mirektrubak komentáře u knih

„Když církevní sbory přitáhnou a zapojí i introverty, nabízejí jim nejen uzdravení, ale také uzdravují sebe sama. Introverti mají cenné rady, které mohou nabídnout druhým, a pro křesťanská společenství je velkým ziskem, když se jim podaří získat je do svých řad. Přemýšlivost, duchovní hloubka, soucit a pomalejší tempo se mohou stát léčivým elixírem pro sbory nakažené povrchností, pragmatismem a horečnou aktivitou, jimiž se vyznačuje kultura, která nás obklopuje. Když se introverti a extroverti vzájemně oceňují nejen slovy, ale i v praxi, pomáhá to růst službě a svědectví církve do hloubky i do šířky.“

První rozpaky nad knihou jsem zažil vlastně ještě před začátkem čtení: když jsem zjistil, že autor je americký presbyteriánský pastor a že tedy situace jeho církve bude nejspíš o dost odlišná od toho, co je obvyklé v našich zeměpisných délkách a šířkách (nemluvě o tom, že ho zajímá psychologie a spiritualita lidí vedoucích a mě spíše lidí vedených). Potvrdilo se mi to: McHugh jako problematické pro introverty uvádí chvíle, kdy se musí někomu představovat, trávit čas small talkem nebo odmítat nabídky na zapojení do skupinových aktivit. To se v naší katolické církvi (alespoň podle mé omezené zkušenosti, nechci to příliš zobecňovat) nezdá být hlavním problémem, tady můžeme ve vedlejších lavicích sedět klidně roky a navzájem se neznat, aniž by to někomu připadalo nepatřičné :-).
Tím nechci říct, že v katolické církvi máme vztah k introvertům promyšlený a cíleně ho aplikujeme. Koneckonců, jednou z posledních kapek, po níž jsem si uvědomil, že mi v mé bývalé farnosti hořčice setá nepokvete, byla scéna, kdy před mší náš pan farář přímo vynadal plaše v koutě sedícím jednotlivcům, že takhle vzadu žádné společenství vytvořit nemůžou.

Kniha mi tak byla užitečná ne v místech, kde byla církevně konkrétní, ale tam, kde mluvila o vlastnostech introvertů obecně, o jejich přednostech, ale i rizicích. Pomohla mi si odpovědět na tu základní otázku, jestli se mě vůbec ty úvahy týkají. Jsem introvert nebo nejsem introvert, když v poslední době funguju v angažování pro druhé a něco málo i aktivně společensky vytvářím? Nebyla moje dřívější domnělá introverze jen bojácnost? Nebyl jsem dlouho jen extrovert, který se před lidmi styděl? Nemají moji přátelé pravdu, když se diví: „ty a introvert, vždyť je tě všude plno?!“ Adam McHugh mi pomohl si uvědomit, že moje potěšení ze společenských úspěchů je sice pochopitelné (nejen proto, že to generuje víc potlesku, pochval a plácání po zádech, ale že je to prostě zřetelněji a přímočařeji užitečné mým bližním) a taky správné (protože mám právo se radovat, když s Boží pomocí dokážu něco, co jsem myslel, že nedokážu), ale že navenek orientované angažování má své náklady a své pasti. Ve vyostřené podobě to McHugh formuluje takto: „Maskujeme se jako extroverti, aby se nám dostalo přijetí, ale cítíme se jako vyhnanci. Jsme zmatení a vysílení přemáháním svých introvertních sklonů a toužíme žít věrni sobě samým tak, jak jsem stvořeni.“

Introverti v církvi je kniha, která je vůči introvertům povzbudivá, důsledně zaměřená na ocenění jejich specifických darů. (Asi nejvíc se mě dotklo a následně upokojilo přemýšlení nad otázkou „čím to je, že mne nejvíce vysiluje to, co na světě miluji nejvíc – bytí s druhými.“) Ale zároveň nezavírá oči a planě neutěšuje: je dobré zmínit, že introverze může být i alibi a lze za ni schovat i strach nebo lenost. Že nám dává „výmluvu pro vyhýbání se druhým, i když potenciál k sociálnímu kontaktu máme“. Nesmíme zapomínat, že i my introverti „rosteme a rozšiřujeme se, když přijímáme rizika a vydáváme se za hranice své bezpečné zóny, k druhým lidem“, a že se straněním lidí připravujeme o důvěrné vztahy a možnost duchovně růst. Z mé zkušenosti bych dodal, že zvláště toxická může být kombinace introverze a narcismu: takto „postižený“ člověk může dojít až na hranice mentálního solipsismu, když hluboce a dlouze a stále dokola hloubá ... výhradně o sobě samém.

Abych autora jenom nechválil: jakkoli chápu, že podobné knihy jsou vždy zjednodušující, měl jsem pocit, že pan pastor přemýšlí někdy až příliš schematicky: introverti a extroverti v jeho podání trochu vypadají jako černé a bílé figurky na pomyslné šachovnici – přitom ve většině lidí je kombinace vlastností namíchaná. A také jsem cítil, jak ve snaze vyzdvihnout vlastnosti introvertů v extrovertním prostředí, někdy extroverty trochu shazuje, jako by to byli povrchní a přelétaví lidé. S tím nesouhlasím. Osoba, se kterou provozuji něco, co by se dalo nazvat „vzájemným duchovním doprovázením“ je extrovertní až na půdu (a v MBTI kategorizaci má úplně jiná písmenka než já :-), ale sedánky ve dvou jsou oboustranně klidné, důkladně a soustředěně naslouchající.

Můj celkový dojem ze čtení byl nakonec dost pozitivní. Kniha mě uklidnila v tom, že máme rozvíjet to, co nám bylo dáno a nepošilhávat po tom, co je dáno jiným. Zkoumat, rozlišovat, všechno zkoušet a dobrého se držet :-). Vždyť Duch svatý, který vane kudy chce a povolává nás do služeb podle svého plánu, rozděluje dary velkoryse a s vnitřní logikou. Nemusíme se cítit nedocenění. Vždyť takový Mojžíš byl echt introvert a kam to dotáhl!

7 01.03.2023

Narozdíl od Sestry, kterou jsem si musel jít do knihovny nechat prodloužit, byl Anděl záležitost „na dvě vany“. Ale téměř stejně intenzivní, zvlášť kapitoly Ukradený Jezule (které je originálním prologem) a Naďa se mi jevily jako mimořádně působivé. A pak taky ten konec, ten šílený způsob, jakým se Jatek vyvleče z pasti své minulosti...
Z rozhovoru s autorem jsem si pamatoval jeho povzdech nad tím, že je Anděl interpretován jako příběh o drogové závislosti. Už si přesně nepamatuju, jestli jsem ho také tak vnímal pří svém prvním čtení kdysi dávno v minulém tisíciletí. Ale teď jsem si dával pozor, abych viděl i jiné důrazy textu. A viděl jsem touto optikou Anděl jako příběh o vztazích, které vytvářejí nezdravou závislost, ale zároveň nějak naplňují a zaplňují život. O hledání vlastní identity mezi pouty toxické a zraňující minulosti a nejisté a potenciálně prázdné budoucnosti - v Topolových obvyklých jazykově i dějově extrémních polohách, kde musí být všechno tak vypjaté, až je to na samé hraně toho, co jsem byl jako čtenář schopen unést.

12 01.03.2023

„Vnitřní zrání je pro mě něco z knížek. V člověku je prostor, kde bydlí ďábel. Toho jen tak nepřepereš tím, že se něco dozvíš nebo se třeba naučíš španělsky nebo žonglovat, objedeš svět nebo nebudeš pít pivo. Já v sobě svoje zlý věci cejtim. Tuším, že jen tak neodejdou. Zlo je v určitý podobě fascinující. Mám rád větu z Canettiho Svědomí slov: ‚Básník nevydá lidstvo smrti.‘ Zní to tak prkenné pateticky, že jsem si na tu větu musel dlouho zvykat. Když si to ale promyslím a procítím, tak musím souhlasit. Není možný nechat lidi úplně bez naděje. Když rozšíříš beznaděj, tak usmrcuješ. člověk nesmí vydávat lidi kolem sebe Zlýmu. Nesmíš to udělat ani sám sobě, svému vlastnímu stáří.“

V jedné z odpovědí popisuje Jáchym Topol překvapení řady čtenářů z prvního kontaktu s ním. Na základě četby jeho knih čekají člověka divoce vypadajícího a divoce se chovajícího, kterému „trčí z žíly jehla“. A místo toho potkají osobu klidně a rozumně se vyjadřující... Musel jsem se při tom smát, protože, ano, přesně tohle byl můj první dojem z nějakého televizního rozhoru s Topolem, který jsem kdysi dávno viděl. Cože, tenhle seriózní a vlastně docela nenápadně a fádně vyhlížející tiše a pomalu mluvící pán je autor těch šílených halucinačních fantazií a někdy i fantazmagorií?! :-)
Ten rozpor mezi dílem a autorem je skutečně do očí bijící. Autor chaotické a srozumitelnému výkladu se bránící beletrie je člověk, který má všechny odpovědi tak dobře promyšlené a který se dokáže tak srozumitelně a přesně vyslovit.
Zaregistroval jsem ještě jeden zdánlivý rozpor: v době, kdy byl Topol v plně alkoholovo-mejdanovém období, měl práci, ve které musel nemohoucím lidem nosit kýble s uhlím. Jako samozřejmost zmiňuje, že to i přes veškerou bohémskost těch časů (kdy se konaly mnohadenní večírky a opojné tahy) na tyhle na něj odkázané lidi nikdy nezapomněl. Přijde mi to nějak symbolicky vypovídající: Jáchym Topol jako člověk jaksi neustále nespolehlivě vlající, který ale zároveň ví, co je třeba dělat a také to spolehlivě dělá.

