lubtich komentáře u knih

Krásně nejednoznačná, živelná kniha, která v na první pohled kriminální zápletce ukrývá existenciální úvahy i impresionistické líčení. Hlavně jazykově je to velký zážitek, mísí se prostá jazyk s archaismy a přechodníky, košatý jazyk bere a nepustí. I z hlediska vypravěče se jedná o kuriózní případ– nelze rozlišit, zdali již nesplývá s mluvou postav, jestli uvažuje vypravěč či postava, zda se jedná o vnitřní monolog či co.
A to není jediná příjemná nejednoznačnost, zvláštně se jeví i dvě hlavní postavy, které lze jen stěží popsat, neboť pro ně je, na rozdíl od epizodních archetypálních postav, typická náladovost. Přesto jsem se nemohl ubránit sympatiím k nim – ta prvotní naivita a bezstarostnost, co zavraždí osobu, se mění v úzkost, strach, výčitky svědomí a pocity viny. Bohatá obraznost při líčení lesa prosakuje i do vnitřního světa a les není jen svobodným prosvětleným prostorem, ale i úzkostným a temným bludištěm. Ta nevšední situace vystavuje Rudu i Václava píděním k jim samým, ohledávají sebe a své sny.
A přes všechny ty vraždy Čapek v ani jediné pasáži nesoudí. Morální rozměr díla ustupuje tomu estetickému a mnohem důležitější než "hrozivost" loupežníků se jeví neschopnost vymanit z invaze výčitek. Prvotní svoboda lesa se mění v zajetí vlastní mysli.
A vlastně je to v něčem i dobrodružné čtení. Situovat prózu do lesa – už tím je nakročeno k úspěchu.

Lehčeji se to člověku běží svou cestou, když nevleče na svých bedrech žádné břímě. Hoj, jak snadno si může spěchati ten, koho nic netíží. Koho netlačí jeho ranec špatností, žádná vina v srdci, koho nespoutává žádná starost a strast, žádný žal. Tak lehkým skokem přebíhá zajíc stinný úval i pole jetelové, neboť nenese na svých lopatkách nic těžšího než svůj sivý chlup, tak letmo se kmitá křovinou pták, neboť jeho křídla i nožky nejsou těžké pod vahou čehokoliv, co by na sobě nesl, tak hbitě uniká suchým listím střevlík, na jehož hřbetě nesedí nic než záblesk paprsku slunečního.
(s. 9)

4 13.10.2021

Docela přesvědčivá sonda do života autistického chlapce (a v značné míře také do života jeho okolí, protože ačkoliv nemá Christopher rád dotyky a vyjadřuje se poněkud chladně, je na necizí osoby vázán), která je unikátní hlavně perspektivou vypravěče. To dbaní na systému a řádu, odpor k nejasným emocím a nejistotě celkově, lehce poťouchlá genialita, vnímání doslova či odmítnutí metafor (přirovnání si vypravěč povolil v poznámkách), to vše dělá z hlavní postavy nosný pilíř celé knihy.
Přestože Christopher čtenáře varuje, že v jeho knize není žádný vtip (až na jeden o ekonomovi, matematikovi a fyzikovi, chichichi), mnoho situací díky jeho pohledu působí komicky, neboť vnímání světa se stává zásadně odlišným, pročež některé zažité každodennosti působí absurdně. Perfektní je třeba motiv barev či aut – pro nás náhodné a nedůležité záležitosti se stávají stěžejními momenty vypravěčova dne.
Zajímavá je i forma, dějová linka je prokládána četnými úvahami, přehledy a výpočty, doplněna kresbami a diagramy. Jen mi to teda přišlo po nějaké době dost utahané, ten zprvu zábavný rozvleklý popis se stával úmorným a výpočty příkladů z matiky jsem přeskakoval.
Asi méně nápadné, nicméně podle mého pozoruhodné je tematizování samotného psaní knihy, inspirace Sherlockem a následné rady od učitelky Siobhan. Naopak detektivní linka slouží spíš jako křižovatka k rodičovským osudům, proto bych o ní mluvil s jistou nadsázkou.
Pravda nade vše. Ale nevím, za těch dvacet let jako by ta zvláštnost díla trochu vyprchala. Možná proto, že vývojové poruchy už zkrátka nejsou takové tabu a mnoho populárních i nepopulárních děl jejich specifika zobrazuje.

Then I went out of the toilet and I saw that opposite the toilet there were two shelves with cases and a rucksack on them and it made me think of the airing cupboard at home and how I climb in there sometimes and it makes me feel save. So I climbed onto the middle shelf and I pulled one of the cases across like a door so that was shut in, and it was dark and these was no one in there with me I could´t hear people talking so I felt much calmer and it was nice. And i did some more quadratic equationis like

0 = 437xx + 103x + 11

and

0 = 79xx + 43x + 2089

and I made some of the coefficients large so that they were hard to solve.
(s. 95)

