-Pečivo- komentáře u knih

Kniha o ničem, respektive o středoškolským učiteli v Oslu (v Oslu.. lol - nevyčerpatelná studnice vtipů, Norové sou srandovní), kterej se jednoho dne tak nasere, že před svejma stundetama na školním dvoře rozfláká deštník. Deštník v oslu. Lol.

Proč ho rozfláká? Protože mu dojde, že mu je 50 a má klasickou krizi tohodle věku. Když rozfláká deštník, tak ví, že na škole skončil a jde domu. Cestou domu přemítá, jak se vůbec do týdle životní situace dostal a přemítá o svém studiu a o tom jak jeho manželka dřív byla vdaná za jeho nejlepšího kamaráda, kterej ji naštěkal do boudy a emigroval.

Ono to vlastně nebylo tak pitomý, jak mi to celou dobu připadalo, ale žádnej zázrak to taky nebyl. Knížky, ve kterejch se nic neděje, mi nevadí, ale todle mě nudilo. Věci v oslu.. Haha. Jak by takovej osel třeba dostal ven klavír? Nebo třeba tanky v oslu!! To by vyhrálo každou válku! Žádná armáda by nečekala, že z osla vyjede 8 tanků! Válka vyhraná! Nemáš zač světe!

30.01.2017

Kultovní dílo irského modernismu. Další žánr, kterýmu se vyhnout obloukem. Ještěže koukám na South Park a vím, co znamená oblouk. Po Paliho pěti hvězdičkách jsem se docela těšil, ale jelikož se jedná a humoristickou knížku - což znamená, že mi při čtení zní v hlavě hlas Miroslava Donutil - měl jsem trochu obavy, že to dopadne jako u Spolčení hlupců.

A taky že jo. Srovnání s Vianem? Ani omylem, kniha je zbytečně máklá a všichni melou hovna. Moc dobře se mi to nečetlo. Za normálních okolností mi tohleto plácání po 15ti jägrech vůbec nevadí, ale v literatuře se tomu nejradši obloukem vyhejbám. Protože jägrmeister se nedá číst, žejo.

30.01.2017

Knihy zásadně nečtu na doporučení od neznamých lidí. Protože tomu lidi nerozumí. Lidi, který by tomu rozumět měli, pracujou v knihkupectví. Ale i tam pracuje spousta lidí, který tomu moc nerozumí. Když mi ale jeden Paliho zaměstnanec v Luxoru doporučil Laskavý bohyně (nejlepší kniha všech dob), nevědíce, že už sem je čet, tak sem si řek, že ten tomu asi rozumí. Měl jsem čerstvě dočtenej Žert od Kundery a v ruce jsem držel nějakýho dalšího Kunderu a to se mi vysmál, jestli nejsem píča, že to je Coelho pro náročný. Well played. Na to konto jsem si teda koupil jeho druhý doporučení Temnou Komoru Damoklova od Willema F. Hermannse.

Teď doufám, že ho Palijo při dalším hodnotícím pohovoru sešvihá prodlužovačkou, protože takovouhle hovadinu bych nekoupil ani mámě k Vánocům.

Děj se odehrává v období druhy světový války, takže zkurvit knihu z tohohle období, to už fakt chce fištróna.

K tomu všemu bych ještě rád dodal, že doslov psal Kundera a typografii, obálku a vazbu dělal Pecina, takže je kvalita knihy podobný překvapení, jako kdyby se Eva Green svlekla a měla mezi nohama hasiče.

I hlavní hrdina Henri Osewoudt má k solidnímu příběhu slušně našlápnuto - je to Holanďan, kterýmu se zvencne matka a zabije otce a tak Henri vyrůstá u strýčka. Strýček má dceru, která je ošklivá jak náš prezident a navíc je o sedm let starší než Henri. Správná konstelace pro to, začít ji jako mladší bratranec štukovat.

Pak začne druhá světová válka a Henri už je ženatej se Zemanem a má krámek s tabákem v Amsterdamu. Henri má lehkou vadu na kráse a to takovou, že mu nerostou vousy a vypadá jak nedocmrndlá buchtička. A proto dělal v mladí judo (čti žido), ve kterým je fakt dobrej. Judo je specifický v tom, že správně provedenej chvat ubere Židovi rovnou dva životy. Naštěstí to náckové nevěděli.