Knižní rozhovor s Jáchymem Topolem jsem si přečetl s velkým zájmem. Protože je to muž, který dokáže velmi dobře pozorovat, pozorované promýšlet, a o promýšleném srozumitelně podat svědectví. Ať už jde o dospívání v disidentském ghettu, život v undergroundu nebo literárním provozu a procesu tvorby. Ať už jde hodnocení národa, ve kterém žije nebo vzdáleného národa, který se pokouší prozkoumávat. To je hodně cenné. A hodně cenná je schopnost Jáchyma Topola vyhýbat se myšlenkovým stereotypům. Toho jsem si všiml už při předchozích rozhovorech s ním a teď mě to opět bouchlo do očí – vyhýbá se zaběhaným klišé, ale zároveň si jako čtenáři můžeme být jisti, že jeho nesamozřejmé a protiproudé postřehy nejsou jen snahou o samolibou originalitu. Je mi tím obrovsky sympatický, tou jeho snahou vyhýbat se efektní sebepropagaci, pokorným a trpělivým hledáním pravdy o sobě i světě a ochotou o sobě pravdu říkat. A taky schopností říct nevím, když něco neví.

„Myslíš zlatým věkem takovou tu dobu, kdy chlapi byli chlapama a ženy ženama a měli děti, který byly opravdovýma dětma, jak z reklamy na kafe? Kdy byli navíc raci v potoce a dobrotivý císař se o vše postaral a pekař pekl zlatisté housky a řezník nešidil? A nad všemi bděl laskavý Pán a všichni v něj věřili... Jsem přesvědčenej, že žádná taková doba nebyla. Někdo ji hledá v budoucnosti, jinej v minulosti. Smůla je, že je to chiméra. Sen.“

6 01.03.2023

„To tehdy na počátku všeho se sehnul nade mnou spícím a roztrhnul žebra, jedno vzal, z klece těla vyňal srdce a dal jí ho; nebo alespoň část. Ona mě nechala v místnosti se zrcadlem, byly tam i všechny cesty. A když jsem se podíval, když jsem se nad lesklou plochu sehnul, viděl jsem její tvář. Teď sčítám střepy.“

Číst Topolovu Sestru je jako běžet celý maraton sprintem! Nejspíš nebudu schopen si vybavit český román, který by mě zaplavil tolika vjemy a pocity, a který by nabídl v rámci jedné knihy tolik témat a podával je tolika různými styly a literárními prostředky. Skoro jako by nešlo o kompaktní dílo, ale nějakou (šílenou) antologii sešitou z prací různých (šílených) autorů. Ale přitom ... přitom to nějak dohromady smysl dává, myslím, můj rozum sice před úkolem provést interpretaci kapituloval (vlastně jsem se o to ani nepokoušel), ale srdcem jsem nějak Potokovo neurotické a chaotické hledání dokázal sledovat a snad mu i rozumět.

Právě má neschopnost rozklíčovat všechny vnitřní návaznosti Topolova bildungsrománu mě při mém prvním čtení Sestry znepokojovala. A k opakovanému čtení mě povzbudilo i povídání s panem literárním publicistou, který se přiznal, že také četl a také nechápal a že se to v tomto případě od nás určitě neočekává (a není to tedy čtenářské selhání :-). Takže jsem se do Sestry pustil s tím, že je v pořádku, když nebudu rozumět všemu, že prostě nemusí všechno dávat doslovný smysl. Což ale neznamenalo, že bych nad čtením nepřemýšlel! Byla by velká škoda nad Sestrou nepřemýšlet, ten román nepředává jen emoce a poetické obrazy, ale je i závažnou (zašifrovanou, ale přesto nějak přístupnou) výpovědí o světě, ve kterém žijeme.
Ocenil jsem úžasnou práci s jazykem, se všemi těmi novotvary a patvary a výpůjčkami z cizích jazyků, které Topol začleňuje do svého lexika tak, že to v jeho vyprávění přirozeně funguje. Jazyk je přiznaným námětem, sám vypravěč ho tak vnímá („Takhle jsem míchal starý a nový slova. Něco jsem myslel vážně, tak jsem to poschovával do dalších slov. Rozstrkal.“), možná je tím nejdůležitějším hned vedle tématu času, který je zde nějak zvláštně zastavený a potrhaný a zmuchlaný a různě přes sebe poskládaný. Čas, na který není možné se spolehnout a tím podtrhuje základní pocit románu – totální znejistění. Čas, který se nafoukl a s ním do groteskních a mytických rozměrů hyperboloval i svět Potokova kmene. Čas, který se zacyklil a nechal toužícího Potoka běhat jak krysu v kole. Čas, který vybouchl a rozmetal Potokovu naději, že jeho život by se mohl obejít bez neklidu a bez trvalého ohrožování z vnějšku i vnitřku.

Kombinace reálných a hypnotických scén je zdrojem divokého sledu událostí. Ten nevytváří zmatek jen v hlavách čtenářů, ale i v Potokově. I on se zoufale snaží zorientovat, najít směr své cesty, najít střed světa, najít střed sebe ... ale většinu času vypadá, že se jen bezmocně nechává vláčet situacemi a motá se v ději jako klacek pod jezem. Ale za vším tím jeho chybováním a selháváním lze tušit touha po správném životě, odpovědnost za svět. Strach z toho, aby Potokovo malé lidské zlo nebylo posledním zrnkem písku, který převáží váhy Boží spravedlnosti na tu nesprávnou stranu. Je to patrné v osvětimských snech a v obavách o to, jestli nás naše vlastní necitlivost a bezohlednost nečiní slepými k daru spásy („kdoví v jaký městský díře se teď náš malej Mesiah třese zimou ... kdoví jestli na něj jeho vožralej fotr teď zrovna netahá dranžírák ... čertví jestli ho zrovna teď jeho zfetovaná máma nezalehla kredencí...“)

Přes všechnu tu multitematičnost a multižánrovost pro mě je Sestra jednoznačně milostným románem. Románem o potřebě lásky a o hledání lásky. Okamžiky setkání Potoka a Černé jsou také zřejmě jedinými místy, kdy se děj zklidní, kdy cítíme, že věci do sebe zapadají.
Líbí se mi, že Potok nazývá svoji lásku sestrou. Necítím v tom nic incestního, Černá sice je Potokova milenka, ale je víc než to, je jakousi „ženou, která tu byla přede všemi ženami“, životní pomocí jemu rovnou, jeho předurčenou a zaslíbenou druhou polovinou. Právě jen pro ni Potok dokáže opustit a obětovat cokoli, a právě jen před ní je Potok ochoten odložit svoji masku a opravdu se emočně investovat („Není moje sestra obklíčena přesilou, nesvírá její srdce strach? Není osamělá, nemíří na ni šíp? Má ještě sílu usmát se? Nesráží ji nemoc, nebrání se marně zesláblejma pažema? Neprochází snad sama troufale děsivou nocí?“)
Ještě nepoznaná a přislíbená sestra je na začátku Potokovy cesty. A jedině nalezená, ztracená, a znovu nalezená sestra může být na jejím konci.

