Matematicka komentáře u knih

Jak se žilo ženám na jihu Spojených států ve 20. století?
O tom svědčí zcela prostě hlavní hrdinka Celie ve svých dopisech adresovaných nejprve Bohu, pak svojí sestře Nettie, které píše dopisy i přesto, že od ní žádné nedostává. Proč? I to souvisí s jejím postavením a situací.
Rasovou diskriminaci a nevalnou životní úroveň bych v životě obyčejné černé ženy na americkém jihu ve 20. století čekala, ale šokující bylo ponižování vlastní komunitou. V rodině i v širším příbuzenstvu neznamenala žena zhola nic, a byla tak zcela vydána na milost a nemilost svým mužským příbuzným a později manželovi.
Kniha byla zvláště na začátku hodně drsná a surová a o některých z těchto surovostí bych raději nečetla, ale po přečtení musím říct, že to tam patřilo a vytvořilo to plastický obraz o životě Celie, ničím nepřikrášlený. Smutný, ale taková byla (a bohužel někde i je) realita mnoha žen…
Celie, která je na začátku přesvědčena, že snášet na této Zemi veškeré útrapy a ponižování je nutné a nezbývá než se těšit do ráje, kde se budeme věčně radovat, postupně hledá sebeuvědomění i obyčejnou lidskou důstojnost: možnost dělat něco, co by ji bavilo, mít někoho, kdo by ji měl rád a koho by mohla mít ráda ona. A v tom může být to světélko naděje i v jejím náročném životě.

"Ty chceš říct že Bůh chce bejt milovanej jak se o tom píše v bibli.
Přesně tak, Celie. Milovaný chce bejt úplně všecko. Zpíváme, tancujem, pitvoříme se, dáváme si kytky a to všecko v naději že nás někdo bude mít rád. Všimla sis někdy že stromy dělaj přesně to samý co my aby na sebe upozornily? Teda až na to že nechoděj.
No mluvily sme o Bohu a mluvily ale já stejně furt eště nevim čí sem. Snažim se toho bílýho dědu vyhnat z hlavy. Tak moc sem na něj pořád myslela že sem si ani nikdy nevšimla co všecko dělá. Nevšimla sem si zralý kukuřice (jak ho mohlo něco takovýho napadnout?), ani nachový barvy (kde se bere?). Ani kvítků na louce. Prostě ničeho.
Teď se mi otevírají oči a připadám si jak ťululum. "

8 24.04.2021

Nevím, jestli je to jen můj dojem, ale přijde mi, že moje generace lidí, kteří vyrůstali už ve svobodě, toho o Slovensku a už vůbec o Slovácích moc neví. Přijde mi to škoda, protože Slovensko a Slováci jsou nám v mnohém blízcí. Kniha Andreje Bána je pozváním poznat současnost i minulost Slovenska lépe. Nemusíte s ním ve všem souhlasit, nemusí se vám líbit všechno, o čem píše. Ale tohle je druh knihy, která se nechce zalíbit. Spíš chce provokovat – v tom nejlepším slova smyslu. Provokovat k přemýšlení, k hledání nových cest do budoucnosti. A ruku na srdce – mnohé problémy, které jsou na Slovensku, jsou u nás také. Když se díváme na druhé, můžeme si často lépe uvědomit své vlastní chyby.

8 05.04.2021

Ludmila Javorová žije své povolání ke kněžství skrytě, ale vytrvale a autenticky. Rozhovor s ní je cenné svědectví a i vyhlídka toho, jaké by to asi mohlo být, kdyby v katolické církvi mohly být svěceny na kněze i ženy. Díky nakladatelství Portál a Zdeňku Jančaříkovi za odvahu vydat tuto knihu, která se jistě v katolické církvi nedočká jen pozitivního přijetí.

"Zastávám teorii, že člověk svým utrpením hýbe světem. Utrpení je hodnota a nemůže se ztratit. Láska je největší hodnota. Jako člověk nemohu mít lásku tak dokonalou, jako ji měl Kristus, takže všechny hodnoty světa vkládám na paténu lásky k proměnění – protože to může jenom Bůh. V tom je možné setkání člověka a Boha. Až do druhého příchodu. Druhý příchod bude totální proměna a na té by nám mělo záležet. Mnohokrát jsem se pokoušela tlumočit tento pohled na Krista mezi dospělými, ale marně. Když jsem kdysi učila, modlívali jsme se s dětmi o druhý příchod, zvláště před Vánocemi. Říkala jsem dětem, že všechno bude proměněno v krásu, kterou si zatím neumíme představit, protože v Písmu je psáno, že bude nová země a nové nebe. A když Kristus mluví o něčem novém, to znamená, že to tady ještě nikdy nebylo."

