Paulus.1987 komentáře u knih

Než jsem konečně začal číst Krvavé země od Timothyho Snydera, slyšel jsem a četl o této knize samé pozitivní recenze a komentáře. Po přečtení mi nezbývá, než se k těmto nadšeným ohlasům připojit.

Autor v tomto svém vskutku monumentálním díle představuje historii tzv. krvavých zemí, které byly ve 20. století postiženy masovým vražděním obyvatelstva ve jménu nacistické i stalinistické ideologie. Dočteme se tu o hladomoru na Ukrajině v roce 1933, o tzv. Velkém teroru v letech 1937 až 1938, o válečných masakrech, holokaustu, ale i poválečných etnických čistkách.

Timothy Snyder v této knize předkládá strhující analýzu a srovnání nacismu a stalinismu, jejichž politika záměrného masového vraždění v letech 1933 až 1945 má v krvavých zemích na svědomí přibližně čtrnáct milionů obětí. Kromě jiného musím dát autorovi za pravdu v tom, že na rozdíl od lítosti k obětem (což je pochopitelné) je mnohem důležitější a přínosnější studium motivů pachatelů. Právě z takových zjištění pak může pro budoucnost vyplynout to správné poučení z historie.

I když se jedná o historickou literaturu faktu, je kniha velmi dobře čtivá, ale tematicky je to čtení velmi těžké. Věřím, že citlivější duše mohou mít kvůli popisovaným zvěrstvům špatné spaní. Já jsem naštěstí takový problém neměl. Až mě to samotného trochu děsí… Na druhou stranu jsem si oživil některé poznatky z historie a dozvěděl se mnoho nových faktů, které jsem dřív neznal. Myslím, že to určitě stálo za to, a rozhodně nepohrdám myšlenkou přečíst si knihu za nějaký čas znovu.

13 08.03.2020

Sci-fi literaturu nečtu příliš často, ale čas od času po nějaké sáhnu. Díky Databázi knih jsem tak objevil román Nonstop od mně dosud neznámého autora Briana W. Aldisse.

Kniha pracuje s čtenářsky atraktivním tématem výpravy za objevováním neznámého. Hlavní hrdina, člen izolované primitivní komunity, se se skupinkou dalších vydává na průzkum do bájemi opředené Přídě s cílem změnit svůj osud. Následující sled událostí a poznaná skutečnost však změní život nejen jemu, ale i všem ostatním.

Na začátku jsem měl problém se do knihy začíst a začal jsem propadat pocitu zklamání. Následné dějové zvraty, skvěle vypointovaný děj a závěrečné rozuzlení ale nakonec pevně připoutaly moji pozornost a ve výsledku jsem si četbu maximálně užil.

Souhlasím s tím, že kniha není jen obyčejným dobrodružným sci-fi románem. Lze v něm spatřovat prvky dystopie, přehlídku lidských charakterů a pohnutek, etické otázky týkající se např. práva jedince na svobodný život nebo zamyšlení nad věčnou tendencí lidí k vlastní sebezkáze.

23 09.02.2020

Stejně jako někteří z předchozích komentujících jsem i já měl s hodnocením této knihy problém, váhal jsem mezi čtyřmi a pěti hvězdičkami.

Autorka ve své knize podle mého názoru velmi čtivým a srozumitelným stylem popisuje, jakým způsobem funguje propaganda, dezinformace a manipulace s naším vědomím. Z tohoto pohledu jsem se dozvěděl mnoho zajímavého a přínosného. Mimo jiné mě zaujala například informace o tom, jakou roli zde při degradaci mediální gramotnosti sehrály trapné televizní estrády z 90. let, které si sám pamatuji, nebo zpravodajství na komerčních televizích. Velmi zajímavé byly také kapitoly o tzv. Gerasimovově doktríně, o fungování a typech tzv. trollů, nebo o šíření propagandy na maminkovských webech. Z tohoto pohledu autorce tleskám.

V předmluvě však autorka uvádí, že nechce psát odbornou literaturu a čtenář tedy nemá očekávat kvalitní poznámkový aparát a důsledné citace. Knihu prý napsala proto, aby ji lidé četli. Její záměr a pohnutky chápu, ale na druhou stranu v tom spatřuji problém.

V některých částech knihy bych uvedení zdroje ocenil, např. při autorčině exkurzi do dezinformační historie, ve které popisuje nevědomý podíl Československa a známého dvojitého agenta A54 Paula Thümmela na dezinformační akci Německa proti sovětskému maršálovi Tuchačevskému. Poslechl jsem tedy radu autorky a snažil se tuto informaci ověřit. Podle historika Karla Straky „chybí zřejmý a jasně dokumentovaný pramenný doklad, že se tak skutečně stalo“. Zajímalo by mě tedy, odkud autorka získala oporu pro svá tvrzení...

