MaxK komentáře u knih

Neviděl jsem ani jeden ze Schwarzeneggerových filmů za posledních dvacet let (tato kniha to možná změní) a obecně této zábavě moc neholduji. Patřím ale ke generaci, kterou jeho filmy dost ovlivnily, a proto jsem se rozhodl pro čtení této knihy. Nejvíc mě zaujala první třetina. Dětství v Rakousku, období nedostatku, pochopení pro otce, veterána prohrané války, odkazy na československé reálie, přešlapy při službě v rakouském tankovém vojsku. Nad některými historkami o příchodu "rakouského vesničana" do USA v éře končících hippies jsem se hodně zasmál. Má dnes v Kalifornii ještě někdo zeď, kterou mu postavil zedník Schwarzenegger? Každá takováto (auto)biografie je založena na sebestylizaci, říká nám, jak autor vidí sám sebe, a není kritickým životopisem z pera historika. To není výtka, jen je dobré mít tuto skutečnost při čtení na paměti. Občas si Schwarzenegger trochu protiřečí. Na jednu stranu obdivuje snadnost amerického podnikání, na druhou stranu píše, jak bylo lepší natáčet film ve Španělsku, protože v USA by některé věci neprošly, třeba kvůli odborům. U poslední třetiny knihy jsem byl rád, že jí čtu s desetiletým odstupem od napsání. Umožnilo mi to vidět, jak Schwarzenegger upozornil na některé jevy, které se od té doby ještě více prohloubily. Jestli má tenhle příběh nějaké motivační poselství, pak je to důraz na opakování, chceme-li se něčemu naučit.

5 22.07.2021

Ještě nikdy nebylo kopání studny tak napínavé! Ale vážně: vztah otce a syna v mnoha rovinách. Oidipovská tragédie a legenda o Rostamovi a Sohrábovi na pozadí proměny Turecka a neúprosně rostoucího Istanbulu. Rusovláska je poměrně krátké a čtenářsky hodně přístupné Pamukovo dílo. Podobně jako v Muzeu nevinnosti sice čtenář dávno tuší vyústění příběhu ale přesto si ho chce vychutnat až do konce.

(SPOILER) Na Bigglese nedám dopustit. Chyby a různé mylné představy autora beru jako intelektuální cvičení. Mnohé nesrovnalosti tohoto Bigglesova příběhu jsou zmíněny v předešlých komentářích. Jen bych dodal, že Dornierů Do 26 bylo vyrobeno jen 6 kusů, Biggles možná narazil na nějaký neznámý sedmý kus. Příběh by se měl odehrávat v září 1939 (setkání u Raymonda v neděli 3. září, nalodění na ponorku ve středu 6. září, příjezd na Bergen Ait v neděli 10. září), a je nesmírně podivné, že Johns se ani jednou nezmínil o Polácích. Největší záhada je ale poloha základy Bergen Ait. Chápu, že Johns potřeboval mlžit a polohu opravdu hodně zamotal. Hned v první kapitole se píše „Bergen Ait není příliš vzdálen od Kielu.“ Takové poloze by odpovídala i informace, že výbuch muničního skladu na břehu kielského kanálu byl z Bergen Aitu vidět. To by také znamenalo, že ostrov musel být původně dánský, možná ještě švédský. Když se ale letka „Z“ na Bergen Aitu usazuje, dočteme se, že „Nejbližší pevninou bylo nepřátelské pobřeží Východního Pruska.“ To je ovšem oblast asi tak 900 km od Kielu. Aby to bylo ještě zamotanější, Raymond Bigglesovi sdělil: „Nepozastavujte se nad tím, k čemu vám budou lyže. Připomínám, že moře bývá v těch končinách v zimě často zamrzlé.“ Kromě opravdu extrémních let zamrzá většinou jen Botnický, Finský a Rižský záliv, tedy oblasti daleko od Kielu a severně od Východního Pruska. Raymond ale věděl, co Bigglesovi říká, protože na konci příběhu na Bergen Aitu sněží.

