Jindřich Šrajer

česká, 1964

Přidat do oblíbených Koupit knihy

Populární knihy

/ všech 5 knih
Suicidium, sebeobětování nebo mučednictví?
Suicidium, sebeobětování nebo mučednictví?
Etické kontexty sociální práce s rodinou
Etické kontexty sociální práce s rodinou
Gaudium et spes – Padesát let poté
Gaudium et spes – Padesát let poté
Doprovázení mladých manželů ke zralému vztahu
Doprovázení mladých manželů ke zralému vztahu

Nové komentáře u autorových knih

Suicidium, sebeobětování nebo mučednictví? Suicidium, sebeobětování nebo mučednictví?

„Hodnocení Palachova demonstrativního sebeupálení je složité. Tedy alespoň pro mě. Naprosto nepochybuji o tom, že si Jan Palach zaslouží úctu. Nepochybuji také o tom, že bych nikomu dalšímu nedoporučoval jeho čin napodobovat a kdybych věděl, že se někdo k podobnému aktu chystá, snažil bych se tomu zabránit v podstatě jakýmkoli způsobem. Ale mezi těmito póly zůstává prostor, který nutí k přemýšlení o tom, kde jsou hranice osobního nasazení pro blaho věcí veřejných. Ovšem výjimečnost Palachova sebeusmrcení k úvahám na jednu stranu vybízí, na druhou stranu před tím nějak nesměle přešlapuju – majestát smrti z takto ušlechtilých pohnutek mi brání, dělat si z Palachova upálení případovou studii a z mladého zmařeného života materiál pro myšlenková cvičení. Proto jsem byl rád, že Jindřich Šrajer přistupuje k příběhu Jana Palacha citlivě a s úctou. Žádná bulvarizace, žádné zlehčování, žádné zjednodušování. Ale ani žádná mytizace a nemístný patos. Jindřich Šrajer je katolický kněz, řeholník. Salesián. To určuje výchozí bod jeho přemýšlení, i přiznaný cíl jeho práce: interpretace Palachova činu z argumentačních pozic křesťanské etiky. Zároveň rozkrývá (nakolik je to možné) i Palachovy osobní motivace a historicko-politický kontext jeho oběti. Vzniká tím velmi zajímavá kombinace – kniha plynule a přirozeně přechází mezi obecným a konkrétním. Takže jsem si mohl přečíst, jak nahlíží na suicidium (slovo sebevražda nepoužíváme, protože má implicitně negativní zabarvení) Starý i Nový zákon (pro mě překvapivě: bez odsuzování činu při konkrétních případech i v obecných pravidlech - přikázaní Nezabiješ z Desatera se podle biblistů na sebeusmrcení nevztahuje!), Augustin (nepřekvapivě ho vidí jako smrtelný hřích) i svatý Tomáš (nepřekvapivě přejímá Augustinův pohled a kategorizuje ho trojím způsobem na hřích proti Bohu, společnosti a přirozenému zákonu). A přečetl jsem si také mnoho zajímavého o Palachovi osobně, o jeho touhách a nadějích. A také o reakcích na jeho smrt. Dohromady to dalo celistvý obrázek: bylo to čtení hodně hodně smutné, ale hodně zajímavé. A k čemu jsme s otcem Šrajerem došli? Že na Jana Palacha nejde jednoduše aplikovat křesťanské učení o nedotknutelnosti lidského života a označit jej za hříšníka, to rozhodně ne! Byl to čin mravní kreativity a odpovědnosti za druhé, zaměřené na bonum commune, společné dobro. Také ale nejde mluvit o mučednictví, to je sice v křesťanství vysoce ceněno (vždyť i podle Janova evangelia platí, že „nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele.“), ale mučedníkem je v křesťanském pojetí člověk, který smrt přijme, ne ten, kdo ji sám vyhledává. Čin Jana Palacha se tak nejspíš dá označit (znovu to opakuji: nakolik je to možné posoudit) jako zástupné sebeobětování – které si zaslouží úctu, ale nevybízí k následování. „Neexistuje objektivní měřítko, podle kterého by šlo fenomény suicidia a sebeobětování od sebe oddělit. Při bližším pojednání existuje pouze jedno kritérium, a to spočívá na podílu lásky, která je subjektivní motivací jednání.“ (Eugen Drewermann, teolog a psychoanalytik)“... celý text
— mirektrubak

Amoris laetitia: zlom, nebo kontinuita? Amoris laetitia: zlom, nebo kontinuita?

„„Nějaká nepříznivá skutečnost ve vztahu není vztah jako celek. Lze tedy prostě přijmout, že všichni jsme spletitá kombinace světel a stínů. Druhý není jen někdo, kdo mě obtěžuje. Je něčím víc. Ze stejného důvodu si nenamlouvám, že jeho láska musí být dokonalá, abych si ho mohl vážit. Miluje mě takový, jaký je a jak to dokáže, se svými limity, ale skutečnost, že jeho láska je nedokonalá neznamená, že je falešná nebo že není skutečná. Je skutečná, ale omezená a pozemská. Proto vyžaduji-li příliš mnoho, dá mi to druhý nějakým způsobem najevo, poněvadž nebude schopen ani ochoten hrát roli nějaké božské bytosti, ani být služebníkem všech mých potřeb. Láska žije s nedokonalostí, omlouvá ji a umí mlčet ohledně limitů druhé osoby.“ (papež František – Amoris laetitia) Původně jsem knihu bral do ruky kvůli konkrétním příspěvkům týkajících se etických výzev exhortace (zajímal mě vztah svědomí a zákona a jak co nejlépe ustát napětí mezi vnitřním přesvědčením a vnější autoritou), ale s velkým nadšením jsem zhltnul doslova všechny příspěvky, na které jsem v téhle kolektivní monografii narazil. Je obrovská radost mít takového Svatého otce, tak vlídného, tak moc zaměřeného na povzbuzování místo na přikazování a odsuzování! A je radost vidět v naší církvi přemýšlivé duchovní i laiky, kteří Františkovy myšlenky rozpracovávají v kontextech svých specializací. Při pročítání sborníku jsem si znovu rád připomněl řadu Františkových konkrétních výroků, a hlavně jaksi nasál atmosféru jeho úžasných dokumentů (kromě titulního Amoris laetitia zde bylo dost prostoru věnováno i tematicky podobnému Evangelii gaudium). Připomněl jsem si, že lidi je nutné posuzovat shovívavě a podle jejich konkrétních životních podmínek. Ujistil se, že není nedostatkem mé víry, když sám sebe konfrontuji s tím, co jsem mohl udělat lépe. Znovu si přečetl, že láska je „přitakání mysteriu druhého bez ambice jeho pochopení, vlastnění a už vůbec ne ovládání“ a znovu se utvrdil v tom, že pravdu nevlastníme, ale že naše poznání pravdy je stále nějak nehotové a nedokončené. A nakonec jsem dostal dobrou odpověď i na svoje otázky ohledně toho svědomí. :-) „Morální teologie může stanovit obecná pravidla, ale jejich aplikace do života je úkolem jednotlivých aktérů – především samotného věřícího, ale také těch, kteří mají v církvi odpovědnost. Kněz sice může za určitých podmínek odmítnout věřícímu udělit rozhřešení, ale to neznamená, že by směl nahrazovat jeho svědomí. Každý člověk je povolán Bohem k osobní odpovědi, správně chápaná svoboda svědomí je součástí jeho osobní důstojnosti a bez ní nejde ani dost dobře zajistit fungování společnosti.“ (Helmut Weber – Všeobecná morální teologie)“... celý text
— mirektrubak

Přejít na knížky autora