reader.007 komentáře u knih

(SPOILER) Odříkaného chleba, největší krajíc… říká opět jedno z těch pravdivějších přísloví, takže když se tuhle lordstvo, vyhlášené jako studený čumák, kasá před nadřízeným, jak s NÍM žádná ženská, mimo běžných tělesných potřeb, ani nehne, můžete se klidně vsadit, že zanedlouho už bude tokat jako nejtetřevovitější z tetřevů. Chvíli mu to ovšem bude trvat, což ovšem vůbec nevadí, protože více než polovinu z knihy zabírá vysoce zajímavá politická situace Turecka v polovině 19. století, pletichy Britů, Francouzů a jejich paktování se proti Rusům… zkrátka ta milostná dějová linka tam není zdaleka tak poutavá jako historické souvislosti. A to líčení harému je taky velmi výživné, zajímalo by mne, kam na to ta Cartlandová chodila…
No ale k ději: výše zmíněný čumák se takhle v klidu a po britsku nadutě prošplhává diplomatickým žebříčkem vzhůru a na své cestě je odvelen i do Istanbulu, kde se náhodou připlete k honům na znepřátelené Rusy a jejich lynčování. Protože hluboko v jádře je to i kavalír, odveze na svém oři do bezpečí jednu civilizovaně vyhlížející děvu, která mu nakecá, že je Francouzka. A byl by ji patrně pustil z hlavy, kdyby mu náhodou králova favoritka neposlala u příležitosti jeho dalšího šplhání a odjezdu prazvláštní suvenýr…

(SPOILER) Jestli láska dovede vybuchovat, toť otázka, nicméně výbuchy hrají v téhle taškařici docela zásadní roli, neboť máme rok 1894 a francouzští poddaní už zase ztrácejí trpělivost se svými více či méně demokraticky zvolenými zástupci, kteří jim ten dříve slibovaný blahobyt a svobodu opět odsouvají mimo sféru svých zájmů.
Do tohoto neklidného prostředí přijíždí se svým profesorem na zapřenou jedna princeznička, aby si na poslední chvíli vychutnala kouzlo Paříže i poslední doušky svobody, než bude v rámci politických pletich provdána za nějakého toho neznámého vojína s korunkou na kapesnících. Díky nehodě vlaku si profesor sice užene drobné zranění, ale princeznička zato získá švarného společníka, ochotného pomáhat dámě v nesnázích. Dopraví se tedy společně do hotelu, kde se mají setkat s profesorovými přáteli, jenže ti se v poslední době překabátili z neškodných básníků a jiných umělců do sympatizantů anarchistů, což může být hodně nebezpečný koníček, když má teď policie na tyhle ptáčky zvláštní pifku.
Princeznička sice původně hodlala nasávat atmosféru svobody a umění, ovšem štramák po boku ji přivádí k úplně jiným touhám, což jí vyhlídky na budoucí roli v dohodnutém manželství nijak neulehčuje...

Předvídatelná pohádka, která nicméně celkem dovedně ilustruje, jak moc tehdy šlechta panikařila v obavě o svou kůži. A to ještě ani nevěděli, jak skončí třeba taková Sisi...

(SPOILER) Dopředu avizuji, že to zdaleka nebyla taková otrava, jako když obvykle navlékla Cartlandka fanouškovský dres v barvách Řecka.

Když se toulal světem lord Byron, to se toto žilo - Řeci ještě nebyli na památky tolik ostražití, takže kdejaký turista, který se jim coural ruinami, odjížděl nejen naplněn dojmy, ale velmi často i s nějakou tou pěknou sochou za nehty, se kterou se pak mohl vytahovat před návštěvami. Není divu, že tím přivedli Řeky cugrunt a tak léta páně 1855 nemají jinou možnost, než přijmout do svých řad a do role královské manželky i anglickou dědičku. Ta přijíždí do svého budoucího domova natěšena, neboť už prakticky od narození jí hlavu vymývala řecká babička, takže dohodnutý sňatek s neznámým princem je pro ni splněným snem, jenže ani zmámení atmosférou Řecka nezmírňuje fakt, že se její ženich jaksi někde lajdá a k uvítání se nemá...
Aby ukrátila volnou chvíli, vypaří se jmenovkyně bohyně moudrosti tajně z paláce a vydá se na výlet k Delfské věštírně v naději, že zde získá inspiraci pro svůj budoucí osud. A protože je Řecko plné nejen trosek antických, ale i lidských, nebude to bez pořádného dobrodružství, toho romantického i života (a ctnosti) nebezpečného...