Nejvíce mě oslovily povídky "Přivedla žebráka na mizinu", "Jak si nakouřil pan Vorel pěnovku" a "Figurky". Pro dnešního čtenáře je zajímavé sledovat, co se z dob Nerudových změnilo. Ať už jsou to třeba takové drobnosti, jako že mladíci v povídce "Večerní šplechty" nosí fezy, po konvence v (spolu) bydlení nebo po způsoby námluv.

Hned na straně 17 zaujme informace, že angličtina je „v nějaké ze svých podob užívána asi 4 BILIONY lidí“, což je docela (zřejmě překladatelský) trapas v knize, která se snaží ukázat, že angličtina se stala světovým jazykem pro svou vysokou míru srozumitelnosti.

Nicméně Globish opravdu nenaplnil moje očekávání. Je to v podstatě přehled politických a trochu kulturních dějin Anglie a později USA. Když na straně 221 autor prohlásí, že kdyby se Churchill podvolil a nacisté zvítězili, byl by anglicky mluvící svět velmi omezen a Evropě „od Athén po Archangelsk“ by vládla němčina, opravdu jako čtenář přemýšlíte, proč vám autor vyprávěl celé anglické dějiny od Caesarovy invaze. Vše co pro formování jazyka bylo důležité (např. zjednodušení gramatiky a množství synonym jako důsledek pestrého obyvatelstva) by se vešlo do jediné kapitoly a není třeba na to plýtvat 2/3 knihy. Teprve ve výkladu dějin od konce druhé světové války autor píše o tom, co jsem očekával: šíření angličtiny jako měkké síly, vliv hollywoodských filmů, spojení s ekonomickým vlivem. Ani tam ovšem mnohdy nejde moc do hloubky a občas je to zdůvodnění typu „všichni se učí anglicky, protože všichni se učí anglicky“. Z knihy jsem nedozvěděl nic nebo jen málo např. o vývoji rozšíření světových jazyků před angličtinou až do současného stavu, proč se v USA udržela angličtina navzdory silné imigraci neanglicky hovořících obyvatel, proč někde kolonialismus vedl ke ztotožnění obyvatelstva s angličtinou a jinde nikoli (blíže je zmíněna jen Indie) a případné srovnání s dalšími jazyky a koloniálními systémy, nebo proč se v Irsku mluví anglicky ale v Quebecu se stále ještě drží francouzština.

3 22.02.2019

Středobodem knihy je Armstrongův let na Měsíc. Druhé polovině Armstrongova života je věnováno závěrečných 75 stran textu. Při čtení se skoro zdá, že nikdo jiný nebyl k přistání na Měsíci lépe kvalifikován. Nicméně i tak se čtenář dozví, že připadnutí přistání pro posádku Apolla 11 byla pro Armstronga spíš šťastná souhra okolností a tříčlenná posádka neměla patřičného týmového ducha. Kvalitu jinak dobré knížky kazí překlepy (např. hned str. 17 je Apollo s dvěma p, na str. 50 je Niel, na 168 je Neal) a faktické chyby, které mohou být jak chybou autora, tak chybou českého překladu (alespoň co jsem si všiml str. 70; 97; 145; 179; 377; 389, 409). Český čtenář ocení několik odkazů na Česko.

3 09.01.2019

Atmosféra bombardovaného Londýna, detektivní zápletka, která se zvolna mění ve špionážní, rozpolcený hlavní hrdina s tajemnou minulostí a úvahy o soucitu a o tom, co z nás dělá to, čím jsme. Ministerstvo strachu je výborné, napínavé a přitom hlubokomyslné čtení.

