Montezuma komentáře u knih

První dojem: dnes by to panáčkovi každý nakladatel zkrátil tak na cca 550 - 600 stran. A dobře by udělal! Dokážu si živě představit takového Hemingwaye, jak si nad těmi milostnými dialogy na 10 stran, které by šly proškrtat tak na 3, rve vlasy. Formálně je kniha, jako vždy u Dostojevského, dost chaos. Obsahově, jako vždy, kolos. Druhý dojem: pro člověka 19. století to musela být úplná Bible; nic víc podstatného se tehdy o světě dozvědět nešlo a navíc se tu řeší otázka nejdůležitější: lze (a jak) žít bez Boha? Mnohem více mě zasáhl příběh a především krásná životní filosofie otce Zosimy, než tolik propíraná a oslavovaná Legenda o velkém inkvizitorovi. Třetí dojem: nemám rád, není mi blízká ona "široká ruská duše". Ve skutečnosti je to totiž jen krycí název pro nedostatek racionálního myšlení a duchovní nevyzrálost. Potom to dopadne tak, že vás ti rusáčci sice přijdou spasit se slzami v očích - ale na tancích!

13 03.07.2015

Markéta Lazarová se mimořádně hodí k zamyšlení na téma velká literatura a ty ostatní.
Jak už podotkli někteří uživatelé: lidé si neustále pletou vysokou literaturu (ať už to znamená cokoliv) a showbyznys. Všechny ty severské detektivky, knižní thrillery, Viewegh, všechno co má jakoukoliv reklamu, téměř vše o čem se dočtete na populárních serverech, vážení přátelé, nemá žádnou literární hodnotu a je totožné s produkty obyčejného zábavního průmyslu libovolné provenience. Cítíte snad, že srovnávat Lady Gaga a Beethovena je poněkud mimo mísu, že se jedná o hrušky a jablka, která nepatří do jednoho koše, ne? Tak je to mu i s literaturou. Moderní brak je o dynamice, dialozích, srozumitelném stylu a hlavně ZÁPLETCE - přitom každý pořádný spisovatel měl vždy ze zápletky osipky a snažil se ji utlumit na naprosté minimum, neboť nic tak nezplošťuje a nedevalvuje jako přehnaný důraz na fabuli.
Říká se tomu midcult. Zatímco brak je neškodný, každý ho hravě rozpozná, pobaví se a zapomene, midcult je v tomto poněkud nebezpečnější, plete lidem hlavu, vykrádá postupy vysoké literatury a tváří se seriózně, nemá však její hloubku a záběr, devalvuje a otupuje, kazí vkus masám. Je tudíž velmi fuj fuj. Naproti tomu velká literatura nemá za úkol někoho konejšit, přivodit mu onu tolik pověstnou "pohodičku" či prvoplánově bavit, má naopak probouzet, burcovat, rozbíjet "ten zamrzlý oceán v našem srdci" a provokovat. Literatura není narkotikum. Čím větší skandál, čím větší bolest způsobí tím lépe. Jak řekl klasik: "Dobrý spisovatel se pozná podle toho, že skončí před soudem." Baudelaire, Céline, Houellebecq, Wilde, Dostojevskij... ti všichni by mohli vyprávět a honosit se tímto jediným a opravdovým vyznamenáním, které je Stát schopný géniům zcela upřímně poskytnout. Vyhmátnout, dotknout se nejisté podstaty světa z principu nelze slovy, ale něčím za nimi, něčím mezi řádky, obrazy. Na to je ovšem potřeba talent a ochota sejít z vyšlapaných cestiček ohraných pravidel žánru.
Nepleťme si proto prosím literaturu a literaturu. Nechme ty, kteří chtějí číst Kafku číst Kafku a ty, kteří chtějí číst Rowlingovou číst Rowlingovou. Mějme však na paměti, že se nejedná o totéž, nehledě na to, co se nám současní relativisté pokouší namluvit. Opravdové umění bylo vždy poněkud elitářské a vzdálené lidu, se stejnou silou vábící jak snoby tak lidi srdce. Markéta Lazarová není severská detektivka.

