schacco komentáře u knih

Tohle není román. To je satirická nábožensko-politicko-ekonomická studie. Na první pohled roztříštěné dílo, které Čapek psal ve formě fejetonů, skrývá silné poselství, obzvlášť aktuální v dnešní době. Tato kniha je navíc důkazem, jak blízko měl mnohdy Čapek k Haškovi.

6 09.08.2014

Třetí část z pětidílné trilogie zatím nejslabší. Přesto je zde několik originálních humorných prvků a jako hyperparodie to stále funguje.

24.07.2014

Kniha, která oproti předcházejícím dílům autorské dvojice nepřináší nic moc nového. Z velké části je to kompilace. Nové kapitoly nejsou v ničem přínosné. Obecně k Tofflerovým: hlavní teoretický rámec tří civilizačních vln je nepochybně zajímavý, nicméně konkrétní aplikace teorie na jednotlivé oblasti života často pokulhávají.

18.07.2014

Zajímavá kniha amerického novináře H.R. Knickerbockera Bude válka v Evropě? Knickerbocker byl novinář, držitel Pulitzerovy ceny, žijící od roku 1922 v Evropě.

Ve své novinářské činnosti se soustředil zejména na hitlerovské Německo. Pečlivě sledoval vzestup Adolfa Hitlera, se kterým uspořádal několik interview. Velmi dobře se znal taktéž s Churchillem, Mussolinim a množstvím dalších významných evropských politických činitelů.

Pod vlivem narůstajícího zbrojení v Evropě, napsal Knickerbocker v roce 1934 knihu s výmluvným názvem Will War Come in Europe?, která byla přeložena do češtiny, kde v Nakladatelství Julia Kittla nást. vyšla pod názvem Bude válka v Evropě? Autor v ní stručně a dostatečně přehledně hodnotí situaci v mnoha možných potencionálních ohniscích konfliktu a zpovídá množství tehdejších politiků.

Evropské země dělí do jednotlivých táborů. Rozeznává tábor francouzský (Francie, Polsko, Jugoslávie, Československo, Rumunsko a Belgie), německý (Německo, Rakousko, Maďarsko a Bulharsko), italský (Itálie), anglický (Velká Británie) a tábor neutrálů (Švýcarsko, Holandsko, Španělsko, skandinávské a baltské státy). Sovětské Rusko považuje za zemi, "která žije příliš ve strachu a obavách před Japonskem, než aby byla pro Evropu něčím víc než velkým mocenským činitelem budoucnosti a hrozbou, o které Francie doufá, že by jí mohla držet v šachu Německo."

Knickerbocker píše: "Co naplnilo Evropu panickým strachem, je jméno Hitlerovo. Ani jeden mezinárodní vztah v Evropě nezůstal týž jako v době, kdy Hitler ještě nebyl kancléřem. Potud se zdá, že mínění světa potvrzuje úsudek, že Hitler znamená válku; na mnoha evropských místech panuje vysilující společný strach. Je to strach před tím, že by válka, až přijde odkudkoli, strhla všechny národy do svého víru a že by zničila civilizaci Západu. Amerika si nemůže dovolit, aby vůči tomuto rozšířenému mínění Evropy zůstala lhostejná."

Ne nevýznamná část knihy je věnována názorům tehdejšího československého prezidenta T. G. Masaryka a ministra zahraniční Evarda Beneše. Masaryk je podle Knickerbockera "Washingtonem Československa, doslovně otcem své země. Dnes cítí jeho národ, jeho dítě, že je Hitlerovým pangermanismem více ohrožen než kterýkoli jiný stát."

"Území Československa je položeno tak nešťastně, že by se motorisovaná německá a maďarská vojska ve čtyřech hodinách setkala ve středu Československa a že by mohla zemi rozdělit ve dvě poloviny. Češi prohlašují, že mají pouze minoritu, čítající 119 000 maďarských státních občanů. Maďarsko však tvrdí, že jde o více než jeden milion, a Maďaři jsou pokud možno ještě žádostivější "územní revise" než Němci."

Autor kapitolu o Československu uzavírá:

"Československo má ze všech spojeneckých zemí nejnepříznivější vojensky-zeměpisnou polohu. Dnes má pětašedesát milionů hitlerovských sousedů. Zítra může tento počet, stane-li se Rakousko hitlerovským, stoupnout na dvaasedmdesát milionů. Československo má ve svých vlastních hranicích tři miliony bojovných Němců, z nichž mnozí volají po sloučení s říší. Má za sousedy Maďarsko, jež nyní vede nový divoký propagační útok za znovuzískání Slovenska.