8 20.01.2021

„Vzpomeňte si,“ naklonil se k němu Boura, „loni nad tou šlépějí; řekl jste, že snad tudy šel nějaký bůh a že by ho bylo lze sledovat.“
„Ach ne,“ zamračil se Holeček, „boha nelze vyhledat detektivní cestou.“
„Jak tedy?“
„Nijak. Je možno jen čekat, až sekera boží přetne tvé kořeny; tu pochopíš, že stojíš jen divem, a navěky utkvíš v údivu a rovnováze.“
„Vám už přesekla?“
„Ne.“

8 03.10.2020

Ke knize nakladatelství PROSTOR mě přivedl rozhovor s Lubošem Dobrovským, který nedávno zemřel. Až u příležitosti jeho smrti jsem zjistila, o jak zajímavého a inspirativního člověka se jednalo – a také, že v knize Rozhovory přes rozbouřené vody s ním vyšel obsáhlejší rozhovor.
Z osobností, které jsem před přečtením knihy vůbec neznala, mě velice zaujal Mark Slouka, který se po šedesáti letech života v Americe vrátil do své rodné vlasti. Na naši českou realitu se tedy dívá zvenku a navíc dokáže velice plasticky „zevnitř“ popsat realitu života v současné Americe. Rozhovor s ním má příznačný název „Pod hladinou americké společnosti teče řeka samoty“.
Když knihu srovnám s dalšími knihami rozhovorů, které vyšly v roce 2019, zaujaly mě kvalitní černobílé fotografie všech osobností, které knihu zajímavě graficky doplňují, aniž by vyžadovaly tisk na křídovém papíře. Dále jsou velice kvalitně napsané úvodní medailonky k jednotlivým osobnostem. Zajímavý byl v knize i ženský podíl: Olga Sommerová jako jedna z osobností, autorka rozhovorů Eva Bobůrková a editorka knihy Denisa Novotná.

A teď už nezbývá než dát slovo Luboši Dobrovskému:
V poslední době zejména někteří mladší historici razí tezi, že dobu normalizace už nelze chápat jako totalitu, protože oponenti nebyli popravováni, odsuzováni na doživotí ani k desetiletým a delším trestům. Co na to říkáte?
Dost mě to rozčiluje. Co znamená totalita? Že všichni děláme to, co si přejí držitelé moci, zejména ti, s nimiž mravně vlastně nesouhlasíme. Když takového stavu společnosti dosáhneme bez toho, že někoho popravíme, zastřelíme, dáme do koncentráku, tak jsme dosáhli daleko vyššího stupně totality než v době, kdy jsme například popravovali doktorku Horákovou. V době, kdy stačí mít pocit, že když nebudu aspoň navenek dávat najevo soulad s držiteli moci, nedostanu výjezdní doložku, tak jsme dosáhli totality, jakou si ti, kteří totalitu zaváděli v počátku padesátých let, neuměli ani představit. Husákovská normalizace byla naprosto vrcholnou totalitou. Něco podobného se začíná projevovat za vládnutí Miloše Zemana a Andreje Babiše. Takový stav znemravňuje společnost.

8 08.09.2020

Příběh, který stojí za přečtení i přes svou krutost (kterou jako takovou nevyhledávám). Evropští misionáři přijeli chudým japonským venkovanům hlásat vzkříšeného Krista. Někteří z nich uvěřili – a za svou víru často tvrdě zaplatili. Ale uvěřili vůbec ve vzkříšeného Krista, v toho stejného, ve kterého věříme my? A pokud ne, je to selháním toho, kdo jim Krista hlásal? Kniha, která na první pohled boří naše křesťanské ideály – aby nám však vzápětí ukázala, jak důležité je nenechat se o tyto ideály oloupit, i když se zdá, že už se dávno zbortily, nejsou nám vůbec k ničemu… a Bůh mlčí… Právě to mlčení, zámlky a určitá stručnost promlouvá za mnohé – často více než mnoho slov.
"Hřích není jen to, co se za něj obvykle považuje – že člověk krade nebo lže. Spíš je hřích to, když člověk projde životem Krista a zapomene na stopy, které v něm zanechal. Šeptal růženec pohybuje při tom prsty a modlitba se konečně dotkla jeho srdce."

