Zlord Antiježíš komentáře u knih

1951 - dva roky po tom, co Sovětský svaz odpálil svou první atomovou bombu, šest let před vypuštěním první umělé družice zěmě (Sputnik) a celých deset let před prvním člověkem ve vesmíru. V době kdy kosmický program je v plenkách vydává Asimov své nejzásadnější dílo - Nadaci. Rok 2011, šedesát let po vydání nadace, dnešní facebooková generace surfuje po internetu z mobilu, ve kterém má integrován fotoaparát s větším rozlišením než je v Hubbleově teleskopu, geneticky upravujeme potraviny, začínáme využívat nanotechnologie, genové inženýrství v lékařství, simulujeme v CERNu mladý vesmír. V tomto světě Nadace stále funguje, se stejnou silou jako v době svého vzniku. Jde málem o zázrak. Asimov dokázal napsat vědeckofantastickou knihu, která odolává nejen času, ale i vědeckému pokroku. Nadace je totiž spíše než technologický román, román sociální. Autor se nezabývá popisem úchvatných strojů budoucnosti, ale píše o své současnosti, o současnosti lidstva roku 1951, zároven píše o jeho mnohatisícileté historii, a v neposlední řadě budoucnosti. Svět galaktické říše je pouze nástroj nadhledu. Vše podáno jedinečným, málem až detektivním stylem, tak typickým pro Isaaca Asimova. Nadace je o člověku, o lidském druhu, o Asimovovi i jeho čtenáři.

28 14.01.2011

Prozradím ti tajemství, milý čtenáři, který zajísté věříš že po smrti není nic. Po smrti je něco! Po smrti duše opustí tělo a hledá jiné, ve kterém by se dočasně nebo nastálo usadila. Nevěříš? Zdá se ti že přeháním? Inu mám pro tebe hmatatelný důkaz - román Drood. Věz že právě Drood jest dílem dvou spisovatelů, ale jediné duše, duše Wilkieho Collinse vtělené do hmotné schránky Dana Simmonse. Čekáš-li však akční a čtivý příběh, tak jak jsi na to určitě v daleké budoucnosti zvyklý, budeš zklamán. Drood tě rozdrtí svým mystériem, svou temnou atmosférou viktoriánského Londýna, oblouzní tě opiovými výpary a vykoupe v největší londýnské stoce - Temži. Plíživě a pokradmu se ti Drood vetře do snů, zasadí semínko šílenství a v noční temnotě, jakož i bezpečí denního světla jej bude zalévat a hnojit. Připrav se na svět Wilkieho Collinse a jeho přítele Charlese Dickense, otevři brány své mysli a nech v ní vyrůst hypnotický strom záhady Edwina Drooda.

8 13.01.2011

Stejná šablona, jiné prostředí, jiné postavy. Brown vaří z vody a tentokrát to není ani přiliš čtivé.

4 11.01.2011

Čtivé, čtivé, čtivé...a vším ostatním si autor vytírá zadek. Ostatně jako ve všech svých knihách. Vše je přizpůsobeno čtivosti a to tak lacině a okatě, až vám to jíž při druhé knize začne vadit. Vlastně částečně vám to vadí už při jeho první knize, bez ohledu na to která to je, protože všechny jsou podle stejné šablony. Já jsem zvládnul tři, Anděly a démony, Šifru a Digitální pevnost a něco mi říká že další už číst nikdy nebudu. Stejně už u druhé člověk ví jak se příběh bude vyvíjet protože se vyvíjí stejně jako u první a u třetí se čtenář vyloženě nudí a proklíná tu nejjednodušší boudu na čtenáře kterou autor používá k jeho udržení u knihy. Při prvním setkání s Brownovou tvorbou vás dokáže nadchnout jeho práce s konspiracemi, ale to se bohužel postupem času vytratí a pak? Nezbude nic...ani důvod číst něco dalšího.

16 11.01.2011

Velice kvalitní prvotina. Především dobrodružná četba zasazená do vědeckofantastického prostředí. V některých okamžicích, jako je třeba příprava vleryboponorky, si vzpomenete na klukovské chvíle kdy jste tajně s baterkou, aby rodiče nevěděli, hltaly verneovky. Nejde ale pouze o dobrodružství. Oceán prachu předznamenává velké věci, které se zrodí v hlavě tohoto autora. Vždyť samotná myšlénka oceánu jehož obsahem není voda ale prach, planety s obrovským obyvatelným kráterem, nebo (a možná především) neuchopitelná Dalusa, je originální a dává tušit rozsah autorovi fantazie - respektive její neohraničitelnost. Vzhledem k rozsahu mě příjemě překvapila i propracovanost a jsme opět třeba u Dalusy, nebo se můžem odkázat na obyvatelstvo Nulakvy, jakož i tajemství v hlubinách prachu. Čtivé, originální, příjemné...

4 23.12.2010

Pětice postav, otec; Ivan; Aljoša; Míťa a šedá eminence Smeďakov je geniálním obrazem světa. Každý z nich je extrémem průměrnosti a zároveň průměrem extrémnosti. Každý je jiný, každý symbolizuje odlišný pohled a každý z nich zastává jiný přístup, ale přesto jsou všichni Karamazovi. "Ivane, je bůh, nebo bůh není?" "Bůh není!" "Aljoško, je bůh, nebo bůh není?" "Bůh je!" Zásadnost otázek a myšlenek je úžasná, stejně jako nástroje a metody které je zprostředkovávají!