(SPOILER) 1869 - Být či nebýt... kurtizánou - to je oč tu běží, aneb instruktáž o historii, kterou nenajdete v žádné učebnici.

Linetta pochová matku a následně i guvernantku, na otce si nepamatuje vůbec, čímž jí dojdou příbuzní a přátelé, kteří by se jakkoliv starali o její budoucnost. Guvernantka měla prý v Paříži nějakou "hodnou neteř", inu zamíříme tam, co taky jiného... Už po cestě ale hrdinka zjistí, že vzbuzuje nežádoucí pozornost opačného pohlaví. To se ale ještě stačí zašít u jednoho gentlemana, ovšem v Paříži... tam už se před dotěry bude unikat stěží, zvlášť když zjistí, že Francouzi střední a vyšší třídy kromě pletek vlastně nic moc nedělají. Teda kromě válčení, ale teď máme mimořádně a dočasně mír a mimo to Druhé císařství, zvané též "zlatý věk kurtizán".
A uniknout osudu prodejné děvy nebude snadné, zvlášť když jí ta "hodná neteř" a její kamarádka laskavě vysvětlí, že se svým vzhledem má Linetta na vybranou v podstatě jen dvě možnosti: dělat to dobrovolně a za hodně peněz a nebo nedobrovolně a zadarmo.
Pochopitelně že to myslí dobře, holky horizontální, koneckonců jejich životy jsou prozatím plné luxusu, šperků, požitků a slunce a na neštovice, choroby a konec života v bídě a osamění si ještě pár let počkají.

Malá perlička: nevím jestli je to chyba v překladu, ale je tam pasáž, kde hrdinové cestují vlakem, blíží se půlnoc a za 10 minut, když dorazí na místo, je sluha vítá slovy "Dobré odpoledne, mylorde!"

(SPOILER) 1806 - Chceš-li udělat ze starého muže blázna, dej mu mladou ženu... Tady se však dědek ani nedočkal, až mu jeho mladičká novomanželka nasadí nějaký ten paroh a nechal se sklátit mrtvicí sotva navlíkl svatební pyžamo. Zatímco novopečená lady čeká, jestli se děda zmátoří či definitivně zaklepe bačkorama, nezbývá jí než si namísto plnění manželských povinností najít jiný koníček. Jelikož teď náleží k high-society, nějaké to povyražení se najde i když máme začátek 19. století a Napoleon za kanálem teprve vystrkuje drápky. No a když nám přestanou stačit i ty nejvykřičenější pajzly Londýna, ještě můžeme zajet do Brightonu, kam se kromě armády a jejich fanynek z pera J. Austenové sjíždí i budoucí král Jiří IV. a celá ta parta veselých bohatých povalečů kolem něj. To pochopitelně přiláká i potřebné z řad zlodějů a jeden z nich se pověsí na paty i naší hrdince Galatee, která je právě na útěku před zvlášť dotěrným ctitelem. Ne že by tuhle lupič byl méně přítulný, ale jí to najednou nějak nevadí a hned taky najde způsob, jak svého nového kamaráda využít k páchání dobra ve jménu vdov a sirotků...

