Mayaku komentáře u knih

Příjemná jednohubka na deštivý večer. Britskost z této útlé knížečky čiší, ale spíše disponuje milou nadsázkou, než pořádným suchým britským humorem. Smíchy jsem se u ní rozhodně nelámala.

2 04.01.2018

Zvláštní knížka s velmi originálním námětem a způsobem vyprávění, která se velice lehko čte (za den jsem měla přelouskáno). Bohužel i přesto, že kniha v podstatě mapuje dost niterní příběh, nedokázala mě do něj pořádně vtáhnout a já Budův a Maxův svět opustila, aniž by ve mně zanechal hlubší emocionální stopu.

2 07.08.2017

Tragikomické příběhy nuselských antiheroických samorostů mě velmi příjemně překvapily a chvílemi jsem se opravdu královsky bavila, a to ačkoliv mikroepizodky občas zanechávaly hodně hořkou pachuť na jazyku.

2 06.07.2017

S Johnem Taylorem, tím frajerem v bílém trenčkotu, co má nadání k nalézání věcí a čaj rád tak černý, že v něm koroduje lžička, jsem se poprvé setkala asi před deseti lety. Jeho styl nebyl dokonalý, ale přesto mě jeho příběhy z odvrácené tajné strany Londýna něčím oslovily a já se na Noční stranu vždy (s tu většími, tu kratšími prodlevami) ráda vracela, abych se tam znovu a znovu setkávala se známými ujetými postavičkami dotvářejícími její kolorit. Je to důstojné zakončení jedné ságy, ale i tak mi budou staří známí od Alexe Morriseye, přes Mrtvého Chlapce, až po Břitváka Eddieho asi trochu chybět.

2 02.07.2017

Občas krásně střelené, většinou však velmi utahané, s dost antiklimaktickým závěrem (hehe). I když je i zde Adamsův příjemný styl hodně zřetelný, je pro mě Dirk Gently obsahově o třídu a humorně o dvě třídy slabší než Stopařův průvodce galaxií.

2 30.05.2017

"Z interview uvnitř novin se dozvídám, že jsem z legendárního komika postoupil na boha komedie. Myslím, že ten cyklus probíhá takhle: aspirant - kult - legenda - bůh - zašlá veličina. Ať je to jak chce, v téhle chvíli jsem patřičný bůh komedie. Nebezpečně blízko k patřičně zašlé veličině."

Monty Python jsem vždycky vnímala spíš jako celek a na samostatnou tvorbu jednotlivých členů jsem se příliš nezaměřovala. Když na mě však deník chamtivého parchanta vykoukl v knihovně, řekla jsem si - proč ne? - a dala se s chutí do čtení. Eric Idle je neskutečně vtipný člověk. Prakticky celou knihu jsem četla přes závoj slz v očích, z valné většiny způsobených krutými záchvaty smíchu, které ve mně vyvolávala, ale nestydím se přiznat, že v pár případech (slovy: dva) to bylo způsobeno slovy dojetí a smutku (ano, i to zde najdete!). Takže to radši nečtěte v tramvaji, neb budete vypadat jako pako, až se budete svíjet u tyče v křečích smíchu, nebo tahat nudli při vzpomínkách na George Harrisona.

2 18.05.2017

Literární delikatesa, která ale ne každému zachutná. Já se ovšem opájela jazykovou bohatostí O'Brienovy tvorby a rochnila se v těch předlouhých souvětích a archaických výrazech, dovedených k dokonalosti geniálním překladem Martina Pokorného. Opravdu obrovský klobouček panu překladateli, protože tenhle překlad je vážně Meisterstück s velkým M. Já bych se tady v originále absolutně nechytala, i v češtině si text vyžádal dost soustředění, ale za ten zážitek to stálo.

2 09.05.2017

Nevím, jestli je to Umezakiho psaním samým, nebo geniálním překladatelským umem paní profesorky Švarcové a doktora Winkelhöfera, ale tahle knížka mi nesmírně sedla a výborně se mi četla. První povídka "Třešňový ostrov" se mi asi líbila nejvíce, sice je psána trochu suchým a odtažitým způsobem, ale i tak na mě zapůsobila nejvíce a příznivě mě naladila na zbytek knihy. Při čtení jsem si říkala, že mi stylem hodně připomíná podstatně výživnější a emocionálně zdrcující Ohně na planinách od Šóheie Óoky, a pak zde na databázi vidím, že i na překladu této se podílel dr. Winkelhöfer...prostě kdo umí, ten umí :) "Krátká historie jedné barabizny" mi zase lehce připomínala některé groteskní příběhy E.A.Poea a párkrát jsem se u ní docela zasmála ("V cizině mají přísloví, že kdo se směje naposled, ten se směje nejlíp. Následující vývoj situace ukázal, že my jsme se smáli napřed a až příliš mnoho"). Závěrečná novelka "Bláznivý drak" pak ve mně zanechala nejrozporuplnější pocity. Příběh osudů bratrů Eisukeho a Džósukeho a jejich rodiny byl velmi zajímavý, ale chvílemi mi trochu vadila určitá zmatečnost v tom, jakým způsobem byl příběh psán - neorganicky podané flashbacky by mi ani tolik nevadily, ale nemám ráda, když se při vypravování nahodile střídá minulý a přítomný čas, a také mi chvílemi unikalo, z čí perspektivy je příběh vyprávěn. Jinak pěkné.