4 29.08.2021

Těžko uchopitelné chvíle, s kterými si jaksi nevíme rady, dokáže Hruška precizně zachytit ve svých přímých, ale zároveň rozhodně ne antistylizujících verších ("Jídlo v kyselé zálivce světla.", "poryv spěchu", "Stěny si škrábou záda / pazourami bezu." – krása! Snad dokonce začnu mít rád genitivní metafory). Velmi umně také pracuje s repeticí, mnohdy na začátku psaný verš jako by se na konci najednou jevil v jiném světle.
To zvláštní každodenní pnutí, podivnosti momentu. Osobám v básních stačí někde stát ("stáli vedle sebe / bezradně a pevně / ve svetrech a světlech / nádherný kouř od úst") nebo se prostě jen vyskytovat – i v tom lze nalézt nějaký postřeh, který dosud nebyl viditelný. Možná je ten úvodní text (ještě ve spojením s hutnou a obšírnou anotací) je i zbytečný, vše zmíněné dojde čtenářovi po pár básních, svoji fascinaci není třeba si obhajovat.
Navzdory té cizotě prostředí, rychlým uzavřeným autům, tísni města a matné noci na mě sbírka působí tak příjemně melancholicky. Snad je to bizarností některých scén ("beznozí lvi") či lidskou blízkostí, která se v Hruškových verších tu a tam objeví ("když jsme se chtěli otočit / museli jsme se obejmout").
Četl jsem z části v autě.

OPEL

V bazaru aut
najednou poryv spěchu
vítr bere slova
tráva u plotu běží pryč
chlápek před budovou
gestikuluje něco o životnosti
vlasy ukazují
každou chvíli jinam

Konec váhání –
tenhle opel
ten ještě uveze dva lidi
obstojnou rychlostí
podél strkanic
bezejmenných dálničních keřů.
(s. 16)

4 02.08.2021

Můj první komiks! Ale rozhodně ne můj první Nick Cave, ten byl před tímto čtením velmi naposlouchán. Skvělé černobílé kresby, ale zásadní mi přišel stejně text – ať už to jsou bubliny aforistického ražení, úryvky z A uzřela oslice anděla nebo přímo Nicovy skladby. Biografie protkána postavami z písní, perfektně zobrazený temný a tísnivý vnitřní svět, který se může vymykat všemu. Opakující se pasáže, jež vyznívají pokaždé jinak. Jen mě občas mátlo pořadí jednotlivých oken, ale to je tím, že jsem zatím komiksový nekňuba.
Na tohle si pustím O Children.

4 15.04.2021

Teorie psaná čtivě a svěže, která zkoumá fotografii od momentu, kdy se "subjekt surově mění v objekt", nikoliv z pohledu odborníka či fotografa (tedy podle Barthese "Operátora"), ale z perspektivy pozorovatele (čili "Spectatora"). Takový pohled je čtenáři přirozeně blízký.
Publikace je doplněna o bohatou obrazovou publikaci (byť je škoda, že všechny zmíněné fotografie nejsou zastoupeny snímky – ale nevím, jestli to není pouze v českém vydání, s kvalitou snímků se však Fra na to, že pro obrazové knihy není úplně ideální, popasovala výborně), Barthes na jednotlivých snímcích ukazuje, kde a jak nalézá ono "punctum". Tedy dosti subjektivní cestou, což nevadí – co je autorovi blízké, to vysvětlí. Druhá pasáž se z velké části týká osobní fotografie Barthesovy matky (Zimní zahrada), tím pádem je ještě subjektivnější. Ale i tak si dokáže Barthes udržet kontakt se čtenářem, ty jednotlivé snímky zkoumá s největší citlivostí.
A ještě jen tak – byť přesouvat Rolanda mezi stoletími je nezdvořilé – taková noema: jak moc by byl text pozměněn v době, kdy existují věci jako photoshop? Minimálně "intersum" tedy "toto bylo" by už asi nebylo jen tak. Ale to jen tak, všechno se přece jenom vyvýjí, i fotografie.
Kdo očekává příručku fotografování, bude zklamán. A kdo vůbec něco očekává, ten bude ze svého očekávání vyveden. Barthes překvapuje pasáž co pasáž. Skvělá teorie!

V té ponuré poušti najednou přijde tento snímek; oduševňuje mě a já oduševňuji jej. Měl bych tedy onu přitažlivost, která mu dává existenci, pojmenovat právě takto: oduševňování, animace, oživování. Snímek sám nic oduševnělého není (na "živé" snímky nevěřím), ale oduševňuje mne; v tom je celé dobrodružství tohoto přiházení.
(s. 26)

