života známých i méně známých autorů. Jejich díla dává do nečekaných souvislostí a nabízí i něco navíc: přehledné mapy /samozřejmě v češtině/, včetně uvedení místa posledního odpočinku nežijících autorů, dobové knižní ilustrace, portréty a fotografie. Samozřejmostí je bohatý jmenný a zeměpisný rejstřík - a pro případné cestovatele i seznam míst k navštívení, abecedně řazený. Je požitek si v takové knize jen tak listovat - a nechávat se unášet fantazií na místa, kde tvořili oblíbení spisovatelé :-)

59 14.01.2022

Poslouchala jsem jako audioknihu. Odnáším si velmi rozporuplné pocity. Celá konstrukce je příliš překombinovaná - zdá se mi, že se v textu nakonec sám autor ztrácí. Z každé stránky čiší jeho snaha být dalším Kunderou, jímž se nechal inspirovat a jehož nepokrytě zbožňuje: při líčení scény, jak byl celý "vykulený" z toho, že mu tento autor sám osobně zavolal, jsem pobaveně obracela oči v sloup.
Román se tváří jako dílo na úrovni, právě pro svou propracovanost - ve skutečnosti však připomíná špatnou hru: hru na city čtenáře, hru se styly, se slovy. Autor skrz něj ventiluje své emoce, léčí si mindrák z rozpadu vztahu a prezentuje nabubřelé ego spisovatele, který hrdě opečovává svoje domnělé úspěchy. Udělal by daleko lépe, kdyby se tolik nesnažil o "vyšší literaturu" a zvolil daleko čtivější a schůdnější verzi ve stylu Patrika Hartla. Takhle jen zbytečně nadužívá příliš odborné výrazy, jimiž chce zřejmě ohromit publikum, ale nepočítá s tím, že většina čtenářů se v literární branži prostě neorientuje, takže jeho snaha přichází vniveč. Také se mi nelíbilo, s jakou otevřeností odkrývá svůj sexuální život - některé podrobnosti si měl raději nechat pro sebe.
Oceňuji však aluze na jiné autory a texty. Nejsilnější je asi jen ta první část - pasáž o cestě s jeho prarodiči na Pálavu: právě takovým neotřelým líčením dokáže nejvíc uchvátit a zaujmout.

"Špilberk ještě trochu ochlazoval nejbližší okolí, ale v centru města se vedro štosovalo jako surová bavlna."
"Auto při předjíždění polykalo bílé pruhy jako v nějaké staré počítačové hře a kolem dokola ubíhaly čerstvě posečené lány."
"Po pár desítkách minut jsem si obvykle uvědomil, že dialog běží na volnoběh a celé to trochu připomíná hru na flašinet. Jednoduchá melodie tam byla, ale o nějaké harmonii jsme si mohli nechat jenom zdát a trochu moc rychle se to celé opakovalo, jak jsme zuřivě točili klikou konverzace."
"Na palubní desku jsem si mohl vyskládat celý pasiáns pocitů."

59 28.11.2021

Kniha nevelká rozsahem, přesto však klade na čtenáře poměrně vysoké nároky. Povětšinou "nemá děj", jen se tak "houpe na vodě jako bárka přivázaná ke svému molu" - a jak kdosi podotkl v jednom z komentářů, jde v ní především o způsob žití v dané komunitě a o sousedské vztahy. Děj tedy není tak důležitý, do vyprávění se vkrádá postupně. O osudech jednotlivých postav se nedozvídáme přímo, ale často jen ve zmínkách z rozhovorů, nebo se jen v kapitolách mihnou - autorka tak trénuje čtenářův postřeh a soustředění.
Postavila vedle sebe zajímavou směsici nonkonformních lidí - oblíbíme si je většinou až časem, kdy se nám dostanou pod kůži: Richard, člen Královského námořnictva, Maurcie, poněkud lehkovážný prostitut, zestárlý malíř Wills, Nenna, která se z posledních sil snaží zachránit vztah a její dvě svérázné holčičky Tilda a Marta, děvčátka s pěkně prořízlou pusou.
Jejich radosti i strasti, komedie i tragédie se odehrávají převážně v londýnských reáliích, zřejmě někdy v roce 1961. Proti těmto lidem z hausbótů stojí ti všední lidé ze souše se svými předsudky a stigmaty.
Autorka používá slangové a nespisovné výrazy z prostředí lodivodů - pro neznalého čtenáře je těžší se v textu orientovat, pokud nezná význam - příďový vaz, lub, lehčák /bárka/, lukna, narefovat plachty, kunčaft...
Zajímavě nahlíží i do myšlenek Nenny, která v duchu obhajuje rozpad svého manželství před fiktivním soudním tribunálem.
Novela připomíná obraz, na něhož je potřeba se dívat podrobněji - až časem se z té kouzelné tapisérie před námi začnou objevovat lidé se svými charaktery, jejich obrysy se rýsují čím dál zřetelněji: najednou je vidíme v úplně jiném světle, oživlé a hýbající se; míhají se před našima očima jako v nějakém obraze plném zrakových klamů. Jen ten pevný závěr chybí - ale i to má svůj účel, takový text ani jinak končit nemůže.