8 26.04.2017

Bohužel poslední překlad tohoto klasického díla do češtiny pořídil Albert Vyskočil v r. 1930. Tento překlad vyšel pak ještě několikrát, naposled tuším v r. 1986. Pro mě je ještě bez problémů čitelný, ale moje děti už by potřebovaly novější překlad do současné češtiny. Ten na českém knižním trhu zoufale postrádám. Chtěla bych, aby si tuto výjimečnou knihu mohly přečíst i moje děti.

Ač mám Hrabalovu poetiku ráda, Něžný barbar ve mně hlubší stopu nezanechal. Neříkám, že je to špatné, ale prostě asi žiju jiný život než Bohumil Hrabal a jeho přátelé Vladimír Boudník a Egon Bondy.
I přesto se ale našlo několik pasáží, které mě zaujaly, např. tato:
"Sanatoriem pro Vladimíra byl normální svět, svět snažících se občanů, toužících po spotřebním zboží, promítajících se do aritmetického průměru. Když byl zbědován až k šílenství, přijal hru tohoto světa, aby si odpočinul, aby nabral nových sil. Stáhnul knot své příliš rozžaté lampy, aby mu nepopraskal skleněný cylindr, chodil na nákupy, do biografu a poslední dobou i na ryby. To býval někdo úplně jiný, a tak i když se díval na spotřební společnost z umělé družice, někdy rád si hrál na účastníka, tak jako děti rády jdou do panoptika, do zrcadlových sálů, do Planetária nebo do Parku Julia Fučíka. A tak se dá říci, že průměrní lidé jej hnali vzhůru, dávali mu svým omezeným sobectvím ostruhy, byl někdo jiný, ale oblékaje se jako oni, aby chodil do práce tak jako oni, pohrdal vším tím alizumenschliches, aby vysouvacím žebříkem své imaginace se vysunul a vystoupil na poslední šprušel do bouřlivých krásných mračen."

7 16.11.2023

Řekla bych, že jde o takovou "sbírku citátů", které má Marek Orko Vácha rád (biblických i mimobiblických) a několik svatebních kázání dohromady. K tomu opravdu krásné fotky vesmíru. Nic proti tomu, všechno to bylo krásné, ale stále jsem si říkala, jestli to opravdu bylo potřeba tisknout. Ale někomu to snad "sedne" více...
"Nejde o nic menšího než o to, v oceánu každodenních setkání s našimi blízkými i vzdálenými, kterému říkáme obvykle "dědičný hřích", vytvořit "dědičné požehnání", aby se dítě doma, ve školce i škole a mezi přáteli a mezi vrstevníky a v komunitě, ve které žije, setkalo s jiskřením lásky. V našich lidských setkáních pak láskou jsou drobné konkrétní skutky, které vycházejí z času věnovaného Lásce. Tomuto času se někdy říká "modlitba".

Jedna z nejlepších knih žánru non-fiction, které jsem v posledních letech četla. Dorotka je skutečně zvláštní dítě a Petr a Petra Třešňákovi mají oba vzácný dar o životě a prožitcích s ní psát velice zajímavě a poutavě. Jejich pohledy se zajímavě doplňují a prolínají, graficky oddělené barvou stránek. Obdivuju jejich upřímnost, se kterou šli "se svou kůží na trh". Osobně mě zaujalo i to, jak jejich soužití s Dorotkou významně ovlivnilo i jejich duchovní život.

