Pink Martini komentáře u knih

(Uwaga spoilery!) Vytváření národních identit je jednou z knih, o kterých můžu říct, že nebýt přání vyšších akademických titulů, nikdy na ně ani nešáhnu, ani nebudu uvažovat o tom, že si je přečtu. Nicméně titul je přece jen titul, takže nebylo úniku.

Předtím, než čtenář začne polykat první řádky, je dobré zjistit, čím se živí a co vystudovala autorka knihy. Anne-Marie Thiessová je francouzská socioložka a literární historička, což se výrazně projevuje v zaměření její knihy. Soustřeďuje se především na oblast folklóru, tradic, kultury a umění, zejména pak literatury. Na problematiku viděnou očima desítek historiků studujících politické dějiny se tak dívá kulturním pohledem. Je pozitivní, že nám předkládá celou věc jinak, než byla doposud zpracována, ale je to jedna z mála věcí, které lze hodnotit kladně. Nemám nic proti národním literaturám, ale jejich rozpitvávání se velmi brzy stane celkem slušně ubíjející záležitostí.

Je škoda, že bibliografie obsahuje jen nejnovější tituly, které autorka použila, a starší nejsou nikde uvedeny. Když má celá kniha kulturně-umělecký náhled, je zbytečné se ho na několika místech zkoušet proložit exkurzem do politických dějin. Pak se dostáváme do situací, kdy italská armáda okupuje Albánii o deset let dříve, než by měla, Maďaři projdou bouřlivým národním obrozením, aby se jim stále říkalo Uhři jako za starého dobrého Zikmunda atd. Tyto nepovedené expedice docela kazí dojem.

Ale některé myšlenky stojí za to vypíchnout. Poslední část o Evropské unii a problému integrace obsahuje zajímavý názor o tom, proč stále krachuje myšlenka panevropského svazu. Může být společná ekonomika, hospodářství, zahraniční politika, měna, armáda a bla bla, ale protože chybí sjednocující národní identita, zůstane EU jen nesplnitelným snem a my budeme stále Češi a až kdesi daleko Evropané.

Celkově 3/5. Kulturní pohled na věc jistě neškodí, ale když už, tak už komplet. Pokud má být celá kniha brána jako seriózní zdroj, nemůže ve výčtu zemí bojujících ve válkách na Balkáně chybět Černá Hora. Nebýt těchto omylů, na hvězdičkách bych určitě nešetřila.

4 30.03.2014

(Uwaga spoilery!) Čechov to nemá na Databázi knih lehké. Možná je nepochopen. Možná ho čtenáři nikdy neviděli v divadle nebo se jim špatně čtou dramata. Modré okýnko je k jeho hrám přecejen poněkud nespravedlivé. Čechov si ho prostě nezaslouží.

Chápu, že číst Strýčka Váňu není lehké, ono číst jakékoliv drama je obtížné, ale v Čechovovi se navenek nic neděje, což může být odrazující. Chybí mu nějaká akce a impulzivnost, která přiměla Antigonu zakopat tělo bratra a Julii se probodnout. Hrdinové Strýčka Váni se v podstatě jen nudí na venkovském sídle, kde není do čeho rýpnout, a zmírají dusným letním vedrem. Přitom uvnitř jsou stejně rozdrásaní, trpící, nestálí a mučící se neopětovanou láskou jako jiné postavy. Jen tempo hry je natolik povlovné, že je nechává se pouze vnitřně smažit a trpět, aniž by o tom kdokoliv věděl. Zůstávají nepochopeni, nemají sílu jednat a pohnout se vpřed, nechají se vláčet osudem. Chtějí utéct, žít a milovat, ale nejde jim to. Neumí to. O tom, jací jsou, se dozvídáme od třetích osob, z jemných náznaků. Jejich rozhovory začínají společným dialogem, ale rozpadají se na jednotlivé hořekující monology.

Stačí jedna zkušenost s Čechovovou hrou a Strýček Váňa pro vás bude její variací. Sdílí marnost s Třemi sestrami, které chtějí také utéct do města z ubíjejícího venkova, neschopnost ruské šlechty cokoliv dělat a přestat žít v minulosti, jak to umí jenom Ljubov Raněvská. Dodá vám kapku ruské zamilovanosti, která má mimořádně nešťastnou ruku. Kdo viděl Mášu s Veršininem, musí od první chvíle odhadnout, jak skončí Jelena a Astrov. Potlačením citů a vnitřním stravováním se. Jak čechovovské.

Takže, až budete někdy příště číst Čechova, nechtějte po něm nic akčního. Kde se jiné postavy potřebují vyžvykovat v podobě třístránkového monologu nebo musí odkráglovat pár lidí v jednom aktu, hrdinům Strýčka Váni se stačí posadit ke klavíru a všechen zármutek představit v jediném pohledu. Jsou v nich tytéž city a emoce, ale z jejich skrytosti a intenzity mrazí. 5/5

12 24.02.2014

(Uwaga spoilery!) Zatímco ostatní historici chodili v průběhu loňského podzimu do knihovny sedávat nad Velkými dějinami zemí Koruny české, já tam chodila na odpolední posezení se Sanatoriem na věčnosti. Druhá část knihy si počkala na konec semestru, takže závěrečný souhrn přichází až teď.

"Seděl jsem na psacím stole a sledoval se zaujetím klikyháky podpisu, spletité a vířivé jako trylky koloraturního zpěváka. Na tapetách pučely úsměvy, proklubávaly se oči, žerty metaly kozelce. Otec pouštěl do duhového prostoru mýdlové bubliny z dlouhého stébla, aby mě pobavil. Narážely na stěny, praskaly a zanechávaly ve vzduchu své barvy."

Takhle nějak mi bylo, když jsem četla Bruna Schulze. Jako by mi někdo strčil před obličej obrovské plátno s některým z děl Kandinského a nechal mě se ztrácet a znovu nacházet v té záplavě tvarů. V čarovné Kandinského směsi barev je všechno. Schulz jenom nahradil jeho tahy písmeny. Maluje do vzduchu. Vyfukuje vám do obličeje barevné bubliny se slovy, která jste slyšeli naposledy před mnoha lety, s dalšími, jež musíte vyhledat ve slovníku a poslední vlnou tak neobyčejných slovních spojení, že vůbec nechápete, jak je možné natolik nesourodá slova spojit dohromady, a proč zní tak fantasticky. Sanatorium na věčnosti jsou orgie. Myšlenkové, vizuální, jazykové. Karneval slov a jazykových hrátek, která jsou osvobozena od všech pravidel a tančí si, jak se jim chce. Nikoho se neptají.

