mirektrubak komentáře u knih

Když jsem viděl, že autorem tohoto spisu je kardinál Walter Kasper, očekával jsem po předchozích zkušenostech s tímto učeným panem profesorem, nějakou akademickou teologii, která bude široce a hluboce rozplétat ukryté aspekty církevně rozdílných spiritualit. Ale ono vůbec! Podtitul „praktické podněty k jeho uskutečňování“ vůbec nelže a knížečka je tak opravdu mnohem víc prováděcí vyhláškou než sborníkem teoretických úvah – u každé z podkapitol je vždy uvedeno, jaké konkrétní kroky lze provést, čím může každý z nás ihned začít. (Nechce se po nás nic, co by bylo v rozporu s naší vírou nebo naši víru nějak znehodnocovalo nebo zlehčovalo)

Walter Kasper předkládá představu, že pokud chceme mít jednotu, musíme chtít mít jednotu. (Vím, že to zní jako banalita, kterou snad není nutné ani zmiňovat, ale...). Musíme chtít být spolu, zvát druhé na své akce, navštěvovat akce druhých, pořádat akce společné. Modlit se za jednotu, nejlépe společně. Číst si Bibli a povídat si o ní, nejlépe společně. Sdílet svědectví o naší víře, sdílet příběhy dobrých postav naší církve, sdílet vlastní zkušenosti s Bohem. Pomáhat si s praktickou službou světu, nebo sloužit společně.
Zní to všechno tak snadně, lehce uskutečnitelné, až je jednomu líto, že nám to v realitě tak málo funguje, že je pořád tak malá ochota se sbližovat, poznávat a nechávat se poznat.

4 02.01.2023

Dobrá teologie Božího obrazu vždy pracuje s vědomím naší podobností a zároveň nepodobností se Stvořitelem. Protože podcenění podobnosti může vést k tomu, že povýšíme Boha ponížením člověka. Na druhé straně zase hrozí riziko nesoudného pohledu na sebe, pocitu bohorovnosti.
Mezinárodní teologická komise výstižně píše, že „lidské bytosti stvořené k Božímu obrazu jsou svou přirozeností tělesné i duchovní, muži a ženy stvořeni jedni pro druhé, jsou osobami zaměřenými ke společenství s Bohem i ke společenství mezi sebou navzájem“. Je to právě téma Božího obrazu v jeho celistvosti (jde zejména o rovnost duchovního a tělesného a také komplementaritu mužů a žen) a jeho vnímání jako klíčového místa biblického zjevení, které je důležité pro správné pojetí lidské přirozenosti. Vědomí, že je člověk Božím obrazem, středem a vyvrcholením stvoření nám dává důstojnost, která je nedotknutelná a nezmařitelná, a která nás posiluje ve snaze naplnit naše povolání a vést svobodný život v souladu s pravdou.
Vzorem člověka jako obrazu není nikdo jiný než Kristus, Jeho vtělením se se člověk jako Imago Dei mění na Imago Christi. A je to znovu Kristus – a s ním církev jako Kristovo tělo -, který je vzorem pro lidskou tvořivost, bratrskou jednotu a spojení s bližním na osobní i společenské rovině.

Být Božím obrazem je dar a zároveň závazek, vytváří rovnováhu mezi vyvýšením a odpovědností, předkládá před člověka úkoly ve vztahu k vlastnímu rozvoji i obecnému společenskému dobru a zároveň dodává sílu k jejich plnění. Člověk je totiž Bohem povolán k spolupráci na péči o stvoření. Nejprve Bůh svojí milostí a následně člověk vírou a láskou – takové je pojetí vztahování se k Bohu, které člověka vyzývá, aby jako správce všeho stvořeného disponoval sám sebe k podílení se na budování společenství s druhými a aktivní péči o životní prostředí.
Zároveň má vědomí Božího obrazu také vliv na vnímání naší identity: když budu nahlížet na sebe jako na milované a chtěné Boží dítě a odvozovat z toho svoji hodnotu, budu se vidět jako nenapodobitelná a nenahraditelná bytost – a jako nenapodobitelné a nenahraditelné bytosti uvidím také své bližní. Nebudu tak muset hledat svoji důstojnost nějakým víc vymezujícím a rozdělujícím způsobem – třeba v příslušnosti k nějaké národnostní, sociální nebo náboženské skupině.

4 02.01.2023

„Dusím se zármutkem a zmocní se mne děs,
když vidím lidi žít, tak jak tu žijí dnes.
Vždyť všude narazím jen na zradu a lež,
na lest a protekci, na zášť a na faleš.
Stěží se ovládám a tisíc chutí mám
vmést lidem do tváří, jak jimi pohrdám.“

Nedávno jsem na Vltavě slyšel adaptaci Lakomce a byl mile překvapen, jak svěží a vtipné setkání to bylo. Misantrop se mi v tomto ohledu líbil trochu méně, ale opravdu jen trochu. I zde jsem udiveně kroutil hlavou nad tím, jak málo zub času poznamenal také tuhle Molièrovu hru. Zábavné, trefné a živé, zároveň chytré a dobře (byť nejspíš ne příliš překvapivě) vypointované dílo. Dobře strávených devadesát minut.

Samotné hlavní dilema nejspíš vůbec dilema není, ne? Alcestova představa o jeho jakési separované čistotě, kterou si bude žít svým bližním navzdory... To je přece koncept, který je od začátku pomýlený. Papež Benedikt v jedné ze svých encyklik píše, že člověk nemůže být uzavřen sám do sebe. „Naše existence jsou v hlubokém společenství mezi sebou a prostřednictvím mnohotvárných interakcí jsou jedna s druhou spojeny. Nikdo nežije sám. Nikdo nehřeší sám. Nikdo není spasen sám. Do mého života neustále vstupuje život těch druhých: ve zlém i v dobrém. Naše naděje je vždycky podstatně také nadějí pro druhé a pouze takto je opravdu nadějí také pro mne. Měli bychom se také ptát, co mohu učinit, aby byli spaseni druzí a aby také druhým vyšla hvězda naděje.“
Žít si svoje ctnosti, druhé nevidět anebo jimi dokonce pohrdat a vystavovat svoji mravní převahu, to není žádná čest, Alceste! To je pýcha!

