olle3 komentáře u knih

Verdikt: Pokud jste milovníci mysteriózních detektivek a zároveň vás zaujme fakt, že se životnost papíru dnešních knih počítá na desítky, zatímco dříve na stovky let, tak je Dumasův klub to pravé pro vás.

5 04.02.2021

Verdikt: Řemeslně dokonalé sci-fi ze staré školy nabídne příběh jistý v kramflecích, přesvědčivý v detailech a velký v nápadech.

11 02.01.2021

Atmosféra příběhu je dobrá, a pokud si nenecháte zkazit nadšení koncem, nadšeni určitě zůstanete.

4 01.12.2020

Verdikt: Hodně bych se divil, kdybych kdy na lepší příběh v hlavní roli se psem narazil.

9 27.10.2020

Verdikt: Škoda, že se knihy od německých spisovatelů tolik nepřekládají. Něco mi říká, že se tento stane mým oblíbeným a že mi tři knihy přeložené – ze třiceti vydaných – stačit nebudou.

3 27.10.2020

Verdikt: Povrchní, nudné, navíc odfláknuté. A jestli se pletu? Jestli do toho autor dal všechno a vydal ze sebe to nejlepší? O to je to horší.

3 30.09.2020

Verdikt: Plné hodnocení dávám tak samozřejmě jako že Slunce vyjde, Felurian šaty svlékne a Ambrose Oslíka nezazpívá.

7 27.08.2020

Hodnocení: 5/5
Verdikt: Tak návykové, že by se mělo předepisovat jako léčba proti závislosti na heroinu.

7 05.08.2020

Každý spisovatel si do jisté míry nastaví vlastní pravidla příběhu a pokud to udělá dobře, je originální, chce předat nějakou myšlenku, jeho postavy zaujmou a podaří se mu to všechno převést do praxe, pak dílo dosáhne svého ideálu. Perfektní výtvor se pozná také tak, že by i sebemenší změna na něm vedla k horšímu. Stejně jako jinde – přidat či ubrat kámen na soše nebo barvu na plátně by neprospělo ničemu. Takže ať si říká kdo chce co chce o subjektivitě umění, dobrý příběh existuje a od toho špatného se rozeznat dá.

Nyní si představme, že by se kvalita knihy měla vyjádřit rýsováním. Nebylo by těžké poukázat na nerovnosti a nedokonalosti klikaté čáry. Ale co říci o přímce? Je geniálně jednoduchá. Její vlastní název ji uchopí a víc už dodat netřeba.
Proto se mi o dobrých knihách píše hůř, než o těch špatných.
A že Křížová palba dobrá kniha je. Dokonalá linka, rovná, jako záda jogína. Každé slovo na správném místě, každá věta uhlazená, každá metafora vypiplaná k dokonalosti.
Vždycky dokážu ocenit, když se autorovi daří psát “víceúčelově”. Jako příklad takového psaní uvedu přímou řeč, ve které (většinou) sděluje postava zprávu samotnou, ale i něco o sobě samé (třeba výběrem slov, chováním, hantýrkou atd.) U těch nejlepších knih, jako u Křížové palby, je vyjadřování ještě víceúčelovější. Zde popis dokresluje reálie pro lepší představu okolí, informuje o zajímavostech skutečných míst nebo událostí Prahy (které ani někteří rodilí Pražáci neznají) a ještě baví podáním. A že umět zaujmout každým odstavcem, obzvlášť v městském prostředí, je opravdu umění. Autor je buď velmi inteligentní nebo věnoval spoustu času přípravě a studiu. Pravděpodobně však obojí.