"Za odlivu oba dva sledovali záblesky v přílivovém pásmu, v půlce přílivu poslouchali, jak voda zurčí a čeká, až zvedne lodě, za plného přílivu viděli v řece mocného boha s vousy z bílé pěny čisticích prostředků, jak svolává sedmadvacet ztracených řek Londýna a při rozednění vzdychá."

"Willis nikdy nepoznal moc dětí, a než na lodě přišla Nenna, málem by zapomněl, že takové bytosti vůbec existují. Velmi charakteristická chuť anýzových kuliček, které patřily k těm nejhnusnějším sladkostem pod sluncem, mu vracela uplynulý čas."

"Jistěže do ní teče. Všechny tyhle staré kocábky jsou jako řešeto. Stejně jako všechny historické domy jsou prohnilé jako starý sýr. To ví každý. Ale stáří má svou hodnotu."

"V pokoji hned pod nimi začal někdo velmi důrazně hrát na piano Chopinovo nocturno, ovšem to piano se na Chopina vůbec nehodilo a jeho zvuk se nesl nahoru jako pekelné brnkání protestujících strun."

59 24.11.2021

Vynikající pomůcka nejen pro ty, kteří se chtějí zabývat poezií. Přehledně a jasně vysvětluje důležité pojmy, někdy se i vtipně obrací na čtenáře a nutí ho k zamyšlení... Nezbytná pomůcka pro maturanty a studenty českého jazyka a literatury.

59 04.03.2020

Velice zajímavá kniha. Už jen téma siamských dvojčat nebývá tak časté. Jejich osud též koresponduje s osudem země, ve které vyrůstají. A ve fázi dospívání se přidává i ono těžké rozhodnutí, zda oddělit, či zůstat spojené. Nabízí se otázka, zda vůbec může být člověk na něco takového připraven... Kniha se mi moc líbila, četla se rychle a svižně, také jsem se dozvěděla i něco z dějin novodobé Makedonie.

59 17.02.2020

Velice kvalitní detektivka. I když jsem si později musela občas ujasňovat, kdo je kdo. Zajímavé vykreslení psychologie postav. Samozřejmě nechybí ani gradující napětí. Kniha mne opravdu chytla a zaujala.

59 04.02.2020

Přehledná, abecedně uspořádaná... Základní příručka, pokud chce mít člověk něco společného s literaturou na vyšší úrovni.

