matej.kulistak komentáře u knih

Při čtení, jako by mi někdo položil ruku na hruď a celou dobu ji tam držel.
Forma básně je tak úchvatná, že působí téměř organicky, jako by takto jazyk sám zatuhl po nějaké strašné erupci. Jako by takto měl prapůvodně vypadat.
A právě taková forma v sobě nese sdělení, jež jiným jazykem nelze uchopit. Vystihnout takový archetyp jako je vztah muže a ženy, to je výzva výzev. A tady to je! Zastřené a nahé. Po dočtení každého dalšího dne jsem se bál, aby další báseň nebyla slabší, a nepohřbila tak vše, co předcházelo. A pokaždé znovu jsem byl zasažen novostí a stejností toho, co čtu.
Básní se odvíjí příběh - jaksi nelineární, téměř bych byl v pokušení říct, že by bylo možné básně přeházet, protože se vše jakoby odehrává zaráz. A možná ne. A už se v tom zamotávám. Pokud Vás tento komentář provokuje (mě ano), snad Vás vyprovokuje alespoň k přečtení Adama a Evy.

12 15.03.2021

Při čtení jako by mi někdo položil ruku na hruď a celou dobu ji tam držel.
Forma básně je tak úchvatná, že působí téměř organicky, jako by takto jazyk sám zatuhl po nějaké strašné erupci. Jako by takto měl prapůvodně vypadat.
A právě taková forma v sobě nese sdělení, jež jiným jazykem nelze uchopit. Vystihnout takový archetyp jako je vztah muže a ženy, to je výzva výzev. A tady to je! Zastřené a nahé. Po dočtení každého dalšího dne jsem se bál, aby další báseň nebyla slabší, a nepohřbila tak vše, co předcházelo. A pokaždé znovu jsem byl zasažen novostí a stejností toho, co čtu.
Básní se odvíjí příběh - jaksi nelineární, téměř bych byl v pokušení říct, že by bylo možné básně přeházet, protože se vše jakoby odehrává zaráz. A možná ne. A už se v tom zamotávám. Pokud Vás tento komentář provokuje (mě ano), snad Vás vyprovokuje alespoň k přečtení Adama a Evy.

2 15.03.2021

Už z podtitulu je patrné, o jak ambiciozní projekt se jedná. Harari se zastavuje u zlomových proměn člověka a do důsledku rozvádí, k čemu každá z nich vedla. Z rukávu přitom sype neuvěřitelné kvantum příběhů, paradoxů, souvislostí, umně přechází z oboru do oboru, vysvětluje principy a zachovává si čtenářskou přitažlivost a poutavost na 500 stranách. To je prostě skvělý výkon.

To bylo men, ale je třeba dodat i de. Je to pořád jen 500 stran na popsání fenoménu člověk, o němž (nebo jeho pohledu na svět) bylo napsáno doslova vše, co kdy bylo napsáno. Nutně tedy dostaneme šablonku, skicu zatíženou subjektivním autorovým pohledem, která tak ve výsledku může být značně zkreslená. Pokud má Sapiens nějakou zásadní chybu, pak to, že tento fakt sebevědomě ignoruje a snaží se působit objektivně. Jenže člověk nežije v deterministickém světě, jehož hybnou silou je náhoda, reprezentovaná v našem případě slepou evolucí. Rozhodně na tom alespoň nepanuje konsenzus.

8 11.03.2021

Rozhodně jde o krásnou hodnotnou knihu. Její výtvarné zpracování je skvělé. Jiří Opelík jakožto autor výboru a přiložené studie je člověk na svém místě. Fotografická příloha je taky dobrý bonus. Vše je nachystané a uzpůsobené, aby si čtenář mohl Mikuláškovu poezii vychutnat, jak moc se mu to podaří, to závisí už jen na jeho dispozicích.
Za sebe musím říct, že mě jeho poezie upoutala, ale ještě pro mě nedozrála (resp. já pro ni). Ale pokud se k ní budu vracet, možná to udělám znovu prostřednictvím tohoto výboru, byť je obecně nemám zrovna v lásce.