Trochu jsem se obával vedlejších případů hrdiny, že budou samoúčelné a v příběhu jen proto, že má postava také své zaměstnání, kterému se musí věnovat. Ale děje se krásně propletly a uzavřely i se svými malými pointami, tak jak to má správně být.
Prostě parádní a prvotřídní kus práce, který mě chytl a pustil až na konci, blaženého, obohaceného a zkormouceného z toho, že jsem se nedržel a zhltnul jej příliš rychle. Detektivní žánr není můj nejoblíbenější, ale na tom nezáleží. I kdyby Kopřiva opět změnil literární styl, i kdyby začal psát Encyklopedii pohlavního života pro dospívající, stejně budu první, kdo si ji koupí.

V porovnání s úvodním dílem Rychlopalby jsem se sice tolik nenasmál (i když třeba typická jednomrtvolová studna mě opravdu dostala), avšak nekupoval jsem Srandokaps, ale román, a toho jsem dostal pořádnou porci. I tak jsem si druhé pokračování užil více. Možná mi lépe sedla zápletka. Možná jsem už trošku věděl, na co mám být připraven.
U první knihy jsem čekal krvavý steak a dostal jsem (výborný) čokoládový dezert. U druhé už jsem věděl, že se mám těšit na sladké a na co chuťové pohárky připravit.

P.S. Ověřovat si to zřejmě nebudu, ale zajímalo by mě, nakolik se vylíčené prostředí drží skutečnosti. Věřím, že policejní praxe, žargon a zákony jsou přesné do puntíku, ale zajímalo by mě, co je pravdy třeba na podvodných tricích realitek… I když odpovědět bych si pravděpodobně mohl sám…

Hodnocení: 5/5
Verdikt: Kdo se mnou půjde zaklepat autorovi na dveře a ujistit se, že už pracuje na třetím pokračování?

15 01.07.2020

Po jedné z minulých recenzí jsem obdržel pár nevraživých zpráv odsuzující můj údajně příliš negativní pohled věc, co si o sobě myslím a vůbec. Rád bych proto připomněl, že není povinné mé komentáře číst a už vůbec s nimi souhlasit.

UPOZORNĚNÍ: Text níže je subjektivním hodnocením. Mým cílem není záměrná zlovůle a hana autora, který si bez ohledu na výsledek dal s dílem práci. Nerad bych se dotkl spokojených čtenářů, sděluji pouze svůj upřímný názor. Respektujte jej prosím, jako já respektuji názory ostatních.

Začal bych s tím dobrým, protože to dlouhý výčet nebude.

Líbila se mi obálka.

Nyní k tomu ostatnímu. To, že by se spatterový žánr dal zařadit do brakové literatury, nebo že je psaný s jistou dávkou nadsázky, ještě neznamená, že nemusí být promyšlený. Ve skutečnosti by měl být přesný opak takového tvrzení předpokladem každé vydané knihy. V dokonalém světě, zdá se.

Postavy Organické oprátky jsou příliš ploché na to, aby měly opravdovou motivaci – což je nejhorší možná omluva pro nesmyslnost jejich jednání. Není nutné se tím zvlášť trápit, protože smysl nedává celý příběh, dějová linka, návazné děje a mnohdy ani jednotlivá spojení a obraty. Slova jsou skládána pouze na efekt. Nesmíte se ani na vteřinu zastavit a zamyslet, jinak zjistíte, jak moc jejich význam pokulhává.

Někdy není ani potřeba se výrazněji zamýšlet. Každého, kdo alespoň jednou zahlédl nejslavnější Einsteinovu rovnici, nebo navštívil základní školu, zarazí, jak může kyborgizovaný hrdina dobíjet energii svým vlastním pohybem.

Pokud jste naopak přemýšlet nuceni, je to bohužel na jiných místech, než bylo autorovým úmyslem. Například u věty “Jako by se ve sklepě vyloupla trhlina do sféry utrpení a její ostrost přetrhla dialog horního patra.” jsem musel zapojit i ten poslední mozkový závit, abych se jádra pudla dobral.