25 28.06.2015

Memoáry Václava Černého by se měly předkládat všem zájemcům o dějiny Československa jako malé/velké zjevení a povinná četba. Nedokážu si ani představit jasnější vhled do sociálních, politických, mravních a kulturních problémů mladé republiky a posléze komunistické diktatury. Jistě, na toto téma existuje spousta odborných publikací a literatury faktu, nikdy ale není dost subjektivně zabarvených vzpomínek osobností formátu profesora Václava Černého, člověka nezpochybnitelných morálních a intelektuálních kvalit, učence starého a dnes již dávno zaniklého typu, trochu elitářského a povzneseného nad "hlučící dav", nicméně přesně cítícího problémy své doby a neochotného jakkoliv ustoupit ze svých pozic, byť by to znamenalo riskovat život (Protektorát) či kariéru (komunistické Československo). Jeho paměti jsou nesmírně zajímavá, trochu náročná a nesmlouvavá četba - asi jako pan profesor sám.

5 28.06.2015

Knihu jsem objevil se zpožděním díky anketě časopisu Reflex ještě v mytických dobách jeho velké slávy za šéfredaktora Bílka. Kdosi ji tam označil za jeden z nejlepších českých románů vůbec. A měl pravdu. Křesadlo, člověk renesanční, mohl by jistě exhibovat svůj nezměrný intelekt jak to rádi dělají méně talentovaní spisovatelé a umořit nás tak profesorskou analýzou zvrácenosti padesátých let, to by však nesměl být bytostným ironikem s pochopením pro lidské, a hlavně ty sexuální, slabosti. Ne, že by měl pochopení pro hlavního antagonistu této hrobnicko - deviantsko - politicko - panoptikální frašky, docenta Skolmeného, démona téměř Holdenovského ražení, jinak se tu však jasně odráží životní perspektiva lékaře-sexuologa, který viděl a zažil až příliš na to, aby si dovolil moralizovat.
Otevírá se nám tu náruč věru "čarokrásné" raně dělnické Prahy padesátých let tak jak ji neznáme z oficiálních dějin či nedejbože komunistické propagandy: špína a ubohost dělnických čtvrtí v nichž vedle domorodců živoří deklasované buržoazní živly, z dob dřívějších vesele přežívá a bují prostituce, do toho cikánská galérka, úchylní aparátčíci na lovu bezbranných obětí atd., přesto v pozadí za cynickým šklebem autorovým jasně rozpoznáme víru v jakýsi původní sociálně nepodmíněný mravní řád, který je tak nevykořenitelný jako dech, jako opravdová láska, která nakonec našeho hrdinu nezapomenutelně uchrání před spáry dravce.
To vše delikátně zabaleno v nevídaně labužnickém literárním stylu poučené ironie a hořkého smíchu nad tím člověčím běsněním. Opravdová perla na dně české literatury.

7 27.06.2015

Už dlouho mě žádná literární postava nepobavila tak jako Harrogate. Městská krysa. Hahaha. Harrogate for president!
Jinak klasicky labužnický McCarthy, jen o něco více rozvolněný. Mně to nevadí.

20.06.2015

Literární díla surrealistů chápu jako nemožné příbuzné abstraktní malby: vizionářského, mystického umění, jenž dává perfektní smysl...až do chvíle, kdy se je pokusíme verbálně formulovat. Všichni to známe: stojíme v galerii před abstraktní malbou, která nás čímsi oslovuje, pokoušíme se nahlas vyslovit svůj názor a zníme jako blbci. Prostřednictvím slov to nefunguje a já mám proto s mystickou literaturou trochu potíž.

1 13.05.2015

Ach, ten Švejk! Nejnepochopitelnější a nejnepochopenější postava literárních dějin. V době masového šílenství, v době kdy generálové neváhají zmasakrovat 60 tisíc lidí denně, nezbývá prý příčetnému člověku než zahrát si na blázna a doufat, že štěstí tentokrát opravdu sedne především na vola! Ve skutečnosti má Švejkův postup podivuhodně daleko ke hře na jistotu. Švejk se ze svých anarchistických eskapád často vymotá spíš zázrakem než svou "vychcaností" a celé to podezřele připomíná chůzi na ostří nože. Jeho blbství není blbstvím, ale důmyslně maskovaným výsměchem a sabotáží kolabujícího systému Rakouska-Uherska. Švejk, vážení, byl totiž Anarchista jako jeho autor! A s tou naší Českou povahou, jak se sám autor zlobí hned v doslovu k prvnímu dílu, to nemá do činění už vůbec nic. Hašek tu neukazuje na nějaké specificky české vychcánkovství, ale na všeobecný lesk a bídu lidské rasy a to neuvěřitelně přesně, s hlubokou znalostí a hlavně beze stopy jakékoliv ideologizace nebo moralizování! To dokáže opravdu jen "pomazaný" a pokud se mu to podaří, čtenáři většinou ohrnou nos a řeknou: "No jo Švejk, to je jenom taková blbina." A hodnotí tím sami sebe.