(SPOILER) 1874 - Uvězněná krása
Peníze kazí charakter a někdy dokonce kazí vaše peníze i charaktery lidí, se kterými byste nejraději neměli vůbec nic společného. To je případ i Odely, která sotva se dovalí domů z Florencie, kam ji na rok vypetrachtila žárlivá macecha, už musí zase řešit nějaký ten majetek a s ním spojené obtíže. Především má na něj políčeno ta macecha a protože tatík je výstavní ňouma, je jasné, že pokud hrdinka neudělá nic, bude provdána za lovce věna a matčina milence v jedné osobě než bys řekl švec. Protože naštěstí není tak unylá jako ta nána posledně, urychleně bere čáru na venkov, kde má kontakty a útočiště. Protože je vášnivá čtenářka, začne z nudy plenit knihovnu u jednoho markýze, ovšem tajně a tak se náhodou v noci připlete k vloupačce. Lupičem je místní recidivista kterému se neschopný anglický erár dosud nedostal na kobylku a protože se Odela nechce prozradit, zanechá jen vzkaz, který sice pomůže, ale vzbudí ještě víc zvědavosti. Markýz, sotva opustil postel milenky, je nadmíru ochoten pronásledovat novou oběť a tak seznámení nedá na sebe dlouho čekat. Když si smluví rande na odlehlém místě, připletou se přímo do lupičské skrýše a tam je čeká odpovídající přivítání. Naštěstí mají Odela s markýzem dobré zuby, takže se ze zajetí vykoušou ve zdraví a i když je doma očekává láskyplná náruč hamižné macechy, dokážou z toho vykličkovat jak se patří.

Takhle kdyby vypadaly i ostatní příběhy B.C., neměla bych (skoro) do čeho rýt: žádné přehnaně utahané cancy o božské lásce, hvězdách, nebi apod. a nadto hrdinka která jen nečumí a nefňuká.

(SPOILER) 1819 - Být sirotkem v péči zlé a lakomé macechy je práce na plný úvazek. Když zrovna nešijete, nevaříte nebo neuklízíte, tu zaskočíte své dobrodějce za boxovací pytel, onde doručíte vzkaz... hlavně tedy ty nepříjemné. No a ten poslední se týká toho, že adresátova milovaná nevěsta, takto též nevlastní sestra doručovatelky, se nemůže dostavit na právě se konající svatbu, neboť dala přednost lukrativnější nabídce. Ženich ovšem taky není žádný nýmand, ale pěkně nafoukané lordstvo, takže tu zprávu nevezme zrovna s klidem Angličana a vzteky bez sebe odvleče před oltář alespoň tu, která mu radostnou novinu sdělila, aby neprohrál sázku. Teprve po oddavkách si všimne jak je zřízená po poslední i mnoha předchozích nakládačkách z ruky macechy, což ho uklidní do té míry, že jí sežene ošetření.
Následkem jeho péče se dává Lalitha pomalu do pořádku, ale aby opravdu zůstala novomanželkou, to ještě bude pořádná makačka, protože třebaže je jeho lordstvo dost lakomé na to co je jeho, macecha je taky intrikánka první ligy a když už se dokázala prolhat i ke šlechtickému titulu, nechat si jen tak sebrat svou oblíbenou otrokyni nedokáže přejít bez trestu.
Srdce tedy bude muset opravdu hodně zaječet a protějšek mít mimořádně vyvinuté telepatické schopnosti, aby záchrana přišla včas.

Až na to dobrodružné intermezzo mi hrdinka opravdu mimořádně lezla na nervy svou unylostí a neustálou vnitřní sebekritikou.

(SPOILER) Prudence a Gidry - dva hrdinové z amerického jihu a bývalí... no milenci je asi silné slovo. Nicméně před lety se očekávalo, že se vezmou a když pak on zdrhl s místní rozhoďnožkou, zůstala Pru na očích škodolibému maloměstu, které má dlouhou paměť a málo na práci.
Po letech se tedy hrdina vrací převzít povinnosti za umírajícího otce a děsně se diví, že se s ním Prudence nechce moc bavit. Naneštěstí mají mnohé zájmy společné, některé protichůdné a tak se jeden druhému nemůžou úplně vyhnout. Jak se tak kolem sebe ometají, dochází k různým mylným závěrům, díky kterým je celá tahle taškařice poměrně legrační, když třeba hrdinu rozhořčuje (neboli rajcuje) pomyšlení, že se jeho bývalá skoronevěsta peleší, zatímco jemu jako navrátivšímu marnotratnému synovi odmítá věnovat víc než upjatý pohled nebo když ona najde u něj v šupleti fotky nahotinek...

