Montezuma komentáře u knih

"Prožil jsem toho hodně a myslím si teď, že již vím, co je třeba pro štěstí. Tichý život v ústraní na venkově, s možností být užitečný lidem, pro které je snadné konat dobro a kteří nejsou zvyklí na to, že by je někdo konal pro ně; potom pracovat a zabývat se něčím, o čem lze doufat, že to je k nějakému užitku, potom odpočinek, příroda, knihy, hudba, láska k bližnímu- taková je moje představa štěstí. A potom, k tomu všemu, mít tebe za družku a děti - je snad něco víc, po čem může toužit srdce muže?"

5 28.02.2016

Ti Rusáci jsou fakt magoři. Zvlášť když se jakýmsi nedopatřením ocitnou v New Yorku. Připomíná to trochu Bukowského, teda kdyby se onen rozhodl v podstatě jen tak stát se buznou a sáhodlouze popisovat své mimoňské zážitky ze souloží s místními kovboji atd. Též detailní popisy masturbací mě nechávaly jaksi v klidu. V 17 bych byl z toho androše celý pryč, to mně ale bohužel už není, takže jsem se tím dost pronudil. Ani ten styl mě nebavil, tak co s tím. Nedoporučuji číst pokud je vám více jak 30 let a stali jste se páprdy, či jste už za život přečetli spoustu všelijakých těch Kerouaců apod.
Možná vhodné jako studijní materiál k ruské beat genaration. Pobavilo, že to Limonov nakonec v 90. letech dotáhl v Rusku až do parlamentu:)

3 27.02.2016

Veledílo typu Madame Bovary v modrých číslech: máloco vypovídá o zhovadilosti současné doby tak, jako nepochopení skutečného génia, a to i čtenáři, jež záměrně necílí jen na brak a chtějí si občas vychutnat i opravdovou Knihu!
Především: dobrá kniha rovná se dobrý 1) STYL a dobrý styl nerovná se bombastičnost! Ďábel je skryt v obyčejnosti a detailu a pocitu absurdity jehož funkcí je paradox. Nechoďte na mě se zápletkou: ta nemá s životem nic společného a hlavně mně neříkejte co si mám myslet. Jak prohlásil klasik: "svou knihou jsem nechtěl říct vůbec nic." A měl recht: co nám chce vlastně svět říci?
2) OBSAHOVĚ je Paní Bovaryová knihou nanejvýš klasickou, mnozí tvrdí, že se zabývá tím jediným tématem, které je vůbec záhodno probírat a jež je tak či onak přítomno v drtivé většině velkých děl: problémem VZORU. Paní Emmu taktéž tíží banalita života, sní a vymýšlí si ideální vzory/úniky z této přízemnosti, staví vzdušné zámky, které jí ovšem zabraňují žít opravdový, plnohodnotný život a nakonec ji zničí.
Dámský Don Quijote? Gatsby? Zelené světlo, které před námi neustále ustupuje do minulosti, strhává nás s sebou a mění nás ve stíny...

13 26.02.2016

Jedna z nejvíce fascinujících knih 20. století. Absolutně dokonalé propojení formy a obsahu; Mersault je člověk, kterému stačí k životu to, co starým Řekům: slunce a sám život --- tak velkolepý a plný významu (chceme-li), že pokus o metafyzickou nadstavbu, jež vyžaduje společnost k tomu, aby mohla fungovat, je z úhlu Mersaultova "předkřesťanského" pohledu absurdní, pokryteckou fraškou, kterou nemůže pochopit. Mersault: občan-cizinec musí být zničen, neboť je největším anarchistou ze všech: vystačí si sám!

5 26.02.2016

Pantheon! Styl jako metronom: přesný, bez kudrlinek a ostrý jako břitva! Ty charaktery: věčné tehdy jako dnes. Dokážu si představit - a nejen to - tyhle "novináře" a muže všech řemesel, kteří se svou hubou a šarmem dokáží vyšplhat (vetřít) kamkoliv a přes mrtvoly kohokoliv. Dost to připomíná Stendhala v tom smyslu, že pokud měl člověk v tehdejší společnosti nějaké ambice a schopnosti a chtěl se realizovat, ale bohužel nebyl "urozený", vlastně mu nic jiného než být hrozná svině nezbývalo. Dnes je to úplně jiné: člověku stačí jenom známosti:)
Ovšem jako vždy: jestliže člověk hřeší na lidskost, inherentní vada zla, tj. jeho sklon k destrukci, rozbije životy na padrť, a co se zdá vnějšímu pozorovateli coby vítězství je vlastně prohra, neboť pod smokingy a luxusními róbami vítězů nejsou lidé, ale prázdná, vykotlaná dubiska. Duroy je člověk se kterým lze soucítit: v příznivější době by byl milujícím otcem a vzorným manželem nějaké té středostavovské paničky. Měl by duši.