16 05.05.2015

Souhlasím s názorem, že Babička je jen jinou stranou mince, která se dnes s takovým křikem všude razí...Němcová, na rozdíl od autorů severských hrůz, měla opravdu těžké živobytí a tak se logicky utekla k idyle. Ne že by proto Babička byla menším kýčem; jen je ten kýč řemeslně lépe zvládnutý a hlavně úmyslný. Oni ti vesničané zas takoví dobráci nebyli, pohodička to taky nebyla, kněžna Zaháňská, místo aby se dojímala nad babiččinou bohabojností, pletichařila s Metternichem proti Čechům atd. atd. Jenže ona to ta Božka dobře věděla!!
Nicméně tohle sentimentální biedermaierovské kouzlení je místy tak opojné, že ani cynický současník nakažený virem postmodernismu neodolá a docela upřímně se dojme (v mém případě Viktorka).
Nesmírně cenné jsou také detaily z každodenního života tehdejšího prostého lidu, detaily, které se z literatury faktu vyčíst nedají.
Ano, toto byli lidé 19. století, tak jednali, tak mysleli, takový to byl život. Pracovali, modlili se a umírali s jakousi netečnou pokorou, ještě stále mimo čas, neboť přece všechno bylo od Boha na věčné časy a myslet mimo kategorie božího úradku jim dosud nebylo dáno.
V posledku je Babička literaturou výsostně ženskou. Kterýsi slavný spisovatel kdysi prohlásil, že nenastane den, aby žena napsala opravdovou Knihu. Pravda, v Babičce není ani stopy po tom co tvoří skutečnou literaturu: tj. chladná, analytická studie činů a mravů zkoumaná nezaujatým okem, ostrý paprsek světla namířený přesně do srdce všech věcí. Místo tohoto se nám bohatě dostává oním autorem tolik vysmívaného ženského pohledu na svět; měkkého, subjektivního světla ženských citů a afektů ve výsledku nic neznamenajících a o ničem přesně nevypovídajících.
To je nejspíš pravda, ale existují na světě i horší hříchy, než úmyslně sentimentální, didaktické memoáry hrající na feel good strunu.

8 04.05.2015

Je mi to líto, ale plný počet dát nemůžu. 1984 je knihou nadčasovou a bezesporu se jedná o jedno z nejvlivnějších děl dvacátého století, ale k bezvýhradnému nadšení mi jako stylovému fetišistovi přece jen chybí větší kumštýřská osobitost a mnohdy jsem se nemohl ubránit dojmu, že bych si toto téma dokázal v Orwellově podání daleko lépe vychutnat v podobě eseje. Mám velice rád autorovy deníky a vůbec nebeletristické věci a v 1984 se mi jen potvrdilo, že Eric vlastně moc nezvládal řemeslo. Některé pasáže - hlavně dialogy mezi Smithem a Julií - jsem vyloženě protrpěl a bylo mi z nich stydno. Někteří ten pocit určitě znají: sami se o něco pokoušíme, pak si to po sobě přečteme a pomyslíme si: tohle přece nemůžu nikomu ukázat. Tak přesně tohle jsem cítil nad dialogy v 1984, jednou z nej. knih 20. století! Škoda.
Rozumím však tomu, že pro spoustu především mladších a vnímavých lidí narozených cca po roce 1990 musí být zde odhalená technologie totalitní moci a její destruktivní působení na lidskou přirozenost naprostým šokem a je pochopitelně hlavně Orwellovou zásluhou, že dokázal téma podat uvěřitelně a jeho nezbytná literární hyperbolizace působí velice přirozeně. Už méně "šokantně" a vlastně i nudně ale kniha zapůsobí na člověka, který ji nečte v roce 1950-něco, ale v roce 2015 a který něco ví o mechanismech totalitní moci; vždyť on tu Orwell vlastně "jen" popisuje technologicky updatovaný stalinismus 2.0 ponechaný dalších 30 let sobě samému, což může být právě námětem k pochybám, neboť stalinismus ponechaný sobě samému by se do té doby dávno rozpadl zevnitř (jak jsme toho byli svědky v reálném světě). Jak totiž pravdivě zazní v knize: "nějak vám to selže, něco vás zdolá, život vás zdolá".
Nicméně kdoví a varování je možná daleko více potřebí poučeným starcům než naivním dětem a Orwell nepochybně svým literárně, politicky a filozoficky poněkud ''nedokonalým" dílem v mnoha věcech uhodil hřebíček na hlavičku s neobyčejnou silou a hlavně velmi sympatickou upřímností.