Jednoho dne se v tabáku zastaví Dorbeck, což je chlap, co vypadá na vlas stejně jako Henri, akorát mu rostou vousy a je hustej. A je v odboji a poprosí Henriho o laskavost. Henri souhlasí a stane se tak součástí odboje proti náckům. V průběhu války ho Dorbeck zaúkoluje ještě několikrát a vždycky to dopadne dobře. Hlavně pro Henriho, ostatní většinou pochcípaj. Tak Henri za války zabije několik nácků a zklátí několik buchtiček. S jednou židovkou dokonce zplodi dítě, který bohužel nepřežije porod. Velmi emotivní scéna je pro tuto knihu příznačná - Henri v nemocnici pláče nad mrtvolkou svýho dítěte a člověk u to usíná.

Pak skončí válka a Henriho zábasnou, protože si spojenci mysli, že jeho přežití neni náhoda, ale zásluhou kolaborace s Němcema. A začíná dokazovací kolotoč, kdy mi jako čtenáři bylo úplně u zadku jak to dopadne. S Osewoudtem sem sympatizoval asi jako s Limberským a jeho marná snaha dokázat, že Dorbeck neni vymyšlená osoba v jeho hlavě mi byla úplně putna. Kdyby Hermannsovi máma před par lety dala k Vánocům Fight Club, ušetřilo by mi to 500 stránek života. 3/10.

29.01.2017

Za trest.. Nudný povídky, kdy za 2. Světový valky švédský vojáci čekaj na invazi Německa. Vlastně nic nedělaj, jen čekaj. Povídky spolu nijak nesouvisej a nejsou nikterak zábavný / zajímavý.

Má to bejt asi strašně psychologický a obsahovat všudypřítomný strach v kasárnách před útokem, kterej přijde, ale nikdo neví kdy a blablabla. Nuda jak mentál. Do toho Stig Dagerman používá obraty typu:

"Chlapec ihned zbystří jako gymnastické mužstvo při zvuku píšťalky."

"Dům ma pompézní terasu, která se k němu hodí asi tak jako cylindr k teriérovi."

29.01.2017

Stěžejní literární dílo argentinské literatury, tak jak je to popisováno v doslovu, mě nudilo k smrti a udělalo ze mě definitivně literárního rasistu.

Příběh cesty do exilu a sbírání vzpomínek po této cestě Argentinou mi často připomínal Handkeho Pád. I v teto knize jde o úplný prd a vypravěč cestuje Argentinou a popisuje co zaživá. Ve vesnicích mu lidi vypráví své příběhy, místní legendy a ostatní zajímavosti a vypravěč jde zase dál. O WTF momenty neni nouze:

"Úžasle i pobaveně se na ni podívám. 'Oženit? Vždyť už jsem ženatý byl'. 'Na tom nesejde, s ni se nežeň, ona bude chtít, protože si asi mysli, že jsi. Ale ty nejsi!' 'Co nejsem?' 'Nic' odvětí, 'vůbec nic'."

O historii Argentiny nic nevim a tak mi az doslov osvětlil situaci - vypravěč zdrhá před diktátorským režimem. A já si řekl: "a-ma-zing".

Že i v kupce hnoje lze najít perlu dokazuje autor touto moji novou nejoblíbenější literární větou roku: "Přijel a zastřelil svýho koně, na důkaz toho, že tu chtěl zůstat."

Moje zaručeně poslední knížka latinskoamerickyho / španělského ražení.

29.01.2017

Očekávání bylo veliké a o to větší je zklamání. Knížka neni špatná, jen to prostě nebylo skvělý. Švýcarský "horor" jak to nazval Palivo, je spíš strašidelná pohádka, kdy děda u křtin hraje party poopera a vykládá svoji rodině příběh o víře, dobru a zlu.

Tohle naštěstí muj děda nikdy nědelal a radši se věnoval zdokonalování mého pingpongového stylu. Děda v knize rozjíždí velkolepý vypravěčský skill, kdy vypráví o historii alpské vesničky, kde se křtiny konaj. Dřív v dobách vykořisťování šlechtou, se totiž rolníci upsali ďáblu a to vedlo k tomu, že to pak vůbec nebylo dobrý a tak jak to v pohádkách chodí, nakonec to přeci jen dobře dopadlo. Na to, že to je kniha z roku 1842, tak dobrý.

29.01.2017

Jednohubka od Fosseho se mi zdála jako jedna dlouhá věta. To asi proto, že Fosse nerad používá tečky a souvětí se táhnou přes několik stránek. Proto sem taky malém přejel stanici.

Příběh zamilovanýho mladýho páru z Norska sleduje jejich snahu o nalezení příbytku mimo jejich rodnou vesnici. Protože matka nic moc, segra nic moc, jeden táta mrtvej, druhej táta leje a tak dále a tak dále. A k tomu je děvče ještě velmi pokročile těhotné. Kdyby se těhotenství měřilo na stupnici do desiti, tak bych ji dal 9,5/10. Aniž by měli na výběr, jsou náhle nuceni opustit jejich domovskou vesnici a rozhodnou se jít do města.

