mira.l komentáře u knih

K téhle knížce jsem se vrátil asi po 20 letech, inspirovalo mě k tomu přečtení knihy Snům ostruhy dát, kde z ní autor dost často citoval, a já už si nepamatuju, co všechno v ní bylo.
A jaké to oživení bylo? No, ani Waldemar, ani Olga rozhodně nebyli v době vzniku knihy ostřílení literáti a také za nimi nestálo velké nakladatelství, které by celý ten rukopis nějak "učesalo", ale možná je to s odstupem doby i dobře. Protože to jednak svým způsobem dokresluje osobnosti Waldemara a Olgy a také docela dobře utváří celý příběh té knihy, kterým je jejich první turné po USA a Kanadě na jaře 1987 po jejich emigraci rok předtím. Jako takový "bonus" je přidána jejich první dovolená v USA po emigraci a posledním střípkem je koncert v Lucerně v březnu 1990.
Z knihy se dozvíme třeba to, kde všude hráli, pro kolik lidí, kdo z krajanů jim v jejich začátcích za oceánem pomáhal a s kolika krajany se setkali, ale třeba také to, kolik mil po Americe najeli a že volant byl doménou Olgy, nikoliv Waldemara. Oba také ve svém vyprávění přidávají nějaké střípky z toho, co je k emigraci vedlo či jiné drobné příhody z doby, kdy ještě žili v socialistickém Československu.

Jak jsem už uvedl, ta knížka je taková trochu svérázná, pokud by dneska měla vyjít znova, asi by na ní musel zapracovat nějaký korektor, jak stylisticky, tak i pravopisně, z toho důvodu nedám plné hodnocení, ale už pro svou autenticitu a otevřenost obou manželů Matuškových i po těch letech ty 4 * dám docela rád.

9 15.12.2022

Už když se objevila tahle kniha o životní pouti "Košičana s českou krví" v nabídce nových knih, věděl jsem, že mé pozornosti neunikne. Waldemara Matušku jsem měl vždycky docela rád ( a ani s přibývajícím věkem se na tom nic nemění, možná spíš naopak), už několik knih jsem od něho či o něm četl, tak jsem si zase rád rozšířil obzory.

Autor tu mapuje jeho život jak profesní, tak osobní, od samého jeho počátku přes léta učňovská, jeho první hudební pokusy, přes které se dostal k začátkům profesionálním. Tedy začátky v Semaforu, Rokoku, za zmínku jistě stojí i to, že se poměrně často objevoval v rolích divadelních či televizních. Oběma těmto částem je věnována také poměrně velká pozornost, prolínající se vlastně celou knihou. Následovala spolupráce s kapelou Mefisto, orchestrem V. Hybše a posléze s KTO a v posledních dvou kapitolách následná emigrace a objasnění toho, co k ní Matušku vedlo a stručný popis zpěvákova začátku za oceánem.
To vše a o mnoho více je v knize rozebíráno poměrně dopodrobna, já osobně jsem si rád připomněl některé jeho méně známé skladby či písničky zcela neznámé, prakticky zapomenuté, stejně jako jeho role filmové.
Četl jsem na knihu několik názorů. Ty se různí... koneckonců i se zde uvedenou recenzí A. Palána v něčem souhlasím, v něčem ne. Je pravdou, že místy se autor projevuje docela nekritickým obdivem (hned první věta knihy - "pocta jednomu z nejlepších zpěváků všech dob" - je možná trochu přehnané tvrzení), něco mohlo být zpracováno podrobněji, něco jinak či lépe, na druhou stranu je pravda, že si s knihou autor dal jistě hodně práce, dozvěděl jsem se zase několik nových věcí. Dále je třeba si uvědomit, že Walda byl člověk vždycky trochu svérázný, který za minulého režimu byl asi mnohým trnem v oku a v těchto souvislostech je asi dost možné to, že některá svá tajemství si prostě vzal s sebou tam nahoru.
Osobně jsem s hodnocením trochu váhal mezi 4 a 5 *. Nakonec ale dávám hodnocení plné. A sice proto, že se mi ta knížka tak na poctivé 4* líbila jak svým obsahem, a ta pátá, tak ta je za grafickou úpravu, množství fotodokumentace, a v neposlední řadě zde musím pochválit i absenci pravopisných chyb a překlepů, to dneska zdaleka není samozřejmé, jak zjišťuji docela často.
Za mě knížka, ke které se někdy rád vrátím, a zcela nepochybně do ní občas nahlédnu, když budu chtít najít něco konkrétního.