11 19.12.2010

Neuromancer je sci-fi desetiletí X Neuromancer se nedá číst, hlava mi to nebere. A teď si z těhle protiproudů vyberte čemu budete věřit. Nemožné. Tak jsem se rozhodl přesvědčit se sám ke kterému názorovému proudu se přikloním a pustil jsem se do mého prvního kyberpunku. Výlsedek? Proud první výtězí! Lidi je to šleha! Naprosto se nesplnila varování s nutností číst některé pasáže vícekrát...ano, možná to bude potřeba jednou přečíst znova, ale ne kvůli pochopení, ale kvůli tomu o jak výbornou knihu se jedná. Jasně, bylo to první kyberpunkové dílo, takže jsem zezačátku přemýšlel nad některými výrazy slangu a řeči, ale to člověku během čtení dojde, rozhodně s tím nic nezmění opakované čtení některých pasáží. Bál jsem se problémů s orientací v knize typu "kde teď zrovna jsem, v drogovém opojení, matrixu, nebo realitě" ale ani na to v nejmenším nedošlo. Gibson to zaonačil úchvatně...nevede nikoho za ručičku, ale přesto je vždy jasné kde zrovna jsme. V tomhle dílku se netápe. Tahle kniha je jednou z těch vizí které se žijou, hltají a po dočtení se nedaj snadno dostat z hlavy. A nakonec už rozumím i revoluci jakou kyberpunk v osmdesátejch letech na poli sci-fi způsobil. Tohle je totiž úplně něco jiného než ostatní sci-fi. Je to stylová jízda která vám vykope mozek z hlavy někam do oblasti kam slunce nezasvítí. A teď vzhůru do druhého Kyberpunkového věrozvěsta - Bruce Sterlinga.

4 24.11.2010

Tak napodruhé to s Aldissem vyšlo. Po zklamání u Helikonie, tady jsem pochopil proč je Aldiss řazen k elitě. Četlo se to skvěle. Kniha má lineární spád děje, ovšem s gradací na konci. Děj se vyvíjí postupně a stále je odhalováno další a další tajemství, detektivním způsobem. V určitém okamžiku celkem snadno přijdete na to jak vše dopadne, s lodí, obry i vetřelci...ale příběhu to nic neubere. Bravo

Dan Simmons vystavěl Krutou trilogií památník old school detektivkám. Mrazivý a krutý památník. Simmonsův "Phil Marlowe" - Joe Kurz je až do morku kostí záporná postava, chladnokrevná, nebezpečná, zavrženíhodná... ...kterou musíte bezmezně milovat!!! Stejně jako v Droodovi zde Simmons zasvěceným a geniálním způsobem vzdává hold určitému literárnímu žánru, období a sortě kolegů z branže. Moderní detektivka třicátých let odehrávající se v současnosti funguje neuvěřitelně skvěle.

5 19.11.2010

Myslíte si že máte fantazii? Říkali vám jako dětem že máte bujnou fantazii? Prdlajs máte! Něco co si dokážete těžko představit, něco co vám zvedá chloupky na zátylku, udivuje vás svou propracovaností a šokuje originalitou...to všechno ten člověk (jmenuje se A.C.Clarke, znáte ho?) vymyslel!!! Tahle útlá knížka se nečte, ta se prožívá. A pokud mám mluvit pouze za sebe, prožívat tohle bylo jedno z nejlepších období mého života. A to když jsem tam stál a najednou jsem uviděl kde vlastně stojím byl jeden z nejsilnějších zážitků.

21 19.11.2010

"Námětem sci-fi románu je příběh mladého muže vychovaného Marťany, který se ocitl mezi lidmi."
HA! Co je to za blbost, musí si zákonitě říci úplně každý, byť čtenář třeba brakové literatury. Já jsem si to také řekl, ale nadruhou stranu, něco na tom musí být. Je to přece Heinlein. Tak jsem to zkusil...a zjistil že jde o něco vyjímečnýho něco co změnilo můj pohled na svět. Ono totiž vůbec nejde o Marťany, ono nejde ani o vesmír a fantastický vynálezy. Jde o zemi, o lidstvo a člověka jako jedince! Použití "muže vychovaného Marťany" je čistě účelové. Pouhý prostředek k získání vnějšího pohledu. Kdo dokáže nejobjektivněji hodnotit věc? Ten kdo s ní nemá nic společného. A tak nejlepším zrcadlem odrážejícím chování člověka je někdo, kdo se jako člověk nechová. Zrcadlem života na zemi je někdo, kdo na zemi nikdy nežil. Zrcadlo které nebylo vychováno lidstvem odráží nezaujatě tvář lidstva. Proč? Kvůli nesmírnému nadhledu. A tak tu máme marťana, nezatíženého studem, falešnou morálkou, vírou, etikou, zásadami...a ten nás učí sama sebe poznávat, odbourává předsudky a ničí hranice. Činí tak svět lepším, nejen v knize, ale i v realitě, protože alespoň jednoho člověka, mou maličkost, Valentine Michael Smith udělal lepším než byl před přečtením. Cizinec v cizí zemi jde až na dřeň podstaty lidství, od náboženství po sex, od chování člověka k člověku k chování člověka k jedinému místu ve vesmíru na kterém dokáže žít. Možná nejzásadnější filosoficko-fantastická kniha všech dob. A autor? I kdyby nenapsal nic jiného, už za tohle by si zasloužil být řazen do velké trojky.

22 19.11.2010

Geraldova hra - hutná a tíživá výprava do mozku zoufalé a bezmocné ženy na níž doléhá tíže okamžiku a konfrontuje ji s vlastním nitrem, nevyřešenou minulostí, nejistou budoucností a šílenstvím přítomnosti. Je velmi nepravděpodobné že tohle by napsal muž. Žena uvnitř autora dostala volnou ruku a zatím co muž se flákal, ona triumfuje. A i nás, mužské čtenáře dokáže ztahat za ty správné nitky.

!Nevhodné pro začínající Kingaře nebo příliš mladé čtenářstvo obecně. Netvrdím že musí platit bez výjimky...