
Příspěvky

Kniha sice vše krásně a odborně pojmenuje, ale konkrétní tipy, jak psát správně odborný text, vám nedodá.


Na knize se mi nejvíce líbil obsáhly úvod, ve kterém autor vtipně glosuje současný boom outdoorových aktivit. Poté je kniha vyprávěním o horských dobrodružství, jež jsou proložena úvahami a celkově působí jakoby vám někdo vyprávěl dojmy ze své dovolené na horách. Místy je to vtipné, jindy zase máte chuť přeskočit o stránku dále. Bohužel některá místa knihy jsou poněkud nadbytečná a jen uměle natahují marginální příhody. Není to kniha, kterou si přečtete znovu.


Když jsem před lety knihu objevil, přečetl jsem ji nadšeně jedním dechem. Řada informací a celý příběh záchrany Vídně byl pro mě totiž zcela neobjevenou půdou. Nicméně nyní při druhém čtení jsem byl poměrně rozladěn. Samotnému obléhání metropole habsburské monarchie je věnován poměrně malý prostor. Tomu předchází poněkud nesourodý úvod s přehledem osmanských výbojů v minulosti, které je zejm. chronologicky poměrně zmatený. Překvapivě autorovi chybí také středoevropský kontext všech událostí a v podstatě reflektuje výhradně osmanskou stranu. Např. jednání o vzniku Svaté aliance naprosto vynechal. Věnuje se pak následným válkám, přičemž nezapře svou fascinaci Evženem Savojským. Tím knihu poněkud uměle natahuje a závěrečné kapitoly působí vyloženě nadbytečně. Je také poznat, že autor se soustředil hlavně na vojenské aspekty těchto událostí, což vytvořilo dosti neplastický obraz.


Kniha je určitě zajímavým vhledem do osudů hornického města na přelomu století. Autorce se podařilo zachytit dobovou mentalitu i specifičnost regionu a dokáže čtenáře do doby autenticky vtáhnout. Samotný děj knihy je propleten a postaven na zásadních regionálních historických událostech či spíše neštěstích, které autorka ovšem neinterpretuje po historické stránce vždy šťastně (sedmidenní válka nebo generační obměna Larisch-Mönnichů), což ale u beletrie těžko zazlívat. Celkově se jedná o čtivé dílo, skutečně jakousi kroniku, nicméně postrádal jsem větší dějovost, což se také projevilo na skutečnosti, že kniha postrádá vyvrcholení. Asi to bude tím, že bude následovat další díl.


Bohužel kniha mě velmi nebavila. Postavy včetně hlavní hrdinky byly nesympatické a ve výsledku nezajímavé. Samotný děj pak mnoho nenabídl. V podstatě je to variace na Harryho Pottera ve škole vrahů, které ale chybí zajímavý svět, propojení celého světa, celistvější děj i nějaké celková konzistence vyprávění během vzdělávacího procesů mladých vrahů. Příběh také místy nudil a nabídl dějové zvraty nápadně podobné filmu Kingsman, ale také řadě jiných žánrových sourozenců. Původně jsem nechtěl knihu tak pohanit, ale velké finále poněkud zkazilo celkový dojem ve své přehnané opulentnosti a krvavosti.


Kniha na mě působila poněkud nevyváženým dojmem. V podstatě se jedná o sled samostatných kapitol bez smysluplnějšího propojení, které působí jako přehlídka všemožných krutostí a obsceností mající za cíl šokovat a vzájemně se trumfovat. Což trochu upozaďuje to, co kniha vypovídá o lidech jako takových. I přes to všechno bych neviděl brutalitu knihy jako přehnanou. Právě naopak. Zcela vypovídá o tehdejší nepředstavitelně kruté době.

Již jsem několik zeměplošných příběhů pročetl a musím říci, že tento se mi jevil jako nejzdařilejší. Byla to ideální kombinace silné dějové linky, kterou právě často u Pratchetta postrádám, a nevyčerpatelné autorovy fanzatie, plné nápadů, vtípků a zdánlivě nekonečných možností jím vytvořeného světa.