4 23.03.2021

Přestože jsem velkou část těchto sebraných textů již četl, tak to můžu shrnout jednoduše – radost číst. Tyto prózy překvapují i podruhé.
Zase je to moc pěkně roztříděno tematicky, zhruba bych to pojmenoval jako texty přírodní, texty vesnické, texty literární a texty ostatní. Byť každou prózu by bylo škoda nějak sortovat, neb každá překypuje specifičností.
Vybroušený jazyk, bystré pozorování, úchvatné popisy, barvité vzpomínky. Borkovec píše o tom, co vídám při procházkách a jsem bezradný s tím, jak bych danou skutečnost pojmenoval. A přitom jsou to takové zdánlivé malé věci – střevlíci, šípky, remízy, dvorky, klacky.
Oddíl druhý mě snad nadchnul nejvíc. Už z předchozího souboru víme, že Borkovec moc rád fabuluje a zde to přechází mnohdy do bizarních, či dokonce surrealistických poloh. Lehnutí si do záhonu s rajčaty, přespání v úlu, minerály přeměňující se v hady.
Třetí oddíl zabrušuje to literárních témat, od atmosféry antikvariátů, oblíbených básnířek po vesnický book club. A co jsem zapomněl a je to rozhodně součástí Borkovcovy poetiky – humor. Nutno říct specifický, ale minimálně próza Poezie NDR nutí pousmát každého.
A v oddíle čtvrtém už je to takový mix – Itálie a s ní pojídání drozdů, chovatelka hadů nebo ježdění s autobusovým řidičem (což lehce připomene jeden z dřívějších Borkovcových textů o ježdění se záchranářem zvířat).
Samotný název knihy mi trochu vrtá hlavou, ale možná odkazuje k řeči či psanému projevu – klacek jako prvotní nástroj ke psaní, zaznamenávaní. A nebo taky ne. Každopádně Sebrat klacek ukazuje, že jde na svět pohlížet jinačím způsobem, než tím, který je považován za konvenční. Každý text umí překvapit a vtáhnout. Přesně jak píše Pavel Zavadil na zadní straně obálky; přesně do těch znepokojivých krajin by se člověk chtěl po přečtení vypravit. Chtěl by si založit jazykovou poradnu na břehu řeky, chtěl by jezdit s autobusáky, chtěl by si lehnout do rajčat. Ale co víc, možná by občas nejen v těch místech rád vyskytl, ale možná by rád byl toho místa součástí – být střevlíkem, slepýšem v remízu či rajčetem v záhoně.
A ještě – všiml jsem si již v předchozí sbírce, že jsou využívány jisté pasáže z Herbáře. Zajímalo by mě, zdali jsou ty básně z Herbáře rozvíjeny, či zda jako první vznikla próza a daná pasáž z ní byla "odstřihnuta". Každopádně to není žádná recyklace, spíš to vidím jako ten rozvinutý motiv z jiného textu.
Víc pozorovat, míň přemýšlet. Míň přemýšlet, víc pozorovat.

Zbídačený remíz, do něhož mrholí a který každou chvíli krátce zalije jarní šílené slunce. Pojďme si ten hlouček křovin, posvátný hájek mezi poli rozebrat! Je to tak úzký a zoufalý proužek divočiny, že se vejde pod laboratorní sklíčko, pod zamlženou hlaveň mikroskopu. Polní ostrov v Petriho misce – s jedním bažantem a jedním promoklý zajícem. Tak rychle, jaro teprve začíná a stromky jsou ještě holé a keře přehledné, suchá tráva chřestí a bílé kameny v ní svítí a zhasínají. Průsvitný, spořádaný remízek – nachystaný pod skalpel! Rychle, nežli pojede pantograf do města. Tam musíme, i když je nakažlivé nádherné předjaří, máme přece práci!
(s. 21)

4 14.03.2021

Nejprf sem chtěl napsat tuhletu recensi jazykem Krokadýlů, kerej je dost cpecifickej, ale sem línej seroutka. Znáte to.
Tohle dílo máme v maturitní četbě a přitom, jak koukám - přeloženo pouze do španělštiny a češtiny. Ani v USA to není bůhvíjaký bestseller. O to víc jsem potěšen kvalitou, která je zkrátka velmi kvalitní.
Černošští chudí kluci chtějí zmlátit jiný černošský chudý kluky. My to teda vidíme z perspektivy Duka, což je takový apatický čtrnáctiletý hoch, který chce získat "stříkačku". A o tom to vlastně celý je. Klíčová slova: násilí, vandalství, maskulinita, prostituce, rasismus, vykořeněnost, ghetto. Tady se nepovidá o vrchních deseti tisících, ale dětech z ulice, co neví co s životem. A tak mají party, který nedělají zrovna ukázkový činy.
Jazyk, šmarja! Geniální. Až bych se obával, že překonal originál. Totální hovorovost, slang, podivný dělení slov (Porto Rykánec), motání se v čase a v poslední řadě Duke vykreslí situaci, která by se vám, občanovi v demokratickém státu, zřejmě nikdy nemohla stát a dodá k tomu: "Znáte to." Ne, neznáme, ale číst o tom je přinejmenším parádní.
Je ponuré, jak je člověk vržen do světa a v podstatě nemá téměř šanci nějaké volné vůle. Prostředí je neskutečně určující a třeba snivé pasáže Duka napovídají, že nemusí jít nutně o zlou osobu. Ale dítě ulice je dítě ulice. A zajímavé jsou i mezikulturní odlišnosti - Duke si ani rasismus neuvědomuje, nekritizuje ho.
Běloch napsal hodně dobrej román o černoších. A Škvorecký ho bezvadně přeložil (plus opatřil poznámkami tehdejších reálií).