Zatímco v jedné části knihy básní postava Artura o časech, kdy žila opravdová zvířata, jinde vesničané vesele chovají krávy a koně. Že se nacházíme na Zemi zpustošené válkou mi neuniklo, ale když sám autor neví, kdo a co ji přežilo nebo nepřežilo, jak si pak má udělat obrázek čtenář?

Tento svět je ovšem paradoxů plný. Máme tu pokročilé laboratoře, kybernetické vojáky s okamžitou regenerací, učitele, kteří nahrávají vědomosti žákům přímo do mozků, plazmové meče, extrahující z cizích organismů energii… ale přitom se v žádné z vesnic nenajde bagřík, takže je kopáč hrobů stále velmi lukrativní profesí.

Výsledný počin prostě není věrohodný, dobře napsaný a, což byl hlavní záměr tvůrce, ani zábavný.

Kdyby mi podobný rukopis předložil někdo blízký, řekl bych mu eufemisticky: Snaha dobrá, ale tohle ti nikdo nevydá. Piš dál. Naneštěstí se zřejmě mýlím. Možná jsem příliš náročný čtenář, ale já očekávám víc. Knihu jsem zakoupil na základě neskromného tvrzení, že mám tu čest s dalším spisovatelem hrdě stanoucím po boku Jiřího Kulhánka. Byl jsem podveden, protože takové umění mu nesahá ani k okoralé kůži na patách.

Tak mne napadá, jestli ti, kdož na zadní straně obalu dílo velebí, jej vůbec četli, zda se výrokem pouze chtěli zviditelnit, nebo za něj dokonce dostali zaplaceno.

Jedno jisté je. Kvalita pohlcená kvantitou hlášek za každou cenu není dobrá strategie. Škoda, námět nebyl tak špatný, aby z něj pár dalších revizí a hodin svědomité práce neudělalo něco čitelného. Takto mi nezbývá než varovat, ať si nadměrným čtením nesnížíte hodnotu IQ.

Hodnocení: 1/5
Verdikt: Velký špatný

Blahořečící recenze čtenářů mě navnadily. Dlouho jsem se na Hrdiny těšil a tím víc, čím déle jsem je odkládal. Což se mi obecně nevyplácí. Po dlouhém očekávání zpravidla přichází zklamání, skvělý čtenářský zážitek naopak právě z titulů, od kterých bych to čekal nejméně. (Hm, podlé té teorie bych možná měl zkusit Stmívání, třeba budu nadšený...)

V tomto případě katastrofa nenastala a ani nastat nemohla. Joe Abercrombie je známé jméno, má celou řadu fanoušků a já už dopředu tušil, do čeho jdu. Že bude jeho kniha vyčnívat nad běžným průměrem fantasy románů mi dosvědčila i kolegyně, která zahlédla obálku a se slovy "Jé, ty čteš Abercrombieho. Po kolikáté?" můj výběr schválila. S pocitem, že konečně doženu něco, o čem ostatní dávno vědí, jsem upustil pohled na první řádek a zvedl jej až na tom posledním.

Po technické stránce je práce dotažena k naprosté dokonalosti. Ač jsem ve svých kritikách zarputilým hnidopichem, zde jsem nenašel jedinou nelogičnost, chybu ortografickou, stylistickou, typografickou, terminologickou, ani překlep. Je radost hledět na profesionální práci, při jejíž konzumaci vás nevyruší jediná nedokonalost nebo neotráví záblesk skepse nad fungováním navržených mechanismů.
Ve skutečnosti bych tvrdil, že je Joevův styl psaní přímo podřízený touze po co nejvyšší realističnosti. Vše je maximálně uvěřitelné, i za cenu absence divokých akcí nebo šílených scén. Žádné popouštění uzdy fantasii, prostě jen bitva, do detailu vymyšlená. Díky ní ale zažijeme jak vypadá válka, bezútěšná realita boje, marnost zahozených životů a rozbité představy naivů, kteří chtěli slávu, ale dostali jen vstupenku do mlýnku na maso.

