Mikino00 komentáře u knih
Jiné, ale přitom stylově stejné jako Hra o trůny. Povídky, ač spojené ústřední dvojicí, byly každá jiná, což pozitivně přispělo k celkovému dojmu z knihy. První povídka působila naivněji a byla poctou rytířským turnajům. Druhá povídka nabídla lokální konflikt a ošemetnost námezdní služby. A konečně třetí povídka naplno servírovala známý styl i zvraty, tak typické pro Martina. Jenže byla docela předvídatelná svými berličkami a náznaky, ale i tak potěšila. Sympatické a zároveň typické pro autora jsou hlavní postavy, které chybují a nejsou ztělesněním dokonalosti. Celá kniha mě navnadila a prohloubila mou nedočkavost k dalšímu dílu Písně ledu a ohně. Martin si zde chytře otevřel dveře i pro další eventuální pokračování, kterému bych se upřímně nebránil.
Kniha je s drobnými odchylkami v podstatě totožná s filmem, který mě ke knize přivedl. Což jen potvrzuje její vysoké kvality. Od vynikající navozené atmosféry, přes silné postavy, až k neustálému napětí. To vše se snoubí ve všech liniích příběhu, které sledujeme, a ve výsledku kniha nabízí strhující napínavé počtení, jenž nelze jen tak odložit z ruky.
Poněkud nevyvážená kniha, jelikož každý z autorů jednotlivých studií se rozhodl zvolit zcela odlišný způsob, který pojal zhodnocení a představení své postavy. Od těch přinášejících faktografické poznatky až po ty co se omezili na analýzu postavy v historických textech. Tím nechci říci, že by se nejednalo o zajímavá představení postav, jen ve výsledku postrádám ucelenost a komplexnost informací.
Poněkud mi unikl smysl knihy. Zpočátku stručně líčí vztahy a vládu Habsburků vůči Zemím koruny české a od vlády Marie Terezie věnuje každému z vladařů příslušnou kapitolu. Informace v nich podané jsou však jen základní (chce se říci středoškolské) a dnes již mnohdy překonané. Poněkud mě zarazilo časté hodnocení autorů a neskrývané osobní sympatie vůči vybraným panovníkům. Osobně mě zaujaly jen poslední tři kapitoly o Františku Ferdinandovi, Karlovi a Ottovi, což je spíše způsobeno tím, že nejsem s životy těchto zajímavých osob příliš obeznámen.
Kniha umě kombinuje fakta s románovým vyprávěním (rozhovory, monology) a ve výsledku je velice čtivá. Nejedná se o plně odbornou práci, je nutno říci, že kniha líčí Evžena Savojského příliš růžově, vybírá si především jeho válečná tažení a poněkud vypouští závěrečná desetiletí jeho dlouhého a fascinujícího života. I přesto kniha neurazí ani laika, ani historika a je vítanou popularizační prací o tomto velkém člověku.
Kniha mě poněkud zklamala. Uznání si jistě zaslouží za zpracované téma, které v některých ohledech šokuje dodnes. Ale dějově mě kniha zaujala pouze do okamžiku, kdy začne Lolita chodit na gymnázium, tedy pouze první třetinou. Pak jsem se v pomalu plynoucím vyprávění, plném pocitů, musel ujišťovat, že dějové zvraty čekají na další stránce. Bohužel nečekaly.
Kniha Osudný krok Jana Masaryka je i přes svůj kratší rozsah čtivou a zajímavou sondou do posledních dnů (a nejen jich) Jana Masaryka. Vrhá světlo a pomáhá poodhalit skryté skutečnosti a přináší názory nejen Suma, jeho kolegů a spolupracovníků, ale i vybrané projevy Jana Masaryka. Jediným negativem publikace je časté opakování informací. Sum totiž zde předkládá několik svých článků na podobná témata, a jak sám v úvodu uznává, vzniká tím mnoho podobných textů o stejné vypovídající hodnotě.
Kniha má příznačný název, jelikož mráz opravdu přicházel z Kremlu, jak Mlynář ve svých vzpomínkách dokazuje. Jeho popis proměny myšlení, mocenských změn, zákulisí politiky je otevřený a čtenářský vstřícný. Nezachází zbytečně do detailů a občasným odbočením (historkou, osobnostním profilem) doplňuje i podepírá svůj názor na tehdejší události. Velice sympatické je, že dokáže uznat své chyby. Oproti všeobecně zakořeněným výkladům dějin tzv. pražského jara, předkládá odlišný pohled zevnitř a hlavně poodhaluje i jiný obraz osobností a jejich motivaci (Dubček, Husák).
Tato kniha mající sloužit jako stručný úvod do svět historické antropologie nenaplnila má očekávání. Autor se hodně zaměřil výhradně na německy mluvící autory a prezentuje zde spíše své závěry než přehledný úvod. Ale i přesto se jedná o pomůcku, která pomůže čtenáři jako naprostý základ historické antropologie.
Poněkud převažuje zklamání, hlavně proto, že s oproti filmu se zde karty naprosto obrátily. Rambo je zde nesympatická vraždící mašina a mé sympatie rozhodně patřily policejnímu sboru. Více mě ale mrzelo, že od příchodu Trautmanna ztrácí kniha svůj drive a začíná se táhnout
Dodnes nepřekonaná kniha, která předešla svou dobu o desítky let. Ani dnes nemáme žádný podobně ucelený přehled kulturního obrazu českých měst na přelomu středověku a novověku. Winter zde mapuje běžný život, mentality i problémy tehdejšího každodenního života, kde dochází k mnoha pozoruhodným skutečnostem a závěrům.