7 06.12.2022

Když to "bouchlo", bylo mi deset let. A ani mě v dějáku nenaučili, co u nás bylo po druhé světové, školní výuka mojí generace či mého ročníku končila právě někde u té druhé světové války. Takže jsem se nechal zlákat povětšinou nadšenými komentáři a knížku si pořídil. A ne, já opravdu zdejší nadšení většiny nesdílím. Popravdě řečeno...od začátku mi bylo trochu divné, že takovou knížku napsala osoba ročníku narození 1988. Co o tom asi tak může vědět? A už úvodní pasáže mi daly poměrně jasnou odpověď. Dohromady ...nic. Většina témat je v knize popsána dosti povrchně. Od samého začátku jsem měl dojem, že autorka jen poskládala více či méně úspěšně (no, častěji spíš méně) dohromady nějaká hesla z Wikipedie. Protože naprostá většina z toho, co je v knize uvedeno, je k dohledání na Internetu během pár vteřin. Stačí si na Wikipedii najít třeba Sametovou revoluci a porovnat s textem knihy, některé věty aspoň pozměnila, některé opsala doslova.
Já jsem část té doby, to poslední desetiletí, ještě stihl " v přímém přenosu", většinu z toho zbytku jsem pak nějak pobral v letech následujících z různých zdrojů. Takže opravdu nového tam toho bylo pro mě pomálu. Ročníky narození 2000 a dál to asi budou kvitovat s povděkem až nadšením, já tuhle knížku rozhodně nepovažuju za nějakou plnohodnotnou náhražku dějepisu. Původně jsem chtěl dát velmi průměrné tři za jakž takž čtivé zpracování Sametové revoluce, ovšem jen do té doby, než jsem si to heslo našel na Wiki...

A když už ... autorka (ač mě napadá hned několik mnohem jiných, výstižnějších pojmenování) sepisuje takový elaborát, měla by vědět třeba to, že:
- skokan na lyžích Raška opravdu nebyl Josef
- napsat v souvislosti s tím, co předcházelo 21. srpnu 1968, formulaci, "že případné vystoupení Československa ze Sovětského svazu by ohrozilo jejich zájmy" taky není zrovna bystré. V té době sice u nás bylo všelijak, ale jednou z republik Sojuzu jsme opravdu nikdy nebyli
- letadlo americké výroby, které spadlo v říjnu 1975 v pražském Suchdole (zpracování v seriálu Sanitka asi zná každý) opravdu nebyl Tupolev. "Tupolev mířil z jugoslávského Tivatu a měl přistát na Ruzyni okolo půl desáté."
A když už takové věci neví, mělo by stačit si ten text po sobě aspoň přečíst. Průměrně inteligentního člověka takové nesmysly praští do očí na první pohled.

Reputaci nevylepšily ani závěrečné rozhovory. Většina z nich - o ničem. Nebo možná původně o něčem byly, ale jejich délka v knize z nich dělá jen torza. Dost jsem nepobral ten třetí, kde paní píše, jaké měla s bratrem problémy při studiu na střední škole a na konci to zcela zazdí větou, že vlastně s bratrem studovali až po revoluci. Četl jsem to asi 3x a prostě to nechápu.
Další samostatná kapitola je vazba té knihy. Pro mě jedním slovem STRAŠNÝ. Buď se to musí držet oběma rukama, aby se to pořád nezavíralo nebo na to člověk použije trochu síly a je z toho trhací kalendář. A když to člověk drží oběma rukama a snaží se to udržet otevřené, po zavření se to zase pro změnu otevírá jak péro z gauče.
I když tam bylo pár světlejších okamžiků, tohle byl poměrně dost velký knižní omyl, který milerád posílám dál. Pokud se ho tedy někdo ujme.