Rozmanitý styl psaní ještě vyvyšují překrásná přirovnání a odpovídající erudice autora. Zákonitě pak vznikají dobré postavy. I když jsem si na jména jako Rozseknutá noha nebo Velká voda chvíli nemohl zvyknout, oblíbil jsem si je a prožíval s nimi každý krok. Je snadné držet palce tomu, komu se zrovna díváte přes rameno, když pochopíte jeho touhy, motivace a obavy. I zde je věrohodnost na prvním místě a osudy charakterů se tak nestáčí podle přání autora nebo jich samotných, ale pouze podle interakce s těmi ostatními. Žádná postava není ani zlá ani dobrá, nepřítel se mění podle toho, na koho se právě díváte.

Takže ano, pěkně se to četlo. Za plný počet hvězd to ale není. Některé pasáže mne tak moc nebavily a nedržely v klinči napětí tak, jak by u díla s takovým rozsahem a tak jednoduchou zápletkou měly. Například dějová linka kaprála Tunnyho by mi nechyběla vůbec. Nic, co jsem už nečetl jinde, bych v knize také nenašel.
Drobná hluchá místa však vyrovnaly filosofické prvky, myšlenky na život, smrt a politiku, a hlavně tristní nekompetentnost prostoupená napříč celým příběhem. Přesně tak, jak by se to nejspíš ve skutečnosti stalo, kdyby se to stalo.

Celé vyprávění je o jedné bitvě, ale víc než o létající střeva v krvavém dešti jde podle mě o pohled na drsné vystřízlivění postav v reáliích zbytečného násilí. Možná se při čtení nebude tetelit blahem, ale modlit se za životy hrdinů a příhodný konec budete stejně. Myslím, že nic neprozradím, když napíšu, že příhodný konec kniha Hrdinové rozhodně má.

Hodnocení: 4/5
Verdikt: Hyperrealistický příběh bitvy s meči a štíty. Nic víc, nic míň.

4 26.03.2020

Nenechte se mýlit názvem, titulem z robotiky či strojovými hláškami na začátku kapitol, autor o principech fungování robotů, programování a technologii neví nic.

Tak to na mě alespoň z knihy působilo.

Jak může postavu proslulého hackera napadnout zahodit simkartu až poté, co jej půl knihy pronásleduje UI? Proč nejsou schopnosti japonského robotického mága ukázány jinak, než že se zamiluje do robota? Proč když přijde na to, jak stroj funguje, mluví se jen o duši/nákaze/procitnutí? Proč jsou robotům připisovány lidské emoce?
"Diagnostický program stahuje upgrade systému" - hezky počítačově znějící slova, ale zamyslel se nad tím někdo?

Proč nám autor v celé knize není schopen ukázat že problematice alespoň trochu rozumí? Nemusel by psát zrovna v binárním kódu, ale proboha alespoň něco...
Internet je v knize zcela ignorován a jako jediný způsob komunikace jsou zmíněné telefony. Jak hlavní UI ovládá ostatní jednotky nebylo zřejmě důležité - jediné, co nám japonský odborník prozradí jednou větou, je, že "má robot rozbitý infraport na příjem dat."
Ach jo.

To že si na bezpilotní letouny vzpomene až na konci knihy také moc nepřidá. Do té doby se totiž do špatně přístupných zeměpisných oblastí stroje nedostanou, dokud si nevyvinou a nevyrobí speciální nohy...
Kdyby to psal Asimov před sto lety, tak bych se nedivil, ale kniha vyšla v roce 2011.

To všechno by se však dalo překousnout, kdyby nás zaujaly postavy, ale ty byly spolu se zbytečnými dialogy, které neposouvají děj kupředu, na tom celém to nejhorší. Připočtěme si k tomu časté střídání kapitol, dějových linek a fakt, že jsme od začátku věděli, jak to celé dopadne a míra záživnosti ještě klesá. Ani akční scény to nijak nezachrání.