"Obyčejné knihy jsou jako meteory, každá z nich má svou chvíli, jeden takový moment, kdy s křikem vzlétá jako fénix a její stránky hoří. Pro tu jedinou chvíli, pro ten jediný moment, je milujeme, ačkoli jsou již jen pouhým popelem."

Neumím přesně popsat, jak na mě působí jeho styl psaní. Střídavě nechápu a vychutnávám si. Ale dám jen 4/5. Skořicové krámy se mi zkrátka líbily o něco víc. Možná není můj mozek na rej Schulzových próz ještě plně připraven. Zkuste ten váš. Nebudete zklamáni.

10 09.02.2014

(Uwaga spoilery!) Noc v Lisabonu mi dlouho unikala. Byla jako očekávaná a spásná loď, která měla přirazit k portugalským břehům a vzít uprchlíky do Ameriky, jenomže jaksi nepřiplouvala. A pak jsem se po letech konečně dočkala.

"Nechci tuhle noc zůstat sám."
"Chcete, abychom ji strávili spolu?"
"Ano. Až do zítřejšího rána."
"To je všechno?"
"To je všechno."
"Víc nic?"
"Víc nic."

Ani my, čtenáři, nedostaneme víc. Jen jedinou noc v Portugalsku, během níž nám Josef Baumann/Schwarz odvypráví svůj příběh. Jsme jeho posluchači, zpočátku vyděšení a nervózní, kteří s tím neznámým člověkem odešli jen kvůli možnosti odjet pryč z Evropy, ale nakonec budeme překvapeni, jak mohla noc tak rychle skončit. Natolik je Schwarzův osud silný a přitáhne si pozornost k sobě jako lampa bloudící noční můry.

Co se týče postav, jejich vykreslení a psychiky, je to klasický Remarque. Zbožnovaný. Zaslouží vyseknout poklonu na to, že seznámil generace s osudem mladých vojáků ve válce a hořkým údělem meziválečných emigrantů. Oceňuji i to, že představuje jednu z výjimek na poli klasiky, po níž šáhnou i junioři ctící jiné žánry. Je odrazovým můstkem pro vyšší levely četby. Jeho citáty jsou stálicí na všech databázích. Dokázal popsat nejtěžší období svého života tak, že je za ně tisícovkami čtenářů milován a oni je s radostí znovu a znovu prožívají s ním. Předává varování před událostmi minulosti, které by se neměly opakovat.

"Možná, že budou naši dobu označovat za dobu ironie. Ovšem ne duchaplné ironie osmnáctého století, ale nedobrovolné a nejvýš zlovolné nebo hloupé ironie našeho neotesaného století technického pokroku a kulturní zaostalosti."

Noc v Lisabonu připomíná stejně jako ostatní příběhy EMR ten malý kousek jantaru, co nový Schwarz objeví v dopisech a nechá si ho na památku. Neseme si část jejich obsahu s sebou jako připomínku minulých dob a jejich příběhů. Zůstanou v nás a nezaniknou. Předávají se dál, nezemřou. Josef Baumann nemusí mít obavy, jeho příběh je stále živý a nezapomnělo se. Asi nejde učinit jinak, než z fleku odkliknout 5/5.

"Ačkoliv jsem byl v Lisabonu už týden, nezvykl jsem si dosud na bezstarostné osvětlení tohoto města. V zemích, odkud jsem přijel, byla města v noci černá jako uhelné doly a světélko v temnotě nebezpečnější než mor ve středověku. Přišel jsem z Evropy dvacátého století."

22 02.02.2014

(Uwaga spoilery!) "Nejdůležitější autor současnosti, mimořádný spisovatel, jakého jsme neměli od smrti Shakespeara, vydal novou knihu!" versus "Děj je statický. Cantwell příliš připomíná Nicka Adamse a chová se příliš zahořkle." Kde je pravda? Uprostřed?

K Přes řeku do stínu stromů/a do lesů jsem se dostala náhodně: vydavatel knihu zařadil do sebraných spisů jako předkrm před Pohyblivý svátek a bylo mi blbé ji přeskočit. Tak se ke mně dostal retrospektivní příběh padesátiletého plukovníka Richarda Cantwella, který během lovu na kachny v okolí Trestu vzpomíná na minulost a na devatenáctiletou italskou dívku Renatu. Jejich láska je samozřejmě poněkud neperspektivní, čehož si jsou oba vědomi, ale stejně si chtějí užít těch pár společných okamžiků naplno. Pohled do minulosti, na obě světové války, a do budoucnosti, kde je prázdno, příliš bolí. V mysli je jenom přítomnost.

"Zaplaťpánbů, nejsou Othello s Desdemonou, i když jsou v témže města a ta dívka je rozhodně hezčí než ta shakespearovská postava, a i když plukovník bojoval ve stejném, nebo možná i ve větším počtu bitev než ten užvaněný Maur."

Můj názor částečně vyjadřuje prohlášení Tennesseeho Williamse z New York Times: "Kritici ji možná roztrhají ... ale úžasný popis vyjádření lidského srdce, které poprvé sděluje přímo, co si myslí, z knihy činí, pro mě, to nejlepší dílo, jaké Hemingway napsal."
Pro mě není Přes řeku do stínu stromů to nejlepší, co Hemingway napsal, ale se zbytkem plně souhlasím. Velmi dobré a velmi smutné. Depresivní. Blízkost smrti si neuvědomuje jenom Cantwell, ale i jeho stvořitel. A nevyhýbá se ničemu, ani mořským obludkám. Aneb:

" 'Langusta,' řekl gran maestro.
Langusta byla impozantní. Byla dvakrát větší, než má langusta být, a její nepřívětivost při vaření zmizela, takže teď se svýma vystouplýma očima a delikátními, daleko vystrčenými tykadly, která má proto, aby poznala, co její poněkud hloupé oči nemohou prozradit, vypadala jako pomník svého mrtvého já."

Na čtyři hvězdičky. Lepší čtyři. Ale možná už chápu, proč po tomto románu následuje Pohyblivý svátek. Na zlepšení nálady po syrové benátské depresi, bez které by ale život nebyl životem.