11 15.04.2015

Je to příběh starý jako lidstvo samo: příběh ostrakizace, bídy a sociálního vyloučení libovolné skupiny nešťastníků provázený bující nenávistí k sobě samému a lidem všeobecně. Máte-li navíc tu smůlu, že jste dost inteligentní na to, abyste si to uvědomili, čekají vás jako třešnička na dortu zoufalé, tuberácké pokusy o proražení tohoto egregoru zla a finální tečka v podobě palčivé hořkosti a prašivé smrti.
Tolik Pasolini k možnostem vymanění se z prostředí, jež bylo umělecky zpracováno již mnohokrát, nikdy však s tak brutální upřímností ohledně životních perspektiv postižených. Nečekejte sentimentální meditaci o sociální bídě a možnostech jejího řešení, o vinících a obětech, Pasolini byl jiná nátura. Ghetta, gangy a násilí jsou produktem moderní společnosti, jsou jejím nevyhnutelným rubem, předstírat, že existuje řešení je pokrytectví nejhrubšího zrna, naším úkolem tudíž není nic jiného než držet tento městský podbřišek v přijatelných mezích a po generace pracovat na jeho postupném umenšení.

3 13.03.2015

Tak bacha, nejedná se o samostatnou hru, jak jsem si myslel, když jsem ji vkládal do databáze, ale o hru, která vyšla už dříve pod názvem Ptákovina. Proč se v tomto vydání jmenuje Dvě uši, dvě svatby - tedy kromě toho, že se tu jak dvě uši tak dvě svatby opravdu vyskytují - je pro mě záhadou. P.S.: aha, tak pod tímto názvem se v sezóně 1968/1969 hrála v Mahenově divadle v Brně.

Kundera, v roce 1955, tesá tyto verše:

(...) gestapák Böhm k Fučíkovi:

Podivní jste, vy komunisté...
Za štěstí lidí budoucích
svůj vlastní život dáte.
Za štěstí, které možná zabloudí
a cestu k lidem nikdy nenajde.
Ach, za co to jen život prodáváte.

V tomto podání byli ti gestapáci ještě málem vizionáři. Čili, byl ten mladý Kundera v roce 1955 úplně blbý nebo už ironicky podvratný? Těžko říct, těžko říct...

5 25.02.2015

Jako vstup do problematiky naprosto ideální...jen ona "rozkošná zaujatost" je spíše klasickou katolickou obojakostí, takovým tím velmi sofistikovaným, staletími do dokonalosti vybroušeným pokrytectvím jaké se nevidí nikde jinde. Ti katoličtí černoprdelníci jsou stejně k neuvěření: s laskavým, blahosklonným úsměvem vám klidně vmetou do tváře, že prý si za to např. ten Hus mohl vlastně sám, neboť kardinálové měli i jiné věci k řešení a ten Honza už jim tou svou zabejčeností prostě lezl na nervy...

Celkově se ovšem četba vyplatí. Vše je přehledné, zhuštěné na maximum a v rámci možností srozumitelné. A jako bonus se člověk dočte o chuťovkách typu Synoda mrtvých...

1 23.01.2015

Geniální. Čelist se mně vrátila do původní polohy až za hodně dlouhou dobu. Jedno je jisté: co člověk to názor a absolutní pravda, mrcha jedna, protéká mezi prsty jako voda. Takže: hrdinové nebo vrazi?
Malá nápověda: kdyby bylo takových Mašínů více, co myslíte, plundrovali by Rusáci Československo coby svoji kolonii celých 40 let nebo ne?