„Jen se tak netrapme pro svět a mravy zdejší
a k lidské povaze hleďme být laskavější.
S takovou přísností je radši nezkoumejme
a pochopení víc pro její chyby mějme.
Jen s vůlí odpouštět lze mezi lidmi žít
a mravnost přehnaná může až ublížit.“

6 02.01.2023

„V noci ti píšu dopisy na rukávy vlněného svetru,
na ventilačky, na červený email půlnočních tramvají.
Starosvětsky rozmáchlé s pukrlaty,
s mírným sklonem písma, s minuskami a kapitálkami.
V noci znám tvou adresu, ráno zapomínám jejich obsah,
tomu se říká: ztratit bdělost.“

Součástí mého literární podzimu bylo i několik seznámení s představiteli současné české poezie. Přestože Marie Iljašenko patří mezi nově objevenými jmény k nejmladším, její sbírka Osip míří na jih působila možná nejvíc „klasicky“, zejména formální podobou své poezie. Ale bylo to osvěžující setkání, ano, bylo osvěžující se setkat s dílem, které velkoryse přehlíží implicitně (ne)vyslovenou výtku, že „takhle v rýmech už se přece dneska poezie nepíše“ a napsala sbírku, která byla něžná i zasahující, tajemná i otevřená, tající i odhalující.
Ve svém „veršovaném cestopise“ paní Marie svůj talent nezapře – je působivá (ale nekýčovitá) v popisu svých výprav do dálek exoticky geografických i chronologických, ale cítit životem jsou i její popisy všedních míst v Libni kolem Vltavy i Rokytky.
Moc dobrá básnická sbírka.

„Ale léto letos nebylo.
A proto ani zima nepřijde.
Černé uhlí ve sklepích spí
a za bílého dne sny se mu zdají.“

3 02.01.2023

„žití mám po krk, smrti jenom po pás
kdo jsi, buď dál, vždyť všechny tvoje údy
i hlava mají kolem sebe provaz –
to loutkař vede, koho, kam a kudy?

přiznej si, plode: žiješ pro dužninu
a jádřincem ti cosi prohlodává
a tvoje míza, mdlá krev kolotavá
má blíže k hnusné vodě nežli k vínu

kdo jsi, buď dál, kdo nejsi, nebuď cele
kdo budeš, buď, kdo byl jsi, život veleb
kdo nechceš být, hned všeho bytí zanech

kdo jsi, že o nás rozhoduješ, Pane?
a kdo jsem já, že beztrestně smím ptát se?
mou odměnou mi budiž vykrvácet“

Cestu proti proudu tvorby básníka Ondřeje Hanuše jsem zakončil u jeho první sbírky, od které mě neodradilo ani to, že jsem se před jejím načnutím dozvěděl, že je až příliš formalistní, a tedy téměř k neučtení. Ne, neměl jsem ten pocit, kdepak: básně ve Stínohradu jsou sice pečlivě tvarovány do formy sonetů, ale necítil jsem z nich zatuchlost školního kabinetu. Naopak, verše byly vážné a závažné a upřímně míněné, jak se na básnický debut patří.
Spirituálnímu rozměru se mi zdálo rozumět, a na některým místech byla hloubka ve mně zasažena tak, až se mi z toho tajil dech.

„spát na zemi a v stínu svatých strání
z cest nejkratší je cesta do neštěstí
stát za zvukem a tišit rozléhání

zvát nezvané a sami nebýt zváni
do mělkých louží, do životních trestí
mít prázdnou štoudev při zázraku v Káni

je tolik lidí, kolik jen je dlaní:
jsi člověkem svou dlaní, ne svou pěstí
stát za zvukem a tišit rozléhání
mít prázdnou štoudev při zázraku v Káni“

3 02.01.2023

„vzduch mezi stébly je tišší než ticho
dýcháš ho, dopíjíš zelený ichor

zítřek zní krvavým výkřikem do pustin
Bože můj, najdi mě tam, kde tě opustím“

Po zážitku s Volnými verši jsem s radostným očekáváním pustil do předchozích Výjevů a byl opět potěšen hravostí, která nebyla infantilní, ani samoúčelná, ani nebyla použita na úkor duchovní hloubky, do které jsem se zde cítil být pozván. Jen výjimečně jsem měl pocit, že vítězí forma nad obsahem, ale častěji si užíval souladu mezi tím, co je řečeno a jak je to řečeno.
Jako pravidelný návštěvník katolických bohoslužeb jsem ocenil hrátky s liturgií: „koroduj za nás, vyslyš naše hrozby“ mě rozesmálo, a neméně zaujat jsem byl i „ptačím Krédem“, které vypadalo, jako by jeho autorem byl špatně slyšící náhodný návštěvník mše: „měřím jednoho Boha / letce všemohoucího / věřitele nebe i země // má zobáček a milimetr na výšku / opeřený, ne stvořený / jedné podstaty s lidstvem // skrze něhu / všechno je stvořeno“

„tak tady jíme smrt, co zbývá? skončil půst
Kristus je rána, která nechce srůst
jateční víra
podřezat apoštoly, když se neumírá

až začne se dít konec, bohapustě
vyhřeznou stíny přichycené u stěn
sen jedem svítí
tak tady jíme smrt a už jsme téměř sytí“

4 02.01.2023

„od daru k zásluze a zpátky stejnou cestou, po níž
se dochází až k zasvěcení ledu, tažné
úvratě přesýpají smysly v uchopení
tím pohybem jsi zlákán, chceš se účastnit
jako bys ani nebyl pozorovatelem
tím odsouzencem k času, a tak zvedáš pohled
přehlížíš plynutí a překračuješ prostor
a to je zásluha, pak záchvěv z orných polí
a kdosi klečí, v nich, a sám — to vidíš sebe
a v sobě každého — když povstáváte
jsou ledy zasvěceny, vše je modlitbou
a to je dar — od daru k zásluze
a zpátky stejnou cestou, a čas už není“