3 27.09.2018

Pokud jste si mysleli, že mnohé dnešní obchodnické triky a marketingové akce jsou výdobytkem nedávné doby, budete vyvedeni z omylu. Velké reklamní akce, prodávání pod cenou, likvidace malých specializovaných obchodníků, cenové války, uspořádání obchodního domu tak, abyste museli projít kolem zboží, které koupit nechcete a mnozí ho pak koupí, rozdávání balonků zdarma dětem pro nalákání jejich rodičů ke koupím, celé dny strávené v obchodním domě, nesmyslné utrácení vedoucí až ke zruinování domácích rozpočtů, to vše Zola popsal již v roce 1883.

Film je asi známější než knižní předloha, ale nikdy jsem ho neviděl. Zamlouvá se mi románová forma podložená výpověďmi. Autor se dušuje, že nic vymyšleného nepřidal, občas vysvětlí, kdo mu příběh vyprávěl, a poukáže na rozpory ve svědectvích. Současně si drží lehkost, kterou by jako historik při kritické analýze udržel jen stěží. Keneally zpočátku krásně vystihuje mnohovrstevnost Schindlerovy osobností, ale s postujícím dějem je Schindler stále jednoznačněji popisován ze strany zachránce. Myslím, že tahle kniha je nedoceněná v popisu nacistického Německa jako zkorumpovaného režimu. Osobně bych ocenil, kdyby byl Schindlerův obraz doplněn o pohled všech těch nacistických úředníků, které Schindler balamutil a podplácel, a o pohled žen, které se s Schindlerem zaplétaly.

Bauer se svým románem uměl trefit do poptávky doby. V roce 1955 po prosbách západoněmeckého kancléře Adenauera propustil Sovětský svaz poslední skupinu německých válečných zajatců, mezi nimi i úspěšného stíhacího pilota Ericha Hartmanna. Ve stejném roce vyšla kniha Kam až mě nohy donesou, která se zabývá podmínkami vězňů v sovětských táborech a útěkem jednoho ze zajatců, údajně podle skutečných událostí. Autenticita Forellových/Rostových vzpomínek byla zpochybněna až mnohem později. Zbývá tak čistě beletristické dílo o člověku a jeho cíli, který se občas vytrácí, a o proměně jeho duše a zásad při cestě za cílem. Poslední úsek cesty mi ve srovnání s předcházejícím putováním připadal vylíčen příliš zkratkovitě.

Kniha mě nijak nepohoršila ale nedá se říci, že by mě při čtení pohltila. Zploštění Celestina života na realizaci jejích tužeb mi připadalo nevěrohodné, ale možná, že sociopatie taková opravdu je. Celeste na jednu stranu dovede chlapce výborně manipulovat, vybírat si vhodné "oběti", na druhou stranu zoufale podcení Jackovu žárlivost.

Tuto knihu jsem začal číst, protože jsem na ní nalezl odkaz v knize Soumrak stíhacích dvojplošníků. Těšil jsem se na strhující příběh republikánských pilotů, kteří podnikají odvážné akce v improvizovaných podmínkách. Na ideologické zabarvení jsem byl připraven.

Kniha však pro mě byla zklamáním. Již od počátku se příběh rozpadá do neúměrného množství postav, ve kterých jsem postupně ztrácel orientaci. Své místo tu má i Magnin z letecké jednotky ale spolu s ním i snad padesát dalších postav. Místo děje se zápletkou je kniha prošpikována dialogy na téma kdo je komunista, levicový socialista či anarchista a proč bojují. Nechci snižovat statečnost republikánů, ale při čtení této knihy jsem si říkal, že pokud takto do nekonečna rozprávěli o svých ideálech, pak se nedivím, že válku prohráli.

Jsem rád, že vyšel i poslední díl trilogie Zkouška ohněm. Nemohu si pomoci, ale Kirkův příběh mi připadal nuceně "přilepený" k onomu jedinému okamžiku, kolem kterého se celá trilogie točí. Tím nechci říct, že by Hvězda všem zbloudilým byl špatný příběh. Naopak, líbí se mi, jak autor dokázal vytvořit nový příběh bez narušení kanonické linie. Spíš chci říct, že Hvězdu všem zbloudilým lze číst i bez znalosti předcházejích dvou dílů.