11 08.01.2015

Kdosi prohlásil, že po přečtení této knihy došel k poznání o Buñuelovi coby fašistovi. No co na to říct. Lidé jsou různí a jejich názory leckdy značně výstřední. Já zase došel k poznání, že Buñuel byl přesně ten typ umělce, kterého lze brát vážně: střízlivý, vůči umění správně sardonický a pro samou metafyziku nikdy nezapomínající "na tu svou pozemskou zahrádku." A nikdo nebyl menší fašista než Buñuel! Lze spekulovat o tradičním latinském macho přístupu k ženám, no ale pokud se ty ženy jmenují Gala Dalí, tak vražda je samozřejmě málo. Buñuel byl vždy ten nejracionálnější "down to earth" chlapík ze surrealistické skupiny, mám rád jeho dnes už politicky nekorektní přístup k životu: dobré pití, dobré ženy, dobré kuřivo, ale hlavně se vyhnout vší falešnosti v životě i umění, pokud se tedy nenaskytne příležitost k nějakému tomu povedenému surrealistickému skandálku. Jenže jak prý řekl Breton Buñuelovi někdy kolem roku 1960: "Skandál už neexistuje". A to byl teprve ten opravdový konec umělců, kteří sami rozbořili hradby Církve-Státu a otevřeli dveře postmoderně a umění dvacátého století.

3 21.12.2014

Ach, tihle nábožensky založení mladí mužové. Jdou mně jaksi proti srsti! Jak říkal předseda Mao: "Svět je toliko platformou pro realizaci našich běsů." Tak i mladý muž Luther - místo aby si třeba vrznul a byl v klidu - pokoušel se svou vůli vnutit světu.

1 03.12.2014

Čtenář nemůže než tohoto velmistra bezcharakternosti na zapřenou obdivovat. Fouché totiž nebyl žádný druhořadý politický skunk, jakými se to dnes ve světě (a u nás!) jen hemží, byl to skutečný umělec absurdního vtipu a cynického šklebu. Jeho kousky jsou tak neuvěřitelné, prováděné s takovým gustem a smyslem pro dramatický výstup, že nelze než uvažovat, jestli on to ten Fouché nedělal spíš než z banální touhy po moci pro zábavu z kruté hry s ubohým lidstvem, z jakéhosi titánského absurdně-existencionálního požitku z drcení lidských červů. Skutečný Übermensch ani omylem nespoutaný čímkoli lidským. Fouché dokonale naplánuje zradu a pak převléká plášť za bílého dne a s lehce opovržlivým úsměvem na rtech. Dovolí si neskutečné drzosti za které by jiné zlynčovali. Jemu ještě poděkují. Je to jako kdyby takový Himmler po válce začal pracovat pro tajnou službu západního Německa, provedl coup d'état, opět nastolil nacistický režim, byl poražen a znovu začal pracovat pro demokratickou stranu. Nemožné? Pro Fouchého nikoliv. Podobných veletočů dokonce provedl daleko více. Nejdříve pomáhá zavraždit Ludvíka XVI., aby skončil jako ministr policie u jeho bratra Ludvíka XVIII. Učí jako kněz v semináři, aby jako radikální jakobín drancoval kostely a nechával zabíjet kněze, vraždí měšťany v Lyonu tak, že do nich nechá z bezprostřední blízkosti střílet z kononů rozsekané olovo, aby vše obratem svedl na své spolupachatele, pomáhá Napoleonovi a zároveň pod ním s potěšením podtrhává trůn atd. atd. Neexistuje špatnost, které by se Fouché během svého 25 let trvajícího řádění nedopustil. Přitom existují důkazy o jeho bezpodmínečné lásce ke své ošklivé ženě a dětem. Byl to prý dokonalý, pozorný, přející manžel a otec. Nakonec se však přepočítal jako každý, kdo zasvětil život zlu: vše kolem něj postupně zeschne, zmrtví. On zůstane sám a nemocný. Tento bytostný pletichář a mocichtivec prý vposledku zničí všechny kompromitující materiály, kterými by mohl někomu ublížit, smíří se s bohem a beze slova omluvy vůči lidské rase umírá na svém odlehlém Terstském sídle. Nepochopitelný charakter, tenhle Fouché.