59 04.02.2020

Oddechová, nenáročná a místy i vtipná kniha je vlastně lehkou variací tématu, jak se velkoměstská panička sžívá s drsným životem na jednom zapadlém americkém maloměstě. Hlavní hrdinkou je Rebeca Winterová, dáma v létech, uznávaná fotografka, jejíž sláva pomalu skomírá. Rozhodne se zcela změnit působiště a s notnou mírou naivity si pořizuje "krásný" domek kdesi na odlehlém venkově. Postupně se sbližuje s ostatními obyvateli a sousedy, a hned první "hororová" noc s mývalem svede její kroky s pokrývačem střech Jimem Batesem.
Rebeca zprvu "sedí na dvou židlích", neví, kde je vlastně její domov a stále tápe, zaskočená novým životem, který musela zvolit, nenechá se zlomit a znovu se pokouší o další úspěch.
Celý text je vystavený na konfrontaci její nezkušenosti a bezradnosti s tvrdým životem na vesnici. Na svět se zprvu díváme očima fotografky, tedy jakýmsi pomyslným hledáčkem objektivu, kdy si sama vybírá, které objekty lze časem použít k nafocení, časem se ale její perspektiva výrazně proměňuje.
Název knihy odkazuje na Rebečinu nejznámější fotografii, která ji proslavila. Kompozice příběhu není příliš zdařená a místy působí poněkud zmateně: autorka bohužel mnohdy již dopředu vyzrazuje pointu dalšího děje. Také nelogicky mísí časové roviny, když do současnosti přidává jak minulost, tak i narážky na budoucnost, a dovoluje si též malé vsuvky k jednotlivým postavám, což působí spíše nepříjemně až rušivě. Její největší slabinou jsou dialogy, většinou plytké a nic neříkající. Děj je poměrně snadno předvídatelný a nijak složitý, i když sem tam překvapí: hlavní zápletka spočívá ve zbytečném nedorozumění a nepochopení, k němuž dojde v důsledku nešťastné události.
Nabízí se nám ostrý kontrast života ve městě a na vesnici - velkoměsto znamená odcizení, povrchnost, chlad a přetvářku s pouhou iluzi opravdového života, v jakési pomyslné skleněné kouli; oproti tomu vesnice nabízí vřelost, upřímnost, vlídnost a bezprostřednost.
Je znát, že autorka je novinářka - do textu skvěle vložila smyšlené recenze a citace z tisku, zároveň nám nabízí vhled do zákulisí současného newyorského uměleckého světa.
Plusový bod přidávám za skvělé vykreslení prostředí a popisné pasáže, horší je to však se ztvárněním postav: jsou poněkud ploché a jejich chování snadno předvídatelné.

"Rebeca dostala vcelku všední obraz s červenou stodolou a několika fleky symbolizujícími krávy na vzdálené pastvině, jež by se dokonale hodil do jídelny nějakého venkovského hostince."
"Když se tady muže na benzince zeptala, kde je tělocvična, nasměroval ji k budově, z níž se vyklubala tělocvična. Když jste na místní silnice vyrazili pěšky, všichni si mysleli, že se vám porouchalo auto."
"Naprosté ticho, jež v noci vládlo v domě, ji stále znervózňovalo. Jednou ji dokonce probudilo vzdálené vytí sirény a ona si uvědomila, že ji ten městský zvuk uklidňuje. Les ovšem tak tichý nebyl: vždy zde znělo několik hlasitých, výrazných zvuků. Nebyl to však ladící orchestr města, ale jednotlivé půvabné písně. Ptačí trylky roztrhané na kusy, jako když někdo cvičí na klavír, pronikavé zapraštění zlomené větve, svistot a úder při dopadu na zem, šumění vody stékající po úbočí hory."
"Otvíral se před ní celý svět, o němž doposud neměla tušení. Vyvrhnout. Koryto. Slova, která zatím potkala nanejvýš v americké literatuře devatenáctého století. Muž vedle ní používal tento jazyk naprosto přirozeně. Byla to jeho mateřština. Neměl v sobě onu sebejistotu jejího manžela skrývající se pod rouškou povýšenosti. Po třech hodinách strávených na stromě po jeho boku věděla, že je to prostě chlap, který se vyzná.. Dovedla si představit, že to, co neznal, ani neměl potřebu znát."
"Ukázalo se, že vylézt na strom je obtížnější, než se zdálo. Bylo to obtížnější než pozice bojovníka v józe, těžší než šašek v pilates, namáhavější než hodina na rotopedu nebo v posilovně. Napadlo ji, že by se z toho v New Yorku mohl stát nový fitness trend. Lidé by lezli na stromy v Central a Prospect Parku a mluvilo by se o tom na všech večírcích: zkoušela jste ten velký dub u Ovčí louky? Díky němu mám úplně jiné tělo."

