petrarka72
komentáře u knih
Textové zprávy
Tomáš Míka
S poemou Buď zdráv jsem se seznámila na autorském čtení Tomáše Míky; už dlouho jsem se při poslechu poezie tak nesmála. A tak jsem si ji přečetla... a další básně z Textových zpráv... a smích se měnil v potěšený úsměv, ironický úsměšek, sarkastická uchechtnutí - a taky lehký povzdech, smutné zahledění se do dálky a nostalgické spočinutí. Ten chlapecký údiv nad stále opakovaným objevováním světa, rozkoš z básnění a jazyková hravost je mi velmi příjemná.
Napůl ve vzduchu
Irena Dousková
Básníky příliš nečtu - a pokud ano, pečlivě si vybírám. Nad druhou sbírkou Ireny Douskové tajím dech rozkoší, stejně jako nad tou první. Šeď, bezútěšnost? Ani ne. Jen vůle sdělit, co je za slovy.
Česká babička aneb Cizinec je našinec
Dietmar Grieser
Proklatě milé čtení, životopisné a cestopisné info v jednom, s laskavostí a vtipem. Pro mne objevem Alfred Kubin, zbytek zúčastněných (od Goetha po Freuda) je všeobecně znám.
Žízniví psi
Glen Emery
Takový namakaný chlapský historky, snesitelný akorát jedno odpoledne s jointem v jedný a zelenou v druhý ruce. Devadesátky byly hustý, benga nebezpečně blbý, kámoši pro život i na smrt - a všecko možný...
Pistolník
Stephen King
Stephena Kinga mám načteného od Carrie po Konec hlídky a od Noční směny po Bazar zlých snů. Jeho fantasy sága mě dlouho míjela (vážně je to 36 let od prvního vydání?!?!), ale dovolená za dveřmi a chuť zbavit se restů probuzena ochutnávkou Pistolníka. Dobrá, zázrak to není, ale na úvod stačí...
Úvod do současné trapnosti
Pavel Šplíchal
Blogy čtu minimálně - a dát si výbor z prigl.cz, navíc skoro na jeden zátah, mě přiblížilo smrti minimálně o několik minut (asi příliš mnoho jedu či co). Hvězdy navíc za výdrž a důslednost - bo pičo, blit a říkat fóry, to je fakt umčo.
Tisíciletá
Dušan Šlosar
Drobné fejetony o jazyce českém, jeho historii a vývoji, přesně pointované a zábavné. Příjemné rozptýlení na hodinku.
Leporello: Smrtelnost, práce a nepřirozenost člověka
Jakub Marek
Leporello a don Juan - postavy a jejich vztah ve světě opery Don Giovanni jako odrazový můstek pro úvahu o lidství, člověku, jeho poslání a roli ve světě. Interpretováni - v první části Nemožná opera - přes Hegelovu Fenomenologii ducha, která vyšla roku 1807, přesně dvacet let po premiéře Mozartovy opery; ze střetu dvou sebe-vědomí skrze zrcadlové a rozdílné konání vzniká smlouva - z jednoho je pán, z druhého sluha. Motivací Dona Juana není princip slasti, ale výzva, ve své podstatě je však monstrem, nikoli živým člověkem; to Leporello je představitelem obyčejného, lidského světa. Druhá část Pozdější život Adamův vychází (spolu s citacemi z Bible či Platóna) z Arendtové spisu Viva activa neboli O činném životě a Patočkova Přirozeného světa jako filosofického problému; dílčím vývodem je tvrzení, že lidský svět je reakcí na zkušenost smrtelnosti a formou této reakce je práce, jež vytváří cosi trvajícího. - Pro laika (jímž určitě jsem) nelehké čtení, těžko tedy posoudit stupeň předkládaného způsobu myšlení a jeho kvality. Ale dočetla jsem do konce, vnímala autorovu radost z myšlení a leccos si ukládám k dalším úvahám.
Předposlední trubadúr
Zdeněk Šmíd
Návraty ke knihám Zdeňka Šmída nejsou časté, ale zato znamenají čistou rozkoš. Navzdory lehce vyčpělým průvodcům - vandrák a úředník jako představitelé protichůdných životních přístupů jsou trochu klišé. A ilustrace Markéty Vydrové jsou snesitelné, protože neinfantilní; Kája Saudek to není, ale také potěší.
Nebudete se bát ničeho zlého
John Searles
Je to čtivá, ale roztěkaná, nikoli špatná, ale podivně nezacílená záležitost. A aby se pachatel(ka) objevila až na posledních dvaceti stranách? Divné...
Stíny nad Krušnými horami
Renata Šindelářová
Příjemné jednohubky pro odpolední počtení ke kávě. Od variací na krušnohorské pověsti, přes krimi až po povídky noir. Dvojjazyčnost knihy potěšila.