4 23.01.2014

(SPOILER) (Uwaga spoilery!) Díky, Ernie. Jsi jedna z mála jistot v těchhle divnejch dnech. Nikdy si mě nezradil, nikdy jsi nezklamal, a když šáhnu po některý z tvých knih, vím přesně, co od ní chci, a to taky dostanu. Bez zbytečnejch keců, jen se skleničkou calvadosu a kubánským doutníkem k tomu. Guantanamera!

Pátá kolona je hemingwayovské unikum. Skoro nikdo ji nečetl, přesto, že je to jediné drama, které Hemingway dotáhl do zdárného konce. U publika propadla. Ani kritika neměla potřebu se k ní nějak přehnaně vyjadřovat a hodnotit ji. Zůstala jen přídavkem k 49 povídkám, na nichž se dodnes ve školách rozpitvává metoda ledovce. Ale co tedy s Pátou kolonou? Stojí za přečtení?

Stojí. Hemingway se několikrát pokoušel stát Jamesem Bondem a špionit pro kohokoliv, u čehož zcela objektivně totálně pohořel, ale naštěstí mu psaní šlo lépe než špionáž. Děj Páté kolony mohl sám ochutnat více než plnými doušky. Když coby válečný korespondent deníku Alliance pobýval za občanské války v Madridu, uchýlil se do hotelu Florida a hlavně do jeho baru Chicote's. Tam umístil i děj Páté kolony. Hemingway je přítomen na každé stránce, ve všech promluvách hlavního hrdiny Philipa Rawlingse i ve všech vysvětlujících komentářích vypravěče Edwina Henryho (to lišácké E. H.!). Poznáte ho.

Pátá kolona zkušeně balancuje mezi poznámkami protřelého žurnalisty a přidanými zápletkami pro větší čtivost a dobrodružství. Někdy ani nepoznáte, co je ještě pravda a co už fikce. Chvílemi vám bude občanská válka připadat jako splněný klukovský sen, takže vlastně srandička, ale zároveň si budete s hořkostí uvědomovat, že válka je taky peklo. Hlavně peklo. S Ernieho břitkým humorem a nehalením mnohdy hnusné pravdy do hábitů krásy a vymazlených slov. Zase jiný a přece stejný Hemingway. 5/5

7 06.01.2014

(Uwaga spoilery!) Strávila jsem dětství s nosem zapíchnutým do Tří Mušketýrů. Tahala jsem je všude. Každý léto jsem si připekla záda, protože jsem se nebyla schopná odtrhnout od čtení a otočit se. Nejlíp se čtou v létě a u babi na zahradě. Zaručeno.

Utekla jsem od Rychlých šípů, který mě nudily, do francouzských bataliónů a nenašla cestu zpátky. Tři Mušketýři mě naučili všechno. Že s nejbližšími přáteli (zhruba třemi) se lze postavit i všem gardistům kardinála Richelieu a vyjít z toho se zdravou kůží. Že není radno slepě věřit eminencím v červených pláštích s kříži na krku a vyplatí se spoléhat na bystrou mysl a pádnou ruku. Že není dobré naštvávat ženský, protože jsme úděsně pomstychtivý a na potkání vám čmajznem přívěsky, který jste dostali darem od zamilovaný francouzský královny. Že na šermující fešáky se pěkně kouká, sluhové jsou vypečení a v ničem si nezdají se svými pány, že Francie je nádhernej kout země, Gaskoňci jsou dubový palice a Athos je prostě nejlepší!

Jak jen se odřel a zničil ubohý papírový obal... asi jak mi rupnul v Černé Hoře do Jadranu a pak málem ještě jednou do polívky. Zbožňovala jsem všechny postavy, našla jsem pochopení i pro mrchu Mylady a lotra Rocherforta. Zbláznila jsem se do francouzských hradů, intrik a šatů s korzety a perlami. Do dneška mě fascinuje lehkost Dumasova stylu, jeho pero muselo klouzat po papíře stejně snadno jako čepel d’Artagnanova meče. Je snadné propadnout mušketýrskému kouzlu. Srdcovka. Za výbornou čtivost, která člověka nepustí a ‚ještě jednu kapitolu a pro dnešek dost‘ se protáhne minimálně na pět dalších, potom čtenář hravě odpustí některé podivné náhody a zvraty na poslední chvíli. U dalších pokračování se mušketýrská tématika trochu zajídá, ale první dva díly jsou nesmrtelné. Ideální čtení na letní prázdniny s dobrodružstvím. Nejenom pro děcka. Po získání občanky prostě přeladíte z obdivu k sladkému d’Artagnanovi a jeho naivní holčině k tragickému duu Athose s Mylady. Pořád se nebudete moci odtrhnout.

Díky za pěkný dětství a letní klasiku s Třemi šermujícími chlapci a jedním bonusovým Gaskoňcem, monsieur Dumas! 5/5

20 14.12.2013

(Uwaga spoilery!) Petrohradské povídky jsou svébytným kouskem ruské literatury a jednou z prvních přihlášek k manifestu revolučních demokratů, kteří chtěli, aby ruská literatura jednou provždy opustila Maškarádu a začala být reálná.

Gogola vytáhl do přízně kritiky i čtenářů Vissarion Petrovič Bělinskij, který v něm viděl ideálního spisovatele, jakého nastínil ve svých statích. Petrohradské povídky můžou zdatně konkurovat i mnohem tlustším Mrtvým duším. Není divu, že je miloval i Dostojevskij a značně se v nich inspiroval. Dá se říct, že kdyby nebylo Gogolových povídek, nemusela by vzniknout veledíla velkého Fjodora Michailoviče. Tam, kde Gogol při líčení šílenství a ztrácení rozumu ještě potřebuje dvě osoby a další pomůcky, Dostojevskij tento proces už dokáže ztvárnit uvnitř hlavy jediného člověka. Výsledky práce s podvědomím pak udivují v Dvojníkovi nebo Běsech. Ale na počátku byl Gogol.

A teď si představte, že název, jaký dnes kniha má, jí nedal sám autor, ale získala ho až mnohem později při snaze uspořádat Gogolovy spisy. A dokonce tyto povídky nikdy nevyšly jako celek, ale vstupovaly mezi čtenáře jednotlivě a nezávisle na sobě. Že by jedno z prvních tajemství a vtipů ukrajinského mistra?

Povídky nejsou jen ikonický Plášť, který je snad ve všech čítankách, ale i fantastický Nos, Bláznovy zápisky (údajně Dostojevského osobní favorit), Podobizna o životě dvou malířů, Kočár a Něvský prospekt, legendární místo, jež nemůže chybět v žádném popisu Pitěru. Kór ne, když Něva zamrzá a nábřeží se ztrácí ve studené mlze.