Kniha tedy své mouchy jistě má, ale pro chápání současného informačního světa je velmi důležitá. Závěrečnou kapitolu obsahující rady, jak se dezinformacím, propagandě a manipulacím bránit, vyzdvihuji obzvlášť vysoko. Nakonec tedy dávám pět hvězdiček, ale „plná palba“ to není.

19 01.02.2020

Další kniha, ke které mě přivedlo její filmové zpracování. V době zhlédnutí velmi povedeného filmu z roku 1956 s Kirkem Douglasem v hlavní roli jsem však o knižní předloze neměl tušení, k té jsem se konečně dostal až nyní.

Už dlouho jsem nečetl román, který by mě k sobě natolik připoutal, s jehož hlavním hrdinou bych tolik soucítil a jeho osud tolik prožíval. Když se řekne Vincent van Gogh, většině lidí se vybaví uříznuté ucho, slunečnice a žlutá barva. Tento životopisný román však dává van Goghovým obrazům jiný rozměr, jiné pozadí. Nachází se za nimi totiž život velmi citlivého člověka, který v umění předběhl svou dobu, stejně jako někteří jeho současníci - impresionisté. Byl to život plný vášně a touhy po uznání, ale také bídy, neúspěchu, odmítání, posměchu a pohrdání. O naplněnosti malířova života pak hovoří teprve budoucnost a s ní zejména astronomické ceny jeho děl umístěných v muzeích a galeriích.

Bylo mi velkým potěšením tuto knihu číst, opravdu nerad jsem ji odkládal. Je velmi čtivá a pro zimní večery přímo ideální. Nenacházím ta správná slova, která by dokázala mé nadšení vystihnout.

Četl jsem vydání z roku 1985 a žasl jsem, jak je kniha kvalitně vyvedená – plátěná vazba, v ní zlatě vyražená písmena a uvnitř knihy několik reprodukcí van Goghových obrazů. Nejnovější vydání z roku 2018 podle sdělení vydavatele údajně žádné reprodukce kvůli autorským právům neobsahuje...

22 21.01.2020

Upřímně se velmi stydím za to, že jsem Broučky poprvé přečetl až nyní, ve svých 32 letech. Utěšuji se však myšlenkou, že na žádnou knihu není nikdy pozdě a že někteří třeba za svůj život Broučky nečetli vůbec.

Především musím ocenit množství moudrosti, která se v této útlé knížce skrývá. Za závojem dětské knihy lze totiž nalézt příběh života samotného, od dětství, dospívání, přes dospělost až po smrt, která k životu rovněž patří. Nedokážu však říct, jak bych se s tématem smrti a konkrétně velmi smutným koncem knihy vyrovnával v dětském věku. Na druhou stranu se celkově nejedná tak úplně o pohádku… Jestliže autor bývá označován za českého Andersena, jeví se mi to jako velmi výstižné.

S ohledem na samotného autora je v knize mnoho náboženských motivů, je zde mnoho modlitbiček, často se mluví o poslušnosti a o Pánu Bohu. Já osobně jsem s tímto neměl nejmenší problém. Spatřoval jsem v tom především výchovný aspekt, podle kterého by měl každý žít tak, aby se za sebe nemusel stydět jak sám před sebou, před svými blízkými, tak i před Bohem. Tím se opět dostávám k oné moudrosti, o které jsem se již zmínil.

Četl jsem nejnovější vydání z roku 2019 s úplně prvními ilustracemi Jiřího Trnky. Plně souhlasím s anotací, že „původní ilustrace jsou oproti pozdějším prostší, ale neztratily svůj nostalgický půvab a umělcův nezaměnitelný rukopis“. Přesně tím prostým půvabem a nostalgií na mě tyto ilustrace působily. Broučci se tak pro mě stávají po literární i výtvarné stránce neskutečně milým a laskavým uměleckým dílem. Rád si na ně s pohnutím vzpomenu, až někde uvidím sedmikrásku.

35 01.01.2020

Od Jiřího Šulce jsem dosud četl romány Dva proti říši a Zrádci. Na obě tyto knihy a jejich autora nedám dopustit, proto mi udělalo radost, když mi letos Ježíšek mimo jiné nadělil další Šulcovu knihu Operace Stonewall.