"A tu noc brzy nad ránem, v kouzelné hodině, kdy se podle statistik nejvíc lidí rodí i umírá a kdy se také nejčastěji stávají tragické omyly z nepozornosti, se zvíře přihlásilo o slovo. Náhle, jako když v prostoru napěchovaném těkavými plyny přeskočí jiskra. Zborcený potem jsem najednou cítil, že už nechci. Že už nemůžu. Že to potřebuji zastavit. Že chci spát. Že chci normálně žít. Moje ruka vyletěla a udeřila Dorotku do tváře. Vzal jsem její tělo a hodil jím proti polštářům. Cítil jsem čiré zoufalství, ale také animální převahu dospělého samce, který hodlá prosazovat svoji vůli. Zařval jsem na ni z plných plic, ať toho okamžitě nechá. A uhodil ji ještě jednou. Okno bylo naštěstí zavřené, pokud by sousedi slyšeli tohle, zítra tu máme sodiálku.
Vychovával jsem dvě zdravé dcery a pochopitelně mi přitom občas uletěly nervy jako asi každému. Nejsem ovšem cholerický, myslím, že znám pravou míru, a pokud ji přestoupím, dokážu se omluvit, dát věci do pořádku. Tenhle afekt byl jiný. Vycházela ze mě čistá agrese, vrčení vlka, který bojuje o život a může během vteřiny svého soka rozsápat. Zůstávala ve mně sice jistá míra sebekontroly, stín starostlivého otce dával z kouta tak trochu pozor, aby rána nebyla moc silná a aby odvržené tělo dopadlo bezpečně do peřin. Ale cítil jsem, že balancuji na hraně. Stačí jen málo a zvíře převezme vládu docela. To jsem nikdy předtím nezažil.
V té vteřině jsem Dorotku nenáviděl, protože vážně hrozilo, že mě připraví o všechno. O spánek, o radost, o sílu, vztahy, o holý život. Chtěl jsem to za každou cenu zastavit a mé stále traumatizovanější tělo k tomu uvolnilo rezervoár energie, která se hrozila rozeběhnout přímo proti ní. Všechna ta vyšší lidská nadstavba rozumu, rozvážnosti i rodičovské lásky stála v cestě jako velmi chatrná překážka. Pokud vlk skočí, ve vteřině ji rozmetá.
O chvíli později jsem se zoufalý a vyděšený rozplakal. Je to moje dítě. Je bezbranné a vážně nemocné. Trpí. Jsme jeho jediná opora. Zalily mě pocity viny, zrady a selhání. Uviděl jsem hroutící se obraz sebe sama, který mi dosud pomáhal situaci zvládat. Byl jsem hrdina v jedinečné bitvě. Bylo to celkem k nepřežití, ale role, s níž jsem se identifikoval, byla čistá a vznešená. Byl jsem příkladný pečovatel o těžce postižené dítě. Muž, který přijal náročnou realitu, neutekl, omezil se, vydržel. Který nedá své dítě do ústavu.
Ze dna své doznívající agrese jsem jasně viděl, že jsem během posledních dvou let vystoupal na obláček jednoho z nejsilnějších morálních klišé naší společnosti, které má jméno obětovat se pro své dítě. V hladu po normálním životě se krmil alespoň pocity výjimečnosti, jakési vyšší formy existence, jejímž základem je nezištná, útrpná služba. Teď mi mé zvíře oznámilo, že tohle žrádlo už mu nechutná. Zhroutila se iluze, díky níž můj systém jakžtakž fungoval. Nezbylo nic, jen prázdnota a pocity viny."

7 18.04.2023

Asi vše důležité už tu bylo řečeno. Poněkud břitký styl autora mi zcela vyhovoval (vulgarismů bylo asi víc, než bych si představovala, ale musím uznat, že "sedly"). Stručně a dobře strukturovaně podal mezinárodní kontext, z kterého válka na Ukrajině vychází a který také sama ovlivní. Tenhle řidič tramvaje skutečně umí psát. Vyhovoval mi i kapesní formát knihy, i když za ty peníze mě nejdřív překvapil (ale taková už asi je realita na knižním trhu).

7 26.08.2022

„Nejsem tak silná jako ty, Khadijo. Nemůžu narodit dítě, když mám tak málo roky.“
Tohle říká čtrnáctiletá Nigerijka Adunni v začátku románu britské autorky pocházející z Nigérie. Adunni je vystižená i jazykem, kterým mluví - podobně jako třeba ve slavném románu "Barva nachu". Zvykla jsem si na to rychle a román mě strhl. S Adunni jsem se ztotožnila velice snadno, protože jsem taky toužila studovat navzdory všemu a stát se učitelkou. Vzhledem k tomu, kdy a kde jsem se narodila, byl ale můj "boj" podstatně jednodušší. O to víc si vážím Adunni a jí podobných dívek a tahle kniha pro mě je a zůstane srdeční záležitostí.

"Fakt: Studie z roku 2003, která zahrnovala 65 států, zjistila, že nejšťastnější a nejoptimističtější lidé na světě žijí v Nigérii."

7 04.07.2022

Oproti prvním knihám série opravdu už dost slabé. Různé sesbírané epizody všemožných lidí, o malém Kájovi je toho poměrně málo. A přísnost, s kterou se velký Kája chová k malému Kájovi, vzbuzuje až soucit...

