matej.kulistak komentáře u knih

Občas přemýšlím, jak poznat špatnou poezii. A nenacházím odpověď. Existují ale fenomény natolik výrazné, že o nich nelze pochybovat. Takové jistoty jsou vlastně docela úleva. Člověk pak ocení to, co za to opravdu stojí...

1 11.03.2022

Tahle kniha se tak zoufale snaží být špatná, až se jí to daří. Taky se snaží být postmoderní, a to se jí, řekl bych, daří rovněž. Kdo má chuť dostat pádlem do ksichtu, bude se bavit. Taková knižní alternativa RRRrrr nebo Monty Pythonu.
Já se bavil. Asi si to budu muset přečíst znovu...

1 23.01.2022

Tato kniha je důkaz toho, že čeština je flektivní jazyk. Tolik krásných slovesných vazeb v tolika pádech je osvěžující nevšední zážitek. Osvěžující proto, že Jedličkův jazyk působí naveskrz přirozeně. Nevšední proto, že se s něčím takovým čtenář stěží setká i v hodnotné literatuře naší doby. Vlastní řeč jakoby mi tuhla v ústech, jak náhle působí strnule, samý podmět v prvním pádě - přísudek - předmět ve 4. pádě.
Pokud čtenář ví, že bere do ruky "paměti", nebude zklamán. Nadto se mu dostane kriticky přísného vhledu člověka s pronikavým rozumem a schopností přesně odhadovat příčiny dějů a patrně nemálo rozumí i psychologii zúčastněných, jakož i své vlastní. Malé dějiny jak se patří.

1 23.01.2022

Takto kvalitně zpracovanou biografii jsem v ruce ještě nedržel. Při jejím rozsahu je velice šťastné rozhodnutí segmentovat text do oddělených odstavců, přičemž mě ohromila míra těch, psaných kurzívou (značící přímé citace pramenů), zabírajících minimálně pětinu, ale spíš více než čtvrtinu, celkového prostoru.
Kdy by myslel, že míra odbornosti ubere knize na čtivosti, ten by se mýlil. U myslitele tak náročného jako je Wittgenstein, je velká úleva uvědomovat si míru fascinace Raye Monka (sepisování téhle knihy, a to soudím jen z četby, mu muselo být něčím jako posláním, takovou míru vhledu jeho styl vakazuje), který knihou provádí nikoli s nezaujatostí komentátora, nýbrž s autoritou interperta. Skvělé čtení.

1 25.11.2021

Čtení to není nezajímavé. Zápisky oscilují mezi pasážemi dějovými a snově lyrickými. Postupně mě začalo sice mírně iritovat téma, kolem kterého se vše točí, ale asi je to hlavně kvůli nadužívání jistého slova (kdo četl, ví). Závěr byl za mne uspokojivý, byť poněkud patetický, staví předchozí text do mírně jiného světla.
Zklamalo mě prostředí. Židovská Halič slibovala hodně, ale dočkal jsem se jen pár toponym a hesel jako "mlha" nebo "rabi". Místa zůstala jen jmény, židovský svět zůstal jaksi mimo (autorovou leností?).
Ale možná mě jen zhýčkal Olbracht...
Musím ovšem přiznat, že jsem si nedal de facto žádnou práci s interpretací "předznamenání" jednotlivých textů a obecně šlo o četbu nijak zvlášť hlubokou.

1 23.09.2021

Hlavní přínos této knihy vidím v propojení Reynka básníka a výtvarníka. Důležitým, ne-li stežejním přínosem knihy jsou komentáře k přiloženým Reynkovým kresbám a grafikám, které se pro mne díky výkladu staly zapomatovtelnými. Narozdíl od textu samotného, z něhož si odnáším jen málo, anebo mi splývá s informacemi odjinud.

1 09.09.2021

(SPOILER) Balbín je člověk uvažující velice moderním způsobem. Jeho argumentace je přesvědčivá a smysluplná. Týký se zejména toho, že mluvit domácím jazykem by měla být čest a ne hanba, že přirozený stud může být na škodu věci, že být milý k hrubému je hloupost apod.

Pak je tady taky z dnešního pohledu rozporuplný argument německou povahou, která je agresivní a nepřizpůsobivá. Němci jsou zkrátka hlupáci, kteří se nedokáží naučit cizí jazyk, a navíc jsou natolik arogantní, že přizpůsobivým Čechům vnucují vlastní. Jsem ochoten souhlasit, že mateřský jazyk může určit jak snadno budu vyslovovat cizí hlásky, to ostatní, nevím nevím...