20 23.11.2022

Ani poslední ze série knih o tudorovských královnách nezklamala. Opět jsem si připadal jako při sledování velmi kvalitně zpracovaného historického filmu s kvalitní výpravou, kostýmy i obsazením, opět to bylo jako bych tam byl.
Životní příběh Kateřiny Parrové, šesté a jedné ze dvou manželek Jindřicha VIII., které ho přežily, je opět podán velmi barvitě, prostě tak, jak to Alison Weir umí. Kateřina byla laskavá, vzdělaná a pohledná žena z dobré rodiny. Prožila na svoji dobu poměrně šťastné a bezstarostné dětství, následované dvěma sňatky, po nichž následovalo velké dilema. Jít za hlasem svého srdce, chovat se na svoji dobu poměrně svobodně a vzít si muže, do kterého se poměrně bezhlavě zamilovala - Thomase Seymoura, či si snad vzít samotného krále Jindřicha, který se jí tak trochu proti její vůli a plánům začal dvořit? Jelikož to byla žena moudrá, věděla, že co se Jindřichovi jednou zalíbilo, to dostal, což už předtím dokázal několikrát, i když si byla vědoma toho, jaký je mezi nimi věkový rozdíl, a také toho, co král provedl s většinou svých dosavadních manželek. Zvolila tedy sňatek s králem, vědoma si toho, že to zřejmě nebude nadlouho. Ale také myslela na výhody takového sňatku pro sebe i své příbuzné a také tušila, že by mohla být nápomocná ve věci náboženských reforem, jichž byla velkou zastánkyní a díky tomu se také nějakou dobu pohybovala na velmi tenkém ledě během náboženských čistek katolické kliky, díky svému důvtipu a moudrosti se jí ale vše podařilo ustát. Nakonec si ale Jindřicha vcelku oblíbila a nebylo pro ni zase tak lehké smířit se s jeho skonem. Mimo jiné také přiměla krále vrátit do nástupnictví na trůn jeho dvě dcery.
Po jeho skonu se pak mohla znovu vdát za muže svého srdce, i když ani to nebylo v té době a za tehdejších poměrů pro královnu/vdovu jednoduché a toto období po posledním sňatku bych v jejím životě označil asi jako to nejdivočejší z hlediska těch nepříliš radostných událostí.
Jako jistý stín se vlastně celým jejím dospělým životem táhlo to, že nedokázala svým manželům dát potomky, snažila se tedy být aspoň dobrou matkou nevlastním dětem svých manželů, což se jí dařilo. Porodit dítě se jí podařilo až poslednímu a stálo ji to život.

Osobně mě trochu mrzí, že Kateřinou Parrovou končí tato krásně napsaná série, ve které se autorka vždy snažila v maximální míře držet historických faktů a přitom jsou tyto knihy napsány velmi čtivě. Určitě se budu snažit si celou tuhle sérii někdy přečíst znovu, od Kateřiny Aragonské až po Kateřinu Parrovou a proložit to Královnou a Princeznou Alžbětou a Janou Greyovou. Takhle by měly vypadat historické romány, bravo, paní Alison!!

10 28.10.2022

(SPOILER) Skvělá knížka o jedné poněkud pozapomenuté ženě! MUDr. Vlasta Kálalová, rodačka z jihočeských Bernartic, byla v mládí ženou velmi energickou, dalo by se říct cílevědomou, možná až umanutou, která si poměrně tvrdě šla za svým cílem, kterým bylo na Blízkém východě založit čs. ústav na výzkum tropických chorob. To se jí v pravém smyslu toho pojmu a tak, jak si to představovala sice nepodařilo, ale i tak jsou její osudy velmi zajímavé. Poté, co v Bagdádu založila vlastní nemocnici, vzala si Itala, porodila dvě děti a po několika letech se vrátila zpět do Československa. V rodných Bernarticích jí prchající nacisté v poslední den války vyvraždili celou rodinu, zhroutil se jí celý svět. Po válce se z ní stala zlomená žena zpočátku hledající nějakou "náhradní" rodinu, to se jí také příliš nepovedlo, do toho se jí také začal ozývat věk a různé zdravotní neduhy, jak ty nastřádané v průběhu života asi jako u každého, tak zranění z onoho osudného dne. Celý život poměrně intenzivně cestovala, tak jak jí to doba a zdraví dovolilo. K stáru se z ní stala osoba možná až trochu podivínská.

Kniha je velmi poutavě napsaná, snad jediné, co zamrzelo, byly pravopisné chyby ve vydání nakladatelství Motto z r. 2022. Tu a tam chybějící písmenko nepotěší, ale dá se tolerovat, ovšem třeba záměna předložek od/do dává větě dost často dosti divný smysl a hrubice také netoleruju. Rozhodně to nebyly prohřešky ojedinělé, což je mi divné tím spíš, že v tomto nakladatelství se dle tiráže knihy jedná již o deváté(?!?) vydání. To ale není chyba MUDr. Kálalové ani Ilony Borské, tak pro tentokrát nebudu za pravopisné prohřešky hodnocení snižovat. Tento příběh si to určitě nezaslouží.

24 28.09.2022

Bez připomínek, jako vždycky. Zase o nějaký ten tip na výlet víc.