Na první pohled mě zaujalo, že je kniha oproti předchozím docela útlá a ačkoliv se v ději opět střídá několik linií, není román tolik košatý. Také rozjezd je docela pomalý, dlouho se v knize nic moc neděje. Jednu dějovou linii však tvoří posádka bombardéru z 311. československé bombardovací perutě RAF a jakmile tato posádka se svým liberatorem vzlétne s úkolem potopit lamač blokády Alsterufer, dostává kniha ten pravý spád a je pak těžké od ní odejít. S ohledem na to, že se jedná o historickou událost, byl jsem opět dojatý odvahou těchto našich hrdinů.

Jak už ve svých komentářích napsali jiní, autor svými předchozími romány nasadil laťku vysoko a v porovnání s nimi může Operace Stonewall působit slabším dojmem. Navzdory tomu se podle mého názoru v rámci žánru v české literatuře jedná o nadprůměrné čtení. Já jsem spokojen.

P.S.: Rovněž mě velmi potěšila krátká humorná zmínka o Richardu Husmannovi (Filip Jánský), pozdějším autorovi Nebeských jezdců.

„Počkej, počkej.“ Doležal ho uchopil za rameno a zastavil, aby se mu mohl podívat do očí. „Co máš proti panu prezidentovi?“
„Naprosto nic,“ zavrtěl Procházka hlavou. „Samozřejmě si ho vážím. A na rozdíl od Franty ho vůbec neznám. Jen si dělám starost, kam to jeho slovanské bratříčkování s báťuškou Stalinem povede. Oldo, já jsem tam byl. Zažil jsem to. Země, kde zítra již znamená včera, nebo jak to napsal před válkou ten jejich novinář. Všechno jsou to kecy. Je to hnusnej režim, který se neštítí zabíjet všechny, kdo jsou proti.“

7 29.12.2019

Moje předsevzetí z konce loňského roku, kdy jsem si na letošní rok naplánoval četbu Snyderových historických knih, bohužel padlo, proto jsem rád, že se mi podařilo přečíst alespoň nejnovější Snyderovu politologickou knihu Cesta k nesvobodě.

Autor touto knihou de facto navazuje na svoji předchozí knihu Tyranie, která byla krátká, úderná a srozumitelná pro širší čtenářské publikum. Cesta k nesvobodě je naproti tomu obsáhlejší a více teoretická.

Snyder ve své nejnovější knize zajímavě analyzuje ideologický základ současného Ruska (přiznávám, že jméno Ivana Iljina jsem dosud neznal). Pokračuje přesným a pečlivě odzrojovaným popisem anexe ukrajinského Krymu a války na Ukrajině včetně sestřelení letu MH17. Evropě jako takové se podle mého názoru věnuje okrajově, čekal bych podrobnější analýzu situace např. v Německu, Polsku, Maďarsku, Francii a Velké Británii (v tomto směru doporučuji knihu Jamieho Kirchicka Konec Evropy). Poslední třetina knihy je pak věnována Spojeným státům americkým a konkrétně Donaldu Trumpovi, jeho cestě do Bílého domu a ruskému podílu na jeho zvolení.

Stejně jako v případě Tyranie je i zde autorovi vytýkán nedostatek nestrannosti a antitrumpovský postoj. Já jsem při četbě tyto pocity neměl. Autorovy argumenty měly základ v uvedených zdrojích, vyznívaly logicky a skvěle do sebe zapadaly. Navíc člověk nemusí být historik ani politolog, aby poznal, že je Donald Trump katastrofou nejen pro samotné USA, ale se svojí politikou "America first" i pro Evropu nebo např. Blízký východ. A že je Rusko schopné dezinformačními kampaněmi ovlivňovat veřejné mínění a zasahovat do voleb v jiných státech je rovněž všeobecně známá věc. Kniha tak podporuje teze, které jsem o současném Rusku četl v jiných knihách.

Timothy Snyder svojí knihou předkládá obraz současného světa a v jejím závěru apeluje především na poučení z dějin. Myslím, že právě to je to hlavní poselství, které by si měl čtenář z této knihy odnést.

22 25.12.2019

Moje první přečtená kniha od paní Alexijevičové a musím přiznat, že se jedná o knihu skvostnou!

Říká se, že ve válce se ukazuje v lidech to nejlepší i nejhorší. Tato kniha to plně potvrzuje. Autorka v ní dala prostor sovětským veteránkám z druhé světové války k vyprávění svých příběhů, kdy do války odcházely mnohdy ještě v dívčím věku, počínaje stříháním copů a konče válečnými útrapami, zvěrstvy a krutostmi, ale i úžasnými projevy lidskosti. Setkáváme se tu s příběhy odstřelovaček, dělostřelkyň, zdravotnic, partyzánek a dalších, jejichž vyprávění z knihy vytvářejí komplexní obraz války se vším, co k ní patří.

