sick.boy komentáře u knih

Zola je Zola, jeden z těch autorů u jehož díla jsem si jist že mě nezklame, naopak, že jeho čtení bude zážitek.
S tím jsem se tedy pustil do Germinala, prostředí uhelného dolu znělo lákavě a já se těšil na výživnou četbu.
Ovšem to co se postupem stránek odehrávalo, mnohonásobně předčilo mé očekávání.
Nebyl jsem připraven.
Nebyl jsem připraven na takovou míru brutality, u některých pasáží jsem nevěřil svým očí co že to vlastně čtu, byli tu odstavce které jsem četl několikrát za sebou.
Nepočítal jsem s tím že na mě z knihy bude doléhat taková úzkost a beznaděj, přiživována naturalistickými popisy.
Netušil jsem, že se mi dostane tolik utrpení a krutosti, s níž se horníci museli potýkat, nešlo s nimi necítit, vždyť podmínky v kterých museli dřít na svůj kus chleba by z leckoho udělali zvíře, to pak člověk dokáže pochopit i některé násilnosti odehrávající se v rodinách horníků.
Štěpán Lantier mi byl velice sympatický (což v Zolových románech není pravidlem) a držel jsem mu palce v jeho utopické revoluci za lepší život. A přesně o tom je Germinal.
Je o útrpné cestě za lepšími zítřky.
A po dočtení ve mě ještě dlouho rezonuje marnost.

6 27.07.2016

Z té formy se mi ze začátku bez nadsázky a přehánění motala hlava.
Célinův sekaný způsob psaní, věty jsou chrleny na papír, snad v hněvu či zoufalství a poté se stejnou silou vrhány na čtenáře. Naprosto ojedinělé, rozhodně nesedne každému, já byl nadšen, nicméně úplně pohlcen jsem byl až postupem času, stránek.
Chtěl bych vyzdvihnout Célinův vypravěčský talent, díky kterému dokáže bravurně přenést na čtenáře svůj pohled na svět, lze cítit ten tlak a stres, který vyvolávalo bezcitné okolí a dopadal na Célinovu hlavu. Hlavu plnou strachů, úzkosti ze společnosti, v které nenacházel své místo, která dokáže člověka bez milosti sežvýkat, aniž by stál o to být její součástí.
Další fakt, který potvrzuje autorův um je střídání atmosféry, jež se v knize různě mění, naprosto plynule, například pasáže s rodiči na mě působily nesmírně depresivně, některé zážitky s Courtialem pak vdechly románu humorný opar, byť v pozadí byla stále přítomna marnost, která se táhne celým dílem.
Pokud by se člověk soustředil jen a pouze na jazyk jaký Céline používá, vyzněl by možná jako bezcitný a krutý člověk. Tak to však není, on pouze vykresluje tu svou realitu s upřímností, jaká nemá obdoby, je schopen říct (nejenom) o sobě vše a nic nezamlčet.
Pokud je čtení věnována dostatečná pozornost, dokáže člověk odhalit citlivý charakter jedince, který nezapadl a život ho poznamenal, naložil mu a hluboce se na něm podepsal.
Po dočtení jsem se chvíli nedokázal na nic soustředit, smutná a silná kniha.

Malá ukázka:
Já jsem nechtěl už nic než odjet, a co nejdřív, a už žádné řeči neslyšet. Hlavní není vědět, má-li člověk pravdu nebo ne. To opravdu nemá žádný význam... Hlavní je donutit svět, aby se o vás nestaral... Všecko ostatní je svinstvo.

(Jo a vydání od Atlantisu je naprosto perfektní po všech stranách, skvělá práce grafikova/typografova.)