Kvantová noc
Robert J. Sawyer
Dočteno do dvou třetin - dál fakt nemůžu. Když si přečtete prima spoiler Tyet, víte vlastně všechno. Nápad dobrý, filozofický základ promyšlený, ale jako příběh neskutečná nuda.
Chvostovrtění
Ivan Rillich
Petr Michálek (to je ten, co ve Zlíně režíroval Ovčáčka čtveráčka) konstatoval, že po politické satiře je hlad. Oponovala bych mu - kdybych po ní vědomě nesáhla podruhé v krátkém čase (předtím Horákovy Kočky, co jsou vrženy) a nechystala se na další dílko tohoto typu (Komárkovo Nebezpečné stádo). Tento žánr u nás má tradici spíše untergroundovou, to v minulých desetiletích oficiálně vydané se vyznačuje příkladnou bezzubostí... Ne tak Chvostovrtění. Rillich není tak sarkasticky rozhněvaný jako Horák, je vtipný, píše zručně a pointovaně, mnohé části zápletky jsou absurdní, a přitom víme, že se staly, mnohé jsou ku zasmání, ale hořkému, z mnohého mrazí, ledacos zatím nenastalo, ale jak autor naznačuje, všeho do času... Bavila jsem se a kroutila hlavou - číst to je, pravda, trochu masochismus a trochu očištění...
Truchlivý amoret pražský
James Stafford
Příjemná jednohubka na dva večery. Vizuálně zajímavé, obsahově mírně nevyrovnané od jednoduchých absurdních vtípků (např. Disintegratio) přes romantizující historky (Oběšenec malostranský) či respektuhodné příběhy s magií v obsahu i formě (Tragická i trudná historie melancholické luny malostranské). Osvěžující čtení, ale bez zásadního dopadu.
Mezi stromy
Gyrðir Elíasson
Melancholické, tiché, trochu přízračné povídky, často o samotě, cizotě, smrti, trochu kafkovské, trochu enquistovské. Není radno číst najednou - pro mne byl limit sedm povídek na den - ale díky mixu detailů všedního dne a mírně nadpřirozených motivů jsou poměrně zapamatovatelné. Náhodné setkání s autorem, jehož další díla bych si ráda přečetla.
Kdo je to sakra Kafka
Lizzie Doron
"Seděli tu muž a žena narození ve stejné zemi, která se pro jednoho jmenovala Palestina, pro druhého Izrael, hlavní město jednoho bylo i hlavním městem druhého - jenom on mu říkal al-Kuds a ona Jeruzalém. On nemluvil hebrejsky, ona nemluvila arabsky. I Nadím v tom okamžiku určitě myslel na to, jak vzdálení si mohou být dva lidé v jedné zemi, i když je dělí jen padesát minut jízdy autem." Citace ze strany 77, jíž je řečeno vše. Zdánlivě silně subjektivně laděné vyprávění židovské spisovatelky o komplikovaném přátelství s arabským fotografem, o beznadějné touze po míru a světě, v němž se situace mění každou vteřinou, přesto zůstává nebezpečně nehybný a postrádající jakoukoli logiku v předsudcích, nemilosrdnosti a skryté i zjevné agresi. Proces nebo Zámek působí oproti Doronové jako intelektuální hříčky bez špetky empatie (a to si, prosím, na Kafku potrpím)...
Sběratel dýmek
Katja Kettu
Forma převzata z Erenburgových Třinácti dýmek, ale povýšena - byvší majitel dýmky často prochází několika příběhy, ať už jako postava, vzpomínka nebo odkaz. A když k tomu přičtu, že děje jednotlivých povídek doplňují osudy osob z Porodní báby, vyplývá mi z toho velmi plastický, propracovaný a přesný obraz světa, navíc sdělovaný skvělým jazykem... O hvězdu míň (trochu nespravedlivě, protože osobně) proto, že bez nadstandardního soustředění si tuto knihu neužijete; nečte se snadno a souvislosti lehce uniknou. Asi to chce druhé čtení...
Obléknu si půlnoc
Terry Pratchett
Série o Toničce Bolavé není to nejlepší, co Terry Pratchett napsal - ale přistihuji se při tom, že při čtení se téměř nepřetržitě usmívám. U tohoto dílu s výjimkou momentu, kdy se dozvídám, o čem Bábi Zlopočasná mluví, když mluví o respektu (a ne, tady v této konkrétní situaci nevystupuje - Bábi ani respekt), úseku, v němž do Terryho nepochybně vstoupil Stephen (dobrá, bez hádanek, takže z Pratchetta se stal King) a všechna "klouzavá teď". Nutno podotknout, že tyto "bezúsměvné" části jsem si užila asi nejvíce...