Evangelium podle Josefa Flavia

31.12.2022

„ba jsou tak hluší, že by rádi slyšeli
hlas Pána Krista na gramofonové desce...“
(Vladimír Holan, Nokturnál)

V našem obecném povědomí patří slova Ježíš a Kristus tak k sobě, že je vnímáme jako součást jednoho jména. Ježíš Kristus jako Josef Novák. Prvotní církve ale rozdíl znaly: „Kdo je lhář, ne-li ten, kdo popírá, že Ježíš je Kristus?“ ptá se třeba autor prvního listu Janova. Mnohem později – v čase osvícenství a lidského přesvědčení, že člověk všemu dokáže přijít na kloub -, provedli učenci rozpojení historického Ježíše a Krista víry a zkoušeli se dopracovat k věrnému portrétu Ježíše Nazaretského, zbaveného nánosů veškerého náboženského zkreslení. Nejznámějším teologem spojeným s touhle snahou je Adolf von Harnack, ale nebyl to jen on. Ježíš byl v jejich očích něco jako učitel moudrosti a humanity, jeho učení pak školou morálky a vztahů k Bohu bez kultu a mysticismu. Viděli v církvi vliv helénství a judaismu a pokoušeli se tyhle vrstvy odstranit. Snaha to byla upřímná a odsuzovat ji by nebylo na místě. Ale selhání bylo nevyhnutelné, protože nedostatek pramenů seriózní práci prostě neumožňoval.
Pomyslnou tečku za touhle etapou christologie (které se říká také Leben-Jesu-Forschung) pak udělal Albert Schweitzer, když upozornil, že při hledání historického Ježíše si do něj každý promítá, co chce – je tedy projekcí a ne objektivním bádáním.

Železná opona nebránila pouze pohybu lidí, ale také pohybu myšlenek. Mladý Karol Sidon tak nebyl s aktuálním stavem christologických studií obeznámen a tím pádem byl nucen celou slepou cestu projít na vlastní náklady. Když kniha konečně v devadesátých letech vyšla, sympaticky přiznává svoji neznalost i nezralost. Ano, i dosti nepozorný student teologie nad mnoha jeho tvrzeními pozvedne obočí: neposkvrněné početí se opravdu netýká počátku života Ježíše a markionistická hereze se netočí kolem pouze lidské přirozenosti Krista. To by tak nevadilo. Nelibé pocity ve mě spíš vyvolala metoda, kterou se pan Sidon k výsledkům svých úvah dostává. Vezme nějakou nepodloženou úvahu (typu: pokud křesťané něco do Písma přidali, mohli i něco odstranit) a o kousek dál s ní už pracuje jako s faktem (tedy: v Písmu se o tom nedočteme, protože křesťané přece z Písma věci odstraňují). Jeho metoda je „možná + možná + možná + možná = šokující nový pohled“. Také s biblickými citáty pracuje Sidon po svém, aby mu seděly do příběhu, který se rozhodl vyprávět. Posouvá s nimi podle své vůle (třeba Petrovo pokárání přesunul z Cesareje do Getseman do úplně jiného kontextu) nebo je prostě zamlčí (příklad z Lk 22,36-38: Ježíšova výzva k ozbrojení je o dva verše dál relativizována výrokem, že dva meče stačí, to ale nezapadá do Sidonova podání Ježíše jako organizátora revoluce ... a tak to prostě ignoruje).
Taková práce s Ježíšovým příběhem mi vadila. Nevadila mi jako křesťanovi, myslím, vadila mi jako člověku, který má v úctě pravdu a její poctivé hledání.

Mám alternativní Ježíšovské příběhy rád, bez ohledu na to, jak moc jdou proti pravověrné evangelní verzi. Kazantzakis, Ajtmatov, Lagerkvist mě dříve donutili přemýšlet jinak a jsem jim za to vděčný. A Život Briana mě stále baví, i když jsem ho viděl už tolikrát. Také „Sidonův Ježíš“ mě nejvíc poutal tam, kde nad Ježíšem autor přiznaně medituje – pokud by se této linie držel více, kniha by byla zajímavým svědectvím (myšleno: svědectvím o Sidonovi a o tom, jak různě lze Ježíšův příběh interpretovat). Když se ale Sidon pokouší o historicko-literární vědu nebo psychologii, selhává (jako historik, psycholog i jako spisovatel) a jeho alternativní evangelium začne připomínat dort, který pekli pejsek a kočička.