Autor si na sebe vzal těžký úkol a aby tento styl psaní fungoval, musel by být prostě lepší spisovatel.

I Voldemort věděl, že je dobré rozdělit duši do viteálů, zato UI zůstane v centrální buňce na Alijašce... Stupidní zápletka odbytá jednou větou, která má odpovědět i na to, proč UI nevymazala lidstvo nukleárními zbraněmi, mi už požitek ze čtení nezkazila - byl jsem totiž rád, že už jsem u konce.

Hodnocení, překlady, Wikipedia, Spielbergův film... tolik povyku pro takový brak nepochopím.

Hodnocení: 2/5
Verdikt: Lépe pustit si film Já robot

4 03.02.2020

Lovecraft měl rád dlouhá a složitá souvětí a jeho tvorba by se dala nazvat jakkoliv, jen ne oddechovou. To může vadit těm, kteří mají čas číst jen před spaním, s unaveným a ze dne opotřebovaným mozkem. Pokud je však člověk připraven, čeká ho zážitek od jednoho z největších mistrů hororů.

Ač mě občas zatáhne za oko jeho neskromné užívání adjektiv jako "odporný", "šílený", "úděsný", "obludný", "gigantický" atd., které by lektor tvůrčího psaní svým žákům o hlavu omlátil, u Lovecrafta to tak nějak funguje. Použití dnes už knižních výrazů a archaických slov pak krásně dokresluje atmosféru vzdálených časů, ke kterým se ve většině svých příběhů dostává.

Povídka Dunwichská hrůza je snad mou nejoblíbenější a Hory šílenství a ostatní ve sbírce drží úroveň. Hory šílenství mě zaujaly hlavně příčetným vědeckým pojetím (vědečtějším, než obvykle), které pak s nevysvětlitelnou hrůzou kontrastuje.

Vždy, když se mi zasteskne po prohnilém Necronomiconu, opět se k Lovecraftovi vrátím. Jsem rád, že jsem ještě nepřečetl všechno a že mě tak stále nepřestává překvapovat.

Verdikt: Lovecraft = Láska k řemeslu

8 20.12.2019

Po technické stránce vynikající. Svět, který Aldiss stvořil, nenechává pochyb o jeho velké fantazii. Jsem přesvědčený, že pokud by v budoucnu planetu ovládly rostliny a lidstvo degradovalo na spodek potravního řetězce, mohlo by to vypadat přesně takhle. Organismy si v neustálém boji o přežití vyvinuly ty nejšílenější schopnosti, evoluce vytvořila zabijáky s pestrou paletou obranných a útočných technik.

Jedinou a pro mě bohužel dosti podstatnou nevýhodou byla nemožnost se ztotožnit s hlavní nebo jakoukoli jinou postavou. Díky tomu, jak přesvědčivě spisovatel vykreslil úpadek lidské rasy, je pak i mentalita protagonistů jiná, omezená a paradoxně je nemůže čtenář uchopit, fandit jim, prožívat s nimi příběh jejich cesty. Jsou lidskému chování prostě až příliš vzdálení.

Sám Aldiss v doslovu říká, že jeho dílo kdosi nazval cestopisem a to je podle mě naprosto trefné.

Verdikt: Pro vášnivé botaniky porno, pro beletriofily už tolik ne.

5 10.12.2019

Jsem také divergentní. Na jednu stranu jsem to dočetl, což něco znamená, na stranu druhou se mi to vlastně ani moc nelíbilo. Možná jsem jen příliš dlouho čekal, co se z toho vyklube. Nevyklubalo se nic, v kokonu zůstalo jen zklamání.

Čím přesně si tahle kniha získala nadšené ohlasy a nárok na filmové zpracování?