V Petrohradských povídkách mohl Gogol naplno zužitkovat zkušenosti s úřednickou prací, jíž se krátce živil, ale nedařila se mu. Jako všechna ostatní zaměstnání. Prodává dokonalou znalost města v detailních popisech a přiřazuje společenským vrstvám odpovídající jazyk. Věc nevídaná. S hurónským smíchem nastavuje ruské společnosti zrcadlo, aby viděla všechno své chvastounství, zaslepenost a neochotu pomáhat. Rozhodně kniha, která stojí za přečtení. 5/5

PS: "Na zrcadlo se zlobí ten, kdo má křivou hubu."

14 10.12.2013

(Uwaga spoilery!) Můj milý Coline, hořce jsi mě zklamal. Signál, že vyšla nová kniha velkého borce Falkouše, kterého stále žeru i po těch několika méně povedených knihách, plus pozitivní recenze na goodreads způsobily, že jsem se vrhla do dlouhé fronty v knihkupectví, protože jsem Stigmata musela bezpodmínečně mít. Hned. A potom..

Je pravda, že Colin už jednou psal o zrzavé zelenooké dceři jihofrancouzského kameníka, která má zvláštní znamení – stigmata na rukou a na nohou, ale to mě nerozhodilo. Ovšem zjištění, že čtvrtina knihy jako by z oka vypadla Soucitu s ďáblem, bylo velmi hořké. Ona trapná záležitost začíná už tím, že mistr kameník se zase jmenuje Anselm (Všichni kameníci jsou Anselmové, viď, Coline?), jeho jediná dcerka chce vstoupit do kláštera a kněz, který jí má od tohoto svatého rozhodnutí odradit, se s ní vesele vychrápe u nich doma. (Církev je prohnilá, ale co je moc, to je moc.) Všechno je stejné, rodina opět zdrhá do Saint Ybars (Bejt inkvizitorem, už tu vesnici vypálím. Evidentně se kacíři nikam jinam nestahují.), dialogy se od Soucitu nezměnily a jen tu a tam se objeví věta navíc. Jednou na stěně nevisely česneky ale sušený jabka. Paráda, Coline. Skoro sto stran jsi okopčil. Proč? A ještě se k jednou popsaným věcem drze vracíš v závěru knihy a párkrát v jejím průběhu. No, aspoň jsi Madeleine de Peyrolles přejmenoval na Fabricii a kněze Bernarda jsi překřtil na Simona. Hosana, velkej kluku.

Přitom Stigmata mají skvělou zápletku a byla by to zcela jistě žůžo kniha. Falkouš už se vyhrabal z nepovedené série o lovcích perel a ještě vybrousil styl argentinské brutality ve Zmizelých. Jenže.. Nedá se nic dělat, zlaté časy Anastázie, Hedvábné stezky nebo Soucitu s ďáblem jsou už definitivně v kelu. Paráda. Prostě nevím, jak Stigmata hodnotit. Pro někoho, kdo zatím nečetl Soucit, je to zcela nový a zajímavý příběh na pět hvězdiček. Zklamání z toho, že se Colin sám vykradl, mě přivádí na myšlenku nuly. Průměrově jsou to baj voko tři, ale tři hvězdičky mají Perly nebes, který byly dost hrozný. Takže ve výsledku čtyři, ale jsem z toho zklamaná a smutná. Milej Falkouši, bohu mých náctiletých let: nevím, co měla ta eskapáda s opisováním znamenat. Nemáš to zapotřebí. Pořád umíš psát skvěle a nápady v mozku na poutavý příběhy ti taky nechybí. Nebo jestli ti vlezly prachy až moc do hlavy a každý dva roky naprosto nutně musíš vydat knihu, i kdyby to byla kdovíjaká sračka, tak už nejsi ten Falkouš, kterýho jsem znala předtím. Sorry, koťáku.

7 18.11.2013

(Uwaga spoilery!) Jednou za čas si chci přečíst opravdu úděsnou knihu, kterou všichni v okolí nesnáší a nikdo ji nechce číst. Jsem totiž příležitostný literární sadista. Všechny recenze na Bachtina slibovaly hotové inferno a recenzenti ho četli, protože jim byl zadán vyššími akademickými tituly. Jinak by na něj nešáhli ani v rukavici. Takže jsem si prostě musela přečíst Bachtina. Zcela dobrovolně. Vnitřní sadista zůstal nenakrmen, bo Bachtin byl boží a jsem z něj upřímně nadšená. I v CCCP žili autoři, kterým režim a jeho ideologie nevoněla a vytvářeli hodnotné věci.

Kniha odráží pestrou škálu povolání autora, který byl stejně dobře historikem jako literárním teoretikem a kritikem. Výsledné dílo tak není čistě historické, ale je znalecky říznuté lingvistikou, což je v moři leckdy ubíjejících historiografických knih osvěžující jako studená limonáda v parným létě. Bachtin podrobně analyzuje Rabelaisův román Gargantua a Pantagruel a vysvětluje, proč lidi v deseti případech z deseti budou raději číst Krále Leara než Rabelaise. Rabelais lidi nebaví a štve, protože ho nechápou. V jeho románu je schován skrytý fenomén – lidová smíchová kultura, kterou vědci ignorovali několik staletí a proto nikdy nemohli přijít Rabelaisovi na chuť.

Přehlédli ohromující sílu lidského smíchu, chuť se bavit a dělat si legraci ze všeho, co bylo svaté upjatému středověkému myšlení. Každý církevní svátek, kterými byl tehdejší kalendář slušně nacvakaný, přinášel i jarmarky a karneval, dobu, kdy bylo všechno dovoleno. Kdy padla veškerá církevní a společenská hierarchie, kdy pánem všeho byl všech bláznů král a v kostelích se vykuřovalo dobytčím trusem. (Cítíte v tom taky kousek karamazovštiny?) Tento svět zachytil Rabelais ve svém slavném románu a Bachtin jej znovu vytahuje na světlo. Využívá literární dílo jako historický pramen a obrací pozornost k do té doby opovrhovaným vrstvám společnosti, tedy k jejímu naprostému dnu.