6 18.02.2021

Ouředníkův styl se mi velmi líbí. Vzpomínky všeobecné (co se dělo/říkalo) načrtají obrázek doby, vzpomínky osobní (co jsem já dělal) dodávají svěžest, novinové výstřižky z kterých mrazí v zádech, do toho hesla psaná na zdi a lidové vtipy - dohromady úžasně zmatená, ale autentická a výmluvná výpověď.

A jako varování pro nás, mladší čtenáře, motto ze Zábranova Celého života:

Hrůza je v tom, že při pohledu
do minulosti, kterou už z autopsie
neznají, považují dnešní generace
za idiotství to, co bylo ideologií.

3 08.02.2021

Ouředníkova argumentace je velice propracovaná, dává smysl, téměř se vším souhlasím.
Kniha je psána čtivě a Slívovy ilustrace jsou úžasné.
Přesto: nejsem si jistý několika věcmi.
1. Ouředník říká, že náboženství je věc osobní, nikoli veřejná. K tomu mám výhrady: pokud nejde proti zákonu, má náboženství podle mě v jisté míře co dělat i ve veřejném prostoru (vizte průvody na Boží tělo apod.).
2. Je nějaký rozdíl/hranice mezi svobodou slova a možností kritizovat náboženstí na jedné straně a hanobením náboženství na straně druhé? Zdá se mi, že podle Ouředníka ne. Ale podle mě je rozdíl mezi kritikou a urážkou. A pokud mi něco vadí na Charlie Hebdo, tak to, že podle mě spíš uráží, než kritizuje.
3. Měli bychom zakázat burkini? To by byl zajímavý precedens, zakázat kus oblečení, protože zahaluje něco až příliš. Tím chci jen říct, že by se to možná těžce právně definovalo: zakazujeme oblečení, které má politicky totalitní/diskriminační podtext?

Shrnuto, podtrženo: kniha se mi líbí, s většinou obsahu souhasím, ale pokud se v anotaci píše, že "věci jsou obvykle složitější", pak jen dodávám, že autor totu složitost uchopil, byť v jádru výstižně, ne úplně cele.
PS: Chyběly mi citace. Ouředník se odvolává na spoustu fenoménů a faktů, ale cituje jen velice málo zdrojů, což je, myslím, škoda.

6 07.02.2021

Upřímně jsem se na čtení těšil. Životopis úžasného skladatele vydaný v exilu kardinálem, jehož vlastní život by vydal na strhující čtení - co chtít víc?
Ale jak se říká, nesuď knihu podle obalu. A tak musím říct, že jsem byl spíše zklamán. O Dvořákově životě se dozvídáme útržkovitě, epizody jsou za sebe kladeny bez kontextu, dialogy zmetečné, někdy jsem si ani nebyl jistý, kdo právě s kým o čem mluví. Ladění knihy mi připomnělo biedermeier - selanka, procházky a tlachání s přáteli.
O Dvořákovi samém jsem se dozvěděl pár zajímavých věcí, dostal jsem chuť poslechnout si pár skladeb, které ještě neznám, ale jsem téměř přesvědčen, že kdybych si během dvou hodin pročetl stránku www.antonin-dvorak.cz, dozvěděl bych se toho víc, a nemusel jsem trávit čas s touto knihou.

2 07.02.2021

(SPOILER) Nálada knihy mi okamžitě padla do noty - shodovala se s mými vlastními intuicemi a představami. Je to velmi fantaskní, a často, když promluví někdo z obyvatel druhého města, jde o nonsens přemrštěné délky.
Kniha tím provokuje. Jelikož druhé město má velice svébytná pravidla, jež jsou navíc načrtnuta velmi mlhavě, čtenář je nucen domýšlet, což příliš nefunguje, protože se tady pracuje s neuvědoměním, neřkuli s nevědomím. Jak si něco takového chcete představit? Navíc každý obyvatel města Vám podá své vlastní vysvětlení jeho podstaty, které si nejdříve musíte přeložit z obskurantštiny, abyste si zpětně uvědomili, že každý vypravěč v této knize je nespolehlivý, a jste tedy víceméně na začátku.
Asi je třeba říct, že nejde o fantasy, nemá cenu špekulovat, jak věci fungují (jako v Harrym Potterovi), protože tady se dostáváme za hranice fyziky a pravidel "našeho světa". Jde o alternativní realitu, ve které nemá smysl bavit se o smysluplnosti, logika zde nefunguje (zato funguje přirovnání k Alence v říši divů). Přesto je tento svět, řekl bych geniálně, přimknut k našemu světu, takže v tmavých koutech pokoje, kam se běžně nedíváte, dýmá vulkán nebo projíždí vlek, po noční ulici proplouvá parník a v jakémkoli elektrickém rozvaděči se může skrývat světlík podzemní katedrály.
Přečetl jsem to na jeden zátah - příčina i důsledek byly, že mě to nepřestalo bavit.