Na tenhle typ četby je to sice trochu dlouhé, ale díky zmíněným i nezmíněným veselým situacím to není nuda.

(SPOILER) Kdo lže, ten krade a do pekla se hrabe. Jenže když se máte do neprolhaného ráje propracovat přes pomalou smrt hladem a navíc s sebou na tu pouť berete i dva obstarožní věrné služebníky, pak mnohá neposkvrněná čest změkne a sleví.
Noelle taky. Pro ni to ovšem znamená, že musí hrát hraběcí sestru jednoho vzdáleného příbuzného, na kterého působí asi jako červený hadr na býka, protože jejich domněle společná matinka dala přednost dlouholetému strádání s karbanickým a záletným milencem před komfortem manželství a na tuto veselou jízdu přibrala i mladší z dítek, což (tehdy ještě jen) hraběcí synek očividně nebyl. Ten se tedy potácí mezi smyslem pro povinnost, nenávistí k ženským a obdivem ke své "znovunalezené sestře" a dává mu to hezky zabrat.
Noella je v podobném ohni: hrabě je místy ohromný sympaťák, servis je prvotřídní, jenže díky tomu, že se dala do role dostrkat jiným příbuzným, ocitá se záhy v nezáviděníhodné pozici vydírané oběti a za to ten komfort tak nějak přestává stát…

Dost mi lezlo na nervy ošklíbání se nad předchozí módou, zvlášť když v roce 1835 byly v kurzu ty nejobludnější kreace ženských šatů i účesů v historii a to počítám i zavšivené baroko a napůl ožvýkané pravěké kožky.

Technické zpracování vydání škoda mluvit - zase chybí kus odstavce, ale ani nad tím jsem nelomila rukama tolik, jako nad větou: "Měla jsem trochu strach, a když se obrátili na matku, obyčejně jsem utekla a schovala se, aby se mnou nechtěli dělat lásku".
Dělat lásku?!? Fakt se za tohle nestydíš, překladateli?! Navíc jsem si poměrně hodně jistá, že mladší hraběcí bratr se honosí titulem "ctihodný" nikoliv "ctěný".

(SPOILER) "Není většího blázna nad starého vola" jak praví sebekriticky jeden obalamucený tatík v jiné z knih B.C. a má pravdu, kluk jeden zmoudřelá.

Tady mají taky jednoho co si ve zralém věku nabrnknul mladičkou dívenku uchvácen její krásou a až dodatečně zjistil, že to je taky to jediné, čeho se od ní lze nadít. Naštěstí umře dřív, než manželku chytne druhá míza a tak následné komplikace musí řešit jejich právě ze školy dorazivší dcerka. Ta se naštěstí vrací ověnčena tituly a pochvalami, čili je jasné, že toho zdědila po rodičích víc než jen maminčinu pěknou tvářičku. Když zjistí, že matinka truchlí po tatíčkovi tak horoucně, že si nechává pochlebovat od jednoho důstojnického zajíce, je pochopitelně zděšena, zvlášť když se navíc dozví, že zajíc nelichotí zadarmo a krom toho co vymámí v hotovosti si přilepšuje ještě v rodinných sbírkách drahocenných cetek. Tak co s tím... Skandál nepřipadá v úvahu, naštěstí tihle vojáci jsou jedna velká rodina, která sice pije, karbaní, svádí na potkání, ale jinak je teda děsně pintlich na čest. Přepadneme služebně staršího důstojníka...
Markýz je sice překvapen, co mu to stepuje v předsíni, ale když nevybírá na kostel nebo nechce alimenty, ať jde dál... Spolu ukují plán jak se dostat zajícovi na kobylku a než si uvědomí, že je to vlastně láska na první pohled, ještě stačí vyřídit pašeráky, tabatěrky, kolaboranty, osamělou maminku i vdavekchtivou milenku. Prostě čistej stůl.