Strhující kniha, která rozhodně stojí za přečtení, i když je časově a myšlenkově náročné. I já jsem do přečtení Bachtina okázale nesnášela Rabelaise, ale už chápu proč a věřím, že už ho dokážu přečíst a snad i něco pochopit. 5/5

Jo, a kdyby náhodou někdo objevil podobné obraty, jako v recenzi, kterou v listopadu odevzdávám a budu doufat v připuštění ke zkoušce, inspirovala jsem se sama sebou. Jenom tady mám hezčí fotku než tu, co je v informačním systému, kde vypadám jako těžce zkouřená trávou. J’y suis! J’y suis!

16 27.10.2013

(Uwaga spoilery!) Po přečtení celé Trilogie můžu klidně říct: Potopa je nejlepší díl série. I když druhé díly většinou bývají spojovacím můstkem mezi jedničkou, kterou vás naladí, a trojkou, kde se všechno vyřeší. Sienkiewicz hrál vyšší level a to nejlepší nacpal doprostřed.

Název Potopa není zvolen náhodně. Když švédská armáda Karla X. Gustava se spojenci začala v roce 1655 s porcováním již značně rozloženého chodu jménem Polsko, říkalo se tomuto období Potopa. Jak uznáte, moc gut doba na lovestory. Nicméně když vám odkážou pár slušně velkých pozemků a hezkou ženu k tomu, nenecháte to být. Ondra Kmiciců byl téhož názoru. A o tom je Potopa.

Budete milovat Ondru Kmicice. Protože není černobílý ani co by se za nehet vešlo jako chudák pan Jiří Michal v Panu Wolodyjowském. Nemůžu si nerýpnout. Během dvou dílů se změní z floutka, který miluje střílet (zvlášť do portrétů předků své vyvolené Olenky po popití většího množství vína), v uvědomělého vlastence, jehož jediným cílem není plný žaludek a pěkná baba v posteli, ale spíš věčné blaho Polska. A budete zbožňovat i Olenku Billewiczownu, která si umí postavit hlavu a zachovat klid, i když jí v domě v noci pobíhají cizí chlapi a hledají Kmicice, aby ho mohli přinejmenším napíchnout na kůl. Nakonec vám i těch 1000 stran bude připadat málo, tak výborně se kniha čte a tak sympatičtí jsou hlavní hrdinové.

Zkrátka perfektní čtení. Ještě dokonalejší v společnosti ukrajinské čokolády značky Olenka. A filmový Kmicic stojí taky za to. Niech żyje Polska.

Ale furt mi není jasný, jak mohla být Olenka blondýna s tmavým obočím. To prostě nechápu. Nicméně to není důvod ke snížení bodového hodnocení ani o jednu setinu. Jasných 5/5.

10 03.10.2013

(Uwaga spoilery!) Středověk je božský a Jacques Le Goff je jeho prorok (tedy ještě s Georgesem Dubym in memoriam). Přesně tohle nejspíš dostanete z každého, kdo složil na našem ústavu jistou velmi problémovou zkoušku a nepotřeboval kvůli tomu prodlužovat studium minimálně o semestr. Středověk je božský, ó ano.

Tělo ve středověké kultuře má jednu obrovskou výhodu, a to je, že se výborně a snadno čte. Jak jsem mlátila hlavou do stolu, že ani za zlatý prase nikdy nepochopím určité pasáže Věku katedrál, na Těle jsem si přímo smlsla.

Další z výhod je neotřelost zpracovávaného tématu. Ze středověké kultury už se prošlo kde co, o sporu Bernarda z Clairvaux a opata Sugera o gotiku jsem četla už asi čtyřikrát, ale i tělo, ten flák masa a kostí, má své dějiny. Na jednu stranu je tělo zatracováno a odsuzováno, ale na druhé je tělo Ježíše glorifikováno a oslavováno. Na podobných kontrastech a napětí mezi protiklady stojí středověká kultura.

Přečtete si kapitolu o smíchu, slzách, snech, krvi, obžerství a na závěr si přidáte část o středověkých metaforách, které obsahují slovo tělo. No řekněte, napadlo vás někdy, že smích nebyl ve středověku přípustný i z toho důvodu, že Ježíš sice v Bibli třikrát zapláče, ale nikdy se nahlas nesměje? A víte, o co prosil a za co modlil Ludvík IX. Svatý? Ten ideál středověkého panovníka, který umřel během zpackaný křížový výpravy někde v Tunisku? Něco, co drtivá většina z nás má a dost často s tím plýtvá. Že nevíte? Tak mazat do knihovny pro Tělo.

Prostě musím dát 5/5 knize, ve které jsem si přečetla o definování tří řádů pomocí jejich vztahu k tělu, což ze mě udělalo u oné krizové zkoušky brutálního znalce. Perfektní počtení! Nechť žije věčně středověk a jeho velký prorok. Amen.

20 01.10.2013

(Uwaga spoilery!) Zbožňuji Remarqua, zbožňuji a zbožňuji. Jeho popisy prostředí, postavy, jejich psychologii a chování, všechno. Nevím, co by se muselo stát, abych někdy přestala. Stíny v ráji vyšly v roce 1971, rok po jeho smrti. Poslední kniha románového mistra, který řadu zatvrzelců přivedl do náruče klasiky a přesvědčil je, že u čtení nemusí trpět jako mladý Werther (sorry, ctitelé Goetha). To prostě musíte mít!

Na konci druhé světové přijíždějí do Států stovky uprchlíků z potápějící se Evropy. Prchají jako krysy před utrpením, zničení válkou a vězením. Vstupují do ráje, kde není ani fašismus, ani koncentráky. Ve spásných myšlenkách jim musely Státy připadat jako ráj a oni do něj vcházejí coby zničené lidské stíny.

Jedním z uprchlíků je i Robert Ross, německý novinář, který dobře zná chuť lágru a smrti. Jeho prostřednictvím se nám ukazuje tvář New Yorku 40. a 50. let. Učíme se chápat, že Země svobody není tak ideální jako ve snech běženců. Jak přežít svobodu? Někteří se pomalu upíjejí, další propadají hrubosti a beznaději, kterou ukončují sebevraždou. Amerika není ráj. Když Robert ochutná pozlátko Hollywoodu a filmových stár, pochopí, že válečným uprchlíkům nikdo neporozumí. Honba za slávou až na prvním místě. A kdo ze zlatokopů pochopí, že oni přišli z pekla? Nefunguje nic. Nedá se pracovat, natož milovat.