6 27.01.2021

Co mě fascinuje je, jak patrný je v básni autorův afekt. Začíná rozjímáním nad Bohem, jehož se mu nedaří uchopit. Proto začne vyjádřením vlastní bídy. A slova nalézá v její negaci. Tak se střídá sloka věnovaná sobě ubohému a sloka věnovaná nesmírnosti Boží. A jak zápal, horlivost a láska roste, výraz kondenzuje - dva verše člověku, dva Bohu, jeden člověku, jeden Bohu, půl verše...
A pak v uchvácení začne mluvit zase celou sloku o Bohu, a opět je třeba srovnat se svou ubohostí. A tady se v tom autor vymáchá - a vyhradí popisu své odpornosti celé dvě strany.
A tak dál.
V duchu Baroka je Briedel velice mnohomluvný, ale obsah úplně neodpovídá rozsahu. Zajímavá jsou místa, kde se pokouší o něco jako oxymoróny, když se snaží vyjádřit Boží podstatu. Když ale člověk srovná s Máchou, jasně vynikne neohrabanost jeho pokusů.
Hodnotit nemohu, nemohl bych dát víc než tři hvězdy, a to si Briedel nezaslouží, protože nemůže za nerozvinutost české literatury a kultury své doby.

(SPOILER) Balbín je člověk uvažující velice moderním způsobem. Jeho argumentace je přesvědčivá a smysluplná. Týký se zejména toho, že mluvit domácím jazykem by měla být čest a ne hanba, že přirozený stud může být na škodu věci, že být milý k hrubému je hloupost apod.

Pak je tady taky z dnešního pohledu rozporuplný argument německou povahou, která je agresivní a nepřizpůsobivá. Němci jsou zkrátka hlupáci, kteří se nedokáží naučit cizí jazyk, a navíc jsou natolik arogantní, že přizpůsobivým Čechům vnucují vlastní. Jsem ochoten souhlasit, že mateřský jazyk může určit jak snadno budu vyslovovat cizí hlásky, to ostatní, nevím nevím...

Každopádně je to pozoruhodné dílo, přiblíží pobělohorský status češtiny a myšlení největšího českého intelektuála té doby (jelikož píše soukromě, pro přítele, a navíc v afektu, nahlédneme mu tak trochu do hlavy). Mě se dostalo do ruky vydání z roku 1869, kdy emancipace češtiny bylo stále žhavé téma, tudíž je vydání doplněno poznámkovým aparátem (který se rozsahem rovná dílu samému), ve kterém se krom vysvětlivek a historických dat objevují i horlivá přitakání editora a poznámky v tom smyslu, že ten a onen nešvar jest dosud v Čechách vidno. A to bylo rostomilé, když dnes víme, jak to dopadlo.

