Skip komentáře u knih

Opět oblíbený způsob vyprávění Vargase Llosy, kdy střídá dva příběhy, které se tu více, tu méně dotýkají, až se vlastně protnou, aby se následně zase odpoutaly. Ještě jsem nenarazil na jiného spisovatele, který by tuto metodu používal. A musím říct, že mu to funguje velmi dobře. Vypravěč je postava putující mezi jednotlivými skupinami roztoušeně žijících amazonských Indiánů Mačigengů, vypráví příběhy, co se kde v džungli přihodilo, míchá "předtím" s "potom", je to neskutečný mišmaš, jak může čtenář sám posoudit, protože jedna část knihy je právě oním vyprávěním. Vargas Llosa byl prostřednictvím svého přítele konfrontován s tímto zvláštním kmenem, dozvěděl se o vypravěčích, kteří ho fascinovali a dlouho o nich chtěl něco napsat, což se mu dlouho nedařilo, až do dne, kdy zašel ve Florencii na výstavu fotografií Mačigengů a na jedné z nich uviděl vypravěče. Kniha je to velmi zajímavá, a to nejen z literárního, ale i etnografického hlediska, ač autor rozhodně nepsal etnografickou studii. Zároveň působí i jako apel proti ničení pradávných, tzv. primitivních kultur.

Dostala mě překladatelka, když se v knize objevilo, že ho v džungli obklopovalo velké množství papoušků různých druhů, ale nejvíc tam bylo andulek. Jak se tihle australští papoušci v tak hojném počtu vyskytli v Amazonii, to je mi záhadou!!!

2 12.04.2012

Jde o komiksovou adaptaci stejnojmenného Gaimanova románu. Jsem z toho poněkud na rozpacích. Zatímco scénář je dobrý, i když muselo být něco vypuštěno, ale tak už to u jakýchkoliv adaptací bývá, problém je s kresbou. Fabry totiž stvořil panoptikum všech těch postav z románu, a to panoptikum doslova, protože se na čtenáře přímo valí záplava barev a podivných postav s podivným vzezřením, holt tak, jak to měl nejspíš v hlavě, když si přečetl román. Vím, že si při čtení románu každý dělá jiný obrázek o tom, jak postavy, prostředí atd. vypadají. To, co stvořil Fabry se s mými představami rozcházelo až moc. A tak, kdyby se mě někdo zeptal, jestli si tu knihu má koupit, řekl bych mu, že pro mě byla docela zklamáním, ale rozhodně bych ho neodrazoval, protože někomu jinému se to líbit může. Je to prostě taková koupě na vlastní nebezpečí. Tedy pokud to někdo kupuje na netu jako já, v kamenném obchodě může nahlédnout a rozhodnout se.

1 12.04.2012

Teda řeknu vám, ještě že jsem nejdřív četl Sandmana a věděl tak, co mohu od Gaimana čekat, protože jinak by mě Nikdykde dost vyvedlo z míry. Díky Gaimanovi se mi při čtení stalo to, co hlavnímu hrdinovi Richardu Mayhewovi. Stějně jako on jsem zpočátku odmítal věřit, co že to vlastně má být. Ale jak jsem četl dál a dál a Richard postupoval na své cestě, byl jsem stále víc a víc pohlcován tím světem, který mi Gaiman ukázal. Můj rozum mi říká, že je to jen fantazie jednoho spisovatele, který ji umí velmi dobře předávat dál, ale někde tam bůhví kde v hlavě mi to říká: "Co když?..." No, často jsem se přistihl při myšlenkách na to, jak to asi vypadá pod městem, v němž žiju. A to už vůbec nemluvím o tom, jaké asi budu mít pocity v Praze a zejména v metru.

3 12.04.2012

Viděl jsem nejdřív skvělý stejnojmenný film a vůbec mi to nevadilo, nepůsobilo to rušivě. Spíš naopak. Měl jsem jasnou představu George jako Gary Sinise a Lennieho jako Johna Malkoviche, což v tomto případě působilo obohacujícím dojmem. Kniha je to velmi dobrá, napsaná s citem nejen pro prostředí, ale i pro psychologii postav, a přitom zde nejsou sáhodlouhé pasáže působící spíš nudně. Vše je postaveno hlavně na dialozích, které jsou napsány s lehkostí a jsou velmi čtivé. Velké plus této knihy je v tom, že navzdory tématu, nedochází ani na chvíli k citovému vydírání čtenáře.