Bohužel nalezení ubytováni se jeví jako nadlidský výkon a tak se uchýlí k drastické metodě.

29.01.2017

"Kdo chce vědět, jak se Maxim Biller stal tím, kým se stal, musi si přečíst tuto knihu." Kámen úrazu je uveden rovnou pěkně v přebalu knihy. Problém je v tom, že sem si jej přečetl až po přečtení knihy.

Maxim Biller je německej spisovatel židovského původu a židovský blues je jeho autobiografie. Více či méně. Jelikož jsem od něj před tím nic nečet, tak mě jeho osud a život zajímal asi tak jako osud Mekyho Žbirky.

Biller popisuje život žida v Německu po válce a věčné hledání sebe sama. Toto mi bylo sympatické, protože jsem se jednou ztratil v obchoďáku a dalo mi celkem práci se najít. Škoda, že nepopisuje to, jak šel s kamarádem pro pizzu na Mírák a ten se stihnul ztratit někdy mezi vchodem a východem z restaurace. To by se kniha pak velmi líbila Palimu.

Biller filozofuje o německých Židech a židovských Němcích a prokladá to historkama z jeho žurnalistické minulosti. Zajímavý jak moje historka z obchoďáku. Z čehož teda teď plyne, že mě kniha spíš otravovala než bavila.

29.01.2017

Penzion někde v Čechách - je dost možný, že zeměpisně gramotný čtenář dokonce z knihy pozná, o jakém místě je řeč. Toto ale neni můj případ.

V penzionu jsou obsazeny čtyři pokoje - v jednom bydlí mladík, kterej čeká na svou milou, která jela prcat na erasmus a za dva dny se vrací zpět. V druhým je ubytován starej děda s kámošem, který řeší každej den v baru totálně na šlupky jestli existuje bůh, 3. pokoj je rodina s dětma a čtvrtej je mladej páreček. Ne ta uzenina, ale hoch s dívkou.

No a tyhle čtyři proudy vyprávění jsou v jednotlivych kapitolách postupně rozváděny, až dojde na konci k propojení všeho. Rozuzlení je dobrý, jednotlivý osudy už tak moc ne. To zejména díky tomu, že řeší až moc boha, což je téma, který mě absolutně nezajímá. 7/10, škoda.

29.01.2017

Jakobych četl literární verzi skvělé a hanebně nedoceněné hudební kapely Pláč hoven. Měrka jsou hovna, potraty, znásilňování, sraní, prdele, drogy, kozy, vraždy v asi 40ti povídkách. Měrka používá velmi přímočarej sloh, takovej Jon Fosse by si z něj mohl vzít příklad:

“Evičká Hlávková byla skromná koktající dívka. Od útlého dětství fičela na toluenu. Takže by se dalo upřímě konstatovat, že byla docela blbá. Bylo ji 14 a na diskotéku odešla jako panna. Vrátila se z ní ovšem těhotná. Rodiče měli ze své holčičky radost, ale i přesto ji motivovali k potratu. .. Maminka se na ni usmála, pohladila ji po líci a řekla ji: `I ty jedna vygumovaná pičko.`"

Ve spousta povídkách vystupuje Měrka sám jako hlavní hrdina a nechává se tak pondat do koncáku, aby mohl vydat svou povídku, jindy se zase vyobrazuje jako idol všech mladých žen z vesnice a celkově si ze sebe dělá dost velkou prdel. Zajímalo by mne co je pravdy na tom, že strávil nějakej čas v bláznici. Kniha je vtipná jak peklo, ale příběhy jsou pořád ve stejným duchu a ke konci už sem začínál ztrácet trpělivost. Proto doporučuju nečíst knihu na jeden zátah - jako literatura na hajzl je víc než ideální. 8/10

29.01.2017

Krev je autobiografickej román Slobody. Sloboda je podle internetu největší slovenskej spisovatel. Než sem si to přečetl na internetu, tak jsem o tom neměl ani potuchy. A to sem čet i jeho Rubato. Krev je 736 stran dlouhá autobiografická zpověď Slobody. Nevynechává témata jako Sametová revoluce, honění, impotence, pečení husy, podnikání, řezání schizofrení manželky, komunismus, církev, bůh, blechy, alkoholismus a tak dále pana krále.

Sloboda svůj osud nezkrášluje a přiznává i všechny svoje chyby a nedostatky. Při čtení pasáže, kdy osvětluje, proč mlátí řemenem svojí schizofrení manželku, nad kterou se neustále povyšuje, se mi otvíral feminista v kapse. Tím se taky kniha líší od biografie Zlatana Ibrahimovice. Zlatan by ženu nikdy nebil.