(SPOILER) Být hrdinou v románech B.C. je kříž. Nemůžete ani vkročit do hospody aniž by vás obratem nenutili zachraňovat nějakou tu krásku v nesnázích. V tomto případě jsou nesnáze zhmotněny kuplířským bičem a tak se hrdina, sám zchudlý šlechtic a hazardní hráč, poněkud váhavě odhodlá vzít nešťastnici pod svá křídla a po vzájemné dohodě jí na první možné štaci najít manžela. Cestu do hříšného Baden Badenu jim sice zkříží lupiči, ale taky dobrý, protože před nimi zachrání proslulou kurtizánu a jejího movitého kunčofta a to se jako protekce báječně hodí. Sice ústřední páreček udělá tu školáckou chybu, že se do sebe obratem zamilují, což značně komplikuje plán provdat hrdinku za nějakého movitého hodného jelimana, ale ono už se to nějak udělá aby se vlk lásky nažral a koza mamonu zůstala pohromadě, i když to nebude bez ztrát na životech.

(SPOILER) Vydírání byl odjakživa populární donucovací prostředek. Ne z pohledu vydíraných, pochopitelně. Jenže když píšete nevhodné dopisy, dobře vám tak a musíte skákat jak bývalá milenka píská a obětovat výměnou dokonce i svobodu. A nepomůže vám ani celý háj kouzelných stromů, natož jeden exemplář. Nebo že by to přece jen fungovalo? Vnucená nevěsta sice není tak přebohatá jak bylo původně avizováno, ale vypadá to, že po mírné počáteční hysterii je to docela rozumná a hezká holka a než se nadějem, máme tady hepyend, ani jsme nestačili trpět dlouho.

Když ovšem nepočítáme ty kecy, když se začne opěvovat mocné lásky cit, ty jsou tak děsivě blbé a natahované, že by to odpudilo i romantické duše. Na druhou stranu povaha macechy a její pletichy jsou líčeny tak sugestivně, že byste jí na konci přáli spíš pěkný neštovice, nebo něco podobně líbezného.

(SPOILER) Neradostné trampoty mladé dívky z období mezi světovými válkami a z prostředí německého maloměsta a místy i venkova.
Hlavní hrdinka to z mladičké dcerky ze slušné středostavovské rodiny, které pověst zkazí majetkový spor úplně cizích lidí, dotáhne postupně na sirotka a chovanku křesťanské polepšovny, děvečku, barovou číšnici, tanečnici, opět číšnici, tentokrát v putyce, studentskou milou a nakonec prostitutku a oběť zpackaného potratu.

Zajímavé je, že ačkoliv v knihách tohoto nakladatelství si Židy obvykle nijak neidealizovali, v téhle knize jsou z nich prakticky oběti a terč německého nenávistného veřejného mínění, zde konkrétně kvůli benevolentnějšímu přístupu k potratové politice. Ta se mimochodem podle všeho velice podobala podmínkám, jaké dnes praktikuje ve stejné věci Polsko, i když troufám si věřit, že snad ani oni by dnes nebyli tak bezohlední, aby zákrok zakázali provést na znásilněném desetiletém dítěti. Tedy doufejme.