58 08.01.2022

Neobvyklý román, pro jehož realizaci zvolila autorka formu dopisů. Lehké, nenáročné čtení, milá oddechovka, která po dočtení čtenáře naplní hřejivým pocitem, že žádný život není zbytečný a rozhodně nemá cenu rezignovat :-)
Před námi se odvíjí příběh Anne-Lise, která během svého pobytu nalezne záhadný rukopis - a netuší, jakou lavinu spustí, když se rozhodne kontaktovat jeho autora a zároveň vypátrat, kdo dopsal jeho pokračování.
Jednoduchý námět, netradiční forma, zajímavé zpracování, bez zbytečných okras a pentlí. Text obohacují stále nové a nové postavy, odkrývající své různé životní peripetie, tajemství a kostlivce ve skříni. Jedno však mají společné - onen tajuplný "román" jim změnil život.
Ani tak nevadí, že do textu není zakomponován, ani z něj není citováno. Funguje pouze jako pomyslné "pojítko", které nakonec propojí dohromady osudy spousty lidí.
Román můžeme chápat různými způsoby: číst jej jako "román o románu", "román v dopisech", "feel-good román", román o podobách lásky či román s detektivním prvkem /pátrání po neznámém autorovi/. Zároveň přináší otázku, do jaké míry smíme a máme právo zasahovat do života ostatních lidí.
Zaujala mě aluze na dětskou knihu "Kde je Valda" od ilustrátora Martina Hanforda.
Kniha se čte rychle, co mi však vadilo, byly občasné překlepy a chyby v interpunkci.

58 22.10.2021

Při čtení této knihy se člověk baví a zároveň má husí kůži. Když odmyslíme fakt, že se jedná o jakousi formu dystopie, nabízí velice aktuální a současné téma. Pamětníkům se ihned vybaví vzpomínky na rok 1968, ale nemusíme jít ani tak daleko: každému se při čtení připomene hrozba okupace v Bělorusku nebo obrázky z vítězného tažení Tálibánu skrz Afghánistán. Zároveň lze knihu chápat i jako milostný román, kde nechybí ani erotické pasáže, s velkou dávkou absurdity.

Jeho osu tvoří dvě na sobě nezávislé a pravidelně se opakující linie, sledující osudy dvou hlavních postav, čerstvého absolventa univerzity Marcela Pulbera a profesora Nicanora Turturicy. Odehrává se v Moldávii v jakémsi "bezčasí" od 80. let minulého století až po fiktivní okupaci v červnu 2023. Děj tak trochu "skáče", takže je občas těžké se v čase orientovat - chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomila, že Marcelův příběh začíná daleko dříve než ten profesorův.
Marcel se ze všech sil snaží uplatnit - a tak skrze něj poznáváme ne zrovna férové praktiky "vzniku velké literatury." Na své cestě za úspěchem musí spolykat mnoho hořkosti a zklamání.
Spolu s ním poznáváme spoustou zajímavých postaviček, které se hezky vybarvují: ředitel plátku "Evropský expres" jako tupý omezenec, literární kritik Andrei Teposu jako podlézavec typu "kam vítr, tam plášť", oslavovaný spisovatel Liviu Beschier jako autor děl "o ničem a k ničemu", vedoucí katedry rumunské literatury Arcadie Zburleanu jako cynický manipulátor, ředitel nakladatelství Latinská litera Anatol Vulpescu jako stižený stihomamem, nový děkan Iacob Panciuc jako "diktátor s lidskou tváří"...
Dějová linie s profesorem již není tak hravá - Turturica se ocitá přímo v centru dění, když se rozhodne pro emigraci. Chce si jen zachránit kůži, ale nešťastnou shodou okolností zabředává do obrovského maléru. Některé výjevy jsou děsivé a téměř až apokalyptické: obraz sestřeleného letadla, výslechy, pobyt ve vězení, k pálení knih donucená knihovnice.
Knihu můžeme brát i jako jakousi ironickou parodii lidského chování při podobných invazích a změnách politických poměrů, kdy se objevují stále stejné typy: posluhovači, udavači, demonstranti, slaboši i hrdinové, strachem paralyzovaní běžní občané... a následuje éra pokrytců, úplatků a šmelina jen vzkvétá.