Každopádně je to pozoruhodné dílo, přiblíží pobělohorský status češtiny a myšlení největšího českého intelektuála té doby (jelikož píše soukromě, pro přítele, a navíc v afektu, nahlédneme mu tak trochu do hlavy). Mě se dostalo do ruky vydání z roku 1869, kdy emancipace češtiny bylo stále žhavé téma, tudíž je vydání doplněno poznámkovým aparátem (který se rozsahem rovná dílu samému), ve kterém se krom vysvětlivek a historických dat objevují i horlivá přitakání editora a poznámky v tom smyslu, že ten a onen nešvar jest dosud v Čechách vidno. A to bylo rostomilé, když dnes víme, jak to dopadlo.

1 22.01.2021

Knihu jsem začal číst s představou, že si udělám ucelenější představu o době obrození. Tu ale nabídne spíš autorova vědecká činnost (především Znamení zrodu). Zde jde naopak o střípky, a člověk, když se zajímá, musí dohledávat a dohledávat.
Což je na druhou stranu taky zajímavý zážitek a jsem rád, že jsem tetralogii navzdory rozsahu dočetl. Líbí se mi, že autor píše v ich formě, a dává si záležet, aby se držel dobových konvencí v jazyce a dobových reáliích. Tedy, ne že by psal faktografii, ale pokud nějaká postava operuje s nějakým předmětem nebo třeba pořekladlem, jsem ochoten věřit, že to bylo v dané době možné. Nejednou jsem byl překvapen.
Přesto si říkám, že to bylo naráz přece jen poněkud příliš slov...

1 10.08.2020

Vzhledem k velice citlivému tématu encykliky mě poněkud podráždilo, že se asi na dvou místech vyskytla nešťastná formulace: "každý správně uvažující člověk musí uznat...", čímž se říká, že pokud si myslím něco jiného, je to špatně. To je soud, nikoli argument, což je u textu, který by měl být argumentační, prostě špatně. Zvlášť, když obsah této encykliky nebyl přijímán v kolegiu biskupů jednomyslně (což je, pokud vím, podmínkou k tomu, aby se na něj vztahovalo dogma o neomylnosti).
Pavel VI. si jasně uvědomuje nárok, který na věřící touto encyklikou klade. Uznávám, že má pravdu v tom, že akceptování antikoncepce církví by vedlo k všeobecnému poklesu morálních hranic nejen v rodině, ale i ve vědě, v politice (násilné sterilizace apod.) i jinde, těžko domyslet.
Přesto se mi zdá, že toto učení je často v praxi pouhým těžko naplnitelným ideálem. Podobně jako Židé ke svým 613 přikázáním přidávají ještě tzv. "ohradu kolem Tóry" tj. doplňující přikázání, aby náhodou některé z těch základních neporušili (např. jelikož Žid nesmí zhasnout svíci zapálenou o šabatu, raději ji ani nepřemisťuje). Zkušenost říká, že důsledná praxe bez respektování kontextu může někdy vést spíš k rozpadu manželství, než k jeho zcelení.

Jak už to tak u pravidelných rubrik bývá, mají proměnlivou kvalitu. Vesměs jsou vtipné, chytré a dýchá z nich šíře autorova vědomostního záběru. Jedna nebo dvě eseje jsou naprosto skvělé a smál jsem se od začátku do konce.

1 07.02.2020

Čekal jsem větší konkrétnost. Encylika ale spíš usměrňuje způsob, jak křesťanské učení chápat. Základní myšlenka je v tom, že člověk nemůže rozumět všemu, protože taková je podstata víry, zjevení. Přesto je potřeba věřit, protože pravdivost oněch pravd, které nelze vždy dokázat rozumem potvrzuje autorita boží.
Může se stát, že humanitní vědy doujdou např. v morálce k jiným závěrům, než církev. To je dáno tím, že berou člověka ne takového, jaký by měl být v božích očích, ale takového jaký je, včetně jeho poznamenání hříchem.
Vlestně je to velice užitečné čtení, pro pochopení křesťanského způsobu uvažování.

1 03.02.2020

Krásné verše v Rožnovském nářečí z doby, kdy se tak opravdu mluvilo. Nejkrásnější jsou podle mého Gdyž umírajú staré koně a Búrajú našu starů pec. Slyšíte to? Jak se nese ta lehká nostalgická nota s vůni kynutého pečiva a borvého jehličí? Tak raději rychle prolezte všechny antkvariáty, ať ještě nějakou seženete!

Úvaha o smrti psaná ve stínu první světové války. V něčem strašně krásná, podivuhodně útěšná a mrazící v zádech. Při čtení se otřásala podlaha projíždějícími tramvajemi, a ve mě se taky cosi zatřáslo.

