matej.kulistak komentáře u knih

Dechberoucí atmosféra, jiná než v Šuhajovi, diametrálně jiná, než třeba v Žaláři nejtemnějším, ale úplně stejně dechberoucí.
Mrzí mě, když čtu na internetu šablonovité rozbory typu: "kniha kritizuje náboženskou radikalitu" apod. Já si myslím pravý opak, že nás autor uvádí do neznámého myšlenkového prostředí, aby nám pomohl je chápat. Kdyby závěr knihy nebyl závěr, ale začátek, bylo by snadné chování Polanských odsoudit. Ale když člověk nahlédne do jejich života, vidí, že se tady pouze potkávají dva světa, jež se nemůžou pochopit.
A co na Olbrachtovi obdivuju nejen v této knize: myšlení toho světa, který je mi myšlenkově vzdálenější, chápu najednou lépe než toho, který by mi měl být vlastní.

6 17.01.2020

V reakci na předchozí komentář musím konstatovat, že rok studia filozofie mi dal nepoměrně víc, než Kulhavý poutník. Vlastně si z něj neodnáším skoro nic, rozhodně ne myšlenky. Spíš příjemný pocit a chuť číst dál. Takové milé zamyšlení nad nebezpečím Osoby (snad bychom dnes řekli "ega"), a nad pozitivní životní filozofií Josefa Čapka: "já jsem rozhodně pro duši".

2 17.01.2020

První setkání s Čapkem. Buď byla každá další hra byla ještě lepší než ta předchozí, nebo se postupně zamilovávám.
Smekám.

5 08.01.2020

Skandální! Může takhle vůbec vypadat klasika?
Právě jsem dočetl, srdce mi buší až v krku a nechápu, jak je člověk schopen něco takového vůbec napsat.
Ze začátku nenápadné, později typicky sladkobolné a člověk už už čeká, kdy přijde onen bod, kdy se děj vydá na nezvratnou cestu do hlubin otřepané tragiky, když se vše začne vyvíjet jaksi jinak.
Nejprve mě překvapilo, s jakou precizností dokáže Olbracht zpracovat sebemenší odbočky od hlavního děje a v pravou chvíli je vložit nazpět jako chybějící kus mozaiky. V pravou chvíli se nám tak připomene žebrák z mostu, švagr Josef nebo tetička Ema. Tak fatálně, tak dokonale!
Dále nevyzpytatelná Jarmila, kterou mám tak rád, ale konečně možná i podezírám?, o které nic nevím a zároveň tolik vím! A vlastně o všem. Jako bychom věděli v každou chvíli o mnoho víc, než hlavní postava a zároveń zoufale nic.
A pak přijde poslední kapitola, kterou doporučuju přečíst v klidu, doma a něčím zapít.
Volám všechny maturanty světa: "máte-li to v kánonu, neváhejte, čtěte!"
Z pěti hvězd dávám deset.

7 08.01.2020

Františkovy texty jsou psány prostě, ale často jsem nechápal, co se snaží říct. Jaká je vnitřní struktura a koherence toho, co píše. Následný výklad (kterému se dá vytknout snad jen příliš velký počet slov, trochu bych ho proškrtal) ale vše krásně vysvětlí. Často jsem měl pocit, že tomu konečně rozumím, a zároveň jsem se musel spojit před hloubkou a šířkou, která se dá ukrýt často do pár veršů.
Tato útlá knížečka představuje Františka z Assisi jako velikého světce, pronikavého myslitele a celým srdcem básníka. Krásné.

2 02.01.2020

Krásné verše v Rožnovském nářečí z doby, kdy se tak opravdu mluvilo. Nejkrásnější jsou podle mého Gdyž umírajú staré koně a Búrajú našu starů pec. Slyšíte to? Jak se nese ta lehká nostalgická nota s vůni kynutého pečiva a borvého jehličí? Tak raději rychle prolezte všechny antkvariáty, ať ještě nějakou seženete!

Přes vysokou odbornost (snad v každém odstavci je alespoň jeden odkaz na odbornou literaturu) a nemalou délku vysoce čtivé. Naprasto zdrcující kritika nadužívání digitálních médií a srozumitelný a věcný výklad toho, co je špatně. Na závěr kapitola, jak s tím bojovat a co dělat líp. Žádné lamentování, ale aktivní přístup otevřený nápravě. Jak autor říká, kdyby se nic dělat nedalo, neměl by potřebu psát o tom knihu.
Výsledek: 8 stran poznámek a předsevzetí změnit se. Kolik knih tohle dokáže?