2 09.05.2017

Asi bych měla začít pořádně číst anotace, pak by mě nepřekvapovalo, že kniha byla docela jiná, než jsem původně předpokládala. Vzhledem k podtitulu "kritika politické rozlišovací schopnosti" jsem očekávala, že půjde o nějakou socio-politickou studii, primárně zaměřenou na hranice společenství ve smyslu spíše politickém z hlediska společnosti, a ono ejhle - hranic tam byla spousta, ale všechny směřovaly spíše k hledisku rozličných hranic z pohledu jedince a jedince ovlivňujících. Ovšem pozor, to že zaměření knihy mě trochu zaskočilo, rozhodně neznamená, že by šlo o špatnou publikaci. Koncepce knihy je poměrně zajímavá a Liessmann bere matérii dost obšírně - od pojmu hranice, hranice lidskosti a humanity, lidské důstojnosti a ochoty riskovat, přes hranice státní (bez)moci, hranice otevřené Evropy, udržitelné budoucnosti, urbanity, až k hranicím vyplývajícím z pracovního nasazení člověka a kultu mládí střetávajícího se s otázkou stárnoucí populace. Liessmann dokazuje, že určité pomyslné hranice jsou všude kolem nás a jsou v našem vnímání hluboce zakořeněné (ať už chceme nebo ne), rozhodně mají podstatný význam a nebylo by úplně moudré je smazávat, ač jsme k tomu nezřídka vnějšími okolnostmi puzeni.

2 27.03.2017

Mám takový dojem, že knihy (stejně jako lidé), které máte ve svém životě potkat, si k vám cestu prostě najdou. Přesně tak to bylo s Mužem, který miloval Yngveho, o něhož jsem letmo zavadila pohledem při odchodu z knihovny a hned po rychlém přečtení prvních řádků jsem věděla, že tohle přesně bude moje krevní skupina. Všichni jsme do určité míry někdy byli v Jarleho botách, asi každý zná ten pocit rozpolcenosti při hledání sebe sama a potřeby se nějak odlišit od většinové společnosti. Tenhle aspekt dospívání se prostě nemění a je jedno, jestli se píše rok 1990, 2003 nebo 2017. To téma je zkrátka nadčasové a Renberg podal vnitřní pochody sedmnáctiletého Jarleho tak luxusním způsobem, že zůstane stále aktuální...každý z nás si totiž kus svého "Jarleho" v sobě nese už napořád.

"Oukej! Zeptejte se svýho srdce, kdo jste! My jsme Mathias Rust Band a vy jste sekaná proti zdi!"

2 06.03.2017

Nevím jak je to možné, ale Fuks dokázal stvořit velmi niterní příběh, aniž by mě byť jedinkrát emocionálně zasáhl. Pro mě bylo vyprávění dost chladné a odosobněné (paradoxně - vzhledem k tomu, že zachycuje vnitřní pochody páně Mudstockův). Popravdě řečeno jsem se u čtení často docela nudila, a to rozhodně nebylo dáno skutečností, že závěr knihy mi byl znám již od dob gymnaziálních, ale prostě tím, jak byl příběh napsán. Vcelku zklamání.

2 26.02.2017

Frank Lehmann je jednou z nejpohodovějších literárních postav, s nimiž jsem se kdy setkala. Taková zvláštní a luxusní kombinace Alexe Morissey ze série Noční strana, Bernarda Blacka z Black Books a Briana Jacksona z Otázky za deset. Táhne mu na třicet, žije si svým rutinním barmanským berlínským životem, jenž mu úplně vyhovuje, a veškeré epizodky jeho života, které sleduje děj knihy jsou podtržené dokonale ironickým humorem. Za těch 200 stran mi Frank záhadně přirostl k srdci, jako by v něm byla zosobněna určitá esence vlastní mnoha mým blízkým přátelům a do určité míry i mně samé.

Přijde mi jako velká škoda, že tato kniha zůstává v našich luzích a hájích prakticky neznámá (ostatně i já jsem na ni narazila jen náhodou, když jsem si ji před lety random zakoupila ve slevě, nevěda o jaký poklad se jedná), neb Frank Lehmann je takový sympaťák, že by si své čtenáře určitě našel.

2 20.02.2017

Pokud si někdo chce přečíst o potenciálu a náchylnosti lidí k nelidskému chování, doporučuji přečíst si rovnou Luciferův efekt od Zimbarda a neztrácet čas s Grimaldim. Byť mi kniha moc nedala, nemohu jí upřít, že občas se tam nějaká zajímavá myšlenka objevila. Ve výsledku to však pro mě byla jen zapomenutelná skica.