2 09.09.2022

Tak jsem zase po čase zkusil jednoho Vernea, kterého jsem ještě nečetl. Tato kniha nepatří k těm notoricky známým. Jak jsem zjistil, je to takový klasický "dobrodružně cestopisný" Verne.
Krátké seznámení s postavami a okolnostmi, jasně narýsováno, kdo je ten dobrý a kdo zlý, a pak už následuje u autora poměrně klasická cesta či výprava odněkud někam. Tady z peruánského Iquitos po Amazonce až do jejího ústí v Belému. Co se cestou přihodí, je popsáno v anotaci ke knize, to tady opakovat nebudu.
Tak tedy hodnocení: četlo se to dobře, to nemohu říci:). Prostě klasický Verne, jak si ho pamatuju, stránky ubývají tak nějak samy. Samozřejmě že všechno dobře dopadne, stane se přesně to, co se stát má. Nicméně už jsem asi od autora četl vše to lepší a těžko najdu něco, co by mě teď (a v mém věku) posadilo na zadek. Už mě totiž tak neudivují ty náhody, ty čisté charaktery postav, to, že se stane vždy to, co se má stát v tu pravou chvíli. Tady je třeba až trochu naivní už to, že nějaký lotr, který řadu let žije někde v amazonské džungli a patrně neoplýval nějakou přehnanou inteligencí, by sepsal dopis takovým šifrovaným písmem. Ani já jsem ten šifrovací klíč moc nepobral...:).
Dále jsem měl trochu problém s překladem. Občas se tam objevila věta, která mi přišla trochu nelogická nebo ne zrovna šťastně formulovaná. A v neposlední řadě... Když jsem si trasu Iquitos - Belém naklikal velmi nahrubo do mapy, vyšlo mi následující: Iquitos - Manaus: cca 2000, Iq. - Santarém: cca 2700 a Iq. - Belém cca 3500 km. Že to není 1300 kilometrů, jak je v knize několikrát zmíněno, to mi bylo jasné na první pohled do mapy v atlasu světa. Tak nevím, jestli je to chyba v překladu, přepočtu nějakých jednotek nebo to tak zmastil už Verne.
Na plné hodnocení to nebude, ale ty čtyři... když je to ten Verne...budiž.

8 20.08.2022

Moje třetí kniha P. Wohllebena a musím říct, že asi stačilo. Běžnému čtenáři asi bude stačit, když si přečte Tajný život stromů (ten je skvělý) a k tomu jednu další jeho knihu, asi celkem lhostejno jakou. Protože už tady jsem zjistil, že se v mnoha věcech opakuje s Moudrostí lesa, kterou jsem dočetl před pár dny, a předpokládám, že další jeho knihy se ponesou v podobném duchu.
V podstatě tady platí víceméně totéž, co jsem psal v komentáři u Moudrosti lesa, a těch pár věcí, které jsou tu jiné ... no jak si očistit zasviněné boty, to bych asi věděl, a očička a pusinku na kmen klackem namočeným v blátě asi kreslit nebudu.

4 14.08.2022

Já vlastně nevím, jak tuhle knihu objektivně ohodnotit a co k ní napsat... Wohllebenův Tajný život stromů byl úžasný, tohle mě zdaleka tak nebralo. Autor tu načne řadu témat, z nichž se do hloubky nevěnuje vlastně žádnému, skáče to tak nějak od jednoho ke druhému. Jelikož na začátku popisuje trochu i svá studia a počátky své lesnické praxe, tak celou knihou mi poněkud prostupuje myšlenka, že volba lesníka jakožto budoucího povolání u něj možná byla tak trochu chyba...??:)

Ano, samozřejmě že v mnoha věcech má autor pravdu a dá se říct, že uhodil hřebík na hlavičku, mnohé skutečnosti a souvislosti jsou skutečně alarmující, u některých témat či myšlenek mám ale pocit, že řeší nesmrtelnost chrousta či kvadraturu kruhu... Například myšlenka ze strany 234 - zastavit růst ekonomiky a vrátit ji zpět do 60. let - nereálné, nesmyslné, v praxi zcela neproveditelné, proč o něčem takovém vůbec uvažuje? Celá kniha je také vztažena na německé poměry a my laici mnohdy nevíme, jak to v příslušných věcech chodí u nás, i když jsou tam na některých místech poznámky o naší praxi či legislativě. Krom toho je třeba si uvědomit, že kniha byla poprvé vydána v roce 2013, napsána tedy někdy v r. 2012. Není už náhodou od té doby také něco jinak?
Já z té knihy nabyl dojmu, že v zásadě se dá říct, že dle autora je špatně vlastně všechno, co v lese člověk dělá, že lesům zvoní umíráček. A že asi nej- by bylo vrátit se zpátky na stromy či do jeskyní. A to asi není úplně ideální závěr. Nemůžu jinak než za průměrné tři*.

