Šárkaxx komentáře u knih

Eseje o různých tématech života, dodnes platné – např. řeší otázku, jak splatit dluhy, nebo jak si vybírat lidi podle toho, co potřebujeme apod.
Přišlo mi neuvěřitelné, jak schopný byl obsáhnout tolik témat, když některé mi přišly i dost odborné. Hlavně to píše tak srozumitelně, že tomu porozumí i člověk bez vzdělání a zároveň praktické, i dnes se z toho dá těžit.

Podle mě velmi těžké čtení. Samotný příběh by asi šel, ale je plný symboliky, podle mě je popisem Jungova iniciačního procesu.
Steiner ke konci napsal, že: "Od pol. 15. stol. nastupuje rozum plného vědomí o sobě a osvobozující se od instinktivních sil. Povznést jej ve vidoucí vědomí se stalo úlohou hledače ducha nové doby."
Autor v době, kdy to psal, měl necelých 18 let, takže se předpokládá, že to měla být buď satira na okultismus; anebo podle Steinera intuitivní vhled. Tak kdo ví?

Četla jsem novější verzi.
Mám ráda poezii a toto je zatím nejkrásnější sbírka básní, jakou jsem kdy dosud četla. Podobně jako nefernefer jsem si po přečtení řekla, že tuto knihu chci mít v domácí knihovně (a to si neříkám moc často).

Kniha mi přišla hodně těžká, zvlášť ze začátku, doslova z ní na mě padala "deka", takže jsem ji četla obden, kapitolu, max. dvě za sebou. Řekla bych teda, že je dobře napsaná, nejde ani tak o slova, ale celkový pocit, který z ní na mě doléhal, a to byla velká tíha. Sama depresemi netrpím, nicméně pokud bych si měla představit pocit deprese, tak bych si ho představovala tak nějak podobně, i když mnohem silnější.

Tak nevím, ale duchařského na nich není vůbec nic. Ani v jedné z povídek nejde o žádné "nadpřirozeno" nebo podobně. Přišlo mi, že autor se snaží obhájit potřebu rvát se se životem a nevzdávat se.

Docela mě překvapilo, když čtenáři hodnotí tuhle knížku jako vtipnou. Mě tak vůbec nepřišla. Naopak, je děsivě pravdivá (pracuju v branži). A mám trochu dojem, že humor, kteří tam ostatní vidí, je trochu obrana před tou hrůzou, která je vetknutá na těch pár stránkách dost hustě...

První část básní je opravdu hezká. Druhá část "Předehra aneb Jak vzniká básnický duch" mě ale nebavila téměř vůbec, asi proto, že jsem ji nepochopila. Myslím si, ale ruku do ohně bych za to nedala, že velký podíl na svém rozvoji přikládá přírodě, tj. místu, na kterém žil, kdy se v dětství toulával po divoké přírodě, získal moudrost, kterou nejde získat vzděláním...

Asi nejvíc se mi líbila báseň o narcisech:

Já bloudil samotný jak mrak,
jenž hory doly přelít si,
vtom zástup upoutal můj zrak,
roj, hejno - zlaté narcisy;
tam u jezera, pod stromy
vítr jim kýval hlavami.

Věčné jak hvězdy, které svítí
a v mléčné dráze blikají,
táhly se v nekonečné síti
nad zálivem tam při kraji:
vidím jich sta a tisíce,
hřívy se vlní od tance.

A další dvě sloky si přečtěte sami...

Četla jsem verzi přeloženou Saudkem, tedy počeštěná jména, což je, myslím, zbytečné. Nicméně k samotné knize - moje nejoblíbenější komedie je Zkrocení zlé ženy, zejm. díky dialogům Kateřiny a Petrucia. Mám pocit, že dialogy "Blaženy" a "Beneše" v této komedii jsou ještě kapku peprnější. Zbytek příběhu podle mého názoru nemá takový "švih", ale celkově patří k mým oblíbeným komediím od Shakespeara.

Humor dobrý, ale v první polovině jsem se nemohla úplně oprostit od vážných témat, které Adrian řešil. Ve chvíli, kdy se to překlopilo na "happy-end" už jsem se pochichtávala až do konce. Jsem zvědavá na pokračování.

Kdo má rád suchý anglický humor, ten určitě neprohloupí.

Trochu krutá analýza současné situace, zejm. ve vztazích. Asi nejvíc mě vyděsilo, že už existují studie potvrzující možnost poškození určitých struktur mozku při dlouhodobém užívání léků na "adhd", které může vést až do stavu "apatických zombieků".

Jako bývalou au-pair mě knížka přivedla ke vzpomínkám na svoje zážitky. Doporučila bych ji lidem, co chtějí takhle vyjet do Anglie - dozvěděla jsem se tu navíc i spoustu informací, kterým jsem tam tehdy nerozuměla..