Ale Československo má své vzájemné obranné smlouvy s Francií, Rumunskem a Jugoslavií. Má nejmenší, ale nejlépe vyzbrojenou armádu ze všech zemí Malé dohody. Má Škodovy závody, největší zbrojovku ve Střední Evropě. A konečně má Beneše. On má pro udržení míru větší cenu než vojsko. Ale on sám odhaduje skutečné možnosti války a míru na padesát procent."

Jak vidno, Edvard Beneš americkému novináři imponoval. Je škoda, že se Beneš o čtyři roky později, v rozhodující chvíli, zachoval více jako chytrý než jako statečný státník.

V závěru knihy Knickerbocker shrnuje názory politiků:

Čs. president Masaryk: "Války nebude, protože není peněz."
Čs. ministr zahraničí Beneš : "Vyhlídky pro válku a proti ní v nejbližších pěti letech jsou stejně velké."
Maďarský říšský správce, admirál Horthy: "Války nebude. Risiko je příliš velké."
Generál Camille Walch, štrasburský vojenský guvernér: "Nejsem již optimistický."
Jihoslovanský král Alexandr: "Na Balkánu se válka nezačne."
Bulharský král Boris: "Válka se zdá pravdě nepodobná, dokud bude míti moc v rukou generace, která prodělal poslední válku."
Rakouský kancléř Dollfuss: "Mír Evropy závisí na nezávislosti Rakouska."
Otto Habsburský: "Mír Evropy závisí na nezávislosti Rakouska."
Francouzský ministr letectví, generál Joseph Denain: "Radujeme se z každého nového letadla, které vybuduje Anglie."
Francouzský ministr zahraničí Louis Barthou: "Před rokem jsem napsal, že v roce 1934 nemůže dojíti k válce. Dnes bych již nemohl projeviti tento názor."
Maďarský ministerský předseda Julius Gömbös: "Zda bude deset let mír? Neřekl jsem to sice výslovně, ale doufám v to z plného srdce."
Mussolini: "Mír na deset let."
Winston Churchill: "Obávám se onoho dne. Není daleko vzdálen. Jsme od něho odděleni snad jen jedním rokem, snad jen osmnácti měsíci."

A Knickerbockerův názor? "Karty jsou rozděleny tak, že všechno svědčí proti trvalému míru, nelze-li dosáhnouti omezení zbrojení."

2 16.05.2014

Geniální dílo. Orwellova schopnost vhledu a domýšlení všech zákonitostí totalitarismu je neuvěřitelná. Řadím mezi svých TOP 10 románů.

Je nedlouho po globálním kataklyzmatu. Otec a syn jdou, vedeni prazákladním pudem.

Tyto dvě věty si stačí číst stále dokola a pustit si k nim kupříkladu "Quiet These Paintings Are/Outro" od Shape of Despair a člověk získá na dvanáct minut obdobný, ale mnohonásobně intenzivnější prožitek marnosti a bezvýchodnosti než za tři hodiny čtení tohoto ne-díla. Jestliže tato kniha dostala Pulitzerovu cenu, pak žiji ve světě, který má zcela jiná měřítka kvality. Informační hodnota 0, metafyzický přesah 0, jazyk 0, dialogy -1, atmosféra 3 z 10, poselství 2 z 10. Aktuálně snad nevím o knize, která by byla přeceněnější. Dokonce jsem měl po několik hodin od jejího dočtení chuť ji obřadně spálit. Pak mě ale koniášoviny naštěstí opustily a knihu jsem raději věnoval své známé. Z mého dobrého skutku pak prý měla pár dní krásné deprese :-).

Velmi čtivé vylíčení porážky Francie hitlerovským Neměckem v roce 1940. Díky četným sarkasmům je patrno, že knihu psal Brit. Názorově není kniha tu a tam příliš konzistentní, ale nejde o zásadní věci. Jako jeden z pramenů využívá autor i zpovědi přímých účastníků bojů, včetně jejich rozdílných soudů o tom či o onom. V části knihy, která je založena na vyprávění pofrancouzštělého Rakušana, je i vcelku nelichotivý odkaz na tehdejší pověst Československa (nebo spíš odkaz na vztah Rakušanů k Čechům?): "...(Francouzi) v zákopech našli určité pohodlí a potěšilo je také to, že německé dělostřelecké granáty často selhávaly. To se přisuzovalo skutečnosti, že granáty pocházely z Čech, z továren Škoda, kterých se Němci zmocnili v roce 1939...".