Vůbec nezáleží na tom, že se jedná o výpovědi sovětských vojaček. Tato kniha je především o lidech a lidskosti. Když už náhodou v některé výpovědi přišla řeč na ideologii, bylo i toto téma skvěle vyváženo – zatímco jedna žena vyprávěla o tom, jak jí víra ve Stalina pomáhala přežít, o několik stránek dále se dočteme o jiné ženě, jejíhož muže den po návratu z války odvedla NKVD.

Jedná se o čtení až remarqueovsky protiválečné, velmi emotivní, smutné, kruté, ale přitom tolik lidské... Právě proto je potřeba takovéto knihy číst. Těším se na další autorčiny knihy.

„Dříví jsem v životě asi viděla míň než mrtvol… A jak strašný býval boj zblízka, boj muže proti muži… S napřaženým bodákem. Člověk z toho kolikrát až začínal koktat a trvalo několik dní, než se mu vrátila normální řeč. Copak tohle může pochopit někdo, kdo tam nebyl? Jak se to vlastně má vyprávět? Jak se u toho tvářit? Tak mi sama řekni: jak se mám tvářit, když ti vykládám takové věci? Jiní to dokážou, ale já ne. Já pláču. A přitom je toho zapotřebí, aby to tu zůstalo. Musíme to sdělit. Někde ve světě se musí uchovat náš křik. Náš kvil...“

14 16.11.2019

Pana Závodského jsem poprvé zaregistroval v televizním pořadu Fokus Václava Moravce, který se věnoval tématu hrdinství a kterého se pan Závodský účastnil coby whistleblower, který veřejně upozorňoval na podezřelé smlouvy uzavírané v jedné z organizací Ministerstva vnitra. Podruhé jsem pana Závodského viděl ve velmi zajímavé politologické debatě pořadu Otázky Václava Moravce, kde došlo na řeč i citace z jeho knihy Čas oligarchů, jejich sluhů a nepřátel.

Kromě definování pojmů a praktik oligarchů autor ve své knize podle mého názoru velmi dobře a výstižně analyzuje období kupónové privatizace a opoziční smlouvy, jejichž následky přetrvávají dodnes. Z toho důvodu tedy můžeme dále číst o Andreji Babišovi, o jeho střetu zájmů, o Agrofertu, o Čapím hnízdě, ale také například o Petru Kellnerovi a jeho skupině PPF a Home Creditu, nebo také o skupině Penta, s ní spojené Fortuně nebo lékarnách Dr. Maxe, ale také o opět aktuální kauze Gorila na Slovensku. Pan Závodský rovněž vyjmenovává tzv. třecí místa mezi zájmy oligarchů a demokratickými pravidly, jako jsou např. média, justice, kontrolní úřady, ale také občanská společnost. Kromě definic a kritiky autor knihy také nabízí svůj pohled na řešení stávající situace, který zde ale prozrazovat nebudu.

Ačkoliv je kniha útlá, faktů a informací je v ní velmi mnoho, ale vůbec se nejedná o veselé čtení. Právě naopak. Bylo by hezké, kdyby lidé před příštími parlamentními volbami místo koblih nebo jiných darovaných svačinek drželi v rukou tuto knihu. I tak by se jistě našlo mnoho těch, kteří by knihu odhodili jako pamflet zhrzeného bývalého státního úředníka, což v tomto případě rozhodně není pravda. Za sebe ji mohu doporučit a pana Závodského si velmi vážím nejen kvůli této knize.

13 27.10.2019

Na knihu Dálkový výslech jsem logicky navázal touto knihou, která popisuje především prezidentské období Václava Havla a prakticky začíná tam, kde Dálkový výslech skončil. Zatímco s Dálkovým výslechem jsem byl velmi spokojený, z Prosím stručně jsem nadšený a kniha se tak řadí k tomu nejlepšímu, co jsem letos přečetl. (Tímto dodatečně ještě jednou děkuji Ježíškovi.)

S ohledem na popisované životní období Václava Havla je kniha tematicky mnohem zajímavější a pestřejší. Líbilo se mi i její uspořádání, kde je rozhovor s Karlem Hvížďalou prokládán úryvky Havlových pokynů svým spolupracovníkům a zápisky z jeho deníku z roku 2005, což čtenáři umožňuje Václava Havla lépe poznat po lidské stránce.

Kromě mnoha jiného rovněž velmi oceňuji, že v rámci rozhovoru je Václav Havel dotazován na věci, které jsou mu dodnes vyčítány, a je mu tak dáván dostatečný prostor k vyjádření, vysvětlení a uvedení na pravou míru. K těmto tématům patří např. rozsáhlá prezidentská amnestie z roku 1990, prodej Lucerny, omluva sudetským Němcům, podpora bombardování Jugoslávie a invaze do Iráku v roce 2003.