6 13.06.2016

Welsh je pro mě definice postmoderní literatury.
V této knize skvěle schovává velmi trefné kritické postřehy, především na politiku a prohnilost lidského charakteru.
A za co že je schovává?
Za nechutné, drsné a ultrazábavné (nemluvím o prvoplánovém humoru) historky ze skotského sídliště. Spousta drog, hudby, keců, násilí..
Vypráví je po svém, jazykem horším než hovorovým, sprostý je to vážně neuvěřitelně, opět však nejde nařknout z prvoplánovitosti, této knize by uhlazený jazyk vážně neslušel.
Příběh se na první pohled zdá rozbitý, nekonzistentní, podle mého drží pohromadě dobře, zápletka kolem hlavních postav graduje, a občasné odbočky vždy sednou.
Jakýchže hlavních postav?
Zmrd Renton,
superzmrd Šoufek,
ultranásilnejpičus Begbie (a zároveň jedna z mých nejoblíbenějších postav, definice násilnýho, šovinistickýho burana, při scénách s ním jsem občas zabrečel smíchy a taky je příkladem toho, jak Welsh dokáže vystihnout charakter svých postav),
chudák Spud (přesto taky docela zmrd)
a další zmrdi, hajzlové a tak trochu i oběti.

V Trainspottingu při každém čtení objevím něco nového, též se považuji za člověka otrlého, ale stejně mě byl při čtení několikrát vyražen dech a to dost brutálně, píči!!

5 30.05.2016

Objev Palahniukových knih pro mě byla velká událost, dostal mě tím jak snadno popisuje nemoci dnešní doby, choré hlavy, jakých je všude kolem nás spousty.
Kdoví jak, dostal se ke mě Klub rváčů a já od začátku věděl že čtu něco výjimečného.
Svérázná forma a roztroušený obsah vyžadující vysokou míru soustředění zaručují, že se dočkáte zážitku, na jaký se nezapomíná.
Klub rváčů je především o lidech, nespokojených lidech, o tom jak v každém z nás kumuluje napětí, vztek, cítíte jak jsou k sobě lidé nepřátelští, přestože se na oko tváří mírumilovně, snědli by vás zaživa, kdyby je neomezovala nastavená pravidla téhle společnosti, pseudomorální, funkční jen na oko, na povrch.
No a pak přijde Tyler a začne si se společností vytírat prdel (byť též dodržuje svá pravidla).
Udělá to, po čem X lidí touží, ale nikdy neseberou odvahu.
Manifest anarchie, ostré zrcadlo pro společnost a hlavně skvělá a čtivá kniha o tom jak je frustrace nebezpečná.

Lidskost je odporné slovo, napadá mě.

10 30.05.2016

Je to tak, mám rád depresivní knihy, beznadějné knihy, ponuré knihy.
Proto mám rád knihu Pan Theodor Mundstock.
Protože pan Theodor Mundstock právě nezažívá nic veselého.
Pan Theodor Mundstock žije v neustálém strachu, paranoie, pan Theodor Mundstock blouzní, pan Theodor Mundstock se důkladně připravuje na odjezd do koncentračního tábora.
Ladislav Fuks vypráví jeho příběh a jde z toho chlad.
Je těžké se oprostit od jeho starostí, přestože se s ním seznámíte pouze na chvíli, stejně vám na něm záleží.
Pan Theodor Mundstock, ač ne na první pohled, byl neuvěřitelně tvrdej!

Pozdravujte Mona, pane Mundstock..

9 30.05.2016

Keseymu se v této knize povedlo trefit se mi do vkusu na všech frontách, proto k této knize přistupuji naprosto nekriticky a zařazuji ji mezi nejlepší co jsem četl.
Příběh se odehrává téměř výhradně v prostředí blázince, už to mi znělo naprosto skvěle, vždycky mi lidé blázniví, vyšinutí, lišící se připadali zajímaví a pozoruhodní a kniha je jich plná, těch kteří se léčí a jsou na tom psychicky možná lépe než ti kterými jsou léčeni (že černí bratři, Velká sestro), nedej bože ti cvoci co chodí tam venku.
R.P. McMurphy je druh charakteru, o jehož vykreslení se snaží mnozí, ale snad nikomu se ještě nepovedlo vykreslit takovou esenci frajerství, drsňáctví, správňáctví a takhle bych mohl pokračovat snad donekonečna, zkrátka Mac mi zůstane v srdci už napořád.
Na druhou stranu, Náčelník, vypravěč celého příběhu díky svému pokroucenému vnímání světa dává příběhu mnohem hlubší tón, temnější (třeba když jde celý blázinec spát nebo když vzpomíná na minulost) a já díky němu měl dlouho o čem přemýšlet, například to jak různě můžou lidé vnímat věci, jež jsou zdánlivě jasné.
A to je jen špička ledovce, výživných charakterů je tu dost, Cheswick!, Billy, ten blbec Harding..
O podrobnostech děje se zde rozepisovat nebudu, příběh má atmosféru a ten správný rytmus, vývoj, díky kterému jsem otáčel stránku za stránkou a slova nečetl ale vychutnával je, příběh Macovo boje proti autoritám a systému a Náčelníkovo boje se svými démony je tak skvělý, že vás neochudím o možnost prožít si ho celý sami.
Po přečtení mi zůstává ještě dlouho v hlavě, možná až do doby než se do Vyhoďme ho z kola ven pustím znovu, a znovu, a znovu..