Knihu bych rozdelil na dve casti. Ta prvni mezinarodni je vtipnou satirou na nedavne politicke udalosti a casto se trefuje do cerneho. Navic je dostatecne blazniva a napadita, takze opravdu zvlada bavit. Bohuzel v druhe casti se dej presune do Svedska a zacina pomerne nezajimava dejova linka na pul plynu s zcela upozadenym starikem. Ta me jiz nezaujala ani svym obsahem, ani humorem, ktery byl ponekud krecovity.


Kniha nabízí pohled na postupný úpadek Osmanské říše od osudného neúspěšného druhého obléhání Vídně až do vzniku Turecké republiky po první světové válce. Čím více se autor blíží 20. století, tím podrobněji rozvíjí svůj výklad, což je poněkud na škodu a úkor událostí 18. století. Jinak čtivá práce pak od druhé poloviny 19. století reflektuje spíše britský pohled a účast na dějinách této říše a zcela upozaďuje pro českého čtenáře jistě zajímavější události spjaté s habsburskou monarchií, resp. Rakouským císařstvím.


V podstatě platí totéž, co pro první díl. Kniha je čtivá, neustále směřuje dějově bez zbytečných odboček kupředu a nabízí snad po každých 50 stranách zásadní zvrat. Avšak vše tak nějak až moc ideálně do sebe zapadá a jde hlavním hrdinům na ruku až příliš okatě. Trochu tomu chybí takového pozadí, přiblížení postav, které oněm zvratům a jednání postav dodá smysl a pozadí. V tomto ohledu je seriálová adaptace napřed a změny televizními tvůrci provedené jsou pak povětšinou k lepšímu.


Ke knize mě přivedl skvělý seriál. A musím konstatovat, že kvalita je srovnatelná, změny učiněné v seriálu však byly většinou k lepšímu a příběh obohatily. Každopádně velice zdařilý start knižní série.


Do čtení knihy jsem se postupem času musel dost nutit. Celou dobu mě totiž neopouštěl pocit, že se tam vlastně nic neděje a kniha se neustále točí v kruzích každodenních příhod a válečných útrap, které jakkoliv byly čtivě sepsány, nedokázaly probudit mou zvědavost a dychtivost vědět "co bude dál."


Docela mi vadil způsob vyprávění v tomto židovském, pardon sklenářském, příběhu. Autorka v podstatě kontinuálně chrlí historii a popisuje fungování svého smyšleného světa. Do toho občas zasazuje dialogy, které jen nahrávají dalšímu vyprávění. Ono pár dějových posunů a zásadních dialogů v příběhu je trochu málo. Neztotožnil jsem se navíc ani s hlavní postavou, jejíž účel snad je vyptávat se a vytvářet tak prostor pro další vysvětlování aspektů autorčina světa. Ten ovšem autorka promyslela velice pěkně a je hlavním tahákem knihy. Takový nádech tajemna prostupuje celou knihou. Třeba mě zvědavost navede k přečtení i další knihy.


Je mi líto, ale v Čaroprávnosti jsem postrádal hodně atributu předešlých dvou knih. Absence humornějšího pojetí mi dost scházela, jelikož příběh tentokrát byl poněkud slabší a připadalo mi, že se dohromady nic moc neudálo. Autor také trochu přitáhnul uzdu své představivosti. To ale nic nemění na faktu, že je kniha velice čtivá, postavy sympatické a celkově zanechala milý dojem.


Musím říct, že jsem první setkání se Zeměplochou nadmíru užil. Celá kniha svědčí o neuvěřitelné autorově fantazii, jeho nadhledu, vtipnosti a hlavně schopnosti zlehčovat všechny atributy fantasy žánru. Kniha se skvěle čte, dějově se neustále posunuje a dokáže na každé druhé stránce překvapit.