1 22.01.2021

(SPOILER) Dostalo se mi do rukou vydání Jana Otty z roku 1915, ve kterém je před každým dopisem stručně shrnuto, co mu předcházelo. Jde o malý průvodce Kostnickým děním z pohledu, který jsem chtěl dloho znát, a zatím jsem se k němu nedostal.
Většinou člověk slyší nekritickou glorifikaci nevinného mučedníka, který má ve všem pravdu.
Na straně druhé je zdrženlivý pohled katolíků, kteří tvrdí, že Husovy názory byly opravdu v lecčems neslučitelné s kanonickým právem (a to i dnešním).
Hlas Husa samého slyšel jsem prvně. A překvapil mě. Zdál se mi daleko tišší, klidnější a nejistější, než jsem čekal. Kniha je proseta pochybnostmi o vlastní pevné vůli, ale zároveň vědomím, co je správná cesta. Z jedné strany je tlačen lidmi, kteří překrucují jeho slova, odsuzují je, aniž by je četli, nutí do odvolání, aniž by se obtěžovali s argumentací.
Na straně druhé je drtivá tíha svědomí a vědomí Boží spravedlnosti, které nedovolují ustoupit demagogii. Je to zoufalý zápas o pravdu, ale ne o svou pravdu - Hus neustále doufá, že ho někdo přesvědčí, v čem se mýlil, nebo že si dá práci s tím mu porozumět.
V dopisech domů píše, že pokud někdo najde v jeho spisech nějaký omyl, ať ho opraví. Žádná zarputilost, neústupnost - boj za pravdu.

Při čtení jsem myslel na pozdní sbírky Seifertovy. Delší báseň zachycující situaci světa v nějakém bodě, některé verše odsazené, klid pozorovatele, smysl pro nevšednost detailu. To vše mi ho připomínalo. Šiktanc spojuje části v celek živě, neotřele, s klidem starého člověka, ale hravostí mladého. A kde je třeba, zazní i rým – prostý jak z říkanky, ale účinný v kontrastu, jako podtržítko.

3 07.01.2021

Básně mě nijak neoslovily, brzo jsem sbírku odložil.
Zato krátký text vzadu na obálce ke mně silně promluvil. Je o rorýsech a jejich stínu - a ten doporučuji.

Vyprávěcí styl ponejvíce připomíná dětské drmolení. Slovní zásoba a větná skladba jsou záměrně zjednodušeny, věty se za sebe kupí ve volných asociacích spojkou „a“, informace se opakují. Zrůdné válečné mašinérie jsou popisovány nevinně a naivně. Výsledkem je drsná ironie, ale i objevování netušených souvislostí. Výklad zestručňuje, ale nelze říct, že by zjednodušoval, uchovává si pouze nadhled umělce, který formou díla dal dostatečně najevo, že není vědec.
Přesto je ohromující míra znalostí a vědomostí, souvislostí a přehled, které musel Ouředník mít, než se do psaní pustil, protože volné asociace nelze chrlit, pokud nemáte co asociovat. Byť vyznívá spíše odlehčeně a humorně, je kniha plná koncepcí z filozofie, psychologie, historie, antropologie, psychoanalýzy, náboženství aj., jež musel autor znát a musel jim rozumět. I tak je výsledek ucelený, srozumitelný. Snad víc, než o dvacátém století, mi toho kniha řekla o člověku jako takovém.

7 04.01.2021

Není to hluboká sonda do dětské duše jako v první půlce Poláčkova Bylo nás pět. Není to nenápadné svědectví o brutalitě doby jako Dutkovo U útulku 5. Není to kniha o životě (dítěte) na vesnici jako Babička.
Je to popis okrátkého očarování (asi jako když sledujete motýla), nadšení městského chlapce, že zvládne chodit po strništi bos. Málo reálií, málo psychologie apod.
Ale kouzlo okamžiku, zaujetí hrou, malebnost venkova, dětské oťukávání světa dospělých, to vykresluje Svěrák prostě a výstižně. Připomíná mi to Veselý rok Josefa Čapka.

Je v tom balada - mnohé příběhy jsou melancholické a tragické. Ale tak je to i v životě.
Je v tom pohádka - mnohá příkoří jsou překlenuta silnou vůle nebo charakteru a příběh končí šťastně. I takový je život.
Želary visí v bezčasí, kdy se příběhy prolínají časem dopředu a dozadu ob jednu generaci, aniž by se prostředí jakkoli změnilo. Často se čtenáři pletou jména, nerozumí detailům, něco se vysvětlí později, něco už si do souvislostí jen stěží zařadíte, něco prostě vysvětlení nemá. A i takový je život.
Je v tom tvrdost i něha, vhled i nadhled, humor i smutek, étos i éros, příroda i člověk - jen věcí je tam málo, a to je dobře.