"Jenže nůž na chleba na to není dělanej." Povidá Kovboj Svatýmu. "To chce Rod říct. Von stačí von docela stačí vole. Jenomže zrovna tak stačí kus cihly. To neni stylový vole voddělat někoho nožem na chleba."
"Nevypadá to pěkně." Povidá Rod.
(s. 196 - 197)

4 27.12.2020

Rarach Wernisch a jeho svérázný humor. Ironická, bizarní a absurdní poezie v próze. Bedřich sem, Bedřich tam, k tomu i velká jména literatury. V něčem mi to velmi připomíná Herbář od Petra Borkovce (byť Wernischovy útvary zůstávají povětšinou formou stejné).
Wernisch dokazuje, že naruby je tento svět, ne vazba této knihy. Druhá polovina ztrácí plyn, ale i tak je to hravě fórové.

Otravná pohádka pro otravná pacholátka

Byl jednou jeden, ale brzy umřel. A dobře mu tak. Byla s ním otrava. Taková otrava, až i on sám na tu otravu umřel. Když ho našli, byl celý zelený. To je otrava, pravil zřízenec. Tady už nemáme co pohledávat, pánové, obrátil se ke svým kolegům. A zase odešli. A dobře udělali, protože jen co odešli z domu, zřítily se schody. Jen taktak a byli by všichni zahynuli. Ten dům už byl skrznaskrz prolezlý otravou. Stejně jako všechno v tomhle městě. Všechno je tu zelené, všechno spadne a všichni zahynou. Ti pánové od sanitní služby taky. A dobře jim tak. Je s nimi otrava. A dobrou noc, milé děti.
(s. 11)

4 19.10.2020

Čtete Topola a máte pocit, že je to psáno úplně jiným jazykem, že tohle divoké navazování motivů nemá rozhřešení. A pak se začínáte chytat a zábava začíná. Perfektní civilní verše a ještě k tomu to tam je požehnaně humoru.
Úplně nejvíce mě bavilo to jakési abstraktní vypointování nějakou lidovou pseudofilosofickou tezí.
A ještě jedna věc – není Topol takový psí básník? Páč jako vážně, téměř co báseň, to pes.

Zatmění

Ráno vzduchem prolétl kus hvězdy
a zaryl se do chodníku
kus od domu kde žijem. Prorazil dlažbu
a roztříštil vodovodní potrubí. Z kráteru stříká voda.
Vzal jsem kus černé
spečené hmoty do dlaně
když vychladl. Byl jako lebka ale těžší.
V poledne světlo zesílilo
a prošlo záclonou.
A časopis se zašklebil. Socha přešlápla. Pán světa ze země zdvihl knihu a odhodil ji. „Evropská kultura vznikla vyprávěním příběhu.“ Ale tady se nic neděje.
Chtěla tě zabít hvězda. Je po revoluci
zapal si cigaretu. Intelektuálové jedou na zájezd do Provence. Buď se prodám nebo ne.
Když ano
budu moct nejmíň 3 měsíce jezdit taxíkem.
Vždycky jsem obdivoval starší ročníky
měli o několik desetiletí déle
možnost
uvažovat o tom co se děje co je láska smrt samota atd.
a přežili to
a na nic nepřišli. Dnes násilí vybuchovalo v každé vteřině v pohybech ve slovech napětí otrávilo vzduch hustý těžký k nedýchání jako by přišel z pouště. Večer přišla v těch červených a říká: „Dnes je zatmění. Přece si pamatuješ. Budeme se ze střechy domu dívat na ulici.“
Zatímco se nebe štěpilo na drobný kusy
hlas říkal: „no jo peklo
tam jsou hovna mrtvoly a nože a červi jako tady...“
pak na obzoru záře hasla
nejdřív její matné okraje
potom mizely i zlaté
i rudé mraky
lesklé jako světlo
a potom jsme se dívali do tmy
a nebylo vidět nic.
(s. 74–75)

4 13.10.2020

Je úchvatný, jak Halas dokáže kombinovat unylé (občas sklouzne i k samotné smrti!) motivy s naprostou poetistickou radostí. Na volný verš vcelku formální ucelenost a zároveň hravost.
Lyrické smetí dělá čest svému názvu (do té doby to bylo tak krásně ambivalentní) a všechny aluze jsem zřejmě nepochytil, i tak tohle dílo řadím mezi Halasovy nejlepší výtvory.
Samotná báseň Sépie je bravurní, nicméně ukážu ukázku jinou, mně blízkou:

TICHO

Černá tráva ticha saranče slov ji sžírají
kouř se vzpíná košík hadů plný
díváš se za zrcadlo kdo je tam ukrytý
a v tom život je celý

Žluť čepiček prstů mimikry snivosti
zvedáš je k ústům márnicí hlasů škrcených
chtěje tak úkryt jejich pohyb převislý
na způsob růží do hrobu hrazených

Spirála ticha se rozvíjí ve snubní prstence prázdnoty
konfety v nichž jsi zapleten blázen ubohý
lítou lítostí posedlý
příliš známou aby byla bez tajemství
(s. 41)

4 26.09.2020

Taková milá nostalgická poezie v próze. Vážně vás to navnadí na vzpomínání. A je taky pěkný, že Vysočinu velebí i někdo jiný než náš republikový "reprezentant".
Ve vlastních jménech jsem se naprosto neorientoval, to odpusťte, pane Halas. Ale určitě se k tomu vrátím, já se k tomu vrátím... už jen kvůli obratům jako je „Archa domova až po okraj naplněna bude vším světem a já vypluji za tichého oddychování stájí a stodol.“ či:

(...) Tajemství umět se zalichotit mým polím a lesům vám však nevypovím. Copak si myslíte, že skokani čistí vody pro každého? Mít dětské srdce, to je to, mít dětské srdce! Pak uslyšíte! Pod střevličím nebem hlídají stráň zmije, tváří se při tom jako nekonečnost sama. (...)