S Dickovou tvorbou mám docela problém, nikdy jsem ji zcela nepřišel na chuť a filmy natočené podle jeho děl se mi vždy líbily více. Byl to právě kultovní film Blade Runner, který mě přiměl dát Dickovi ještě jednu šanci. Zpočátku jsem byl zaskočen, jak odlišný film od knihy je, a velebil genialitu filmové verze. Časem jsem však přišel knize tvz. na chuť a ponořil se zcela do depresivně vyhlížející budoucnosti Dickova světa. Rozpory, které hlavní hrdina řeší v prostředí, kde nic není jak se zdá, mě společně s nečekanými zvraty (linka kolem Rachel) provedly až k hořkosladkému konci a výslednému konstatování, že kniha má svou váhu jak po stránce dějové, tak myšlenkové a čtenářsky se řadí k nejpřátelštějším Dickovým románům. Film i kniha jsou tedy každý ve své rovině i svém vyznění odlišné a přesto skvělé.


Kniha s neuvěřitelně zavádějícím názvem. Reformám je věnován minimální prostor a kniha je spíše souhrnem základních událostí a aspektů ze života obou panovníků. Kniha je spíše popularizační.


Knih mapujících život a vládu Marie Terezie je nepočítaně, navíc v rámci výročí jejího narození rozšíří toto portfolio letos jistě další publikace. Tato kniha nepřináší v podstatě nic nového, jen sumarizuje dosavadní poznatky, Rozhodně se nejedná o přelomovou knihu jako od Tapieho. Nicméně kniha má svá nesporná pozitiva, která ji odlišují od "konkurence". Je to větší důraz na každodennost panovnice a jejího dvora, prostor dostane také sídlení struktura nebo popis vztahu panovnice k polozapomenutému Sedmihradsku. Což je vítaná změna oproti záplavě militárií a správních reforem, které čtenář nalezneme v podobných knihách.


Samotná kniha se Pragmatické sankci příliš nevěnuje a autor odbočuje často do minulosti nebo do období vlády Marie Terezie. Kniha je také koncipována převážně z pohledu politických dějin, a ani nevyužívá potenciál událostí doprovázejících vznik a schvalování sankce, které povrchně zmiňuje.


Čtivá kniha postavená hlavně na politických dějinách se snaží představit i osobnost Marie Terezie. Práce je již staršího data a tak na některé závěry či zjištění se dnes pohlíží jinak, ale i tak jde o základní práci k životu a činům této velké ženy. Možná bych vytkl jen místy až přílišnou adoraci a obhajobu císařovny.


Musím říci, že kniha nenaplnila má očekávání. I když se jedná o popularizační práci, očekával jsem ucelenější a sofistikovanější pohled na zajímavé aspekty beskydské turistiky. Kniha se věnuje převážně horským chatám, které přibližuje dost povrchně (výstavba, majitelé, současnost). Na druhou stranu chápu, že pramenů zrovna moc není. Okrajově připomíná také spolky (detailněji rozpracované ve studiích jiných autorů) a vybrané fenomény Beskyd (železnice aj.). Jenže kniha se ke své škodě vůbec detailněji turistice jako takové, tedy turistům samotným. Např. naprosto postrádám soupeření českých a německých turistů (přemalovávání značek apod.), problémy s majiteli pozemků při vytyčování turistických tras či pominutí výletů např. pěveckých spolků. K turistice také patří organizovaný sport, naprosto opomíjený touto knihou. Kniha však občasného návštěvníka Beskyd nebo milovníka starých pohlednic jistě potěší a může být dobrým odrazovým můstkem k dalšímu zájmu o poutavý svět historie turistiky nejen v Beskydech.


Kniha se navzdory svému názvu, pod kterým se dá představit ledacos, zabývá primárně osvícenskými myšlenkami a literární činností aristokratické společnosti v Čechách. K tomu autor využil mnoho literatury a pramenů vybraných aristokratů, jejich zhodnocení předkládá někdy až přespříliš podrobně, což jde ve výsledku na úkor čtivosti. Je škoda, že autor navzdory názvu knihy věnuje svou pozornost jen aristokracii a ucelenější pohled na šlechtu a její společnost nepodává. Za zcela ideální také nepovažuji skutečnost, že autor sleduje výhradně šlechtu v Čechách. Občas zmíní i Moravu, Slezsko však zcela ignoruje. I přes tyto výtky však kniha podává mnoho cenných a zajímavých poznatků a jistě stojí za přečtení.