1 25.11.2019

Dobré, umné, ale líbilo se mi to? Toť otázka.
Obecná čeština básně vulgarizuje. Jistě, pohoršuje mě možná to samé, co dobového čtenáře prokletých básníků, ale z nějakého důvodu to působí rušivě, až nepatřičně. Ale možná jen takový jazyk nejsem zvyklý slýchat, a tak mi připadá, že autorův styl je vypočítaný na efekt. Působí na mě, jako "poezie pro hustý intelektuálský mileniály (a mladší)" a jako taková je mi protivná.
Naopak se mi velice líbí ty básně, které se berou více vážně. To platí i o aforistických básních, zase se mi líbí spíš ty "prostě chytré" (narážím na to, čemu se říká "inteligentní humor"), než ty možná až šroubovaně obecně české a přisrostlé.

1 19.11.2019

Satira je to kousavá, ale ne hloupá. Výborná hra s paralelami a kontrasty, výborně rozehraná partie, překvapující a zábavná. Velice milé překvapení. Jednomu se posteskne, že se Jiří Hausmann noří do propadliště dějin, ale žel, politická satira holt asi ani nemůže mít jiný osud. Příliš podléhá své době. Většinu narážek dnes už málokdo rozklíčuje, i když ví, kde ji má hledat.

1 18.11.2019

Sledujeme útěk dvou psanců. Krásná líčení krajiny, rostlin (v opravdu pestré paletě) a lesního klidu, a v kontrastu k tomu pohled do dvou pokřivených duší. Knížka je řemeslně napsána kvalitně. Ale žádný přesah nebo myšlenku si z ní neodnáším.
Zajímavé je, že pasáže, kdy dochází k nějakému násilí, jsou zastřené básnickostí popisu, která v těchto momentech jaksi vystupuje do popředí. Jakoby nás chtěl autor ušetřit pohledu na krev vytříbeným jazykem. Ta myšlenka je dobrá, ale občas mě to při čtení spíš rušilo.

1 18.11.2019

Obrana nejen Sokrata před soudem, ale i filozofie jako takové. Nejlepší dialog, který jsem od Platóna četl (ale nečetl jsem všechny). Je to dílko humorné, až sarkastické a zároveň tak naléhavé, tak úporné, tak pravdivé.
Platón zvolil naprosto geniální formu pro předání svých myšlenek. Tím, že jsou tyto zarámovány příběhem, ukázal v Sokratovi/filozofovi jen tak mimochodem mravní vzor. Člověka, který se bude vždy prát za pravdu proti domýšlivosti a za slušnost proti hrubosti, byť by ho to mělo stát život. Nejednou jsem měl na krajíčku. A to se prosím ledajaké dva a půl tisíciletí staré knize nepodaří.

1 29.07.2019

Vlastně jde o jakési podobenství, nikoli o bůhví jak propracované post-apo. A cíle, které si klade taky splňuje. Po tom všem, co se v knize stalo, na mě velice zapůsobila (sám nevím proč) poslední věta. Pomatuji si ji dodnes.

1 29.07.2019

Pokud vím, Perec se léčil u Freuda, a tato kniha na mě působí jako ten druh autobiografie, která je zároveň terapií. Zdála se mi psaná trochu nahodile a neukončeně.

Přesto mě zaujalo jedno místo, vlastně opakující se pasáž, tak trochu refrén knihy: scéna z nádraží. Je popisována několikrát, pokaždé téměř stejně, ale v jednom místě, jako by si Perec během psaní a rozpomínání vzpomněl, že to bylo jinak, pasáž upraví. Vzhledem k tomu, že začíná psát autobiografii paradoxně proto, že všechny vzpomínky z dětství v sobě potlačil a zapomněl, je toto krásná názorná ukázka progresu, který díky rozpomínání na těch pár zbylých střípků prodělal. Pro mě ta pasáž byla velice působivá, bohužel jako jediná.

1 25.07.2019

Zrovna čtu Putování mysli do Boha od sv. Bonaventury. Je to spletitá cesta k osvícení pro scholastické mystiky. Vedle toho je "malá cesta" sv. Terezie jako dětské leporelo. Je příhodné, že je dnes oba považujeme za učitele církve. Určitě jsou mezi námi takoví, kteří se zaujetím, by vášní budou promýšlet františkánskou mystiku podle Bonaventury, popřípadě tu dominikánskou páně Akvinského, ale naší době, kdy hledáme své zvory spíš mezi lidmi nám blízkými, takříkajíc z masa a krve, má možná daleko víc co říci Terezka. Dějiny duše jsou příběh o tom jak dojít svatosti, když si vedle světců z legend připadáte jako zrnko prachu vedle hory. Anebo chcete-li, je to kniha o tom, jak může člověk žít uvědoměle a naplno podle cíle, který ve svém životě zvolil. Kolik z nás to umí?

1 20.07.2019