Budu se opakovat a zároveň nejspíš i citovat jiné, ale musím říct, že tento člověk mi tu velmi chybí. Až se budu zase rozčilovat nad některými současnými politiky, vzpomenu si na jednu Havlovu kouzelnou větu z této knihy i přesto, že byla řečena v jiném kontextu:

„Tyto síly je třeba ve spolupráci se mnou poslat do prdele.“

P.S.: Rovněž musím pochválit krásné zpracování knihy. Stránky jsou na kvalitním křídovém papíře, střídají se zde různé velikosti a styly písma, každá kapitola je uvedena fotografiemi.

11 22.10.2019

Blížící se 30. výročí Sametové revoluce jsem se rozhodl využít jako vhodnou dobu k získání většího povědomí o Václavu Havlovi. Coby prezidenta republiky jsem ho s ohledem na svůj tehdejší věk pouze vnímal v televizi, aniž bych o něm věděl něco konkrétního.

Samozřejmě že jsem základní informace postupem času získal, něco mi pomohl osvěžit a osvětlit dokumentární film Občan Havel, ale některé mezery přetrvávají a zejména Havlovo životní období před rokem 1989 pro mě zůstávalo spíše velkou neznámou. Právě proto jsem se rozhodl začít s Dálkovým výslechem, který právě toto období pokrývá a ve kterém Václav Havel hovoří o svém životě vlastními slovy.

Ačkoliv mě od začátku pozitivně fascinovalo Havlovo hluboké až filozofické myšlení, musím přiznat, že první čtvrtina knihy, ve které se hovoří primárně o divadle, pro mě byla celkem nezáživná a já jsem začal propadat pocitu zklamání. Jakmile ale začal Václav Havel hovořit o roce 1968 a letech následujících, o Plasticích, o Chartě 77, o pobytu ve vězení a o naději, začal jsem knihu číst s velkým zájmem a zaujetím. Závěrečná Havlova sebereflexe na posledních stranách mě pak utvrdila v tom, jak moc tu člověka s takovýmito postoji a smýšlením postrádám.

Z Dálkového výslechu mám tedy ve výsledku velmi dobrý pocit a těším se na Prosím stručně.

9 08.10.2019

Nevzpomínám si, kdy se mi naposledy podařilo přečíst knihu za jedno odpoledne. S touto knihou se mi to povedlo a takto stráveného času nelituji.

Když se řekne autismus, většině lidí se vybaví film Rain Man a famózní herecký výkon Dustina Hoffmana. I na tento film v knize přijde řeč, realita je ale ve skutečnosti jiná, složitější a dost těžko představitelná.

Kniha vypráví příběh matky a její dcery, které přizpůsobují každý den svého života autismem postiženému synovi/bratrovi. Je to život, ve kterém i sebemenší opomenutá maličkost může způsobit katastrofu ve formě chlapcova výbuchu a nevypočitatelného chování. Život naplněný z větší části nepochopením ze strany okolí, neutuchajícím nervovým vypětím, ale také láskou i osobní statečností.

Menší výhrady bych ke knize určitě měl, ale považuji je za ústupek autorky dětským čtenářům a ve výsledku se určitě dají pominout. Smyslem knihy je především přiblížit čtenářům všech věkových skupin problematiku autismu a soužití s takto postiženým jedincem, což se autorce povedlo na maximum. Nezbývá tedy než knihu doporučit.

12 29.09.2019

Tak jako se liší názory lidí na současnou politickou situaci i samotnou osobu prezidenta republiky, liší se i názory na tuto knihu. Někteří ji mohou okamžitě a bez milosti odsoudit jako elitářské bláboly pražské kavárny, jiní si ji mohou přečíst se zájmem, najít v ní odpovědi na otázky a více či méně se s nimi ztotožnit. (Právě od toho přece knihy jsou, ne?)

Neskrývám, že mě výsledky posledních dvou prezidentských voleb a poslední volby do poslanecké sněmovny zklamaly. Politiku tu ale řešit nechci, tady se hovoří primárně o knihách.

V této knize se sešly různé pohledy nejen na příčiny a samotný výsledek prezidentských voleb, ale i na celkovou společenskou a politickou situaci a směřování. Název knihy „Proč?“ hovoří za vše, podle zaměření autorů se tu setkáváme s pohledy sociologickými, statistickými, filozofickými, politologickými, historickými i žurnalistickými.