4 14.09.2020

Takhle kniha je perfektním důkazem toho, jak "málo" stačí ke čtenářskému blahu. Jenže to "málo" je neskutečně rafinované.
Sebezahleděný arogantní mládenec (oblíbená charakteristika: „v sedmadvaceti, brzy už devětadvaceti“) to má prostě na salámu. Nesmírně dobře dokáže popisovat okolí a sám se vyhýbá jakékoli nadměrné komunikaci. Pozoruje a nechce být pozorován. Do toho jsou ale namontovány i záchvěvy jakéhosi dobráctví - barman v hotelu, lékař hrajíc tenis, Edmondsson (i když to je oříšek). Lhostejnost a smysl života v tom, jakými možnými způsoby může člověk pozorovat déšť.
Strohost jako hlavní poznávací znak - nečekejte květnaté popisy ani rozevláté psychologie postav. Na jakékoli emoce a pocity autor naprosto rezignuje - popis, popis, popis.
Text je zvláštně rozkouskován a očíslován - některé popisy si vysloužily tři stránky, s některými si autor moc hlavu nelámal („Obědvat jsem nešel.“)
I tak to funguje famózně. Naprosté všednosti nabourávají naprosté absurdity. Polská dvojice umělci se vám nastěhuje do bytu, nakoupí 5 chobotnic a začne je stahovat z kůže, vypravěč si z ničeho nic odjede do Benátek a nedá nikomu nic vědět (načež to nikomu není divné), v hotelu se v noci probudí a jde do lednice v kuchyni ukrást kuřecí stehno - co se s tím stehnem stane, zůstává nedořečeno. A má nejoblíbenější absurdita jsou šipky - koupě v dětským oddělení, ostří si plastový hroty nožem, dělá imaginární turnaje mezi státy a v neposlední řadě trefí Edmondsson šipkou do čela.
Iracionalita ve vztahu právě s Edmondsson mi přišla úplně nejpofidernější. Běžné gendrové "role" jsou vlastně úplně převráceny. Neviděl jsem jediný důvod pro setrvání spolu, i tak spolu byli v soužití, i tak vyjadřovali jakési projevy lásky. Absurdní dialogy a vypravěčovo "prošení o utěšení". Fakt divný a zajímavý.
K ničemu to neplyne – všechno plyne do koupelny. Na konci však pociťujeme jakési odhodlání, ale bůh ví, jestli se vypravěč neodhodlal spíš k pozorování kapek na okně.
Věta, která velmi dobře líčí celou atmosféru:

A když jsem takřka s úsměvem dodal, že se ničeho nebojím tolik jako rozptylování, poznala, že se mnou nelze diskutovat, a bezmyšlenkovitě mi podala žloutkový řez.

Škoda (a zároveň paráda), že zůstalo tolik věcí nevysvětlených, což je účel, žejo. Co se stalo s chobotnicemi ve dřezu by mě stejně zajímalo.
A musím taky pochválit senzační doslov, který je již typický pro Světovou prózu z fra.
Mimořádný dílo, velmi croissantovské.

4 29.06.2020

Ne, doopravdy se nejedná o Základy obecné gerontofilie, ale o mistrné dílo.
Nevím, jestli je to tím, že jsem tuto knihu četl v době, když se to kolem mě hemžilo prarodičemi, ale je to setsakramenstky silný.
Obával jsem se, že se bude jednat o nějaký sentimentální žalozpěv a ono ejhle - žádný skuhrání, ale vyrovnanost. Protože Macl nezobrazuje pouze "svoji babičku". Mnohem víc je tohle generační výpověď a popis mezigeneračních vztahů (jsem tak málo erudovanej, nebo mi přijde, že je to tematicky unikát?).
Vytříbený humor, ironie, parodie. Ale není to na hraně nějaký špatný grotesky, vše je dávkováno "tak akorát". I tak jsem se musel na téměř každé stránce pousmát. Zejména, když dojde na pořezání se při depilaci kiwi.
Řádně je dávkována i nostalgie.

„Ako malý, keď si urobil do dverí také barany duc, všetci s výkrikom stratili dych – je po ňom.“

Baví mě i ta jazyková odlišnost, nevím čím to je, ale ve slovenštině mají babiččiny fráze správné grády. Ale autor zdaleka nezůstává na Slovensku, ani časově.
Historických odkazů je doopravdy znamenitě - od Jidáše či Orfeuse, přes Byrona, Geobbelse až k Armstrongovi či Bieberovi. Není to ale nějaký naparování a vždy je to patřičné, o čemž svědčí třeba přirovnání k Hefaistovi na základě nohou.
Tyhle učesaný fragmenty o stáří a nejen o něm jsou bezvadný. Část knihy jsem si to četl s babičkou. Proto dodávám i její nejčastější komentář:
„To je tak pěkný...to je tak pěkný...“
Části - a je to k nevíře - části pěkné:

Prach se hromadí na všem, co zůstává dlouho netknuté.
Při utírání prachu se mi z rukou drolí nový prach.
Prach se rodí, i když se tě dotýkám.
(s. 84)

Fetišismus milostného gesta?
Se skepsí vůči androgynní možnosti dostat se pod kůži milovanému (splynout v ní jedno atd.) se uskromňuji na rozkoš dostat se do jeho šatů.
(s. 69)

4 28.06.2020

Kam se bude věšet zmáčený manuál, když místo plotu postavíte zeď? Jak správně chodit do kaváren? Jak se říká mužskému tvaru do slova děvka? Šťourání v bedeguárech, volání s kabelkou u ucha a spousta dalšího.