14 03.01.2021

(SPOILER) Pan Krobot je silná fascinující osobnost, která si ale vystačí s málo slovy, jež jaksi zhušťují sdělení. Ne že by kniha byla psána máloslovně, ale v každé kapitole cítím výraznou intenzitu myšlenky.
V jedné z kapitol píše pan Krobot slavné americké herečce pod pseoudonymem, jakožto ředitel maďarského divadla. V podobném duchu se odvíjí celá kniha - je hravá (jaksi melancholicky hravá), výmluvná, velmi osobní, ale vždy zůstává čtenář na pochybách, co je skutečné, a co dotvořené. A když se zeptáte, proč to tak je, pan Krobot pokrčí rameny a řekmne, že to je takový český vtip. A to já jako důvod beru.

4 30.12.2020

Příjemné oddechové čtení. Svěrák dokáže i z banality vyčarovat zajímavou, téměř napínavou historku (Ve vlaku). Často je tématem nějaká "podivnost" (Dubnová povídka, O slušném taxikáři), která ale, zasazená do přirozených kulis, nepůsobí nepatřičně, ale spíš zajímavě. Výborně se zde pracuje s prostředím a postavami (včetně vypravěče). Obojí, byť jen v rychlosti načrnuté, působí živě a přirozeně.
Některé povídky jsou napínavé, některé dojemné, všechny krásné. Občas mi vyústění připadalo přehnaně sladkobolné ("neřešitelné situace" se mi v několika případech zdály při troše dobré vůle docela řešitelné), ale pro jinak kvalitní obsah to musím autorovi odpustit. Rozhodně si od něj ještě něco přečtu.

5 10.12.2020

Čekal jsem možná něco jako debatu u stolu, kde staří chasidé v černých čepicích a s pejzy sedí nad vínem a rozpráví o Bohu a biblickém významu věcí. Poetická představa.
Realita byla podstatně jiná. Zdařilejší, působivější a dokonce poetičtější. Kniha dává nahlédnout do života lidí dnešní doby, s dnešní mentalitou a problémy, kteří se narodili jako ŽIdé, což je fakt, s nímž se každý musí vyrovnat po svém. Je to krásně lidské, nemohl jsem si vybrat, který charakter mám nejraději a zůstal jsem nerozhodnut. Svět judaismu je krásný, vznešený, tajemný a neskutečně pestrobarevný, protože se zde mísí náboženství, kultura a národ v cíttění jednotlivců pokaždé v unikátním poměru. A jak říká Avi Kolman, už šedesát let tu ten svět neměl (rozuměno nemusel) být...
PS: Přečteno za dva dny, během nichž jsem nedělal prakticky nic jiného. Kniha ve mě vyvolala takovou pohodu, že jsem se často smál nahlas (dokonce v tramvaji) i vtipům, které by si to normálně nezasloužily. Děkuji za krásný zážitek.

7 26.11.2020

Téma moc krásné, ale tón se mi nezdál. Jako dítě jsem před Vánocemi poslouchal (a vlastně dodnes poslouchám) Vánoce s Frantiček Nepilem (namluvené Františkem Nepilem), jež jsou pro mě mistrovským dílem, pokud jde o knihy "o malých věcech". Jsou ucelené, skvěle pointované, laskavě humorné a vdechnou člověku lásku k prostému životu jen a pouze autorovou vroucností.
Pro srovnání, zde jsem postrádal celistovost. Byť jsou jednotlivé kapitoly kratičké, často se skáče od tématu k tématu, mluví se o lidech, kteří jakoby spadli z nebe (zčistajasna se zjeví jméno, padne pár informací a jde se dál), laskavý popis toho hezkého je vždy prodchnut lamentováním, že už to není co bývalo. Možná není, ale to čtenář ví. Zatímco Nepil nám na to dá zapomenout, Kroutvor nás tím neustále moří, čímž kalí radost i z toho, čím se nás snaží inspirovat. Věřím, že by uspěl spíš, kdyby plačitvý tón omezil. Na knize cením především představení málo známých inspirativních lidí a míst.

5 25.11.2020