10 03.12.2014

Četl jsem jen Růži pro Emilii, ale to teda byla darda! Samota je svinstvo, propast nejhlubší a co tam dole člověk najde jsou výhonky šílenství...Alespoň už vím, kde se inspiroval Hitchcock a autor knižní předlohy Psycha.

2 08.11.2014

Já toho Nabokova nemusím. Nemám rád jeho nabubřelý, sebestředný styl. Jeho pokrytectví. Chlapeček ze šlechtického sídla popisuje carské Rusko bezmála jako nebeskou oázu. No, jak pro koho. Zatímco mu za usedlostí bují samoděržaví a v chatrčích jeho otroků tubera, on píše lyrické básně a chytá motýly. A když o svůj ráj postavený na utrpení jiných přijde, dotčeně si stěžuje.

2 28.10.2014

Kniha je šunt a Degrelle výstavní debil!
Přesto budou military fanoušci, včetně mě, na vrcholu blaha, neboť nejrůznější detaily z fronty jsou lahůdkové a popravdě také jediným důvodem proč tento úmorný špalek vůbec dočíst. Kniha jako celek - ať už z pohledu beletristického či literatury faktu - fundamentálně selhává. A to z jednoho prostého důvodu: Degrelle jako každý správný sociopat - válečný zločinec lže jako když tiskne. A co s literaturou (faktu), která neříká pravdu? Vždy se mně líbila charakteristika psychopatů od Kurta Vonneguta: ''Představíme-li si rozum člověka jako ozubené kolo, mysl psychopata se liší v tom, že má některé zuby vylámané - tudíž mechanismus čas od času chybně poskočí a vynechá určité skutečnosti, které se mu nehodí do krámu." Tak se páně Degrellovi za 350 stran popisu východní fronty podaří úctyhodný kousek: ani jednou nepadne slovo Einsatzgruppen, Sonderkomanndo, či nedejbože Žid. Zato se kniha hemží ušlechtilými a dobře stavěnými (to Degrelle zmiňuje neustále) valonskými a německými mladíky hledícími ostřížím zrakem do dáli a s planoucím srdcem bez řečí umírajícími za svůj ideál. Všichni jsou čistí a ryzí jako ocel, všichni touží jen po jediném: zachránit křesťanskou Evropu před vpádem barbarských bolševických hord. Ani zmínka o tom, že bez jejich píchnutí do vosího hnízda by to Stalina ani nenapadlo! Sám Degrelle je ztělesněný Siegfried: vždy v první linii, v dešti kulek a s písní na rtech neohroženě a nezraněn, jen převahou své vůle a ušlechtilostí syna Evropy vítězí nad hordami barbarských Kirgizů, Kalmyků a Mongolů. Vůbec se pořád jen vítězí! Člověk by si z jeho knihy pomalu nevšiml, že Německo válku prohrálo.
Též všemožní nacističtí a SS pohlaváři jsou tu do jednoho líčeni naprosto nekriticky jako rozvážní, ryzí a ušlechtilí jedinci žhnoucí ohněm svatého ideálu. Nezřídka je toho na jejich čistá srdce už příliš a jim po světem ošlehaných lících skane slza mužného dojetí.
Za všechno odstavec o Hitlerovi z konce knihy (s.330): "Viděl jsem ho znovu před sebou. Prostého, s citlivým srdcem, schopného a plného síly. Jeho lid ho miloval a stál za ním až do konce. Za celou válku nikdy nic neotřáslo pevnou důvěrou německých lidí k muži, o němž věděli, že je nezištný a čestný, že má sociální cítění a smysl pro německou velikost."
Hitler a citlivé srdce? To už jsem opravdu řval smíchy.
Ještě polemika k Littellovu a Theweleitovu pojetí fašisty. Cituji z anotace k Littellově knize Suché a vlhké: "(...) je fašista člověkem, který se nikdy úplně neoddělil od matky, který si nikdy nevytvořil vlastní Já ve freudovském slova smyslu a jenž zoufale brání integritu vlastní osobnosti proti „všemu, co teče“.
Viz. prý Degrellova obsese záplavami boleševiků a mazlavým bahnem. Nezmiňuje se, pánové, o tom bahnu a té záplavě nikoli kvůli své hlubinné duševní anomálii, ale prostě proto, že to byl tak nějak na východní frontě zásadní problém?

7 28.10.2014