3 06.08.2022

Poslední kniha, na které se úžasný znalec Šumavy Emil Kintzl podílel, by si zasloužila být víc než jen dvouvečerovou jednohubkou, ale prostě... přelouskal jsem ji za dva večery. Dalo mi to poslední sedmičku tipů na výlety, kterými nás stihl provést, a z nichž jistě nějaký použiju, a snad i v té Sušici na hřbitově se zastavím.
Sbohem a díky za všechny Zmizelé Šumavy, pane Kintzle!!

6 27.07.2022

Památné stromy - pro mě osobně tak trochu srdeční záležitost. A navíc na Šumavě!! Neobjemná knížka, mapující památné stromy na území CHKO Šumava. Samotnému popisu stromů (vždy se základními údaji o druhu, výšce, obvodu, souřadnicích a také QR kódu s umístěním v mapě) předchází pojednání o projektu samotném a o současných trendech v ošetřování starých stromů.
Stručné, jasné, čtivé, popisné, s pěknými fotkami. Za mě bez chyby. O čemž svědčí i množství Post-it papírků nalepených na boku a vrchu knihy, kterými jsem si označil ty stromy, které znám a ty, které bych v budoucnu rád navštívil.

4 25.07.2022

Tutanchamon. Cesta podsvětím aneb když je i přebal knihy malým uměleckým dílem...
Monumentální kniha, hlavně svými rozměry, kvalitou papíru i fotografií. Je tedy pravda, že jsem tak trochu očekával, že bude Tutanchamonovi, resp. jemu a jeho hrobce, věnována celá beze zbytku, což není tak úplně pravda. Věnuje se spíš tématu cesty starých Egypťanů na onen svět a podsvětím tak nějak obecněji. Textů zde až tolik není, ale to zase až tak nevadí, protože krása a kvalita mnohdy dost detailních fotografií plně vynahrazuje stručnější textovou část, která přísně vzato, se samotným Tutanchamonem až tolik nezabývá. Tohle je zkrátka kniha především na prohlížení a kochání se, která si to plné hodnocení rozhodně zaslouží.

3 21.07.2022

Myslel jsem si, že to bude možná místy nudné. Ale i když se občas v těch šlechticích trochu ztrácím v tom, odkud který lord, hrabě či vikomt byl, tak nezbývá než konstatovat, že Alison Weir opět nezklamala. Těch několik týdnů rychlého a prudkého pádu Anne Boleynové je zpracováno do nejmenších detailů s obrovskou pečlivostí a až na několik málo "pomalejších" míst se tento příběh o jedné z nerozporuplnějších kapitol britské historie i velmi dobře čte. Je na čtenáři, aby posoudil míru vinny či nevinny Anne Boleynové.

5 15.07.2022

Jak uvádí uživatelka annes přede mnou, těch údajů o vystoupeních, koncertech, a vůbec o tom, kde E.D. zpívala jakou roli, je opravdu hodně a běžný čtenář je asi bude trochu pouštět "jedním uchem tam a druhým ven". Na druhou stranu to tam asi uvedeno být muselo, protože to byla velmi významná část života naší asi nejslavnější operní pěvkyně, a knížku to rozhodně nedělá nezajímavou, čtenáři představuje Emu Destinnovou se vším všudy. Byla to žena dalo by se říct rázná, moderní, silně vlastenecky založená, ale v jistých věcech i naivní, možná až dětinská, jednající trochu neuváženě. Její talent umělecký byl bezpochyby velký, stejně jako ve svojí době její sláva především za našimi hranicemi. Co rozhodně velké nebylo, to byly její schopnosti obchodní. Zámek ve Stráži nad Nežárkou a jeho okolí si sice zamilovala a dnes je spojována hlavně s touto lokalitou, ale dá se říct, že jeho koupí si nadělala tolik starostí jak materiálních, tak duševních, že to asi mělo svůj podíl i na její předčasné smrti. Já toho o ní zase tak moc nevěděl, tak jsem si rád přečetl i o takových tématech, jako byla její "špionáž" na začátku 1. světové války či její vztah s Dinhem Gillym. Ale i některá jiná témata. I když to období, které následovalo po konci první sv. války, už moc veselého čtení nenabízelo.
A v neposlední řadě... já ten její pomník u dubu u Nové řeky mám tak půl hodiny na kole, ten její epitaf už jsem četl tolikrát, že ho vlastně znám zpaměti... takže vlastně tahle knížka byla tak trochu povinnost. Pokaždé, když tam zastavím, obejdu dub, zajdu k vodě, kouknu na pomník a přeříkám si ten text, jestli si ho pořád pamatuju. A ... ano, pamatuju:).