6 02.01.2020

Ze začátku mě trochu rušil kostrbatý styl psaní (pro který nemůžu dát s klidným svědomím všechny hvězdy), ale jakmile mě kniha pohltila, šlo spíš o dokreslení atmosféry. Nejlepší příběhy se ne vždy stávají nejlepším literátům. A vůbec, je možné o Kavkaze, o takových psech, o lidech jako Irakli Okrošidze psát špatně?
Ta kniha je úžasná, nádherná a skvělá. Po dočtení si říkám, že se na Kavkaz jednou podívám, i kdybych tam měl dojít pěšky.

3 28.12.2019

Na mnoha místech jsem se uprostřed čtení zarazil a došlo mi, že stejnou emoci, o jaké je v knize právě řeč, znám. Weiner popisuje ta subtilní chvění duše, ty prchavé dojmy, o kterých často pochybujeme, že je druzí také cítívají, pročež ani nemají jméno. Za naprosto skvélé považuji povídky Smazaný obličej a Prázdnou židli. Každého, kdo byl kdy zamilovaný se musí silně dotknout Hlas v telefonu a úplně odlišná atmosféra Uhrančivého města nutí poklonit se autorovu géniu, s jakým vystavuje emoci sálající z každé jedné malé prózy.

7 27.12.2019

Na začátku,při popisu ošklivky, ke které je Sternenhoch neodolatelně váben, jsem čekal parodii na Utrpení mladého Werthera. O to víc mě překvapil náhlý skok k erotice a sadomasochismu. Zdaleka neposlední překvapení. V jisté chvíli začaly všechny postavy nadávat, posléze filozofovat a prohlašovat se za Boha, ještě později blábolit, až se v tom všem vynoří i komika. Těžko soudit, kde začíná šílenství a kde končí jen patologická touha po tabu: fekální erotice, radosti z vraždění, vulgárnosti, psychického týrání atd. atd. Filozofie knihy je veskrze německá: božský egoismus dovolující vše, naprosto cílená nesmyslnost, jakási preciznost v tom všem a pohrdání nezasvěcenými.
Je to kupodivu fascinující. Asi jako když člověk obdivuje modřinu impozantních rozměrů a podivuje se tomu, jak se nečekaně zbarvuje do netušených odstínů. A byť ho to bolí, působí mu zvláštní potěšení si na ni sahat. Kdyby mi svědomí dovolilo knihu hodnotit, nejspíš by to muselo být pět hvězd, ale jelikož bych neměl to srdce doporučit ji někomu ke čtení, zdržím se.

Úvaha o smrti psaná ve stínu první světové války. V něčem strašně krásná, podivuhodně útěšná a mrazící v zádech. Při čtení se otřásala podlaha projíždějícími tramvajemi, a ve mě se taky cosi zatřáslo.

1 25.11.2019

Jako dítě jsem ji miloval, maminka mi ji musela číst opakovaně.

19.11.2019

Dobré, umné, ale líbilo se mi to? Toť otázka.
Obecná čeština básně vulgarizuje. Jistě, pohoršuje mě možná to samé, co dobového čtenáře prokletých básníků, ale z nějakého důvodu to působí rušivě, až nepatřičně. Ale možná jen takový jazyk nejsem zvyklý slýchat, a tak mi připadá, že autorův styl je vypočítaný na efekt. Působí na mě, jako "poezie pro hustý intelektuálský mileniály (a mladší)" a jako taková je mi protivná.
Naopak se mi velice líbí ty básně, které se berou více vážně. To platí i o aforistických básních, zase se mi líbí spíš ty "prostě chytré" (narážím na to, čemu se říká "inteligentní humor"), než ty možná až šroubovaně obecně české a přisrostlé.

1 19.11.2019

Satira je to kousavá, ale ne hloupá. Výborná hra s paralelami a kontrasty, výborně rozehraná partie, překvapující a zábavná. Velice milé překvapení. Jednomu se posteskne, že se Jiří Hausmann noří do propadliště dějin, ale žel, politická satira holt asi ani nemůže mít jiný osud. Příliš podléhá své době. Většinu narážek dnes už málokdo rozklíčuje, i když ví, kde ji má hledat.

1 18.11.2019

Sledujeme útěk dvou psanců. Krásná líčení krajiny, rostlin (v opravdu pestré paletě) a lesního klidu, a v kontrastu k tomu pohled do dvou pokřivených duší. Knížka je řemeslně napsána kvalitně. Ale žádný přesah nebo myšlenku si z ní neodnáším.
Zajímavé je, že pasáže, kdy dochází k nějakému násilí, jsou zastřené básnickostí popisu, která v těchto momentech jaksi vystupuje do popředí. Jakoby nás chtěl autor ušetřit pohledu na krev vytříbeným jazykem. Ta myšlenka je dobrá, ale občas mě to při čtení spíš rušilo.