7 18.11.2021

Knihu jsem si taky koupila hned po vydání a přečetla ji až v roce 2021. I s odstupem je zajímavá. Některé temnější vize se sice nenaplňují dostatečně rychlým tempem, ale přijde mi, že i po dvou letech je stále dost aktuální. Viz například Cílkova citace z francouzské knihy vydané koncem 19. století, která neskutečně "sedí" na naši předvolební situaci - viz níže.
Nejvíc se mi líbily rozhovory, které mi přišly živější, ale i některé eseje byly velice dobré. Výborný výběr inspirativních osobností. Ale podobných knih jsem už četla více a "Rozhovory na hraně zítřka" a "Rozhovory přes rozbouřené vody" mi přišly redakčně lépe zpracované, proto dávám 4*.
Dva citáty, které mě zaujaly v eseji pana Cílka:
"Primárně tedy vnímám, že problém je hlavně ve společnosti - a až druhotně v politicích. Ti jsou jen spravedlivým odrazem našich postojů ke světu. Je to ještě závažnější: můžete nahradit jakéhokoliv politika, a s vlhkostí ve spodním půdním horizontu to neudělá vůbec nic. Respektive mohlo by trochu pomoct, kdy ten člověk měl na koncepční práci alespoň deset let a ostatní mu důvěřovali."
"V době Le Bona (rok 1895!) získávaly na důležitosti voličské davy. Le Bon je vidí neúprosně. Vlastnosti, které se u nich ukazují, jsou slabá schopnost uvažovat, nedostatek kritického ducha, dráždivost, lehkomyslnost a prostá mysl. Davy lze získat hlavně osobní prestiží, která může být nahrazena prestiží bohatství. Talent není prvkem úspěchu. To ovšem nestačí. Davu je nutné dát ty nejfantastičtější sliby. Aby protikandidát propadl, je nutné jej představit jako padoucha. Není k tomu zapotřebí žádných důkazů. Pokud bude protivník racionálně vysvětlovat, že to není pravda, místo aby na pomluvu odpověděl ještě horší pomluvou, nemá šanci na úspěch."

7 27.08.2021

Velice výstižný je komentář uživatele koudja. Já k tomu jen dodávám: Kéž by Andreji Babišovi stačilo realizovat se jako úspěšný básník. Tak absurdní poezii by totiž jen tak ledasjaký autor nevymyslel...

7 15.07.2021

Když přestaly příběhy detektiva Štiky v Ohníčku vycházet, bylo mi sedm let, takže z dětství si ho už nepamatuji. Nějak jsem ale náhodou narazila na tuto knihu, tak jsem ji půjčila pro svoje děti z knihovny. A moje děti i mě detektiv Štika nadchl i po těch letech. Příběhy jsou krátké, hodí se když musíte někde chvíli čekat, nebo kdykoliv pro krátkou společnou chvíli rodičů a dětí. K „vyluštění“ příběhu stačí ho pozorně sledovat – a to většinou jak text, tak i obrázky.
Spolu s knihou Otazníky detektiva Štiky tak můžete trénovat svoje pozorovací schopnosti, logický úsudek a snadno tak dětem představit tehdejší reálie – např. telefonování „pevnou linkou“ a další zajímavosti. Srdečně doporučuji pro společné čtení v rodinách!

7 06.06.2021

Poezie, kterou jsem objevila náhodou. A byla jsem oslovena. Formálně to možná není úplně dokonalé, ale obsahově mě básně opravdu oslovily. Výborná křesťanská poezie, která umí v několika verších vyjádřit mnohé. Děkuji autorce a fandím jí v další tvorbě.

Emauzy
Až vykopu hrob pro své naděje
snad potom se na mě usměje štěstí
a do mého domu vstoupí Pán

Jak rád to dělává
nikým nepoznán
Aby znovu vystavěl
co bylo rozbořeno
Aby povolal k bytí
co už zahynulo
a unavené posílil
Aby svou dlaní
ve mně mnohé uzdravil a otevřel žaláře
roky zavřené