Setkání s touhle sbírkou mi přineslo překvapivě mocný a překvapivě mnohovrstvý zážitek. Zaujala mě už svoji grafickou podobou, ale nezůstalo jen u toho.
Příjemně překvapen jsem byl tím, kolik různých poloh na tak krátkém prostoru dokáže Ondřej Hanus vystřídat. Každá ze čtyř sekcí jeho sbírky je něčím specifická, ale zároveň se mi zdá, že všechny fungují dobře dohromady, že k sobě patří. Úvodní sedmidílné nelegie působí nejvíc duchovně (nejvíc připomínají „opravdovou poezii“, pokud bych to měl vyjádřit takhle ironicky). Následující branická je konkrétní a fyzická, jako bychom společně s básněmi stoupali od Vltavy k Branickým skalám – i rozdělení vět do veršů zde evokuje řeč zadýchaného člověka stoupajícího do kopce. (na to bych nepřišel sám, byl jsem poučen literárním vědcem :-)
Nádraží Holešovice je část, která mě zaujala asi nejvíc. Na první pohled je v ní všechno to, co nemám na veršování rád: sebestřednost básníka píšícího o svém básnění, přemíra vulgarit i cizích slov. Ale na rozdíl od nedávno čteného Borkovce mě tady Hanus svojí sebeironií fakt dostal a já jsem se jeho nespoutanou fantazií bavil jako u poezie už dlouho ne. Za radost z veršů typu „lyrika je prdel přistižená při činu“, „nechť mi ctihodné metafory vylížou sítnici“ nebo „děloha je nejlepší přítel člověka“ jsem se sice trochu styděl, ale co už. Guilty pleasure, taky pleasure.
V závěrečném svítáníčku pak znovu dobře ukazuje, jak dokáže dobře řemeslně pracovat s jazykem (v dobrém slova smyslu) a i když se proti vlastní tvorbě a snad i proti mikrokosmu básnického provozu vymezuje („odkažte mi svůj pokoj / svůj pokoj mi dejte / dejte mi pokoj s poezií“ nebo „a proto veškerá láska je metanarativ / a proto není tětivy kde není terče / a proto je nedůstojné psát básně po třicítce), nedokáže zároveň zapřít svůj talent, svůj literární přehled (těch aluzí a parafrází, co tady je!) a nejspíš ani svoji touhu se básnicky vyjadřovat.

„koťata, to jsou andělé, věčně živí
v podstatě určení, vždyť skrze něhu
všechno je stvořeno, a není anděla
který by neměl klín, a není člověka
který by neměl klín, a není boha
který by do nich nebyl vklíněn“

5 02.01.2023

„Ve zprávách se oběsila
polská školačka.
Nemohu se tam dostat
přes další přicházející zprávy,
abych ji objal v kolenou.
A
malinko pozdvihnul.“

Nedávno jsem po čase znovu četl Hruškova Darmata a připomněl si, jak pečlivě dokáže tento autor pozorovat svět, jak pod jeho zrakem svět přichází o svá líčení a masky, aby se ukázal ve své nahotě – ve které záhy na to probleskne opravdová krása a ryzost tam, kde bychom ji nejspíš nečekali.
Auta vjíždějí do lodí mají podobné kvality. Verše vypadají prostě, často jaksi ne-básnicky, ale je v nich propracovaná kompozice (jak o tom velmi trefně píše lubtich), která také pomáhá dávat jeho slovům tu sílu a naléhavost, kterou má poezie pokaždé, když je jejím zdrojem skutečně prožívaný život.

„Takové ty džbány s jeřabinami.
Celý den
domy narvané k prasknutí
odhodláním být spolu.
Navečer v živém plotu u pošty
neznámí ptáčci tak malí,
že nemohou nic změnit.“

3 02.01.2023

Petru Borkovcovi není možné upřít nadání k práci se slovy a úctu si zasluhuje i hloubka jeho znalostí, literárních i jiných. Má také hravou mysl a je schopen originality a neotřelých způsobů, kterými vytváří svá dílka. A nejde jen o tvorbu samotnou: kreativní je už třeba jeho vizitka v úvodu sbírky – psaná latinsky! - nebo mezi své vlastní básně vložená Erbenova Polednice. Trvale mě to udržovalo ve střehu, stále jsem musel přemýšlet, co na mě pan Borkovec právě teď zkouší.
Jenže poezie není luštění sudoku, takž mně právě tyhle výše popsané parametry bránily si čtení patřičně prožít. Vlastně jsem se ptal sám sebe, jestli je to vůbec ještě poezie, no, a došel k názoru, že nejspíš ne. Přitom různé hrátky se slovy, s vlastním textem nebo meta-myšlení o vlastním myšlení může literární kvalitu nést: Edward Lear, Raymond Queneau, Ondřej Hanus (anebo třeba Havlovské Antikódy) to dosvědčují. Tady jsem často měl pocit, že kromě předvádění vlastních dovedností už mi není nabídnuto nic navíc. Měl jsem pocit, že Borkovec vlastně tvoří a prodává sám sebe. Což o to, jeho sebestylizace je zajímavá, jen to není dílo literární.

5 02.01.2023

„Zajímá tě, jak poznat Gabriela své duše?
Nezachytíš jeho pírka, budeš-li jen přesýpat písek,
neucítíš jeho dech, budeš-li stále pít jen mrtvou vodu.
Musíš se vydat do jiné pouště, objevit jiný pramen.

Tam utišíš svou žízeň, až z ohně vody vyletí pták.
Pak jeho duha tě zastíní jako celou širou Zem.
Tam utišíš svůj hlad, až se před tebou zjeví hora Qáf.

Šeptej a znovu šeptej, dokud ti noc nesmaže tvář.
Šeptej a znovu šeptej, až budeš jen jejím šepotem.
Šeptej a znovu šeptej, až uslyšíš svého Anděla.
On bude Andělem všech, kdo jsou věrni Lásce.“

Adam Borzič ve své sbírce vědomě navazuje na Goetha a jeho Západovýchodní díván. Jak moc zdařile, to nevím, původní Goethovy verše jsem nečetl a ani obecně se v díle tohoto německého multimozku neorientuji.
Ale Borzičovi verše se mi i bez toho líbily, moc se mi líbily. Dýchla na mě z nich atmosféra raně renesančního optimismu, víry v člověka a obdiv k jeho mnohostranným dovednostem. To vše bylo popsáno křehce, něžně, s pokorou vůči jazyku dob minulých, ale bez muzeální nostalgie.
Rovnoměrná pozornost, kterou Borzič věnuje velkým postavám západní a východní minulosti, ukazuje, jak málo toho o civilizaci východu víme – zatímco mnohá jména renesanční Evropy nám jsou minimálně povědomá, mystici súfismu jsou pro nás velkou neznámou. Těžko společně s autorem necítit rozmrzelost nad tím, že s takto obohacující částí světového myšlenkového dědictví nehodláváme ztrácet čas. Těžko tenhle eurocentrismus vnímat jinak než jako kulturní zabedněnost – což Adam Borzič vnímá, reflektuje a předkládá před čtenáře poetickým jazykem ve svých básních a pak explicitněji v navazujícím eseji (ten je zároveň informačně hodnotný a zároveň osobně angažovaný). Na nás čtenářích už pak je, jestli si necháme rozšířit své obzory anebo zůstaneme u předsudečného myšlení a to jediné, s čím si arabský svět budeme spojovat, bude i nadále terorismus a pocit ohrožení vlastního blahobytu.