Kniha jistě stojí za přečtení a není tak tragickou, jak ji starší komentář na této stránce vykresluje. Je pravdou, že Petráň zvolil poměrně netradiční styl vyprávění, kdy skáče od jedné události k druhé a navíc text prokládá exkurzy ve formě rozhovorů s odborníky z jiných disciplín. Bohužel celkově je kniha nekontinuálně vyprávěna a celkový obraz o povstání tak nepodává. Na druhou stranu Petráň zvolil pro své vyprávění zápisky pismáků, lidových kronikářů, paměti a deníky přímých účastníků napříč všemi vrstvami, což vykresluje události ve velice zajímavém světle a nabízí více než zajímavý pohled na vybrané osobnosti. Na rozdíl od zmíněného komentáře musím naopak vyzdvihnout minimální vliv marxistické a komunistické ideologie na tuto knihu a její závěry.


Kniha důsledně sleduje svou filmovou předlohu a pouze v úvodních kapitolách příběh rozšiřuje a osvětluje pohnutky některých postav. Příběh je lehce průměrný podobně jako film. Jen mi přišlo, že kniha nastínila některé aspekty příběhu příliš rychle, i když měla prostor pro větší popisnost, nevyužila jej.


Jakkoliv nepatří renesance mezi mnou preferovaná témata, musím naprosto kvitovat tento "jiný" pohled z oblasti sociálních dějin na italskou renesanci. Burkovi navíc nelze jako už tradičně upřít velká čtivost.


Musím říci, že jsem od knihy čekal spíše rozbor Marxových myšlenek a jeho díla. To však kniha zcela pomíjí a výhradně se soustředí na Marxův život. Ten jakkoliv byl barvitý, tak zajímavý moc nebyl. Kniha je tak sledem informací o tom, komu Marx dlužil, s kým se zrovna hádal nebo jak tahal z Engelse peníze. Právě tato přílišná detailnost dost kazí čtenářský dojem.


Kniha v konečném důsledku nabízí mnoho statistických a komparačních zhodnocení, které v podstatě nevypovídají o ničem. Minimálně čtenáři nesoustřeďujícímu se výlučně na toto téma. Skutečně jsem měl pocit po přečtení některých kapitol, že jsem se o vývoji historiografie v dané zemi a jejich tématech nedozvěděl vlastně nic. Čestnou výjimku tvoří příspěvek Jiřího Vykoukala, který popisuje vývoj historiografie soudobých dějin v Polsku. Zde autor přestavil témata hýbající polským dějepisectvím a přinesl i dostatečně střízlivé zhodnocení, neutopené v záplavě grafů, tabulek a jmen.


Když jsem světověk četl poprvé v rámci povinné četby příliš mě neoslovil. Nyní jsem se k němu po letech vrátil a musím konstatovat, že se jedná o pozoruhodné dílo a koncepci. Paloušem načrtnutý světověk a jeho rysy či poznámky k periodizaci jsou skutečně fundovanými úvahami, které mají svou hloubku a hlavně platnost. Druhá část knihy Časování lehce rozšířila první část, ale měla již větší přesah do oblasti filozofie, což nedokáži docenit.


Přepis zajímavého cestopisu Kryštofa Haranta, který popisuje svou cestu do Svaté země a Egypta. Harantovy popisy a srovnání jsou velice zajímavá, ukazují nejen tehdejší stav zemí pod tureckou nadvládou, ale i myšlení a pohled vzdělaného člověka té doby na mu zcela cizí kulturně odlišné prostředí. Nezachází přitom zbytečně do detailů a cestopis se dobře čte. Jen mi trochu chyběl odbornější doprovodný komentář, který by zhodnotil knihu z pohledu historiografie, ale i pozadí samotné cesty Kryštofa Haranta.


Nejslabší kniha s Geraltem. Kniha na mě působila jako několik povídek propojených dohromady s mnohdy až příliš vyumělkovanými dějovými zvraty. Navíc často kniha dějově vyloženě stagnovala a takových prvních sto stran téměř nic podstatného nestane. Samotný příběh mě neoslovil a začínám se obávat, že Sapkowski již svůj svět Zaklínače vyčerpal.