2 30.06.2022

Zajímavá publikace, věnovaná této ctihodné instituci:). Čtenář se v ní dozví vše podstatné o vzniku Muzea, a že od první myšlenky k dnešní podobě to nebyla cesta jednoduchá. Národní muzeum totiž není jen to, co většina z nás zná, a sice ona monumentální budova na horním konci Václavského náměstí v Praze a v nedávné době k ní přičleněná Nová budova, sídlo někdejšího Federálního shromáždění. Tyto dvě budovy jsou jenom částí instituce s názvem Národní muzeum, jeho další části jsou na různých místech jak Prahy, tak i celé republiky.
Největší část knihy, prakticky její polovina, je pochopitelně a také asi zaslouženě věnována historii NM, tomu, jak se utvářela myšlenka na jeho vznik, jak a kde byly umístěny první sbírky, také tomu, jak se dle aktuální společenské a politické sitace dostávaly do popředí tu sbírky spíše přírodovědné, tu zase národopisné či historické. S tím také souvisely změny v jeho struktuře. Dále je v této části popsán vznik současné Historické budovy, její architektura a výzdoba. Samostatná kapitola v rámci první poloviny knihy je věnována Nové budově.

Druhou polovinu pak tvoří představení ostatních součástí Národního muzea, k nimž patří např. Náprstkovo muzeum, České muzeum hudby s památníky B. Smetany, A. Dvořáka, J. Suka a J. Ježka, Národní památník na Vítkově, Muzeum české loutky a cirkusu v Prachaticích, zámek Vrchotovy Janovice, l
Lapidárium NM.

Co je z dnešního pohledu trochu škoda, je to, že kniha vyšla v roce 2016, a z toho důvodu v ní není popsána aktuální situace v Historické a Nové budově NM, v době vydání knihy nejspíš ještě nebylo jisté, jak celá rekonstrukce dopadne a jaké v těchto budovách budou umístěny expozice a jak budou vypadat. Tak se snad sluší dodat, že rekonstrukce i nové expozice se nadmíru vydařily, návštěva Historické budovy NM je krásným zážitkem, který si rád kdykoliv zopakuji, netradičním zážitkem je už jenom třeba pouhé projití podzemní spojovací chodbou mezi oběma budovami.

2 18.06.2022

Tři. Hvězdičky. Víc ne.
Asi jsem od toho čekal něco trochu jiného, já nevím. Knížky tohoto typu mám celkem rád, Šumavu taky, ale tohle bylo takové nemastné, neslané... Autor evidentně nebyl spisovatel, nad formulací, resp. slovosledem v mnohých větách jsem významně povytahoval obočí, shoda podmětu s přísudkem mu také nic moc neříkala, když má kostel věžičku, tak má vížku, nikoliv výšku, jedna ze základních surovin pro výrobu skla opravdu není potaž...
Přečíst se to dalo, ale že by to byl nějaký skvost knihovny, ke kterému se budu vracet a čerpat z něj inspirace pro výlety, to určitě ne.