Klenot klenotů tohlencto. Trefa do noty plnou parou.
Stylisticky jsou Bílá zvířata oproti Nícení méně divoké, srozumitelnější, celistvější, čímsi i čtivější. Ale stále je jazyk bohatý a květnatý:

Viděla v National Geographic obsah žaludku mrtvého albatrosa a myslela, že na obrázku vidí obsah svojí kabelky.

A mistrovství slova se překlápí i do humoru, protože pardon, ale tohlencto byla fakticky bžunda. Skvěle konstruované dialogy mezi podivnými variacemi osob tomu taky značně pomáhají.
Hlavní postavy mají sice pokřivené charaktery, ale já jsem si je oblíbil. Ta neschopnost se vymanit z daného problému, do něhož jsou zapadlí, a přitom to hroužení se nad každou banalitou vytváří svérázné osoby. V mnohém připomínají Hermínu z Nícení, zejména v povídce Podšívka.
A co mě na psaní Myškové baví asi nejvíc, je ta absurdita, kterou protkává naprosté všednosti. Děsení se z dlouhých příjezdových cest, rozlité kbelíky na balkónech či neschopnost otevřít domovní dveře. Tohle na mě funguje zkrátka. To stejný takový ty drobný fráze, které se jeví jaksi neobvykle, jako třeba liška běžící na pláži s kelímkem na čumáku.
Veškerý vztahy v knize jsou podivný - docela si i říkáte, proč jsou ti lidé spolu, když je na ně nahlíženo z aspektů, které jsou u nich naprosto nesourodé. Nymfomanka a pragmatik, submisivní svéhlavá žena a hůře identifikovatelný zákeřný muž, zdvořilý Francouz a zmatkářský člověk v hostelu... prostě narušené nuance vztahů.
Nejsenzačnější mi přijde Volání hálek (fascinující různorodá prostředí), ale ve sbírce není vyloženě slabá povídka, Myslová vyložila samé vyloženě perfektní povídky.
A ta grafika! Medúzy jsou mimořádně sličný!

4 23.06.2020

Maximálně unikátní kniha, ten elán a um autorů je fakticky fascinují.
Lokalitu naprosto neznám, z hlediska obyvatele to musí být teprve senzační.
Analýza je neskutečně zevrubná, nic neopomenuto, ani jeden odpadkový koš nezanedbán. Autoři (a především asi Kateřina Šedá) mají k lokalitě vztah a přistupují k lidem s nadhledem, bez předsudků.
Typograficky úchvatné dílo rovněž - tolik fontů, fotek, barev, kdy se vše rozléhá v naprosté ledabylosti.
Za největší rarity považuji afghánského inženýra prodávajícího v potravinách, čínského zahradníka na plácku uprostřed města (ta identifikace rostlin byla famózní, celkově oceňuji zapojení i odborníků z různé branže), paní kořenářku a poštovní schránky.
Kéž by takový průvodce vyšel i o jiných lokalitách.

(Ukázka z uličního sběru Kateřiny Šedé)
ZNÁTE NĚJAKOU POVĚRU?
Muž, asi 60 let: Nevěru.
JAK TO MYSLÍTE? JAKO ŽE KDYŽ JE ČLOVĚK NEVĚRNEJ, TAK SE MU TO VRÁTÍ?
Tak se mu to nevrátí.

4 17.06.2020

Panejo, zas se mi dostavila rozporuplnost pocitů na n-tou.
Jakejkoli milostný román nemá cenu číst víc jak jednou (mnohdy ani ne jednou), ale tady jsem do stejný řeky vstoupil podruhý.
A už mi přesně došlo, v čem je problém - žánr. Tady se mi ukázalo, že i přes všechny cingrlátka, narativní způsoby a tak dál, nelze téměř napsat něco doopravdy hodnotného či poutavého milostným románem, kor když je to ještě vaše autobiografie (s odérem autofikce). A co mě napadá, byť natolik pan Němec geniální asi není - nebyla to pouze jakási ukázka, že i když červenou knihovnu vyšperkujte, v podstatě provedete naprostou analýzu vztahu, tak stejně z toho nevyjde nic extrovního?
Kniha je naplněná exhibicionismem, egoismem a narcismem, to přitakávám, žmoulat ego není úplně nutný. Stejně nevábně jsem vnímal takové ty nezáživné pasáže, kde se dozvíme o tom, že si Nina s Jankem dali postý kapučíno na dalším úžasným místě (což třeba neříkám nic, lokality jsou mi sympatické nadmíru -Krakov, Olomouc, Polička, Toskánsko), k tomu se přidá pár filozofickejch frází ohledně daný situace vztahu a jede se dál.
Prošpikování těch zbytečných kapitol je parádní - ale mám smíšené pocity, že se tím prostě mělo jen zamaskovat chabé téma. Ale budiž no, funguje to.
Milé je i prostředí, hafo literárních odkazů, akcí, docela pěkná sonda do života literárního gurmána.
Nejlíp působí prostě detaily. Takové ty titěrné drobnosti, které se odklánějí od tématu (v tom to asi bude!), byly perfektní (např. prarodiče na Pálavě, skříň („muži se do skříně neschovavají, muži totiž ze skříně skáčou!“), květina v prázdném bytě, "zamailuju tě", křivé a ošklivé kruhy, Šišatá Hvězda a Křivý Kotoul...)
Celkově to není špatné, vůbec ne. Stylisticky grandiózně vykonané řemeslo. Ale vše náležitě shrnuje věta, kterou jako píše Nina (ale píše ji Janek a jen dělá, že ji píše Nina, tak, aby bylo vidět, že to Nina píše, i když je všem jasný, že to píše Janek, pochopitelně):