6 12.04.2012

Syn slavného otce si pro svoji knihu, která by se dala označit za populárně historickou, vybral jedno z bouřlivých období v dějinách Peru, přičemž spojujícím prvkem byla dcera conquistadora z nejslavnějších Franciska Pizarra, kterou měl s inckou princeznou Inés Huaylas, sestrou a zároveň manželkou inky Atahualpy, kterého nechal popravit. Byla to doba plná válek mezi španělskými dobyvateli a domorodými obyvateli, které vedl inka Manco, ale také války mezi Španěli o nadvládu nad dobytým územím. Jednou byli u moci pizarristé, pak zase almagristé pod vedením Diega de Almagra mladšího, aby vzápětí zase vše dobyli pizarristé, přičemž Francisko se vítězství nedožil, neboť byl zavražděn. A nakonec zase o moc přišli, protože španělská Koruna vyslala schopné bojovníky, aby zjednali pořádek. Takhle to vypadá poněkud komplikovaně, ale autor je dobrým vypravěčem, takže se čtenář snadno orientuje, a navíc nejde o vyloženě historickou studii ve smyslu vědeckého pojednání. Ve víru všech těch válek vyrůstala malá Franciska, nejvznešenější mezi míšenci té doby, spojující dvě kultury. Když dospěla, věnovala veškerý svůj čas převážně shromáždění obrovského majetku po svém otci a strýcích, z nichž jeden, Hernando, vězněný 18 let ve Španělsku na hradě La Mota, se stal jejím manželem. Vskutku velmi cílevědomá žena, která udělala pro povznesení památky rodiny Pizarrů a předání veškeré slávy a majetku dalším generacím téměř heroické dílo.

1 12.04.2012

V malém městečku Puerto Esfinge na jihu Argentiny se koná kongres překladatelů. Podivná úmrtí, vypadající jako sebevraždy, možná souvisí s jistým překladem mýtického jazyka. Taková je základní premisa tohoto De Santisova románu, který je něčím mezi černým románem a laplatskou fantastikou. Styl psaní je velmi stručný a čtivý, kniha se dá slupnout jak malina a na patře po ní zůstane jakási pachuť nedořečeného, protože autor jednoduše nechá čtenáře tam někde na větrném pobřeží a poraď si sám s tím, co jsem ti předložil. V knize je napětí, ale jako by autor ani nechtěl, aby čtenář pronikl do tajemství onoho překladu. Stvořil cosi, co dává i nedává smysl. Přinutí k zamyšlení, ale zároveň jako by nechtěl odkrýt všechny karty. Tím se mu podařilo dát svému dílu punc čehosi, co nejspíš zůstane navždy zahaleno pod rouškou jemného, nezachytitelného tajemna, které možná žádným tajemnem není. Zkrátka kniha může mít smysl v nesmyslu, jak se v jedné části píše. Každopádně je to kniha zajímavá a zároveň může působit i jako obyčejný brak.

4 12.04.2012

Sice pochybuji, že by lidé, o kterých ve svých povídkách Kundera píše, uvažovali, tak jak uvažují, ale beru to tak, že nám skrz své postavy a jejich myšlení, uvažování, vnitřní život, chce autor sdělit své názory, svůj pohled na (makro/mikro)svět. A daří se mu to velmi dobře. I když jsou některé pasáže intelektuálně náročnější, přeci jen jsou snadno pochopitelné díky Kunderově schopnosti vyjadřovat složité věci čtivou a jakoby (zdánlivě) odlehčenou formou. V povídce Ať staří mrtví ustoupí mladým mrtvým popsal s velkou přesností mnohé z toho, co napadá i mě v mém věku. Kundera je vskutku velmi dobrý pozorovatel, který umí jít až na dřeň, aniž by svůj objekt surově odřel.