Snad pak se mé srdce rozpomene
na první dotek jeho lásky

7 12.05.2021

My jsme knihu četli s dětmi o Velikonocích, kdy její čtení oceníte určitě nejvíc. Přestože naše děti už jsou starší, třeťačka Anička si je získala a nemohly se dočkat dalších pokračování. Kniha plyne poklidně s různými všedními starostmi i radostmi dětí na vesnici. Děti běhají po venku, jedou na výlet na kolech, jdou se koupat do rybníka, starají se o domácí zvířata, setkávají se s různými sousedy na vesnici… Co se týče poselství Velikonoc v této knize, to dobře vystihl uživatel witiko, takže to nebudu opakovat. Je tu tedy i něco k zamyšlení pro dospělé i děti.
Nechybí ale i „tradiční“ slavení Velikonoc na vesnici: tedy holky barví vajíčka a o velikonočním pondělí je přijdou vymrskat kluci – jejich kamarádi, s kterými už toho tolik prožily.
Anička může být dětem v mnohém i vzorem. Naše děti třeba zaujalo, že jako třeťačka zvládla napsat tři docela dlouhé dopisy, odnést je na poštu a jeden z nich poslat dokonce doporučeně.
Byla to naše první kniha ze série o Aničce a určitě ne poslední.

7 05.05.2021

Pořád trvám na tom, že se mi nejvíc líbil první díl, ale souhlasím s dalšími komentujícími v tom, že v tomto díle bylo nejzajímavější "vzájemné poučování" pražského "brusiče jazyka českého" pana Karbulky a Káji. Pobavili jsme se u toho celá rodina. Naše děti milovaly oslovení "synu otcův".

"Vzácný pane, to ještě vypijete litr mléka? Počkejte, jak vás bude bolet bříško!"
"Jdi od stolu, když se neumíš slušně chovat," řekl tatínek, "a tu prostořekost si vyřídíme potom."
"Toť nesprávné, pane hajný! Zdehle moje metoda. Synu otcův, není třeba vyjadřovat se tak vulgárně. V takovém případě říkáme: Možno, že požitím většího množství mléka mohla by vzniknouti vám porucha na zdraví."

7 21.04.2021

Inspirativní rozhovory s 20 inspirativními českými muži. Velice zajímavý výběr osobností. Adam Folta klade otázky z pozice nezkušeného mladíka, ale vede rozhovory velice zajímavě, někdy i konfrontuje jednu osobnost s názory některé z ostatních. Jeden z dobrých počinů k výročí 30 let svobody - stojí za to podívat se na svět kolem nás i z jiných úhlů pohledu a nechat se inspirovat. Těšila jsem se na osobnosti, které sleduju dlouhodobě (Marek Orko Vácha, Tomáš Sedláček), ale příjemně mě překvapili i někteří, s kterými jsem dosud moc neměla tu čest (Václav Marek, Michael Žantovský, Urza).

Za všechny ukázka z rozhovoru s Michaelem Žantovským:
Jakou má podle vás Česká republika v současném světě prestiž?
Upřímně, pověst současné České republiky se zdaleka neblíží zvuku, jaký měla v devadesátých letech. Není to z důvodu, že by nám chtěl někdo škodit, ale spíš naší vlastní vinou. Nepůsobíme totiž jako země, která by se výrazným způsobem podílela na utváření mezinárodního prostředí, která by vlastním přínosem významně přispívala k sociální harmonii, kulturnímu obohacení, myšlenkovým inovacím a spoustě dalších věcí. Podle mého názoru lze náš vývoj nejlépe poznat, podíváme-li se, jaká hysterie nastane, když – a já jí to strašně přeju – dvaadvacetiletá lyžařka jednou vyhraje na olympijských hrách v obřím slalomu a podruhé v paralelním slalomu na snowboardu. Najednou má celý národ pocit, že jsme jako kolektiv něco dokázali. V první řadě to dokázala ona jako jednotlivec, a dokonce v daném případě bez velké pomoci sportovních orgánů. Zadruhé jde o hezký sportovní úspěch a zaslouží si kytku a blahopřání a všechno, ale není to – při vší úctě – věc, kterou se Česká republika trvale zapíše do dějin.
Důležitost, kterou podobným záležitostem přikládáme, je v nepřímé úměře k tomu, jak jsme poztráceli schopnost tahu na branku v jiných oblastech. Kdy jsme ji, částečně díky Havlovi, ale nejen díky němu, skutečně měli, a proto se o nás psalo a mluvilo s respektem. Ale když nic nevymyslíte, nic neuděláte, nic do mezinárodního prostoru nepřidáte, tak jste jen jedna ze sto třiadevadesáti členských zemí Organizace spojených národů. Proč by nás měli brát nějak zvlášť v úvahu?

7 18.04.2020