„Uťal jsem řeč ulice, měl jsem v sobě řeč sestry. Mý srdce bylo sladký a rudý. A tam, kde dřív láska nemohla odtéct a kde se spekla, aby odrážela vlny nenávisti, abych nezabíjel, nebo nezešílel, nebo nevim co... se čeřily vlny a v nich se koupaly dvě nahý ruce těla... ruce těla lásky... hladily vodu... tak nějak to bylo a je... když to trochu přeženu.“

15 28.02.2023

„Mnoho věcí musí změnit své směřování, ale především se potřebuje změnit samo lidstvo. Chybí mu vědomí společného původu, vzájemné sounáležitosti a společně sdílené budoucnosti. Toto základní povědomí by umožnilo zrod nových přesvědčení, nových postojů a životních stylů. Vyvstává tak velká kulturní, duchovní a výchovná výzva, která bude vyžadovat dlouhé obrodné procesy.“

Laudato si’ byla poslední z Františkových encyklik, kterou si teď mohu označit jako přečtenou. Už dlouho jsem si sliboval si ji prostudovat, ale nějak se mi do ní nechtělo, pořád jsem to odkládal... Ne proto, že bych nepovažoval téma ekologie za důležité, bylo to spíš naopak: říkal jsem si, že když vím o čem pojednává a že když jsem s jejími východisky i závěry zajedno, tak vlastně není nutné si ji odstavec za odstavcem pročítat a ozřejmovat si už beztak zřejmé.
Reálný zážitek z encykliky mi můj předsudek trochu potvrdil a trochu vyvrátil. Části knihy, ve kterých se Svatý otec obrací na politiky a nadnárodní společnosti, skutečně nepřinesla nic nového (to je ale částečně i zásluha encykliky: témata se mi teď nezdají nová, protože už je před osmi lety vynesl mezi jinými právě papež František), ale v textu se dobře propojuje obecné a konkrétní, společenské a osobní, materiální a duchovní. To platí i pro Františkovu křesťanskou optiku: je specificky odlišná, ale přitom je v dobrém souladu s všeobecným chápáním odpovědnosti za svět, srozumitelná a věrohodná.

„Křesťanská spiritualita nabízí alternativní způsob chápání kvality života a povzbuzuje k prorockému a kontemplativnímu životnímu stylu, takže člověk se dovede hluboce radovat, aniž by byl posedlý spotřebou. Křesťanská spiritualita nabízí růst v šetrnosti a ve schopnosti radovat se z mála. Je to návrat k jednoduchosti, která nám umožňuje zastavit se a vychutnávat malé věci, děkovat za možnosti, které nám život nabízí, aniž bychom se poutali k tomu, co máme, nebo zarmucovali kvůli tomu, co nemáme. To předpokládá vymanit se z dynamiky nadvlády a pouhého hromadění požitků.“

Vrcholem knihy pro mě byla poslední kapitola, zabývající se ekologickou výchovou a spiritualitou. Skutečně oslovující je v ní myšlenka, která dává do souvislosti pořádek v nás s pořádkem okolo nás. Zní to možná příliš ezotericky, nebo příliš naivně, nevím, možná to může vzbudit podezření, že je zde víra ve Trojici naroubovaná na starost o životní prostředí trochu na sílu – vždyť jak může souviset to, že se v neděli půjdu postavit do fronty na eucharistii s tím, jestli budu nebo nebudu uvědoměle pečovat o přírodu? Ale souvislost to má, a velmi bytostnou, o tom jsem přesvědčen. Když budu dobře žít svůj vztah s Bohem (pro nevěřící se dá nahradit vztahem k neurčitému transcendentnu ;-), pak budu žít dobře svůj vztah sám k sobě, pak budu žít dobře své vztahy s druhými lidmi, pak budu dobře žít vztahy se zvířaty a stvořeným světem obecně... Důkladná péče o okolí tak začíná (zdánlivě paradoxně, ale přitom vůbec) důkladnou péči o to nejniternější v nás, o nalezení svého vlastního středu, svého vlastního místa v našem z lásky a láskou stvořeném světě.

„Když se nenaučíme zastavit se, abychom obdivovali krásu a dovedli ji ocenit, není nic divného, že se z každé věci stane předmět spotřeby a bezbřehého zneužívání. (...) Vnitřní mír osob je úzce spojen s péčí o ekologii a o společné dobro, protože je-li prožíván autenticky, odráží se ve vyváženém způsobu života, k němuž patří schopnost žasnout, jež vede k hloubce života. Příroda je plná laskavých slov, ale jak jim můžeme naslouchat uprostřed neustálého hluku, permanentní úzkostné roztěkanosti nebo kultu vnějškovosti?“

Papež František hned v úvodu encykliky píše, že se chce „obrátit ke každému člověku této planety“ a opravdu to tak dělá. Každý člověk je zde zván k tomu, aby se na uzdravování tváře světa podílel nejen starostí o věci veřejné (zodpovědně volit, podporovat neziskovky atd.) a nejen péčí o sebe. Jsme vybízeni k tomu, zapojit se do budování světa drobnými maličkostmi, přístupem k našemu mikro i makrokosmu, který není spektakulárně okázalý a může se zdát vlastně nepatrný, ale který je opravdovým základem a úhelným kamenem každé udržitelné změny.

„Je velmi ušlechtilé osvojovat si úkol ochrany stvoření v drobných každodenních úkonech a je úžasné, když je výchova dovede tak motivovat, že se stanou životním stylem. Výchova k environmentální odpovědnosti může vést k mnohým postojům, které mají přímý a důležitý dopad na ochranu životního prostředí – jako například omezování použití plastových či papírových materiálů, omezení spotřeby vody, třídění odpadu, vaření pouze takového množství pokrmů, které se stačí spotřebovat, ochrana jiných živých tvorů, využívání veřejné dopravy nebo sdílení stejného vozidla s vícero cestujícími, sázení stromů, zhášení zbytečného osvětlení a tak dále. Toto všechno je součástí velkorysé a důstojné kreativity, která ukazuje tu nejlepší stránku lidské bytosti. Když ze svého hlubokého přesvědčení radši opětovně použijeme nějakou věc místo toho, abychom se jí rychle zbavili, může to být skutek lásky, který vyjadřuje naši důstojnost.“

Františkovy encykliky a exhortace, které jsem četl dříve a které se přímo týkaly duchovních aspektů ve mně vyvolaly pocity hlubokého souznění a dlouho trvající povznášející radosti. Laudato si’ není ten druh textu, ale i tak, nebyl by to náš milý František, aby do svého psaní lidem „nepropašoval“ i mnoho povzbudivého a osobně inspirujícího.

„Střídmost prožívaná svobodně a uvědoměle je osvobozující. Nepředstavuje méně života ani nižší intenzitu, právě naopak. Je možné potřebovat málo a žít mnoho, vždyť právě tehdy, když dovedeme poskytnout prostor jiným potěšením, nalézáme uspokojení v bratrských setkáních, ve službě, v uplatňování svých vlastních charizmat, v hudbě a v umění, v kontaktu s přírodou, v modlitbě. K blaženosti je potřebná schopnost omezovat některé potřeby, které nás ohlušují, a otevírat se tak mnohotvárným možnostem, které nám život nabízí“

6 27.02.2023

Pod tím zdánlivě jednoduchým příběhem o bezbrannosti krásy ve střetu s agresivitou peněz se toho skrývá ještě mnoho dalšího, mnoho dalších neodbytných otázek. Je vůbec na místě mít soucit s Raněvskou? Neztratila její rodina morální právo na svoji rodovou pýchu, na svůj višňový sad, když nemá ani náznak kapacit vhodných k tomu, aby ho nějak smysluplně spravovala? Nemáme číst hru jako varování před tím, že existující řád není něco, co je zde „odjakživa a navěky“, ale že je stále třeba nad částí světa nám svěřenou přemýšlet jako nad výzvou? Protože přístup madame Raněvské byl cokoli jiného než odpovědný noblesse oblige, kdepak, spíš to bylo předstíraně bezstarostné tancování na palubě Titaniku. A ono se pak prostě stalo jen to, co se stát muselo...

Líbilo se mi, že žádná z postav není černobílá, že je každá trochu na pár facek a každá trochu zralá na pořádně soucitné obejmutí. Teda s výjimkou Jaši a Firse (první z nich by zasloužil jenom proplesknout a druhý jenom obejmout).
Líbilo se mi, jak se postavy navzájem zrcadlí, jsou svými protiklady i doplňky: třeba Varja a Aňa, ale hlavně Trofimov a Lopachin, kteří si byli tak nepodobní, a přece v něčem strašně blízcí – i proto to mezi nimi tak jiskřilo, myslím.
Líbilo se mi také, že každá z postav má „svoji pravdu“. Tedy přesněji řečeno: že Višňový sad vyprávěný z pohledu různých hrdinů je vlastně pokaždé výrazně jiný Višňový sad. A tragika hry (která se vyjevuje v komických situacích, možná víc groteskních než komických) je v tom, jak jsou tyhle pohledy v zásadě nekompatibilní, jak jednotlivé postavy sice mluví čelem k druhým, ale ne do jejich uší, srdcí a mozků. Že se obyvatelé domu v zásadě nepotkávají. Nemůžou se tak ani pohádat a konfliktem se posunout ke katarzi a skrze ni snad i k nějakému aktivnímu řešení... „Zřejmě máme všechny ty vznešené úvahy jenom na to, aby se odvedla pozornost jinam,“ shrnuje to Trofimov. A tak panství přichází o sad a panstvo o naději a šanci na budoucí lepší.