Jak už jsem naznačil na začátku, kniha nabízí odpovědi na otázky. Můžete souhlasit i nemusíte. Berte nebo nechte být. Já osobně si názorů většiny autorů velmi cením a s knihou jsem maximálně spokojen. Za sebe ji mohu jen a jen doporučit, ale záleží především na přesvědčení každého člověka, jestli vůbec a jak bude ke knize přistupovat...

11 28.09.2019

Led Zeppelin zaujímají v mém poslechovém rejstříku výsadní postavení a samotného Roberta Planta jsem vždy považoval za famózního zpěváka a nesmírně charismatickou osobnost bez ohledu na věk. Ačkoliv jsem jeho sólové dráze s výjimkou posledních dvou alb nevěnoval příliš velkou pozornost, byl jsem na jeho biografii velmi zvědavý.

I když se nejedná o autorizovanou biografii, považuji ji za velmi kvalitní a skvěle čtivou. Autor na základě rozhovorů s Robertem Plantem, jeho spolupracovníky a přáteli dokázal sestavit důstojný profil Plantova života od jeho dětství a dospívání, přes divoká léta v Led Zeppelin až k přípravě jeho sólového alba Lullaby and… The Ceaseless Roar v roce 2013.

Kniha obsahuje mnoho zajímavých informací, nad kterými nejen fanouškovská srdce zaplesají. Mě zaujal nejen samotný Plantův osobnostní profil, ale také například popis jeho vztahu s Jimmym Pagem a jejich rozdílných postojů k fenoménu a odkazu Led Zeppelin, popis zákulisí reunionového koncertu Led Zeppelin v roce 2007, ale třeba i Plantovy neustávající snahy objevovat stále nové hudební směry a výzvy.

Na závěr nezbývá než knihu doporučit nejen fanouškům Led Zeppelin. Musím také podotknout, že jsem se při četbě několikrát skvěle pobavil, například při vzpomínce Plantova spoluhráče na vědomostní soutěž:

„Vzpomínám si, že jednoho dne zazněla otázka: ,Když sečtete čísla na ruletě, co vám vyjde?‘ Odpověď je 666. Já to náhodou věděl a hned jsem to napsal. Robert na to: ,Fakt? To musím říct Pánovi temnot!‘ A hned vytáhl mobil a volal Jimmymu Pageovi.“

9 01.09.2019

Další z politologických knih, na kterou jsem byl velmi zvědavý, těšil jsem se na ni, zvlášť s ohledem na zdejší hodnocení. V rozhovoru pro časopis Respekt se navíc o knize zmínil i uznávaný ústavní právník Jan Kysela.

Bohužel nemohu dát plný počet hvězd. Ačkoliv je kniha po odborné stránce na velmi vysoké úrovni (s ohledem na její autory to ani jinak nešlo), je pečlivě odzdrojovaná a nabitá fakty, cítil jsem se při její četbě jaksi nezúčastněně, místy mi kniha přišla nezáživná. Nejspíš to bylo způsobené tím, že se kniha z 95 % zabývá politikou USA, kde je zcela jiný politický systém, jiný systém prezidentských voleb atd., a je tak určena zejména americkým čtenářům. Tím samozřejmě netvrdím, že by kniha postrádala zajímavé a poučné pasáže.

Je třeba zdůraznit, že při četbě této knihy si evropský čtenář musí některé paralely s politickou situací v Evropě, potažmo konkrétně u nás, dát do souvislosti sám. Pokud je toho čtenář schopen, plní kniha svůj účel. Nesouhlasím proto s autory v jejich tvrzení, že Česká republika patří k světovým demokraciím, kterých se demokratická recese nedotkla a že "nic nenasvědčuje tomu, že by v evropských demokraciích docházelo k tak zásadní erozi pravidel, jaké jsme svědky ve Spojených státech". V tomto směru se autory snaží "zachránit" Erik Tabery svojí předmluvou.

Osobně četby nelituji, ledacos jsem si díky knize uvědomil a osvětlil. Pokud mám ale srovnávat s některými dosud přečtenými knihami o politice (Tabery, Snyder, Kirchick, Satter), jsem v tomto případě mírně zklamán.

10 23.08.2019

Erica Claptona jsem vždy uznával jako skvělého muzikanta s pověstí jednoho z nejlepších kytaristů světa. Mám rád některá jeho alba, jako např. Disraeli Gears od Cream nebo Layla and Other Assorted Love Songs. Také se mi velmi líbí některé jeho další písně a rovněž si užívám sledování DVD s jím pořádanými kytarovými festivaly Crossroads.

Před čtením jeho autobiografie jsem o životních peripetiích Erica Claptona již něco věděl, ale i tak jsem byl na jeho knihu velmi zvědavý.

