nefernefer
komentáře u knih
Jidáš líbal skvěle
Maira Papathanasopoulou
Svižná, čtivá pohodovka na dva večery. Téma staré jako lidstvo samo psané velmi lehkou rukou. Občas i vtipné momenty a hlavně vás celou dobu drží v napětí, protože opravdu až do poslední stránky netušíte, jak se hrdinka vlastně nakonec rozhodne. Jako oddechovka ideální. Doporučuju.
Levandulový pokoj
Nina George
Krásná sladkobolná pohádka pro dospělé. Žádná bezduchá, prvoplánová, přeslazená červená knihovna. Tahle knížka je napsaná moc příjemným stylem. Tak trochu mi vzdáleně připomínala druhý díl Fulghumova Třetího přání (snad ta řeka a spousta filozofických mouder, která má člověk chuť si začít vypisovat). Je tam sice pár momentů, kdy si říkáte, že to už působí příliš uměle a na efekt a že si je mohla autorka odpustit (třeba scéna na zahradě s nahou nemocnou sochařovou dcerou), ale jako celek vás ta kniha vysloveně pohladí po duši. Škoda, že takoví nenapravitelní romantici (muži i ženy všeho věku) trousící životní moudra z rukávu, kterých je tahle knížka plná, jsou jen v lidském snění. :o) Těm, kteří v knížkách hledají naději a pozitivní náboj, určitě doporučuji.
Ústřičkova smutná smrt a jiné příběhy
Tim Burton
Doporučuji všem spřízněným pošahancům, kteří stejně jako já ujíždějí na Timově morbidně milé poetice :o) Můře noční se to sice nevyrovná, ale mumino nemá chybu :o)
Zvuk slunečních hodin
Hana Andronikova
Silný příběh, velmi uvěřitelný a čtivě napsaný. Pro psychicky odolné jedince určitě moc krásné čtení. Já ale potřebuji, aby mě kniha nabila energií, povzbudila. Tahle kniha mě energeticky úplně vysála a dostala do deprese, že člověk je vlastně absolutně bezmocný. Ať se snaží, jak se snaží. V mnoha ohledech to v životě tak skutečně chodí, o tom žádná. Já ale hledám knihy, které mi dají naději. Nemusejí mít nutně happy-end a klidně mohou být i smutné. Ale nesmějí vzbuzovat pocit totální beznaděje. Nehodnotím tuto knihu záporně, neříkám, že je špatná. Jen zkrátka není pro mě.
Poslední aristokratka
Evžen Boček
Rozjezd má tahle knížka vážně parádní. Doporučuji nečíst na veřejnosti a připravit si kapesník, potečou vám slzy smíchu :o) Ale jen prvních asi 20 stran. Pak následuje poměrně prudký propad a stabilizace na úrovni nenáročného, odpočinkového, lehce úsměvného víkendového čtení, které neurazí, ale taky neohromí. Autor si zkrátka počáteční laťku nastavil ďábelsky vysoko, a pak mu došel dech. To se stává. Nicméně vůbec nelituji, že jsem tu knížku četla, a i za těch několik stránek mu jsem vděčná, protože mi přivodily takovou masáž bránice, že jsem si prodloužila život určitě o několik let :o) Nečekejte tedy žádné humoristické veledílo, ale rozhodně si přečtěte alespoň začátek. Stojí to za to :o)
Můra noční, předvánoční
Tim Burton
Taky jedna z knížek, kterou jsem přečetla ještě mezi regály v knihkupectví a pak si ji rovnou odnesla domů. Zkrátka jsem ji musela mít :o) Je po všech stránkách výborná. Burtonovy verše jsou přesně tou směsí zvrácené roztomilosti, černého humoru a laskavosti zároveň, která mi vyhovuje. A knížka sama má krásný formát, úžasné Timovy ilustrace, tištěná na pěkném papíře, prostě delikatesa :o) Tu si nejde jen půjčit v knihovně, tu je nutno mít doma :o)
Pan Sova
Arnold Lobel
Kvaka se Žbluňkem jsem jako dítě milovala, ale pana Sovu jsem neznala. Narazila jsem na něj náhodou už jako dospělá, když jsem šla koupit knížku svým dětem, a přečetla přímo v knihkupectví. A rovnou si ji odnesla domů :o) Když pan Sova běhal po schodech nahoru a dolů čím dál rychleji ve snaze být na obou místech zároveň a povzbuzoval se "Přidej, přidej!", chechtala jsem se nahlas :o)
Líheň
Miroslav Žamboch
I já patřím mezi ty, kteří v českém žánrovém rybníčku hledali další pořádnou "kulhánkovinu". Nebudu srovnávat (Jiří je jen jeden, to se nedá svítit :o) ), i když zrovna v případě téhle knížky je to dost těžké. No nic. Když tedy odhlédnu od zjevné inspirace, kterou se autor z úcty k Mistrovi ani nesnaží nijak skrývat (za což v mých očích získal plus), tak ve mně tahle knížka vzbudila zcela rozporuplné pocity. Na jedné straně mě úplně vcucla do děje. Znáte ten pocit, kdy musíte číst dál, protože vám zvědavost nedá, protože chcete vědět, co za tím vězí. První tři čtvrtiny byly z tohohle hlediska skvělé. Bohužel poslední čtvrtina to zazdila a konec už byl totální šaškárna. Přišlo mi to skoro až líto. Celou dobu jsem byla rozhodnutá velkoryse přehlížet spoustu nelogičností a nedořešených detailů. Dokonce jsem autorovi odpustila i dlouhé pasáže týkající se třídimenzionálních matic, vektorů, nanoreliéfů, difrakčních jevů, M-složek a dalších pro mě naprosto nepochopitelných záležitostí. Přestože jsem si v tu chvíli připadala jako úplný blbeček, jelikož slovy autora "vzdělání, chování a spousta civilizačních návyků mají jen vzdálenou vazbu na přirozenou inteligenci", takže i primitiv zpoza Uralu všechno chápal a já ne. No jednou jsem se tu pravdu o sobě dozvědět musela. I to bych mu odpustila. Ale ten za vlasy přitažený konec, ten mu odpustit nemůžu.