Vlastně se divím, že se Janek do takovýhle knížky pustil. Mohl napsat tolik jinejch věcí.

Mimochodem - označení Café Bohouš zní třeba správně svérázně.

4 20.05.2020

Než spustím ódu na tohle veledílo, tak se musím rozplynout nad tím konceptem, kterej se mi zkrátka neskutečně líbí, a to že autorka využila znalosti prostředí které zná:
1. Filmařina (minimálně dle studia FAMU usuzuji že ano) - výtečné vylíčení , ostatně to bylo vidět taktéž na dialozích, které byly "živé" v nejlepším možném slova smyslu.
2. Vztah k samotnému kraji. A to mi přijde senzační, autorka prostě popisovala to, co zná, kde často bývá, nedostala se to geografických svízelů (čímž narážím na mnohdy zbytečné vedení románů do různejch krajin, vo kterých nemám autor šajna, aneb nejmenovaná novela z prostředí Anglie, kde autorka používá přísloví typu "jak Brno". Tady to bylo prostě podáno autenticky.)

K celkové skladbě, nějak jsem odtušil takové 3 roviny:
- Vztah Huga a Iry
Byť se asi polovina jejich soužití se skládá z cesty autem, tak ta psychologie byla popsána výtečně, těm jejich již zmiňovaným dialogům prostě nescházelo nic. Ta ambivalence jejich vztahu měla perfektní vývoj.
Oběma neztrácí charisma, ale Hugo prostě naprosto převažoval.
Člověka, kterej ví všecko, byl všude, má hafo zájmů (kupříkladu "přednášky" o cestařství):

„Takový kvalitně udělaný podlaží! Já ty Němce za tu důkladnost fakt obdivuju!”
„Ona ta důkladnost měla historicky i dost stinný stránky."

Hugo dokáže určit stáří patníku z první republiky i plaňkovýho plotu (a to tam fakt je, nekecám). Tohle naprostý dobroduštví zároveň dobře cloumá s myšlenkami/psychologií obou postav, takže to nevidím jako takové klišoidní hrdinství.
Ira není taktéž vyloženě prostoduchá. Její uštěpačný promluvy měly něco do sebe a její roje myšlenek jakbysmet.

- Detektivní sféra
To už takovej efekt nemělo. Ne že bych se nerad kochal těmi prapodivnými postavami (polský farář se dvěma psi, majitel antikvariátu škrabájící pastelky, náhodnej známej co vyrábí podlažní eskalátory), ale bylo to popsáno dost vágně a postupem času jsem na to spíš zapomněl ( což bylo v podstatě dobře, páč zbylé dvě roviny hrají podstatnější roli).

- Krajina
Tohle bylo nejsilnější. Tady nejvíc vynikl autorčin vztah ke kraji. Ten citlivý popis prostředí, který dokázala přenést i na postavy. K tomu postupně dodávaný historický kontext, hledání pitoresknosti v ošklivosti. Z těch jednotlivých popisů prostě sálala ta atmosféra. Myšlenka "vytěženýho kraje" mnohovýznamově je rovněž silná.

Ještě bych tak dodal, že autorka má výtečný styl, hrozně mi to sedlo. Takové ty barvité popisy opomíjených věcí, nebo třeba i pocitů ( mé oblíbené „máchala čajový pytlík v hrnku tam a zpět jak vzteklá pradlena").
Jsem u vytržení a mám chuť do vytěženýho kraje trandit, poněvadž i drenážní trubky, vlnitý plech v kopřivách či bludný balvany si zaslouží pozornost.