Je znát, že se autor v literatuře vyzná: zkušeně mastí pojmy jako "postmodernismus, experimentální, textualistická, minimalistická a tradicionální próza, ruralismus, narativní plán, patrioticko-demagogický diskurz..."
Též si vyhrál s jazykem: používá zajímavá přirovnání, slovní obraty a výrazy, ale nebojí se vulgarismů a mnohdy si nebere ani servítky: vojclové, satrapa, zhaftnout, lehká děvucha, štrychule, obézní rachomejtle, koketní garsoniéra s královským ložem, gobseck, řiťolezec, obšourník, šoulandy, pinožit se..."
"Cos to, kurva, študoval u těch Rumunů za fakultu?"
"Pohyboval se jak mandel ve větru."
"Rozkatila se, jako by jí někdo vmrštil do chřtánu hrst pepře."
"Rozplýval se jako kunerol na pekáči."
"Rozjela se dlouhá karavana pokoutního čachrování..."
"Dvojitá brada se mu natřásala jako bryčka na vymlácené cestě."
"Zuřivě se přehraboval v přihrádkách paměti."
Na své postavy nahlíží s pochopením a též velkou ironií až cynismem, občas se neubrání komentáře a obrací se též i na čtenáře plurálem: "Když náš filolog došel..."
"U laviček jsou poházené nedopalky, aby se metařům nezkrátily žíly."
Mistrně podal popis razie státní policie, jejíž práce se v podstatě stává fraškou - zátah provádějí nevzdělanci, kteří ani sami nevědí, co je už protistátní a co ještě ne. Absurdno se najednou stává součástí běžné reality.
Knihu jsem četla jedním dechem a mohu jedině doporučit. Bavilo mě hledat paralely se současností i minulostí - a občas mi skutečně běhal mráz po zádech. A někdy jsem se musela podívat i do slovníku, abych si odkryla význam některých použitých slov.

58 01.10.2021

Tato kniha se v sérii současných moderních cestopisů možná trochu ztrácí, ale Magnesii Literu získala určitě právem.
Můžeme ji chápat různými způsoby - a každý bude správný. Je v ní totiž od všeho kousek: deník, cestopis, studie ze života národů, žijících na Sibiři, milostný příběh, reportáž... Občas se do textu vkrade interview se zajímavým člověkem. Mísí se zde fakta s prožitky a mýty, najdeme zde i pasáže, týkající se různých vědních oborů: od historie přes zeměpis až po lingvistiku či fonetiku.
Tak trochu jde o "vývojový román": hlavní hrdina, autorovo alter-ego, pořád cestuje - a možná že jen to samotné cestování mu přináší pocit určitého naplnění.
Kniha nemá klasicky románovou strukturu, i když se za román považuje. Jsou to střípky vzpomínek, autentických záznamů a svědectví o životě různých pozoruhodných lidí a lidiček, s nimiž se hrdina setkává.
První díl je více dokumentující, ve druhém díle se autor více angažuje a stává se součástí dění - téměř doslova "bere sekeru do vlastních rukou, aby si proklestil cestu životem".
Docela obdivuji jeho odvahu a ztřeštěnost, s níž se do projektu "natočit dokumentární film o životě Evenků tam kdesi na Sibiři" pustil.
V době, kdy se všichni obraceli na západ, vydal se na východ - a jeho putování ho zcela pohltilo. Dnes je už běžné, že lidé cestují jen pro ten pocit cesty, kvůli sobě - vydávají se na vlastní pěst do cizích zemí a nebojí se překážek a problémů. Nadšeně dokumentují každý svůj krok a "vykřikují" do světa, jak si sahají na dno svých sil. Autor knihy se na svou pouť vydal v době, kdy se o takovém způsobu cestování dalo jen snít. Navíc neexistoval internet, mobily si ještě "čůraly do plenek" a navigace byla možná jen pomocí tištěných map.
O to větší působivost jeho román má. Někoho může odradit počet stran - ale čte se rychle: s nadšením pak sjíždíme další stránky, zvědavi na další a další dobrodružství a osudy lidí, kteří se náhle v textu vynořují. Jako by tahle cesta neměla nikdy skončit. Autor zcela propadl kouzlu té druhé země, která ho přivítala s otevřenou náručí, i když mu odkryla i svou krutou tvář. Zdá se mi, jako by ho očarovala - a to natolik silně, že ho nutí se k ní stále vracet. Když ne fyzicky, tak aspoň v myšlenkách - a proto o ní píše.
Knihu mohu jen doporučit, právě pro její široký záběr - tedy nejen lidem, kteří se o problematiku národnostních menšin v Rusku zajímají.