"Nejobtížněji se ovšem problém společenství různých odlišností řeší v liberálních společnostech. Když odmítají prosazovat jakýkoli typ lidství, jak by mohly někomu zabránit, aby chtěl prosazovat ten svůj? Když z tolerance učinily svou zásadu, kam až mohou tolerovat netoleranci těch, kteří se s ní neztotožňují? Hlavní slabostí demokracií totiž je, že se nemohou bránit proti lidem, kteří je chtějí zničit, aniž by musely popřít samy sebe. Buď musejí začít být netolerantní vůči jakékoli formě netolerance, nebo musejí tolerovat to, co je zničí. V prvním případě budou obviňovány, že už nejsou demokratické. Ve druhém budou obviňovány, že z objektivního hlediska přispěly k tyranii, která nastoupí po nich." (s.110)

2 03.01.2017

Tahle knížka je taková moc příjemná jednohubka. Je napsaná poměrně poutavě, jak je u Heinleina zvykem, ale během čtení jsem se nemohla ubránit pocitu, že celý příběh je zbytečně zkratkovitý a moc by si zasloužil být více rozveden do detailu (zejména některé části vývoje příběhu byly z mého pohledu úplně přeskočeny a/nebo docela odbyty, což je podle mě prostě škoda). Čistě z tohoto důvodu dávám jen průměrné hodnocení, jinak je to opravdu velice fajn počteníčko.

2 19.12.2016

Film natočený podle této předlohy je mojí srdeční záležitostí, obávám se však, že u knihy tomu tak nebude. Ne, že by kniha byla špatná, to vůbec ne. Stardust jsem ale četla v originále a docela dlouho mi trvalo než jsem se do příběhu začetla, v angličtině to není moc snadné čtení a to už jsem se v ní něco načetla. Příběh sám o sobě je hezky vymyšlený i napsaný, ale oproti filmu mi v knize chyběly momenty, které by nějak vyvolávaly ve čtenáři emoce. V tomto směru mi kniha přišla poněkud unylá, což je velká škoda, která pro mě zásadním způsobem kazila výsledný dojem.

2 27.11.2016

Příjemná, rychle ubíhající, jednohubka. Není to sice úplně klasický King, ale čte se to výborně, ostatně jako prakticky vše od tohoto mistra :) Subjektivně ve mně příběh vyvolával podobné nostalgické pocity jako Kingova povídka Tělo ze sbírky Čtyři roční doby :)

2 05.10.2016

Bauman umí výborně pojmenovávat věci pravými jmény. Tato útlá publikace je spíše takovým stručným souborem skic jeho základních myšlenek o moderní tekuté době a jejím vlivu na uvažování nás všech, jež v ní žijeme. Na každý pád se to čte výborně :)

2 16.06.2016

Psal se rok 2004 a já se poprvé setkala s tvorbou Raye Bradburyho a hned z toho byla literární láska na první pohled, na čemž měla lví podíl právě tato kniha. Uznávám, že kvalita jednotlivých povídek dost kolísá, ale už jen kvůli fantastické Kose, Strýčkovi Einarovi, Dubnové čarodějce a Sloupu ohně rozhodně stojí za přečtení.

"Drew Erickson bez ustání mává kosou, s očima oslepenými tisíci sluncí a pohledem plným bledé hrůzy, s očima, které nikdy nespí, žne pořád dál a dál a dál..."... I po těch letech mi to pořád zní v hlavě :)

2 03.05.2016

"Když se později klepu zimou v posteli - na zádech, zatímco čekám, až mi obličej zaschne, abych nenechával krev na polštáři -, pečlivě promýšlím strategii na zítřek a po dlouhých rozvahách dospěju k závěru, že nejlepší bude, když se přestanu chovat jako naprostý píčus. Nebude to právě nejjednodušší, ale je to bezpodmínečně nutné k tomu, aby Alice spatřila moje "pravé já". Problém je v tom, že ve mně začíná hlodat pochybnost, jestli tohle moudré, inteligentní, vtipné, laskavé, statečné, "pravé já", které by se někde ve mně mělo ukrývat, není tak trochu přelud. Něco jako yetti; pokud nikdo nikdy nedostane šanci si ho pořádně prohlédnout, proč by vůbec měl někdo věřit, že doopravdy existuje?"

Velmi příjemné oddechové čtení, které nenásilným způsobem podává skvěle vypointovaný inteligentní anglický humor :)

2 29.04.2016

Nějak nevím, jak tuhle knihu hodnotit. Je to tak někde mezi třemi a čtyřmi hvězdičkami (standardních 70%, if you wish). Líbilo se mi, jak byl příběh koncipován jako svého druhu chození v kruzích a jak se jednotlivé postavy ve všech vrstvách příběhu opakovaly a naplňovaly stejný archetyp (pokud se to tak dá nazvat), ale zároveň jsem si takřka jistá, že za nějakou dobu už nebudu mít tucha, o co tam vlastně šlo. I po přečtení si však kladu jednu otázku - co tam sakra dělal Jan Sokol?!?

1 16.06.2021