Životní příběh Erica Claptona samozřejmě nemohu soudit. Z jeho knihy vyplývá, že se hudební osobností stal relativně brzy, ale trvalo mu asi padesát let života, než se stal osobností i po lidské stránce. Clapton je ve své knize velmi otevřený, nevyhýbá se žádným tématům a o svých závislostech i jiných nelichotivých věcech hovoří velmi podrobně a niterně. Stejným způsobem popisuje i svůj duchovní přerod ve vyrovnaného a spokojeného člověka užívajícího si život.

Je pro mě těžké hodnotit něčí životopis bez toho, aniž bych prozradil něco konkrétního. Proto napíšu jen to, že autobiografie Erica Claptona je velmi čtivá i přes to, že je psaná hovorovým jazykem. Vřele ji doporučuji nejen hudebním nadšencům.

11 28.07.2019

V rámci postupného doplňování vědomostí o bosenské válce jsem tuto knihu četl jako doplněk k reportážím Jana Urbana Všem sráčům navzdory aneb Válka, o které nechcete nic vědět.

Reportáže Wojciecha Tochmana mapují situaci v poválečné Bosně a Hercegovině a jsou tvořeny několika rovinami. Dočítáme se tu o vzpomínkách lidí na prožitá utrpení a ztrátu blízkých – synů, dcer, manželů nebo otců, o snaze pozůstalých pátrat po jejich osudech a nalézt jejich ostatky, aby mohly být důstojně pohřbeny. S tím souvisí obdivuhodná práce antropoložky Ewy Klonowské, která odkrývá masové hroby a kompletuje kosterní pozůstatky válečných obětí s cílem dát jim znovu jména.

Oproti Urbanovým reportážím nejsou tyto tak úderné a sžíravé. V tomto případě se jedná o syrovou emocionální polohu spočívající ve vyrovnávání se prostých lidí s následky válečných zvěrstev a ztráty blízkých, tisíců zavražděných civilních obyvatel pohřbených v masových hrobech, v jeskyních, studních nebo příkopech. Občas jsem měl problém orientovat se ve jménech a rodinných vazbách, ale přičítám to tomu, že jsem knihu přečetl velmi rychle, měl jsem problém se od ní odtrhnout. Podle mě kniha patří mezi důležitá mementa bosenské války.

Citace z knihy:
V Komisi pro zmizelé osoby vzpomínají na slova doktorky Ewy při exhumacích v okolí Prijedoru: „Kopala jsem a přitom jsem věděla, že narazím na děti. Je mi docela jedno, jestli vykopávám dítě nebo starce. Kosti jsou kosti. Jen s tím rozdílem, že u dětí je kostiček víc a mají menší trvanlivost. No, a narazila jsem právě na takové kůstky, jaké jsem čekala. A na hračku vedle nich – na figurku Supermana. Bylo třeba ho dát do plastového pytlíku. Nemohla jsem. Držela jsem figurku v ruce, nade mnou stál otec dítěte. Cítila jsem, že tohle nezvládnu, že se rozpláču. Sama sebe jsem přesvědčovala: Ewo, někdo tu musí pracovat. Kosti jsou kosti. Tohle je hračka nalezená u kostí. Musíš ji dát do plastového pytlíku a věnovat se dalšímu tělu.“

9 14.07.2019

V první polovině 90. let jsem prožíval své dětství a samozřejmě jsem nemohl tušit, že po stejně starých dětech v Sarajevu střílejí ostřelovači, že tyto děti nemohou kvůli ostřelování města chodit do školy, doma musejí svítit svíčkami, zuby si čistí nad záchodovou mísou a místo skla mají v oknech igelit.

Ve škole nám o válce v Bosně a Hercegovině, o Sarajevu, o Goražde, o Srebrenici, o válečných zvěrstvech a masových hrobech nikdo nikdy nic neřekl. Proč? Dokumentárních filmů o světových válkách je spousta, na toto téma jsem ale dosud žádný televizní dokument nezaregistroval. Knih je podle všeho také poskrovnu. Proč?

Já o této válce chci vědět. Tuto knihu jsem tedy četl proto, abych konečně aspoň něco málo věděl.

Jan Urban ve své knize čtenáři předkládá koláž svých reportáží a novinových příspěvků, které vytvářejí kontrast mezi strádáním a utrpením prostých Bosňanů (zejména obyvatel Sarajeva) a neschopností, lhostejností a neochotou politických představitelů okolního světa bránit demokratické ideje a řešit věci rázně a včas. Tato politická impotence, tento appeasement západních mocností tak měl za následek ostřelování měst, etnické čistky a masové vraždění. Jan Urban si nebere servítky a politiky rozhodně nešetří. Pověstným zvěrstvům je pak věnována jedna kapitola na začátku knihy, kterou autor sestavil ze svědeckých výpovědí.