3 09.06.2022

Docela zvláštní příběh a upřímně i docela zvláštní kniha. Není tomu tak dávno, co jsem viděl filmové zpracování s Ninou Hoss, které se mi vcelku líbilo a řekl si, že by nebylo špatné se poohlédnout po knižní předloze.
A jaké to bylo? No upřímně ten film byl skoro stravitelnější. Pokud bych to rozdělil na stránku věcnou a literární, tak po stránce věcné... ona Corrine byla asi trošku švihlá od samého začátku. Prosperující (podle toho, co bylo uvedeno) obchodnice ve Švýcarsku na dovolené v Keni zcela bezdůvodně propadne kouzlu masajského válečníka, který je sice možná vzhledově atraktivní nebo spíš exotický, ale jinak je to negramotný primitiv, žijící uprostřed buše v jakési chatrči z větví, bláta a kravského trusu, kde si v klidu pase své stádo koz, a navíc se s ním hlavně zpočátku ani nedomluví. Co si od toho sakra asi tak slibovala?!? Vždyť jí v té době bylo skoro třicet, nebyla to žádná nevyzrálá sedmnáctiletá puberťačka... Zcela zpitomělá zahodí veškerý svůj dosavadní život v jedné z nejvyspělejších zemí Evropy, do Afriky se odstěhuje a po mnoha byrokratických průtazích si ho vezme, porodí mu dceru a pokouší se uživit provozováním obchodu kdesi v keňské divočině. Postupně se ale její idylka stává noční můrou a ona netouží po ničem jiném, než z nitra Keni vypadnout, pryč od špíny, minimální hygieny, jednotvárné bídné stravy, malárie a jiných nemocí a také od žárlivého magora, který se z jejího miláčka vyklubal. V podstatě v průběhu celé knihy Corrine pořád někam jezdí, zhruba od začátku druhé půlky už sice trochu méně, ale první polovina knihy je víceméně jen ve znamení neustálých přesunů odněkud někam, lépe řečeno z jedné africké díry do druhé, z čehož jsem byl občas trochu zmatený, kde a proč vlastně zrovna je. Občas je to proložené výletem do Švýcarska.
Po závěrečném, taktéž neúspěšném pokusu o nový rozjezd a nový obchod v Mombase se jí nakonec podaří i s dcerou odjet či spíše snad až trochu zbaběle utéct zpět do Švýcarska. Byla ale v situaci, kdy jí víceméně nic jiného nezbývalo.
Co se týká literární stránky knihy, no co si budem... žádný skvost to taky zrovna není. Jednoduché věty, napsáno poněkud ve stylu "hop sem, hop tam". Corrine je sice možná i v nitru Afriky slušná obchodnice, ale rozhodně ne dobrá spisovatelka. A o její naivitě se tu už vyjádřili mnozí přede mnou. Takže nakonec takové slušné tři ***, slušný průměr, ale znovu po téhle knize už asi nesáhnu.
A snad to nebude až tak od věci, když si ji zařadím do letošní čtenářské výzvy jako knihu s tématem nešťastné lásky, protože tohle opravdu autorce štěstí nepřineslo.

6 24.05.2022

(SPOILER) No tak tohle byla jízda!! Jak to ta Petra Klabouchová dělá, že dokáže sepsat naprosto fiktivní příběh, který obsahuje tolik reálií (jména, místa, události), že při jeho čtení si člověk říká: "Sakra, co když je na tom něco pravdy? Co když byl Carter opravdu mazaným zlodějem?" Anebo jinak, že on tím zlodějem více či méně byl, to už je asi dneska jisté, tady je spíš na místě otázka, zda Howard Carter nebyl jedním z největších zlodějů všech dob. V jednom místě knihy jsem objevil tuto Carterovu charakteristiku: "Gaston Maspero udělal již v jeho pětadvaceti letech z Howarda vrchního inspektora pro Horní Egypt. Proti mínění všech. Potřeboval ho. Více než kohokoli jiného. Masperovi by žádný z místních klanů hledačů nesvěřil ani to nejmenší tajemství. Mezi ním a lidem Nilu vyrostla zeď, kterou mohl překlenout pouze Carter. Howard byl jeho zlatou spojkou, vyslancem, který přináší ty nejcennější informace. Jak moc byl tvrdohlavý a vznětlivý, tak dobře nakonec uměl uspokojit všechny strany. Rasúly a rodiny vykradačů zaslouženým podílem, památkovou správu připsáním dalších vzácných objevů na seznam jejich úspěchů, muzea po celém světě skvělými nabídkami stále nových nálezů a soukromé, velmi movité sběratele jedinečnými kousky do jejich majestátních salónů. To byl skutečný Carter. Zloděj džentlmen, vědec vesničan." Já bych řekl, že je to velmi výstižné.
Posledních cca 100 stran jsem i já absolvoval víceméně s prsty na klávesnici. O starověkém Egyptě už něco načteno a nakoukáno mám, ale i tak mě některé nedávno objevené "náhody", o kterých jsem nevěděl, překvapily a zase o trochu víc nahlodaly ten obraz poctivého archeologa, který by pro blaho vědy položil život. Ostatně když si člověk přečte pár knih a shlédne pár dokumentů, tak to, že práce archeologů v Egyptě v závěru 18. a po většinu 19. století asi spíš připomínala zlatou horečku někde na Klondiku, to není nic zase až tak nového.
Autorka si velmi zdařile pohrála s mnoha fakty, které se dneska dají ověřit během několika desítek vteřin (a světe div se, naprostá většina z toho je více či méně přesně pravda), naroubovala na ně něco ze své fantazie a dala vzniknout krásným jazykem napsanému, nesmírně čtivému příběhu, jehož výsledkem je to, že asi nejeden čtenář si po zavření knihy za poslední stránkou řekne: "Co když to ve skutečnosti opravdu bylo trochu jinak, než je světu už po celé století předkládáno?" Je pravda, že celý příběh objevu Tutanchamonovy hrobky (ovšem nejen ten Carterův, ale i některé objevy učiněné později) vykazuje ve světle postupem doby odhalených faktů jisté nesrovnalosti, pochyby, náhody až příliš náhodné a milovníkům různých teorií tak nechává docela dost prostoru k uvolnění fantazie.