1 18.11.2019

Po celou dobu čtení byla má nejpalčivější otázka: "Kdo je K. ?" O hlavní postavě víme vše co dělá, jak se cítí, je-li unavený, frustrovaný apod. Ale zároveň nevíme kdo to je, kde se vzal, je-li tím, za koho se vydává, neznáme ani jeho jméno a především, nevíme o co mu jde. Když je obviněn, že nemiluje svou snoubenku, nic nám nenapoví, jestli je to pravda. Víme jen, že K. to obvinění netrápí, protože věří, že svou milou dokáže přesvědčit o opaku.
Logika lidí v této knize je neochvějná a přitom zvláštně podivná. Ale v čem, to je velice těžké říct. S pokračujícím čtením ale začala působit téměř uvěřitelně. Nepochopil jsem, proč kniha končí jak končí, ale pár stran před koncem je úžasná (za mě naprosto stěžejní) pasáž, kde bych tu knihu nechal skončit já, a sice, když K. usíná vsedě na posteli.
Mě Zámek bavil, ale dokážu si představit, že by mě úplně stejně dobře mohl strašně štvát. Nedokážu si ale představit, že by mě nechal chladným.

11 21.10.2019

Stejně fascinující jako první díl, ale napínavější a rozhodně taky náročnější pro autora. Vždyť tady jde o ústřední pasáže křesťanství. Tolik je toho třeba říct, neopomnět, správně formulovat a dobře poskládat, aby to dávalo smysl! A pak, je to úplná detektivka, vracíme se po stopách nejdůležitějšího soudního procesu dějin, rekonstruujeme co mu předcházelo, taktiku obžaloby i obhajoby, sledujeme výkon trestu a pak ústřední téma křesťanství: vzkříšení.
Znovu se opakují kvality předešlých dílů, dílo je jednou velkou meditací s nebývalou historickou a teologickou fundací. Mě osobně záráží hlavně košatost významů, které dává židovská tradice každé druhé větě evangelia (přičemž mě na ní nikdy nepřišlo nic pozoruhodného). Ježíš Nazaretský je pro laika nejlepší myslitelná sekundární literatura k Novému zákonu.

3 30.09.2019

Přes opětovné čtení a 20 let pasivního poslouchání evangelií pro mě tato kniha byla 250 stran trvající aha-efekt. Ratzinger postupuje systematicky napříč evangelisty a vybírá pasáže, které nejvýstižněji ukazují, kým Ježíš byl, jak se chápal a jak byl chápán (od svých současníků až po dnešní exegety). Jen tak mimochodem přitom polopatisticky vysvětlí význam mnoha těžko uchopitelných pasáží jako jsou pokušení na poušti, blahoslavenství, prosby Otčenáše apod.
Odborný text, ale vyprávěcí styl. Vysoká fundovanost, znalost historického kontextu, starozákonní tradice, ale i současné odborné literatury (včetně četných odkazů). Naprostá pecka!

4 14.09.2019

Už v úvodní scéně jsem měl o hlavní postavu strach. "Tak tenhle autor není z těch, kteří by svým hrdinům zajistili bezpodmínečnou nesmrtelnost," napadlo mě. A kniha si tempo a napětí bravůrně drží, skvěle ukočírované.
Postavy jsou umně vykreslené, některé sympatické, na některých vám jisté rysy vadí, pár je jich vyloženě nesnesitelných, ale co je důležité: nikdo není padouch. Chování každé jedné z nich je pochopitelné (včetně pověrčivosti, davového svatého nadšení a tupě všeobecného podhoubí antisemitismu).
Výborná jsou intermezza Musových, Rodriguových a Benjamínových úvach, střet filozofií tří náboženství, kde nikdo nevyjde z polemiky jako vítěz nebo poražený. Smekám nad tím, s jakou lehkostí cituje Feuchwanger korán, Maimonida nebo Augustina, jen tak mimochodem, a nechá postavy, aby se podle jejich myšlenek rozhodovaly.
V závěru knihy mi nejednou běhal mráz po zádech. Mám zvláštní pocit, že každá postava našla svůj osud. Působivé, hluboké a na mnoha místech: krásné.

11 28.08.2019

Zevrubný komentář evangelií od Zvěstování po Nalezené dvanáctiletého Ježíše v chrámě. Věta za větou je zde analyzována z hlediska symboliky, pretextů, archetypů, historické věrnosti. Ale byť je text fundovaný a odborný, je zároveň velice čtivý a především: hluboký. Benedikt XVI. je zkrátka Teolog s velkým T, výborně rozumí své látce, ale neztrácí ze zřetele, že posláním jeho disciplíny je "vést k Bohu" přinejmenším do stejné míry jako "objektivně informovat". Výsledkem je kniha plná nových informací a pohledů (třeba krásná analýza postavy sv. Josefa), kterou lze přesto číst jako meditaci.

3 28.08.2019