lord-artoo komentáře u knih

Tohle by se asi mělo číst...

Vždy, když vzpomínám na hodiny literatury na střední škole, přemýšlím, kdo je tou autoritou, která jednu knihu vyzdvihne na seznam povinné literatury a druhou zatratí do šedé zóny zapomnění. Doufám, že to není nějaký robot 9. generace.

17 04.01.2015

Military sci-fi nečtu, armádu rád nemám a s kuličkovkou po lese neběhám. Možná právě proto mě oslovila Heinleinova kniha, která se jako military sci-fi tváří, ale ve skutečnosti je utopistickým pojednáním o funkční společnosti jako takové. Vrtá mi hlavou, proč někteří mluví o fašistickém obsahu. Pro nedostatečnou schopnost povznést se nad prostředí, do něhož je kniha zasazena? Nevím.

Heinleinova vize však stojí na principu výchovy k dobrovolné oběti za druhé, a to ne coby výplachu mozku pro ideologii, ale coby služby člověka člověku. Oproti ideologiím - v románu zastoupených brouky - bere Heinleinova společnost zřetel jak na celek, tak na jedince. Společnost je funkční, jsou-li lidé schopni vidět druhého a pracovat v jeho zájmu navzdory vlastnímu nepohodlí. Smysl pro službu a oběť se z naší společnosti pomalu vytrácí, snad proto nenalézají mnozí pro tuto knihu slova chvály, ale spíše hany. Tím neříkám, že je vše v knize bezproblémové. Heinlein je tvrdý a neústupný jako skála. Ale... možná, že to lidé opravdu potřebují.

Velmi podnětné čtení!

11 03.03.2018

Nic proti absurdnostem, ba právě naopak. Kocomour je sympaťák a koho si nezíská, ten má srdce z kamene. Styl je vynikající. Přijde mi však, že dojem z knihy tvoří jen její závěr, který je pravda krásný, ale nevyváží některé momenty utrpení z nudy při četbě. Oproti jiným si nemyslím, že první část knihy je špatná, naopak se mi líbila, její problém však spočívá v tom, že nikam nesměřuje a vytváří tak jen velmi obšírné a roztříštěné entrée pro to, co má přijít. Druhá část žehlí, co se dá: navazuje na absurditu a konečně přikládá i tolik postrádaný děj, jenž vrcholí v nádherné inkluzi se začátkem díla.

Mnojo, ale co tím chtěl básník říci? Myšlenkové poselství snažící se přiblížit hříšnou lidskou náturu, kterou netrestá toliko Satan, jako spíše ona sama sebe? V tomto bodě dílo jen načrtává a nedokresluje. Pseudohistorická skica o možném osudu Ješui a jezdce Piláta Pontského je poplatná době a dnes v díle působí spíše rušivě (alespoň na mě ano). Teologická rovina (eschatologická) je tak moc nejasná, že jsem rezignoval na její rozluštění a prostě jen četl. Co zbývá?

Dílo jistě stojí za přečtení, protože právem patří do zlatého fondu světové prózy už jen kvůli svému stylu. Pro mě by však bylo lépe, kdyby zůstalo jen u stylu a nesnažilo se velmi zmateně předávat něco většího. (A nebo jsem diletant a celé mi to prostě uteklo. I s touhle možností se musí vždycky počítat! ;) )

11 11.11.2013

Lidé píšící, že má kniha nezajímavý děj, mají do značné míry pravdu. Rolland ovšem nepíše děj (jinak by nenapsal novelu, nýbrž román), ale náladu a tu vystihl beze zbytku. Stěžejní téma lásky dvou náctiletých na pozadí jednoho z nejbrutálnějších období lidstva, doplněné o drobné filosofické úvahy o podstatě člověka, lásky, války a mnoha jiných, zkrátka bere dech. Jen jediné mi zůstalo záhadou: Kdo je ona rusovláska z posledních stran?

Mám pocit, že jsem asi četl jinou knihu než většina místních. Neuromancer je ukrutná kniha psaná těžko stravitelným jazykem (a to nemluvím o diletantském překladu Josefa Rauvolfa, který se hemží kalky a stylistickými chybami, za které bych své žáky na základce vytahal za uši). Gibson byl ve své době revoluční, inovátorský a vizionářský, to by však nemělo zastínit skutečnost, že má kniha děj béčkového akčního filmu, na který narazíte poté, co se vrátíte pozdě v noci z hospody. Nesrozumitelnost replik postav a špatné dávkování děje (až do posledních stran jsem netušil, proč se v knize dělo to, co se tam vlastně dělo, a ani teď si vlastně nejsem tak docela jistý) tento dojem z nočního tahu, sedmi piv v systému a televize nova jen umocňuje. Jazyková stránka věci je pak kapitola sama o sobě. Gibson bývá často spojován s P. K. Dickem a jeho psychedelickými světy, ale takové srovnání neobstojí. Ani imaginace, ani jazyk P. K. Dicka totiž nedělají z jeho knih fašírku. To stejné nelze říci o Gibsonově stylu v Neuromancerovi.