4 26.02.2016

Hra z údobí, kdy v Rusku čas ještě neexistoval, jenom tam ti Rusáčci leželi na kanapátkách a strašně se nudili. Je to taková zkratka ruské povahy: hlava v oblacích, pořád se o něčem přemítá a staví se vzdušné zámky, což jednoho tak vyčerpá, že nakonec není schopen žádného činu, nanejvýš polovičatého, zemdleného.
Racek je klasický Čechov: Treplev miluje Ninu, ta ovšem nemiluje Trepleva, ale Trigorina, jenž je zároveň milencem Arkadinové, matky Trepleva; Máša, dcera správcových, miluje Trepleva, ten ovšem, jak už bylo řečeno, miluje Ninu; Mášu přitom miluje učitel Medvěděv a matka Máši, správcová, miluje lékaře Dorna...
Nakonec se životy všech zúčastněných nenapravitelně poserou a Rusáci chlastají a střílí se do hlavy.

7 19.01.2016

Ach, ty klasiky! Chápu, že renesančně-barokní čtenář musel být nadšen, ale co si z toho má vzít nešpanělský čtenář v roce 2015? Srandovní to fakt není (neustálé padání z koně, postele, prdění!, žvanění Panzovo atd.), galantní historky na 50 stran o nevěrných paničkách z dnešního pohledu vyzní jako úplné krávoviny a nějakou velkou filosofii aby v tom čtenář hledal pod lupou.
A přece tam je, ukrytá pod sedimenty zastaralých forem a nacionálních specifik, takže Španělé nejspíš chrochtají blahem, ale co my, kteří to nemáme po těch staletích šanci ocenit ani rozpoznat?
Ještě, že existují krásné doslovy od profesorů Černých; čili: ideály jsou dobrá věc, je potřeba je mít, ale ne ve formě fanatismu (což se přihodilo Cervantesově Španělsku a kterýžto problém zůstává součástí španělské povahy doposud); je tudíž potřeba brát ohledy i na realitu a jít zlatou střední cestou. Pěkné, že?
Já to ovšem dočetl jen z profesionální čtenářské cti a se skřípěním zubů. (OK, a taky proto, že jsem za to dal v antikvariátu 80 korun).

10 10.12.2015

Je to vtip, ale stejně nechápu, jak to, že se všichni ti náckové a DSSS válečníci denně nemodlí k Jungmanům, Dobrovským, Palackým, Fričům atd. Vždyť to jsou teprve ti opravdoví hardcore zakladatelé národa. Asi je neznají či co.
Ke knize lze říct, že pan Hroch je velký odborník - možná až příliš pro laika jako já - čili se v tom přívalu odborných infrormací člověk leckdy ztrácí a musí dohledávat souvislosti. Jinak ale to Obrození byla opravdu zajímavá perioda, divočina po všech stránkách a taky celkem zázrak, že to tak krásně všechno dopadlo.

1 09.10.2015

(...) "V té chvíli jsem pochopil, že umírat za lidi dobré a krásné není tak těžké, ale jakou oběť znamená vydat se za ubohé a zkažené!" (...)

(...) "Kdyby Bůh nebyl, člověk by určitě nemohl unést tu jednotvárnost moře, tu zlověstnou netečnost. Bylo to hrozné pomyšlení. Jak strašný žert, kdyby Bůh nebyl! (...)

Kultivovaný, křehký román o jen těžko vyslovitelných věcech. Mystérium světa se zde nepředvádí jako slon v manéži a neutápí se v nánosech kýčovitých mystických propriet (symbolem této zhovadilé estetiky budiž navěky film Darrena Aronofského Fontána), nýbrž září jasným světlem v "náporech všednosti". Každé slovo tu má svou váhu. Každá chvíle je neskonale banální a zároveň nekonečně významná. Endó očividně nesnáší hru na efekt a já mu za to při takovém tématu nadšeně tleskám. Mlčení, román-haiku.

9 09.10.2015

Kasparov je geniální hráč, ale taky člověk trpící fixní ideou velkého mudrce. Pravidelně nás proto oblažuje knihami plnými banálních mouder a motivačních keců o ničem. Garri je prostě ukřičený žvanil toho druhu, který je v reálu dost nepříjemný...asi jste to taky někdy zažili: setkáte se s chytrým člověkem, rozpoutá se diskuze, řeknete svůj názor...a už se pod přívalem sáhodlouhých, agresivních argumentů nedostanete ke slovu. Ten člověk vede monolog na jehož konci se s uspokojením prohlásí za intelektuálního vítěze. A vy jen mlčky stojíte s hubou dokořán...