15 27.02.2023

„Potíž ve vědeckém bádání je fakt, že věda má pro některé vědce pseudonáboženskou povahu, a případné objevy tak mají charakter náboženského zasvěcení, které daleko přesahuje jejich schopnosti dohlédnout na skutečné důsledky svých činů.
Typickým rysem tohoto komplexu je dále pýcha, bohorovnost, která patrně souvisí se ztrátou transcendentní roviny u dnešního člověka. Současná relativizace hodnot vede podle Junga k ‚luciferské pýše‘: člověk se domnívá, že je sám zdrojem dobra i zla, ztrácí vztah k transcendentním hodnotám, které přesahují jeho omezené chápání a dobovou podmíněnost. Tato samolibost pak vede k přesvědčení, že své chování můžeme plně kontrolovat, a tak se ‚zla‘ jednoduše vyvarovat.“
(Miloš Mauer)

Tuhle knížku jsem si neplánoval číst, a když už jsem ji měl v rukou kvůli konkrétním kapitolám, tak jsem neměl v plánu ji přečíst celou.
Ale nakonec jsem ji celou přečetl, a dokonce s velkým zájmem – byl to totiž takový pomyslný patchwork témat, které – až na pár výjimek - byly všechny poutavé, každá svým způsobem. Téměř každá z kapitol ke mně nějak promlouvala, nebo mi nějak proměnila nebo zpřesnila pohled na to či ono. Odborníkem na lékařskou etiku se určitě nestanu, žádné další prohlubování znalostí v oboru se nejspíš dít nebude, ale už tento základní vhled do problematiky byl fakt nečekaně přínosný!

Přestože je kniha věnována primárně studentům medicíny a logicky se tedy zaměřuje na vztahy v lékařském prostředí, je užitečná i obecněji: třeba téma budování mocenské dominance, a z druhé strany naučené a záměrně vytvářené bezmoci, je specificky popsána pro vztah lékař-pacient, ale jsou to role, ve kterých se můžeme nečekaně ocitnout i v „běžných“ sociálních interakcích: vždyť každý z nás někdy potřebuje od druhého pomoct a každý se někdy ocitne v pozici, kdy od něj jeho bližní očekává účast na svém uzdravování - a je rozhodně dobré nad těmi rolemi v teorii přemýšlet, abychom v nich pak v praxi neselhali.
Ale zajímavých témat je mnohem víc: oslovila mě logoterapie Viktor Frankla a způsob, jak najít smysl i v nemocech a lidském utrpení. Také otázka lidské autonomie ve vztahu k vlastnímu zdraví a životu, která má spoustu kladů (nechceme být poslušné loutky v rukou lékařů a podrobovat se diagnózám, o kterých nejsme informovaní), ale i řadu pastí (když zapomeneme na to, že náš život nám cele nepatří, že ho zásadně uskutečňujeme ve vazbách s druhými). Zmíněn byl i známý Zimbardův experiment, který klade velezajímavé otázky stran etických limitů, jejich subjektivního vnímání a posouvání.

Jako věřící čtenář (a s vědomím, že jeden z autorů je katolický kněz) jsem samozřejmě nemohl minout triádu témat, které jsou vnímány jako problematické z hlediska rozporu hodnot mezi křesťanským a sekulárně-liberálním světem: eutanazie, interrupce a asistovaná reprodukce. Nezaujímal jsem v těchto věcech rozhodná stanoviska a ani právě dočtená učebnice mi střelku mého etického kompasu nezabetonovala v jednoznačné pozici. Ale argumenty ve prospěch toho tzv. klasicky-katolického pohledu se mi zdají být relevantní a myslím, že by určitě neměly být v etické diskuzi přehlíženy. Minimálně jako korektiv případného příliš vědeckého a příliš antropocentrického vnímání. Prostě tehdy, když má medicína tendence neuznávat etické principy a považovat za legitimní jakékoli praktiky – takto vnímaná medicína (oddělená od etiky) bude sotva schopna sama omezit svoji moc.
Ne, v příštím průvodu Hnutí pro život mě neuvidíte. Přesto bych si přál žít ve světě, ve kterém je embryo předzvěstí budoucího zázraku bytí s důstojností tomu odpovídající, ne biologický materiál; ve kterém společnost nebude vytvářet tlak na matky čekající nemocné děti; ve kterém se život člověka na konci jeho cesty nebude považovat za bezcenný jen proto, že už neprodukuje žádný viditelný užitek.

Ale pokud bych měl zmínit jedinou věc, kterou jsem si ze setkání s knihou odnesl, nebylo by to nic jiného než aplikace starého známého biblického zlatého pravidla: Výrok „jak chcete, aby lidé jednali s vámi, tak jednejte ve všem vy s nimi.“ mi znovu připomněl, že každá lidská osoba je milovaná a chtěná a má na ni tak být nahlíženo.
„Pokud se nám zdaří přesvědčit sami sebe, že určitá skupina jiných lidí vlastně ani lidé nejsou a nacházejí se ‚mimo kruh‘, pak nás nespasí žádný etický systém na světě, neboť etiku typicky aplikujeme toliko na bytosti uvnitř kruhu. Od dualismu a rozdělení světa na dva druhy lidí je již jen malý krůček k dehumanizaci, zpochybnění lidství druhého, a odtud ještě menší ke genocidě.“
(Marek Vácha)

3 27.02.2023

Hodnocení Palachova demonstrativního sebeupálení je složité. Tedy alespoň pro mě. Naprosto nepochybuji o tom, že si Jan Palach zaslouží úctu. Nepochybuji také o tom, že bych nikomu dalšímu nedoporučoval jeho čin napodobovat a kdybych věděl, že se někdo k podobnému aktu chystá, snažil bych se tomu zabránit v podstatě jakýmkoli způsobem. Ale mezi těmito póly zůstává prostor, který nutí k přemýšlení o tom, kde jsou hranice osobního nasazení pro blaho věcí veřejných. Ovšem výjimečnost Palachova sebeusmrcení k úvahám na jednu stranu vybízí, na druhou stranu před tím nějak nesměle přešlapuju – majestát smrti z takto ušlechtilých pohnutek mi brání, dělat si z Palachova upálení případovou studii a z mladého zmařeného života materiál pro myšlenková cvičení.
Proto jsem byl rád, že Jindřich Šrajer přistupuje k příběhu Jana Palacha citlivě a s úctou. Žádná bulvarizace, žádné zlehčování, žádné zjednodušování. Ale ani žádná mytizace a nemístný patos.

Jindřich Šrajer je katolický kněz, řeholník. Salesián. To určuje výchozí bod jeho přemýšlení, i přiznaný cíl jeho práce: interpretace Palachova činu z argumentačních pozic křesťanské etiky. Zároveň rozkrývá (nakolik je to možné) i Palachovy osobní motivace a historicko-politický kontext jeho oběti. Vzniká tím velmi zajímavá kombinace – kniha plynule a přirozeně přechází mezi obecným a konkrétním. Takže jsem si mohl přečíst, jak nahlíží na suicidium (slovo sebevražda nepoužíváme, protože má implicitně negativní zabarvení) Starý i Nový zákon (pro mě překvapivě: bez odsuzování činu při konkrétních případech i v obecných pravidlech - přikázaní Nezabiješ z Desatera se podle biblistů na sebeusmrcení nevztahuje!), Augustin (nepřekvapivě ho vidí jako smrtelný hřích) i svatý Tomáš (nepřekvapivě přejímá Augustinův pohled a kategorizuje ho trojím způsobem na hřích proti Bohu, společnosti a přirozenému zákonu). A přečetl jsem si také mnoho zajímavého o Palachovi osobně, o jeho touhách a nadějích. A také o reakcích na jeho smrt.
Dohromady to dalo celistvý obrázek: bylo to čtení hodně hodně smutné, ale hodně zajímavé.

A k čemu jsme s otcem Šrajerem došli? Že na Jana Palacha nejde jednoduše aplikovat křesťanské učení o nedotknutelnosti lidského života a označit jej za hříšníka, to rozhodně ne! Byl to čin mravní kreativity a odpovědnosti za druhé, zaměřené na bonum commune, společné dobro. Také ale nejde mluvit o mučednictví, to je sice v křesťanství vysoce ceněno (vždyť i podle Janova evangelia platí, že „nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele.“), ale mučedníkem je v křesťanském pojetí člověk, který smrt přijme, ne ten, kdo ji sám vyhledává. Čin Jana Palacha se tak nejspíš dá označit (znovu to opakuji: nakolik je to možné posoudit) jako zástupné sebeobětování – které si zaslouží úctu, ale nevybízí k následování.