„Moje míza vtekla v tinkturu světla,
opět jsem se smál, protože jsem mizel.
Mizel a přese mě chodili andělé,
kopce se zvedaly a borové háje voněly
a lidé krásní jako samo světlo
je plnili něhou. (Nebyl jsem sám.)“

2 02.01.2023

„Mystici jsme potenciálně všichni. Jde jen o to, jestli si to uvědomujeme. Všichni přece máme zážitek úžasu ze skutečnosti, všichni se někdy ocitneme v hlubokém tichu anebo zkoušíme, že do sebe věci tajemně zapadají a dávají nám smysl. Tohle zná každý, jde jen o to, jestli to pěstuje.“
(Adam Borzič)

Nečekal jsem od téhle knihy nic zvláštního, vlastně jsem si ji půjčoval jen ze zájmu o jednu ze zpovídaných osob a trochu počítal s tím, že si soubor rozhovorů třeba ani nepřečtu celý. Byl jsem velmi rázně vyveden z omylu a byl jsem vyveden z omylu velmi rád. Nejen, že každý z respondentů má zajímavý příběh a dokáže ho srozumitelně sdílet – s jednou, možná dvěma výjimkami jsem měl pocit, že nějak rozumím spiritualitě každého z devítky -, ale navíc všichni zpovídaní tvořili dohromady vzájemně se doplňující obraz toho, co znamená žít spiritualitu v současné době. Mohou za to kromě dobře vybraných osobností jistě i tazatelé, kteří věděli, na co se ptát a kam každý z trialogů směřovat. (Zajímavost je, že až když jsem měl knihu doma, zjistil jsem, že je pod ní spolupodepsán Petr Vizina, se kterým jsem se na podzim něco namudroval o literatuře a teologii – inu, svět je malý a o náhody tu není nouze :-)

Východní náboženství mi nejsou blízká a ani v experimentování s psychotropními látkami se nevyznám. Tyto polohy knihy pro mě tedy byly zajímavé, ale silněji ke mně rozhovory promlouvaly tam, kde se promýšlelo opření se všedního dne do spirituality (a spirituality do všedního dne), zpracovávání těch nejběžnějších zážitků a prožitků.
Mystika jako kultivace etické existence v konkrétních vztazích, v konkrétních životních podmínkách, v citlivosti a pozornosti vůči nebezpečím a v důvěře vůči zdrojům. Být spirituální může znamenat být v dobrém smyslu praktický, snažit se vidět věci s maximálním soucitem k sobě a s jasností, najít své vlastní místo, z něj se pak vydat na duchovní cestu a stát se co nejlepší verzí sebe sama.

Nejvíc překvapivé pro mě bylo setkání s Alicí Koubovou. Její příspěvek byl nejen hodnotný její úžasnou otevřeností, ale velmi cenným způsobem vyvažovala jinak pochvalná slova na adresu spirituálních aktivit. Když říká, že „narazit na vlastní stíny nebo nezralost bývá ponižující, a proto se mnoho lidí utrhne a ‚zaplácne‘ to transcendencí“, říká něco velmi důležitého. Její důraz na to, že musíme vnímat „cit pro to, kdy skutečně jde o osvobození se od ega a kdy o masochismus, kdy jde o svobodu a kdy o útěk od reality, kdy jde o odvahu se prosadit a kdy o narcismus, kdy jde o odevzdání se a kdy o rezignaci, kdy jde o autonomii a kdy o neochotu se na někoho spolehnout, kdy se realizuju a kdy podléhám workoholismu“ je nenahraditelným korektivem našeho okouzlení spiritualitou.
Pozorně jsem poslouchal i její negativní zkušenost s patriarchalitou a mocenskostí katolické církve. „Viděla jsem lidi v hlubokých formách sebeiluze, kompenzující si nepojmenovaný pocit nedostačivosti nezralost, strach ze sebe,“ říká paní Koubová a nelíbí se jí ani „zdánlivá svoboda myšlení podporovaná za podmínky, že ti to nakonec vyjde správně“. Takovou zkušenost sice osobně nemám, ale stejně mi ta varující slova přijdou patřičná.

Jako katolický křesťan jsem se zvýšenou pozorností sledoval výpovědi svých souvěrců. Jezuita Petr Vacík mluví o tom, že svátosti se přeceňují a že člověk nepotřebuje církev, aby mohl žít v Boží přítomnosti. Takový pohled je zajímavý, minimálně je zajímavé nad takto otevřeným pojetím přemýšlet.
Ale stejně jsem byl rád, že závěr knihy patřil sestře Denise. Zdálo se mi, že v sobě zahrnuje jak rozhled a otevřenost, tak dobrou a potřebnou zakořeněnost v tradici. Cítil jsem se, jako bych se po velezajímavé cestě zase vrátil – obohacen, neodcizen – do bezpečného domovského přístavu, kde Bůh a člověk patří k sobě, kde už se nehledá, ale kde se žije v jistotě vztahu. Znamení neznámého se u ní mění na znamení důvěrně známého. „Jak jako představuješ?“ odpovídá sestra Denisa na otázku „Jak si představuješ Boha?“ a já se nedokážu neusmát pokaždé, když si na tuhle reakci vzpomenu. A se značným potěšením jsem registroval, že úplně poslední věta knihy, ve které sestra Denisa konstatuje, že „Bůh je v srdci každé skutečnosti“ není nepodobná mému oblíbenému Renčovu výroku, že je „na dně každé lásky Bůh“. Tahle téměř shoda mi byla zvlášť milá a symbolicky korunovala můj dobrý pocit z pobývání na stránkách této knihy.