08.10.2015

Antonín Kachlík je jistě statečný a sympatický chlap. Bohužel neumí vůbec psát. Proto se divím, že svoje zajímavé a hodnotné zážitky nesvěřil profesionálovi a nenapsali spolu, co já vím, třeba knihu rozhovorů nebo po vzoru Buñuela a Carrièra knihu vzpomínek.
Můj stříbrný vítr původně v 50. letech lektoři odmítli z důvodu mj. "naprosté neuměleckosti" na což si Kachlík v předmluvě trochu dotčeně stěžuje. Nyní, po čtyřiceti letech prý zjistil, že téma je aktuálnější než kdy předtím a změnil nakladatele. Kniha je ovšem pořád stejně tragická. V Kachlíkově podání i ten odboj působí směšně, pateticky, a co hůř, banálně.
Škoda, že nakladatelství Futura nezaměstnává nějaké zlé lektory, starý pán by se tak aspoň vyhnul sarkastickým komentářům na Databázi knih.

1 02.10.2015

Tak ne. Já tenhle styl psaní fakt nemůžu; vypadá to jako napsané přes noc (a taky prý skoro bylo) a posléze svěřené do péče nakladateli, kterému se s tím už dál nechtělo párat. A tak je to s každým Faulknerem. V jednotlivostech dobrý, ale celkově svou záměrnou nedořečeností a zmateností hrozně na nervy jdoucí autor. Plus ty postavy: méně sympatickou sbírku těch nejhorších vidláků a pokrytců aby člověk pohledal. Faulkner na mě dělá dojem šarlatána (i když není): místo, aby se nejdřív naučil pravidlům a pak je podle nějaké vlastní logiky systematicky porušoval, rovnou je rozbíjí, a vychází mu z toho strašný maglajz. Sorry, Bille.

Teda...teď si to po sobě čtu a nechtěl bych, aby to vyznělo, jako že si Faulknera nevážím, nebo že to je špatný spisovatel, to ani náhodou. Respektuji ho - o čemž svědčí těch pár knih, které jsem od něj přese všechno přelouskal - jen mně prostě jde proti srsti.
Tak to raději napravím citátem jeho velkého obdivovatele Josefa Škvoreckého právě ke knize Když jsem umírala: "Přes všechno vnější zdání není Faulkner černý mág bezvýchodnosti: je pravda, že nepodává žádný recept; na to je příliš znalý života a příliš složitý, a všechny spisovatelské politicko-filosofické recepty se tak jako tak ukázaly zoufale naivními simplifikacemi."

Takže Faulkner nakonec svými knihami nechtěl nic říct. A já proto s ulehčením můžu konstatovat, že to přece jen byl dobrý spisovatel.

26.09.2015

Jsem přesvědčen, že kdyby se na základních a středních školách zavedl povinný předmět "Četba, studium, interpretace a pochopení Umění milovat", bylo by na světě hned mnohem lépe. Proč místo toho cpeme dětičkám do hlav Sámovu říši a řešíme zachování jakéhosi ekonomického růstu, je pro mě záhadou. A to nejsem žádný kavárenský esoterik. Ústřední poslání knihy, totiž odhalení schopnosti opravdové lásky nikoli jako čehosi romantického a sentimentálního co je nám automaticky dáno shůry, nýbrž coby životního umění na kterém je třeba zcela prozaicky a cílevědomě pracovat v rámci jistého duchovního nastavení, by se mělo lidem vtloukat do hlavy už od nejútlejšího věku. Vše ostatní je pouze nadstavba a svým způsobem přebytečná veteš. K naší smůle jsme si jaksi popletli směr a místo cesty z "vnitřku ven" se pachtíme přes věci "dovnitř". Jenže zrovna tyhle dveře jsou zavřené.

16 08.09.2015

Takový příjemný "ateistický" protipól obvyklé bezectné katolické propagandy typu Franzenových Malých církevních dějin; jen mně přijde zajímavé, že ta pravověrným vůbec nevadí. Navíc se Tomkins k určité zaujatosti přiznává hned v úvodu. Jak sám říká: "Tato kniha je určena lidem, kteří nedokáží rozlišit mezi Martinem Lutherem a Martinem Lutherem Kingem." Výklad je osekaný na absolutní populárně naučné minimum a je proto vhodný převážně pro naprosté začátečníky v oboru "Průzkumník křesťanských luhů a hájů." A že je to věru fascinující krajina.