736 stran je dost. Sloboda je ale dostatečně inteligentní člověk a když zrovna neřeší blechy na ježkách, je jeho filozofování celkem zajímavý - román vyšel v roce 1991 a jeho analýza post-komunistický společnosti u nás, je velmi analytická a znalayzoval sem ji jako velmi dobrou.

O čtyři roky později se Sloboda oběsil na řetězu. Sebevražda je často tématizovaný jev v knize, čímž si k tomuto úkonu Sloboda připravuje půdu. Ale v tomto ohledu mu vyfouk Eduard Levé vítr z plachet, kterej 10 dní po odevzdání svého rukopisu Sebevraždy spáchal taktéž sebevraždu.

29.01.2017

První kapitola připomíná Maléry pana účetního, což mě dost navnadilo, než jsem si vzpomněl, že nemám rád humorné knihy.

Další kapitoly jsou pak diametrálně odlišné, protože v třicátých letech v Argentině nebyli malý účetní. Jak název knihy napovídá, hlavní hrdina je mrdlej. Podobně na tom jsou i další osoby. To taky není žádný překvapení. No a ty se snaží vymyslet jak spáchat revoluci.

Problém příběhu tkví v tom, že nedokázal udržet moji pozornost. Zčásti je to asi i moje chyba, ale spíš je to chyba knihy, protože mám jinak pozornost dobrou. Nedávno jsem v práci na hajzlu četl něco na netu a šlo to dobře. 5/10.

29.01.2017

Kronika jedný vesnice někde ve východním Německu. Do jedný noci narve Stanišić všechno, co se v tý vesnici od jejího počátku stalo. Zajímavýho více méně nic. X příběhů se protíná, co kapitola to další příběh. Liška, stará malířka, pošahaná kronikářka, hospoda v garáži, převozník, místní omladina, atd. Bezkonkurenčně vede apatickej důchodce, kterej si chce koupit cigára. Bohužel ale nejde automat, tak do něj začne střílet. Jelikož ani to nepomůže, tak jede autem na pole, aby si tam v klidu prostřelil hlavu. Bohužel ho při sebevraždě vyruší holka, co si šla zaběhat. Následuje tedy druhý pokus dobytí automatu na cigára - tentokrát za pomocí kombajnu. Dvakrát ho přejede kombajnem a vzbudí tím majitelku penzionu, která mu cigáro ubalí.

Bohužel ani tento důchodce ale nezachrání fakt, že se kniha táhne jako smrad. A to ne jako ten dobrej smrad z vlastního prdu, kvůli kterýmu si člověk nadzvedne i peřinu. Kdybych byl z okolí o kterým kniha pojednává, tak bych dal minimálně 2 hvězdičky navíc. Takhle jen 2*.

29.01.2017

Čarodějova zahrada je sbírka povídek. Kdybych si toho všiml, než jsem započal čtení, tak si to dám na hajzl, protože se povídky a poezie čtou nejlíp na hajzlu. Proto tedy už tady jedna hvězda dolu. Na tohle měl Csáth myslet.

Sbírka má slušně našlápnuto - maďarský povídky z počátku 20. století obsahují témata jako matkovražda, psychický poruchy, týrání zvířat, totální zmagoření, drogy a tak dále pana krále a jako bonus spáchal autor někdy okolo svých 30 let sebevraždu, potom co před zraky svý dcery, zabil svoji manželku.

Bohužel se Csáthovi povídky i přes skvělé náměty nedostávají z bahna průměrnosti a takovej Petr Měrka by mu mohl dát nejednu lekci toho, jak přenést bordel z vlastní hlavy kvalitně na papír.

29.01.2017

Bílý oceán neni revival Mukovy kapely s Landou v čele, ale volné pokračování Ostrova, kterej česky vyšel minulej rok a kterýmu sem dal 10/10 - a ani teď Jacobsen nezklamal. Šestnáct let po konci ostrova, se zase vrací na ostrov, aby vyprávěl o životě na ostrově. Ostrov. Potom co sem si po sobě přečet, co sem právě napsal, zjišťuji, že sem toto slovo použil velmi často. A ani jednou slovo tank.

Oproti prvnímu dílu do chodu ostrova na severu Norska zasahuje mnohem víc událostí a děj je tak mnohem květnatější než Květa Fialová a odehrává se i mimo ostrov. Což je bohužel na škodu, protože právě díky izolovanosti děje byl Ostrov tak geniální. I tak ale jedna z literárních událostí letoška. Hned po Ovčáčkovi na twitteru samozřejmě.