Sen všech, že až to jednou skončí, oni se budou moci vrátit domů, přinese Robertovi jen další utrpení. Po návratu do Německa zjišťuje, že válku lidé stále nosí v srdci a fašismus nevymizel. "Největším zklamáním byl návrat, byl to návrat do cizoty, návrat do lhostejnosti, skryté nenávisti a zbabělosti. Nikdo už si nevzpomínal, že by byl patřil ke straně barbarů. Nikdo nenesl odpovědnost za to, co napáchal."

Remarque byl znalcem emigrantské duše. Věděl, že uprchnout válce a přežít na bojišti neznamená zvítězit. Následný návrat je mnohem těžší. Je stále nějaké kam? Před válkou se utéct dá, před sebou ne.

Jaký je zhruba pocit a první myšlenky po přečtení? Remarqueovými slovy:

"Nikdo se nemůže vracet, nic nezůstává bez proměny, ani člověk sám, ani ten druhý. A tak jediné, co zbylo, je čas od času večer plný zádumčivosti, té zádumčivosti, jakou cítí každý člověk nad tím, že všechno pomíjí a že on je jediným živým tvorem, který to ví a který rovněž ví, že je to útěcha, i když ji nechápe."

PS: Koho by nepotěšilo, že v knize najde milovaného Ravica?
Stíny minulosti jsou všude. I v ráji. 5/5.

(Uwaga spoilery!) Michelangelo řekl, že nemusel vytvářet žádnou sochu, protože všechny už žily v bloku carrarského mramoru a bylo pouze třeba je osvobodit. Nějak podobně mohl vzniknout Pohyblivý svátek. Hemingway posbíral slova, která roznesl vítr po Paříži. Přitom nechybělo mnoho a nikdy bychom si v Svátku nepočetli. V listopadu 1956 Hemingway objevil kufr a v něm zapomenuté poznámky z pobytu ve Francii. V posledním období tvorby je různě přepracovával a přepisoval. V roce 1964, již po jeho smrti, je vydala jeho čtvrtá manželka Mary Welshová. Pohyblivý svátek se vydal mezi čtenáře.

"Jestliže má člověk to štěstí, že mohl žít v mládí v Paříži, pak ať odejde kamkoli, je Paříž až do konce života s ním. Protože Paříž je pohyblivý svátek."

Komu by se tahle kniha nelíbila? I kovaní Hemingwayovci bývají někdy znuděni Povídkami či popisem dvanáctého uloveného kudu, ale tato sladká bichlička nemůže urazit a zhnusit. Pohyblivý svátek je vzdušným popisem bohémské Paříže, kde bylo nejtěžším úkolem ráno vstát před dvanáctou. Její atmosféra má daleko do dusna Vítězného oblouku. Hemingway, tehdy ještě s první ženou Hadley, ochutnával kafe na sériových pochůzkách pařížskými ulicemi, potkal plejádu spisovatelů Jamesem Joycem počínaje a autorem Velkého Gatsbyho konče a celkem bezuzdně se flákal.

Žádné město nemůže být romantičtější, bohémštější a proměnlivější než ten štatl nad Seinou. Svátek se čte lehounce a zanechá milý pocit. Plyne jako druhej waltz Šostakoviče. 5/5 té čisté kráse. Ať žije navždycky jako vzpomínka na lehkovážný časy.

"Ale Paříž je věčná a vzpomínky každého člověka, který tam žil, se liší od vzpomínek všech ostatních. Vraceli jsme se do ní znova a znova, ať jsme byli, kdo jsme byli, a ať se měnila, jak chtěla, či ať bylo těžší nebo lehčí se tam dostat. Paříž vždycky stála za to a člověku se vždycky všechno, co do ní dal, vrátilo."

16 07.09.2013

(Uwaga spoilery!) Základní poučení z Harému zní: neštvěte baby. Prostě to nedělejte. Zatímco mírumilovná Pink Martini pouze vyhazovala z okna kartáčky na zuby a s jeho svetrem utírala podlahu se zvláště sveřepým výrazem, Hürrem byla poněkud radikálnější. Z tepla masážního stolu se smíchem sledovala, jak synu muže, kterého chtěla, a ženy, kterou nenáviděla, nesou otrávené pomeranče. A dobře se bavila.

Někteří mají Colinovi za zlé, že z Hürrem vytvořil mocichtivou intrikánku. A proč ne? Stejně o té holce nic nevíme. Jak se jmenovala, jaké byla národnosti, ani kde, kdy a komu se narodila. Ukrajinka, Rusínka, Polka? Vem to čert. Nebyla nic do doby, než ji zajali krymští Tataři a dovlekli ji Sulejmanovi do harému, kde si získala jeho pozornost a putovala do ložnice. Po krátké době vyvrátila fakt, že je jen krásná cetka sloužící pro okrasu a začala se zdatně míchat do osmanské politiky. Tehdy vstoupila do dějin. Postavila ubytovnu pro chudé, mešitu a nemocnici a psala dopisy evropským panovníkům. Plus přinutila Sulejmana II., aby si ji vzal a porušil tak zavedený sultánský zvyk neženit se. Not bad.

Co Colina jako vždycky šlechtí, je jeho oddanost historickým faktům. Drží se jich pevně jako Prométheus svý skály na Kavkaze. Do kostry dat, jmen a událostí už zasadil svůj vlastní příběh. Na to má spisovatel právo. Nikdo z nás tam nebyl a nemůže posoudit, jaká Hürrem byla a co vyplňovalo čas mezi hlavními událostmi.

Vedlejší linie Benátčanky Julie Gonzagy a koneckonců i samotné Hürrem vám z hlavy spolehlivě vymlátí veškeré romantické představy made by Angelika a sultán. Z harému vás nevytáhne ani dvacet pajdavých Rescatorů a odolávat sultánovi v jeho vlastní posteli není zrovna dobrej nápad.

Bez delšího uvažování hodnotím 5/5. Colin vytáhl fantastický příběh dvacet let předtím, než ho zpopularizovala jistá turecká telenovela, kde je méně herectví než ve východoněmeckým pornu. Přinesl svůj pohled na celou věc a nenaplival historii do očí. Pro Falconerovce hotová coliňolada (po vzoru slastné Piňa Colady). Jak stručně vystihuje nápis na přebalu: byla to tisíc a jedna noc. Ale bez jediný pohádky.

(Uwaga spoilery!) Čin, kterého se právě hodlám dopustit, je zradou na polském národu a je to facka do tváře klasiky, ale staniž se. Pan Wolodyjowski mě nudil. Od prvních stránek Ohněm a mečem jsem se těšila na třetí díl, na epické finále pod taktovkou rezavé paruky filmového slaďáka Ketlinga a prásk. Nuda.