4 23.04.2020

Než se vyjádřím k dílu ženy, která v šesti letech naučila chodit kohouta pozadu (škoda, že je to zmíněno až na poslední stránce, být tato skutečnost zmíněna na začátku, čtu ještě s větším zápalem), je nutno říct, že jsem při četbě doplatil na moje nulové znalosti náboženství/jižanského prostředí. Takže jsem se do toho nevžil jak se patří.
O'Connorová vše popisuje bez skrupulí, drsně a sveřepě. Výtečně zachycuje pokrytectví, závist a další hafo záporných lidských vlastností venkova. Páč samolepka venkovského venkova jako "ráje na zemi" je už asi dávno passé (sám to želbohu vidím). Líbí se mi, jak si nebere servítky prakticky s ničím a nebojí se popsat ani takové zdánlivé titěrnosti, jako je obava o otření se kocoura o plynovej sporák nebo bujará radost z neštěstí (,,MY JSME SE VYBOURALI!" ječely děti bez sebe radostí.).
Groteskní závan je všudypřítomný, sardonicky se Connorová nebojí vykreslit zkrátka kde co.
A teď budu brblat:
Tím, že mají všechny povídky dost tragický (nebo jak se to vezme, tragický pro účastníky) konec, tak jsem druhou polovinu povídek dokázal odhadnout ještě dlouze před koncem. Na druhou stranu je to asi při koncepci povídek nevyhnutelné, ale nějaká nečekaná peripetie by občas nebyla od věci.
V životopisu je psáno ohledně toho, že si O'Connorová libovala v používání mnohých jižanských nářečí. Škoda, že v této sbírce dialekt dost zakrněl a občas mi to přijde jazykově až strohé.
Nejvíc se mi do hlavy zaryla povídka Možná záchráníš sám sebe - výtečně vylíčená nemorální zákeřnost. Podobný koncept jsem zmerčil i v Řádných venkovanech (což je vyloženě pojem kontrastní se všemi postavami ve sbírce :D)
Zato náboženská témata pro mě byla těžko skousnutelná a byť jsem se snažil sebevíc, tak jsem se do toho ne a ne dostat (Řeka, Chrám Svatého ducha).
Ale nelze být sebemenší pochyb o okázalosti téhle sbírky. Vágnost mnohých povídek mi však zcela nesedla, naproti tomu bych si dokázal vypíchnout pár dost skvostných.
Americká atmosféra mě asi bude asi vždycky doprovázet pachutí.

4 12.04.2020

Po přečtení Stylistických cvičení, což bylo labůžo, se obávám, že teď budu trochu měřit dvojím METREM.
Ze začátku se to četlo fakticky dost ztuha a byl jsem pln obav, kor když už na druhé matka Zazi svěřovala do péče její strýce s komentářem "Můžu ti věřit? Rozumíš, nechci, aby se nechala znásilnit celou rodinou" .
Von ten francouzskej humor je vcelku svéráznej, ale docela mi to sedlo.
Postavy byly živé, osobité, brilantní! A z toho lze odvodit, že z rozhovorů většinou vytanulo taky dost skvostnějších chvil. Jen samotná Zazi byla taková maková. Nebo takhle, ona ta její bezuzdná osobnost dělá své, ale po stopadesáté odpovědi "doprdele *to slovo, co ňákej jedinec řekl v minulé větě*" už vám to decentně leze krkem.
Jazykově je to teprve specifická záležitost. Vyloženě jsem z toho uchvácen nebyl, neboť polovina z těch skvostů byl v podstatě fonetickej přepis, což z toho dělá trochu krkolomnější čtení, ale budiž. I tak jazykově dílo opulentní. Snad nejbáječnější mi přišly ty dva fragmenty z původní verze románů, tam byl vidět pravá experimentalita Queneaua!

" Jeho tvář nyní jevila pochybnou transparentnost medúzy na mělčině."

Na konci už se to četlo fakticky kalupem a lebedil jsem si. Všechna čest překladateli, já sotva přeložím papír na polovinu, natož tohlenc.
A tady ještě pár hutnějších chvil, nebo prostě to, co se člověkoj vryje do paměti:

"A co vyváděl s bombama, ten váš pařez? Chytal je do náruče, aby nevybouchly?"

"V čem to spočívá?" opáčil. ,,Tak třeba ve vyhazovaní smetí."
Popadl chlapa za límec, vytáhl ho na chodbu a shodil ho do nižších krajin."

4 30.03.2020

Jojojo, silný, dojemný, vzalo mě to, nečekané vyvrcholení, všechno beru.
Samotnej Charlie je pro mě ale faktickou záhadou – kdybych měl vykreslit jeho charakteristiku, tak to bude vcelku vlašskej oříšek. Postava, která měla štítek takového toho "dobráka od kosti"(třeba jeho pozorování lidí mělo vždycky takovej pečovatelskejch nádech :D) a následně je schopen se zhulit do nevědomí, no nevím. Asi mě psychologie některých postav úplně nedošla :D
Třeba se takhle v Americe žije, což zas bylo pěkný nahlédnutí (hlavně literární a filmové odkazy byly příjemným osvětlením).
V knize je taky vykreslován Charlieho vztah k spisovatelství - ale herdekfilek, proč je tedy text psán mnohdy až lakonicky? Někdy mě ale právě tyto strohé fráze dokázaly pobavit, to zas jako ne že ne:

„Pak začal film. Byl v nějakém cizím jazyce a s titulkama, což bylo zábavné, protože nikdy předtím jsem v kině nečetl.”

Zaujala mě osobnost Mary Elizabeth, přišla mi správňácky svérázná!
Čtenářský vjem z toho byl pěkný, ale dám přednost spíš ŽITU než KOUTU :d

4 10.03.2020