5 11.04.2012

Tato kniha obsahuje dvě na sebe navazující knihy, Mrtvé domy a Dílo č. 1, vydané v rozmezí šesti let. Mrtvé domy pojednávají o kdysi vzkvétajícím a blahobytném městě Ortiz ve venezuelském llanu, které se ale začalo po nějakém čase rozpadat, lidé vymírali na malárii, bahenní zimnici a hematurii. Prostřednictvím dívky Carmen Rosy a několika starších obyvatel vidíme zašlou slávu města a jeho postupný rozklad. Dílo č. 1 je také název města, ač to zní podivně. Děj se odehrává o několik let později a o mnoho kilometrů dál východně od Ortizu, tam, kde byla na llanu objevena na počátku 20. století nafta. Zprvu obyčejný tábor s pár chatrčemi se pomalu rozrůstá okolo prvního naftového vrtu, podle nějž má ono místo název a přešlo i do názvu města. Opět se setkáváme s jednotlivými obyvateli, skrz ně vidíme rozkvět onoho místa. Ovšem děje obou knih se odehrávají na pozadí diktatur generálů Gómeze a Lópeze Contrerase, tudíž nejde o nějaké idylické vyprávění, ač politické represe nejsou hlavním motivem knih. Přesto dosti výrazně prosakují na povrch a jak by také ne, když sám Otero Silva byl obětí perzekuce. Autor je výborný vypravěč a jeho popisy, nijak zdlouhavé, jsou natolik přesné, že se čtenář dokáže během chvíle vcítit, nechat se přenést do vyprahlého llana a sledovat, tak říkajíc, z první řady osudy hlavních hrdinů knihy.

1 11.04.2012

Prakticky celá kniha jsou různé rozhovory dvou vězňů, homosexuála a politického aktivisty. Homosexuál rád vypráví filmy - hned ten první jsem okamžitě poznal, protože jsem ho nedávno viděl (Kočičí lidé). Docela dobře se to čte, až na několik pasáží, v nichž autor zaznamenává momentální myšlenky homosexuála. Ty jsou takové podivné, nemají moc smysl. Prostě, co mu zrovna letělo hlavou. Úmysl je jasný, ale takhle to literárně vyjádřit, to mi nepřišlo zrovna dobré. Je tam také dost obsáhlých poznámek o homosexualitě, ale ty mě nebavily, takže jsem je pak přeskakoval. Rozhodně se nedá upřít tomuto argentinskému spisovateli jeho originalita, kterou prokazuje zejména formou, jakou píše své knihy. Nicméně spíš než knihu, která nemusí sednout každému, bych doporučil film, který se fakt povedl.

1 11.04.2012

Román pojednává o životě několika mladých lidí v argentinském maloměstě Coronel Vallejos (ve skutečnosti General Villegas, Puigovo rodiště), kde se nic moc neděje, všichni tam žijí své "malé" životy a sní si své sny o lepším životě, poslouchají z rádia bolera, tanga a romány na pokračování, chodí do kina nebo na tancovačky. V podstatě by se dalo říct, že jsou to docela banální příběhy. Ovšem Puig to napsal způsobem, který tomu dal docela slušné grády. Různé části knihy jsou psané různými způsoby, které se jakoby proplétají, tvoří jakousi mozaiku, ve které se všechno propojuje a náhle vidíme, jak se před námi odehrává dosti dynamický příběh. Část je napasaná formou dopisů. S touto formou slavil svého času úspěch Chodarlos de Laclos, když napsal slavné Nebezpečné známosti. Mezi jednotlivými dopisy jsou krátké části psané v přítomném čase a popisují, co zrovna osoba dělá po dopsání dopisu - trochu to připomíná filmový scénář. Pak jsou tam části jakoby deníkové, několik policejních záznamů, několik telefonních záznamů, záznam snu, záznam překotného přemítání, záznam několika modliteb, záznam zpovědi... Vlastně by se dalo říct, že je to "román - záznam". A z jednotlivých záznamů pomalu vystupuje drama malosti, zášti, honby za prospěchem, ubohosti, nízkosti. Na to, že je to docela útlá knížka, toho zvládl Puig opravdu dost nahustit na malý prostor. Manuelu Puigovi je třeba přijít na chuť. A když se ta chuť dostaví, stojí to za to. Když ne, tak se odloží a vezme jiná kniha. Co taky jiného?