Což o to, historická část je stejně hutná a výživná jako v předcházejících dílech. Po kozácích a Švédech jsou to tentokrát Turci, kteří mají chuť na vnitřně hnijící Polsko. Závěrečný boj o Kamenec je rovněž velmi zdařilý. Z vlastní cestovatelské zkušenosti musím přiznat, že dobýt tu nádhernou pevnost s dvanácti věžemi bylo téměř nemožné.

Můj relativně chladný postoj k lovestory bude nejspíš v tom, že nemám ráda pana Wolodyjowského. Být Baškou, tak si ho nejenže nikdy nevezmu, ale když už by k tomu smutnému okamžiku došlo, tak s největší radostí zdrhám s Azjou do Divokých polí a mávám malému rytíři šavličkou na znak adieu. A nezdrhla bych jen proto, že Daniel Olbrychski hrál jinou ligu než Tadeusz Łomnicki. Pan Wolodyjowski je moc dokonalý a proto nudný. Předtím byl zábavný svou permanentní zamilovaností do různých krasavic, ale ve třetím díle je na mě až příliš černobílý. Díky bože za pana Zaglobu, který stále dokáže řádit jako za starejch časů, kdy s Halškou prchali před celým kozáckým vojskem. Díky za džentlase Ketlinga a jeho filosofování o lásce a díky i za mladou, nevycválanou Bašku, která má provokativně krátký vlasy.

Nedá se říct, že by byl Pan Wolodyjowski špatná kniha, to ani náhodou, ale přecházející dva díly (hlavně Potopa) mi přišly lepší. Fajn je, že příběh je dočtený do konce, nastal end of the story. Některé postavy mi budou určitě chybět. Budu přemýšlet nad příčinami protiwolodyjowských hnutí mysli a omlouvám se všem polonistům (rusisti byli vždycky zkažení) za hodnocení slabšími čtyřmi hvězdičkami. Milovnice pana Wolodyjowského připočíst pátou hvězdu.

(Uwaga spoilery!) "V létě roku 1956 jsem se vracel z prašné, vyprahlé pustiny nazdařbůh – prostě do Ruska. Nikde v celé zemi na mě nikdo nečekal, nikdo mě tam nezval – dal jsem si totiž s návratem načas, zhruba deset let. Táhlo mě to do středního pásma, někam, kde není horko a kde v lesích šumí listí. Toužil jsem zalézt a ztratit se někde až docela v srdci Ruska – jestli něco takového doopravdy existuje."

Jo, takhle se píše o Rusku. V rozlehlé travnaté pustině od nikam do nikam je duše Ruska. Kdo jiný by takhle dokázal psát než Rus?

Matrjonina chalupa vyšla v roce 1963 v časopise Nový svět jako druhá ze Solženicynových krátkých próz. Podle expertů se jedná o jeho nejčtenější novelu. Ne vždy je nejčtenější dílo tím nejlepším, ale mě Matrjonina chalupa zkrátka sebrala.

Učitel matematiky a bývalý vězeň gulagu Ignatič se snaží začlenit zpátky do normálního života. Vystupuje v jednom ze zapadákovů podél železnice Moskva-Murom s kouzelně drásavým jménem Rašelinoprodukt. Chce učit někde daleko od lidí. Při shánění ubytování se dostane do chalupy staré Matrjony Vasiljevny Grigorjevové, která žije mezi čtyřmi vratkými stěnami s chromou kočkou, pavouky a šváby. Během dní v jedné společné místnosti Ignatič poznává její život. Poslouchá, že Matrjonin muž Jefim na ni byl hodný a nebil ji. Narodilo se jí šest dětí a všechny krátce po sobě pochovala. Měla si vzít Jefimova bratra Fadděje, ale když se dlouho z první světové války nevracel, vzala si Jefima. Až několik let po konci války se Fadděj vrací. Jen proto, že je Jefim jeho bratr, je oba sekyrou nezabil. Vzal si jinou Matrjonu, jen pro to prokletý jméno.

Po Matrjonině tragické smrti Ignatič přemýšlí. O ženě, která pomáhala všem s těžkou zemědělskou prací a nikdy za to nic nechtěla. Neuměla utrácet za drahé oblečení a výbavu do domácnosti. Nepochopily ji její sestry, manžel a lidi z vesnice, byla pro ně nepořádná a hloupá špindíra. Ona zůstala stále přátelská a laskavá. Hned nabídla Ignatiči střechu nad hlavou. Když Ignatič dochází ke svému závěru, je vám skoro do pláče:

"Všichni jsme žili vedle ní, a nikdo z nás nepoznal, že to ona byla ten spravedlivý, bez něhož, jak praví přísloví, nestojí dědina. Ani město. Ani celá naše zem."

Kratičká novela silná jako ruský cigáro, jako papirosa Bělomorkanál, kterou dnes kouří maximálně chudí pracovníci na nekonečných železničních tratích. Ale v tom je to pravé, nepřikrášlené Rusko. 5/5

15 17.08.2013

(Uwaga spoilery!) Dva šlechtici z Verony? Ten Shakespeare pro blbečky?

Uhm. Ozvěny tohoto díla nebyly nejlaskavější. I na wiki si neodpustili poznámku, že se jedná o jeden ze Shakespearových nejslabších kousků. Pomyslnou špínu a prach, aspoň z mého pohledu, stírá fakt, že se jedná o jednu z prvních her velkého magiče Willa. Než se dostal do formy a našel svůj mistrovský styl Veselých paniček, bylo potřeba se někde rozcvičit a nažhavit na věci budoucí. Kdyby nebylo dvou šlechticů, nemuseli jsme se bavit u Mnoho povyku pro nic a Jak se vám líbí. Stejně jako by bez cvičných Sevastopolských povídek nemusela skákat pod vlak znalecky vypsaná Anna Arkaďjevna.

Českým překladatelům Shakespeare zavařil už názvem hry. Vyšli Dva šlechtici, dva páni, dva kavalíři a kdo ví, na co jsem ještě nezapomněla. Už vím, na Dvé šlechticů veronských. V příběhu si Shakespeare vyzkoušel, jak bude fungovat přestrojení dívky za chlapce, načrtl si plánek Verony pro nově příchozího Romea a nacvičil si i story dvojice hrdinů. Nebo dvou dvojiček, pokud připočteme kromě Valentina s Proteem i jejich povedené sluhy.