21.08.2015

Ach, tak hrozně učené! A taky dost arogantně, nepříjemně napsané. Nevím, Effenbergerův styl mně i přes zajímavost předkládaných témat moc nesedl. Nicméně s výsledkem jeho zkoumání - totiž že debilita je na nezadržitelném postupu - se nedá než vřele souhlasit.

1 20.08.2015

Ještě dnes si živě vybavuji ty pohledy v metru, když jsem tam četl Kapesního průvodce inteligentní ženy po vlastním osudu...

Ach, ta moje úchylka zvaná soc. realismus! Člověk si zkazí náladu, zklame se v charakterech a leda tak pochopí, že básníci jsou jářku divná pakáž; buď zpívají s anděli nebo vyjí s vlky, nic mezi tím. V SSSR a i jinde za oponou se svého času hojně diskutovalo o povaze umělce v novém zřízení. Levicoví umělci přijíždějící ze Západu do země zítřka (četl jsem vzpomínky Steinbecka a Gida) byli povětšinou v šoku a nevěděli pořádně, jak svou hrůzu místním vysvětlit: umělec, redukovaný na apologetu režimu, přestává být umělcem a jeho dílo se stává fraškou, tragikomickým šklebem, umělec musí být z podstaty věci protispolečenský, protirežimní.
A ten náš Víťa, ten náš básnický génius to všechno hodil za hlavu.
Druh lidí, vůdce, tamada//je milován a vážen všemi//s ním v čele Rudá armáda//zachránila i moji rodnou zemi.

Náboženství je náboženství a nemá cenu debatovat o tom, jestli je to dobře nebo špatně. Bylo tu vždy a navždy tu také zůstane, přinejmenším do doby, než se lidskému druhu, nedej bože, podaří rozlousknout ono Tajemství. Touha po jednotě, smyslu a pochopení je nevykořenitelná. Potud v pořádku. Problém nastává v okamžiku, kdy se této lidské potřeby, uložené v nejhlubších kořenech každé osobnosti, uráčí zmocnit libovolná banda úchylů, tuto potřebu institucionalizuje a zneužije ke svým choutkám po moci, bohatství a ovládání druhých. Bohužel, tento únos náboženství se opakuje s železnou pravidelností a křesťanství - ve své době obdařené velkolepým souborem skutečně přelomových morálních imperativů lásky k bližnímu, odpuštění a milosti - nevyjímaje. A tím se dostáváme k matičce Katolické církvi.
Vytvoření dogmat, teologie, církevního práva, organizační struktury, to vše uchránilo Církev a křesťanství od zániku v časech helénského světa a státního pronásledování, rozumím tomu, že to vše bylo nutné, ale od časů Ediktu milánského už je to především faleš a pokrytectví, honba za mamonem a mocí. Když už Církev, tak ta prvotní, nestátní. Cokoliv zavánějící náboženstvím a politikou je podstatou zla.
Katolická církev tvrdí, že je pozemským vtělením Ježíše Krista a bez její existence prý nedojdeme spásy. Být věřícím a ne agnostikem, s klidným svědomím bych to risknul.

7 25.07.2015

Proč nám den co den zpravodajské servery a tištěné noviny nepřináší příběhy lidí jako pan Pikl, příběhy odbojářů, vědců, spisovatelů, krátce lidí, kterých je možné si vážit a kteří pro nás tolik udělali? Proč znovu neprobudit ono pozitivní vlastenectví, hrdost na vlastní stát a národ jako jsme to naposled cítili za První republiky?
Místo toho se nám ve formě rozhovorů, článků, filmových dokumentů aj. dostává nikdy nekončícího přívalu lidské ubohosti a "zajímavých a potřebných" náhledů do světa patologických jedinců typu doktor Rath.
A ne, lidi to nechtějí. Lidi budou číst a dívat se na to, co se jim předloží. Pojďme na sebe být zase chvilku hrdí. Rozpoznejme a nejširším vrstvám obyvatel představme skutečné hrdiny a vzory hodné následování. Opravdu, tak těžké to nebude. Pan Pikl k takovým vzorům patří.

6 25.07.2015

(...)"Co vlastně dělám v tomto světě, ptá se křehká dívka němým pohledem, v němž je pokora, přijetí věcí jaké jsou, i vzdor, který se nikomu nepodaří ochočit. Muška ví, že v tomto životě nemá ve skutečnosti nic žádnou logiku, že ji nebude mít ani její smrt, ale až přijde, bude mít stejnou samozřejmost jako ranní slunce."(...)

10.07.2015