Ze sarkasmů mě snad nejvíc pobavil údajný výrok britského ministra, kterým reagoval na oslavné články britského tisku o úspěšné evakuaci Britského expedičního sboru z přístavu Dunkerque: "...zdá se, že evakuace se stává nejúspěšnějším odvětvím našeho průmyslu."

15.05.2014

Velmi nevyrovnaná kniha. Precizně propracované pasáže jsou kombinované s lacinými zápletkami s někdy až parodickým nádechem (jako např. "sehraná dvojice policistů Ječný & Cígler" :-), kýčovitý dr. Mandelbrod apod.). Otravné jsou snové a fantazijní pasáže, které zejména na konci románu dosahují rozsahu téměř nesnesitelného. Hlavního hrdinu autor koncipoval tak, aby se s ním skutečně téměř nikdo nemohl ztotožnit, což je vposledku spíše na škodu, jelikož taková postava je stěží uvěřitelná. Co se ovšem autorovi velmi podařilo, byly pasáže, ve kterých přibližuje atmosféru v řadách německých služebníků genocidy a líčení hrůz s ní spojených. Rovněž historické osoby jsou údajně vykresleny bez větších připomínek věrně.

6 14.05.2014

Kniha z roku 1938 vytrysklá ze zklamaného srdce českého reportéra. Pohybuje se mezi beletrií a literaturou faktu. Občas se člověk neubrání pohnutí a záchvěvům národní hrdosti, častěji však národního ponížení. Pozoruhodný je i autorův dodatek z roku 1945. Jakoby ho psal někdo úplně jiný. V hlavním textu se zmínka o úloze Sovětského svazu v oněch krušných dnech měsíce září 1938 redukuje na čtyři pět zmínek, včetně trochu komicky znějící zmínky o tom, že Sovětský svaz zůstává v "hrozivém mlčení". Dodatek z roku 1945 je naproti tomu plný slov o "hrdinném Sovětském Svazu", "reakcionářích západního imperialismu", "Sovětský Svaz jako mohutný činitel ve válce i míru", "Sovětský Svaz jako hlavní původce vítězství" apod. Je to dokladem ohromného vzestupu prestiže Sovětského svazu po druhé světové válce, která se tak stala zásadní událostí umožňující proniknutí komunismu do civilizované Evropy.

3 14.05.2014

Místy až beletristicky laděná biografie jedné z nejvýraznějších osobností Protektorátu Čechy a Morava. Setkáváme se s člověkem, který začínal jako legionář, vojenský teoretik a neúnavný publicista nadšeně pomáhající budovat samostatné Československo, aby končil jako zrádce národa, oddaný německý přisluhovač a nejnenáviděnější Čech. Jeho názorový zvrat je zvláštní kombinací přesvědčení, svérázně vnímaného českého národovectví, těžké frustrace z důsledků mnichovské krize a potřeby nadstandardní životní úrovně.

Moravský historik (a politik) Jiří Pernes do knihy vtělil i svůj názor do nekonečné diskuze o tom, zdali jsme se měli v září 1938 bránit či nikoli. Píše doslova:

"Ztráta státní samostatnosti nebyla tím nejhorším, co Čechy a Slováky přijetím mnichovského diktátu potkalo; to se koneckonců může stát každému národu, který nedokáže čelit náporu silnějšího útočníka – vždycky však ještě existuje možnost vývoj zvrátit a nepřítele vyhnat. To je škoda velká, ale napravitelná. Český a slovenský národ však akceptováním mnichovské dohody čtyř velmocí potkaly škody nenapravitelné: je totiž zásadní rozdíl v tom, zda člověk podlehne se zbraní v ruce, nebo se vzdá dobrovolně, ochromen strachy při pouhém pohledu na protivníka.

Prohra v čestném boji má pozitivní dopad i na poraženého, dodává mu sebeúcty, o jeho hrdinství, byť skončilo tragicky, si vyprávějí ještě vnukové a jejich potomci, a nacházejí v něm inspiraci k vlastním velkým činům. Dobrovolná kapitulace bez pokusu o odpor je tím nejhorším, co se může stát jednotlivci i národu. Je horší než smrt, je nesrovnatelně horší než utrpení krutého boje. Benešovi se rozhodnutím ustoupit tlaku čtyř velmocí podařilo zlomit páteř národní hrdosti. Sebevědomí, získané hrdinským bojem legií za svobodu, které neslo nádherné plody, na podzim 1938, bylo obráceno vniveč. Češi a Slováci od té doby poměřují statečnost a chytráctví kupeckými váhami, vždycky si nakonec spočítají, že je výhodnější tlaku silnějšího ustoupit a svoji zbabělost omlouvají tím, že jsou slabí a že je jich málo." K tomu není co dodat...