Jacobsen mimochodem napsal přesně to, o co se Katja Kettu snažila na konci Porodní báby. Ale možná se plettu. Tentokrát 9/10.

29.01.2017

Příběh ruskýho žida, kterej se před 2. světovou válkou i s rodinou přesune do Ameriky, načež mu začne rodina odumírat, až zůstane skoro úplně sám. Kniha má být alegorií na osud biblickýho Joba. Job je moje nejoblíbenější biblická postava, protože sem fanda Apple.

I přesto je ale kniha nudná jak peklo a niterní boj starýho dědy, kterej se odvrátí od boha, je fakt za trest. 3/10

29.01.2017

Za anotaci bych někoho nejradši přetáhnul tyčí - "S velkou mírou ironie popisuje Astavacaturov život ,,obrýleného intelektuála“, který je unavený nevzdělaností nejen mezi svými známými, ale i mezi vysokoškolskými studenty a vyučujícími. Proti tomuto jevu používá jediný lék – humor a ironii, jimiž naplňuje každou stránku knihy.".

Mhm. Humor a ironii. Chápu, že je to širokej pojem, ale že je až tak širokej, sem teda nečekal. Kniha připomíná historky z natáčení předních českých herců, kdy Miroslav Donutil vypráví o tom, jak Pepa Dvořák u něj na hotelu při natáčení Ženy za pultem omylem vyprstil Jitku Molavcovou, protože si ji ve tmě splet s umyvadlem. True story.

Autobiografie mi nevadí, osoba která ji ale píše, musí být sympatická. Třeba moje autobiografie by mne bavila moc - Lidé v nahotě byla další kniha za trest.

29.01.2017

Díla jsou sbírka 533 uměleckých děl z Levého hlavy - jedná se o díla filmová, sochařská, malířská, literární, hudební a tak dále pana krále, z čehož je patrné, že Levé je multifunkční jak naše sekretářka, co zvlándne skenovat, faxovat i kopírovat. Crazy shit.

Oproti Autoportrétu a hlavně Sebevraždě, jsou Díla o dost slabší. Což vůbec neznamená, že jsou špatný Za zmínku stojí třeba díla:

- postavit dům podle obrázku tříletého dítěte
- orchestr si náhodně rozdělí nástroje těsně pred koncertem
- v sále se rozkládá polystyrenový pohoří a uprostřed toho je airbus vymodelován z kebabů
- z mateřského mléka je vyroben lidský sýr
- zlatá vrtačka provrtává jelito

Na druhou starnu je Levé občas takovej umělec, že bych musel na gůgl abych pochopil věci typu: "dovnitř altové violy je marufláží přenesen lep představující anamorfózu jelena”. Jelilkož mě to ale na gůgl nedonutilo, dávám šest a začínám používat častěji slovo marufláž.

29.01.2017

Asijský sexy buchtičky, umčo, deprese, samota a asistovaný sebevraždy. Do toho trochu Rychle a zběsile 3 a pointa, kterou jsem nenašel. Korejská literatura, tak jak sem si ji vždy představoval.

Krom konce se mi to četlo velmi svižně, což je možná i důsledkem toho, že po ránu bývám všeobecně svěží a konec jsem četl cestou z práce.

7/10.

29.01.2017

Hakl psát umí, o tom žádná, co trochu pokulhává je příběh. A občas vlastně i ta forma. 40ti letej editor omylem v rozmaru někoho zabije v Tescu na Andělu (teda aspoň si to myslí) a pak utíká před svým svědomím do Portugalska. Paralela s Cizincem je doufám čistě náhodná.

Tendle pán středního věku pak dohání mládí a hledá sám sebe ve fetu a v jeskyních v Portugalsku. Jeho ženský protějšek z Prahy je vykreslen jako úplná píča, která ale neni tak úplná, protože občas řekne něco chytrýho. Stejně tak Hakl občas napíše něco chytrýho a něco vtipnýho. Občas taky napíše totální hovno, typu "Phil Glass se hodi k tuňákový rolce" a "V ošatce ležela houska, roztrhl jsem jeji křehké tělo".

Silně intelektuální nádech podtrhuje nejen častování Philipa Glasse Philem, ale hlavně obliba hlavního hrdiny v intelektuálních filmech, kde Hakl předvádí co všechno zná za filmy.

6/10. Přiznám se, že kdyby to na Kosmasu nebylo ve slevě, tak si to nekoupim. Stejně tak jako bych si tenkrát nekoupil dres Teplic s Pavlem Verbířem na zádech, kdybych byl střízlivej.

29.01.2017