Suicidium, sebeobětování nebo mučednictví?

27.02.2023

Hodnocení Palachova demonstrativního sebeupálení je složité. Tedy alespoň pro mě. Naprosto nepochybuji o tom, že si Jan Palach zaslouží úctu. Nepochybuji také o tom, že bych nikomu dalšímu nedoporučoval jeho čin napodobovat a kdybych věděl, že se někdo k podobnému aktu chystá, snažil bych se tomu zabránit v podstatě jakýmkoli způsobem. Ale mezi těmito póly zůstává prostor, který nutí k přemýšlení o tom, kde jsou hranice osobního nasazení pro blaho věcí veřejných. Ovšem výjimečnost Palachova sebeusmrcení k úvahám na jednu stranu vybízí, na druhou stranu před tím nějak nesměle přešlapuju – majestát smrti z takto ušlechtilých pohnutek mi brání, dělat si z Palachova upálení případovou studii a z mladého zmařeného života materiál pro myšlenková cvičení.
Proto jsem byl rád, že Jindřich Šrajer přistupuje k příběhu Jana Palacha citlivě a s úctou. Žádná bulvarizace, žádné zlehčování, žádné zjednodušování. Ale ani žádná mytizace a nemístný patos.

Jindřich Šrajer je katolický kněz, řeholník. Salesián. To určuje výchozí bod jeho přemýšlení, i přiznaný cíl jeho práce: interpretace Palachova činu z argumentačních pozic křesťanské etiky. Zároveň rozkrývá (nakolik je to možné) i Palachovy osobní motivace a historicko-politický kontext jeho oběti. Vzniká tím velmi zajímavá kombinace – kniha plynule a přirozeně přechází mezi obecným a konkrétním. Takže jsem si mohl přečíst, jak nahlíží na suicidium (slovo sebevražda nepoužíváme, protože má implicitně negativní zabarvení) Starý i Nový zákon (pro mě překvapivě: bez odsuzování činu při konkrétních případech i v obecných pravidlech - přikázaní Nezabiješ z Desatera se podle biblistů na sebeusmrcení nevztahuje!), Augustin (nepřekvapivě ho vidí jako smrtelný hřích) i svatý Tomáš (nepřekvapivě přejímá Augustinův pohled a kategorizuje ho trojím způsobem na hřích proti Bohu, společnosti a přirozenému zákonu). A přečetl jsem si také mnoho zajímavého o Palachovi osobně, o jeho touhách a nadějích. A také o reakcích na jeho smrt.
Dohromady to dalo celistvý obrázek: bylo to čtení hodně hodně smutné, ale hodně zajímavé.

A k čemu jsme s otcem Šrajerem došli? Že na Jana Palacha nejde jednoduše aplikovat křesťanské učení o nedotknutelnosti lidského života a označit jej za hříšníka, to rozhodně ne! Byl to čin mravní kreativity a odpovědnosti za druhé, zaměřené na bonum commune, společné dobro. Také ale nejde mluvit o mučednictví, to je sice v křesťanství vysoce ceněno (vždyť i podle Janova evangelia platí, že „nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele.“), ale mučedníkem je v křesťanském pojetí člověk, který smrt přijme, ne ten, kdo ji sám vyhledává. Čin Jana Palacha se tak nejspíš dá označit (znovu to opakuji: nakolik je to možné posoudit) jako zástupné sebeobětování – které si zaslouží úctu, ale nevybízí k následování.

„Neexistuje objektivní měřítko, podle kterého by šlo fenomény suicidia a sebeobětování od sebe oddělit. Při bližším pojednání existuje pouze jedno kritérium, a to spočívá na podílu lásky, která je subjektivní motivací jednání.“
(Eugen Drewermann, teolog a psychoanalytik)