5 14.05.2014

Zbytečná kniha u které si nejsem jistý, co je horší. Jestli původní text nebo jeho překlad. Autor jako by nevěděl, jestli má psát literaturu faktu či válečné drama. Jako literatura faktu je to nepřehledné a o máločem informující, jako válečné drama neúčinné pro naprostou neschopnost udržet napětí. Je celkem běžné, že po několika citově nezúčastněných odstavcích přijdou tři čtyři přehnaně exaltované věty a pak opět amorfní text... Překlad je tak špatný, že si nepamatuji, kdy jsem něco tak zbytečně šroubovaného, špatně čitelného až nesmyslného zažil. Libovolné střídání metrické a angloamerické měrné soustavy patří k tomu nejmenšímu provinění.

14.05.2014

Úvod do současné filozofie stručně a jasně. Možná až moc stručně... Z knihy se dá odtušit, že autor se k filozofii dostal až postupem času přes matematiku, logiku, jazyk a analytickou filozofii. Nicméně, knížka se čte krásně, chápe se rychle a během jednoho odpoledne už člověk nemá co číst...

1 14.05.2014

Čtivé životopisné jednohubky, novinově ploché až povrchní.

14.05.2014

Kniha Benešova osobního tajemníka z let 1939-1945 je zasvěceným příspěvkem k nekonečným diskuzím ohledně chování a rozhodování tehdejšího československého prezidenta v kritických letech 1938 a 1948. Zabývá se ovšem i Benešovou činností v mezidobí. Zatímco rozhodnutí o postoupení sudetoněmeckých oblastí Říši v roce 1938 je pro Táborského v určitém smyslu pochopitelné, horší je to s Vítězným únorem, který, podle autorova mínění, Beneš nezvládl.

Z knihy mimochodem vyplývá i jeden dost ostrý rozpor v Benešově názorové struktuře. Zatímco na jednu stranu nepřestal nikdy kritizovat politiku appeasementu západních mocností vůči Německu, sám naprosto stejnou politiku uplatňoval vůči Sovětskému svazu a českým komunistům; nakonec s podobně tragickými následky.

4 14.05.2014

Zasvěcený pohled na jednu z nejhorších porážek Francie v dějinách. Málo vídaná autorova fundovanost nedovoluje jednoduchý pohled na příčiny tohoto kolapsu. Celkově výborná kniha, která svádí k přemýšlení o širších souvislostech významných historických událostí.

1 14.05.2014

Od knihy jsem očekával mnohem víc. Doufal jsem, že na 650 stranách Urban podá příslušně plastický obraz české společnosti v období vymezeném revolucí v roce 1848 a vznikem Československa v roce 1918. Kniha je pohříchu téměř výhradně politickými dějinami. Převážná většina obsahu je věnována parlamentním půtkám (v říšském a zemskému sněmu), počtu zvolených poslanců, jejich přesunům, volbám, výměnám vlád, tvorbě poslaneckých klubů, jejich odpadlíkům, zániku, vytváření nových, aniž by dostatečně do hloubky postihla určující faktory toho či onoho období. Česká společnost jako taková, navíc uvedená v titulu knihy, nachází na jejích stránkách příliš málo prostoru ve své komplexnosti. Trefnější název by měl být spíše Obraz politiky 1848-1918.

Kniha je navíc v poslední třetině již příliš prodchnuta socialistickou rétorikou plnou třídního boje, vykořisťování, proletariátu a buržoazie, což vzhledem k roku vydání není neočekávané, nicméně ubírá na kvalitě a výpovědní hodnotě knihy. Úlitba dřívějšímu totalitnímu režimu sílí zásadním potlačením významu T. G. Masaryka při vzniku republiky, který je v knize zmíněn pouze párkrát a to ještě ne v příliš pozitivních konotacích. Vyloženě násilně pak působí naroubování ruské Velké říjnové socialistické revoluce v roce 1917 na strom zásluh o vznik Československé republiky. Podle Urbanovy knihy byl sovětský Dekret o míru s deklarací o právu národů na sebeurčení převratným dokumentem, který konečně zahýbal zkostnatělými buržoazními mozky západních imperialistů a víceméně je přiměl k pozdějšímu uznání samostatného státu Čechoslováků. O tom, že samo sovětské Rusko si s uznáním československého státu dlouho dávalo načas, již pochopitelně není v knize ani zmínka...