Buď jak buď, Dva šlechtici mě příjemně pobavili. A hlavně jsem si smlsla na slavném monologu, se kterým převlíknutá Gwyneth Paltrow ve filmu Zamilovaný Shakespeare oblbuje Willa:

Kde světlo světlem, když v něm nevidět jest Sylvii?
Kde radost radostí, když Sylvie tu není?
Leda bych se domníval, že ona na blízku,
a živ byl stínem dokonalosti.
Když v noci u Sylvie nebudu,
již hudby není v zpěvu slavičím.

Konečně nebyla špatná ani slovenská divadelní verze na Špilasu, jedna z mála z posledních let, kterou by podle mého Shakespeare neobrečel a nemusel by odejít v půlce představení pro flašku jägera, aby přežil. Za mě 4/5. Samozřejmě, není to Shakespearův top a nic neotřese trůnem Ričrda III. a Hamleta, ale je to příjemné, klidné a celkem vtipné. A nezapomenout na to, že se jedná o komedii, bez níž by nebylo žádný 'musicke in the Nightingale'.

(Uwaga spoilery!)Třesu se navzdory tomu, že i v noci je pekelnej hic a zpocený vlasy se mi lepí na čelo. To proto, že se pokouším recenzovat.. jeho.. Moment, recenzovat? Pche. Nikdy si nepřipadám tak nicotně a male, jako když se snažím popsat genialitu této hry velkého magiče Willa. Neumím si ani uspořádat myšlenky v hlavě, natož je převést na papír. Potom zní ještě hůř. Jako si jinak zakládám na svém statusu zvrhlého lingvisty, teď si připadám jako blbeček a jakékoliv pokusy napsat souvislou větu vypadají jednoduše debilně.

Byly chvíle, a nebylo jich málo, kdy jsem ze srdce nenáviděla Shakespeara. Navzdory tomu, že napsal Sonety Černé dámě a Richarda III., mu nemůžu odpustit jednu věc. Nechal umřít Hamleta a ani se mě nezeptal, co si o tom myslím. Hamlet je geniální. Hamlet je božský. Hamlet je Hamlet. Můžou vám tvrdit, že Hamleta-šílence mají rádi jen šílenci. Potom jsem šílenec a je mi to fuk. Budu hrdě zvedat prapor hamletovských magorů a s hysterickým smíchem u toho típat cigáro o podpatek černých lodiček, přesto, že jsem už dávno dala vale červeným startkám.

Pro mě má Hamlet tvář Laurence Oliviera. Není větší pecka než jeho film, který ani po pětašedesáti letech neztratil nic ze své slávy. Lepší na něho mrknout rovnou, jakákoliv snaha popsat Hamleta nemá cenu. Je tam všechno. Padne na vás geniální deprese z chladných hradeb Elsinoru, pocítíte chuť šílenství a touhy vládnout, syrovou hrůzu z rozervanosti hlavních postav, složíte poklonu k zemi vznešeným dialogům a pořád nebudete vědět, jak to ten Will dělal. Za návštěvu stojí i Kronborg/Elsinor. Nebyl návštěvník, kterému by tehdy nebylo najednou úzko, když ze zdí sálal chlad i v polovině srpna, padla mlha a začalo pršet. Nebyl blázen ten, koho napadaly divné myšlenky, které si neuměl vysvětlit. Bylo jedno, že v Dánsku je hnusně i v létě, mají proměnlivé oceánské klima a blabla. Blázen byl ten, kdo zůstal v klidu.

Hamleta vyhlašuji synonymem ke slovu literatura. Řetězec zní přesně takto: Literatura = Will = Hamlet. Urážka Hamleta je facka do tváře klasické literatury. Jeho slova hladí a zároveň promyšleně vraždí. Strašlivá vášeň servírovaná v poháru otráveného červeného vína pro královnu Gertrudu. Svůj marný boj končím verši V. Vysockého:

S pohrdáním jsem vnímal násilí.
Jsem Hamlet. Kašlu na trůn, na korunu.
A oni si tak hloupě myslili,
že soupeř musel zemřít kvůli trůnu.

Géniů gesto skrývá nadsázku.
Úkosem smrt se dívá do zrození.
Klademe věčně lstivou otázku,
odpověď na ni nikde ale není.

Jestli tato kniha není 5/5, tak už žádná jiná.

23 08.08.2013

(Uwaga spoilery!) Popsat Rusko? Ozřejmit jeho mentalitu a podniknout exkurs do historie? Uhm, cíle značně vysoké. Dokáže psát věrohodně o Rusku někdo, komu chybí slovanská duše? Byla jsem překvapená, že je to docela dobře možné a množství mých výhrad bylo naprosto miniaturní.

Russka kopíruje klasický standart Rutherfurdových knih. Kolem tisíce stran, několik rodin, jejichž osudy se proplétají. Ovlivňují se jednak navzájem a do jejich životů rovněž zasahují výrazné osobnosti a zvraty dané historické epochy. První kapitola připomíná počátky ruské historie – příchod slovanských kmenů, nájezdy Alanů a pohanské legendy. Příběh se uzavírá na konci 20. století v komunitě ruských exulantů ve Spojených státech.

Kniha je hutná jako zakysaná smetana přidaná na talíř k varenikům plněným kyselými višněmi. Nedá se přečíst a vstřebat hned, musí si zkrátka nějakou dobu poležet v žaludku. Co oceňuji především, je velmi čtivá forma (kdyby tak chtěli psát historikové!) a promyšleně schované narážky na různá literární díla. V básníku Sergejovi je ukryt kousek giganta Puškina; v Piněginovi, který nešťastného Sergeje zastřelí v souboji, je zase poznat zbytečný člověk Oněgin; jistá Taťána píše dopis muži, kterého miluje a název kapitoly Otcové a děti odkazuje na Turgěneva. Pár jsem jich nechala pro vás, k soukromému odhalení.

Sice se na některých stránkách projevila notorická choroba ze studií a nervně jsem opakovala, ať Rutherfurd hned vybalí prameny, ze kterých čerpal, ale byla jsem spokojená. Bylo příjemné si ruskou historii vychutnat jinak, přesto stále uceleně a poutavě. A bylo přímo skvělé, že si s tím tak dobře poradil rodák ze Salisbury. Поклон вам, Эдвард. Za tu ďábelskou odvahu 5/5.

12 07.08.2013