1 28.12.2019

Druon navazuje na naturalistické dílo Emila Zoly. Jednak stylově, což si čtenář uvědomí třeba při čtení scén z blázince, jednak koncepčně. Podobně jako Zolův cyklus Rougon Macquartů, podniká Druon ve svém cyklu Zánik lidí, jehož jsou Burziáni prvním dílem, sondu do francouzské meziválečné společnosti. Pokračování cyklu, knihy Zánik a Setkání v pekle, v češtině nevyšlo. Jsou ale dostupná slovenská vydání. Kromě souboje burziánů Maublanca a Schoudlera, sledujeme snahu Sylvaine Dualové a Simona Lachauma proniknout do vyšší společnosti, poměry v aristokratické rodině de La Monnerie a cestu profesora Lartoise mezi Nesmrtelné Francouzské akademie. Příběh Burziánů je sám o sobě uzavřen, současně je zjevné, že si autor rozehrál několik postav a zápletek pro pokračování cyklu.

1 14.08.2019

Prvních 100 stran jsem se nemohl začíst. Čím více jsem četl linii Harryho a Toma, tím více jsem měl pocit, že čtu Adamsova Stopařova průvodce Galaxií. Sice pěkné, ale nejsem si moc jistý, že takový vesmír jako čtenář Star Treku chci. Nejzajímavější byla tedy linie Voyageru pod Chakotayovým velením a změny v posádce.

1 28.12.2018

Originální název „Mimi and Toutou go Forth“ byl do češtiny přeložen jako „Válka na jezeře Tanganika“. Takto odlišný překlad názvu na jedné straně způsobí, že si kniha snáze najde svého českého čtenáře, na druhou stranu čtenáře patřičně zmate. Více než polovina knihy, kamsi ke straně 130, je výklad plně zaměřen na transport Mimi a Toutou k jezeru Tanganika. Od strany 206 se autor věnuje odrazu příběhu v kultuře (kniha a film Africká královna) a svému pátrání po pamětnících z kmene Hola hola. Válečným operacím na jezeře Tanganika je tedy věnováno jen 75 stran.

Kniha patří žánrově do literatury faktu, není to studie historika. Jádro textu je založeno na třech zdrojích a ke cti autora slouží, že se k tomu otevřeně přiznává. Foden nepracuje s primárními prameny, svoje zdroje kriticky nezkoumá. Příběh je tedy popsán jen z britské strany, o německých operacích nevíme prakticky nic, pokud se Němci přímo nestřetnou s Mimi a Toutou. Ačkoli jsem od knihy měl jiná očekávání, četby nelituji.

1 28.12.2018

Knihu jsem objevil čistě náhodně v rodinné knihovně a jako milovník polárních výprav jsem si ji musel okamžitě přečíst. Vyprávění o ztracené kuchařské knize prostě pobaví.

Úroveň Bigglesovek kolísá, nejvíce si cením právě prvoválečných a meziválečných příběhů a Biggles v Africe je jedním z nich. Jen tak mimochodem, Ginger, který se připojil k Bigglesovi docela nedávno (Biggles a modré nebezpečí a hned v tomto příběhu zabil člověka) opět zabíjí.

Chápu, že autor si popis rozmanitosti posádky užívá, byť mi to chvílemi připadá jako příliš. Zápletka postavená na prvotním nepochopení činnosti Pa'haquelů je také dobrá ale řešení už je moc jednoduché. Titan po odletu zanechává rozvrácenou civilizaci a motiv hvězdůz ke kompromisu je naprosto nejasný.

1 14.01.2018

Hezký příběh, úroveň zpracování však Clavelova Šóguna nedosahuje.