7 14.05.2022

Na originálního Robinsona jsem měl zálusk už delší dobu, minimálně od roku 2017, kdy jsem po letech opět sáhl po verzi, převyprávěné J. V. Plevou, kterou zná už několik generací především dětských čtenářů. A když letos vyšel v novém překladu v Odeonu, tak jsem si ho pořídil.
Zpočátku jsem si myslel, že původní Defoeův Robinson je v něčem lepší, v něčem horší nebo přinejmenším jiný. Každopádně asi nejen pro mě bylo trošku překvapením, čím byl Robinson před ztroskotáním, byl mnohým, naposledy - dalo by se říct - prachobyčejným otrokářem. No, nic moc chvályhodného, ale dejme tomu, taková byla doba. Není tedy asi divu, že generacím především dětí byla předkládána poněkud jiná verze. Ale upřímně řečeno, i mně osobně přišla Plevova verze poměrně záhy o něco sympatičtější a čtivější.
Tento Robinson (pominu-li neustále se opakující "Boží úvahy", v nichž stále tak nějak neměl jasno) byl podán takovým způsobem, kdy mi přišlo, že občas se chová dost podivně, občas dělá věci, nad kterými jsem se trochu podivoval či naopak nedělá věci, o kterých bych si myslel, že by jako trosečník měl řešit mnohem dříve, než je řešit začal - a jak to dělal v Plevově verzi, tam se jevil mnohem systematičtější.
Docela mi vadila absence členění knihy do jakýchkoliv kapitol. Celý ten příběh po ztroskotání má nějaký řekněme úvod, kde cosi popisuje, pak najednou skočí do deníku, kde nám opět zopakuje část z toho, co už uvedl v úvodu, aby se pak deníkové členění knihy vytratilo jak pára nad hrncem.
Z přibližně druhé poloviny knihy jsem byl už docela rozčarovaný a čím víc jsem se blížil k závěru, tím mi Robinson byl dalo by se říct protivnější. Dokud se popisuje to, jak se na ostrově postupně zařizoval, tak dobré, to by šlo (i když jeho obavy z napadení byly snad až paranoidní), ovšem zhruba od zachránění Pátka to začíná upadat, se záchranou jeho otce to jde prudce dolů a po objevení lodě se vzbouřenci už je to jenom fraška, v níž za prvé na ostrově pod Robinsonovým vedením probíhá operace, ze které jsem moc moudrý nebyl a za druhé v níž si sebestředný magor Robinson hraje prakticky na každé straně knihy na panovníka, krále, majitele či guvernéra ostrova, či snad až na jakéhosi poloboha, který má své poddané (a jejich řady se neustále rozšiřují, je jedno, jestli jsou to divoši nebo jeho krajané či jiní Evropané), kteří mu budou cele a bezvýhradně sloužit, a má potřebu se o tom neustále přesvědčovat. Dokonce by od nich chtěl třeba písemné prohlášení, že mu budou věrně sloužit a nijak ho neohrozí, psacích potřeb nemaje... Posledních zhruba 50 - 70 stran už mi začal být až odporný. No a popis toho, kterak zaopatřoval svůj znovunabytý majetek po návratu z ostrova, to už byla jenom taková třešinka na dortu k tomu, dát tuhle knihu na bazar. Děkuji pěkně, jednou stačilo. Pokud někdy opět dostanu chuť si přečíst Robinsona, určitě to bude verze od J. V. Plevy. Z počátečních úvah o plném hodnocení jsem postupně dost výrazně slevil a jsem rád, že jsem se dobral konce.

7 01.05.2022

Anotace knihy její obsah vystihuje vlastně přesně tak, jak jsem to chtěl napsat. A tak se snad omezím na to, že tohle povídání o staré Šumavě, Šumavácích, jejich životě, práci, zvycích a počátcích lyžování, proložené popisem cesty bratranců Paleczkových a orámované opět desítkami krásných starých fotografií (nejen) z ateliéru Seidel, jsem si užil od první do poslední stránky, stejně jako předchozí knihu o Boleticku, i když její zaměření bylo trochu jiné.

4 13.04.2022