(SPOILER) Dlouho odkládaný rest mám splněný a jsem na vážkách. Asi tak 90% knihy je opravdu skvělý počin s výbornou zápletkou, se skvěle propracovanými detaily ohledně čarodějnic, jenže pak přijde divoké finále a je to najednou na draka. Tedy ne úplně. Byla bych se bez problémů smířila s (mimochodem bezejmenným) hlavním hrdinou v podobě myši, koneckonců to Dahl dokázal perfektně odargumentovat:
"Co je u všech všudy tak skvělé na tom, být malý kluk? Proč by to mělo být nezbytně lepší než být myš? Vím, že se myši honí, že je tráví nebo chytají do pastí. Malí chlapci však taky někdy končí smrtí. Můžou je přejet motorová vozidla nebo můžou umřít na nějakou strašlivou nemoc. Malí chlapci musí chodit do školy. Myši ne. Myši nemusí dělat zkoušky. Nemusí si dělat hlavu s penězi. A mají, pokud vím, pouze dva nepřátele - lidi a kočky. Moje babička je člověk, já ale najisto vím, že mě bude mít ráda vždycky, ať budu co budu. A nikdy neměla, bohudíky, kočku. Když myši dospějí, nikdy nemusí jít do války a bojovat proti jiným myším. Myši, a tím jsem si byl zatraceně jistý, se mají navzájem rády. To lidi ne."

To tedy Dahl trefil přesně, co říkáte?
No ale ten závěr: jsem prostě poněkud rozladěna z toho, jak... ehm... nerozumný byl jejich odchod/úprk z hotelu, potažmo z Anglie. Myslím, že se to dalo vypointovat sofistikovaněji a navíc podle toho, jak se v ději soustředil na vedlejší postavy, se mi zdálo, že tuhle pasáž trochu moc utnul a odbyl. Já bych se tedy ještě "starala" o mazlíčky a žabky. Možná i o toho hajzlíka Bruna... Prostě tahle pasáž je taková nedotažená a jakoby odfláknutá. Konec je zase celkem v pohodě - na příběh tohoto typu sice drsný, ale logický.
Přesto všechno si za knihu autor tu cenu bezpochyby plně zasloužil, i když asi málokdo si tam všimne toho opětovného rýpance do brutálních praktik v anglickém školství.

Osobně jsem to nedokázala číst na jeden zátah a některé pauzy trvaly i celé týdny.
Vysloveně legrační historky střídají takové, po kterých běhá mráz po zádech a někdy se hrnou slzy do očí. Možná je to tím, že mi syn pomalu dorostl do věku, kdy svědomití Angličané „v zájmu svých ratolestí“ zabalili kufry, aby jim poskytli VZDĚLÁNÍ v jednom z těch internátních ústavů, které si dnes možná představujeme jako takové roztomilé, snad poněkud méně bazilišky a duchy zamořené Bradavice, jenže když nahlédneme do vzpomínek Roalda Dahla a i několika dalších knih, najednou na nás zírá ošklivá pravda krutých fyzických trestů a bezohledných dospělých, kterým byli vydáni napospas malí kluci sotva odrostlí plenkám. Říkám vám rovnou, že jsem jen ráda, že u nás se internátní školství praktikuje až od střední školy a od malička vedu děti k tomu, že školní výsledky, i kdyby špatné byly, nevedou ke konci vesmíru a že mi můžou kdykoliv říct cokoliv a že budu rozhodně stát za nimi, protože pokorné plazení se před autoritou učitelů a jejich univerzálnímu patentu na pravdu nechám těm ostatním. Ano, jsem „problémový rodič“, jsem na to hrdá a nejen díky této knize vím, proč to NENÍ špatně.

A taky je kniha dobrý doplněk a vysvětlení pro ty, kteří si stěžují, jak je Dahl ve svých knihách na děti zlý.

(SPOILER) Kikina balí kufry, sedá do auta a utíká z otcovského domu zlomena nešťastnou láskou a zradou. Protože se děj odehrává v civilizovaných jůesej a ne žádném buranově, kde každý pošuk může mít zbraň a kde každou chvíli po sobě pálí jak v kovbojce, je celkem pochopitelné, že vzápětí nabere do auta dvě podivné stopující existence. A aby jim cesta do neznáma hezky ubíhala, začnou si na střídačku vykládat osudy "neznámých" osob, občas se zastaví na benzín, koblihy, u kartářky... a tak... prostě taková selanka. Akorát že při ní teče nějak podivně dost krve a nakonec se ukáže, že ani ta cesta není tak úplně jízdou za volantem.
Vyústění se dalo očekávat, ale bylo to poměrně dobře vypointované, i když počet tiskových chyb byl tentokrát skutečně nebývalý.

