Až na dno zrady

28.04.2020

Je těžké komentovat knihu, když to nejdůležitější napsali výtečně pánové přede mnou. Ona je sama o sobě famózní postava Emanuela Moravce, osoby která zaujala prezidenta Masaryka, kterému nesl holohlavý plukovník státní vlajku při jeho pohřbu, aby se o několik let později stal přesvědčeným nacistou, jak to veřejně proklamoval pouhé 3 dny před tím, než spáchal sebevraždu.
Přesto je zajímavý jeho zájem o t.zv."lolitky", které pojal za manželky.
S první 14-letou ruskou školačkou se seznámil jako český legionář zřejmě v Samarkandu (měl s ní 2 syny Igora a Jurije), druhou 15-letou Pavlu Szondyovou si vzal při své další vojenské štaci v Michalovcích o 3 roky později (museli si počkat na dosažení plnoletosti budoucí choti) . Ta si vzala při stěhování do Prahy 16-ti leté děvče Jolanu Emmerovou, která se stala později jeho poslední manželkou.
Druhá choť mu porodila v r.1932 syna Pavla. Ani druhé manželství dlouho nevydrželo. A schyluje se ke katastrofě. Nákladně a nad poměry žijící plukovník se finančním vyrovnáním připraví o většinu svých úspor. Ještě k tomu je doslova vyhozen z armády. A zde se rodí odpověď, proč přesvědčený vlastenec zradil. Moravec dělal opravdu vše pro to, aby se u nacistů osvědčil, příští měsíce a roky pro něj znamenaly vrchol kariéry. Vehementně se zapojil do převýchovy českého národa. Stal se zakladatelem a tvůrcem Kuratoria pro výchovu mládeže, Českého svazu pro spolupráci s Němci, České ligy proti bolševismu a dalších kolaborantských organizací.A synové ? Nejstarší Igor ve zbrani jako SS v divizi Totenkopf byl za spáchaná zvěrstva odsouzen a dne 10.7.1947 popraven. Prostřední Jurij přeběhl ke spojencům. Po válce si odseděl 7 roků a v roce 1957 emigroval do NSR. Z nejmladšího Pavla udělal otec člena Hitlerjugend. Ten při soustředění budoucích nácků u Salzburgu v r.1944 zahynul při bombardování spojenců.
V Protektorátu nenáviděný E.Moravec věděl dobře, že mu zbývá jediná možnost.
Knihu hodnotím jako velmi dobrou a čtivou. Už jen proto jaké téma si autoři vybrali.

26.02.2019

Vcelku povedená kniha. Představuje postavu Emanuela Moravce v celém jeho příběhu. Toto oceňuji nejvíc, že se nesoustředí právě na popis protektorátních let, ale z dvousetstránkové knihy se teprve na straně 150 dostáváme k Mnichovu, a velká část prostoru je věnována předválečným osudům. Popisuje vcelku statečného legionáře, slibně se vyvíjející kariéru předního vojenského odborníka, Masarykova oblíbence a demokratického novináře. Velmi zajímavé byly rozbory Moravcových předválečných knih, včetně zmapování některých fašizujících tendencí. Autor dobře balancuje při líčení osobního a veřejného života.
Jakkoliv jsem čekal opak, s pomnichovským děním kniha ztrácí na kvalitě. Moravec-osobnost totiž z knihy prakticky zmizí. Ještě jeho druhorepublikový osud je popsán zajímavě (perzekuován jako levičák), ale s protektorátem se z něj brzy stává jen jakýsi "škodič". Bezcharakterní zlý ministr co konspiruje vůči kolegům a snaží se za jakoukoliv cenu zavděčit němcům. Přitom nepopírám, že na první pohled se nám takový obraz naskýtá. Ale na základě autorovy úvodní myšlenky, kdy Moravce správně charakterizuje jako jednoho z mála "ideových" kolaborantů, který skutečně věřil tomu, že národu svou činností prospívá, bych čekal něco hlubšího. Nějaký pokus o rozbor ideové koncepce, její vývoj, aktérovy sebereflexe dílčích úspěchů a neúspěchů. Místo toho je to líčení vcelku známých vystoupení a činností. V závěru knihy je pak zajímavé, vcelku podrobné líčení osudu Moravcova syna Igora, což ale nelogicky pokazí úplná absence zmínky o stejně zajímavých osudech druhého přeživšího syna Jurije.
Celkově tedy knihu hodnotím jako poměrně zdařilý pokus o zmapování života nejznámějšího kolaboranta na půdě popularizační historie, která ale ke konci ztrácí dech. Rozhodně bych ocenil více psychologie a vzhledů do aktérovy osobnosti, ale to je v českých biografiích i po víc jak dvaceti letech od vydání této knihy stále vzácný jev. Autor si rovněž mohl odpustit leckdy zbytečné hodnotové soudy, věřím, že inteligentní čtenář by k nim byl schopen dojít sám. Na seznámení s osudy Emanuela Moravce ale kniha poslouží velmi dobře.
PS: Nabízí se zajímavé srovnání: Moravcův a Masarykův nepřítel, dlouholetý vůdce českých fašistů gen. Gajda si během celé okupace zachoval čest, vystupoval statečně, a stál za českým národem. Demokrat a Masarykův oblíbenec Moravec, který sám fašistou nikdy nebyl, se nakonec projevil jako největší zaprodanec Německa a jeho režimu. Válka odkrývá charaktery.