3 11.04.2012

Musím říct, že jsem si zase smlsnul. Jde o dva paralelně vyprávěné (nikoliv odehrávající se!) příběhy. V tom prvním vystupuje Flora Tristánová, francouzská revolucionářka, autorka Dělnické unie, což byla kniha, v níž shrnula svou vizi společnosti, kde dělníci nebudou vykořisťovaní a ženy budou rovnoprávné s muži. Dělnická unie je též organizace, kterou se snažila v různých městech založit. Zažila peklo se svým manželem, poznala sociální nespravedlnost v Peru, kam utekla ke svým příbuzným z otcovy strany, poznala chudobu a úpadek v Anglii a ve Francii a jejím životním posláním bylo probudit ty masy utlačovaných. Bojovala proti sociální nespravedlnosti a katolicismu, který uvrhnul lidi do područí hrstky kapitalistů, aristokratů a vůbec těch mocných a bohatých. Naráží na odpor moci výkonné i soudní, na nepochopení ostatních reformátorských skupin (což jsou většinou povrchní měšťáci) a co je nejhorší, naráží i na nepochopení samotných dělníků a žen, kvůli kterým bojuje. V knize ji "provázíme" v roce 1844, takže si asi dovedete představit, jak těžký to byl úkol. A kromě toho všeho, co jsem napsal (a mnohem víc je v knize), byla babičkou Paula Gauguina. O něm pojednává druhá dějová linka. Gauguin na Tahiti, zpět ve Francii, opět na Tahiti a nakonec na Markézách. Je sužován "nevyslovitelnou nemocí" (syfilis) a tvůrčí posedlostí, touhou poznat to pravé divošství Maorů, tajemství tetování, rituální sex, dávnou moudrost přírodního národa, je fascinován mahu vahine (člověkem, jež je muž-žena, a v kultuře Maorů něco zcela přirozeného, co je ale zvrhlé pro západní civilizaci) to vše ale mizí pod tlakem kolonizátorů, katolických a protestanských misionářů. Tvoří poslední mistrovská díla, vzpomíná mimo jiné i na Šíleného Holanďana. Llosa napsal román, který prostě chytne a nepustí až do konce.

3 11.04.2012

Děj se odehrává na konci století v Brazílii a popisuje události, které se odehrály ve vnitrozemí státu Bahía, kde došlo k vojenskému potlačení jedné náboženské skupiny soustředěné okolo Antônia Rádce, což byl člověk, který dokázal v tisících lidech vzbudit nebývalou náboženskou horlivost. Nemyslím, že by byl vyloženě fanatik, ale měl tu smůlu, že prohlásil nedávno vzniklou republiku za Antikrista, takže celé to společenství bylo považováno za monarchistické, tudíž muselo být zlikvidováno. Llosa o tom napsal rozsáhlý román, který je velmi čtivě napsán a opět si hraje s přeskakováním v časech, i když ne tak výrazně jako v jiných dílech. S popisovanými událostmi seznamuje čtenáře z pohledu různých osob, jeden pohled doplňuje druhý, všechno se střetává a protíná. Prostě lahůdka, kterou jsem si opravdu vychutnal.

1 11.04.2012

Román tohoto ekvádorského spisovatele pojednává o míšenci Luisi Alfonsovi Romerovi y Flores, který žije životem frajírka, pohrdajícího chudými lidmi, ač sám je chudý jak kostelní myš, ale myslí si o sobě, že je něco lepšího. Samé drobné podvody, flámy, děvky a snaha dostat se výš nějakým tím výhodným sňatkem. Pak ale osud zamíchá karty takovým způsobem, že to s ním pořádně zamává. Icaza dokáže popsat ty nejodpornější části Quita velmi sugestivně a stejně tak umí popsat zkorumpovanost vyšších vrstev, proti níž nemá obyčejný člověk šanci. Umí se také velmi dobře ponořit do psychologie svých postav. Jedinou menší výhradu bych měl k jeho stylu, kdy až příliš často používá vsuvky oddělené pomlčkami a docela těžko se v tom pak orientuje.

3 11.04.2012

Daína je výborná vypravěčka a píše velmi svěžím a čtivým stylem. Příběh jejího románu začíná daleko v minulosti v Číně, lehce se dotkne Afriky (Nigérie), chvíli se zastaví ve Španělsku, aby se osudově protl na Kubě a k finálnímu rozuzlení došlo na Floridě v Miami. Celé je to mozaikovitě poskládáno, ale čtenář rozhodně nemá potíže orientovat se, a zvlášť u mě to bylo v pohodě, protože jsem vytrénován od Maria Vargase Llosy. Dokážu si představit, že mnohým tento román, v němž se objevují přízračné domy, duchové předků, dávní bohové a jeden neposedný skřítek Martinico, nesedne, ale pro mě to bylo velmi pohodové a příjemné čtení, při němž se pěkně zapojovala moje fantazie.