Nápady z knihy později bez hany a studu vytěžili tvůrci Ghost in the Shell (toho původního), Matrixu a co já vím, kdo ještě. A člověk jim to nemá ani za zlé. Posbírali totiž diamanty, které Gibson jen tak pohodil, zatímco se snažil vyhloubit co největší díru do žánru sci-fi. A tak vznikl kyberpunk a jeho základní kámen - Neuromancer - který za moc nestojí, k němuž se však všichni navrací jako k Malevičovu Černému čtverci. No, ale... je to jen černý čtverec na bílém pozadí, že?

10 11.11.2020

Dílo, jehož poselství není ve slovech, nýbrž mezi nimi. Často jsem se k němu po přečtení v myšlenkách upínal. Ne proto, že bych si pamatoval nějakou konkrétní repliku - ty koneckonců nehrají až tolik roli - ale proto, co se ukrývá pod oním absurdním, jež je ve své podstatě vysoce smysluplné a pravdivé.

9 23.12.2018

Tak předně: KONEC SROVNÁVÁNÍ S FILMEM!

Philip Kindred Dick je Franz Kafka druhé poloviny 20. století a "Sní androidi o elektrických ovečkách?" je toho jasným důkazem. Limitovat knihu na pouhý příběh je asi tak stejně smysluplné jako se vyžívat v hmyzích superschopnostech Řehoře Samsy, nehledě na to, že taková redukce nutně povede k nepochopení závěru díla. Přiznám se, že já sám jsem věnoval půlden hledání odpovědi na tuto otázku, což mne dovedlo k názoru, že definitivně platná odpověď zkrátka neexistuje.

"Všechno je pravda", řekl [Rick Deckard]. "Všechno, co si kdo kdy myslel."

Dílo je obtížné na pochopení - opravdové pochopení - a nabízí nesčetně mnoho myšlenek, ať už načrtnutých či dokreslených. Gotta Catch 'Em All!

9 18.08.2014

Ráma. Pojem ve světě science fiction. Nutnost přečíst asi taková jako fakt, že věci díky gravitaci padají k zemi. Ovšem stejně jako je tomu u pólů Rámy, gravitace se může měnit, může i zmizet, a stejně tak je tomu s nutností přečíst si knihu. Z mého pohledu není špatná, udržela mou kolísavou pozornost po celou dobu četby (ke konci trochu ztrácí dech) a opravdu mě zajímalo, jak to všechno dopadne, jenomže dílo strhává většinu pozornosti na technickou stránku věci (kteréžto ve stoje tleskám) a téměř zcela se oprošťuje od rozvoje postav (což mi trochu chybělo). Pro člověka, který hledá ve sci-fi zrcadlo vlastního světa spíše než únik do jiného, tak může po přečtení vyvolávat pachuť bručivého: hmm.

Ráma ve mně vzbudil bouřlivou reakci a já měl velké problémy s hodnocením v hvězdičkovém systému (ještě teď si nejsem jistý). Na jednu stranu se mi líbil, na druhou mě neuvěřitelným způsobem vytočil tím, jak zůstal opředený tajemstvím (což byl jistě účel - ovšem samoúčel a to je to, co mě vzteká). Celou dobu jsem čekal rozuzlení na jeho pláních a ono mezitím čekalo ve vesmíru. Genialita C. Clarkova vtipu spočívá v tom, že vyvolat tuto reakci nejspíš zamýšlel.
Herdek, to jsem ale naštvanej! :)

9 14.02.2014

"Je to taková knížka do tramvaje..." prohlásila má kamarádka a měla pravdu. Já osobně ji tedy četl ve vlaku, ale co na tom, koleje jako koleje. Důležité je, že eseje, které obsahuje, jsou svěží, čtivé a přestože nesou hluboká sdělení, nevyžadují nejvyšší koncentraci vašich duchovních sil. Zkrátka Lewis jak jej známe (či dosud neznáme?).

9 29.03.2013

Trochu jsem se bál zklamání, protože na databáziknih.cz se to často hemží plným hodnocením a já nejsem z těch, kteří by pět hvězdiček rozdávali na potkání. S určitou skepsí jsem tedy přistupoval i k prvním příběhům knihy a možná právě proto jsem si je moc neužil, ovšem po přečtení šestého příběhu přišlo příslovečné WOW (ale že mi to trvalo, vím), které vrhlo dostatečně dlouhý stín na kapitoly předchozí a naopak příběhy následující přišly se svými vlastními WOW.