Pointou?
Zlá žena chce moc, tak z náctiletých bojovníků nadělá pomocí záhadného (čti nedomyšleného - veškerá námaha autorky k dalšímu objasnění se omezila na slovo transmitter) séra otroky. Naštěstí na pravou lásku je nějaká technologie krátká a hrdinové tak v nejnudnější finální bitvě, jakou jsem kdy četl, přemůžou počítač a utečou vstříc happyendu. Jak originální.

Nebo to snad byly tak promyšlené reálie, co všechny tak uchvátily?
Většina dějové linky se odehrává v jeskyni, která má podle všeho místnost na spaní, tréning zápasů, tetovací salón a to je všechno. A pokud se tam zrovna nebojuje, tak se... stojí a čumí do zdi? Spektakulární! Také mě vyrazilo dech, jak geniálně je zamlčeno, jak funguje zásobování, kanalizace, kdo se stará o běžný úklid a odpad, proč je tam tak prázdno, když každý rok přijdou noví rekruti, jak nevíme, odkud berou elektřinu, proč tam není vlhko a na peřinách plíseň, když není zajištěna cirkulace vzduchu a další zbytečné detaily, které čtenáře přesvědčí, že by se v jeskyni skutečně dalo žít. Kdyby byl film natočen podle knihy doslova, nejspíš by si tvůrci vystačili s třemi kulisami a plechovkou šedé barvy.
Ale třeba jsem to jen nepochopil. Pokud je to budoucnost, ve které jsou na denním pořádku virtuální simulace nerozeznatelné od reality a transmitterová séra ovládající mozek a přitom musí nejsilnější z pěti frakcí žít v jeskyni s jedinou obrazovkou, která se používá jen na zobrazení výsledků testů, bezpochyby veškeré zdroje na výrobu technologií neinvestují do povrchních záležitostí jako virtuálních her, kin, zbraní na obranu města, nadupaných smartphonů a internetu, klimatizací na zimu, lepší dopravy, než vlak, který neumí zastavit, ale pravděpodobně do neviditelných a neslyšitelných robotů, kteří všechny tyto práce nenápadně zastanou.

A nebo je tohle všechno nepodstatné, důležité jsou hlavně postavy?
Jako hlavní hrdinka dovysvětlující to, co se jinam autorce nevešlo? Nebo její rodiče, které radši zabila, než aby musela vymýšlet jejich minulost? Nebo charakter Petra, černobílého záporáka, který je zlý a zákeřný, i když k tomu nemá důvod a motivaci?
Ono asi dává smysl, že se ve světě paní Rothové chovají lidé omezeně. Příklad vidíme hned na začátku. Kolik možných způsobů reakcí na hrozbu v modelové situaci průměrné místnosti virtuální reality má zdravě uvažující, fyzicky nelimitovaný člověk? Desítky, stovky, tisíce? Podle autorky jen pět. A každý, kdo se zachová odlišně, je divergent. Počkat, tak buď neumím počítat, nebo...

Já vím, já vím, nemůžu otevřít román pro dospívající mládež a očekávat hard scifi.
Je to prostě oddechovka, u které se nemusí (a nesmí) přemýšlet. Moje chyba, že jsem očekával něco víc u knihy, která "byla zařazena na šesté místo v seznamu bestselerů".

Hodnocení: 2,5/5
Verdikt: Doporučoval bych příště přihodit víc lascivních myšlenek na staršího zkušenějšího, ale citlivého idola a táhnout to víc do červené knihovny. Scifi prvky tam nemusí být jen proto, že je to právě in.

6 23.10.2019

Přečteno jedním dechem, nemohl jsem se odtrhnout. Třicetiminutová pauza na oběd ještě nikdy nebyla tak krátká...

Ten čtivý, věcný, starospisovný (vím, že to není slovo) a jaksi pragmatický styl psaní mi učaroval už od první stránky. A onu striktní pragmatičnost jsem pak obdivoval i na postavách, pro které nebylo tváří v tvář vyhynutí myslitelné, dělatelné nebo říkatelné cokoliv, co by nesměřovalo k právě jedinému úkolu - přežít. Čili zajistit si potravu, porazit nemoci, predátory i počasí.