„Neexistuje objektivní měřítko, podle kterého by šlo fenomény suicidia a sebeobětování od sebe oddělit. Při bližším pojednání existuje pouze jedno kritérium, a to spočívá na podílu lásky, která je subjektivní motivací jednání.“
(Eugen Drewermann, teolog a psychoanalytik)

5 27.02.2023

„Láska je tajemství a žádá vysvětlení,
zrcadlo, i když je zrcadlem, zrádcem není.
Víš, proč tvé zrcadlo nelže a zrádcem není?
Je čisté, čiré je, zbaveno omlžení.“

Z Rúmího poezie jsem měl pocit ... hm, já vlastně nevím jaký. Nepřišly mi ty verše nějak hluboké, úchvatně krásné, dechberoucí... A taky předávaná moudra se mi jevila jako lehce banální opakování notoricky známého – což je mimochodem podobný pocit, který mám z Ezopových bajek, ale i třeba ze starozákonní mudroslovné literatury (s výjimkou Kazatele a Joba, samozřejmě, to je jiná liga. :-)
Zároveň jsem ale při čtení vnímal zvláštní uhrančivé kouzlo, zvláštní kombinaci něčeho vzácně vzdáleného, vonícího exotickým kořením i mile blízkého, důvěrně ke mně mluvícího. Přesněji to popsat asi neumím, ale bylo mi s Rúmím prostě nějak hezky.

A velké potěšení ve mně vyvolala grafická úprava knihy, konkrétně ukázky veršů psaných arabským písmem – islámská kaligrafie je skvostná, ve své vizuální estetice i v bezmezné tvořivosti různých stylů a fontů. Nádhera, nádhera, nádhera!

„Přiznej čestně, spravedlivě, že je láska dobré dílo,
když charakter špatný je, je z ní škoda pouhá.
Ty svou vášeň přezdíváš, nazýváš ji láska
a od vášně k lásce je cesta dlouhá, dlouhá...
(...)
Jednání vycházet musí z vnitřku srdce,
uzel nerozetneš, když nasloucháš legendám.
Pramen vody, když prýští uvnitř domu,
lepší než řeka je, jež zvenčí teče k nám.“

7 27.02.2023

Vnímal jsem tuhle knihu jako dva na sobě dost nezávislé příběhy. Rychlý úpadek pod vlivem alkoholu se mi nezdál nijak zvlášť navazovat na druhou polovinu románu, ve které se Ervín, zoufale nevybaven jakýmikoli praktickými kompetencemi, nějak snaží přežít v prostředí, které je silně pod jeho sociálním standardem. V té druhé části už alkohol prakticky nehraje roli (nemluví a nepřemýšlí o něm ani Ervín sám, ani to není tématem hovorů či aktivit jeho spoluchovanců, pokud si to správně pamatuji) - kdyby se za mříže dostal vinou nějakého justičního omylu, nebyla by druhá polovina jeho příběhu zřejmě příliš jiná.

S pobytem v léčebně ani ve vazební věznici zkušenost nemám, takže autenticitu nemohu posoudit, ale ten rychlopropad na alkoholové dno mi přišel hodně málo věrohodný. Kdybych z anotace nevěděl, že se jedná o částečnou autobiografii, silně bych pana Falladu podezíral, že píše od svého spisovatelského stolu o něčem, o čem nemá tušení.
Ale nejspíš ten Ervínův fofr, se kterým se vydal do rukou démona alkoholu, souvisí s tím, jak prázdný jeho život byl. Maloměšťácké nakašírované prázdné nic, ve kterém se Ervín nemůže o nic reálného opřít! Ne, tyhle chabé kulisy opravdového života nemohly být ve chvílích životních zkoušek žádnou oporou. A tak jsem si až říkal, jestli ve skutečnosti, i přes všechny stesky a stěžování si na prostředí za mřížemi, o návrat do života opravdu stál. Jestli to celé jeho počínání nebyla touha nežít - a tedy vlastně sebevražda člověka, který je příliš zbabělý, než aby ji na sobě skutečně vykonal.

6 27.02.2023

„Kázání, to neznamená prostě otevřít pusu a mluvit. Začíná tichým nasloucháním evangeliu úsilím porozumět, prosbou o světlo a končí v reakcích těch, kdo ho poslouchají. Když jsem byl mladý bratr, přišel k nám jednou biskup, který měl kázat, a těsně před začátkem mše řekl jednomu z bratří: ‚Jestli jsi pořádný dominikán, měl bys teď být schopen bez přípravy jít kázat.‘ Ten bratr mu odpověděl: ‚Právě proto, že jsem dominikán, jsem přesvědčen, že kázat neznamená prostě říkat to první, co mě napadne.‘“
(Timothy Radcliffe)

Cesty literárních děl ke čtenářům jsou rozličné. Tuto publikaci bych jistě v záplavě vydávané literatury přehlédl, kdyby zde uveřejněná barokní kázání nesebírala, nepřeložila a úvodní veledlouhou studií ji erudovaně neobohatila moje kamarádka Jana. A nelitoval jsem toho času, bylo to zajímavá a přínosná procházka barokním světem, která mi z něčeho mi velmi neznámého učinila ... něco trochu méně neznámého.

V objevování starobylých dokumentů je něco romanticky dobrodružného: když jsem si v předmluvě četl o krabicích s neznámým obsahem, které čekají na to, až vydají své poklady, byl jsem tím taky trochu ovlivněn a líbilo se mi představovat si autorku jako něžnější verzi Viléma z Baskervillu. Ale takhle to při tvorbě téhle monografie nebylo, a nejen proto, že moudré a laskavé bratry dominikány obývající klášter sv. Jiljí si prostě nelze představit jako proti pravdě bojující antagonisty. :-))

Každopádně: musel jsem obdivovat tu pečlivost a preciznost ve zpracování monografie: nešlo jen o překlad, ale o zasazení do kontextu teologického i historického, o představení kazatelů i v kázáních oslavovaných osobností – bez takto srozumitelného uvedení do problematiky by mé pozornosti řada věcí unikla a kázání by tak pro mě byla jen jakási podivná, nabubřele upovídaná (inu, baroko :-) stylistická cvičení.
S Janou Maroszovou jako průvodkyní jsem ale mohl číst tyhle časově vzdálené texty s mnohem bližším porozuměním, nechat se okouzlit a obohatit – a na pár místech i mít pocit, jako by autoři barokních kázání promlouvali přes tu propast let přímo do žité reality.

„Jedině smrt bezbožných se má bolestně oplakávat jakožto věčně neblahá. Oproti tomu má tichý odchod spravedlivých způsobit víc radosti než bolesti, protože se nemá nazývat smrtí, nýbrž novým věčným blaženým životem. Blahoslavení mrtví, kteří umírají v Pánu. Jejich smrt je pouhým spánkem, sladkým odpočinkem daným shůry jako odměna za jejich namáhavé putování, aby si odpočinuli od svých prací.“

4 25.02.2023

„Nastoupili jsme, usedli.
Jsme zde, v žižkovském trolejbusu,
v Praze, v Československu, v tomto věku.
Jsme zde a nezbývá nám než souhlasit,

neboť nesouhlasit by bylo
nesouhlasit s vlastní existencí.
Je těžké žít bez práva volit si svůj život,
ale žít je nutné.

Venku stále prší. Jsme zde,
vedle sebe, jsme určeni. A přece ještě cosi
je nám dovoleno měnit na této skutečnosti:
Můžem se mít víc rádi.“

Vytáhl jsem tuhle knížku z knihovní police hlavně kvůli antikódům, ale moje potkávání mladíka Havla prostřednictvím jeho poezie bylo překvapivě zajímavé. Jasně, že Havel není Skácel je poznat hned, a sám pan prezident si to nejspíš brzy uvědomil sám, když svoje umělecké ambice přesunul do polohy, ve které jeho tvořivost a fantazie vynikly mnohem více. Přesto jsou jeho básně, zdá se mi, víc než jen možnost prozkoumat přemýšlení osobnosti, která se později proslavila jinou cestou, a zvědavé objevování zárodků Havla zralého v Havlovi raném. Jsou citlivým a vnitřně prožitým svědectvím o hledání své cesty životem v nehostinných podmínkách sebevědomého komunismu.
Básně z téhle sbírky neudělaly díru do světa a neudělaly ani díru do mého srdce, ale číst se dost dobře dají i bez ohledu na osobu autoru, myslím.

Z Antikódů jsem byl okouzlen mnohem víc, jejich listování jsem si vyloženě užíval! Ta kombinace hravosti a vhledu do politické a společenské situace, ke které se Havel tímto originálním způsobem vyjadřuje je prostě skvělá. Aby to dobře fungovalo, musíte svět vidět dospělým zrakem a dětským zároveň – to se takhle dohromady skloubit nepoštěstí zas tak často.