„Náboženský život nemůže začít tím, že by se nám líbilo, kdyby Bůh existoval. A od toho si odvodíme identitu, dějiny, etiku... To přece nejde. To by byl podvod.“
(sestra Denisa Červenková)

8 31.12.2022

„ba jsou tak hluší, že by rádi slyšeli
hlas Pána Krista na gramofonové desce...“
(Vladimír Holan, Nokturnál)

V našem obecném povědomí patří slova Ježíš a Kristus tak k sobě, že je vnímáme jako součást jednoho jména. Ježíš Kristus jako Josef Novák. Prvotní církve ale rozdíl znaly: „Kdo je lhář, ne-li ten, kdo popírá, že Ježíš je Kristus?“ ptá se třeba autor prvního listu Janova. Mnohem později – v čase osvícenství a lidského přesvědčení, že člověk všemu dokáže přijít na kloub -, provedli učenci rozpojení historického Ježíše a Krista víry a zkoušeli se dopracovat k věrnému portrétu Ježíše Nazaretského, zbaveného nánosů veškerého náboženského zkreslení. Nejznámějším teologem spojeným s touhle snahou je Adolf von Harnack, ale nebyl to jen on. Ježíš byl v jejich očích něco jako učitel moudrosti a humanity, jeho učení pak školou morálky a vztahů k Bohu bez kultu a mysticismu. Viděli v církvi vliv helénství a judaismu a pokoušeli se tyhle vrstvy odstranit. Snaha to byla upřímná a odsuzovat ji by nebylo na místě. Ale selhání bylo nevyhnutelné, protože nedostatek pramenů seriózní práci prostě neumožňoval.
Pomyslnou tečku za touhle etapou christologie (které se říká také Leben-Jesu-Forschung) pak udělal Albert Schweitzer, když upozornil, že při hledání historického Ježíše si do něj každý promítá, co chce – je tedy projekcí a ne objektivním bádáním.

Železná opona nebránila pouze pohybu lidí, ale také pohybu myšlenek. Mladý Karol Sidon tak nebyl s aktuálním stavem christologických studií obeznámen a tím pádem byl nucen celou slepou cestu projít na vlastní náklady. Když kniha konečně v devadesátých letech vyšla, sympaticky přiznává svoji neznalost i nezralost. Ano, i dosti nepozorný student teologie nad mnoha jeho tvrzeními pozvedne obočí: neposkvrněné početí se opravdu netýká počátku života Ježíše a markionistická hereze se netočí kolem pouze lidské přirozenosti Krista. To by tak nevadilo. Nelibé pocity ve mě spíš vyvolala metoda, kterou se pan Sidon k výsledkům svých úvah dostává. Vezme nějakou nepodloženou úvahu (typu: pokud křesťané něco do Písma přidali, mohli i něco odstranit) a o kousek dál s ní už pracuje jako s faktem (tedy: v Písmu se o tom nedočteme, protože křesťané přece z Písma věci odstraňují). Jeho metoda je „možná + možná + možná + možná = šokující nový pohled“. Také s biblickými citáty pracuje Sidon po svém, aby mu seděly do příběhu, který se rozhodl vyprávět. Posouvá s nimi podle své vůle (třeba Petrovo pokárání přesunul z Cesareje do Getseman do úplně jiného kontextu) nebo je prostě zamlčí (příklad z Lk 22,36-38: Ježíšova výzva k ozbrojení je o dva verše dál relativizována výrokem, že dva meče stačí, to ale nezapadá do Sidonova podání Ježíše jako organizátora revoluce ... a tak to prostě ignoruje).
Taková práce s Ježíšovým příběhem mi vadila. Nevadila mi jako křesťanovi, myslím, vadila mi jako člověku, který má v úctě pravdu a její poctivé hledání.

Mám alternativní Ježíšovské příběhy rád, bez ohledu na to, jak moc jdou proti pravověrné evangelní verzi. Kazantzakis, Ajtmatov, Lagerkvist mě dříve donutili přemýšlet jinak a jsem jim za to vděčný. A Život Briana mě stále baví, i když jsem ho viděl už tolikrát. Také „Sidonův Ježíš“ mě nejvíc poutal tam, kde nad Ježíšem autor přiznaně medituje – pokud by se této linie držel více, kniha by byla zajímavým svědectvím (myšleno: svědectvím o Sidonovi a o tom, jak různě lze Ježíšův příběh interpretovat). Když se ale Sidon pokouší o historicko-literární vědu nebo psychologii, selhává (jako historik, psycholog i jako spisovatel) a jeho alternativní evangelium začne připomínat dort, který pekli pejsek a kočička.

6 31.12.2022

Tím nejvíc zřetelným motivem, které Ibsen rozehrál, je jistě konflikt loajalit. Rosmer je dobrým synem svého rodu a nechce bourat rodinné tradice, jenže je také přemýšlivým autentickým tvorem, který chce žít po svém. Je dobrým občanem své obce, ale nedokáže přehlížet, že měšťácká mentalita jeho okolí je malorysá a umrtvující. Chce být dobrým manželem, ale zároveň se nechce vzdát svého vztahu k Rebece, a zřejmě se cítí odpovědný i za její spokojené přežívání v domě, který nese jeho jméno. To všechno vytváří napětí a zvyšuje tlak na všechny obyvatele usedlosti.

Na moji citlivou strunu ale zahrálo subtilnější téma mezilidské manipulace. Už Kant a před ním třeba Petr Lombardský zdůrazňovali, že člověk má svoji důstojnost, která je jeho nevyčíslitelnou hodnotou a je tedy zapovězeno s člověkem jednat jako s prostředkem. Četl jsem Ibsenovu hru jako varování před instrumentalizací lidské bytostí, jako připomínku, že když člověka bez jeho vědomí použijeme jako ingredienci do našich předpřipravených scénářů – byť by to nakrásně bylo s dobrým úmyslem a vidinou prospěchu pro všechny -, skončí to bolestí cizí i vlastní. Tragédie se odehrála předtím, než se nad Rosmerholmem zvedla opona a těžko si představit, že by k něčemu útěšnému Jan s Rebekou mířili za horizontem sledovaného děje. Na to sami do sebe osten provinění zatli příliš hluboko.