V předmluvě knihy je uvedeno, že má sloužit populárně historickým účelům. Její obsah laickému čtenáři však příliš neodpovídá. Ze čtenářského hlediska totiž kniha žádným velkým zážitkem není. Chybí ji to podstatné: vnitřní dynamika, mnohdy dostatečná přehlednost a v populárně historické literatuře přípustné kvalifikované zestručnění a vysvětlení složitějších aspektů postihované problematiky. Přitom Urban psát umí, jak se čtenář může přesvědčit např. v jeho životopisu Františka Josefa I. nebo v Českých a slovenských dějinách do roku 1918.

Kniha Edvarda Beneše - Demokracie dnes a zítra - je souhrnem esejů a přednášek vztahujících se k vývoji demokracie po první světové válce, její krizi ústící do druhé světové války a vizích dalšího vývoje.

V Benešovi se nezapře sociolog a žák T. G. Masaryka . Byl rozhodně člověkem, který se nikoli nevýznamně podílel na utváření politického prostředí meziválečné Evropy; jeho názory proto patří v kontextu doby k nejzasvěcenějším. Podrobuje tvrdé kritice tehdejší totalitní státy, zvláště Německo a Itálii; zmíněno je současně i Japonsko a zčásti Sovětský svaz. Jeho kritice se ovšem nevyhnou ani meziválečné demokratické státy, přičemž jedním dechem zdůrazňuje, že přes veškeré těžkosti, problémy a neúspěchy tehdejších demokracií vždy byl a zůstává demokratem.

2 14.05.2014

Životopis habsburského císaře Maxmiliána I. byl patrně určen pro odrostlejší děti či nepoučitelné romantiky. Již po přečtení několika málo desítek stran si čtenář navíc uvědomí, že genderová studia mají svůj význam a dílo má určité rysy ženského psaní. Nadto nepříliš erudovaného a bystrého. Úhelným kamenem autorčina historického zájmu jsou typicky ženské oblasti: vztahy, svatby a slavnosti. Na její vášni pro historii je až příliš patrné, že má svůj pramen spíše v romantickém založení než v zájmu nalézat pravdu či odkrývat hlubší souvislosti; o ambici uchopit onoho příznačného "ducha doby" a předat ho čtenářům ani nemluvě.

Kniha je až tak prodchnuta emočně laděným výrazivem a natolik neobjektivním podáním, že vposledku není životopisem, nýbrž špatným a roztěkaným historickým románem hraničícím tu a tam s pohádkou. Dozvídáme se např., že "dámy, které turnajům přihlížely v nejnovějších robách z drahocenných látek posázených drahými kameny a lemovaných nejdražšími kožešinami, obdivovaly krásné rytíře..."; hned o odstavec dál pak: "když se společnost zápolení nabažila, sedala k tabuli, kde v křišťálových sklenicích zářilo tajuplně tmavorudé víno a světlo svící se odráželo ve zlatých a stříbrných mísách. Maxmilián byl výtečný společník..."; anebo "Ale všichni přítomní hodnostáři nebyli nic ve srovnání s krásným Maxmiliánem ve zlatém brnění, který přezářil všechny kouzlem svého mládí. Působil dojmem pohádkového prince, který přitáhl zdaleka, aby po překonání mnoha nebezpečenství a překážek mohl konečně na velkém schodišti do hradu vzít do náruče svou princeznu." Nemůže snad být brakovější způsob psaní.

Absolutismy autorka rozhodně nešetří. Např. Maxmilián byl "geniální", "nejkrásnější", "nejsilnější bojovník", "nejlepší možný císař", atd. To by samo o sobě snad ani nevadilo, kdyby se v knize objevily nějaké zvláštní důvody pro takovou charakteristiku. Postupně se (a nutno říci, že značně zmateně) dozvídáme, že celý život Maxmilián v podstatě stále s někým bojoval (většinou neúspěšně), neuměl udržet groš, nezabránil tomu, aby mu říšský sněm výrazně omezil jeho vlastní moc a že sice zavedl v Tyrolsku jakousi základní podobu úřednického aparátu, převzal ji ovšem odjinud. Grössingová si postavu Maxmiliána I. nekriticky oblíbila, díky čemuž je podávána značně zkresleně. Všichni jeho soupeři jsou líčeni téměř výhradně negativně, setkáváme se tu s několika "úhlavními nepřáteli", desítkami intrikánských mizerů, vychytralých politiků, zrádných "lancknechtů", kdežto Maxmilián životem prochází vždy bílý jako ta pověstná lilie.