15 30.05.2016

Může se stát, že někoho dokáže odradit míra tolčoků, bolšáckých bračny, starýho dobrýho kartáčování a podobných físiz. To je však jen jeden prvek příběhu, který obsahuje tolik podnětů k přemýšlení, který výborně, na poměrně malém prostoru vystihuje zkaženost týnů, ultranásilných, vlády, ultrabezohledné, i doby, byť není blíže specifikována.
S postavou Alexe, či Vašeho Pokorného Vypravěče jsem měl menší problém, štvalo mě, že ho mám přes jeho činy tak rád.
Jeho, i celou tuhle knihu, s řečí a atmosférou tak specifickou, že se k ní budu muset vracet pořád dokola, protože to, co mi poskytnul brotek Anthony už jinde nezažiji.
Originální, drsné, krásné.

Co teda jako bude, he?
-Nejlepší úvodní věta, jakou jsem v knihách našel.

16 29.05.2016

Dočetl jsem právě jeden z nejskvělejších příběhů..?

7 20.04.2016

Šestá hvězdička, za esenci dokonalého příběhu, který mi poskytl Zola touto knihou.
Kniha o tom jak alkohol bere lidem jejich peníze, iluze, ambice, důstojnost a tak dále, až do hořkého konce, kde jsem se cítil jako by mnou cloumala pořádná kocovina.
Zaryje se vám pod kůži tohle vyprávění o Gervaise , jejich mužích, pomlouvačném okolí, to celé v prostředí prohnilé Paříže nasáklé vínem a kořalkou.
Špinavé a temné příběhy mám rád nejvíce ze všech a tenhle splňuje mé požadavky na sto procent, proto hodnotím jak hodnotím.

10 19.04.2016

Příběhy Nicka Twispa mě provázeli pubertou a dá se říct že mají určitý vliv na vývoj mého charakteru.
To ale neznamená, že je pouze pro lidi v adolescentním věku, každý kdo má chuť na šílenou životní jízdu intelektuálního mladíka má tu možnost jí s ním prožít, zábavy je tu pro každého dost, stejně jako spoustu skrytých fórů, perfektních narážek a hlavně originálního příběhu, to všechno tuhle sérii povyšuje na v podstatě geniální dílo, a já se těším až ho budu někdy v 60 tak popatnácté dočítat, samozřejmě s Frankem Sinatrou v gramofonu.

1 12.04.2016

Acid House, to je když vidláci, užívající drogy a libující si v násilí povyšují na úroveň literárních hrdinů.
Acid House, to je když Welshovo bizárium dosáhne maximální míry a vy se jím rádi projdete, lidé rádi čtou o místech kde by neradi skončili a lidech které by nechtěli nikdy potkat.
Muší lidé, dospělá mimina, hodné veverky, hlavy bez těla, feťácké babičky, transky, vopruzáci, Coco..
Je jich dost na to, aby vás na dva dny dostatečně zabavili svými odpadními historkami.
Acid House, to je kniha při jejímž čtení se budete cítit špinaví.
Acid House, to je když ráno probudíte přítelkyni smíchem a smějete se ještě při snídani.
Acid House, to je odpad na vysoké úrovni.

7 12.04.2016