4 31.12.2022

Vzhledem k tomu, že jsem znovu-čtení absolvoval ušima na stránkách Českého rozhlasu, byl jsem ochuzen o autorovy rozpustilé obrázky.
Ale jinak jsem si po letech dosyta užil tohohle ohňostroje kreativity a groteskní absurdity, kterou nám tady mistr Vonnegut servíruje možná nejlépe z celého svého příběhového portfolia. Dokázal bych si vzpomenout, kdy jsem se na stránkách jednoho románu setkal s takovou dávkou hravosti v zápletkách i stylistice, takovou přemírou fantazie, ironie a sebeironie? (otázka byla původně řečnická, ale když už jsem si ji položil, hm, tak možná Hellerova Hlava XXII?)
Možná se mi to jen zdálo, ale měl jsem při čtení pocit, že i když nám lidem docela nelítostně nakládá, nastavuje nám deformující zrcadla jak na Petříně a vytahuje na nás všelijaké ty osobní a společenské kostlivce, tak že nás lidi má docela rád. Chci říct: i když je k nám kritický a nehodlá kritiku nijak mírnit, cítím tam laskavost a lidskost. To mi přijde důležité a přijde mi to fajn.
Podporujte umění!

(a ani o ty obrázky jsem nakonec nepřišel: https://i.redd.it/aaz17gb3m4y81.png)

19 23.11.2022

Žádný strhující příběh stýkání a potýkání církví ve světě a dějinách tady nenajdeme, ale ten ani nemáme najít. Kniha je prostě učebnicí a jako učebnice funguje podle mého soudu perfektně, jejím největším kladem je přehlednost a systematičnost.

Pro tuto zimu jsem si jako úkol uložil lepší prozkoumání historie a současnosti ekumenického hnutí, a jsem rád, že jsem mohl začít právě Filipiho Křesťanstvem. Je to kniha, která mi dokázala dát ucelený přehled o všech těch církvích, které jsem často znal pouze podle jména a u kterých jsem si příliš nebyl jist povahou rozdílů mezi nimi (metodisté, anabaptisté, kvakeři...). Zajímavý byl i popis starobylých východních církví (s důrazem na obrovské poklady víry, které ve své dlouhé tradici nesou) a vykreslení diferencí mezi reformovanými církvemi raně novověké Evropy - z předsudečného katolického pohledu to tak možná nevypadá, ale ty církve zdaleka nejsou monolitem: rozdíly mezi luterány, kalvinisty a třeba mennonity jsou výraznější, než to z katolického pohledu může vypadat. No, a kdo ke knize přichází z druhé strany než já, ten se zase hodně zajímavého dočte právě o katolicismu. :-)

Profesor Filipi, zdá se mi, píše o církvích s jakousi implicitní sympatií, s pochopením pro rozdílnosti, a také s vyzdvižením ekumenického potenciálu každé z nich. Líbilo se mi to a vzbuzovalo to ve mně chuť dál s otevřeností a bez předsudků (nakolik je to možné, samozřejmě) poznávat liturgické zvyklosti i věroučné důrazy mých dočasně odloučených křesťanských sester a bratrů.

6 23.11.2022

„Ach, jak jsi krásná, přítelkyně má!
Rozlita milost na tvých rtech!
Tajemná, sladká, sluncem oděná,
balzám a myrha jsou tvůj dech;
všechna jsi krásná, přítelkyně má,
vždyť po tvé kráse touží Král!
Líbezná, čistá, neposkrvněná -
kdyby tě svět lépe znal,
miloval by tě.
Miloval.“

Největší radost mi sbírka udělala, když jsem ji v knihbudce objevil: něco mi říkalo, že mám i přes vlezlou zimu vytáhnout ruku z kapsy kabátu a vysvobodit tenhle svazeček z obležení větších knih - je tak útlá, že na hřbet se jí název nevešel a povědomý emblém Karmelitánského nakladatelství jsem uviděl, až když jsem ji z poličky vytáhl na světlo Boží. :-)
Samotný obsah je rozdělen na básně věnované Panně Marii a inspirované svatou Terezkou. Niterná zbožnost a chuť vyjádřit upřímně svůj obdiv mě oslovovala, samotné verše mi však většinou přišly trochu příliš doslovné a trochu příliš konvenční; potěšily mě (to každé setkání s Terezkou!), ale moje vnímání estetiky nebylo nijak zvlášť zasaženo.
Tak jsem básně zase do veřejného prostoru vrátil, třeba z nich někdo bude mít ještě větší radost, než jsem měl já.

4 23.11.2022

„Pokud nebudu přesvědčen svědectvím z Písma nebo jasným rozumovým důkazem – neboť jen papeži ani koncilům nevěřím, protože se zjevně často mýlili a také sami sobě odporovali -, jsem vázán slovy Písma, která jsem uvedl, a mé svědomí je uvězněno ve slovech božích. Proto nemohu a nechci odvolat nic, neboť je nebezpečné jednat proti svědomí. Bůh mi pomoz, amen.“
(Martin Luther)

Líbilo se mi, že hned v první kapitole jsme se věnovali tomu, kdo Martin Luther NENÍ. To je velmi důležité: poznávat pravdivě Luthera vlastně znamená nejprve ho odstrojit ze všech těch historických kostýmů, které jsme na něj v průběhu pěti století navlékli, aby lépe sloužil naší potřebě promítat do historie soudobé vidění světa.
Nalézt skutečného Luthera ovšem není snadné. U tak komplikované osobnosti vždy bude hrozit, že některé aspekty přehlédneme a jiné přeceníme, zvlášť když je Luther člověk, který tak výrazně zamíchal evropskými dějinami a byl rozbuškou tolika bolestivých událostí.
Luther nebyl žádným románově svatým hrdinou a ani text protestantského historika ho tak nezkouší prezentovat (ne, nemůžeme to brát tak, že „zlá církev prodává odpustky a dobrý Luther všechno napravuje“). Ale nebyl ani jednoznačně negativní postavou. Řešil věci, které byly v jeho době důležité, a které jsou stále důležité, jeho motivace byly ryzí a jeho aktivita žádoucí. Jeho problém byl v tom, že při své úctyhodné snaze o reformu, vyvolané jeho smyslem pro spravedlnost, zboural a rozbil mnoho z toho, co rozbité být nemělo – to je v každém případě dost politováníhodné, bez ohledu na to, jestli ho za následný vývoj v Evropě budeme činit odpovědným (jak náboženský, tak světský: na jeho konto částečně jde jak církevní rozkol, tak i řada vojenských konfliktů).