Kniha si neklade za cíl zdokumentovat celý průběh války, soustředí se především na osudy obyvatel Bosny a Hercegoviny a s tím související fatální selhání politických elit. Ačkoliv je politické pozadí této války velmi složité a rozhodně nemohu říct, že po přečtení této knihy už všechno vím a chápu, udělal jsem si určitý obrázek o tom, co se tenkrát dělo. Kniha tedy svůj účel splnila a já se budu zajímat dál.

Nakonec tedy nezbývá než knihu doporučit. Chtějte vědět a čtěte. Všem sráčům navzdory.

17 08.07.2019

Doposud jsem Šimona Pánka, ředitele neziskové organizace Člověk v tísni, vnímal prostřednictvím rozhovorů v médiích. Působil na mě velmi sympatickým dojmem, pokaždé se vyjadřoval rozumně a věcně, nedělalo mi problém se s jeho názory ztotožnit. Čtení jeho rozhovoru s Davidem Klimešem pak pro mě bylo velkým potěšením. Na skvěle položené otázky přicházely skvělé odpovědi...

Velmi se mi líbilo tematické uspořádání rozhovoru. V jednotlivých kapitolách se chronologicky dočítáme o všech rovinách Pánkova života - o pořádání sbírky pro Arménii na konci 80. let, o válce v Bosně a Hercegovině, organizaci Člověk v tísni, jejím vzniku, fungování a působení v zahraničí i doma. Vrcholem rozhovoru je pak samostatná kapitola o uprchlické krizi z roku 2015. V závěrečné kapitole pak Šimon Pánek vypráví o svém životě a věcech veřejných – řeč přijde např. na Pánkovu roli studentského vůdce v listopadu 1989 nebo na jeho vnímání politiky 90. let.

Tento rozhovor mě utvrdil v tom, že je Šimon Pánek inteligentním člověkem s pevnými postoji a rovnými zády, kterému nechybí skromnost ani sebekritičnost a za kterého mluví především jeho celoživotní práce spočívající v pomoci lidem na celém světě. Svých pravidelných příspěvků Člověku v tísni v žádném případě nelituji a tento rozhovor skutečně doporučuji.

8 01.07.2019

Josef Bryks, pilot RAF, nositel Řádu britského impéria a mnoha dalších vyznamenání, projevoval svoji odvahu, odhodlání a nezlomnou vůli mnoha útěky z německých zajetí, kdy neváhal utíkat v bečce od močůvky nebo v pyžamu a pantoflích, stejně jako se podílel na slavném Velkém útěku ze Saganu. Právě jeho obdivuhodné vlastnosti, pověst nezlomného útěkáře a skutečnost, že si vzal za manželku Angličanku, mu byly přítěží v komunistickém kriminálu, ve kterém ho režim nakonec fyzicky i psychicky utýral.

Kniha patří mezi ty důležité publikace, které kromě popisu konkrétních osudů názorně ukazují praktiky zvrácené ideologie, která v této zemi po válce systematicky ničila životy nejen samotným elitám národa, ale i jejich rodinám. V případě Josefa Brykse se tak jednalo o jeho rodiče, manželku a dcerku.

Co se týče knihy samotné, mám menší výhradu ke stylu psaní, který mi místy příliš nevyhovoval. Ostatně anotace výstižně uvádí, že se „nejedná o typickou literaturu faktu, ale o strhující vyprávění zařazené do dobových souvislostí.“ Když k tomu ale přičtu závažnost tématu, množství v knize obsažených fotografií a dokumentů, záslužnou práci autorů a skutečnost, že se jedná o jedinou knihu samostatně popisující osud tohoto výjimečného člověka, výsledné hodnocení je jasné.

Z dotazníku věznice Leopoldov:

„Jaké neúspěchy a zklamání jste měl v životě?“
„Za dobro a obětavost pro člověka a falešné pochopení jsem již nevinně přes devět let v žaláři a zklamání jsem se dožil v přílišném přeceňování české duše.“

„Posuďte sebekriticky své vlastnosti.“
„Velmi pracovitý, iniciativní, ale zápal při nezdaru zaniká, prudký až prchlivý, neústupný a vytrvalý ve svém přesvědčení, samotář, méně dbající o zevnějšek, skromný, příliš sdílný a důvěřivý, toužící po technické vědě a znalosti lidské duše.“

16 09.06.2019