Snad největším nepříjemným překvapením je, že v knize po znalostech dychtící čtenář nenalezne nic, co by mu přiblížilo a alespoň zhruba rozkrylo dobu, ve které Maxmilián žil. Rakouské původkyni této knižní perly buď unikají širší politické, ekonomické, sociální a historické souvislosti, anebo se prostě o ně odmítá se čtenářem dělit. Zmiňovány jsou války, nařízení, svatby, smlouvy, historické osobnosti, ovšem vzájemně je nic logicky nespojuje. Objevují se náhle a chvíli poté opět zmizí. Paradoxem je, že dopodrobna čteme o průběhu menších a ještě menších slavností a svateb, na skutečně podstatné záležitosti autorce nezbývá místo nebo je prostě nechápe. Když se už už zdá, že se objeví rozbor složitější situace, výklad náhle končí zoufalou berličkou typu "nakonec všichni válčili proti všem a nikdo vlastně nevěděl s kým bojuje" nebo "politické vztahy byly v těch dobách skutečně složité a nepřehledné" (jako kdyby někdy byly jednoduché a přehledné...).

Občas má čtenář pocit, že si z něho autorka přímo utahuje. Např. na jednom místě celkem jednoznačně uvádí "Jeho (Maxmiliánův) oděv byl ve srovnání s jinými tak nenápadný, že na francouzském dvoře nad oblečením římskoněmeckého císaře přímo ohrnovali nos." O jednu stranu dál však k překvapení zjišťuje "Když Maxmilián, oděný do lesklých a zářivých látek, které si nechával posílat z Milána, projížděl na koni ulicemi měst, nebral jásot mužů a žen v hustých špalírech konce. Již zdálky zářily ve slunci drahé kameny, rubíny, diamanty a smaragdy. I když žádné poklady nevlastnil, šperky, které s sebou vozil, představovaly celé jmění (sic!)." Anebo "Maxmilián byl totiž člověk, který nedokázal potlačit své city a nedovedl se přetvařovat"; opět o jednu stranu dále však stojí "Byl (Maxmilián) natolik diplomat, že dokázal ukázat přívětivou tvář i v tak nebezpečné hře." Takových do očí bijících protimluvů je v knize více. Dočkáme se dokonce i takových logických zvláštností jako např. "Celý svět byl svědkem tohoto nehorázného činu (uloupení manželky), a dokonce i papež v Římě nad ním raději přivřel oči... a požehnal mu."

Čas strávený s tímto dílem byl pro mne utrpením. Přistupoval jsem k němu jako k seriózní biografii a dostal něco naprosto odlišného. Říká se, že zážitek nemusí být až tak hezký, jako silný. Císaře Maxmiliána I. si proto v té nekonečné řadě různých králů a vládců budu jistě nadosmrti pamatovat. Na druhou stranu, pro milovníky Rozumu a citu, Pýchy a předsudku, Jarmily Loukotkové apod. bude čtivá kniha Maxmilián I. - Zakladatel habsburské světové říše určitě příjemným společníkem při dlouhých podzimních večerech.

Kniha je bolestivým čtením o období československého státu, které následovalo po promarnění snad největší vlny národního uvědomění od dob husitských válek.

Mobilizace československého vojska byla po potupné Mnichovské dohodě ze září 1938 odvolána, rozsáhlá území podstoupena Německu a morálka národa pomalu klesala k bodu mrazu. Prezident Beneš rezignoval, zčásti ze své vůle, zčásti na doporučení řady politiků, kteří argumentovali, že německá averze k němu není tím nejlepším výchozím bodem pro další jednání, jež měla za cíl poskytnutí německých záruk novým hranicím Československa, resp. tehdy již Česko-Slovenska. I přes jeho odchod z politické scény (nebo právě proto) a následnou emigraci se poslední předválečná demokracie ve střední Evropě dostávala rychle do područí Německa. Zbylí českoslovenští státní představitelé byli otřeseni, stále častěji ustupovali a pokorně plnili další a další požadavky, které Němci vznášeli jako podmínku uznání nových hranic Československa...

2 14.05.2014

Kniha složená z esejů značně rozdílné kvality a stravitelnosti.

1 14.05.2014