Mně docela chyběl detailnější popis Lutherovy teologie, toho měl v knize autor dost málo. Ona vůbec byla kratší, než jak se tvářila, volné strany mezi kapitolami, obrázky, ale hlavně dvojité řádkování – knížka tak měla mnohem méně písmenek, než by člověk čekal u knihy o rozsahu 184 stran – měl jsem ji přečtenou za necelé dva večery. (A znovu si uvědomil, že by se mi líbilo, kdyby mezi informacemi o každé vydané knize byl počet normostran).
Beutelovo Uvedení tak bylo opravdu pouze uvedením, víc otázek ve mně vyvolal, než na kolik jich odpověděl. Láká mě přemýšlet nad Lutherem a jeho dobou a různými „kdyby“ v tom příběhu: Došlo by k rozkolu s církví, kdyby neměl tak nesmířlivou povahu? Šlo rozkolu zabránit třeba vstřícnějším církevním postojem při Lutherově předvolání před Johanna von Ecka? Nebo třeba dříve svolaným koncilem? A byl Lutherův vstup do katolických dějin nevyhnutelný nebo by měla církev schopnost se reformovat sama? A tak dále. Cítím se povzbuzen k tomu, se tímto obdobím evropských dějin dál zabývat.

6 19.11.2022

V poslední letech mi v mém seznamu přečtených knih povážlivě přibývá různá teologická a jinak nábožensky orientovaná literatura. Až si říkám, jestli se trochu jednostranně nepřetěžuju.
No, a právě do takového přemýšlení mi přišel poštou balíček a v něm ... Rumcajs!! Tak jsem se s chutí začetl a musím říct, že mi tohle setkání přišlo vhod, a přestože už dávno nejsem cílová skupina, s chutí jsem si užil příhody této archetypální loupežnické rodiny, těšil se dějovými zvraty,a hlavně si užíval originální poetiku a roztomilou slovní hravost.

„Když dělá ženská, co náleží mužskýmu, bere mu to sílu. Ustup a jen se na mě pěkně usmívej,“ říká Rumcajs Mance, když ji vysvobozuje z věže. A já se pěkně usmíval při představě, že bych se mohl pustit do sepisování studie na téma Stereotypizace genderových rolí v díle Václava Čtvrtka. :-)) Ale nebudu. Strávil jsem s nimi v Řáholci a Jičíně příjemně uvolněných pár desítek minut a nějak se mi teď nechce nic problematizovat. Krásná pohádka ať zůstane krásnou pohádkou. :-)

Ještě jednou děkuju za tak milé překvapení, Mančinko! :-)

15 19.11.2022

„Když začnu porovnávat svůj život se stejně starými mladíky podobného zaměření, začnu litovat, že nejsem kluk, a musím se snažit, abych jim nezačala závidět. Mají svůj úkol (a jak důležitý a nepostradatelný!), ke kterému je volá církev (a skrze ni Bůh) - úkol, který si sami nevymysleli. Vím, že je plno práce (a nezříkám se ani vaření, ani mytí podlah, úklidu a podobné charitativní činnosti), ale vždycky jsem to vlastně já, kdo si vymyslí, že bude dělat to či ono. Dost roků jsem se snažila udusit v sobě představu, že je něco v nepořádku, a snažila jsem se přistoupit na myšlenku, že chyba je ve mně, ale nedokázala jsem to. ... vzrůstá ve mně pocit nenaplněnosti i obava, co bude dál. ... Připadám si jako ti dělníci, co je nikdo nenajal.“

Korespondence Mirej Ryškové a Josefa Zvěřiny vlastně tvoří jen malou část téhle už tak dost útlé knížky. Zhruba 30 stránek. A to jsou v tom ještě dopisy, která paní Mirej rozesílala širšímu okruhu přátel. Souvislejší výměna názorů a střet argumentů se tedy nekoná. Ono se zde totiž ani není o co přít: otec Zvěřina nepopírá, že žádný z argumentů proti svěcení žen není teologický.
Přesto je moc dobré si knihu přečíst. A to nejen jako svědectví o tom, jak probíhala diskuze na konkrétní téma, v konkrétní době a v konkrétním společenství. Zdá se mi, že v Mirejině snaze o prosazení vlastního sebeurčení proti zaběhlým pořádkům je cosi obecného a také způsob obrany kolektivu je v něčem podobný jiným případům. Viděl jsem zde povědomou neochotu většiny se předloženou argumentací vůbec zabývat, snahu všelijak diskreditovat protivného solitéra, který ustálenou skupinu znejišťuje jiným pohledem na věc. Ani otevřeně přemýšlející Josef Zvěřina se nevyhnul bagatelizaci Mirejiných pocitů a pokusům učinit z oběti viníka – a způsob, jakým se k paní Mirej obrací diskutéři ze samizdatového křesťanského časopisu už je vyloženě hanebný svojí neochotou ke konstruktivitě a naslouchání protistraně. (Příklad: odmítnout tvrzení o nevyužití žen tím, že přece papež učinil se svaté Terezie učitelku církve, je tak mimo, až mi bylo stydno to číst.)
Jsme líní přemýšlet, bojíme se měnit dříve ustavené názory a postojová schémata. Na lidi, kteří k nám přijdou s jiným pohledem se nedíváme jako na obohacení, ale jako na nepříjemný element, který narušuje náš myšlenkový klídeček. Nesnažíme se druhé chápat, nenasloucháme jim, jen si je hodíme do připravené škatulky a hotovo. K vlastní škodě.