Zpočátku jsem Simakovu vizi budoucnosti nepřijímal a vlastně nepřijímám do teď, protože si myslím, že je podmíněna jeho světonázorem a dobou, v níž byla sepsána. Určitou naivitu shledáme i kolem tzv. Juwainovy filozofie - dle mého ji Simak prostě nezvládl popsat dostatečně tajemně (jako třeba Herbert Zlatou stezku v Dětech duny) a mně zůstala na patře pachuť dětské literatury - či jiných vynálezů dnů zítřejších. Přesto přese všechno Simakův román chytne a nepustí, protože má neskutečně skutečnou lidskou duši a její nositel, robot Jenkins, provede čtenáře napříč tisíciletími této epopeje a na konci knihy jej navždy poznamenaného propustí do světa, který není od toho knižního až tolik vzdálen.

8 08.01.2014

Vulgární, protivný a nesnesitelný, ale také starostlivý, pečlivý a božskou láskou milující. Přesně takový obraz o tomto nesmiřitelném a nenáviděném svatém muži vykresluje soubor dopisů, které Jeroným rozesílal těm, kdo byly jeho srdci nejblíže, tedy přítelkyním z řad zasvěcených panen. Listy pobaví svým svérázem, rovněž však inspirují k zamyšlení. Za zmínku stojí též úvodní studie z pera Jiřího Šubrta, která syntetizuje myšlenky v dopisech obsažené a pomáhá osvětlit pozadí jejich vzniku.

8 26.10.2012

Hodnotit klasickou literaturu je vždy velmi obtížné, tím spíše jedná-li se o dílo, které dodnes hýbe životními osudy mnoha lidí. Confessiones jsou bezpochyby vynikající knihou, přihlédneme-li k tomu, že nejsou knihou v dnešním slova smyslu. Přesto musím říci, že jsem od velkých Vyznání očekával více. K tomu, abych dal plné hodnocení, mě dílo musí vystřelit na měsíc, což se učiteli milosti nepodařilo. Augustin osciluje od pindů balených do nádherného stylistického hávu, přes slova zračící čistou, Bohem proměněnou duši, po mysticko-teologické, nesnadno proniknutelné úvahy.
Spis stojí rozhodně za přečtení (a ne jen jediné), o tom nemůže být pochyb. Nutí k přemýšlení a možná i přehodnocování vlastní víry, vnímání křesťanství, Boha i světa, v němž se pohybujeme. Domnívám se však, že cestu na měsíc s touto knihou podnikne jen ten, komu se Augustin stane duchovním otcem pro blízkost srdce. To mé stojí opodál.

7 24.07.2013

Rozumím, leč nepřijímám. Ctím, srdce své však nepřimykám.

6 03.05.2021

Ten moment, kdy si uvědomíte, co je to "sucmo"... :D

6 10.08.2015

A tenhle znáte? Plave kapr v medu a říká: To je hústý!

Přesně takové je Bonhoefferovo Následování. Nelze ho pročíst rychle. Hustota myšlenek na stránku je tak vysoká, že způsobuje tření, které zpomaluje pohyb zornic, roztáčí ozubená kola rozumového ústrojí do neskutečných obrátek a srdci navrací činnosti nadmíru vznešenější než je pouhé rozhánění krve do oběhového systému. Výsledkem je stydnoucí čaj a čtenář s pohledem upřeným do nekonečna.

Dojem z knihy lze přirovnat k vtipu: Vyběhne kapr na kopec a zařve: "... !"

6 17.03.2015

No, ne, tak je to nuda, co si budeme... Proč se však vyplatí Raisovy Zapadlé vlastence číst? Pro onen "feeling" z národního obrození, který je nám - lidem 21. století - již na hony vzdálen. Pro pochopení významu a moci češtiny, které si dnes mnoho nevážíme; znovu ji zaplavujeme cizími výrazy a komolíme její tvary. Pro obeznámení se s trochou reálií ze života na horském venkově, zvláště pak toho učitelského.

5 17.11.2019

Velmi chytře napsaná kniha!

Vzhledem k tématu je pochopitelné, že se dostala na seznam povinné literatury ve Spojených státech, ale omezit její dopad jen tamější kulturní prostředí by byla chyba. Téma oprese černošského obyvatelstva ze strany silnějšího bílého obyvatelstva na základě uměle vytvořených předsudků lze vztáhnout na jakýkoli případ tohoto druhu v dějinách (např. v poslední době diskutovaná témata migrantů či LGBT komunity). Dílo je psané z pohledu osmileté dívky, která, přestože už tu a tam něco od dospělých pochytila, má společně se svým bratříčkem víceméně jasný názor na to, jak by měla být vykonávána spravedlnost v lidském společenství. A je to právě pohled dítěte, který má nás dospělé strhnout a připomenout to, co jsme už možná zapomněli.