Marťan
Andy Weir
Už se mi dlouho nestalo, že bych se u knížky smála nahlas. A už vůbec ne, aby to bylo nad bonmoty chlápka, který je jednou nohou (vlastně skoro oběma) v hrobě. Opuštěný, sám samojediný na celé nehostinné planetě Mars, daleko od pomoci, daleko od všeho. Neuvěřitelná představa. Neuvěřitelná kniha. Je sice plná různých technických popisů a detailů, a jelikož nejsem ani strojní inženýrkou ani bioložkou, tak by mi autor klidně mohl věšet bulíky na nos a já bych mu to všechno zbaštila i s navijákem. Ale je mi to fuk. Vůbec není důležité, jestli by to či ono opravdu takhle fungovalo. Je to napsané tak, že i já jsem to chápala a neztrácela se v tom a zkrátka věřila, že to tak je, a neřešila. Mnohem důležitější je ta nálož optimismu, která se na vás mezi řádky valí, ta nezlomná chuť žít, ten vztyčený prostředník, kterým hlavní hrdina dává smrti jasně na vědomí „Víš, co mi můžeš?“.
Resumé – vřele doporučuji všem depkařům zařadit její čtení jako součást terapie. Hned si ji jdu koupit, abych ji měla po ruce, až zas budu mít pocit, že něco nezvládám :o)
Cesty doktora Málodělala
Hugh Lofting
Mám ráda dětskou literaturu. Jednou z mých nejoblíbenějších knih je mluvící balík od Gerarda Durrella. Proto mě lákalo si přečíst "něco na ten způsob". Zjistila jsem však, že tahle knížka je z trochu jiného těsta. Je to vlastně takový dětský vybájený dobrodružný cestopis. A mohlo by to být docela půvabné dílko, kdyby se jí někdo ujal a vydal znovu v překladu do současné češtiny. Pak bych jí dala možná i čtyři hvězdy. Ale jelikož novějšího vydání není (nebo se mi nepodařilo jej vypátrat), a mně tak nezbylo než zápasiti s obtížným tím jazykem prvorepublikovým, nucena jsem, ač nerada, toliko tří hvězd uděliti, neboť jako knížka z povahy dětská pro dnešní drobotinu jeví se mi z toho důvodu býti zcela nevhodnou. Škoda.
Osmnáct básní na staré nápěvy
Ce-Tung Mao
Hřbety hor,
neslézt s koně, pádit v sedle pod obzor,
ohlédnouti se v úžasu,
tři palce od nebe je lidský tvor.
Tuhle knížku jsem četla z čiré zvědavosti. Stejně jako si lidé chodí prohlížet obrazy namalované Adolfem Hitlerem. Ta fascinace z poznání zdánlivě neslučitelného. Potvrzení známé pravdy, že nic není černobílé. O Maově poezii se rozhodně nedá říct, že by byla geniální (stejně jako o Hitlerových obrazech), ale jeho verše jsou příjemné. Mají v sobě určitou malebnost a kupodivu i spoustu pokory.
Město a hry: příběh londýnských olympiád
Martin Kovář
Výborná knížka pro zapálené sportovní fandy, kteří se zároveň zajímají o historii. Velmi čtivě napsaná, prošpikovaná drobnými postřehy, historkami, historickými detaily dokreslujícími atmosféru. Spousta silných příběhů zasazených do dobových souvislostí. Žádná suchařina. A navíc moc pěkná fotopříloha.
Já, Poutník
Terry Hayes
Tváří se to jako detektivka. A po čertech dobrá. Ale ve skutečnosti je to dost zdařilý pokus o objektivní pohled "z obou stran". Člověk si uvědomí, že znásilňování jakékoli kultury, byť v jádru s tím nejlepším úmyslem, je pořád znásilňování. A že to, co je dobré pro mě, nemusí být nutně dobré i pro jiné, kteří se pak, světe div se, brání. Je šílené, že ta největší zvěrstva jsou schopni lidé páchat ve jménu dobra...