„Je noc, matka štěstí.
Je noc, smysl včerejšího dne.

A nad vodami éteru
vznášejí se duchové a vybírají si ty z nás,
kteří dnes v noci mají být šťastni.“

6 20.01.2023

„Líbí se mi, jak vypadá město
Brzo ráno v neděli
Lidí je v něm málo a ti
Co chodí tam jsou ospalí
A prohlíží si ve výkladech věci
Který zrovna nejdou koupit
Krámy jsou zavřený
A tichý je i potrubí

Nejsou tady ani žádná auta
Která by trýznila chodník
Jako když jezdí ty umejvací vozy
Všechno je volný

A mně je za sedm let čtyřicet
A už jsem fotr jak vyšitej
Do toho my zavoláš ty
Divoký zvíře z jiný planety“

Mám moc rád celou kapelu Květy, pro jejich zvláštní přístup k tvorbě, která je pro posluchače zároveň „user friendly“, ale zároveň jako by kladla mezi sebe a široké posluchačstvo záměrně překážky. Výsledný produkt tak nikdy nebude vítanou součástí rozhlasových playlistů, ale to neznamená, že pro svoji kulturní minoritu není trvalým potěšením.
Kyšperského písňové texty jsou pro tvorbu Květů důležité, jsou zdrojem celé té jejich zvláštní poetiky, která tak šikovně vyzdvihuje všednodenní, poezií obvykle opomíjené, aspekty našeho žití (básní o tom, o čem se nebásní) a propojuje je s duši povznášejícími metaforami. Výstižný sebepopis vidím ve strofě: „viděl jsem na ulici děvče, které / v levé ruce neslo nákup / a v pravé mělo / rozečtený román“.

V téhle sbírce jsou texty, které většinou nebyly publikovány na albech Květů. To mi přijde škoda, básně se mi sice líbily, ale žádná mě nenadchla tolik jako dříve zhudebněná Jablka nebo Řeka je tiché letiště pro kachny. Přesto to bylo oslovující a obohacující. A to včetně surrealistických snových záznamů, které nebyly jen výplní, ale hodnotnou součástí knížky – bez ohledu na to, jestli jsou věrným obrazem Kyšperského snů, nebo pečlivě sestaveným výsledkem jeho poetického přemýšlení nad městem a světem.

„Do polštářů písmen
do měkkých dlaní
do příběhu, do kterýho nepatřím
do tušené vůně mýdla
do kaštanových vlasů
pod nimi září ručně vyšívaný organtýn

Vždyť já přeci nejsem sám
já nehledám
já už mám
já jenom se dívám“

7 20.01.2023

Ech, tak tohle literární setkání se nepovedlo. Vlastně se ani o setkání nedá mluvit – Zeyerův hold Panně Marii mě zcela minul – přišel mi přepjatý a přezbožný a přeslazený až hrůza. Nemohl jsem si nevzpomenout na Renčovu Popelku Nazaretskou, která se k mariánskému tématu staví podobně: básník chybějící místa v životě Matky Boží doplňuje tím, co mu o ní říká jeho náboženská intuice. Ale zatímco Renčově Popelce tluče lidské srdce a přes svoji vznešenost žije křehce a zranitelně svůj lidský úděl, Zeyerova Maria jako by ani nebyla z tohoto světa.

Vlastně mi to přijde problematické i věroučně (jedná se o implicitní monofyzitismus a apollinarismus, taky dost dokétismu bychom mohli identifikovat) – jakkoli jsem si samozřejmě vědom toho, že poetická výpověď o lásce k Bohorodičce se nemusí nauky církve držet. Maria ani Ježíš u Zeyera nestojí nohama na zemi, ale vznáší se v jakémsi obláčku božské dokonalosti, ve kterém jako by se jich nemohlo nic zlého dotknout – a tak Ježíš přijde na svět bez porodních bolestí „jak měsíc tiše vyjde z brány večera“ a už jako batole koná jako malý moudrý teodidakt zázraky. Přijde mi to nějak znepokojivé a je mi to cizí, protože odvozuji svoji blízkost k Ježíši i Marii právě naopak: k tomu, abych mohl cítit jejich přítomnost v okamžicích, kdy je mi nejhůř, mi pomáhá vědět, že i oni si reálně prošli vší bolestí světa, že nejsou jako nějací olympští bohové ve své dokonalosti vzdálení a nedosažitelní. To není podceňování jejich božství, ale docenění jejích lidství, našeho společného lidství. Oni se přece stávají tím, čím jsme my, abychom se my mohli stát tím, čím jsou oni, ne? Vždyť přece Ježíš „lidskýma rukama pracoval, lidskou myslí přemýšlel, lidskou vůlí jednal, lidským srdcem miloval. Narozen z Panny Marie, stal se opravdu jedním z vás, ve všem nám podobný kromě hříchu.“ (z konstituce Gaudium et Spes)

8 20.01.2023

Přestože normálně nejsem zrovna obdivovatel vyšňořeného a opentličkovaného literárního stylu, tak tady mi to vyloženě zahrálo do noty. (Podobně jako v případě Mária a kouzelníka, na rozdíl od Kouzelného vrchu.) Byl to jeden z těch případů, kdy jsem se těšil z každé věty a s každou větou – na každou větu jsem se pokoušel soustředil, i když jsem tušil, že mi stejně spousta významů, náznaků, symbolů a analogií uteče. Ale to vlastně tolik nevadí. I tak to byl silný zážitek: s atmosférou velmi podmanivou, skoro až hypnotickou.

Předzvěst budoucí tragédie nám dá pocítit už scéna na lodi: Gustav se s opovržením dívá na starého člověka předstírajícího kvůli svému přijetí společností mladistvou rozjívenost; Gustav si před tím zakrývá oči, ani se na to dívat nemůže – aniž by tušil, že o pár desítek stran později se sám dobrovolně nechá na kadeřnickém křesle zbavit zbytků své identity důstojného člověka. Pro mě to bylo nejvýmluvnější vyjádření toho, jak Gustav podlehl pokušení: ze seriózního předvídatelného muže se stal ... přezdobený tajtrlík.
Měl se Gustav své posedlosti bránit? A mohl vůbec odolat? Nepochybuji o tom, že nabídka, kterou od osudu dostal, byla falešná. Faustovská. Vzdej se toho, kdo jsi, a dostaneš podíl na dokonalé kráse – ne, takovou smlouvu mohl Gustavovi předložit jen ten Zlý. A Gustav podlehl. Podlehl, protože nemohl nepodlehnout. Protože když zahazoval to, co byl dřív, nezahazoval nic opravdu cenného, jen slávu, prestiž a prázdný obraz domnělého společenského uznání. Svůj život neprohrál ve chvíli, kdy si zvolil Tadzia. Svůj život prohrál mnohem dřív, už tehdy, když stavbu svého předchozího já nepostavil na něčem pevném a opravdu cenném. Svůj dosavadní život neopustil tak snadno proto, že by Tadzio byl neodolatelná nabídka. Svůj předchozí život opustil tak snadno proto, protože vlastně nebylo proč v něm setrvávat.

Z použitých alegorií mě nejvíc oslovilo funkční propojení vnějšího a vnitřního – Benátky vypadají tak, jak vypadá Aschenbachova mysl. Zataženo, vítr, hniloba, laciná zábava za účelem rozptýlení – to vše má odraz ve vnitřním Gustavově světě. A nezájem vedení města o cokoli jiného, než vlastní zisk se dobře zrcadlí v Aschenbachově rozhodnutí nedbat při svém rozhodnutí na nikoho jiného než sebe a uspokojování vlastní touhy.