A nezdivočet. S tím spojená nutnost zachování vědomostí a hluboké myšlenky kolem samotného tématu jen podtrhovaly, jak moc o tom autor přemýšlel, a jak moc mu to pálí.

Nevím proto jestli obdivovat víc postavy a jejich psychologii, originální popis exotických a smrtonosných rostlin a živočichů nebo krásně vykreslené prostředí úpadku a beznaděje, do kterého byl děj vsazen.

Kladným hrdinou tu byla každá postava knihy a já jsem mu přál nad záporákem, matkou přírodou, vítězství z celého srdce. Nerad to přiznávám, ale ke konci mi málem ukápla slza...

Hodnocení: 5/5
Verdikt: Ztvárnění fauny a flóry stylem, že by se i Avatar měl někam zahrabat

11 26.09.2019

Půjčovna masa (super název) je promyšlená detektivka z budoucnosti, ve které technologie dosáhla takové úrovně, že od sebe dokázala oddělit tělo a mysl. Sice mi chvíli trvalo, než jsem se začetl a zorientoval, ale pak to za to stálo.

Hlavně se mi zamlouvalo, jak bylo téma s přenášením vědomí vymačkáno na doraz a zahrnuty jeho etické, sociální i praktické důsledky. Spisovatel o tom očividně hodně přemýšlel.

Na detektivky jsem byl vždycky trošku natvrdlý, takže jsem vodítka na začátku přehlédl a rozuzlení ani trochu nečekal. I když jsem doufal v nějaký mindfuck na konci, když nebyl, nezklamalo mě to. Počtení to bylo dobré i tak. Mrzely mě jen postavy Metů, které se mi zdály na to, co všechno prožily a jak inteligentní měly být, nedotažené (hlavně Bancroft).

Jinak ale moc povedená záležitost.

Hodnocení: 4/5
Verdikt: Technoparty budoucnosti: bez hudby a se spoustou mrtvol

7 27.08.2019

Kaji se za pochyby u předchozí knihy. Zpětně chápu, že jejím jediným nedostatkem bylo rozhodnutí rozdělit celek do dvou dílů. V kuse by byl příběh celistvější a návaznější - i když by to byl asi pořádný fascikl.

V knize druhé už šlo do tuhého, dočkali jsme se očekávané akce a kruh se začal uzavírat.

Vymyslet Baklymu důstojného soupeře se zdá jako tvrdý oříšek, ale podařilo se to jak v aréně, tak s Věcí na konci. Nezničitelnému zabijákovi pak držíme palce stejně, jako by to byl prostý smrtelník.

Pan Žamboch si nastavil sice příčku vysoko, ale znovu dokázal, že pod ní klesnout nehodlá. Opět exceluje nejen v popisu akčních scén, v detailech a popisu prostředí, ale i v psychologii a vývoji postav. Čtenáři pak nezbývá, než zuřivě hltat odstavce, aby věděl, jak to, sakra, bude dál.

Skvělá práce!

Hodnocení: 5/5
Verdikt: Nejsem Bakly - jen to nejlepší je pro mě dost dobré.

10 18.07.2019

Dobrovolně bych se do space opery nepustil. Tento subžánr jsem mohl odhadnout už pohledem na obálku, ale dobře, že mě odhadování ani nenapadlo. Přišel bych tak o povedený román, kde lodě, vesmír a planety hrají pouze kulisy. I když "pouze" v tomto případě nevymezuje kvalitu, spíš roli. Svůj svět si autor promyslel a přesvědčoval mě o tom s každým dalším detailem ze života v mimozemském prostředí. I když politické a vojenské manévry v popisech nechyběly, sám jsem celek vnímal spíš jako akčnější detektivku.