58 29.09.2021

Velmi silná zpověď muže, který přežil neskutečné peklo. Možná měl štěstí právě kvůli tomu, aby o všem, čím si prošel, mohl přinést svědectví. Gulagy a tábory na systematické vyvražďování nepohodlných osob dodnes existují. Lidé, umírající hlady, jsou stále ještě běžnou realitou. Vždycky bude "někdo někde" držet v ruce otěže krutého systému, který vynáší do nebes všechny přisluhovače, velebí udavače a zároveň cílevědomě ničí veškeré odpůrce. Vždycky se však někde najdou lidé, kteří takové jednání s nadšením odmávají...
Je těžké pochopit, proč se lidé drábům takového systému nedokážou sami vzepřít. Ale na tuto otázku autor sám nalézá odpověď: možná díky tomu, že jejich země tu skutečnou, opravdovou svobodu nikdy nezažila.
Čtenář může jen bezmocně polykat slzy vzteku a bezmoci: vždyť ještě spousta z nás si s sebou nese jizvy a živé vzpomínky na minulost, která zatím není tak dávná. Je dobré vědět, je dobré nezapomínat.
Síla výpovědi knihy spočívá v tom, že autor nepřehání, neplete do textu zbytečnou politiku, vyhýbá se přebytečným emocím - prostě jen popisuje fakta.

58 18.09.2021

Hvězdičku dávám autorovi za snahu aspoň něco napsat. Ta snaha je však nepovedená: pořád se mi zdá, že z toho jen chce vytěžit maximum a ještě za každou cenu. Vybral si k tomu období první republiky a Saturnina. Asi nejlepší by bylo, kdyby dal pokoj - a buď zkusil napsat něco skutečně svého a originálního, nebo aby se psaním skoncoval dočista. Já jsem jedině ráda za to, že jsem jeho knihy měla pouze půjčené a nemusím tak litovat zbytečně utracených peněz...

58 05.09.2021

Tato kniha se ke mě dostala náhodou - a jsem za ni moc ráda. I když to není zrovna lehké a už vůbec ne radostné čtení na dobrou noc...
Knihu jsem četla dvakrát. Poprvé před lety: ze zájmu, z pozice čtenáře - aniž bych tušila, jak moc se mě to téma za čas dotkne. Podruhé jsem se k ní vrátila z úplně jiného důvodu, než jen v rámci Čtenářské výzvy. Téma je mi totiž neskutečně blízké: prošla jsem si léčebnou, jako pacient s diagnózou podobnou schizofrenním stavům /intervence naštěstí netrvala nijak dlouho a po propuštění se cítím v pohodě/.
Mohu tak zároveň porovnat svou vlastní zkušenost s tímto zařízením ze současnosti s tou autorovou, z 90. let. Bohužel musím podotknout, že i přes jednoznačně velký posun v péči o klienty se některé postupy vůbec nezměnily a z jejich aplikací mám dodnes menší trauma. Jedno však vím jistě: už NIKDY, NIKDY víc se tam vracet nechci.
Ale zpět ke knize. Z té výpovědi mrazí. Naprosto chápu autorovu potřebu sdělit lidem a světu, co se za zdmi takového ústavu může vše odehrávat. Na rukopise je znát, že se hodně nechával inspirovat milovanou četbou, hlavně díly od Bukowského.
Fascinuje mě, jak v textu mísí poetiku s brutalitou, krásu s vulgaritou a hnusem. Jde o velice sugestivní výpověď, jejíž účinek zesiluje pomocí stručných až staccatovitých vět. Používá naprosto originální a neotřelé výrazy a slovní spojení - "modří boys", "adolescent ve věku exploze", "chronici", atd. Najdeme zde i aluze na jiné názvy literárních děl.
I přes nízké dosažené vzdělání měl autor nepochybně talent od boha. A to nejen spisovatelský, ale i malířský, jak je znát z uveřejněných obrázků. Je skvělé, že aspoň něco z toho dokázal během svého krátkého života předat dál.
Za tento talent však bohužel zaplatil daní nejvyšší, jak to tak bohužel někdy bývá. Jeho odkaz má stále co říci i po letech a rozhodně by neměl zůstat zapomenut. Mrzí mě snad jen to, že zemřel příliš mladý - docela by mě zajímala jeho další tvůrčí cesta...

58 28.08.2021