18 02.01.2023

„Miller píše o člověku ulice a je mimochodem poněkud škoda, že je to zrovna ulice plná bordelů. To je trest za opuštění rodné země. Člověk musí přenést své kořeny do mělčí půdy. Exil je patrně škodlivější pro romanopisce než pro malíře, protože spisovatel tím ztratí kontakt s životem naplněným prací a zúží svůj pohled na ulici, kavárnu, kostel, bordel a ateliér. V Millerových knihách čtete o lidech, kteří tráví život jako emigranti, o lidech, kteří pijí, mluví, meditují a smilní, ne o lidech, kteří pracují, žení se a vychovávají děti; škoda, protože on by uměl popsat výčet těchto činností stejně dobře jako ten první.“
(George Orwell, Uvnitř velryby)

Četl jsem Obratník Raka jako dospívající mladík a byl jsem nevyhnutelně nadšen. Jak by ne, vždyť to bylo tak pobuřující, tak odvážné a nevázané, tak odlišné od maloměšťáckosti literárního standardu z knihovny mých rodičů! Pocitům, které Henry Miller popisuje jsem sotva mohl rozumět, já plachý student, hodný kluk a holobrádek. Ale pro moje hledající se a vymezující se ego byla příslušnost ke skupině příznivců tak drsné literatury natolik důležitá, že jsem snadno přesvědčil sám sebe o tom, že jsem z Obratníku autenticky nadšený.
Vrátil jsem se k téhle románové zpovědi poslechem rozhlasového čtení po více než čtvrt století a byl jsem opravdu velmi příjemně překvapen. Nejvíc tím, jak je zde ve skutečnosti těch vulgarit a explicitně tělesných scén relativně málo (v paměti mi zůstal pocit, že celá knížka je složená pouze ze sexu a pití!). A pak také tím, jak dobře se mi to poslouchalo, jak solidní a dobrá literatura to je!
Můj současný mentální svět je jiný, než byl na konci minulého století: když dnes kráčíme za svítání probouzejícím se městem, není to po flámu, ale po rorátní mši; už nehledáme poslední nezavřenou putyku, ale první otevřenou kavárnu. Přesto, na rozdíl třeba od Bukowského knížek nebo písníček od Tří sester, proběhlo mé a Millerovo „setkání po letech“ bez pocitů rozpaků nad vlastním mladším já.

Pan Orwell ve své reflexi románu připomíná, že ačkoli Miller líčí ošklivosti, zřejmě by se nepokládal za pesimistu. Ano, Miller svou životní situaci přijímá a tím zprostředkovaně přijímá svět ve kterém žije, ve kterém žijeme. Nedělá to jako nevyhnutelnou nutnost (chtěl bych žít jinak, ale neumím to nebo mi to není nespravedlivou společností umožněno!), ani jako gesto (opovrhuji lidmi, a proto se odvracím od všeho, čeho si lidé váží!), ani jako sebeklam (moje bída se mi vlastně líbí, protože jsem obdařen schopností vidět krásu tam, kde obyčejní lidé ne!).
Toto přijetí reality dělá Miller v situaci, která není vůbec nadějná, ani z osobního pohledu (zlaté časy pařížské bohémy končí), ani z pohledu dějinného vývoje (ekonomická krize a sílící fašismus). Millerova osobitost je právě v tom, že tyhle vnější aspekty jsou pro něj zajímavé pouze a jen tehdy, když zasahují do jeho privátního žití. Ideologie, etika, morální schémata – nic z toho ho nezajímá. Jeho próza je tak působivá proto, že se nepokouší předstírat opak. Jeho vyprávění není tak silné pro jeho vypravěčský talent (který je dobrý, ale ne skvělý – poslech Obratníku jsem si proložil Smrtí v Benátkách a nelze přehlédnout, že Miller není zdaleka tak nadán jako Thomas Mann), jeho vyprávění je tak silné proto, že o sobě mluví pravdivě a otevřeně, bez stylizace a beze strachu z toho, jak bude čtenářstvem hodnoceno.

Millerova neokázalá (ale nepřehlédnutelná) neangažovanost není jistě vzorem k následování, naopak, je znepokojivá. Vždyť kdyby se nikdo nestaral o svět, kam by to se světem došlo? Přesto je jeho odvaha vystoupit zpoza bezpečných hradeb všech různých světonázorů a společensky akceptovaných vzorců v jistém smyslu hodna respektu.

„Jsem-li nelidský, je to proto, že se můj svět přenesl přes lidské meze. Protože být lidský se jeví jako ubohá, politováníhodná a bídná věc, omezená mravními zásadami a zákony, určená všedností a ismy. Liji si do chřtánu hroznovou šťávu a nacházím v ní moudrost, má moudrost se však nezrodila v hroznu, má opilost za nic nevděčí vínu.“

12 02.01.2023

Ten čas ale letí! Přijde mi to jako předevčírem, když jsem četl poprvé Pestré vrstvy. A dobře si pamatuju své nadšení z vhledu do drsného života havířské roboty, která byla tak příhodně popsána Landsmannovým neotesaným stylem. Jistě se dá pochopit i nadšení literárních kritiků, vždyť tohle nemyté a nečesané kouzlo opravdových chlapů bylo ohromující jako vstup Tarzana do viktoriánského salónu.
Pamatuju si taky, že mě moje okouzlení v průběhu čtení opouštělo, exilovou část už jsem konzumoval s výrazně menší chutí a navazující Vězení na svobodě potom ani nedočetl. A dnes? Připomněl jsem si Pestré vrstvy nahrávkou na Vltavě, která z knihy vcelku logicky představila hlavně důlní část románu a ... a já vlastně nevím. Trochu se mi ten návrat na rodnou hroudu líbil, chvílemi nudil a chvíli mi to celé trochu lezlo na nervy (i když použití ostravštiny zde vnímám jako autentické a příhodné, narozdíl od těch všelijakých rádoby vtipných rádoby uměleckých pokusů, se kterými se tady před časem roztrhl pytel).
Myslím, že rozhodující pro přijetí knihy je otázka, jestli přistoupíme na Ivanův úhel pohledu a projdeme příběhem v jeho fáračkách anebo si zachováme odstup a uplatníme výhradu, že jeho zdánlivě deromantizující pojetí je vlastně jen romantické čtení jiného druhu.

13 02.01.2023

Ústřední téma Hájíčkových knih je mi blízké: komunikace mezi lidmi, zádrhely v té komunikaci nebo naprostá absence komunikace. Trochu mi tím připomíná Petru Soukupovou (jen bez jejího stylu, který je mi bůhvíproč tak blízký) a ty její nešťastné lidi, kteří všichni chtějí žít s druhými, ví, že druhé potřebují, ale nějak se k nim nemůžou přiblížit. Hájíčkovy hrdinové jsou v lecčems stejní. Jejich tragika je v tom, že směrem ke druhým nevykročí, neotevřou se, nezpřístupní se doopravdy. Smysluplná komunikace nemůže proběhnout úspěšně, když vlastně ani doopravdy nezačne.

Takže lákavé téma. Bohužel, konkrétní zpracování mi nesedlo. Mám pocit, že každé mé setkání s Hájíčkovou beletrií je mi méně a méně milé. Radost z Rybí krve se už nikdy nevrátila a četba Plachetnice na vinětách mi přinesla víc rozpaků než literárního potěšení. Rozehrané situace v příběhu mi přišly opravdu hodně schematické a jednotlivé vedlejší postavy jako značně neživotné modely. Skoro to vypadalo jako syžet televizního seriálu na Primě než jako dějová výstavba románu respektovaného autora.
A tak zůstalo pouze u slibných náznaků: jako obvykle moc dobré, atmosféru budují dialogy, to je Hájíčkovo rodinné stříbro. A pár dějových momentů, které velmi dobře působily jako výmluvné a přesné metafory; třeba zrovna ta, která dala celému románu jméno.

15 02.01.2023

„Ať už k tématu církve přistupujeme s chutí nebo nechutí, nic to nemění na tom, že církví (či raději: církvemi) se k nám obrací zjistitelná tvář dějinného křesťanství způsobem zcela unikátním. Skutečnost, že křesťanská víra se realizovala právě v této podobě, není náhodná. Představy o tzv. necírkevním křesťanství, jež kdy tanuly a dnes znovu tanou na mysli i vážným mužům a ženám, jsou iluzorní a mají význam jen jako výraz nespokojenosti s určitou podobou církevnictví. Závazek služby a odpovědnosti vůči blízkému i vzdálenému bližnímu je natolik těsnou součástí křesťanské víry, že si vždy vyžádá nějakou formu ‚náboženské socializace‘.“

Otázku napětí mezi církví a církvemi sice profesor Filipi představu na pozadí církevních dějin, ale není to vyprávění o historii mezicírkevních konfliktů. Na rozdíl od knihy Křesťanstvo, která je objektivní učebnicí, se zde od konkrétních dějinných událostí posouvá k obecnějšímu přemýšlení o potřebě jednoty a plurality v našich církvích.
Jednoduché téma to teda není. Nejde o to, jestli je jednota žádaným cílem, to víme, že ano (je to Ježíšův pokyn, a tedy je to závazné). Ale jak se k ní dopracovat? Na příkladech z církevní minulosti nám pan Filipi ukazuje, že nejpřímější cesta není vždy nejlepší. Jednota totiž nejde vynutit. A není ani jeden biblický vzor správného společenství, ke kterému bychom měli všichni patřit a až se tak stane, nastane ráj na zemi. Vždyť už v první knize Mojžíšově Hospodin při stavě věže zmátl lidem řeč a svědectví Nového zákona ukazuje, že různé uspořádání církevních obcí je mezi Kristovy následovníky od samého počátku křesťanství.
Snahy vynutit jednotu silou selhávaly i v často idealizovaném prvním tisíciletí, kdy příčinou rozdělení byla vůle udržet jednotu skrze uniformitu a centralismus – co mělo být nástrojem jednoty se stávalo nástrojem vymezování a vylučování. Jenže na druhou stranu: každá skupina lidí potřebuje řád a pravidla a není to potřeba pouze sociologická, ale i teologická: jde i o náš závazek víry, o náš vztah k Bohu. A taky o čitelnost poselství, které jako církev přinášíme světu.
Takže co je tedy správně? Striktně vyžadovaná jednota, do jejichž mezí se leckdo nevejde? Nebo široce rozevřená náruč pro všechny lidi dobré vůle, kteří ale v zásadě nebudou mít společný obsah víry? Církev s tím napětím bojovala a zdá se, že pořád bude: nemůže být beztvarou tekutou společností bez pravidel, ale zase je ve stálém pokušení přikládat pravidlům větší význam a tím se uzavírat před bratřími a sestrami, kteří mají ve své víře jiné důrazy.