(SPOILER) Identická dvojčata začínají studovat na (asi) střední škole, přičemž jako dárek na uvítanou na intru jim jejich tetička pořídí starožitné zrcadlo. Bezva. Akorát by se z něj neměly vzápětí vynořit ruce, které pilnější a nadanější ze sester vtáhnou dovnitř. Tam pak musí dělat "kamarádku" podivné a děsivě přítulné venkovance z dob, kdy vrcholem pokroku v domácnosti byla pumpa na dvoře.
Druhé dvojče zatím kamufluje její nepřítomnost tím, že se neustále přečesává, lže na každém kroku a studuje jako divá, aby to odkroutila za obě dvě. No a taky se snaží přijít na to, jak souvisí se sestřiným zmizením podivné měsíční symboly vyřezané na zrcadle...

Ve výčtu toho co se mi zatím dostalo do ruky ze Stop hrůzy to byl jeden z těch slabších kousků, ale tak úplně nuda to taky nebyla.

Název by klidně mohl mít podtitul Malá dohazovačka, protože významnou roli v ději hrají kuplířské spády hrdinčiny neteře. Kromě toho je to moje historicky první červená knihovna, kde hrdinka NENÍ odlitá v tradiční formě na barbíny různých výšek a barev vlasů i očí, ale je prostě oplácaná. Teda asi alespoň trochu. Příjemná změna, musím říct a taky to dává poměrně široké pole působnosti pro různé vtipné narážky.

(SPOILER) Kde bychom začali… No u sestřenice, protože ta má evidentně větší váhu než celá uťápnutá hlavní hrdinka. Tak ta sestřenice je prý v jádru citlivé a laskavé děvče, až na to, že se to jádro ukrývá v atraktivním obalu bezohledné běhny. Je to sice běhna z nešťastné lásky, když jí nemilovaný manžel zemřel a milovaný ctitel opustil (nejsem pro tebe dost bohatý, má lásko jediná), nicméně její sobectví Vám tak nějak nedopřává s ní úplně soucítit nebo jí dokonce přát hepyend. To „hlavní“ hrdinka, to je úplně jiné kafe. Prostě ten správný materiál, který se ke šťastnému konci připlete prostě protože Cartlandová a nakonec jí to ani nemáte za zlé, protože se s ní do té doby pořádně zametá a ona většinou nemá kuráž říct NE. Teda ale taky ne vždycky, občas se docela snaží, zvlášť když jde o zájmy někoho jiného.
Co je na knize nejzajímavější jsou poměrně silné kopance do sociálních poměrů Anglie na začátku 19. století. Sice to tam bylo naroubováno hlavně aby vynikla líbeznost a soucit povahy hlavní hrdinky, ale jako osvěta pro neznalé to neškodí – koneckonců účel světí prostředky a u červené knihovny je to příjemné osvěžení.

Nemůžu tedy říct, že bych knihu úplně přečetla, neboť se mi dostalo do ruky anglické vydání, jehož distributoři jdou na čtenáře mnohem vyčůraněji a za 5 liber servírují 4 příběhy na pouhých 98 stranách. Mám tedy za sebou pod stejným názvem jen příběhy o tom, jak Horrid Henry útočí na bráškův pokoj, vkrádá se na přespávačku ke své nenáviděné sousedce Moody Margaret, píše životopis a rockuje.
Je to teda kravina na kvadrát a dětem bych to nekoupila ani je nenutila to číst, nicméně přiznávám tomu (minimálně u toho psaní životopisu) jistý díl zábavnosti, v těch ostatních mě Henry dost... no to se fakt nedá říct slušně.
Nebojím se že by si to nenašlo čtenáře, minimálně v nenávisti ke škole se s tímhle výtečníkem jistě shodne mnohé "živé" dítě do 10 let, ačkoliv až zas budu chtít číst dobrodružství nějakého toho vejlupka, mnohem raději sáhnu po Jirkovi, Mikulášovi nebo Boříkovi.