„Vyrostla jsem v ‚patriarchální‘ rodině klasického typu, kde chtěla-li maminka prosadit nějaký nápad, musela se tvářit, že na něj přišel otec, který po vnější stránce o všem rozhoduje. Zažívám tedy ten ‚neviditelný‘ přínos ženy a ovládání dějin zdola a mohu Vám říci, že se mi to nesmírně příčí. Žena má prostředky, jak ovládat mužskou ješitnost, jak být tím krkem, který hýbe hlavou, je rozený taktik, ale proč není možné být přímí? ... Základem vzájemných vztahů by měla být pravda, Kristus, který je tu pro všechny jako cesta, pravda a život.“

Zpověď profesorky Mirej je obrovsky silná a já obdivuju její odvahu, se kterou vrhla do světa své niterné pocity. Do světa, který ji nebyl nakloněn ani v těch 80. letech a není jí a dalším povolaným ženám nakloněn ani dnes.
(Pro ilustraci té atmosféry v době normalizace, toto je výrok respektovaného a obdivovaného Ludvíka Vaculíka z Českého snáře: „Ženy už zkazily každou práci, kterou muži před nimi přivedli k jakési dokonalosti. Ženským působením by nejprve farnost, pak diecéze, a nakonec celá církev brzo spadla zpět do interdiktů, exorcismů, upalování zas hlavně čarodějnic a do náboženských válek. Nemůže být nic hroznějšího, nežli žena legitimovaná pro styk mezi člověkem a Bohem, která má přístup ke zpovědním tajemstvím a přidělenu kazatelnu! Bič boží v rukou ďáblových.“)
V církvi pochopitelně není možné splnit každé přání každého jednotlivce, od toho zde církev není. Diskuze o svěcení žen musí být pečlivá a pozorná k názorům všech stran. Co ale církev dělat má (a podle mě přímo musí!) je naslouchat s pochopením, přijímat s láskou, dávat najevo každému, že je důležitý, jaký je. Chápat a respektovat lidi v jejich rozdílnosti, nepohrdat specifickými dary každého, hledat společně nejlepší soužití mezi církví a lidskými originály. Bohužel, nesetkala se s tím paní Mirej a nesetkávají se s tím mnohé ke službě povolané ženy ani dnes.

„Ať dělám, co dělám a poroučím si, co chci, má touha stát se knězem není po dvaceti letech o nic menší, přestože vím, že nemám šanci, a přestože jsem do hloubky své bytosti přesvědčená, že smysluplná je každá služba. Mám Tě ráda, Pane, a nechci Ti ve svém životě nic odepřít ani si klást podmínky své služby, ale doma se ve své církvi necítím. Příliš mě zasahuje nespravedlnost poměrů v ní, duchovní násilí a nesvoboda, přestože je v ní tolik jiných pozitivních hodnot. A tak raději žiji na jejím okraji, protože mě to tolik nebolí a nepálí.
Jsem poněkud vyřazena z dění, nemám na nic vliv, nikdo ode mne žádnou duchovní službu nečeká, maximálně můj intelekt se zdá použitelný. Ale snad je i tohle cesta života s Tebou. Ty mě máš rád, Ty víš, je-li mé srdce pravdivé nebo ne. Ty mě pozvedáš a dáváš žít. Půjdu s Tebou kamkoliv, i když tomu ani trochu nerozumím. S kým jiným bych mohla jít?“
(dopis Mireie Ryškové Bohu)

8 19.11.2022

„Dbejte na milosrdenství a spravedlnost. Neklamte se, že by obě tyto vlastnosti mohly být v Bohu nějak odděleny. Snad se mohou zdát navzájem protikladné tak, že kdo je milosrdný, by nedodržoval spravedlnost, a kdo lpí bezpodmínečně na spravedlnosti, zapomíná na slitování. Ale Bůh je všemohoucí: ani ve svém milosrdenství neopouští spravedlnost, ani milosrdenství ve spravedlivém soudu.“
(sv. Augustin)

Nedávné „vonbaltazarovsky“ laděné vydání revue Communio mě nalákalo k tomu, konečně si přečíst od tohoto legendárního teologa i nějaký ten knižní počin. A protože také teologii naděje jsem se už dlouho chtěl věnovat víc systematicky, po krátkém hledání se zaradoval a šel do knihovní police najisto!
Samotné téma knihy se nakonec týkalo jen výseku z teologie naděje, a to naděje ve spásu všech lidí, tzv. teorie prázdného pekla. Ale to vůbec nevadilo. Naopak, právě tohle je věc, kterou poměrně často s teology probíráme, takže mě zajímalo, jak se k věci slavný učenec postavil - zvlášť když se už od první kapitoly bylo zřejmé, že jeho východisko je odlišné od mého a možnost prázdného pekla se mu jeví reálná (já bych si prázdné peklo přál velice a také mé náboženské intuici to přijde v souladu s Boží milosrdností, ale ignorovat slova samotného Krista v evangeliích se mi nezdá možné - a třeba výrok „Jděte ode mne, prokletí, do věčného ohně, připraveného ďáblu a jeho andělům!“ nezní jako něco, o čem by se dalo nějak zvlášť diskutovat).

Von Balthasar ovšem na zmíněná biblická místa ukazuje ne jako na předpovědi, ale jako na výstrahy; ne jako něco, co se nám nutně a nevyhnutelně stane, ale jako na něco, čeho se máme se vší existenciální naléhavostí bát, a tedy se toho hrozit a proto vyvarovat. Hm, tenhle pohled se mi líbí a odpovídal by i mé představě o Bohu, který nakonec všechno odpouští. Ale nevím, jestli to není jen přání, které je otcem této útěšné myšlenky.
No, jestli má pravdu mistr Balthasar anebo jeho názoroví odpůrci, to se dozvíme ... v pravý čas.

Nutná nejistota, kterou máme ve vztahu k uspořádání posmrtného života, neznamená, že by Síla křesťanské naděje nebylo zajímavé čtení. A oslovující. Při procházení historicko-systematického pojetí tématu se mi často vracela myšlenka, že bychom se ani tak neměli zabývat vytvářením seznamů lidí, kteří s námi v nebi budou a kteří nejspíš asi fakt ne, ale vrhnout naše veškeré vnitřní síly na to, abychom od sebe peklo zavrhli my sami (nebo lépe formulováno: dovolit veškerým silám Ducha svatého, aby v nás pracoval na zavržení pekla – ve smyslu Augustinova naléhavého „Nechceš být skrze něho zachráněn? Budeš tedy skrze sebe sama souzen.“). Abychom v pekle nebyli první a úplně sami.

A když už se tady mořím s tak složitým tématem, jako je katolické eschatologie (a pokouším se nějak slovy uchopit to, co je slovy neuchopitelné), tak si ještě neodpustím sem přidat svůj oblíbený výrok sv. Jana od Kříže, který se sice v knize nevyskytuje, ale který podle mě v sobě sílu křesťanské naděje nese: „Až nastane večer života, budeme souzeni podle toho, jak jsme milovali.“

3 19.11.2022