Akční scény ovšem mohly být živější a napínavější. Pocit "ať je to za námi a můžeme se věnovat tomu, co nás opravdu baví" jako by pak čtenář s autorem sdílel.

Leviatan se probouzí je oddechovka, které je sice možné něco vyčíst, ale určitou úroveň kvality jí nikdo upřít nemůže.

Samotného by mě zajímalo, jaká bude ta velká pointa na konci, ale zřejmě ne natolik, abych pro další díl běžel do knihkupectví. Na vinně budou asi postavy, z kterých žádná nijak nezaujala. Něco jim chybělo a to hlavně Fredovi, který byl plochý až hanba.

Takže budu čekat, jestli mi dvojku osud přihraje do ruky, a pokud ano, rád se do ní pustím. Ale pokud ne, taky nevadí.

Hodnocení: 3,6/5
Verdikt: Bavit mě to jen o málo víc, tak už mě to opravdu baví.

4 02.07.2019

Tak tohle teda ne. Zvládl jsem to do dvou třetin, ale masochismu už bylo dost.

Oliver je nesympatický, hysterický, nevyrovnaný blb. Bohužel se mi zdá, že ne úmyslně. Autor si zřejmě vymyslel, že z něj udělá uznávaného vojenského velitele, ale pak, jako by se bál opakovat uvozovací sloveso "řekl", to bylo samé: "blekotal", "zaraženě zíral", "styděl se", "řekl rozklepaným hlasem", atd.

Hlavní hrdina bohužel nebyl na knize to jediné špatné.

Fantasy potenciál, který sliboval alespoň nějakou zábavu, byl totálně zazděn neschopnosti pokládat si do očí bijící otázky. Pár jich uvedu, protože byly to jediné, na co jsem při čtení dokázal myslet:

Proč při běhu neztratil boty, které mu "neseděly"?
Proč prolétne kulka portálem, ale voda se z něj nevylije?
Proč si vojáci stěžují na "tvrdý" výcvik, kde se hrají hry, mají spoustu volného času, zdokonalují své dovednosti a večer chodí chlastat?
Jak moc reálné je, aby se v prostředí s volným přístupem k alkoholu nevznikla žádná rvačka? Žádné sexuální avantýry?

A ještě se vrátím k hrdinovi. Takže abychom si to ujasnili. Oliver je profesionální voják, ale když ho donutí znovu vstoupit do armády, ze které byl nucen utéci, odmítá. Chce pryč, když se mu ale naskytne příležitost, nevyužije ji. Ve skutečnosti by stačilo "zvednout vlajku", odříkat přísahu, a mohl by jít, z nějakého důvodu je to však nepřijatelné, stejně jako pro všechny ostatní. Je proti systému, nechce se přidat k elitní jednotce, přesto když za ním přijde velitel a vezme ho bokem do akce, bez mrknutí a s radostí, že využije svou schopnost, pomůže. WTF?

O cizích světech (a jejich samotné existenci) do kterých hrdina otevírá brány, nepadne ani slovo (krom několika omylů na začátku, kdy otevře brány vždy příhodně v blízkosti exotických živočichů) ale fňukání, zda má utéci, či ne, je věnováno půl knihy.

Nevím, jestli byly největší slabinou neuvěřitelné postavy, které jednaly na základě nesmyslných (autorovi se hodících) motivací, nedostatek věrohodných či zajímavých detailů nebo celková nedomyšlenost, ale něco zde špatně bylo určitě. Pár chyb dokážu odpustit, ale ne na každé stránce. Tento amatérský a těžko uvěřitelný výtvor neměl být nikdy vydán - nebo alespoň předtím od základu přepracován.

Hodnocení: 1,9/5
Verdikt: Autor by se ohledně armádního výcviku v nadpřirozených podmínkách mohl přiučit ve výborném českém Carpe Diem od Fabiana.

2 10.05.2019