Pan Filipi naznačuje, že diverzity se bát nemusíme, že neznamená pouze koexistenci, ale může přinášet i vzájemné obohacení. Zejména když si uvědomíme, že ti druzí také nějak participují na pravdě. A že nám prospěje, pokud tento fakt pouze trpně nepřijmeme, ale když připustíme, že pohled druhých na náš společný zájem může pomoct lépe pochopit, oč jde nám samotným.
Proč se nám ale ekumenismus pořád tak nedaří? Předně je to mentálním odstupem, který je mezi učenou řečí teologů a jazykem laické veřejnosti. Složitě vypracovaná kompromisní vyjádření znějí lidem v kostelích jako reality se netýkající akademický luxus. Dokud teologové nebudou umět své závěry „převyprávět“, teologická námaha nepohne církevní praxí.
Ale ani to nebude stačit. Sbližování církví přinese jen změna přístupu k ekumeně. Uvědomění si, že ekumena se neuskuteční, až se všichni přizpůsobí nám, ale až se my sami otevřeme k pohledu jiných, až druhým dovolíme „plést se do našich věcí“. Je to stejné jako v mezilidských vztazích: k opravdově obohacující blízkosti dojde až tehdy, když se sami učiníme zranitelnými.

Mezi jiným mě zaujalo pojetí Oscara Cullmanna a jeho přesvědčení, že různé církve přijaly různá specifická charismata (zjednodušeně: katolíci smysl pro univerzalitu, protestanti smysl pro čtení Písma, pravoslavní smysl pro liturgii atp.) a že církev v singuláru je tvořena pomyslným součtem plurality církví. U té teze je dost otazníků, jasně, přijmout to není snadné. Protože to znamená připustit, že moje vlastní církev nemá plnost charismat, že k naší vlastní plnosti potřebujeme druhé (to katolíci myslím vylučovali přímo výslovně). Přesto mě tenhle přístup „souhlasíme, že se lišíme“ oslovuje, protože to znamená nechat se obohacovat, a přitom naším vzdálenějším bližním dovolit zůstat jinými.

„Každá církev o sobě věří, že v ní žije pravá Kristova církev a že jí bylo svěřeno vše, čeho je třeba ke spáse; kdyby toto sebevědomí neměla, musela by se zrušit. A však jsem přesvědčen: čím určitěji to o sobě věří, tím méně důvodů má se domnívat, že pravá církev žije toliko v ní, a nikde jinde. Řečeno obráceně: Čím větší je osobivost jednotlivého církevního útvaru, čím větší jeho uzavřenost a výlučnost, tím větší škodu trpí jeho vlastní ‚eklezialita‘, tím méně je skutečnou církví. Církev, která se trvale, zásadně a nesmiřitelně od druhých Božích církví izoluje, která žije v samolibé uzavřenosti, bez touhy po dotyku a společenství s ostatními, není jen špatná církev; její nárok být církví, dokonce pravou církví, je v jádře zpochybněn.“

5 02.01.2023

„Neprosím však jen za ně, ale i za ty, kteří skrze jejich slovo ve mne uvěří; aby všichni byli jedno jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, aby i oni byli v nás, aby tak svět uvěřil, že ty jsi mě poslal. Slávu, kterou jsi mi dal, dal jsem jim, aby byli jedno, jako my jsme jedno – já v nich a ty ve mně; aby byli uvedeni v dokonalost jednoty a svět aby poznal, že ty jsi mě poslal a zamiloval sis je tak jako mne.“
(Evangelium podle Jana 17, 20-23)

Ježíšova prosba o jednotu církve zní velmi zřetelně. Říká se nám v ní, že má být zviditelněním Boží jednoty, ničím menším než naší podstatou. Ekumenické vidění církve tedy není něčím volitelným nebo dobrovolným, čím se můžeme zabývat, pokud zrovna neřešíme něco závažnějšího. Nemělo by být ani pouhým koníčkem jednotlivců, kteří akorát rozrušují klid jednotlivých církevních konfesí. Ekumena je Ježíšovým příkazem a jeho nevyslyšení znamená zradu našeho povolání. Ekumenická teologie není disciplínou mezi teologickými naukami, ne, mělo by to spíš být tak, že ekumena bude duchovním postojem a příchutí každé křesťanské teologie.

Může ale teologie napravit mezikonfesní rozluku a přivést církve k jednotě? Na to není snadná odpověď. Určitě není na místě podléhat pocitu, že všechny rozpory a rozkoly byly způsobeny jen nepochopením a setrvačností dějin, že bude se stačit na učení církví podívat bez předsudků a na naše protivníky bez zlé vůle a dojdeme k souladné věrouce. Kdepak, to by byl falešný optimismus. Cesta k jednotě, která by přehlížela reálné rozdíly by vedla k jednotě bez pravdy. A propagace jednoty na úkor pravdy by se brzy zhroutila, jako se zhroutí vše, co na pravdě není postaveno. Ne, žádná církev nemá právo jednoduše odbýt své věroučné výpovědi jako bezpředmětné.
Přestože ekumenická teologie není samospasná, má velký prostor pro uvolňování náboženského napětí. Zmírňuje rozdíly, vysvětluje nedorozumění, odděluje legitimní (potřebné) rozdíly od těch zásadních.
Neunerova učebnice provádí historií i současností ekumenismu velmi zdařile (a otevírá mnoho témat, které v tomto komentáři nestihnu ani zmínit, ač by si to zasloužily). Přehledně, strukturovaně a srozumitelně. Definuje ekumenu jako pojem, představí dějiny schismat i historii ekumenického hnutí. Značný prostor dostane rozplétání problémových bodů bránících zdaru ekumeny – zde je právě možné identifikovat teologicky opravdu problémová místa od bodů, kde jsou přetrvávající rozpory dané „pouze“ církevní praxí. A nebojí se naznačit cesty ekumenismu, které mohou přinést ovoce: vnímat ekumenu jako prostor s rozmanitostí darů, kdy rozdílnost můžeme respektovat, pokud přímo neohrožuje základy víry – tak můžeme najít v centru křesťanství souhlas a legitimizovat rozdíly a vytvářet dynamické společenství místo statické formální jednoty. Vždyť církev (ne jako instituce, ale jako společenství Božích dětí) může žít jen ve společenství, v žití pro druhé a skrze druhé.

Tou hlavní brzdou ekumenického procesu jsou neteologické faktory. Tedy: my lidé. Protože společný protivník spojuje víc než společná myšlenka. Protože druhé církve potřebujeme právě proto, abychom se od nich mohli lišit. Protože se často prostě potřebujeme lišit od druhých – kvůli potlačení vlastní nejistoty a kvůli potvrzení vlastní identity ne skrze to, co jsme, ale skrze to, co rozhodně nejsme. Když se to přiživí pěstovanou dějinnou nevraživostí, osobními animozitami a mocenskými nároky, intelektuální leností...

„Reakce (církevního vedení) jsou zpravidla stereotypní. Dokument se přivítá s velkou chválou, ocení se jako doklad toho, že vyvrací tvrzení o ekumenické stagnaci, a poděkuje se zúčastněným teologům za jejich důležitý přínos. V dílčí argumentaci se vyzvednou výroky, které se shodují s vlastní tradicí; výsledky, které jsou s ní v napětí, se více nebo méně laskavě zkritizují, případně se žádá, aby na tomto místě dialog dále pokračoval, aby se docílilo větší přesnosti. Nevysloveno zůstává, že za skončený se bude dialog považovat až tehdy, když se obě strany dohodnou na tom, co odpovídá naší tradici. Těžko se najdou příklady, že by církve vlivem dokumentů a konvergencí nebo konsensu přezkoumaly své učení nebo praxi či je dokonce korigovaly.“

4 02.01.2023