"Právo na nestranný soud mají všichni, ne pouze my; ta hrstka lidí, kteří v sobě nalézají tolik pokory, aby si při pohledu na černocha pomysleli: Jen z milosti Boží to nejsem já!"

5 04.09.2015

Co mají společného Star Wars, Star Trek, Stargate, Alien, Interstellar a bezpočet jiných děl, která mi zrovna na mysl nepřichází? Clarkovu Vesmírnou odyseu, a to proto, že ji horem spodem vykrádají. To však neznamená, že je Vesmírná odysea čtení zábavnější než díla výše zmiňovaná. Její autor dává zakusit pocitům běžného života blízké budoucnosti, strachu o život, tiché prázdnoty vesmíru, z nepochopitelného jiného. Vzbuzení těchto pocitů je však to jediné, co kniha přináší a to je pro mě málo. Ne každý je čtenářem Clarka, ne každý je milovníkem Hard SF. Já jím nejsem.
Hodnotím lepšími třemi hvězdičkami, přičemž oceňuji styl i přínos světové SF, ale nemohu jinak.

5 03.07.2015

Ještě nikdy jsem se nesetkal s literárním dílem, které by tak utrpělo filmovým zpracováním, jako právě Frankenstein. Při vyslovení jména se snad každému obyvateli civilizovaného světa, který nežil pod kamenem, vybaví šedovlasý doktor, experiment s elektřinou, sešívané monstrum se šroubem v krku. Kdo chce číst předlohu, měl by se od těchto představ oprostit. Měl by se dokonce oprostit od pojmu horror v moderním slova smyslu.

Dílo hrůzu vzbuzuje, ovšem pouze pro toho, kdo umí číst mezi řádky a rozumí autorčině myšlenkovému světu. Frankensteinův horror začíná hříchem proti Bohu - chce být jako on, být tvůrcem života, ale v důsledku hříchem zasažené přirozenosti není schopen stvořit dílo dobré / krásné (tím spíše ne velmi dobré). Podoba hříšného tvůrce se obrazí v díle stejně tak, jako tvář Boží v tváři lidské. Frankenstein je zděšen odporností svého díla a zřekne se jej, čímž nedostojí ani kvalit Tvůrce, který by měl být odpovědný za své stvoření, měl by o něj pečovat. Monstrum se stává ztělesněným hříchem, který tvůrce pronásleduje. Je však hříchem nerozhřešitelným - má vlastní život... O horroru lze mluvit i z druhé strany. Monstrum má lidské vlastnosti, ale nesplňuje kritéria pravého lidství, a tak zůstává nepřijato a trpí samotou, která dá vyrůst zášti.

Kniha vládne dobře zvládnutým jazykem. Na můj vkus je autorka někdy až moc návodná. Dějový spád občas vázne a střed knihy připomíná Windows 95: Walton vypraví, že Viktor vypráví, že monstrum vypráví, že rodině De Lacey se stalo... Nic z toho však nesráží kvalitu díla, které se stalo klasikou, jež inspirovala a inspiruje mnohé spisovatele.

5 19.03.2015

Hodnotit Hawthornovi krátké prózy je těžké. Hawthorne je mistrem velkých skic lidského ducha a jeho prostředí. Na menším úseku se mu to, dle mého skromného úsudku, až tolik nedaří. Jeho pero navíc psalo pro jiné čtenáře - možná kulturně gramotnější čtenáře než jsme my - což ve spojitosti s naší neznalostí ducha doby vede k tomu, že se často mineme s tím, co se autor snaží sdělit. Člověk pak nutně upadá do přesvědčení, že jeho "kraťasy" jsou mdlé, těžkopádné, nevypointované. Že tomu tak není, o tom svědčí studie Martina Procházky, již lze nalézt na konci knihy a která se alespoň mně stala pozváním k novému promýšlení a přehodnocování. Nemělo by se však zapomenout na skutečnost, že spolutvůrcem smyslu textu je čtenář, v našem případě novodobý čtenář, který se bez dostatečné lásky k rané americké historii a předchozího studia Hawthornova génia může v textu ztrácet a tím pádem i nudit. Já si tento výběr kratších próz (nejen povídek) užil z hlediska autorova stylu. Nelze zamlčet, že se přitažlivosti jednotlivých textů různí, takže došlo i na to nucení. S klidným srdcem mohu ovšem prohlásit, že úsilí stálo za to. Kniha je dobrou sondou do počátků amerického písemnictví, okouzlí svými romantickými, alegorickými i psychologizujícími prvky.

5 13.07.2014