1 11.04.2012

Kniha o vrátném, kubánském imigrantovi, který pracuje v jednom z newyorských nóbl domů, v němž bydlí smetánka, vesměs podivné individuality se svými zvířecími mazlíčky, a který hledá dveře, o nichž ví, že by měly existovat, ale neví, kde, a vlastně ani neví, jestli opravdu ví, že existují. A do toho vzpoura zvířat, jejichž řeči zničehonic rozumí, a která si ho zvolila jako průvodce a budoucího překladatele. Zní to absurdně a je to absurdní, místy až vianovsky "na hlavu padlé", ale je to zábavné, čtivé a rozhodně to není jen taková blbůstka, kterou by psal Arenas pro své pobavení, jak podle mě činil Vian. Ta kniha je především o svobodě, touze po ní a o boji za ni. Kdo přistoupí na Arenasovu hru, nemůže být zklamán.

1 11.04.2012

Velmi otevřená a upřímná autobiografie, která se čte jedním dechem. Arenas si na Kubě vytrpěl hodně, jakožto spisovatel, disident a homosexuál. V knize popisuje s nebývalou otevřeností a až s jakýmsi exhibicionismem své sexuální eskapády, ale není to samoúčelnost, vždy to nějak zapadne do děje. Tak jako vše v jeho životě bylo provázané v jednom spletenci lásek, sexu, literatury, útisku, věznění, ponižování a utlačování, stejným způsobem "vystavěl" svou knihu. Místy je to Souostroví Gulag v malém, nebo spíš koncentrované do menšího prostoru. Arenas píše o udavačích, jichž kolem něj bylo plno, a ač mu mnohdy hodně ublížili, nezdá se, že by k nim cítil vyloženě nenávist. Mnozí byli pořádně zpracováni Státní bezpečností, než se k ní "dobrovolně" přidali. Ne že by je omlouval, ale je poznat, že s nimi měl jistým způsobem soucit. Mnohem větší pohrdání je cítit vůči Castrovi a jeho nejvěrnějším, ale také vůči salónním levičákům a komunistům. Otevřeně také kritizuje některé spisovatele jako např. Nicolase Gilléna, Aleja Carpentiera a Gabriela Garcíu Márqueze, kteří více méně souhlasili s Castrem a jeho revolucí. Kniha vzpomíná, žaluje, burcuje, vyzývá k boji za svobodu Kuby. 21 let po Arenasově smrti si ji stále nemohou na Kubě přečíst, stejně jako jeho ostatní knihy.

4 11.04.2012

Kniha je souborem povídek z originálů Fikce a Alef. Nemohu k nim bohužel nic moc říct. Ty povídky jsou buď geniální a já totální trotl, který nic nepochopil (nebo jen málo), anebo jsou zcela obyčejné a já jsem naopak dobrý čtenář, který chápe. Mám podezření, že pravda se bude více než povážlivě přiklánět k první variantě, tudíž v můj neprospěch. Co nadělám. Prostě jsem četl a četl, kolikrát jsem se v textu i vracel, a stále jsem se přistihoval při tom, že mi to mozek nebere. Narozdíl od Obecných dějin hanebnosti jsme si tentokrát s panem Borgesem moc nesedli. Snad někdy příště.

3 11.04.2012

Moje první setkání s tureckou literaturou. Na Pamuka jsem slyšel samou chválu, Nobelovu cenu má, a tak jsem ho zkusil a čekal jsem něco...no prostě něco víc než mnohoslovné nic. Připadalo mi to jako autorovy slovní autoorgie. Mělo to prý být něco jako hledání sebe sama, smyslu života a tak, do toho byla zamotaná jakási mystická kniha, která působila na čtenáře až zhoubně. Řeknu vám, že po chvíli mi už slovo "kniha" lezlo pořádně krkem. Není to totální sračka ve stylu Coelho, ale nemá to k tomu daleko. Tohle byl velký přehmat.

11.04.2012

Platí to samé, co jsem napsal o jedničce.

11.04.2012

Velmi vydařený komiks, který nelze jinak než doporučit. Autobiografické líčení událostí, které ovlivnili autorčin život. Svržení šáha, islámská revoluce, pobyt v Rakousku, návrat do Íránu... Do toho puberta, mladická revolta, hledání sebe sama... Prostě dost dobré.

2 11.04.2012