31.05.2015

Kniha zkušeného historika se zabývá osudy snad nejznámějšího kolaboranta (a protektorátního ministra školství a lidové osvěty) Emanuela Moravce. Asi jen málokdo ví, že Moravec byl rovněž ruský legionář, teoretik vojenství, jehož práce byly odbornou veřejností značně oceňovány, že si ho jako vojáka a plukovníka generálního štábu vážil i T. G. Masaryk - a že dokonce Moravec stál čestnou stráž u Masarykova katafalku. Dobře je popsán Moravcův přerod z vojáka naší armády v obdivovatele nacistického Německa a posléze nenáviděného kolaboranta. Na druhou stranu je třeba poznamenat, že Moravec již jako mladý občas projevoval sklony k nepříliš demokratickému chování. Škoda, že autor se nepokusil lépe popsat a charakterizovat další osoby, které se provinily proti národní cti - třeba kolaboranty z řad novinářů. Naopak uznání zaslouží náhledy do Moravcova osobního života, jeho vztah k ženám byl zajímavý, a jeho slepá oddanost k Němcům tím nejhorším způsobem ovlivnila i osudy jeho nejbližších. Kniha je napsána velmi svižně, je určena všem poučeným zájemcům, a proto občas uváděné výtky v tom smyslu, že text je místy povrchní a autor se mohl popisovaný problém pokusit zhodnotit lépe a hlouběji, nejsou na místě. Místy až beletristický styl je ovšem vyloženě na škodu a jinak velmi zajímavou monografii poněkud degraduje. Tak jako tak kniha rozhodně stojí za přečtení.

14.05.2014

Místy až beletristicky laděná biografie jedné z nejvýraznějších osobností Protektorátu Čechy a Morava. Setkáváme se s člověkem, který začínal jako legionář, vojenský teoretik a neúnavný publicista nadšeně pomáhající budovat samostatné Československo, aby končil jako zrádce národa, oddaný německý přisluhovač a nejnenáviděnější Čech. Jeho názorový zvrat je zvláštní kombinací přesvědčení, svérázně vnímaného českého národovectví, těžké frustrace z důsledků mnichovské krize a potřeby nadstandardní životní úrovně.

Moravský historik (a politik) Jiří Pernes do knihy vtělil i svůj názor do nekonečné diskuze o tom, zdali jsme se měli v září 1938 bránit či nikoli. Píše doslova:

"Ztráta státní samostatnosti nebyla tím nejhorším, co Čechy a Slováky přijetím mnichovského diktátu potkalo; to se koneckonců může stát každému národu, který nedokáže čelit náporu silnějšího útočníka – vždycky však ještě existuje možnost vývoj zvrátit a nepřítele vyhnat. To je škoda velká, ale napravitelná. Český a slovenský národ však akceptováním mnichovské dohody čtyř velmocí potkaly škody nenapravitelné: je totiž zásadní rozdíl v tom, zda člověk podlehne se zbraní v ruce, nebo se vzdá dobrovolně, ochromen strachy při pouhém pohledu na protivníka.

Prohra v čestném boji má pozitivní dopad i na poraženého, dodává mu sebeúcty, o jeho hrdinství, byť skončilo tragicky, si vyprávějí ještě vnukové a jejich potomci, a nacházejí v něm inspiraci k vlastním velkým činům. Dobrovolná kapitulace bez pokusu o odpor je tím nejhorším, co se může stát jednotlivci i národu. Je horší než smrt, je nesrovnatelně horší než utrpení krutého boje. Benešovi se rozhodnutím ustoupit tlaku čtyř velmocí podařilo zlomit páteř národní hrdosti. Sebevědomí, získané hrdinským bojem legií za svobodu, které neslo nádherné plody, na podzim 1938, bylo obráceno vniveč. Češi a Slováci od té doby poměřují statečnost a chytráctví kupeckými váhami, vždycky si nakonec spočítají, že je výhodnější tlaku silnějšího ustoupit a svoji zbabělost omlouvají tím, že jsou slabí a že je jich málo." K tomu není co dodat...