RafaelOrtega komentáře u knih

Klasika, která nikdy neomrzí.

2 15.04.2024

Tento styl detektivek mi naprosto vyhovuje. Tentokrát chybělo napětí, ale o to víc byl příběh uvěřitelný, stejně jako pachatel. Některé pasáže, resp. Bergmanovo rozjímání u koní i jinde, mi nejdříve nedávaly příliš smysl. Ale do celkové atmosféry nakonec zapadly. Vztah lidí k přírodě je často mnohem drsnější než nejdrsnější severská krimi, a lidské jednání motivované ziskem a chamtivostí je v knize popsáno skvěle. Charaktery uvěřitelné, aniž by autorka zacházela do podrobných psychologických rozborů, vytvořila scénu jako na divadle, kde mokřad může zastupovat jakékoliv jiné území, které se jedni snaží chránit zatímco druzí se z něho snaží těžit. Staré fotky, které na konci příběhu mnoho objasní, se možná objevily příliš náhle, resp. jejich význam coby vodítka. Ale to knize hvězdu neubírá. Dávám plný počet i za téma mokřadů a knihu doporučuji.

13 20.10.2023

Detektivky od Tany French mi kdysi nabídl někdo v knihkupectví jako alternativu za jinou knihu, kterou neměli. Autorka píše skvěle, přesně ví, jak funguje motivace, jak věci zdánlivě řešitelné, mohou v někom vyvolat úzkost tak velkou, že udělá fatální rozhodnutí. A přesně o tom je i Ztracený přístav. Je to nejdříve napínavé, potom výborně psychologicky rozehrané a nakonec sžíravé. Osobně mám z celé série nejraději Na Věrnosti, ale Ztracený přístav vyznívá v důsledku možná ještě silněji. Právě proto, že z odstupu a nadhledu nedává motivace pachatele smysl. Při bližším pozorování všech duševních pochodů a souvislostí do sebe všechno zapadá jako puzzle. Vždy se pozná, pokud je autor vzdělaný. Tana French studovala psychologii, a to je nesporná výhoda oproti jiným autorům. Ona přesně ví, jak některé myšlenkové a duševní pochody mohou, ale nemusejí, fungovat. Výborné a smutné.

6 15.02.2023

Kvůli téhle knize by se José Carreras měl naučit česky, aby mohl zpívat Decimovy verše. Přiznám se, že jsem se poezie trochu bál :-) právě proto, že tu zahraniční čtu. Potom jsem zjistil, že poezie jde autorovi snad ještě víc než próza. Ostatně to každý čtenář může sám posoudit, protože próza je v knize také. Vede s poezií rozhovor, souzní, někdy se vzájemně vymezují, ale vždy reagují tématem, naladěním, střídáním nálad jedna na druhou. Povídky střídají básně. Tato kniha se hodně liší, je do morku kostí (s dovolením jsem si půjčil obrat z jedné autorovy básně) a do posledního kousku papíru artová. Doprovod tvoří i autorovy ilustrace, což je další rozměr. Už jsem četl Bezceler a byl z něho tak nadšen, že jsem nevěřil, že mě autor překvapí víc. Stalo se. Tahle kniha má něco navíc. Neumím ale popsat, co to je. S každým textem jsem poznával, jak moc autor rozumí lidské duši a emocím. Umí několika slovy navodit atmosféru a popsat duševní rozpoložení, jako by se člověka přímo týkalo. A přesto toho nezneužívá a nikdy nepřekračuje hranu směrem k přehnanosti. Ta kniha je o lásce, o přesvědčení, že by neměla bolet, a přesto jsou některé texty silné tak, že je nutné proložit je texty veselými, aby se daly unést. Erik Decimus tohle zvládá bravurně. Ilustrací je tentokrát méně než v Bezceleru, který barvami doslova hýřil. Ale myslím, že je to záměr. Kniha se nepodbízí, působí čistě a umělecky, a přesně taková je i ve chvílích, kdy vypráví o věcech ne úplně čistých a nejednoduchých. Po vypjatých kapitolách jsem se úplně odboural u povídky, ve které starosta radí svému sekretáři, jak má sbalit ženu svých snů, a sekretář tak dlouho vyzvídá, co by mohl muž nabídnout ženě takového, aby to ona zaručeně neměla, až to starosta nakonec vzdá: "Voni sou strašnej kokot, Nývlt." Kararze je v knize dávkována přirozeně a zároveň přesně tehdy, kdy je její čas. Byla to jízda, přečetl jsem za den, ale vím, že stejně jako u Bezceleru, uvidím při dalším čtení zase něco úplně jiného. Není mnoho knih, ke kterým se dá vracet stále dokola a stále tam něco nacházet. "Můžu. Ale nechci" určitě chci číst znovu.

15.02.2023

Dokonalé a silné. Tady jsou veškerá slova zbytečná. Velký dík a vděk panu Bednářovi za bravurní překlad a sestavení toho nejlepšího, co R. Jeffers napsal.

03.02.2023

Vtipné a děsivé a neodložitelné.

4 03.09.2022

Tuhle knihu jsem původně nekupoval pro sebe. Nakonec mi ale zůstala a jsem za to rád. Výborná detektivka, skvěle a neprvoplánově vystižené charaktery, motivy i okolí. Velice oceňuji, že autorka dokáže charakteristiku postav podat sugestivně a uvěřitelně, aniž by tím zdržovala děj a rozmělňovala napětí. Michaela Klevisova snese srovnání se zahraniční detektivní scénou, a v mnoha ohledech je lepší. Nemám rád přirovnání, ale kdyby chtěl někdo za každou cenu hledat, jakému stylu se ten autorčin nejvíce podobá, tak podle mého mínění například Louise Pennyové. Dokáže lidské neřesti a ctnosti, malost i velikost, popsat se stejným porozuměním a bez šokujících brutálních scén známých např. ze severských detektivek. To považuji za jednoznačné plus.

17 02.09.2022

Tak tohle bylo hodně cool. Mladistvým stylem a lehkou rukou zpracovaná závažná témata jako je odpuštění, láska, závist, křivda, naděje. Začte se každý, ten, kdo chce přemýšlet i ten, kdo si chce jen oddechnout nebo se zasmát. Každá kapitola má mnoho rovin, a je na čtenáři, zda chce jít hloub a mezi řádky. Překvapily mne autorovy rozsáhlé znalosti, které dokázal zapracovat do poutavých příběhů jakoby mimochodem. Kniha je napsána s moudrostí, a zároveň stylem blízkým mladé generaci. Druhá část knihy má už vlastního vypravěče, který se dívá na svět zase úplně jinak. Co mne nejvíce překvapilo, je návaznost a promyšlenost jednotlivých témat a toho, jak si vzájemně nahrávají. Takto vystihnout charaktery a situace může jen někdo, kdo je zažil nebo je vynikajícím pozorovatelem. Hodně chytré, hodně svěží, hodně emotivní. Ke knize se dá vracet stále dokola.

1 30.08.2022